Bytost mezi bytostmi a škola života hrou

 

Vše, co existuje, je jen vědomí. Vše, co můžeme pozorovat a vnímat kolem sebe, je pouze určitá část tohoto komplexního vědomí. Každá tato část je svým způsobem i autonomní a samostatná. Dá se tedy říct, že vše, co vnímáme kolem sebe, jsou relativně samostatná vědomí a můžeme je tak nazvat bytostmi. Z tohoto zorného úhlu jsme obklopeni jen bytostmi. Není nic kolem nás, co by nebylo bytostí. I každá buňka, molekula, atom nebo foton mají svého druhu vědomí a jsou tedy bytostí.

 

Zkusme se dívat na svět kolem sebe pod tímto zorným úhlem a pozorovat vše kolem sebe jako bytosti. Asi se nám nepodaří běžně vnímat molekuly či atomy, ale je možné takto vnímat jako bytost i každou rostlinku, mravenečka, ale i kamínek či šroubeček. Při tomto našem výletu do světa bytostí můžeme udělat i další oproštění se od obvyklého vnímání okolního světa, a to tak, že ve své představě zrušíme běžně a asi i nutně vnímanou hierarchickou strukturu světa bytostí kolem nás. Tou hierarchií mám na mysli v daném případě zjednodušeně řečeno například následující hierarchickou posloupnost – nerosty včetně výrobků z nich, rostliny, živočichové, lidé, bytosti vyšší jako jsou andělé, Gaia apod.

Při tomto procesu je nutné se zejména oprostit od našeho konvenčního způsobu uvažování, kdy pod pojmem bytost vnímáme takřka výhradně člověka a pokud jsme ochotni přiznat i něčemu jinému kolem nás statut bytosti, tak možná psům, kočkám, koňům a delfínům.  Co však může být v naší představě ještě těžší při zrušení hierarchické struktury bytostí, je zrušení nadřazeného postavení člověka vůči ostatním bytostem, a to aniž si to běžně uvědomujeme i vůči takovým bytostem jako je Gaia. Jedná se v podstatě o opačný přístup než je vlastní mnoha lidem (možná většině), kteří si ho také zakotvili do svých právních řádů, tj. že vše kromě člověka jsou věci.

 

Při takovémto „jiném“ vidění vnímáme kolem sebe svět plný bytostí, z nichž každá má své místo, svůj smysl a účel a svůj cíl. U mnoha bytostí nám může tento smysl a cíl unikat, ale to ještě neznamená, že ho tyto bytosti nemají.

Zajímalo by mě, kolik lidí se v životě zamyslelo nad tím, jak ostatní bytosti vnímají nás, ať už obecně jako lidi, tak i jako zcela konkrétního člověka. Třeba zase některým uniká náš smysl a cíl.

Je pravda, že nebude asi málo lidí, kteří se nezamýšlejí ani nad tím, jak je vnímají druzí lidé. Tím méně lze očekávat, že se budou zabývat tím, jak je vnímají entity, které oni považují víceméně za věci. Protože většina lidí má pocit, že je tyto „věci“ či „bytosti druhé kategorie“ nijak nevnímají a nereagují na jejich jednání, nemají také žádné zábrany ve svém způsobu chování k těmto bytostem a bohužel se také podle toho často chovají. Zjednodušeně řečeno chovají se tak, aby to pro ně přineslo co největší užitek. To v mnoha případech znamená, že i slušně, protože to přináší větší užitek (např. k pěstované zelenině, domácím zvířatům či vlastnímu autu). 

 

Pravidlo chování – co nechceš, aby bylo činěno tobě, nečiň druhým – je většinou vztahováno pouze na bytosti lidské, a to ještě v omezené míře. To je ta stálá sebestřednost lidského druhu – vidět sebe jako střed a smysl vesmíru.

Kdyby tak nám lidem byl umožněn jakýsi pohled „zvenčí“ na strukturu Teoversa a mohli bychom tak vnímat svoje role a role ostatních bytostí v té nekonečně složité a dokonalé kosmické hře! Pevně věřím, že tento pohled by vnesl do našich myslí daleko více pokory a zároveň i úcty k rolím druhých bytostí.

Zrovna tak, jako moudří herci s pokorou vnímají menší role ostatních spoluhráčů s plným pochopením toho, že pouze všichni dohromady vytvářejí plnohodnotné divadlo. Obdobně jako moudří herci na divadle bychom začali vnímat všechny bytosti kolem nás jako partnery a ne pouze jako statické, neživé a bezvýznamné kulisy.

 

Myslím, že nejsrozumitelněji se tato jiná forma vnímání dá pochopit na domácích (míněno neužitkových, k potravě či výrobě potravin neurčených) zvířatech. Myslím, že u psů a koček a jejich lidských protějšků, lze snadno rozpoznat, kdy lidská bytost druhou ne-lidskou bytost „vlastní“ či ji má coby partnera, a to dokonce dost často i jen z chování psa nebo kočky. Při podrobnějším průzkumu těchto vztahů lze vypozorovat, že v tomto partnerství občas hrají dominantní roli zvířata, a ne člověk.    

Obdobné chování je možno vidět například i vůči autům. Mnoho lidí si povídá se svým autem a děkuje mu vždy po dojetí za věrné služby. Můžeme mít rádi své auto jako spolehlivého partnera anebo jako majetek vyjadřující naše postavení ve společnosti. V té souvislosti jsem přesvědčen, že by se možná mnoho lidí dost divilo tomu, jaké výsledky by přinesl průzkum poruchovosti a nehodovosti aut podle toho, jaký k nim jejich majitelé mají vztah. Kladný vztah k druhým bytostem nepřináší dobré výsledky pouze při pěstování rostlin.

 

Druhým důležitým aspektem při vnímání druhých bytostí (po zrušení hierarchického vnímání) je vnímání bytosti plně jako bytosti se zcela specifickými vibracemi, mající vibrace obdobné se svým druhem, ale při tom i zcela jedinečné vibrace jedné jediné bytosti v Teoversu. Opět uvedu na příkladu psů a koček. Jsou lidé, kteří se k nim chovají jako k lidským bytostem (což rovněž není vhodný extrém už jen z toho důvodu, že to prostě lidské bytosti nejsou), ale i tací, kteří s nimi jednají jako se svým autem nebo notebookem. Na jemnější úrovni této necitlivosti jsou lidé, kteří nerespektují např. vzájemnou odlišnost psů a koček a chovají se k nim naprosto stejně. Všichni, kteří se nesnaží vnímat specifické vibrace odpovídající konkrétní bytosti, se pak často diví vzniklým nedorozuměním a vinu samozřejmě nehledají u sebe.

Tento aspekt by se také dal nazvat empatií (vcítěním) vůči všem bytostem. Pokud někomu připadá zbytečné zdůrazňovat, že ke všem bytostem (tak jako mně, než jsem se podíval do Wikipedie), tak dle Wikipedie (příznačně ve stylu toho, co jsem psal o sebestřednosti člověka) je empatie porozumění emocím a motivům druhého člověka.   

 

Mnoho lidí se snaží o svůj duchovní vývoj a mnozí se skutečně hluboce zamýšlejí, jak na sobě kvalitně pracovat. Někdy to opravdu není jednoduché a podmínky (vnější ale i vnitřní) nejsou většinou optimální. Mnoho věcí se zdá náročných na čas, ale zejména na vlastní sebeovládání a koncentraci na přítomný okamžik. Celý tento článek do určité míry směřuje k tomu, jak nabídnout jednu z forem, která toho od nás vyžaduje poměrně málo. Stačí si jen stále uvědomovat, že vše, co nás obklopuje, jsou bytosti (relativně samostatné části vědomí) a ke všemu, co nás obklopuje se chovat jako k bytostem, které všechny jsou součástí absolutně dokonalého Teoversa a jako takové jsou všechny dokonalé. Jestliže vnímáme některé z nich jako nedokonalé, tak je to pouze odrazem naší nedokonalosti pochopit dokonalost Teoversa.

 

Pokud to bude jen trochu možné (a možné je to vždy) a přidáme k tomu lásku ke všem bytostem (nebo alespoň k těm, které nás obklopují), začneme se měnit a s tím i svět kolem nás. Trochu se obávám, že nejvyšší čas začít měnit sebe i svět už byl včera. Na druhé straně mě zase naplňuje nadějí to, že mnozí již začali.

 

Aby nás tato hra na bytost mezi bytostmi bavila, tak si ji hrajme s chutí a tvořivostí lidem vlastní. Možná, že budu napaden za kacířská slova, ale pojďme hrát tu hru na duchovno s radostí a humorem. Zkusme se tím bavit, hrát si a tvořit. Když škola hrou, tak proč ne hrou škola života. Jak Komenský, tak i všechny možné moderní vědecké výzkumy potvrzují, že když si žák hraje a baví ho to, učí se podstatně rychleji a s trvalejšími účinky. Proč by to v oblasti duchovní výuky mělo být jinak? Hrajme si jako děti, protože děti si při hře nekladou žádná jiná omezení než omezení vlastní tvůrčí fantazií. A tak, jak si např. kluci hrají na Jágra či Nedvěda, napodobují je a učí se od nich sportovní dovednosti, můžeme si i my hrát na dokonalé bytosti, na boha. Povídejme si např. telepaticky se stromy, rostlinami, kameny, vílami, ale i třeba viry či bakteriemi. Možná se sami budeme divit, jakých dosáhneme výsledků. A že se nám vše vždy nepovede, je přece zcela normální, Jágrovi také ne. 

 

Hrajme si a staňme se tak vědomými účastníky Kosmické hry a nemůžeme nikdy prohrát. Už jen proto, že smyslem Kosmické hry není vítězství, ale hra.