Detailnější pohled na některé aspekty Teoversa (část 2)

 

   Čas, tak jak si ho běžně představujeme jako lineární a na našem vědomí nezávislý, neexistuje. Čas nemůže existovat nezávisle na vědomí pozorovatele. Vše je jen vědomí, takže nemůže nic existovat nezávisle na vědomí.

   Vše se odehrává současně. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává najednou. Pouze náš nedokonalý způsob vnímání je schopen pozorovat události pouze postupně.

   Zároveň je důležité připustit, že neexistuje pouze jedna varianta minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Existuje mnoho variant, které jsou neustále tvořeny současně. To, co vnímáme jako naši minulost či přítomnost je ta varianta, na kterou koncentrujeme svoji pozornost.

   Přítomnost vnímáme pouze jako jednu variantu, protože naše nedokonalé vědomí je koncentrováno na jednu variantu přítomnosti. Ve stavu velmi rozšířeného vědomí je možno vnímat současně i několik variant přítomnosti, či dokonce vnímat žití několika životů současně ve stejný okamžik. Zrovna tak si „pamatujeme“ z variantních současně tvořených minulostí pouze tu minulost, která vedla k té přítomnosti, kterou naše vědomí momentálně vnímá, na níž je soustředěna jeho koncentrace.

 

   Frekvence vibrací vědomí udává naši schopnost vnímání času. Vědomí s vysokou frekvencí vibrací je schopno vnímat i pro nás velmi pomalé pohyby např. pohyb hvězd, galaxií a i rovněž velmi rychlé jako je pohyb atomů.

 

   Země, Slunce, Galaxie má své vědomí, je bytostí svého druhu a má svého stvořitele. Vzhledem ke fraktálnímu uspořádání Teoverza lze předpokládat, že i náš Vesmír je bytost svého druhu a má také svého Stvořitele.

 

   Každý z nás máme svého ochránce (strážného anděla, spolubojovníka) ze sfér vyšších než je 3D realita. Tento náš ochránce má svého protihráče rovněž na své vyšší úrovni. Takto to jde stále v hierarchii nekonečně nahoru. Každý pohyb, vývoj, prostě vše co se děje, je střetávání dvou protichůdných sil, jehož výsledkem je směřování k harmonii. Při dosažení harmonie ustává jakýkoliv pohyb, jakékoliv myšlení i vědomí sama sebe. Zůstává pouze absolutno. Je nutná určitá disharmonie, aby si vědomí mohlo uvědomit sebe sama. Věčné snahy o dosažení harmonie jsou příčinou veškerého pohybu, ale paradoxně dosažením harmonie veškerý pohyb ustává. Pohybem v tomto smyslu je míněno jakékoliv dění.

   Proto jsou dle mého názoru nelogické koncepce jakéhosi božího dobra a zla, koncepce odpadnutí od boha případně návratu k bohu. Jediné odpadnutí od boha (zdroje, absolutna) je naše disharmonie a tím uvědomění si sebe sama. Když si neuvědomuji sám sebe, tak neexistuji, určitá forma disharmonie je podstatou všeho stváření.

   To neznamená, že neexistuje dobro nebo zlo. Ale neexistuje nic, co by se dalo označit jako boží dobro nebo zlo. Dobro a zlo jsou pouze hodnocení toho, kdo toto hodnocení provádí, ať ho provádí z pohledu sebevyšších principů.

 

   Zjednodušeně a velmi obecně (ale zároveň i velmi problematicky) by se dalo zlo definovat jako to, co způsobuje utrpení (což může být i nečinnost) nějaké bytosti či bytostem a dobro, jako to, co bytostem přináší radost a štěstí. Ale stále a vždy to bude relativní a bude záležet na hodnocení toho, kdo koná nebo působí (případně nekoná) a toho na koho je působeno. 

 

   Hranice mezi jednotlivými kategoriemi jako jsou například nerosty, rostliny a zvířata jsou z pohledu jejich vědomí daleko méně zřetelné, než si představujeme.

 

   Tak jak existují množiny a podmnožiny, které jsou součástí těchto množin a zároveň existují i určité vzájemné průniky těchto množin a podmnožin, tak existují i egregory a subegregory a jejich vzájemné průniky.

   Z tohoto pohledu jsou některé egregory (které se nám jeví jako nezávislé) víceméně subegregory, které jsou součástí větších celků – egregorů. V podstatě by se na tuto hypotézu dala aplikovat i teorie o „Fraktálním uspořádání Teoversa“. Z toho by plynulo, že v určitém hierarchickém uspořádání jsou všechny egregory zároveň subegregory vyšších egregorů ale i egregory - vyšší celky pro „podřízené“ subegregory.

 

   K pochopení následující teze opět použiji analogii s počítačovou hrou. Stvořitel našeho Vesmíru stvořil planety a bytosti na těchto planetách (bytosti v nejširším slova smyslu, tj. i tzv. neživé věci, rostliny a zvířata) jak postavy hry ve formě programů. Tyto bytosti se zpočátku chovaly v podstatě automaticky, dle algoritmu programu, zcela bez svobodné vůle. Je to podobné jako v počítačové hře, kde mnoho postav jsou pouze programy. Teprve posléze se „do nich“ inkarnovaly duše (vědomí), které oživily tyto (v terminologii počítačových her) avatary, čímž se tyto bytosti staly bytostmi s vlastní svobodnou vůlí. Svobodnou vůlí v takovém rozsahu, jaký je předpokládán pro danou bytost (avatara) v rámci podmínek konkrétní hry.

   Tato informace se dostává k širšímu okruhu lidí, takže začínají chápat, kým skutečně jsou a uvědomují si rozsah vlastní svobodné vůle a zároveň se tím zvyšuje jejich frekvence vibrací. Tito probuzení lidé pak mají tendenci pokračovat ve svém vývoji i ovlivňování vývoje ostatních lidí a Země směrem k transformaci. Je nutné rozlišovat svobodnou vůli bytosti v rámci inkarnace a svobodnou vůli duše (vědomí), včetně svobody výběru bytosti avatara, do které se chtějí inkarnovat.       

 

  Podle principu entropie, nejvyšší míra uspořádanosti byla před velkým třeskem v tak zvané singularitě, o které však nevíme vlastně vůbec nic, a proto o ní můžeme říkat cokoliv. Ihned po velkém třesku se v souladu s teoriemi kosmologů entropie začala zvyšovat. Zvláštní je, že se přesto potom začaly jednoduché částice skládat v atomy, molekuly, vznikl život a dokonce inteligentní život, přestože se dle tvrzení vědců míra uspořádanosti systému stále snižuje. To je rozpor s principem entropie, jejíž zvyšování dle fyziků udává směr času. Tento rozpor je dán tím, že v současném vědeckém paradigmatu chybí zásadní tvůrčí role Vědomí, kterému v rámci naší přirozené potřeby personifikace dáváme názvy jako Stvořitel či stvořitelé.                    

 

   Stvořitel našeho vesmíru nechává probíhat evoluční vývoj lidí i dalších bytostí jako například reptiloidů tak, aby se evolučním vývojem dosáhlo nejvyšší úrovně daného typu bytostí. Zároveň je to však i pro Stvořitele experiment, kterým se baví.

   Když pozorujeme tvorbu současných tvůrců (umělců), tak je možno vysledovat jeden zásadní trend. Pomineme-li tvorbu, jejímž základním cílem je co nejvyšší míra zisku, tak mnozí současní tvůrci se nesnaží ani tak vytvořit něco krásného, ale hlavně něco nového, originálního. S přihlédnutím k principu fraktálního uspořádání Teoversa, podpořeného často přijímanou tezí, že Stvořitel nás stvořil k obrazu svému, tak lze předpokládat, že obdobně, byť na daleko vyšší úrovni, „uvažuje“ i Stvořitel našeho vesmíru a jeho programátoři a hlavním záměrem je rozmanitost tvorby.

   Obdobné je to i se stvořitelem našeho vesmíru a jeho programátory. Proto taková rozmanitost bytostí všech druhů, forem, tvarů a vědomí. Země je pravděpodobně dokonce ještě určitou specifickou vesmírnou laboratoří vynikající rozmanitostí bytostí jí obývajících v současnosti i minulosti. Absurdnost některých forem života na Zemi je dokladem o hravosti jejich tvůrců. Zajímavá je i rozmanitost všech forem toho, čemu říkáme člověk.   

 

   Je možné, že právě toto je důvodem, proč je rozličnost forem života v našem vesmíru tak široká včetně bytostí úrovně člověk a vyšší. Zdá se pravděpodobné, že Země svoji rozličností životních forem zaujímá jedno z předních míst, minimálně v naší galaxii a je specifickou laboratoří pro jejich tvorbu. Je mnoho bytostí v živočišné a rostlinné říši, u kterých tvar, životní funkce a účel, je opravdu hodně těžké zdůvodňovat evoluční výhodností. Zdá se, že se to týká i bytostí, které lze ještě zahrnout (popřípadě je tam věda zařazuje) pod pojmem člověk.

 

   V této souvislosti je zajímavý pohled na otázku hlavního smyslu života člověka. Vyjdeme-li z teze, že Stvořitel stvořil člověka k obrazu svému, tak se zdá, že logický závěr je ten, že hlavním smyslem života člověka je tvořit.       

 

   Stvořitel našeho vesmíru stvořil náš vesmír celý kompletní včetně celého času, tj. jeho počátek, průběh a konec. Lze si to představit jako povrch zeměkoule, kde jeden pól představuje počátek vesmíru a druhý pól jeho konec a jednotlivé poledníky jsou různé možné cesty od počátku do konce. Rovněž si to lze představit tak, jako když programátor tvoří počítačovou hru. Také celý program obsahuje počátek hry i její konec. Nejen počátek a nějaké vstupní podmínky.

   Otázkou zůstává, co všechno je součástí takového jednoho vesmíru stvořeného jedním stvořitelem. Jsou jeho součástí i jiné alternativní vesmíry, či dokonce jiné alternativní reality (jiné dimenze), či jsou již součástí tvůrčího díla jiného stvořitele? 

 

   Stvořitel nemusí stvořit cyklické vesmíry s opakujícími se velkými třesky a velkými krachy. Může stvořit jen jeden, jako program (jako počítačovou hru), který po jeho „skončení“ spouští znovu, ale s novými hráči – novými dušemi, novými relativně autonomními jednotkami vědomí. Takto se to může opakovat stále, než to vyčerpá stvořitelovu tvůrčí představivost, než ho to „přestane bavit“, než se realizuje dostatečné či konečné množství variant, než mu vesmír poskytne dostatečné množství informací. Je obtížné, ne-li nemožné vytvářet si představu o záměrech tak vysoké bytosti jako je stvořitel vesmíru. Kromě toho je mnoho stvořitelů a každý může mít odlišný záměr, což se mi zdá dokonce pravděpodobné.

   Také může existovat varianta, že se nejedná o cyklický vesmír, ale pouze o jeden jediný vesmír, který se stále proměňuje a součástí těchto proměn jsou i noví hráči, nové duše, které se zapojují do této kosmické hry.

 

   Lze si to představit tak, že pokud přijmeme model tohoto vesmíru konečného v čase v podobě zeměkoule, kde například severní pól je velký třesk a jižní pól je velký krach, tak čas ubíhá od severního pólu k jižnímu. Jednotlivé poledníky spojující severní a jižní pól stále vibrují a tyto vibrace jsou ty změny (děj), přičemž všechny se vzájemně ovlivňují a na sebe působí. Každý pohyb vyvolává reakci sousedních „bodů“. Dochází tak k neustálým změnám (vlivem hráčů – duší) a vzájemnému ovlivňování v celkově „stabilním“ časoprostoru vesmíru.

  

   Vše se děje současně v přítomném čase – minulost, přítomnost i budoucnost. Celý poledník existuje současně, ale v každém svém bodě, který můžeme pro subjektivního pozorovatele označit jako přítomnost, se mění. Každý bod přítomnosti je v neustálém pohybu. Základní konstrukce je stále stejná, ale vše ostatní je v pohybu, v procesu změny. Obdobně jako u počítačové hry, kde program je stále stejný, ale dochází k neustálému pohybu děje.   

   Na této časoprostorové ploše vesmíru v podobě modelu zeměkoule je každý bod středem času i prostoru vesmíru. V přeneseném slova smyslu je každá bytost v daném bodě času a prostoru středem vesmíru.            

   Všechny body na časoprostorové ploše vesmíru jsou body přítomnosti. Minulost či budoucnost se jako takové jeví pouze z jiného bodu přítomnosti. Vesmír nikdy nevznikl a nikdy neskončí, protože vše je pouze přítomnost, vše existuje stále. Teď existuje i minulost i přítomnost vesmíru a vždy bude.

 

   Planeta Země je něco jako kosmická laboratoř, kde se provádějí experimenty s genomy bytostí a dle výsledků experimentu se uvažuje o postupu a tvorbě na jiných planetách či dokonce na jiných úrovních reality. To, že projekt Země je koncipován jako laboratoř, může být jedním z důvodů, proč v současné době mimozemské ani nadpozemské síly do vývoje zatím nezasahují nebo zasahují jen minimálně a defenzivním způsobem. Možná se jedná o experiment, zda „slušnost“ má v podmínkách Země „sama“ šanci zvítězit nad „neslušností“.