Státní dluh - dokonalý systém

Mají vlády opravdový zájem na snižování státního dluhu?

 

   Zamýšlel jsem se nad důvody, proč i velká většina technologicky a ekonomicky úspěšných států má velký a stále se zvětšující státní dluh. Nevěřím na náhody a nezdá se mi příliš pravděpodobné, že vlády na celém světě jsou všechny zaplněny jen neschopnými politiky.  Snažil jsem se pominout různá technicko-ekonomická vysvětlení a dobrat se skutečných hlubinných originálních příčin skrytých zrakům veřejnosti. Samozřejmě nemohu vyloučit, že moje hypotéza je zcela mylná, ale když jsem si vše v klidu sepsal, nezdá se mi nelogická. Některé premisy, na kterých je založena, však nemusí být pravdivé či zcela přesné.      

 

   Jak vznikají vlády v převážné většině tzv. demokratických států? Na základě tzv. demokratických voleb jsou voleni zástupci do zastupitelských orgánů a případně přímo ještě president.

 

   Co rozhoduje o výsledcích voleb? Média a volební propagace. Kdo ovládá média a kdo je schopen a ochoten zaplatit volební propagaci? Ten, kdo má dostatek finančních prostředků a pod pojmem dostatek je vhodné si představit skutečně hodně velké číslo. Dostatečným množstvím finančních prostředků jsou vybaveny především banky a velké korporace.

 

   Jestliže někdo financuje volby, logicky přepokládá, že ten, koho umožní zvolit, bude hájit především jeho zájmy. Jaký je zájem těchto finančníků? Zisk (ještě více finančních prostředků) a moc (upevnění moci).

 

   Co je tedy cílem „demokraticky“ zvolených představitelů státu při výkonu jejich funkce?

1. Na prvním místě musí sledovat zájem těch, kteří umožnili jejich zvolení (těch, kteří je financují), protože jinak by už nikdy nebyli zvoleni. Případně by byli odvoláni již v průběhu volebního období, v horším případě i jinak odstraněni, čehož jsme byli často svědky a nemuselo se jednat vždy jen o fyzickou likvidaci.

2. Na druhém místě sledují svůj zájem, který však nesmí příliš kolidovat se zájmem financujících (v opačném případě by se dostavily výše uvedené následky), a tím zájmem jsou opět peníze a moc (případně v obráceném pořadí).

3. Na třetím místě bývá někdy i zájem občanů státu, což bývá ovlivněno touhou po opětovném zvolení nebo dokonce i jistou mírou slušnosti některých zvolených zástupců.

   Ve výjimečných případech zejména v revolučních nebo přechodových obdobích tomu bývá u části zvolených i jinak.

   Určitou podobnost se třemi základními zákony robotiky jsem si uvědomil až po opětovném přečtení a nebyly proto pro mě inspirací, alespoň ne vědomou.

 

   Jestliže vyjdeme z předchozích předpokladů, zdá se logické, že vlády a poslanci nemohou mít žádný mimořádný zájem na nezadlužování států. Ze státního rozpočtu jsou financovány státní zakázky. Dle mnohých odhadů je přibližně 30% (alespoň u nás, jinde je toto procento nižší, ale i vyšší) z takto použitých finančních prostředků přesunuto formou korupce mezi korumpované (příslušníky státních orgánů) a korumpující, což jsou převážně velké firmy vlastněné korporacemi. Na nižších úrovních se pochopitelně jedná o menší firmy, ale také o rozsahem podstatně menší zakázky a tudíž menší finanční prostředky. Když si uvědomíme, že korumpovaní většinou nemohou získané peníze ihned ve velkém utrácet, tak je zřejmé, že i tyto peníze končí na delší dobu uložené v bankách (z pohledu ČR ještě ke všemu bohužel zahraničních).

 

   Protože o 30% předražené státní zakázky není možné pokrýt z prostředků získaných státním rozpočtem, je nutno je krýt prodejem státních dluhopisů. Dluhopisy kupují banky a mají tak jeden z nejjistějších a nejméně pracných zisků v podobě úroků z těchto dluhopisů. Například ČR platí ročně na úroky ze státního dluhu cca 60 miliard Kč. To už je docela slušný zisk pro banky. Podle jednoho odhadu to celosvětově tvoří 1,5 – 3 biliony euro, ale jsou odhady i mnohem vyšší, které započítávají i dluhy nižších územních celků a obcí. Možná, že v diskuzi někdo doplní přesnější údaje.

 

   Pracnost obhospodařovávání dluhopisů ze strany bank je minimální. Jistotu splácení zajišťují představitelé státu, jejichž zvolení zajišťují vlastníci bank. O tom, jak banky tvoří peníze na krytí nákupu těchto dluhopisů, již bylo napsáno mnoho textů a dokonce ani nejsou nijak oficiálně vyvraceny, takže není základním problémem, kde vzít finanční prostředky na nákup těchto dluhopisů. V případě, že se dostaví krize a mohlo by něco skřípat, zvolení státní představitelé zajistí dostatek finančních prostředků pro zajištění chodu hlavních bank.   

   Vše zaplatí daňový poplatník a hra na pravici a levici či konzervativce a liberály či jiné podobné hry mohou pokračovat.

 

   Myslíte, že vlády mají opravdový zájem na nevytváření nebo snížení státního dluhu? Nezdá se divné, že až na výjimky mají nulový nebo nízký schodek státního rozpočtu jen státy, které nejsou řazeny mezi tzv. demokratické?                 

 

"Obchody s bankéři probíhají beze svědků a poškozená strana je bezmocná před těmito lidmi, kteří mají mnoho přátel, velké spousty peněz a jejich profese jim dodává zdání důvěryhodnosti." – Isokratés, 393 př. n. l. 

 

   Na závěr se odvážím vyslovit ještě jednu hypotézu, které se mně však nezdá zase tak úplně nepravděpodobná. Jediným cílem tohoto postupu, tj. stálého celosvětového zvyšování státních dluhů nemusí být pouze zisk, případně likvidace střední třídy. Dalším a ještě možná podstatně významnějším cílem může být státní majetek. Až státy nebudu schopny splácet dluhy, což nebude trvat tak dlouho, může dojít k situaci, kdy věřitelé začnou na uhrazení svého dluhu přebírat státní majetek. Náznaky tu už jsou. Byly vypuštěny pokusné balónky v případě Řecka v podobě návrhu na prodej některého ostrova.

   Státy vlastní ještě ohromné majetky, které zatím jsou mimo přímou kontrolu korporací na rozdíl od velké většiny majetku v soukromém sektoru. A není toho málo. Ostrovy, celá území, lesy, pole, silnice, železnice, infrastruktura, elektrárny, velké nemovitosti a jistě mnoho dalších věcí. Ostatně není to zase tak dávno, co Rusové prodali velmi levně Aljašku. V té době se sice jednalo o prodej jinému státu, což ale není tak významný rozdíl (minimálně z pohledu prodávajícího státu). 

   Ponechám na úvaze každého čtenáře, aby domyslel, co by zbylo nám prostým občanům, pokud by se tento plán podařilo zrealizovat a nemohu při té příležitosti nevzpomenout na jeden jako obvykle podařený vtip od pana Renčína. Pro osvěžení paměti - jedná se o vtip, který je parafrází na kdysi populární slogan „Máme holé ruce“.