Sebeuvědomění - Ano, to jsem já

 

   Nedávno jsem se dostal do řeči s jednou mladou ženou na téma zdravá strava. Protože se mi její stanoviska zdála příliš jednostranná ve smyslu důrazu na bio potraviny a zdravou výživu, pronesl jsem úsloví, které se již stalo frází „Nežijeme, proto abychom byli zdraví, ale snažíme se být zdraví, abychom žili.“ Po té jsem pronesl něco v tom smyslu, že mám-li si vybrat život  s přísným dodržováním „všech“ pravidel zdravého života, která jsou mnohdy ještě velmi rozporná a dožít se osmdesáti, nebo jíst a dělat co mě baví a být tu do sedmdesáti pěti, tak dávám přednost tomu druhému. Jako odpovědi se mně dostalo poučení, že smyslem života je vývoj a ne zábava. Vzhledem k tomu, že mně bylo jasné, že v dané situaci a čase není reálné tuto otázku hlouběji rozebrat, odvětil jsem, že i vývoj může být zábava a víceméně jsme toto téma ukončili.

 

   Přestože jsem se otázce smyslu života a případně vývoji jako jedinému smyslu života ve svých článcích již poměrně důkladně věnoval, vracím se k ní znovu, protože při nedávné meditaci jsem obdržel určité informace, které považuji za zpřesnění dříve již uvedeného.

 

   Obávám se, že k myšlence, kterou bych rád sdělil, je už formulace „smysl“ či „cíl“ života do určité míry zavádějící, ale bohužel se domnívám, že vhodnější výraz neexistuje. Možná by se ještě dalo uvažovat o slovu účel. Mnoho lidí na „duchovní“ cestě si za cíl svého života dává dosažení různých „stavů bytí“. Jako příklady, které mají lidé většinu převzaté od jiné bytosti, která je pro ně autoritou, uvádím osvícení, ukončení reinkarnačního cyklu, samádhi jako nejvyššího stavu mysli sjednocení s bohem, dosažení určitých paranormálních schopností apod. Není smyslem tohoto článku, abych uváděl svůj vztah k těmto jednotlivým možným cílům, a myslím, že je věcí každého člověka, jaký si zvolí cíl svého života, a nepovažuji za smysluplné někoho přímo ovlivňovat ve výběru cíle. Informací má dnes každý dost na to, aby si vybral to, co je pro něj vhodné. To, co zde uvádím, je tedy pouze můj názor, který je platný pro mě a můj život.

 

   Moje cesta se nazývá sebeuvědomění. Protože se tento pojem používá ve více významech a většinou odlišných od mého pojetí, považuji za nutné na toto výslovně upozornit. Zásadní rozdíl v chápání pojmu sebeuvědomění spočívá v tom, že běžně je užíván ve smyslu uvědomění si sebe, čímž je míněno ego, zatímco moje pojetí jej chápe jako uvědomění si sebe jakožto bytostného já (duše, relativně nezávislé vědomí). Není zcela jednoduché to vyjádřit slovy a pravděpodobně to ani slovy nelze zcela pochopit. Pro způsob plného pochopení používá Paul Brunton slovo, které považuji za nejpřesnější – insight (vhled).

   Mám za to (nejedná se o osobní zkušenost), že tohoto sebeuvědomění je možno dosáhnout v mnoha různých formách bytí a rozhodně není jen výsadou bytostí lidských. Při hlubokém ponoru do sebe by zřejmě bylo možno získat poznání o sebeuvědomění i v jiných formách bytí.

   Toto uvědomění si své podstaty může být (pravděpodobně je) přínosné pro chápání vlastního života, inkarnace a své momentální konkrétní formy bytí v Teoversu i vztahu k ostatním formám bytí. Do určité míry je již uvedené téma formou povídky vyjádřeno v článku Osvícení.

     

   Protože mně jaksi chybí vhodná slova filozofického zaměření J, pokusil jsem se pro odlehčení zpracovat téma veršovanou formu. Snad mi múzy i čtenáři odpustí.   

         

 

Ano, to jsem já

 

Nikdo nechce číst statě dlouhé o elegantním bohu,

a tak naději vidím v novém literárním slohu.

Zkrátit, zhutnit, to je požadavek doby,

a tak zkouším veršovat, dát myšlenkám nové róby.

Ale pozor, vy žrouti slov velkých zde nehledejte jen pravdu

a zkuste aspoň občas v něčem vidět taky trochu srandu.

 

 

Tak volám bože, kdo jsi, vždyť tolik lidí se tě bojí,

Někdo je straší peklem, jiný zas všechny rány hojí.

A první odpověď na troufalou otázku mojí.

Ano, to jsem já.

 

Galaxie na vesmírném nebi tvoří ornamenty krásné

A když oči přivírám, zdá se být vše tak jasné.

Ale nad tou odpovědí člověk jenom žasne.

Ano, to jsem já.

 

Vesmíry v čirém rozmaru jeden ve druhý se noří,

a konec jednoho začátek druhého tvoří.

Odpověď zase jednou všechny hranice boří,

Ano, to jsem já.

 

Programátoři archandělé spřádají své velkolepé variace

a netrápí se otázkou, zda dřív byla slepice či vejce.

Odpověď snad uspokojí vidoucí i slepce.

Ano, to jsem já.

 

Vědci úspěchy se chlubí, já dělám si z nich psinu,

A kdo tedy naučil elektron dělat elektřinu?

Odpověď zní, jak by přistižen byl při činu.

Ano, to jsem já.

 

Tváří v tvář tomu dílu, jak na bohy si mohou hráti

jednou v otci hledat sílu, jindy v bohyni máti.

Odpovědí snad pochopíme, že vše se může státi.

Ano, to jsem já.

Války stále dokola, nic nového to není,

To tě vážně baví tohle lidské utrpení?

Ani tentokrát se odpověď nezmění.

Ano, to jsem já.

 

Kdo je vrah a kdo hrdina historie vítězů rozhoduje

Kdo snaží se věci jen poznat, ten filozofem sluje.

Odpověď s myšlenkami mými lehce rezonuje.

Ano, to jsem já.

 

Proč kazit si svět dělením na zloduchy a světce,

když na rakvi pak mají všichni stejné věnce.

Odpověď je jak podpis na boží směnce.

Ano, to jsem já.

 

Znalci jediné pravdy se dnes třesou strachem,

zda teorie jejich neskončí brzo krachem.

A z odpovědi tvář pokrývá se nachem.

Ano to jsem já.

 

Otázka zní, proč je to tak, že přes v oku svém břevno

nevidíme, že je všechno jinak a jinak bude všechno.

Na otázku odpovídá věčné nekonečno.

Ano, to jsem já.

 

Jednou poutník po hvězdách, jindy zas krůpěj rosy,

někdy zdánlivě náhodou lidské tělo jak šat svůj nosí.

Odpověď ani tentokrát se o schválení neprosí.

Ano, to jsem já.

 

Není žádný vývoj, je jen sebeuvědomění.

Žádná jiná cesta k nalezení tady zřejmě není.

Odpovědí se na tom vůbec nic nemění.

Ano, to jsem já.

 

Sebeuvědomění ve všech formách bytí.

A k čemu je život? Ten snad je jen k žití.

Z odpovědi můžeme být trochu rozpačití.

Ano, to jsem já.

 

Láska lásku rozdává všem bytostem bez zásluhy,

a krása zdobí krásou vládce, šašky, ba i sluhy.

A odpověď přichází jak kruhy v barvách duhy.

Ano, to jsem já.

Tak v němém úžasu pozoruji té dokonalosti krásu

a s tichou pokorou v srdci naslouchám tomu hlasu,

co mluví se mnou jen v přítomném času.

Ano to jsem já.

 

Myšlenky mizí v nedohlednu, budu muset končit,

přemítám jak v tu jednu nakonec všechny sloučit.

Aniž otázku jsem vyslovil, stačí mě poučit.

Ano to jsem já.

 

Rozhlédnu se, s kým diskuzi to vedu.

Nikdo tady není.

Naskýtá se nový úhel pohledu,

ale odpověď - stále stejné znění.

ANO, TO JSEM JÁ.