Světlo a tma, transformace a naše aktivity

 

 

Světlo a tma – míněno nejen jako vjemy našeho zraku, ale jako obecné pojmy, používané i mnohými filozofy, náboženskými přestaviteli a duchovními učiteli.

Vše je možno redukovat pouze na informace. Z tohoto pohledu se tma jeví jako nic, matematicky jako nula. Tma je pouze jedna. Neexistuje nic jako slabá nebo intenzivní, červená nebo zelená, teplá nebo studená tma. Tmu je možno vyjádřit jako absolutní nepřítomnost jakékoliv informace. Světlo to je informace. Z tohoto pohledu není přesné vyjádření, že světlo je opakem tmy, stejně jako se nedá říct, že jednička nebo dvojka jsou opakem nuly.

Různorodost světla dává i různorodost informací. Je nutno si ale uvědomit jednu základní a velmi důležitou věc. Polarita - dvojnost je atributem světla. Nic – nula nemůže být sama polaritní a ani nemůže být protikladem – opačným pólem čehokoliv. Dokonce nemůže být ani protikladem všeho, protože aby všechno bylo opravdu všechno, musí zahrnovat i nic. Dotaženo do konce do logické hříčky se dá říct, že nic nemá žádný protiklad (opak), tudíž že opakem nic je nic.      

Z tohoto pohledu lze konstatovat, že nemůže být konflikt světla a tmy, ale pouze různých druhů světla, protože konflikt může nastat pouze mezi různými informacemi, mezi něčím a něčím, protože s ničím se není možno dostat do konfliktu.

 

Proto také se jeví jako zavádějící vyjadřování o jakémkoliv konfliktu jako konfliktu světla a tmy (jsem si vědom, že to vzhledem k obecně zažité praxi i sám používán), i když je to míněno obrazně.  Ale i v případě, kdy je to míněno pouze jako obrazné vyjádření, může (a často se tak i děje) ovlivňovat vědomí přijímacího tuto informaci směrem k černobílému vidění světa. To je o to snazší, protože lidé běžně touží po tom, aby bylo vše zcela jednoduše jednoznačné a jasné, nejlépe černobílé.

Tento důraz na temnost nebo světlost jednotlivých stran konfliktu pak má často, ne-li téměř vždy, za následek, že pozornost se mnohem více soustřeďuje na jednotlivé strany konfliktu, na jejich temnost či světlost z pohledu posuzujícího a zcela minimální pozornost je věnována konfliktu samotnému. Rozhodující pak bývá zájem na pomoci tomu, co je z našeho pohledu tou světlou stranou v konfliktu a zcela minimální či jen předstíraný zájem na předcházení, zabránění či odstranění konfliktu. Když budete věnovat pozornost způsobu informování běžných médií o konfliktech ve světě, nepochybně dojdete ke stejnému závěru.    

 

Z pohledu samotného konfliktu se dá říct, že existují dva základní druhy konfliktů. Konflikt mezi subjektem, který má více informací a subjektem, který má méně informací a konflikt mezi dvěma subjekty, které mají stejně informací, ale každý jiné. Logicky z toho plyne, že bytosti s více informacemi (bytosti vyspělejší), čím více mají informací, tím je pravděpodobnější, že jsou to informace různého druhu a tím je vyšší pravděpodobnost konfliktu.

Je však nutno si uvědomit, či minimálně předpokládat, že vyspělejší bytosti neřeší konflikty (pod tímto pojmem není možno si omezujícím způsobem představovat pouze stavy nepřátelství, ale může se jednat pouze o rozporné názory) pouze tak, že důsledkem vyřešení konfliktu je, že v okruhu 300 světelných let nezůstane živá duše.     

 

Pokud jsme schopni takto pochopit podstatu konfliktu, jsme schopni i lépe chápat konflikty, které nás potkávají v denním životě, či nás všechny potkávají v denním životě Země. Není pak už tak pravděpodobné naše černobílé či spíše pouze temno-světlé vidění světa a konfliktů. Tím se vytváří předpoklad pro soustředění se na vlastní konflikt a jeho příčinu, hledání způsobů předcházení následujícím možným konfliktům a řešení současného konfliktu způsobem, která je přijatelný pro obě strany a nezakládá tak již další konflikty z toho plynoucí.  

 

Černobílé (temno-světlé) hodnocení konfliktů (možná vhodnější slovo by bylo rozpor než konflikt) směřuje k tomu, abychom se v daném konfliktu přidali na stranu, kterou jako bílou či světlou označil ten, kdo informaci o konfliktu přináší. K tomu v mnoha případech stačí jediná věc, a to označit jedny z aktérů konfliktu (namátkou např. fašisty, komunisty, nacisty, teroristy, extrémisty všeho druhu apod.) za síly temna.

Běžnému čtenáři či posluchači pak již stačí udělat logický, a tím kdo informaci podává většinou i zamýšlený závěr, že když jedna strana jsou síly temna, tak druhá strana jsou síly světla a dalším logickým krokem je, že my samozřejmě musíme podpořit síly světla. Při důkladnějším zamyšlení a analýze však zjistíme, že to tak vůbec být nemusí a dokonce je mnohem častějším jevem, že proti sobě stojí dva šediví (nebo zelený proti červenému) a ne bílý proti černému.

Smyslem takto předávaného temno-světlého vidění světa není konfliktům předcházet či zabraňovat, ale naopak konflikty šířit a podněcovat.

Je velmi jednoduché označit svého „bratra“ či „kamaráda“ za toho světlého a jeho odpůrce za přívržence temnot.

 

Vyšší bytosti s dostatkem informací ztrácejí o takovéto hry na konflikt zájem.

Zjednodušeně řečeno by se dalo říct, že čím více světla, tím více informací. Osvícený člověk není člověk, na nějž svítí více světla, ale člověk, který je schopen vnímat více světla – více informací, tedy člověk informovaný. Člověk mající poznání v co nejširším slova smyslu. Čím více světla, tím více poznání, tím blíže k bohu.   

 

Když si něco přeji či po něčem toužím, tak chci něco, co nemám. To znamená, že chci změnu stavu. Je tu tedy rozpor (konflikt) mezi tím, co mám a mezi tím, co mít chci.  Aby došlo ke změně stavu, musím tento konflikt vyřešit. Naše přání a touhy tak vytvářejí konflikty. Způsob řešení těchto konfliktů je pak ovlivněn úrovní našeho duchovního vývoje.

Vyšší úroveň duchovního vývoje konkrétní bytosti tak vytváří podmínky pro získání schopnosti řešit konflikt tak, aby jeho řešení nezakládalo konflikt nový. Tedy tak, aby řešení rozporu bylo akceptovatelné pro obě strany konfliktu, tj. řešit podstatu konfliktu bez ohledu na strany konkrétního konfliktu, jejich světlost, temnost či jinou barevnost. Vyšší duchovní bytost je většinou schopna řešit podstatu konfliktu a ne pouze pomoci straně, kterou si označíme za světlou. Prvním základním krokem k tomu je nevidět strany konfliktu černobíle. Vidět je třeba oba jako šedivé nebo např. jednu stranu zelenou a druhou stranu červenou.        

 

Z tohoto hlediska se dá vnímat i naše současná situace a nejbližší budoucnost. Pokud vyjdeme z předpokladu, že existuje jakási vyšší inteligence, která se podílí na vytváření tohoto světa, lze se domnívat, že nejen, že neposuzuje konflikt (rozpor) jako boj dobra a zla, ale dokonce ani nepovažuje jakýkoliv rozpor za negativní jev.  Rozpory, protichůdné síly jsou to, co stojí za veškerými procesy tohoto světa v nejširším slova smyslu. Pokud by vše ovládlo „absolutní dobro“ – „absolutní světlo“, veškerý pohyb by ustal, anebo když to přeneseme do roviny lidských smyslů, nebyl by vnímatelný, což je pro nás v podstatě totéž.

 

V tomto smyslu je jednou z možných variant kladného (směrem k duchovnosti) vývoje a kladné budoucnosti, tedy jedna z pravděpodobných kladných pravděpodobnostních budoucností ta, že lidstvo bude do 21.12.2012 osvobozeno od informačního embarga, ať už se jej pokouší udržet jakékoliv síly, tedy jak zemské, tak mimozemské. Cesta k tomuto osvobození nemusí být lehká a může být provázena jak katastrofami způsobenými vlivem člověka úmyslně či neúmyslně, tak i katastrofami na lidské činnosti nezávislé (není míněno nezávislé i na lidském vědomí). V roce 2012 tak Země a lidstvo nebude jakýmsi zásahem božím či mimozemšťanů přetransformováno do vyšší dimenze (stále vycházím z předpokladů pozitivního vývoje budoucnosti), ale na počátku roku 2013 stane na prahu nové éry. Éry lidstva osvobozeného od většiny desinformačních dogmat, které mu jako celku i jednotlivým lidem bránili ve svobodném rozhodování, protože se rozhodovali na základě nepravdivých, nepřesných či chybějících informacích.

Takto „osvobozené“ lidstvo si konečně po velmi dlouhé době bude moct zvolit svoji cestu a může to být i cesta, jejímž cílem je transformace Země a lidstva a posun do „dimenzí“ s vyššími frekvencemi. Nebo se může jednat o novou formu soužití lidí se sebou, Zemí a přírodou v rámci této naší dimenze. Podstatnou podmínkou „kladného“ vývoje je změna vědomí podstatné části lidstva, k čemuž by měl významně přispět přístup lidí k nezmanipulovaným informacím.  

 

Jsou dva základní typy autorů článků popisujících současnou situaci na Zemi a nejbližší budoucnost. Jedni, kteří chtějí změnu a druzí, kteří chtějí strašit. Ti, co chtějí změnu, předkládají ke svému popisu neutěšené současné situace a možné blízké budoucnosti i alternativní pozitivní vizi budoucnosti a možnou cestu k této budoucnosti.

Ti, co pouze představují negativní verze budoucnosti, tak touto negativní tvůrčí představivostí přispívají k negativnímu programování budoucnosti, tedy tomu, aby se takovéto verze budoucnosti uskutečnily. Samozřejmě není pochyb, že tak činí mnozí zcela úmyslně. Kromě verzí černé budoucnosti, z kterých není úniku, však negativní roli sehrávají i takové verze budoucnosti, které jsou sice pozitivní, ale jen díky zásahu mimolidských sil (boha, archandělů nebo hodných mimozemšťanů) s tím, že lidé nemohou a díky tomu také nemusí nic dělat.

Přiznám se, že mně v podstatě není jasné, proč pisatel, který to s lidstvem „myslí dobře“ napíše článek, ve kterém popíše současnou situaci lidstva tak, že je všechno úplně špatně a že víceméně není žádná šance, aby to i jinak než úplně špatně s lidstvem dopadlo. K čemu takový článek může sloužit? Jedině snad k tomu, aby autor jednou mohl říct: „Já jsem vám to říkal, že to špatně dopadne.“ Otázka je, zda a komu to bude moct říct.

Dokonce se domnívám, že takovéto články svým negativním programováním a vytvářením pocitu beznaděje přispívají k tomu, aby se některá z takovýchto negativních verzí budoucnosti realizovaly. 

 

Stále znova je potřeba zdůrazňovat, že lidstvo si tvoří svojí budoucnost hlavně samo, nedostane nic zadarmo, pasivita není cestou k pozitivní změně a negativní budoucnost není předem nezměnitelně daná.

 

Otázkou zůstává, jaké aktivity by měly přivodit ty pozitivní změny. Zde se názory budou zřejmě lišit i dost podstatně, a to dokonce i mezi těmi, jejichž vize budoucnosti je téměř totožná. 

Níže uvedené aktivity jsou pouze příklady. Nejedná se v žádném případě ani o vyčerpávající výčet ani o nezpochybnitelné pravdy, ale určitý nástin možností aktivit, které by mohly vést ke společně zamýšlenému cíli.  

 

Jedení masa zejména vyšších živočichů zvyšuje na Zemi celkovou míru utrpení z nepřirozeného chovu zvířat pro maso a z jejich zabíjení a tím přispívá ke snižování frekvence vibrací, případně minimálně k nezvyšování frekvence vibrací. Proto výrazné snížení množství masa v potravě lidí by mělo být jednou z aktivit.   

 

Jakýkoliv boj, agrese, nenávist, závist a jiné negativní emoce, ať už se nám zdají v daný okamžik sebeoprávněnější, nejsou tou cestou správným směrem. Tím nechci říct, že považuji za vhodné pasivní ustupování nebo podvolování se „zlu“.

Jakýkoliv způsob ubližování v jakékoliv formě je negací. Nedostatečná informovanost je negativní. Nezájem o poznání vede k nedostatku informací a posléze k rozhodnutím, která nás pak vedou nesprávným směrem. Nás jako jednotlivce i jako lidstvo.

Je těžké se vyhnout už tisíckrát vyřčenému. Nedostatek lásky a strach jsou cestou zpět. Ale na všem se dá pracovat, pokud člověk pochopí a chce pracovat na sobě. Je možné se učit milovat, je možné se učit žít i v pozdním věku. Nikdy není pozdě začít.           

Výchova a výuka dětí i dospělých lidí (včetně sebe) k duchovnosti je aktivitou, kterou se může podílet téměř každý.

 

Každý se může svojí činností, svými myšlenkami, svými přáními podílet na společném díle. Každý člověk je součástí celku a výsledný vektor směřování lidstva tak může ovlivnit.

Jsem si vědom, že se s obdobnými výzvami částečně opakuji ve svých článcích, ale když čtu a to nejen na internetu tolik informací plných kritických slov a beznaděje, nedá mi to, abych na ně nereagoval.    

 

Pro názornost toho, že každý jedinec, i když se považuje za zcela bezvýznamného, je důležitý, použiji opět modelu, jenž se opírá o jeden z nejzákladnějších fyzikálních principů, tj. páky.

V současném období dochází k polarizaci lidských bytostí. Velmi jednoduše řečeno slušní se stávají slušnějšími a neslušní neslušnějšími. Nebo také duchovní se stávají duchovnějšími a neduchovní neduchovnějšími, což v obou případech nemusí a také často nebývá vědomý proces. Jestliže dříve odpovídalo rozložení klasické Gaussově křivce, dnes se podoba křivky mění, což je názorně ukázáno na obrázku s tím, že se vzrůstající vzdáleností od osy „Y“ vpravo vzrůstá i duchovní vyspělost bytostí a se vzrůstající vzdáleností od osy „Y“ vlevo duchovní vyspělost bytostí klesá. Opětovně upozorňuji, že se jedná ve všech případech o modely, které skutečný obraz silně zjednodušují a tak je také na ně nutno pohlížet. 

 

 

 

Když si představíme množinu těchto bytostí, které působí jedním směrem na páku, jejíž osa otáčení je na pomyslné ose „Y“ je zřejmé, že na to, kterým směrem se páka pohne, mají vliv dvě veličiny. Za prvé množství bytostí, které na páku v určitém směru působí a jejich rozložení na ose „X“ tedy jejich vzdálenost od osy „Y“, v našem případě „velikost jejich duchovní vyspělosti“ napravo od osy „Y“ vyjádřená znaménkem + a nalevo od osy „Y“ vyjádřená znaménkem -.  

 

V našem modelu je páka znázorněna modře a otvor v páce je osa otáčení páky. Z tohoto modelu je patrné, že i jedinec pokud je velmi duchovně vyspělý, tj. velmi vzdálen od osy „Y“ může svým působením významně přispět k celkovému působení na páku a tím i pomoct otočit kolo dějin.

Současný vývoj navíc ještě vytváří dojem, jako když tato obrazná páka má jistou pružnost, takže obě strany páky se vychylují stejným směrem. Takže to vytváří dojem, jako by se situace lepšila pro obě strany. Pokud by páka byla absolutně nepružná, konce páky by se musely vychylovat opačným směrem.

Návrat páky do původního rovného stavu pak bude znamenat, že po zmenšení odporu z jedné strany se páka vychýlí proti působení síly o to více a rychleji než kdyby páka byla nepružná.

 

Pevně věřím, že toto vychýlení bude tím „správným“ směrem, což však neznamená pouze realizaci jediné možné konkrétní budoucnosti, ale realizaci jedné z pravděpodobných „kladných“ pravděpodobnostních budoucností.