Čas - největší mystérium

 

V této akcelerující době jsem si udělal odbočku od soudobých problémů a věnoval se otázce takřka čistě filozofické a pro běžný život téměř bezvýznamné, i když si myslím, že jakékoliv poznání není nikdy bezvýznamné a je možné, že to nejpodstatnější co si odneseme z tohoto života, se nebude týkat našich momentálních starostí. Doufám též, že tento článek bude rovněž odpočinkem od většinou negativních informací.

Na počátku možná všech mých článků je otázka. Dalo by se říct, že správně položená otázka je téměř to nejdůležitější. Když už otázka existuje, dají se sbírat informace ať už v oblasti smyslové či mimosmyslové, vytvářet logické konstrukce a pak to vše se pokusit zkompletovat do pokud možno homogenního celku, jehož výsledkem by měla být odpověď na původní otázku. Není ani tak neobvyklé, že článek obsahuje více variantních odpovědí a je na čtenáři, aby si zvolil tu, se kterou nejvíce rezonuje. V dosavadních článcích se mi vždy nějakou uspokojivou (z mého úhlu pohledu) odpověď najít podařilo, a proto jsem i článek zaslal.

Tento článek je výjimkou, protože je také pokusem o souhrn informací, ale výsledkem jsou nezodpovězené otázky a paradoxy. Je možné, že se jedná o takové mystérium, které nám bude umožněno pochopit až na vyšších vývojových stupních, nebo se rozumem vůbec tato otázka pojmout nedá. Je rovněž možné, že odpovědi existují již na této úrovni a já jsem se s nimi pouze nesetkal, i když jsem se o to opravdu upřímně snažil a nevěnoval jsem tomu, tak málo času.

Už na samém počátku svého poznávání v oblasti duchovních nauk a filozofií, jsem narazil na logický rozpor v tvrzení mnoha „duchovních mistrů a guruů“ a vytvořil jsem si proto pro ně kontrolní otázku. Zpočátku jsem hlavně chtěl znát odpověď a později to pro mě byl test jejich úrovně. Otázka zněla: „Jako základní smysl lidského života a reinkarnací je udáván vývoj. Jedním z dalších základních tvrzení je, že čas neexistuje. Neumím si představit vývoj jinak než jako rozdílný stav v po sobě jdoucích časových okamžicích. Jak to tedy je?“ Tuto otázku opravdu doporučuji jako test. Jedna z odpovědí byla, že čas tam nahoře (míněno asi mezi životy) běží jinak. Jeden z tehdy velkých mistrů, i mediálně z TV známý, mně na přednášce na tento písemný dotaz odpověděl třemi nesrozumitelnými větami, které neměly s předmětem nic společného a posléze dokončením: „Však vy mně rozumíte“. Nikdy jsem nedostal ani trochu srozumitelnou a logickou odpověď.

Zjednoduším-li základní postoje k otázce času, zůstanou mi tři základní varianty.

-         Lineární čas

-         Cyklický čas

-         Čas jako takový neexistuje

Pochopení principu lineárního času asi nebude dělat nikomu žádný zvláštní problém, protože se víceméně shoduje s naší dennodenní realitou. Slovo víceméně v předchozí větě je z toho důvodu, že dle teorie relativity může ubíhat i jinak než známe z naší zkušenosti.

Ani princip cyklického času není tak úplně vzdálen našim běžným zkušenostem, protože stále se opakující časové cykly s obdobným průběhem a s určitými časovými úseky těchto cyklů, které mají stejnou nebo obdobnou kvalitu (rozednění, setmění, nov, úplněk, jaro, léto, podzim, zima) jako je např. den, lunární měsíc a rok se setkáváme rovněž stále.

Výrazně těžší (je-li vůbec možná) je představa, že čas neexistuje, že vše se děje současně.

Jsou teorie, které tuto představu přibližují. Čas je možno chápat podle některých teoretiků jako čtvrtou pro­storovou dimenzi.

Naše vnímání času pak není nic jiného než náš způsob vnímání čtvrté prostorové dimenze.

Na této představě je možné založit model pro pochopení toho, co je z pohledu našich zkušeností nepochopitelné, tj. že minulost, přítomnost a budoucnost existuje současně. 

 

Stačí si pouze představit svět, kde je dvoudimenzionální prostor a třetí dimenzí je čas. To je běžně používaný postup, jak vysvětlit některé principy ví­cedimenzionálního světa na modelu prostoru (popř. časopro­storu), který má o jednu dimenzi méně.

Při pohledu na obrázek je pochopitelné, že pozorovatel, který je mimo tento časoprostor může vnímat najednou minulost, přítom­nost i budoucnost. Na tomto modelu lze pochopit tvrzení někte­rých náboženských a esoterických nauk, že vše existuje a děje se současně.

 

 

 Srozumitelným modelem pro pochopení skutečnosti, že vše existuje současně, je rovněž film. Tento příklad je možná názor­nější, protože je na něm možno ukázat i víceúrovňovost pohledů.

Prvním pohledem je pohled filmové postavy v ději, která není schopna vnímat film jako iluzi, ale vnímá ji jako skutečnost.  

Druhým pohledem je pohled herce, který hraje jednu z rolí filmu. Ten je schopen vnímat iluzornost postavy, kterou hraje, ale větši­nou již nevnímá film jako celek (vycházím z předpokladu, že není zároveň režisérem).

Třetím pohledem je pohled diváka, který se dívá na film. Ten je schopen vnímat jeho iluzornost a chápat celý příběh, ale vnímá ho v čase, postupně.

Čtvrtým pohledem je pohled na celý film najednou, pohled na rozložený celuloidový pásek se všemi okénky filmu, se všemi ob­rázky v jediném "časovém okamžiku".

V tomto případě pozorovatel vnímá to, co je v běžícím filmu pří­tomnost, současnost a budoucnost najednou. V jeden "časový okamžik" vnímá najednou všechny jednotlivé body času a děje.  Pro takového pozorovatele čas v námi běžně chápaném pojetí ne­existuje, je vlastně čtvrtou prostorovou dimenzí.

 

Jedním z paradoxů času je, že my jako bytosti jsme z jednoho zorného úhlu věční a z druhého podléháme vzniku, změně a zániku (nejen změně formy).

Z logiky věci vyplývá, že když jsem „teď“ (a o tom nemá smysl pochybovat, protože pak ztrácejí smysl jakékoliv úvahy a vlastně by ani neměl kdo pochybovat) a není nic jiného než „teď“, jsem stále. Jako podobenství pro snadnější pochopení bych zde opět využil film. Jednotlivá postava se vyskytuje pouze v některé části filmu, ale při pohledu na rozvinutý pásek filmu ji vidíme stále, i když zdaleka ne na všech okéncích filmu.

           

Vše se děje současně, minulost budoucnost i přítomnost. Jenže, co to znamená, že se něco děje. To je změna stavu. Každé sloveso v nezáporné podobě vyjadřuje pohyb v čase. Jak se však může něco změnit, jestliže čas neexistuje. Změna stavu není nic jiného než změna informací. Když si představím to naprosto nejjednodušší, tak si představím zcela kompletní svět jako vše co existuje (v jakékoliv formě či dimenzi, veškerou minulost přítomnost i budoucnost), který obsahuje 1 bit. Pokud se má něco dít a použijeme opět tu nejjednodušší variantu, 1 bit přibude. Jestliže však 1 bit přibyl, nastává rozpor. V minulosti byl 1 bit a v přítomnosti máme 2 bity. Když jsme vyšli z premisy, že „náš svět“ je kompletní a tudíž zahrnuje, jak minulost, tak i přítomnost, tak tento „náš svět“ obsahuje 3 bity.        

I když si dokážu představit, že vše již existuje a je neměnné (proč ne v rozsahu nekonečna) a naše vědomí pouze „klouže“ po neměnném bytí, tak stále mi tu zůstává něco, pro co používáme výraz čas.

Z těchto důvodů pro mě čas zůstává stále největší a neřešitelnou záhadou. Věřím, že jednou (třeba tam nahoře) pochopím (budoucnost se děje teď, takže už jsem pochopil a jen o tom nevím).