Matrix – jeho typy a úrovně

 

   Matrix je slovo či pojem, který se v poslední době stal velmi užívaným, dalo by se říct až módním. Potkal ho úděl některých dalších pojmů jako např. soudruh, intelektuál, pravda a láska a ego, kdy ze slov s původně pozitivním či neutrálním významem se stalo pejorativní označení. Řekl bych, že sdílí podobný osud zejména s pojmem ego. Původní smysl tohoto slova v češtině – matrice byl po uvedení filmu Matrix téměř zapomenut. Zajímavé je, že slova ego i matrix mají v češtině své ekvivalenty, ale jsou používány bez překladu s částečně jiným významem a žijí svým vlastním životem.

   Kdyby lidé použili místo slova ego slova já skloňované dle pravidel češtiny, tak by jejich negativní výroky o egu dostaly jistou příchuť absurdnosti. Jedná se například o výroky o rozpuštění, umrtvení, zániku, odstranění, zlomení ega. Pokud za ego dosadíme „já“ v příslušném pádu, dostaneme rozpuštění, umrtvení, zánik, odstranění, zlomení sebe, což nepotřebuje dalšího komentáře.

   Velmi obdobný vývoj postihl i slovo matrix, takže dnes je již vnímáno téměř výhradně jako něco negativního.

 

   Na první ohled se zdá, že odpověď na otázku, co je to matrix, je pro běžného čtenáře obdobných článků dávno známá, ale není to tak zcela jednoznačné. Důvodem je to, že pojem matrix se používá ve více významech a vzhledem k tomu se i pod pojmem odpoutání od matrixu rozumějí fenomény dosti odlišné.

   Slovo „matrix“ je používáno pro různé typy či možná přesněji různé úrovně matrixu. V prvním (pravděpodobně nejčastěji) používaném významu se pod pojmem matrix rozumí na Zemi převládající uspořádání společnosti, které se zjednodušeně dá nazvat jako tržní a konzumní společnost. V druhém významu se používá matrix vyššího typu, tj. iluze 3D reality, což se dá chápat také jako morfogenetické pole lidstva. I nad tímto typem matrixu je matrix vyšší úrovně, který lze přibližně nazvat matrixem reinkarnačním.

 

   Ve filmu Matrix si byl snad jen Neo schopen uvědomit (alespoň tak jsem pochopil určitý náznak na začátku třetího dílu), že únikem z jednoho matrixu pouze postoupil do matrixu vyšší úrovně. Unikl z jednoho matrixu pochopením principu jeho fungování. Na začátku třetího dílu se Neo ocitá mimo oba matrixy. Nejsem si ale jist, zda to tak i tvůrci filmového Matrixu chápali, či dokonce zamýšleli. Dle konce třetího dílu bych soudil, že ne.

 

    Dle mého pojetí je Matrix souborem vzorů chování v nejširším slova smyslu zahrnujícím i myšlení.  Matrix je soustava morfogenetických (morfé – tvar, genesis – vznik) informačních polí, které nás obklopují a ovlivňují naši představu o tom, jak by svět kolem nás měl vypadat. Dávají nám pravidla, jak máme tvořit a ovlivňovat svět včetně sebe. Tato morfogenetická pole nejsou statická a dynamicky se vyvíjejí směrem ke svým atraktorům (stavům, do nichž systémy směřují) a s nimi i matrix.  Většinou nejsme schopni vnímat, že se jedná o matrix a tudíž ani, jak jsme jím determinováni.

 

   Z uvedeného vymezení pojmu matrix plyne, že je nesmyslné vnímat matrix pouze jako něco negativního, protože jeho součástí je i mnoho vzorů chování (morfogenetických polí), které většina lidí vnímá velmi pozitivně a samozřejmě (zrovna tak, jako je tomu u ega). Jeho neexistence by znamenala i naši neexistenci a neexistenci světa vůbec.

   Proto nevidím problém v existenci matrixu jako takového, ale v případném nedostatku poznání, které spočívá v neznalosti či nevíře v existenci matrixu a v závislosti na něm, či přesněji na některých jeho částech.  

 

   Působení morfogenetických polí však nelze redukovat pouze na Zem či Sluneční soustavu. Jsme ovlivňováni i morfogenetickými poli lidské rasy a humanoidů naší a minimálně sousední galaxie Andromedy. Rovněž tak, byť již v menší míře (podstatná je míra podobnosti lidí a jiných bytostí) jsme ovlivňováni morfogenetickými poli jiných ras „blízkého“ Vesmíru.

 

   Morfogenetická pole jsou tvořena původně tvůrčím aktem, který se stálým opakováním stal zvykem. Evoluce se tak dá charakterizovat jako chronologický soubor originálních tvůrčích aktů, které se staly zvykem.

   Ne všechny tvůrčí akty se staly zvykem, a proto se nestaly součástí evoluce. Bohužel, ne všechny tvůrčí akty, které se staly zvykem, jsou z pohledu většiny lidstva pozitivní a součástí mých hypotéz je i varianta, že některé z těch negativních jsou součástí cílené manipulace lidstva, jak ze strany pozemských, tak i mimozemských entit.

 

   Pokud připustíme, že každý jsme zcela specifická bytost a vzhledem k tomu jsme i každý specificky ovlivňován morfogenetickými poli, dá se říct, že každý máme svůj specifický matrix, který se byť třeba minimálně odlišuje od matrixu ostatních bytostí. Specifická úroveň a typ matrixu každého z nás jsou dány do značné míry naším poznáním a stupněm našeho duchovního vývoje.

 

   V této souvislosti si dovolím přidat svůj příspěvek (pouze jako alternativní pohled bez jakéhokoliv nároku na jeho možnou pravdivost) jako jeden z mnoha výkladů jedné části bible.  Had v tak zvaném ráji podal Evě jablko poznání. Bylo to jablko poznání strachu. Dokud lidé neznali strach, žili v ráji. Ráj nebylo určité místo na Zemi, a není ani nikde jinde v časoprostoru či v jiné dimenzi, ale je to stav duše. Lidé neznali strach a neznali nedostatek a tudíž ani strach z nedostatku.    

 

   Rozpoznání matrixu našeho nejnižšího stupně – matrixu konzumně tržní společnosti – již dnes nedělá mnoha lidem zvláštní potíže, a tak jim umožňuje se od něj úspěšně odpoutávat, nebo minimálně se jím nenechat manipulovat. Matrix konzumní společnosti má však ohromnou setrvačnost a silný egregor, mimo jiné i proto, že se opírá o základní vlastnost každého živého organismu, a tou je snaha o přežití své i svého druhu. Matrix tržní a konzumní společnosti je do značné míry uměle vytvořen skupinou lidí, které to systémově umožňuje a usnadňuje ovládání a využívání (možná, že vhodnější pojem je „zneužívání“) většiny lidstva. Na tom, že se původní originální tvůrčí akty staly zvykem, se však podílíme všichni svým nedostatečným poznáním a ochotou nechat sebou manipulovat.

   Mohutným uměle vytvořeným egregorem k ovládání lidí je strach a to zejména strach z neexistence a strach z nedostatku. Jsou lidé, pro něž je strach z neexistence jediným důvodem existence. S jistou mírou nadsázky se dá říct, že existence strachu je u nich jediným důkazem existence. Bojím se, tedy jsem (Timeo ergo sum).

 

   Daleko těžší je uvědomování si matrixu vyššího stupně, který pracovně nazývám matrix naší 3D reality. Když pominu, že velká většina lidí si ho ani není vědoma, případně jakoukoliv možnost takovéhoto matrixu odmítá, tak i ti, kteří jsou „vědomí“, nemají vůbec jednoduchou situaci při snaze o snížení závislosti na něm. Některá morfogenetická pole jsou i u matrixu této úrovně vytvářena médii záměrně. Zejména se jedná o některá morfogenetická pole nevíry v existenci čehokoliv, co je mimo oblast poznání tak zvaného vědeckého materialismu.

 

   Zajímavou a významnou roli při proměně tvůrčích aktů ve zvyk hrají symboly a rituály. Klasickým příkladem jsou náboženské symboly a rituály. Rituály však praktikují i mnohé zvířecí druhy a podílejí se tak na tvorbě morfogenetických polí pro konkrétní zvířecí druh.

   Prostřednictvím rituálů je možno vytvářet „pozitivní“ ale i „negativní“ morfogenetická pole (hodnocení záleží však vždy na hodnotiteli). Téměř každá (ne-li každá závislost) má své vlastní rituály.

  

   Dle mého názoru by poznání mělo sloužit k osvobození od závislostí na všech druzích matrixu. V mnoha případech mám takový dojem, že se děje osvobození od starého matrixu napojením na matrix jiný. Tento nový matrix nemusí být vyloženě škodlivý, ale stále se jedná o napojení na nějaký druh matrixu, který s vysokou pravděpodobností bude mít tendenci ovlivňovat člověka tak, aby to bylo ku prospěchu matrixu (konkrétního egregoru), což zcela nevylučuje, že to může být i k momentálnímu prospěchu člověka, ale vždy to má svá velká „ALE“.

 

   Lidstvu bylo implantováno mnoho mýtů, které se pak staly součástí matrixu. Typickým příkladem je mýtus oběti. Tento mýtus byl implantován lidstvu za tím účelem, aby bylo přesvědčeno, že pokud někdo chce ukázat cestu, musí se obětovat, musí trpět.

   Je to ale jen uměle stvořený mýtus, jehož cílem je zabránit tomu, aby se takoví lidé veřejně manifestovali, a když už se objeví, tak aby jejich život byl vnímán jako utrpení. Je nemožné si nevšimnout, jak Kristus i Buddha jsou vykreslováni jako lidé, kteří vlastně celý život trpěli. Zcela je pomíjeno, že to mohli být (a pravděpodobně také byli) lidé, kteří milovali, byli milováni a také byli někdy šťastni a veselí a měli dokonce smysl pro humor.  

 

   Je však možné ukazovat lidstvu cestu a být při tom šťastný, milující, veselý a dokonce hravý. Zdá se mi, jako by podávání důležitých informací zábavnou formou (formou hry), bylo v tak vážných otázkách, jako je duchovno, mnoha lidmi chápáno jako něco nepatřičného.

   I novodobé mýty se nám snaží vštěpovat trpící a obětující se spasitele (jako např. Neo ve filmu Matrix). Jedná se o utrpení jako jedinou cestu ke spasení jedince i lidstva. Chybí nám tu zcela postava „spasitele“, který vše pojímá jako hru. 

   Ostatně utrpení jako cesta k vlastní spáse každého člověka se rovněž stalo součástí našeho matrixu.

 

Dokončení této problematiky bude tématem následujícího článku „Cesty ke snižování závislosti na matrixu“.