Makrokosmická a mikrokosmická hra v souvislostech s rokem 2012

 

   Nepochybuji o tom, že pro mnoho lidí budou myšlenky uvedené v tomto článku vypadat jako poněkud příliš fantasticky vykonstruované tak, aby celek měl konsistentní strukturu. Také je (jako vždy) ani nepředkládám jako objektivní pravdu, ale jako jednu z hypotéz pokoušející se popsat námi vnímanou „realitu“ i ve vztahu k současnému dění.

 

   V této souvislosti bych si dovolil upozornit například na postupy vědy zvané kosmologie. V případě, že rychlost oběhu hvězd kolem centra galaxie neodpovídá rychlosti předpokládané dosavadními teoriemi, vytvoří se hypotéza existence temné hmoty, která tento jev zapříčiňuje. V případě, že rychlost rozpínání vesmíru se zvětšuje a neodpovídá rychlosti předpokládané dosavadními teoriemi, vytvoří se hypotéza temné energie, která tento jev zapříčiňuje. Přitom jediné, co věda dokáže říct o temné hmotě a temné energii je to, že se nedají nijak rozpoznat a neví se o nich nic kromě toho, že bez jejich hypotetické existence současné teorie neodpovídají dosavadním pozorováním (http://vimeo.com/43018701).

   Na uvedeném videu je v souvislosti s tímto článkem zajímavá další zjištěná „skutečnost“, a to tak zvaný temný proud spočívající v tom, že viditelný vesmír směřuje jedním směrem a jako vysvětlující hypotéza je uváděna existence vesmíru jiného. 

 

   V nekonečném vědomí Teoversa „plují“ mimo jiné ve formě „bublin“ vesmíry všech možných i nemožných variant. Jednou z bublin je i náš Multivesmír, který má tu zvláštnost, že obsahuje 12 vesmírů, z nichž jeden je i ten náš. Stvořitel Multivesmíru emanoval ze sebe 12 relativně autonomních entit - stvořitelů jednotlivých vesmírů. Tito stvořitelé „dostali za úkol“ vytvořit jednotlivé vesmíry tak, aby měly obdobnou strukturu, kterou by se odlišovaly od jiných vesmírů v Teoversu (existujících mimo Multivesmír), ale zároveň se základní charakteristikou od sebe navzájem lišily.

   Stvořitel našeho Multivesmíru je rovněž součástí Teoversa a je rovněž emanací Tvořitele Universa, které nemá počátek ani konec. 

 

   Náš základní Multivesmír je dvanáctirozměrný, ale jednotlivé vesmíry, které jsou jeho součástí, jsou třírozměrné. Přesněji řečeno v souladu s některými hypotézami současné vědy každý jednotlivý vesmír má dvanáct (některé teorie uvádějí jedenáct) prostorových rozměrů, ale pouze tři rozměry má plně rozvinuté, zatímco zbylých osm je „zakrnělých“. Vesmíry se vyskytují v jednom dvanáctirozměrném prostoru, ale žádný z těchto vesmírů nemá rozvinuté stejné tři rozměry. Podobenstvím je následující obrázek.

 

 

 

   Některé vesmíry mají společný jeden rozměr, jiné dva, ale žádný nemá společné tři rozměry. Je možné, že jsou vesmíry, které nemají společný žádný rozměr. Vesmíry, které mají společné dva rozměry, jsou označovány jako paralelní a za určitých podmínek a v určitých „místech“ je možný přestup z jednoho do druhého. Z hlediska podobenství jsou přestupním místem obrazně řečeno plochy dané společnými dvěma rozměry.

   Některé hypotézy vycházející většinou z různých forem mimosmyslového poznání uvádějí, že těchto paralelních vesmírů k vesmíru našemu je pět. Jedna z variant těchto teorií předpokládá, že v těchto paralelních vesmírech „existují“ naše alternativní ega, která částečně v pozměněných podmínkách i podobách prožívají alternativní životy.  Někteří lidé jsou schopni zažívat tento fenomén ve stavech rozšířeného vědomí.

 

   Existují určité náznaky toho, že tvůrčí inteligence v našem vesmíru jsou velmi ambiciózní (dle jednoho ze základních principů Teoversa, tj. jeho fraktálního uspořádání, mají i charakteristiky podobné lidským) a snažily se vytvořit a dotvořit „svůj“ vesmír co „nejlépe“. Přitom však působily příliš jednostranně ve směru vývoje ke „světlu“ a opomíjely zachování nutné harmonie protikladů.

   Tímto jednostranným působením docílily stlačení jedné z polarit, tj. (silně zjednodušeně řečeno) temné stránky vesmíru. Toto přílišné stlačení mělo za následek efekt zcela opačný efektu zamýšlenému, tj. následné prudké rozpínání temné stránky. To dosáhlo takových rozměrů, že ohrožuje harmonickou vyváženost i ostatních a zejména paralelních vesmírů Multivesmíru, což by mohlo mít za následek i „distorzi“ samotného Multivesmíru.  

 

   Pod vlivem této hrozby se spojily tvůrčí inteligence ostatních vesmírů Multivesmíru a ve shodě se samotným Stvořitelem Multivesmíru se aktivně účastní dění k obnovení harmonie i v našem vesmíru. Existuje určitá hypotéza, že právě Země a její obyvatelé jsou v ohnisku tohoto dění a událostí, které mají význam pro celý Multivesmír. Proto se na dění na Zemi soustřeďuje pozornost mnoha mimozemských civilizací a nadpozemských inteligencí. Nepochybně (dle mého názoru, protože možná o tom mnozí pochybovat budou) existují v našem vesmíru i planety a civilizace „temnější“ než je naše, ale bez možnosti jiného vývoje, takže nemají šanci být na rozdíl od Země jazýčkem na vahách této velké kosmické hry. Vždy jsem se bránil představám, že by zrovna Země měla mít větší význam pro galaxii či vesmír, ale v poslední době některé informace tento můj názor narušují.           

 

   V této souvislosti upozorňuji, že pravděpodobně většina popisů stvoření světa v různých náboženstvích a mýtech se netýká stvoření Světa jako kompletního Universa, ale „pouze“ stvoření našeho vesmíru. S tímto upřesněním jsou tyto popisy také lépe pochopitelné a logičtější. Týká se to zejména téměř vždy se vyskytující určité míry antropocentrické personifikace stvořitele a předpokladu existence určitého bodu vzniku vesmíru jako počátku všeho (což rezonuje s teorií Velkého třesku).

   To je podstatný rozdíl proti koncepci neosobní inteligence Tvořitele Universa a koncepci Universa, jež je bez počátku a konce. Pojem „svět“ je používán v několika různých významech, což má za následek nepřesnosti a nedorozumění, protože je používán jednou ve smyslu Universa, jindy ve smyslu našeho Vesmíru a někdy dokonce jen ve smyslu prostředí naší Země.   

 

   S velkou pravděpodobností existují i „vesmíry“ (uvozovky jsem použil z toho důvodu, že některé tyto vesmíry nemají takřka nic společného s našimi představami o vesmíru a možná je vhodnější výraz „reality“), které „plují“ v nekonečně rozlehlém vědomí Teoversa a jsou „mimo“ bublinu našeho Multivesmíru. Tyto vesmíry jsou nekompatibilní s naším vesmírem i ostatními vesmíry našeho Multivesmíru.

 

   Nekompatibilitu vesmírů se pokusím objasnit na podobenstvích. První podobenství se týká textových editorů. V jednom textovém editoru (znázorňuje prostředí jedné inkarnace) napíšu například slovo „love“ a přenesu jej do jiného textového editoru (znázorňuje prostředí další inkarnace). Pokud tento nový textový editor je kompatibilní se starým (kompatibilní vesmír), zobrazí se mi v něm slovo „love“. Tomu slovu nemusím zpočátku rozumět, mohu si ho třeba vykládat jako slovo „lovec“ nebo „lovit“, ale mám reálnou šanci z ostatních dějů pochopit, že je to v jiné řeči a s lovem to souvisí většinou jen zpočátku J. Pokud však tento nový textový editor není kompatibilní se starým (nekompatibilní vesmír), zobrazí se mi v něm místo slova „love“ změť nepochopitelných znaků, z které v podstatě slovo „láska“ případně ani lásku nelze nijak vnímat.

 

   Druhé podobenství je výrazně těžší pro naši obrazotvornost. Představme si (lze-li to) vesmír, který je „obýván“ nehmotnými bytostmi, jež nemají zrak (ani v žádném přeneseném smyslu slova), takže nejsou schopny vnímat prostor. Když se takováto bytost pak inkarnuje do našeho vesmíru má nutně i v případě, že se jedná o nadmíru vyspělou a „starou“ duši, skutečně nesmírné potíže. Orientace ve hrách světel a stínů a šmouhách barev dokonce s  hloubkou prostoru je zpočátku takřka neřešitelná, zvláště když si uvědomíme, že ani pro vnímání pojmů jako je světlo, stín, barva či prostor nemá ve své mysli žádný „receptor“.

 

   Pro „duše“ z nekompatibilních vesmírů je velmi obtížné se adaptovat při inkarnaci v „naší“ části Teoversa. Proto se k tomuto „přestupu“ rozhodují jen velmi „odvážné a staré duše“, kterým dosavadní „realita“ už nepřináší nic nového. V „novém“ vesmíru mají tyto v podstatě velmi staré duše velké obtíže a působí zpočátku jako vyložená „nemluvňata“.

   Na druhé straně po strastiplném překonání prvotní nekompatibility postupují velmi rychle na vývojovém žebříčku daného vesmíru vzhledem ke svým mimořádným zkušenostem ze zcela jiných dimenzí (nemyšleno prostorově). Z důvodů své získané mimořádné schopnosti adaptace na nové podmínky jsou vhodnými hybnými silami zásadních transformačních procesů a byly by velkým přínosem v dnešní době.

 

   Tyto duše však nebývají příliš nadšeny myšlenkou stát se takovou hybnou silou, protože jsou si plně vědomy odpovědnosti a nevděčnosti této role. Při zásadních transformačních procesech se jen zcela výjimečně stává, že nedochází k utrpení některých bytostí. Trpící bytosti téměř nikdy nejsou schopny příčiny utrpení hledat u sebe a vidí je v řídících silách transformace a žádná moudrá bytost netouží po tom být považována za příčinu utrpení nemalého množství druhých bytostí.  

 

   Na současné dění je možno se podívat i z relativně opačného pohledu mikrokosmické úrovně. Pokud meditující má schopnost se při meditaci mentálně odpoutat od prostředí, ve kterém se nachází a mentálně se přenést mimo náš Vesmír, náš Multivesmír, či jakoukoliv jinou „realitu“ a jen volně se vznáší v čiré energii Teoversa, tak se dostává do prostředí, které není ovlivňováno žádnými morfogenetickými poli ani egregory. Takovéto „čisté prostředí“ umožňuje efektivnější práci na sobě. Tato práce takto není ohraničena nedůvěrou v téměř neomezené možnosti lidských bytostí. Existence některých morfogenetických polí působí tak, že lidé nevěří v možnost či dokonce věří v nemožnost uskutečnění svých myšlenek a přání.

   Každá lidská bytost (pravděpodobně nejen lidská) není omezena ničím jiným než hranicemi, které si sama stanovila. Toto omezení může být dané už třeba jen tím, že se účastní určité hry a podrobuje se jejím pravidlům.

   Pokud by došlo všemi účastníky k plnému uvědomění si skutečnosti, že jsme účastni v konkrétní hře s konkrétními pravidly, nebyl by problém pravidla změnit a určit si jiná. Je to obdobné jako například ve fotbale. Pokud světová fotbalová federace FIFA stanovuje pravidla a všichni fotbalisté by se domluvili, že budou dodržovat pravidla jiná, popřípadě, že nebudou fotbal s takovýmito pravidly hrát, byla by FIFA zcela bezmocná a musela by ustoupit.

   Obdobné je to při podobenství s počítačovými on-line hrami. Pokud by se většina hráčů vědomě či nevědomě shodla na určitém druhu chování svých avatarů, tak ani hlavní programátor nemůže hru změnit zcela proti vůli hráčů. Může ji vypnout, což ale málokdy bude v zájmu tvůrce hry. Tím spíše, pokud je jím stvořitel vesmíru, který rovněž není zcela svobodný ve svém jednání, protože podléhá pravidlům hry vyššího celku (například Stvořitele Multivesmíru), jehož je součástí.   

 

   Na morfogenetická pole je vhodné nahlížet jako na jakési zvykové právo. Tak zvané přírodní zákony nejsou jednou pro vždy neměnné, ale jsou také jen morfogenetickými poli, které mají platnost pro určité místo (vesmír) a určitou dobu.    

 

   Neexistují žádné obecné Boží zákony (zákony Tvořitele Universa), za jejichž nedodržování následuje trest. Existují jen základní principy Teoversa platné pro vše stvořené, které však pouze vyjadřují základní „povahu a strukturu“ Teoversa a nedá se hovořit o jejich porušování, ale maximálně o jejich nechápání. Nejedná se o někým stavená pravidla hry, ale o principy, jimiž je Universum tvořeno.  

   To, co někteří mohou vnímat a často také vnímají jako boží zákony, mohou být pravidla hry stanovená Stvořitelem jednoho konkrétního vesmíru pro tento vesmír. Tato pravidla nemusí mít svoji neměnnost ani v čase a prostoru konkrétního vesmíru. Pomíjím pro tyto účely „boží zákony“, které vytvořili lidé za účelem ovládání jiných lidí.                                                           

   Například zákon karmy je jedním z těchto pravidel, který platí pro určitou skupinu bytostí obývajících tento náš vesmír. Jedná se ale rovněž jen o pravidlo hry, které se v průběhu času může měnit a pravděpodobně i mění v souladu se záměry Stvořitele. Dalo by se to také vyjádřit tak, že se jedná o morfogenetické pole zákona karmy našeho vesmíru či jeho části. Je však možno se hry na inkarnaci neúčastnit a tudíž pak ani zákonům karmy nepodléhat.

 

   Chápat tyto fenomény je možno na podobenství s hrou zvanou fotbal. Pokud malé dítě si začne kopat do míče, určitě nezná pravidla fotbalu, zrovna tak jako duše čerstvě se inkarnující do našeho Vesmíru či dokonce na Zemi nezná všechna pravidla vztahující se na inkarnaci. Dítěti začínajícímu s fotbalem je nutno vysvětlit, že nesmí hrát rukou, což zpočátku nechápe a často se to ani nesnaží dodržovat. Časem pochopí, nebo je mu vysvětleno, že pokud chce hrát rukou, tak musí jít hrát házenou nebo volejbal, či pokud chce hrát nohou a rukou, tak ragby. Tyto hry však mají zase jiná omezení.

   Při dalším vývoji pak při hraní rukou nebo faulu při hře zvané fotbal přichází trest v podobě rozhodnutí rozhodčího. Dítě (zrovna tak jako začínající duše) se tak postupně učí znát pravidla hry jednou zvané život a jednou fotbal. Zrovna tak, jako ani profesionální fotbalisté neznají zpaměti úplně všechna pravidla fotbalu, tak ani tak zvaně staré duše neznají všechna zákoutí pravidel inkarnací a karmy.

 

   Ač se to zdá možná nepravděpodobné, tak stejně jako ve fotbale dochází i u této hry na inkarnaci k změnám pravidel. Tyto změny nejsme schopni vnímat, ale jen pouze odhadovat či informace o změnách získávat pouze napojením se na informační pole ve stavech rozšířeného vědomí. Důvodem je to, že změny probíhají v časových úsecích, které jsou ve srovnání s délkou života bytostí (včetně bytostí žijících mnohem déle než lidé na Zemi) mnohonásobně delší. Na rozdíl od jiných událostí (například astronomických, i když ani tam to není jednoznačné) však neexistují námi běžně vnímatelné záznamy o tom, jaká pravidla platila před miliardami let.    

 

   Pokud se člověku podaří při meditaci vymanit se z morfogenetických polí našeho vesmíru či Multivesmíru, je schopen vnímat matrixy různých úrovní, do kterých je v rámci jedné konkrétní inkarnace vtažen a do značné míry i ovládán. Vnímání těchto matrixů a jejich pochopení je základem pro „probuzení“ a „osvobození“ se od pravidel hry, jichž se účastníme. Nesmíme však nikdy zapomínat, že her se účastníme minimálně v počáteční fázi vždy dobrovolně, na čemž nic nemění ani náš negativní vztah k některým pravidlům hry.

 

   Z mnoha informací z více různých zdrojů vyplývá, že v současné době dochází k probuzení relativně velké části lidstva a její neochotě pokračovat ve hře se stávajícími pravidly, což se týká zejména matrixu nejnižší úrovně, který pracovně nazývám matrix konzumně tržní společnosti. Mnoho lidí však začíná vnímat i (ne nezbytná) omezení daná matrixem vyšší úrovně, který by se dal nazvat matrixem naší 3D reality.

 

   Zdá se, že právě v roce 2012 dochází k souběhu velmi zajímavých událostí a změn na makro i mikrokosmické úrovni.