Osudové a osudové diskuze o současnosti a budoucnosti

 

   Tak, jak je mnohokráte v diskuzích uváděno (zejména o těch druhých), nepopírám, že i tento článek je výpověď o mně, o mých názorech.

 

   Dopředu prohlašuji, že žádný diskuzní příspěvek k mým článkům nikomu neodpouštím. Pokud jste na základě předchozí věty dospěli k názoru, že jsem se konečně odhalil, tak je nutno s hodnocením počkat na vysvětlení. Důvodem, proč neodpouštím, je to, že prostě nemám co odpustit. Pokud někdo má nějaký názor na můj článek, jeho část nebo moji osobu, tak abych se dostal do pocitu, že mám někomu něco odpustit, tak nejdříve musím tento názor vnímat jako něco negativního, něco co mně ubližuje. To znamená, že napřed musím učinit hodnocení tohoto názoru, posoudit ho jako pro mě negativní a většinou včetně negativních emocí, které to ve mně probudí. Po přečtení relativně dosti dehonestujících diskuzních příspěvků k mým článkům i mé osobě jsem tuto určitou formu sebetrýznění opustil. Také jsem se o sobě dozvěděl zajímavé věci. Například, že píši velmi špatnou češtinou, že jsem viděl vše jen z rychlíku (což prohlásil diskutující, který napřed uvedl, že mé webové stránky otevřel a ihned zase zavřel), nebo že jsou mé stránky velmi podobné stránkám Ivo Bendy a jeho vesmírných lidí.   

 

   Tato úvaha mě přivádí k problematice nyní tak často zmiňovaného odpouštění jako takového. Odpouštění je obecně uváděno jako velmi důležitý aspekt našich životů a nemíním to nijak zpochybňovat, ale předkládám k zamyšlení úvahu, kdy a za jakých podmínek provádíme akt odpouštění. Předpokládám, že nikdo nebude zpochybňovat, že akt odpouštění je aktem čistě subjektivním. Zdaleka ne každá aktivita druhých subjektů, a to včetně těch, které jsou namířeny proti nám, vytváří podmínky pro odpouštění. Například pokud vidíme kráčet cizí osobu po chodníku, není zřejmě důvod, abychom uvažovali o tom, že bychom jí tuto činnost měli odpustit.

   To znamená, že nejdříve jiný subjekt vykoná určitou aktivitu (která nemusí být vždy namířena proti naší osobě) a pak tuto aktivitu my zhodnotíme z jakéhokoliv hlediska jako negativní. Pokud nedojde k tomuto negativnímu hodnocení, nejsou dány podmínky pro odpouštění.  Klasickým případem je bití. Ve velké většině případů je skutečnost, že nás někdo bije, hodnocena negativně, ať již z důvodů fyzického či psychického utrpení. Jiné hodnocení této skutečnosti však může být ze strany masochisty.

   Tím docházím k tomu podstatnému, co chci sdělit. Nehodnotíme-li určitou skutečnost jako negativní, případně nehodnotíme-li ji vůbec, nemáme co odpouštět. Myslím, že otázka k zamyšlení je, zda nepředcházet odpouštění nehodnocením skutečností negativně, popřípadě nehodnocením vůbec, i když uznávám, že je to v běžném životě velmi těžké.

 

   Odpouštění má bohužel často i jeden průvodní jev, že se ve své odpouštěcí velkorysosti stavíme vědomě či nevědomě do role nadřazené (moudřejší) bytosti vůči tomu, komu odpouštíme. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout na klasickou scénu z filmu Limonádový Joe, kdy nejkladnější z kladných hrdinů odpouští méně kladné ženské postavě ztvárněné Květou Fialovou.

 

   Ještě jedna závažná skutečnost se mně vybavuje v souvislosti s tématem odpuštění. Je hodně lidí, kteří dokážou odpustit komukoliv na světě cokoliv s výjimkou jediné bytosti, a to jsou oni sami. Otázkou k zamyšlení zůstává, zda toto odpuštění není vůbec to nejdůležitější.

 

   Podstatou transformace (alespoň přepokládám, že obdobně uvažuje alespoň 80% čtenářů) lidstva, Země a jednotlivých lidí je zvyšování frekvence vibrací. Zkoumáme pozorně, zda naše činy, slova, myšlenky směřují ke zvyšování frekvence vibrací a tím napomáhají k transformaci?

   Pokud řešíme konflikt bojem a často se konfrontace v diskuzích nedají nazvat nijak jinak než bojem, který jednoznačně směřuje k poražení protivníka takřka všemi prostředky, považujeme tuto formu za zvyšování frekvence vibrací?

   Volíme vždy, když mluvíme o budoucnosti, takovou formu a takový obsah, který přispívá ke zvyšování frekvence vibrací?

  

   Osobně nejsem schopen vidět ve sděleních typu, že je to zlé a že nemáme téměř žádnou šanci s tím něco udělat, že by tato sdělení mohla přispět ke zvýšení frekvence vibrací. Zrovna tak si neumím představit, jak (občas některými lidmi propagované) defenestrace politiků, barikády v ulicích, souboje s policajty a jiné „revoluční“ aktivity mohou přispívat ke zvýšení frekvence vibrací. Jsme dlouhodobě manipulováni k boji (zejména o přežití), k agresivitě, k násilnému řešení konfliktů. Pokud o tom někdo pochybuje, ať se zamyslí nad vývojem agresivity ve sportu a umění. Dlouhodobě jsme rozdělováni na levé a pravé, vedeni k černobílému vidění světa, k přijímání hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“, k neustálému hledání nepřítele. Stále je nám vštěpováno, že jedině důležité je vítězství. V hierarchickém systému je důležité jedině vítězství posouvající vítěze na vyšší místo v hierarchii.  Ale vítězství konflikt neřeší, ale jen zakládán konflikt nový. Konflikt musí být řešen dohodou, harmonizováním zájmů obou stran konfliktu. Boj není způsob řešení konfliktů.

 

   Je důležité si uvědomit, že neexistuje nic jako boj světla a tmy. Tma, to je absence jakékoliv informace, to jest nic. Neexistuje boj mezi ničím a něčím. Z tohoto pohledu se jedná vždy o boj různých druhů nebo forem světla, boj různých odstínů šedi. Mnohdy je těžké posouzení, kdo je ten světlejší a kdo je ten tmavší, a toto posouzení je vždy relativní a je závislé na subjektu, který je provádí.    

 

   Jsou obecně dva názorové proudy – jeden prosazující hledisko, že nejdůležitější je upozorňovat na hrozící nebezpečí i přes možnost negativního programování a druhý, prosazující spíše informace směřující k pozitivnímu programování.

 

   Představte si, že má někdo rakovinu a vy si myslíte, že má před sebou pouze měsíc života. Co uděláte? Řeknete mu, že má pouze měsíc života a nemá sebemenší šanci? Myslíte si, že to je vhodné řešení pro tohoto člověka? A to si představte, že mu v intencích toho, co je nám občas předkládáno v médiích všeho druhu ohledně naší budoucnosti, ještě řeknete, že smrtí ničemu neunikne, protože vhledem k jeho způsobu života přijde do pekla a nemá jinou šanci. Kdo z nás by to dokázal? Ale když jde o budoucnost lidstva, tak to problém není, i když peklo mívá trochu jinou než obvyklou formu. Je možno něco z toho chápat jako zvyšování frekvence vibrací? Jaká mají takováto sdělení smysl?

 

   Pokud někdo předkládá negativní vize budoucnosti a nedává k tomu žádnou možnost, případně návod, jak konat, aby k takovéto negativní budoucnosti nedošlo, nepovažuji to za smysluplné. Nevidím v tom ani žádný smysl pro příjemce obdobných informací, kromě toho, že jsou strašeni a stresováni. A to ještě stále předpokládám, že poskytovatel této informace tak činí s dobrými úmysly.

 

   Jako podobenství je uváděno, když se člověk se zavázanýma očima blíží ke srázu, tak je vhodné ho na to upozornit. S tím se nedá než souhlasit. K tomu je však ještě potřeba dodat, že je potřeba, aby si sňal šátek nebo se obrátil a kráčel zpět. Mně to však někdy připadá tak, jako když se takovému člověku sděluje, že je před srázem, ale za ním jde někdo s namířeným otráveným kopím a pokud se zastaví tak umře v hrozných bolestech na otravu. Jaký má v tom případě smysl takovému člověku říkat, že je před ním sráz? Možná velmi pochybnou možnost volby způsobu smrti.

   

   Mám obavu, že je určitou tragédií lidstva, že se naučilo posuzovat obsah sdělení podle toho, kdo jej provádí, místo toho, aby posuzovalo člověka podle toho, co říká a koná. Klasickou ukázkou je podle mě Václav Klaus. Ať řekne cokoliv, tak zhruba polovina jeho slova pochválí, zhruba polovina odsoudí a pouze takových 5 – 10% (rozdělení je pravděpodobné velmi nepřesné, ale není to pro věc podstatné) provede hodnocení podle obsahu projevu.

   Jaký význam pro posouzení pravdivosti či kvality informace má to, že její poskytovatel je dobrý a láskyplný člověk, který lidem pomáhá, nebo v opačném případě, že se jedná o člověka, který někomu svým jednáním ublížil? Dobrý člověk se snad nemůže mýlit a člověk, který v životě udělal chybu nebo chyby, nemůže předkládat hodnotné informace?

 

   Mnohokrát to již zaznělo, že jediný způsob transformace je probuzení jednotlivých lidí, zvýšení frekvence jejich vibrací, a není již tak podstatné, jakou cestou k tomu dojdou. Je možné zvyšovat frekvenci vlastních vibrací neustálým bojem, konflikty, odsuzováním druhých a jejich napadáním, i když s dodatkem, že to děláme s láskou a pro jejich dobro? 

     

   Neexistuje jednotná obecná rada na probuzení každého či kohokoliv. Každý jsme na jiném stupni vývoje, máme jiný pohled na svět, rezonujeme s jinou částí Teoversa, a proto každý potřebujeme něco jiného. Neexistuje jeden univerzální recept, přestože je nám stále znova a stále novými proroky předkládán. Mnoho lidí je na začátku cesty a vize cíle této cesty pro ně nemá většinou význam, protože cíl je tak vzdálený, že je pro ně nereálnou utopií. Tito lidé potřebují vidět před sebou pro ně reálné cíle. I k těmto lidem je nutno hovořit a je nutno hovořit jejich řečí, jinak je naše sdělení budou míjet, nebo je budu odmítat. Někteří „guruové“ a není jich tak málo, mají názor, že to je problém těchto lidí, když jim nerozumí, ale já tento názor nesdílím. Nepochybuji o tom, že bohužel některým lidem není rady ani pomoci, ale dokud to nezkusíme, tak to nezjistíme. Pokud tento pokus ale budeme provádět řečí pro ně nesrozumitelnou, tak se jedná o zbytečné vydávání energie a výsledným efektem může být pravý opak toho, co jsme zamýšleli.