Překonání stagnace duchovního vývoje v současné době a hranice ega

 

   Mnoho lidí, kteří se vážně zabývají prací na svém duchovním vývoji, se v současné době dostává do situace, kdy má někdy až silně neuspokojivý pocit stagnace. Nelze samozřejmě tvrdit, že důvody tohoto pocitu jsou u všech stejné, protože každý jsme zcela specifická bytost se zcela specifickou historií svého vývoje (nejen této konkrétní inkarnace), ale přesto existují určité společné charakteristické příznaky vztahující se na většinu. Cílem tohoto článku je poskytnout můj pohled na vysvětlení tohoto fenoménu a případně nabídnout i jisté možnosti změny tohoto stavu.

 

   Důvody pocitu stagnace jsou dvojího druhu, a to subjektivní a relativně objektivní, ale nelze očekávat, že je mezi nimi jednoznačně zřetelná hranice. Jak subjektivních tak i objektivních důvodů je v širokém spektru lidí snažících se o vlastní duchovní vývoj nemalé množství vzhledem ke specifičnosti každé bytosti. V tomto článku se zaměřím na ty, které jsou dle mého názoru nejběžnější a nejdůležitější.

 

   Faktor zrychlujícího se času je nejčastěji se vyskytující a působící subjektivní důvod. Ten se neprojevuje tím, že by měsíc, den či hodina ubíhali rychleji, ale tím, že za danou časovou jednotku se odehraje mnohem více událostí, než jak tomu bylo dříve. Z obecnějšího pohledu je možné to formulovat také tak, že daná časová jednotka obsahuje mnohem více informací než dříve. Pokud se nám nedaří akcelerovat vývoj tak, abychom drželi krok s takto se zrychlujícím časem (zrychlujícím se tokem informací), vzniká v nás pocit, že náš duchovní vývoj se zpomaluje, případně dokonce zastavuje, přestože objektivně může být rychlejší (a také často bývá) než před nějakými dvěma či pěti lety. 

 

   Dalším takovým subjektivním důvodem může být naše vnímání stupně duchovního rozvoje ostatních bytostí. Mnoho lidí má malou možnost výměny informací s lidmi obdobně naladěnými ve svém okolí, což má za následek, že většinu informací získávají přes internet, z čehož může pramenit podcenění stupně vlastního vývoje a jeho rychlosti. Podílejí se na tom mnohé „duchovní“ texty (dle mého názoru často zavádějící), z nichž bych asi nejvíce upozornil na různé typy channelingů.

   Další otázkou jsou rovněž v různých textech uváděná kritéria hodnocení dosaženého stupně vývoje, která mohou negativně ovlivnit sebehodnocení. Setkávám se s tím poměrně často i u lidí, u nichž jsem přesvědčen, že jsou na tom velmi dobře. Kromě toho i v mé paměti jsou vzpomínky na nízké sebehodnocení ve vztahu k některým většinou známým osobnostem, kdy jsem se pak v některých případech přesvědčil, že pro to nebyl žádný důvod.

 

   Uvedené subjektivní důvody jsou (dle mého názoru) jen nejzávažnější a rozhodně nejsou nijak rozsáhlým výčtem a také to ani není účelem tohoto článku. Hlavním zaměřením článku jsou důvody relativně objektivní.  

 

   Vždy jsem se hlásil k odkazu díla Paula Bruntona a i dnešní text je do určité míry inspirován jeho učením o dlouhé a krátké stezce. Abych nemusel příliš obsáhle objasňovat, odkazuji na tyto dva články „Dlouhá stezka“ http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek63 a "Krátká stezka" http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek65. Zjednodušeně a tím i nepřesně řečeno je dlouhou stezkou míněna cesta nižších meditací a odstraňování nedostatků ega a intelektuální poznání pravdy, zatímco krátká stezka je přímá cesta k cíli - neztotožňování se s egem. V žádném případě se nejedná o zbavení se ega. Jinou formou se krátká stezka dá vyjádřit jako probuzení k sebeuvědomění, poznání kdo jsem, co je mojí podstatou.

 

   Probuzení k sebeuvědomění však není jen forma intelektuálního poznání, ale jedná se o vnímání (vcítění se do) svého bytostného já, spojení se se svým overegem (P.B. používá výraz superego). Paul Brunton nazývá tento proces insight – vhled. Z určitého zorného úhlu považuji za možná ještě vhodnější pojem vnor, protože pojem vhled do určité míry naznačuje vizuální stránku vjemu, což je ale značně omezující.

 

    Pokud nyní navážu na úvod článku, jedním z významných důvodů relativně objektivních důvodů stagnace je u mnoha bytostí vyčerpání prostředků a možností dlouhé stezky a nutnost přechodu ke krátké stezce. Tato nutnost je daná i současným stavem okolní reality, stavem zvyšující se frekvence vibrací okolního prostředí planety Země, Sluneční soustavy a možná i celé naší galaxie.

   Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že jsou na dlouhé stezce příliš krátký časový úsek, než aby byli připraveni na přechod na krátkou stezku, a skutečně je málo pravděpodobné, že jeden lidský život je postačující pro úspěšné absolvování dlouhé stezky, bez které je opět málo pravděpodobné úspěšné završení krátké stezky. Tento názor však nebere v úvahu reálnou možnost absolvování dlouhé stezky ve více, případně i mnoha předchozích inkarnacích.  

   V této souvislosti pracuji s předpokladem, že se do období naší současnosti, které je obdobím přechodu z jedné etapy do druhé, inkarnovalo mnoho duší, u kterých jsou vzhledem k předchozím inkarnacím dispozice pro úspěšné uskutečnění krátké stezky. 

 

   Důvodem (kromě pociťované stagnace) k „okamžitému“ nastoupení krátké stezky (kromě výše uvedených faktorů) je možnost, že už prostě v současné době není dost času pro dlouhou stezku, protože okamžik bodu zlomu se neúprosně blíží. Kromě toho, čím více lidí se vydá na krátkou stezku a úspěšně ji „završí“, tím více se zvyšuje pravděpodobnost úspěšného přechodu na nový kvantový stav frekvence vibrací společenství lidských bytostí a planety Země, včetně možnosti jeho urychlení (efekt sté opice).                     

 

   Důležitým prvkem (nejsem si jist, zda podmiňujícím) krátké stezky je intelektuální poznání, kdo jsem. Intelektuální ztotožnění se ne s egem (tělem a myslí, s rolí, kterou jsme si v této inkarnaci „přišli zahrát“), ale s bytostným já, s duší. Nepovažuji za nutné tuto myšlenku zde hlouběji rozebírat, protože jsem se jí věnoval v mnoha svých článcích.

   Myšlenku „kdo jsem“ je vhodné si neustále připomínat při každodenní činnosti, zejména v případech, kdy jsme tak zvaně emočně vtaženi do děje. Stálá koncentrace na přítomnost, sebeuvědomování si své podstaty a koncentrované pozorování ega, tedy role, kterou v životě hrajeme. Netvrdím, že je to jednoduché, že to lze stále, ani že je to nutné stále, ale čím častěji se nám to daří, tím máme větší šanci pro úspěšné završení krátké stezky. 

   Neexistuje universální recept, ale dle mých zkušeností (nejen s vlastní osobou) je vhodné uskutečnit druhou fázi, tedy vlastní vnor (procítění, vcítění, vhled) do „já“, v co nejhlubší meditaci, v rozšířeném stavu vědomí.   

   Znovu zdůrazňuji, že vše je velmi individuální a žádná zkušenost či prožitek se nedá zcela zobecňovat, natož hodnotit jako špatně nebo dobře. Hodnocení cesty a výsledku bude vždy jen subjektivní a relativní, a to jak ze strany konkrétní bytosti, tak i bytostí ostatních.

 

   Vzhledem k tomu, že téměř ústředním motivem článku je neztotožňování se s egem, považuji za vhodné se věnovat egu jako takovému a zejména jedné myšlence, kterou se chystám vyjádřit již delší dobu, ale dosud se mi nedařilo nalézt vhodné výrazové prostředky.

   Co považujeme za hranice svého ega?

   Duše – relativně autonomní součást vícedimenzionální bytosti jakožto součást jednoho nepředstavitelně ohromného vědomí (Teoversa) má své hranice velmi nezřetelné a velmi problematicky definovatelné. Jako u kapičky v moři, pokud na vrcholu vlny nevzlétne do prostoru nad moře, hranice mezi ní a ostatními kapkami tvořícími moře není zřetelná.  

    Ego, to je jiná kategorie. Jeho hranice si tvoříme do značné míry sami a dle takto vytvořených hranic lze do značné míry určovat základní charakteristiku člověka, stupeň jeho egoismu a tím i stupeň duchovního vývoje. Předpokladem je rozpoznání skutečných hranic a ne hranic předstíraných.

   Následné podobenství a grafické vyjádření (včetně základního rozčlenění) je pouze modelem skutečnosti a nelze jej chápat zcela doslova.

 

   V modelu hranic ega lze vytvořit tři základní skupiny. Zařazení konkrétních lidí do jednotlivých skupin bude vždy subjektivní a může (a také bude) se tedy dle různých posuzujících subjektů lišit.

 

   První základní skupina klasických egoistů ve vlastním slova smyslu obsahuje bytosti, u kterých hranice ega téměř věrně kopíruje obrys těla a tato hranice je silná a zřetelná. Je tu zřetelné oddělení já (ego) a ostatní svět. Tyto bytosti vnímají sebe jako plně samostatné entity oddělené od ostatního světa, což jednoznačně určuje jejich chování k ostatním bytostem. Menší míru neegoistického chování projevují vůči bytostem blízkým.

   

Na obrázku je model ega bytosti první základní skupiny. Výrazně ohraničené ego uprostřed je obklopené blízkými bytostmi a za další již ne tak zřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. Ostrá a silná hranice bývá někdy narušena vztahem matky k vlastnímu dítěti. Do této skupiny někdy omylem nebývají zařazováni lidé, kteří obětavě pečují o své blízké, ale důvodem není jejich širší hranice ega, ale jiné v podstatě egoistické důvody jako je například získávání energie, nebo ovládání druhých tím, že jim slouží. 

 

  Druhá základní skupina obsahuje bytosti, u kterých hranice jejich ega mezi nimi a blízkými příbuznými a přáteli (do této skupiny blízkých a přátel mohou patřit všechny bytosti, tedy i zvířata a rostliny) je méně zřetelná (zejména mezi matkami a jejich dětmi). Klasická hranice (tlustá čára) začíná za okruhem blízkých. S vyšší mírou pravděpodobnosti do této skupiny patří většina běžných lidí.


Na obrázku je model ega bytosti druhé základní skupiny. Nevýrazná hranice ega vůči blízkým bytostem je obklopena blízkými bytostmi a za další naopak již zřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. Někteří lidé patřící do této skupiny si vytvářejí kolem sebe a blízkých ochranou bublinu (hranici ega), ve které si pak vytvářejí vlastní svět a vlastní štěstí oddělením od vnějšího světa a mají tendenci to považovat za optimální vzorec chování v dnešní společnosti.   

 

   Třetí základní skupina obsahuje bytosti, u kterých je hranice mezi nimi a blízkými mlhavá a obtížně určitelná a hranice mezi blízkými a ostatními bytostmi téměř nebo zcela nevnímatelná. Protože tyto bytosti nevnímají hranice mezi sebou a ostatními, milují ostatní jako sebe sama.

Na obrázku je model ega bytosti třetí základní skupiny. Víceméně neohraničené a nevýrazné ego uprostřed je obklopené blízkými bytostmi a za další téměř nezřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. V tomto grafickém modelu není dostatečně přesně vyjádřena nezřetelnost a neostrost hranic a vyšší homogennost ega i okolního prostředí. Někteří lidé z této skupiny bývají omylem hodnoceni negativně, protože nepociťují tak ostré hranice mezi bytostmi blízkými a ostatními, což se projevuje na jejich chování. Bývá jim pak vytýkán nedostatek lásky ve vztahu k blízkým zejména rodičům a dětem a mylně jsou zařazováni do první skupiny.     

 

   Uvedené dělení je jen velmi hrubé a většina lidí se pohybuje na pomezí mezi jednotlivými skupinami a vyhranění představitelé první a třetí skupiny jsou spíše výjimkou.  

 

   Hranice ega jsou pak do značné míry určující pro vztah a chování k ostatním bytostem, pro stupeň egoismu. Důvodem, proč jen „do značné míry“, je to, že některé vztahy a chování jsou okolím vynucené, čímž samozřejmě není myšleno jen fyzické donucení.        

 

   Na závěr nám všem přeji úspěch na krátké stezce a při posunu a rozplývání hranic ega J.