Duchovní rozvoj a naši blízcí

 

Setkávám se s lidmi a po pravdě řečeno jsou to hlavně ženy (a nejedná se o výjimečné případy), které projevují obavy, že při svém rychlém vývoji utečou natolik svým blízkým (které mají opravdu rády), že je nějakým způsobem ztratí. Je to zajímavý fenomén a je poměrně typický pro určitou fázi vývoje. Důvodem, proč se vyskytuje zejména u žen, je jejich větší smysl pro rodinu a pocit větší odpovědnosti a rovněž skutečnost, že práci na svém duchovním vývoji se věnuje podstatně více žen než mužů (statisticky to doložené nemám, ale stačí se zúčastnit nějakého semináře nebo přednášky s duchovní tématikou).

 

Doufám, že se na mě ženy, u kterých tento pocit převládá, nebudou zlobit, ale můj názor je ten, že tento pocit pramení z určité formy nepochopení některého ze základních principů cesty vývoje, zejména důvodu proč na své cestě někoho potkáváme a kráčíme s ním, a proč se s někým na své cestě loučíme.

Jsou tu dva možné druhy obav. Za prvé, že budu mít pocit, že se svými blízkými již nemohu dále žít a za druhé, že tento pocit budou mít oni.

 

Z čeho může vznikat myšlenka, že se svými blízkými již nemohu žít? Pomiňme pro tyto účely tu možnost, že s některým ze svých blízkých jsem měl potíže v soužití již před započetím cesty, případně, že tyto potíže nemají žádnou souvislost s možnou rozdílností námi dosažených úrovní vývoje (výše frekvence vibrací).

Důvodem pro nemožnost dalšího soužití bývá pocit (dost často uměle implantovaný ne zcela vhodnými duchovními pojednáními), že náš vývoj bude znesnadněn případně dokonce znemožněn při pobytu s lidmi vibračně nižšími. Tento vliv není možno zcela pominout a je určitým ztížením již tak relativně nelehkého úkolu, protože je nepochybné, že blízkost lidí s hrubými vibracemi nemůže mít kladný vliv na zvyšování našich vibrací.

Na druhé straně je třeba nezapomínat na důležité úsloví: „Práce na sobě je práce pro druhé, práce pro druhé je práce na sobě.“   

 

Rovněž není možné zapomenout i na vysokou pravděpodobnost toho, že některé osoby (a to nejen z našeho pohledu pozitivní) pro svůj vývoj potřebujeme a rovněž s vysokou pravděpodobností jsme si je při volbě inkarnace z tohoto důvodu vybrali.  

Důvodů pro výběr našich hlavních spolužijících může být více, ale většinou převládá ten, že potřebujeme probrat určitou učební látku a pochopit některé principy. Pokud jsou to negativní zkušenosti, tak se jedná převážně o to, že jsme v některé z minulých inkarnací svým jednáním umožnili prožít druhým určitou zkušenost (negativní) a je třeba plně pochopit (procítit) tuto zkušenost i z druhé strany. Většinou se jedná o zážitek obsahující alespoň částečně utrpení a záměrem je pochopit, že některá naše jednání (myšlenky, emoce) mohou působit a působí utrpení, což je důvodem je nečinit.

 

To, co je nejpodstatnější na představách lidí, spočívajících v tom, že při svém rychlém vývoji ztratí své blízké, je skutečnost, že se jedná o strach. Strach z toho, že skutečnost v budoucnosti nebude odpovídat jejich představám o takovéto budoucí skutečnosti. A jak známo, motivace strachem má téměř vždy vliv negativní. Je důležité si uvědomit, že to není láska, která je podnětem k takovýmto představám, ale strach. Pokud opravdu stoupáme „výše“ na své duchovní cestě, tak by se naše schopnost bezpodmínečné lásky měla zvětšovat a logicky by se tak okruh lidí, které milujeme, měl zvětšovat a ne zmenšovat. Samotný fakt, že někoho miluji či více miluji, nemůže být sám o sobě důvodem k tomu, abych ho opustil, nebo se zhoršil můj vztah k němu.

Bohužel se nám někdy na cestě stává, že po získání určitých vědomostí či schopností vyroste spíše naše ego než naše schopnost milovat a pak se může stát, že okruh bytostí námi milovaných se zúží.

 

Z čeho může vznikat myšlenka, že blízcí by mohli mít pocit, že již s námi nemohou žít? Důvodů může být více, ale základní jsou pravděpodobně dva. Prvním je ten, že nás způsob života se natolik změní, že nebude nadále slučitelný s jejich způsobem života. Druhým je ten, že my se změníme natolik, že se jim odcizíme.

 

V obou případech se jedná o nepochopení toho, že člověk, který je duchovně vysoko a na své cestě hodně pokročil (může být i tzv. osvícený – je ovšem otázkou, co je to osvícení), se může chovat v běžném životě naprosto normálně a může se jednat o člověka, u kterého si bez jeho bližší znalosti nemusíme vůbec ničeho všimnout (snad kromě jisté vytříbenosti ducha – jak to formuloval Paul Brunton). Nejedná se o lidi, kteří se vznášejí kdesi mimo čas a prostor a meditují dny a noci a mluví jen o bohu.

To je naprosté nepochopení. To jsou lidé, kteří jsou účastni normálního života. Skutečné osvícence či jogíny nepoznáte bez bližšího seznámení a jejich „prozrazení se“, protože žijí z pohledu ostatních zcela normální (vnější) život. Velmi zkreslená, ale mám obavu, že i rozšířená, je představa, že člověk po svém osvícení (a ponechme nyní stranou jeho definici) si oblékne oranžové prostěradlo, posadí se do lotosového květu a takto stráví zbytek života.                   

 

Jisté pocity odcizení by mohly být určitým problémem, zejména v souvislosti s odlišnou náboženskou orientací (počítaje v to i materialismus coby náboženství) či hodnotovou orientací, ale téměř vždy se bude jednat o problémy, které již existovaly i před duchovním pokrokem, i když možná jen v latentní (skryté) formě.

Je však nutno si uvědomit, že duchovním vývojem se nemění naše vědomosti a schopnosti (nedochází k jejich posunu), ale dochází k jejich rozšíření. To znamená, že vše, co jsme znali dříve, včetně naší schopnosti se do někoho vcítit, se nezměnilo, ale pouze rozšířilo. Zvýšením empatie a případně lásky bychom měli být schopni přistupovat k blízkým tak, aby oni nepociťovali v našem chování k nim změnu k horšímu. Není tedy důvod pro to, aby se naše chování k blízkým změnilo tak, aby došlo k odcizení.  

 

Rád bych upozornil ještě na jednu skutečnost při soužití s blízkými. Vše ve Vesmíru a i Teoverzu se vzájemně ovlivňuje, vše je vzájemnou reakcí nekonečného množství vibrací. Zrovna tak se navzájem ovlivňujeme s bytostmi, které se pohybují v naší blízkosti, tedy naše vibrace se dostávají do reakce s vibracemi jiných bytostí. Při tomto vzájemném působení je zcela běžné, že frekvence vibrací jedné bytosti je vyšší než bytosti druhé a dochází k jejich vzájemnému působení. Při tomto vzájemném ovlivňování je kromě výše frekvence vibrací důležitým faktorem ještě intenzita těchto vibrací (množství vitální energie).

Jako podobenství zde použiji spojené nádoby s vodou, přičemž každá nádoba představuje jednu bytost. Teplota (uváděná také jako rychlost kmitání molekul vody, což je pro názornost podobenství důležité) vody každé nádoby představuje frekvenci vibrací bytosti a množství vody v nádobě představuje množství vitální energie každé bytosti. Kromě toho ještě velikost otvoru nádoby spojující představuje délku spolubytí a jeho blízkost.      

Vzhledem k tomu, že se jedná o spojené nádoby, tak v nádobě s vyšší teplotou dochází k ochlazování vody a v nádobě s nižší teplotou dochází k jejímu ohřívání. Na výsledné teploty v obou nádobách mají vliv 4 faktory – teplota a množství vody v každé nádobě, zdroj vody a tepla, kterým jsou jednotlivé nádoby separátně doplňovány a zahřívány. Z uvedeného podobenství je zřejmé, že při vibračním ovlivňování druhé bytosti záleží jak na výšce teploty (frekvence vibrací), tak i množství vody (množství energie) a vzájemném poměru těchto veličin u obou bytostí.

Tímto podobenstvím chci naznačit, že prací na sobě – zvyšováním frekvence vibrací a zvyšováním příjmu životní energie – zvyšuji frekvenci vibrací i svých blízkých.   

 

Obavy o odtržení od blízkých se vyskytují častěji u těch, kteří jsou o něco výše na cestě do kopce než jejich blízcí a mají díky tomu pocit určité nadřazenosti (nenašel jsem vhodnější mírnější výraz, tak snad to bude pochopeno bez negativních emocí a rozhodně to není míněno tak, že všichni, kteří jdou výše, mají pocit nadřazenosti). Ti, kteří již dosáhli „náhorní planiny“ a došlo u nich ke skokové změně kvality, tento problém již takto necítí.        

Omylem je myslet si, že cesta nás odvede od rodiny. Jedná se spíše o to, že částečně nezvládáme své úkoly na cestě, protože naše „láska“ si klade podmínky na ty, kteří nás na naší cestě provázejí.

Pokud na naší cestě jdeme i cestou lásky, nemůžeme nikdy nic ztratit, můžeme pouze získat nové nebo dříve ztracené.