Transformace Země, kvantové stavy vědomí a fraktální uspořádání časoprostoru

 

V současné době jsou zejména na Internetu velmi často zveřejňovány články předpokládající přechod Země do vyšší dimenze, či o transformaci Země. Většinou pojednávají o průvodních jevech tohoto přechodu, případně o jeho příčinách a důvodech a o stavu lidstva po přechodu. Výrazně méně se již zabývají objasněním toho, o co se vlastně jedná a srozumitelným vysvětlením podstaty tohoto jevu, o což se právě pokusí tento článek.    

 

Výchozím bodem je ujasnění si toho, co se vlastně rozumí přechodem Země do vyšší dimenze.

Při nutné míře zjednodušení by se tím mohlo rozumět zvýšení frekvence vibrací vědomí Země na vyšší úroveň. K tomu je však potřeba si vymezit pojem „vědomí Země“.

Všechny formy života (včetně těch, co z pohledu současné oficiální vědy definovány jako život nejsou) na planetě jsou součástí bytosti Země, všechny formy vědomí na planetě dohromady tvoří vědomí Země. Země jako souhrn všech vědomí jí obývajících je ucelený organismus fungující jako částečně uzavřený systém.

 

Souhrn frekvencí jednotlivých vědomí vytváří frekvenci vibrací celé Země a na druhou stranu tato frekvence vibrací celku zpětně ovlivňuje frekvenci jednotlivých vědomí. Celková frekvence vibrací Země ovlivňuje některá vědomí směrem ke zvyšování frekvence, ale některá jiná vědomí může ovlivňovat i směrem ke snižování.

Pro přibližnou představu fungování tohoto systému je možno použít jako model oceán. Oceán se skládá z mnoha různých částí (v horizontální či vertikální rovině), které mají rozdílnou teplotu a tyto teploty jednotlivých částí vytvářejí v souhrnu celkovou teplotu oceánu, ale zároveň celková teplota oceánu ovlivňuje teplotu jeho jednotlivých částí. K podobnosti obou modelů přispívá i to, že za teplo je považována vibrace molekul hmoty s tím, že čím vyšší frekvence vibrací molekul, tím je vyšší teplota.

 

Vibrace vědomí mají své kvantové stavy, k jejichž změně dochází určitým přeskokem, což je vhodné znázornit opět na příkladu oceánu a teplotě. Oceán se skládá z vody a u vody jsou nám běžně známá tři skupenství, tj. led, voda a pára. Teplota vody se může měnit relativně dlouho směrem nahoru nebo dolů, ale teprve když dojde k poklesu na O° C mění se v led, případně při zvýšení na 100° C mění se v páru.

  

Zvyšování frekvence vibrací jak vědomí jednotlivé bytosti tak i vědomí Země dochází dlouhodobým postupným relativně pomalým a ne vždy zcela postřehnutelným procesem. V okamžiku dosažení určité úrovně však dochází k přeskoku na vyšší kvantovou úroveň i při relativně malém zvýšení frekvence vibrací. Obdobně jako ledu s teplotou kolem 0 stupňů stačí ohřátí (zvýšení frekvence vibrací molekul vody) o 1° C a přejde do skupenství kapalného.

Tím, že dojde ke změně kvantového stavu, dojde ke změně nejen kvantity, ale i kvality, což si lze opět nejlépe představit na příkladu vody, kdy např. led má velmi odlišné vlastnosti od vody, přestože je to jen její jiné skupenství a chemické složení zůstává stejné.

     

U lidského vědomí bychom to mohli možná nejlépe pochopit na procesu dlouhodobého duchovního vývoje (trvajícího i mnoho životů) a pak jakoby náhlého osvícení, kdy dojde k přeskoku na vyšší kvantový stav vědomí a s tím spojenou změnou kvality tohoto vědomí.

   

Obdobně lze i u vědomí Země předpokládat, že postupným zvyšováním frekvence vibrací vědomí bytostí Zemi obývajících (nelze zužovat pouze na lidi) dojde ke zvýšení celkové frekvence vibrací vědomí Země na takovou úroveň, že se celá Země i se svými obyvateli posune do kvantově a tím i kvalitativně vyššího stavu vědomí.

Z toho plyne závěr, že každý z nás může pomoci k přechodu vědomí Země do vyššího kvantového stavu zvyšováním frekvence vibrací vlastního vědomí, zprostředkováním poznání ostatním a pomocí ostatním se zvyšováním frekvence vibrací jejich vědomí.

 

Na uvedený proces má však vliv celá řada faktorů a okolností, které jsou jak vnitřní, mající původ ve vědomí Země a jejích obyvatel, tak i vnější (např. energie proudící z kosmu). Zároveň je však nutno si uvědomit, že některé faktory a okolnosti působí ke zvyšování frekvence a některé ke snižování frekvence. Přitom některé tyto faktory a okolnosti (se znaménky + i -) jsou vytvářeny záměrně a některé nevědomky.   

 

Pokud by Země jako celek přešla do stavu vyšších vibrací v porovnání se současností, mnoho bytostí by vzhledem ke svým nižším vibracím mělo problémy (až po základní otázky přežití) se s tím vyrovnat, což se týká jak pozemšťanů tak i mimozemšťanům. 

Proto tyto bytosti s nižšími vibracemi (pozemšťané i mimozemšťané), které o takovémto možném přechodu mají informace, soustřeďují všechny síly k tomu, aby tomuto přechodu zabránili. A je možné, že k tomu budou ochotni použít i takových prostředků jako jsou atomové zbraně, jež působí v celém svém důsledku výrazně snižováním frekvence vibrací.

 

Na druhé straně přechod na vyšší úroveň vibrací by měl usnadnit pobyt na Zemi mimozemšťanům, ale i některým pozemšťanům s vyššími vibracemi, což doufejme pro obě skupiny je rovněž motivací ke zvyšování frekvence vibrací. Mnohé nyní přicházející channelingové informace tomu napovídají. Snaha přesvědčit lidi, aby pracovali na svém duchovním vývoji (ať už zdůvodňovaná jakkoliv), je obsahem zpráv takřka všech „vyšších zdrojů“.

 

Z pohledu na náš Vesmír jako neustále se vyvíjející systém asi nelze pochybovat, že Země přejde do vyššího stavu vědomí. Z pohledu na naši relativně blízkou budoucnost tak nabývá důležitosti hlavně otázka, kdy k tomuto přechodu dojde. Z výše uvedených odstavců vyplývá, že to záleží zejména na tom, v jaké vzdálenosti se nachází současná výše frekvence vědomí Země od bodu přechodu. V příměru s vodou, pokud má voda ve skupenstvích ledovém teplotu –100 stupňů, musely by z kosmu přijít opravdu mocné energie, aby se led změnil na vodu.

Při přílivu příliš mocných vyšších energií na Zemi, by se však mohlo stát, že po přechodu by si neměl kdo „vychutnávat“ nový kvantový stav vědomí.

 

Jestliže však (jak tvrdí mnoho channelingových zdrojů) činí hodnota frekvence vibrací vědomí Země obrazně řečeno -1° C, pak je reálná šance pro přechod v dobách i tak relativně blízkých jako jsou doby předvídané dávnými i nedávnými proroctvími (rok 2012).   

 

Při hodnocení možných vývojů blízké budoucnosti je vhodné přihlédnout rovněž k teoriím, které vysvětlují proč je současná doba na Zemi dobou, kdy by mělo dojít k významnému přechodu do kvalitativně odlišného stavu vědomí Země. Fraktální uspořádání časoprostoru je teoretickým základem pro jedno takové zdůvodnění. Teorie o fraktálním uspořádání časoprostoru je uznávána i mnohými soudobými vědci a lze ji prokázat i metodami, které současná oficiální věda uznává.

 

Základním východiskem je teorie fraktálů. Jako nejsrozumitelnější se zdají tyto dvě definice fraktálu.

Fraktál je takový útvar, při jehož zvětšení dostaneme opět stejný obraz bez ohledu na měřítko. 1. To znamená, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku, v jakémkoliv rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický tvar.

2.  Fraktál je vyjádřením principu, že každá část celku je zároveň jeho zrcadlovým obrazem.

 

Termín fraktál použil poprvé matematik Mandelbrot v roce 1975 a v současné době dochází ve vědě k obecnému uznání principu, že prostor je uspořádán fraktálně. Podobnost modelu atomu nebo molekuly s modelem slunečních soustav, galaxií, supergalaxií je dostatečně známá.

 

Příklad 2D fraktálu                                                   

Příklad 3D fraktálu

 

 

Toto fraktální uspořádání však zatím není běžně v myšlenkových kon­strukcích používáno i pro časoprostor a tím i pro historii konkrét­ního člověka, národa, určité kultury, civilizace nebo lidstva, ale i pro vývoj Země, Sluneční soustavy, Galaxie a Vesmíru.

Není však žádný důvod proč neprovést syntézu a nedojít k závěru, že časoprostor je uspořádán fraktálně a má tudíž uspořádanou nenáhodnou strukturu.

Z teorie fraktálního uspořádání časoprostoru vyplývá, že každý bod časoprostoru lze vyjádřit nejen kvantitativním popisem po­mocí časových a prostorových souřadnic, ale má i  svoje kvalita­tivní vyjádření. Tato kvalita určitého konkrétního bodu časoprostoru je odlišná od jiných bodů časoprostoru, ale současně vzhledem k fraktálnímu uspořádání jsou i body časoprostoru, které mají kvalitu obdobnou či téměř shodnou.

Protože se v našem případě jedná o ča­soprostor čtyřdimenzionální, je nutno v této myšlenkové konstrukci uvažovat se čtyřdimenzionálními fraktály.    

Fraktální uspořádání časoprostoru vzhledem k tomu, že se jedná o čtyřdimenzionální fraktál,  bohužel nelze v tomto článku na modelu ukázat.

 

Částečně mimo základní rámec tohoto článku lze uvést, že teorie fraktálního uspořádání časoprostoru umožňuje vědecké zdůvodnění základních principů astrologie. Ta vychází z toho, že časoprostor má ne­náhodně uspořádanou strukturu a tudíž konkrétní čas v konkrét­ním místě má i svoji kvalitu odlišnou od jiného místa a času, ale zároveň cyklicky se opakující a tudíž předvídatelnou. Na tom je založena astrologie jako vědecká disciplína.

Z pohledu astrologie má každý bod časoprostoru (konkrétní čas v konkrétním místě) svoji kva­litu, která je vyjádřena vzájemnými vztahy několika základních principů.

Velkou výhodou astrologie ve srovnání s ostatními metodami, díky níž se stala uznávanou a velmi rozšířenou, je to, že vztah zá­kladních principů pro určitý bod časoprostoru je dán vzájemnou polohou nebeských těles, která byla určena za představitele urči­tých základních principů (např. Mars - boj, Venuše - láska apod.). Polohu jednotlivých nebeských těles lze poměrně snadno (s po­čítačovým programem zcela snadno) spočítat pro jakýkoliv čas a místo v minulosti nebo budoucnosti.

 

Při hlubším studiu Mayského pojetí času (a z toho plynoucích kalendářů), ale i dalších tzv. východní filozofií, lze dojít k závěru, že jejich pojetí času se velmi blíží pojetí, které vychází z teorie fraktálního uspořádání času a pravděpodobně i časoprostoru. Toto pojetí času a následně i vývoje není lineární, tak jak je běžně chápe západní civilizace, ale cyklické. Přitom těchto cyklů je více druhů, jsou na sobě relativně nezávislé a souběh konkrétních fází těchto cyklů je určující pro kvalitu času v daném bodu prostoru s tím, že tato kvalita daného bodu časoprostoru významnou měrou předurčuje události, které se v daném bodu časoprostoru odehrávají. Podobnost s astrologií je více než nápadná.

 

Představa takovéhoto plynutí času a s ním spojeného vývoje určitého systému, ať už si pod tím představíme lidstvo, vědomí bytosti nebo vědomí Země, se blíží mnohem více pomyslné spirále než jakési přímce či křivkám dle obrázku.

 

  

Tomu čím dále více napovídá i nově a těžce se rodící pojetí lidských dějin, když už neudržitelnost dosavadních dogmat v pojetí historie ve světle (zdaleka nejen posledních) poznatků se zdá do nebe volající.

Nelze si ale v souvislosti se současným vývojem na Zemi nevzpomenout na pana Vodňanského, který za dob hlubokého socialismu v jednom ze svých vystoupení připomněl, že spirála se může vinout i směrem dolů.

 

Ještě přesnější než představa jednoduché spirály se zdá představa spirály, která se však neskládá pouze ze stáčející se křivky, ale rovněž ze spirály, která se skládá rovněž ze spirály atd.

 

Dle Mayského kalendáře a mnoha dalších prorokovaných a vypočítaných cyklů, vycházejících i z informací oficiálních astronomů, by měl rok 2012 být rokem ukončení mnoha cyklů a započetí cyklů nových. Z toho důvodu by tomu měla odpovídat i kvalita času, která by měla být taková, že předurčuje velké a podstatné změny lidstva a Země jako celku.