Co očekáváme pravdu nebo nové informace?

 

Už delší dobu se odhodlávám stvořit tento článek, protože napsat pár vět jako reakci do diskuze se mi zdálo nedostatečné.

V žádném případě netvrdím, že všechny články na Osudu či Matrixu jsou pro mě (z mého úhlu pohledu) přínosem, nebo že je považuji za dobré, či dokonce, že jsou v souladu s mým pohledem na svět. Přesto mě překvapuje, kolik lidí a jak často považuje za nutné se vyjádřit o některém článku, že je pod úroveň Osudu, že je úplně nesmyslný, nelogický či pro každého myslícího člověka jasně nepravdivý. Další obvyklým sloganem o Osudu je, že je pouze nebo příliš negativní a jeho vize budoucnosti jsou veskrze pesimistické.     

Zcela namátkou jsem vybral dva citáty z nedávné diskuze, aniž bych jim či jejich autorům chtěl připisovat větší význam než jiným či dokonce nějaké negativní úmysly.

„Když se budete zaměřovat na špatné věci, špatné věci se vám budou dít. Proto už mě ani nenapadne předplácet si na další měsíc Osud, chci se zaměřovat na pozitivní věci.“

„Osud je bohužel neuvěřitelnou a těžko stravitelnou směsicí bulvárních glos, útočného pesimismu a dobrých článků a kombinuje hromady polopravd, fikcí, desinformací, domněnek a působí na mne spíše jako generátor umělého strachu, než jako domnělý zdroj světelných informací.“

Nerozumím sice zcela tomu, kde někdo bere jistotu, že v dnešní době, která se začíná podobat spíše sci-fi než dosud nám „dobře známé realitě“, je schopen rozpoznat, co je polopravda, fikce, domněnka a co je pravda, ale nemíním vyvracet či oponovat těmto tvrzením a ani není tento článek míněn jako obhajoba Osudu v tomto jeho současném pojetí. Mojí snahou je pojmout vše v obecnější poloze.

Pokusím se na věc podívat z několika úhlů pohledu.

 

Prvním je proces vnímání. Dle mého názoru se dá proces vnímání do určité míry vyjádřit jako rezonance naší mysli s vnímaným objektem. Vnímání se tak dá popsat jako určitá forma rezonance vnímajícího subjektu s vnímaným objektem. Z tohoto pohledu je frekvence vibrací našeho vědomí určující pro rozsah toho, co vnímáme a jak to vnímáme, obdobně jako náš zrak a sluch se pohybují v určitém vlnovém rozsahu. Není pochyb, že každý máme částečně rozdílnou frekvenci vibrací vědomí a tím i rozdílný způsob vnímání (popř. až nevnímání) téhož. Proto i každý z nás rezonuje částečně s něčím jiným, případně s tím samým ale jinak a každý z nás vnímá jako depresivní a negativní něco částečně jiného. Jako příklad uvedenu nedávnou diskuzi na téma psů. Pro některé čtenáře je čtení o utrpení jednoho pejska horší než čtení o stovkách umírajících dětí (myslím emočně ne rozumově), ale byla i taková diskutující, že jsem měl pocit, že by jí takové psí utrpení spíše navozovalo pocit euforie.

Tím chci říct, že naše vlastní tolerantnost by měla být na takové úrovni, abychom byli ochotni připustit, že konkrétní z našeho pohledu nevhodný (nesmyslný, nelogický, směšný, desinformační) článek může být pro někoho přínosný a inspirační a vůbec není podmínkou, aby byl „pravdivý“. Kolikrát se může zdánlivě nesmyslný článek stát inspirací i pro jiné téma, než je předmětem článku.

Kromě toho, proč se nenechat inspirovat i fyziky.  "Kolego vaše teorie je šílená, ale není natolik šílená, aby mohla být pravdivá". Tato věta pronesená Nielsem Bohrem na poli fyziky  se dá dle mého soudu vztáhnout i na konspirační teorie, na alternativní vize dějin a světa. Je nějaký důvod, proč by věta o šílenosti teorie měla platit pouze pro fyziku?

 

Tím jsem se přesunul k dalšímu bodu a tím je otázka pravdivosti informací a důkazů o této pravdivosti.  Dle mého názoru je velmi problematické předložit k jakékoliv teorii pro všechny nepochybné důkazy. Sám pro sebe jsem si definoval to, co je pro mě pravda. Pravda je pro mě to, co zapadá do mozaiky mnou přijímaných skutečností. Smiřme se s tím, že důkazy neexistují. Mnohé z toho, co je bráno, jako důkazy jsou zase jen odkazy na důkazy někoho jiného a pro normálního člověka prostě není možné si ověřit takřka cokoliv z toho, co čte v jakýchkoliv médiích, takže nám v podstatě nezbývá nic jiného než si stanovit určité zdroje jako autority a ty přijímat s vyšší mírou důvěryhodnosti.

Předpokládám a doufám, že důvodně, že hlavním zájmem čtenářů Osudu jsou nové informace. Kdo chce slyšet výlučnou a neochvějnou pravdu, musí do kostela nebo se podívat na televizní zprávy. Kdo hledá nové informace, které by pro něj byly zajímavé z pohledu doplnění jeho mozaiky poznání, ten navštěvuje Osud či podobné webovské stránky. Pak ale musí očekávat, že informace budou různorodé až protikladné. Chápu, že mnoho lidí, možná dokonce většina si vytváří ochranou bublinu kolem svého vědomí a snaží se, aby touto bublinou neproniklo nic, co by mohlo ohrozit jejich vidění světa, ale neočekávám ve větší míře takové chování od čtenářů Osudu a podobných stránek 

Jak si vytváříme svoji představu o světě? Opět vycházím ze svého předpokladu průměrného čtenáře Osudu, kterému nestačí slova určitého duchovního, gurua či nedej bože politika k vytvoření svého paradigmatu. Z množství informací, které nás obklopují, si vybíráme (vědomě či podvědomě) některé, které se nám pak skládají do naší mozaiky vnímání světa (smyslového i mimosmyslového). Ty informace, které se do naší mozaiky nehodí pak považujeme za nepravdivé, nebo nevěrohodné. V podstatě je vyloučené, aby se k nám dostali pouze informace zapadající do naší mozaiky. Ale i kdyby se teoreticky dostávali (což by pravděpodobně muselo být pouze z jednoho zdroje), museli bychom nutně pochybovat, zda naše mozaika je úplná. Tím chci naznačit, že i informace, které nezapadají do naší mozaiky, jsou pro nás důležité. Použiji v této souvislosti možná ne zcela přesně jednu již téměř frázi z duchovních nauk: „Abych poznal to, co jsem, musím poznat, to co nejsem.“  I to, co není mojí pravdou, mně pomáhá vytvořit obraz o tom, co je mojí pravdou.  Jako klasický příklad toho, co nezapadá do mé mozaiky poznání, uvádím článek, na který jsem narazil náhodou, a i když zběžně, přečetl jsem ho celý.

Zde je adresa - http://dolezite.sk/Boh_je_iluzia_slabych_ludi.html. Už sám název článku je vypovídající.

V neposlední řadě si myslím, že není od věci znát i jiné názory, než ty které zapadají do mé mozaiky. Jak jinak bych mohl ostatním lidem rozumět a chápat tak společnost kolem mě v její celistvosti a komplexnosti, když bych znal pouze „svoji pravdu“.  

 

Dalším úhlem pohledu je náš emoční přístup. Co je pro mě negativní zpráva? To je taková informace o skutečnostech nebo skutečnosti, která je v rozporu s tím, jak bych chtěl, aby tato informace (a tedy i skutečnost) byla. Pokud je skutečnost v rozporu s mojí představou o tom, jak by vypadat měla, tak tento vzniklý rozpor či konflikt rezonuje s něčím (s nějakým konfliktem) ve mně, a proto tomu věnuji svoji emoční energii. To znamená, že ne vlastní zpráva, ale můj vztah k této zprávě ve mně probouzí negativní emoční energie. Následující příklad asi není nejtypičtější pro Osud, ale zase je z běžného života a je názorný. Sparta nebo Slavie prohraje rozhodující zápas. Pro jednoho fotbalového fanouška zdrcující zpráva (která v některých případech může vést až k onemocnění), pro jiného radostná událost a pro jejich manželky to může být zpráva, která s jejich emocemi neudělá vůbec nic (pokud první fanoušek nedostane infarkt).  

Záleží skutečně jen na nás, jakou energii určité informaci pošleme. Pokusme se nevytvářet si negativní energie a vůbec již jejich vznik nepřisuzovat autorovi či dokonce pouze poslovi zprávy. Harmonie, klid, případně štěstí jsou stavem naší duše a ne stavem „objektivních skutečností“ kolem nás. To vše píšu s plným vědomím toho, že jedním z prostředků (ne)mocných je neustále v náš probouzet všemi možnými informačními prostředky negativní energie. Pokud se nechceme uchýlit na samotu do horské chaloupky bez rádia, televize nebo internetu, není se možno vyhnout negativním informacím. Je však možno se vyhnout negativním emocím, i když sám z vlastní zkušenosti vím, že to není jednoduché a vyžaduje to neustálou sebekontrolu.         

 

Dalším úhlem pohledu je i hodnocení negativnosti určité zprávy. Každá mince má svůj rub a líc. Tak je možno se dívat i na relativně velmi negativní zprávy z té pozitivní stránky. Vezměme si jako příklad chemitrails nebo finanční krizi. Nezdá se mi tak obtížné na těchto skutečnostech najít i pozitivní aspekty. Je možné se na věc podívat i tak, že (ne)mocní jsou v časovém presu, protože vědí něco, co my nevíme, a proto sahají k takovým násilným a akcelerujícím prostředkům. A vypadá logicky, že to něco, co my nevíme, není v jejich prospěch, ale v náš.      

 

Zkusme se i vžít do pozice tvůrce Osudu a obdobných stránek.

Najít přesně hranici mezi burcující informací a depresivním hororem není jednoduché a kromě toho každý má tu hranici někde jinde. Uvědomme si, že žijeme ve světě, který se nás neustále snaží bombardovat šokujícími informacemi a většina lidí, ať je schopna si to připustit nebo ne, je tím natolik ovlivněna, že jiné zprávy obtížně pronikají do jejich vědomí. Už jen nadpis je velmi důležitý. K čemu skvělý článek s vynikajícím filozofickým obsahem, když si jej kvůli nic neříkajícímu názvu nebo úvodu nikdo nepřečte.

Kromě toho, kdo sleduje hodnocení článků např. na Matrixu, nemůže nevidět, jak jsou některé články s nejtemnějšími vizemi současnosti a budoucnosti a až s hlubokou beznadějí vysoce hodnoceny a mají velkou návštěvnost. A to i takový článek, z kterého někteří příbuzní a známí, které jsem ke čtení článku vyzval, málem dostali deprese.   

Nedá mi, než abych na závěr článku použil větu, kterou jsem již použil vícekrát.

Nekoncentrujme své vědomí na získávání informací o tom, jaká nás čeká budoucnost, abychom podle toho tvořili přítomnost, ale koncentrujme své vědomí na tvoření přítomnosti podle toho, jakou budoucnost chceme.