Cykly vývoje na Zemi ohraničené globálními katastrofami a DNA živých organismů na Zemi

 

   Souvislost s různými verzemi minulosti dle minulého článku „Paralelní minulosti sbíhající se do jediné přítomnosti“ má i další hypotéza, která vychází ze snahy vysvětlit rozpory mezi tak zvaně alternativními verzemi minulosti a poznatky zjištěnými v současnosti oficiální vědou.

   Oficiální věda předpokládá, že historie Země procházela relativně lineárním vývojem s postupnou evolucí rostlin a živočichů na Zemi, která se obráží v DNA současných rostlin a živočichů s předpokládanou nemalou rolí některých cyklických katastrof a tím i hromadného vymírání rostlin a živočichů.

 

   V současné době jsou částečně matoucím způsobem (pro lidi neobeznámené se situací) předkládány dvě teorie, a to evoluční teorie a kreacionismus. To matení spočívá v tom, že většinou jsou předkládány jako zcela protichůdné teorie a kreacionismus je často zužován na kreacionismus zjednodušeně řečeno biblický, který je označován jako striktní kreacionismus. Podle tohoto biblického pojetí Svět vznikl přibližně před 6000 lety. Dle Jamese Usshera ze 17. století byl svět stvořen za soumraku předcházejícího neděli 24. října 4004 př. n. l. (uvádím to zde pro zajímavost, protože mě zaujalo, kde se vzal ten soumrak a neděle v době, kdy svět ještě neexistoval). Přestože se zdá, že je tato biblická varianta neslučitelná se zjištěním vědy (zejména archeologie), tak proti argumentu, že bůh stvořil najednou svět kompletní se všemi historickými artefakty a stavem vesmíru, tak jak ho známe, není žádný protiargument. Možná jen s výjimkou otázky, která zase přijde logická mně: „Proč by to dělal?“        

     

   Při hlubším zkoumání vědou a alternativními badateli nashromážděných faktů se nabízí pro mnoho lidi jako nejvhodnější varianta cyklického vývoje, kde jednotlivé etapy jsou ohraničovány globálními katastrofami. Problém téměř všech lidí, včetně duchovně vyspělých, je obtížnost odpoutání se od fikce – ano zdůrazňuji – fikce existence nezávislého lineárního času, což má za následek vnímání dějin jako jakéhosi víceméně lineárního kontiuálního vývoje. Tak, jako neexistuje nezávislý lineární čas, neexistuje ani lineární vývoj. Čas i vývoj mají oba spíše cyklickou povahu a při geometrickém vyjádření je pro ně charakteristická spíše spirála skládající se ze spirály, což odráží fraktální uspořádání Teoversa.

 

   Vzhledem k tomu, že archeologii ani dalším vědám blízkým tomuto tématu se nepodařilo (přestože se o to opravdu usilovně snaží) do dnešního dne najít jediný jednoznačný vývojový mezičlánek mezi jednotlivými živočišnými druhy, situace vypadá tak, že evoluce vypadá trochu jinak, než jak nám ji evoluční vědci předkládají. Obraz, který se vytváří shromaždováním faktů vědci, kteří se nesnaží za každou cenu je vtěsnat či přizpůsobit standardní evoluční teorii, v žádném případě neodráží vývoj jednotlivých druhů z druhů „vývojově nižších“. Naopak nově pojímaný obraz vypadá tak, že globální katastrofy zapříčinily vyhynutí velké většiny druhů a přežití jen malé části a po katastrofě se objevily druhy nové bez jakýchkoliv mezičlánků.

 

   Když si položíme otázku, jak se tu mohly tak najednou a velmi rychle objevit druhy nové, zdá se, že se obtížně obejdeme při hledání odpovědi bez nějakého vnějšího působení. Jako vnější působení můžeme chápat inteligentní bytosti (síly, energie) a při nutné míře zjednodušení se dají rozdělit na dvě formy, přičemž ale není možné vyloučit ani variantu jejich vzájemného spolupůsobení.             

   První formou, která bude pravděpodobně většině lidí bližší a pochopitelnější, jsou klasičtí mimozemšťané naší běžné 3D reality, kteří objevili neosídlenou Zemi a v rámci svých možností si ji upravili k obrazu svému, přetvořením či přinesením vlastní fauny a flóry s větším či menším ponecháním přeživších příslušníků zemské fauny a flóry. V oblasti sci-fi se pro tento proces používá běžně název terraforming. 

   Druhou formou už o něco náročnější na naše chápání jsou tvůrčí vysoce inteligentní bytosti, které se dají označit jako nadpozemšťané, kteří si Zemi rovněž přetvořili k obrazu svému prostředky, které jsou mimo oblast našeho současného poznání. Tito tvůrci jsou zmiňovaní v mnoha variantách alternativního pojetí historie Země.

   Obdobná situace je i v případě lidí a jejich jednotlivých ras. Jejich odlišnost je snáze vysvětlitelná a pochopitelná za předpokladu jejich přenosu z jiných planet či hvězdných systémů, či genetických manipulací s jakýmsi existujícím primitivním druhem ještě ne zcela lidských bytostí oproti předpokladu lineárního vývoje z našeho zvířecího či polozvířecího předka.

 

   V tomto popisu cyklického vývoje na Zemi je dle názoru vědců jedna velká překážka a tou je konzistentnost DNA všech příslušníků fauny a flóry na Zemi, což se ve stejné míře týká i lidí. Pominu skutečnost, že výzkumných pracovišť, která jsou schopna analyzovat DNA, nebude mnoho, a že existuje množství dezinformací, které nám jsou běžně předkládány ve všech oblastech lidského poznání, a tedy i možnost, že ani tato informace o konzistentnosti DNA není zcela pravdivým obrazem skutečnosti a pokusím se uvedenou překážku překonat novou hypotézou.

   Jsou dvě varianty „sil“, které působí na sjednocení původně odlišných DNA vnesených či nově stvořených, přičemž se nedá ani vyloučit jejich vzájemné spolupůsobení, což mně připadá nejpravděpodobnější.          

 

   Jednou je morfogenetické pole Země nebo možná přesněji morfogenetické pole všech DNA Země, které svým působením sbližuje či sjednocuje DNA všech živých organismů na Zemi. O morfogenetických polích a jejich vlivu je popsáno dost i u nás dostupných stránek, takže nepovažuji za nutné k tomuto tématu uvádět bližší podrobnosti. 

 

   Druhou je „specifičnost“ vibrací Země. Tato varianta si zasluhuje delší výklad. Věda v poslední době dochází k názoru, že DNA je možno ovlivňovat i jinak než vkládáním nových genů, štěpením DNA. Jedná se o ovlivňování DNA pomocí vibrací, ať už se jedná o elektromagnetické vlny, zvuk nebo dokonce i hlas.

   Každá bytost v Teoversu má své specifické vibrace, které ji odlišují od jakékoliv jiné bytosti. Dle běžných představ je vibrace určena dvěma hodnotami, a to velikostí (což jsou hodnoty na ose y v přiloženém obrázku) a frekvencí (což jsou hodnoty na ose x přiloženého obrázku). Pouze z velikosti těchto dvou hodnot je obtížné si představit, že by se pokryla odlišnost všech bytostí v Teoversu, tak aby každá měla svoje specifické vibrace.

  Na dolním obrázku je velmi zjednodušený model průběhu vibrace, který již připouští možnost velké různorodosti vibrací, které jsou pak pro každou bytost specifické, přibližně podobně jako jsou specifické pro každého člověka otisky prstů. Samozřejmě je možné si představit, že i každá úsečka vibrace na obrázku vpravo není úsečkou, ale má rovněž „komplikovaný“ tvar.

 

 

 

   Země – bytost Gaia má jako každá jiná bytost v Teoversu zcela specifické vibrace a jimi působí na DNA všech živých organismů na Zemi. Vibrace Země jsou pro každou bytost v její blízkosti se vyskytující velmi silné a tudíž její vliv na vibrace všech bytostí na Zemi je rovněž velmi silný. Zjednodušeně a obrazně řečeno vibrace Země mění vibrace bytostí „k obrazu svému“.  Svým dlouhodobým a energeticky velmi silným působením „sjednocují“ tyto vibrace DNA všech živých organismů s původně velmi různorodými DNA do jednotného vzoru, jednotné matrice. Tento sjednocující vliv se projevuje na živých organismech na Zemi vnesených i na Zemi stvořených. Dá se předpokládat, že živé organismy na Zemi stvořené či přetvořené už do určité míry vycházely z organismů na zemi se vyskytujících a tím i obsahující DNA s „otiskem Země“, a proto jejich sjednocení s DNA ostatních bytostí na Zemi probíhalo rychleji a snadněji.

   Takovéto poznání, pokud bude obecněji přijato, by mělo vést mimo jiné i k větší úctě a z ní vycházejícího lepšího vztahu ke všem bytostem obývajících s námi lidmi planetu Zemi.

 

   Tato hypotéza nemá samozřejmě omezenou platnost pouze pro Zemi a její obyvatele. Není důvod, proč ji nerozšířit na Sluneční soustavu a na všechny bytosti Sluneční soustavy – Slunečňany. I Slunce má nepochybně své morfogenetické pole i své velmi silné zcela specifické vibrace, které interagují se vším a ovlivňují vše ve Sluneční soustavě.

   Není rovněž žádný důvod, proč tuto hypotézu nevztáhnout rovněž na naši galaxii a případně i celý náš vesmír. Vzhledem k tomu pak nemusí být překvapivé, že i přes velkou různorodost všech projevů života je možné předpokládat, že existují mnohé sjednocující prvky a že mnohé formy života se budou tu více tu méně podobat formám života, které jsou nám blízké a známé. Obzvláště, pokud si připustíme možnost, že mnoho z těchto nám známých forem života původně přišlo z vnějšího prostoru mimo Zemi a ani lidé pravděpodobně nejsou žádnou výjimkou.

   Pokud uvažujeme o míře pravděpodobnosti, že tato hypotéza je pravdivým obrazem skutečnosti, tak považuji za vhodné připomenout, že je v souladu s jedním ze základních principů Teoversa, tj. s fraktálním uspořádáním Teoversa. I když i tento princip je rovněž hypotézou, kterou jsem nedávno předložil, tak myslím, že je možno konstatovat, že fraktální uspořádání časoprostoru je v současné době teorie uznávaná již mnoha respektovanými (nealternativními) vědci.    

 

   Ponechávám na každém, aby si učinil z výše uvedeného textu vlastní závěr. Mě osobně uvedené hypotézy naplňují úctou a láskou ke všem formám života minimálně v našem 3D vesmíru a optimisticky předpokládám, že i mnohé bytosti z okolního vesmíru obdobně přistupují k nám.