Klikaté cesty duchovního rozvoje

 

Dostal jsem od jednoho mladého muže (který má pocit, že se ocitl na určité životní křižovatce) dopis s prosbou o radu. A tak jsem psal a psal, až z toho vznikl tento článek.

 

Je zajímavé, jak mnoho lidí si myslí, že potřebují přípravu v duchovním světě, aby pak obstáli ve světě materiálním.  Ale ono je tomu (a nejsou to zdaleka jen moje slova a zkušenosti) právě naopak. Představa, že někdo zvládne duchovní vývoj a přitom nezvládá běžný život, je zrovna tak mylná jako rozšířená. Mnoho lidí problémy v osobním životě přivedly k úniku do světa „duchovního“ a mnozí se nechali nachytat marketingovými pracovníky duchovního byznysu.

Velmi časté jsou rovněž zkušenosti těch, kteří se vzdálili od světského života někam do ústraní nějakého „ašrámu“. Tam se jim vše dařilo skvěle, přijeli nadšeně domů a po měsíci byli se světským životem úplně ve stejných kolejích jako před ašrámem. I moje osobní zkušenost, i když jen s týdenními semináři, je obdobná. První týden po semináři skvělé, druhý týden dobré a další stejné jako dříve. Tím nechci naznačit, že tyto akce nemají smysl, ale jen a pouze to, že bez další vlastní práce nejsou postačující. 

 

Pokusím se to vysvětlit na podobenství.

Chcete-li hrát hokej, musíte se naučit nejdříve bruslit. Hokejku můžete ovládat jako Jágr, ale když neumíte bruslit, tak vám to v ledním hokeji není nic platné.

 

Pevná vůle v nějaké ze svých forem, bez které se toho většinou v životě nedá tolik dosáhnout, se nedá cvičit v prostředí, kde nejsou pokušení.

 

Ke změně života je nejdůležitější to první a základní – a to je rozhodnutí.

Učinit rozhodnutí o tom, co chci a pak v sobě hledat překážky i možnosti pro dosažení tohoto cíle.

Zdůrazňuji  hledat v sobě a ne v okolním světě. Bohužel mnoho lidí čeká na to, až se vytvoří vhodné podmínky v jejich okolí.

Člověk nemá v životě nikdy dost sil, protože s jeho rostoucí silou roste i „protivník“. Pod pojmem protivník není myšlena fyzická osoba nebo osoby, ale spíše úkol. Moje oblíbené přirovnání ze světa sportu – čím jsem silnější a skáču výše, tím výše si zvedám laťku pro příští skok.

 

Dále se obávám, že někdy je práce na duchovním vývoji částečně redukována na meditace, duchovní vzdělávání a podobnou činnost, a běžný život jako by s tím nijak zvlášť nesouvisel. To je však velký omyl. Je mnoho lidí, kteří ani nevědí, že nějaké duchovno existuje, a přitom jejich duchovní rozvoj je velmi rychlý. Jestliže se definuje duchovní vývoj jako práce na zvyšování frekvence vibrací, tak všechny činnosti (což jsou i myšlenky) směřující ke zvýšení (zjemnění) vibrací, jsou činnosti podporující duchovní rozvoj a je jasné, že se nejedná pouze o meditace, četbu a školení. V našem běžném životě je mnoho činností a našich emočních vztahů k těmto činnostem (ne-li všechny), které nějakým způsobem ovlivňují frekvenci našich vibrací. Některé činnosti kladně a některé záporně, takže se naopak podílejí na snížení frekvence vibrací. A obávám se, že to je právě věc, která je mnoha hledajícími podceňována a někdy hodně zanedbávána. Nebývá zcela pochopeno, že práce na duchovním rozvoji je více o celodenní koncentraci na to, co dělám a na co a jak myslím, než o večerní meditaci. Při hlubším zamyšlení je to zcela logické. Jak naší představě o osvíceném člověku odpovídá člověk, který mluví sprostě, chová se hrubě a denně se opíjí? Asi moc ne, že? Každý se však chlácholí, že zrovna v jeho vlastní cestě to tak úplně není.

 

Rovněž si myslím, že je důležité vědět, že život, naše životní situace a náš emoční vztah k těmto situacím probíhá ne lineárně, ale zjednodušeně by se dalo říct jako určitá sinusoida, při které se náš emoční stav na vrcholu sinusoidy nad pomyslnou časovou osou dá nazvat  euforií a naopak, pokud je náš emoční stav na spodním vrcholu sinusoidy pod pomyslnou časovou osou, tak je možno jej nazvat depresí. Pokud delší dobu sledujeme svůj život, tak je možno si všimnout cykličnosti těchto stavů, a to jak výkyvů drobných, tak i výkyvů velkých. Dalo by se to vyjádřit i tak, že hlavní sinusoida není tvořena relativně rovnou čarou, ale opět určitou sinusoidou, což je znázorněno na obrázku. Nepravidelnost jednotlivých křivek není dána nešikovností tvůrce obrázku, ale vyjadřuje nepravidelnost sinusoidy našich nálad v běžném životě.

   

 

 

Za velmi důležitý považuji rovněž náš emoční přístup k naší pozici na pomyslné sinusoidě života.  Mnoho lidí dělá zásadní chybu v tom, že když se pohybují v těch dolních patrech svého emočního stavu, tak mají tendenci zevšeobecňovat za prvé v tom smyslu, že je všechno špatně (pokud možno celý svět) a za druhé v tom smyslu, že už to nikdy lepší nebude a jejich emoční stav blížící se depresi či nesoucí již označení deprese bude setrvalý. A to přesto, že již mnohokráte ve svém životě zažili, že po tzv. depresivním období přišlo zase tzv. období euforie. Jsou lidé, kteří dokážou touto změnou projít několikrát za den, a přesto se v okamžiku tzv. deprese stávají „celoživotními“ pesimisty.

Práce na sobě je hodně o kontrole sebe sama a svých myšlenek. Při dostatečné koncentraci pozornosti je možno si uvědomit, co se děje a říct si: „Pozor, jsem na spodní úvrati své sinusoidy.“ a vyvodit z toho i příslušné závěry. Doporučuji hlavně se soustředit na dvě myšlenky. Za prvé na myšlenku, že když jsem na dně, tak cesta vede jen vzhůru a bude zase lépe, což už samo o sobě může náš emoční stav zlepšit. Za druhé, což považuji za neméně podstatné, koncentrovat se plně na to, abych tuto svoji špatnou emoční situaci co nejméně a pokud možno vůbec nepřenášel na druhé bytosti, což se děje takřka vždy odčerpáváním jejich energie pro doplnění chybějící energie vlastní.

Při dlouhodobější práci s koncentrací na tyto dvě myšlenky je velmi pravděpodobné, pokud se nejedná o patologické depresivní stavy (ale možná i v těchto případech), že spodní úvratě našich emočních stavů nebudou dosahovat takových hloubek jako dříve.

 

Cílem duchovního vývoje však nemůže být pouze zmírňování negativních emočních stavů. Proto – převedeno do určitého geometrického vyjádření – by se měl průběh našich životních situací a emočních vztahů k těmto situacím podobat spíše spirále sestávající ze spirály sestávající ze spirály než sinusoidě sestávající ze sinusoidy. (Kdyby někdo ze čtenářů dokázal graficky zpracovat spirálu složenu ze spirály, obdobně jako je to výše u sinusoidy, velmi bych to přivítal.)

 

Bohužel (a podílejí se na tom dlouhodobé mediální manipulace) se většina lidí k práci na sobě dostává právě skrze nemoci či jiné nepříznivé situace, které je „donutí“ (někoho ani to ne) k zamyšlení nad nemocemi či jinými nepříznivými situacemi, jejich příčinami, nad životem a nad sebou. Tito lidé pak začnou hledat jiné cesty a formy svého soužití se sebou samými. Přitom je nutno nezapomínat na to, že tyto nemoci a nepříznivé životní situace si tvoříme sami (možná přesněji naše overego) právě proto, aby nás to přivedlo k probouzení. Pokud někdo pochopí tato upozornění osudu již v mladém věku a začne na sobě pracovat, je to opravdu vynikající a pro něj velmi nadějné. Jen se musí (ostatně jako všichni bez ohledu na věk) vypořádat s nástrahami, které na této cestě pro většinu lidí bezesporu leží. Je však nemálo lidí, kteří stále nechápou a „osud“ pak musí někdy patřičně přitvrdit.

Ideální je dát se na cestu bez tlaku životních situací, z touhy po poznání, po osobním rozvoji, protože je možné si do určité míry ušetřit nejen utrpení, ale i čas, který se ztrácí při řešení životních situací či nemocí, které by nenastaly, kdybychom se vydali na cestu dříve než až po „výstrahách osudu“.

 

Pokud je v životě něco, co za to stojí, tak je k tomu zapotřebí práce. Bez práce není nic, co by za to stálo, protože to, co za to stojí, je právě ta práce.   

Na problémech cizích lidí se učíme daleko méně bolestně, ale zároveň s daleko menší účinností.

 

Po vydání se na cestu je dalším, a to neméně důležitým bodem – výběr cesty. Není jediná správná cesta a už vůbec ne jediná správná cesta pro všechny. Každý z nás je zcela specifický jedinec lišící se od druhých, a proto je pro každého vhodné a vyhovující něco jiného. Důležitou roli samozřejmě hraje to, jakou práci jsme na svém osobním rozvoji vykonali v tzv. minulých životech. Něčí postup v tomto životě se může jevit velmi snadný a rychlý, ale může to pramenit (a většinou pramení) z toho, co si dotyčný odpracoval již dříve. Z tohoto důvodu ani žádnou obecnou radu neuvádím, protože cest je tolik, kolik je lidí. Mohu pouze uvést, na co si je – podle mého mínění – nutno dát pozor.

 

Jednu základní věc jsem již uvedl výše. Není dobré (a snad ani možné) dělat jakousi dělící hranici mezi běžným životem a duchovnem, protože tato hranice neexistuje.

 

Další z věcí, které považuji za základní a s předcházejícím bodem úzce související, je nebezpečí, že dojde k záměně prostředku za cíl. Cílem přestane být duchovní vývoj a stanou se jím prostředky napomáhající k duchovnímu rozvoji. Pro část z těchto jevů, která nepokrývá celou množinu cest, se používá název duchovní turistika, kdy se hledající koncentruje na absolvování co největšího množství různých a někdy i hrůzných kurzů, seminářů a přednášek a zcela pak zapomene, že základní práce, kterou musí vykonat, se nemůže odehrát jinde než v jeho nitru. Kvůli koncentraci na všechny možné akce mu již nezbude čas ani síly na vlastní práci se sebou samým.

Mnoho lidí si vytváří drogovou závislost na duchovní cestě a jakákoliv závislost je překážkou duchovního rozvoje.

Tato informace v žádném případě nemá vést k závěru, že všechny citované akce jsou nesmyslné. Naopak – některé semináře, přednášky, případně literatura jsou vynikající a spoustě lidí, mezi které se řadím, neuvěřitelně pomohly. Nemohou však nikdy nahradit vlastní práci. 

V neposlední řadě je nutné si neustále uvědomovat, že se při práci na duchovním rozvoji jedná o běh na dlouhou trať a čím jsme k ní přistoupili později a čím byly „rány osudu“, které nás na cestu přivedly tvrdší, tím delší cestu je také nutno předpokládat.

 

Na druhé straně jsem osobně přesvědčen, že v současné době jsou pro tuto práci zcela mimořádné podmínky a je možno dosáhnout výsledků v dobách neuvěřitelně krátkých ve srovnání s dobou nejen před 50 ale i 20 lety.