Umění žít a milovat

 

To, co je pro náš život nejdůležitější (z pohledu jedné úrovně poznání), tj. umění žít a milovat tak, abychom procházeli životem šťastně a prožili ho tvořivým a harmonickým způsobem, se neučí na žádné škole.

Na otázku „proč?“ je snadná odpověď. Ti, kteří rozhodují o tom, co a jak se ve školách bude učit, nemají zájem na tom, aby obyčejní lidé žili šťastně a harmonicky. Jejich zájmem je vychovat pracovité, poslušné a přiměřeně inteligentní občany vhodně zapadající do konzumní společnosti, občany, kteří si nekladou zbytečné otázky a pod pojmem štěstí vidí pouze zdraví a materiální statky.

Bohužel dost často ani naši rodiče nebyli těmi pravými učiteli v umění tohoto druhu, což jim nelze vyčítat, protože ani oni nebyli v tomto umění vzděláváni.

Mnoho lidí si možná myslí, že žít a milovat umí, ale jsou se svým životem doopravdy spokojeni?

 

Každému musí být jasné, že samotné téma je minimálně na knihu, ne-li na knih několik (a také jich už stovky či tisíce napsány byly), takže se bude v tomto článku jednat spíše o některé postřehy a úvahy, či zdůraznění některých aspektů tématu.

 

Zajímavé je, že již slovo umění je možno v těchto souvislostech vykládat dvojím způsobem. Za prvé jako podstatné jméno slovesné odvozené od slovesa umět, tj. vyjadřující dovednost či znalost určitých činností a za druhé ve smyslu, v jakém je toto slovo běžně používáno, tj. jako tvůrčí činnost v mnoha oblastech lidských aktivit. Myslím, že oba významy tohoto slova hrají ve spojení se slovy žít a milovat podstatnou roli a je obtížné stanovit, který význam hraje roli větší. Pro zvládnutí umění žít a milovat jsou jisté znalosti a dovednosti, ale i tvůrčí přístup stejnou měrou nezbytné.    

 

Přestože se umění žít od umění milovat nedá dost dobře oddělit, pro názornost určité rozdělení provedu a v první fázi se budu věnovat umění žít.

 

Umění žít

Zdá se, že žít umí každý, jinak by již nebyl mezi živými, ale je to obdobné jako s každým jiným uměním. Například se dá říct, že každý umí malovat, otázka je však jak a jak se to líbí jemu a ostatním. V umění obecně je výsledek – až na nepatrné výjimky – závislý na dvou základních složkách, a to na talentu a na učení. Pokud je některá z těchto složek na nižší úrovni, je na nižší úrovni i výsledný efekt. Ten, kdo má méně talentu, musí více dřít a ten, kdo má talentu hodně a nepracuje s ním, dosahuje jen průměrných výsledků. Velmi podobně je tomu i s uměním žít.

      

Abychom mohli toto téma dále rozvíjet, je nutné si definovat, co je umění žít v tomto pojetí. Možná je snazší definovat to, co jím není. Zjednodušeně řečeno: není tím míněno mít úspěch v běžně používaném slova smyslu, tj. kariéra a peníze a není tím míněno života si užívat.

Mnoho definic má své problematické aspekty a u definice umění žít je to ještě pravděpodobnější než u jiných, ale vyjadřuji zde svůj názor.

Umění žít je umění být harmonickou a šťastnou bytostí, která vědomě a pokud možno ani nevědomě neubližuje sobě ani jiným bytostem, ale naopak pomáhá i ostatním být šťastnými a harmonickými bytostmi.

 

 

To, co považuji v této souvislosti za velmi důležité, je uvědomit si, že štěstí člověka nespočívá ve stavu vnější objektivní reality, která člověka obklopuje, ale že štěstí je stav duše.

Většina lidí, kteří patří mezi ty, které můžeme označit jako bytosti šťastné a laskavé k ostatním bytostem a které šíří kolem sebe dobrou náladu a pozitivní energii, nebývají lidé překypující majetkem a finančními prostředky nebo dokonce mocí. Určitě všichni ze svého okolí znáte případy lidí, kteří z vašeho pohledu mají vše (krásu, inteligenci, peníze) a přesto nejsou šťastni a znáte i lidi, kterým se tohoto nedostává, a přesto jsou šťastni. Rozhodně tím nechci říct, že peníze jsou překážkou štěstí, ale nejsou jeho zárukou. Výhodou peněz při jejich správném užívání je určitá nezávislost a tím i svoboda.

 

Co považuji za velmi důležité je to, že ti, kteří se nenarodili s přemírou talentu a obklopeni optimálním prostředím, mají téměř vždy reálnou šanci se umění žít naučit. Podmínkou jsou dvě základní věci. Tou první je alespoň minimální znalost toho, co je umění žít a jak se tomu lze naučit a druhou je touha a vůle se tomu naučit.

 

Opakuji ještě jednou, že štěstí je stav duše a proto je nutné pracovat tak, aby se do tohoto stavu dostala. Bohužel musíme očekávat, že ne všichni kolem nás budou mít stejný řebříček hodnot a porozumění pro tuto naši práci. Ti, na jejichž žebříčku hodnot je majetek a vůbec hmotný život na prvním místě, pravděpodobně nebudou mít problém s tím, aby při dosahování svého „úspěchu“ ubližovali druhým. Přesto si neumím představit, že by někdo mohl být opravdu dlouhodobě šťastný (ve smyslu výše uvedeném) s tím, že tohoto štěstí dosáhl utrpením druhých.

 

To, co nám běžně komplikuje život, je neustálé vytváření iluze nedostatku, vytváření strachu a glorifikace utrpení.

Považuji za velmi podstatné uvědomit si to, že jsme dlouhodobě manipulování dvěma iluzemi, a to iluzí nedostatku, iluzí, že smrtí vše končí, tj. strachem z nedostatku a strachem ze smrti.

Tím, že na nás stále přímo, či podprahově působí média tak, že je mnoho věcí, které nemáme a které nám chybí ke štěstí, je v nás neustále probouzen pocit, že bychom dosáhli štěstí, kdybychom některé z těchto věcí vlastnili. Druhý způsob, jak nás vmanipulovat do pocitu neustálé nespokojenosti je materialismus, který tvrdí, že smrtí vše končí a proto nás žene do nesmyslné touhy vše mít, případně vše zažít teď v tomto životě.

Strach je nedostatek poznání. Nedostatek poznání nedostatek informací neumožňuje svobodnou volbu, protože redukuje počet možností, z kterých si můžeme vybrat.

Jeden ze základních nedostatků poznání je nedostatek informací o bytí, Bohu, Vesmíru, naší podstatě, o lásce a její podstatě.

 

Utrpení není následek karmických příčin, ale následek jejich nepochopení. Teorie, že se můžeme duchovně vyvíjet a následně být šťastní pouze skrze utrpení, je cílená manipulace lidstvem. Je to stejně nesmyslné tvrzení jako že válkou můžeme dosáhnout harmonického a pro všechny spravedlivého míru.

 

Zjednodušeně se dá také říct, že umění žít je umění koncentrace. Plná a neustálá koncentrace na své činy a myšlenky v každém okamžiku (neustálá bdělost), koncentrace na čistotu svých úmyslů a dlouhodobá práce na očistě těla i duše.

Nedostatek koncentrace nebo nedostatečná schopnost koncentrace mysli je jednou ze základních příčin problémů mnoha lidí s duchovním vývojem včetně problémů s meditací.

 

Z této koncentrace mysli opět považuji za jedny z nejdůležitějších tři body:

1.      Koncentrace na vytváření pozitivních vizí, či alespoň na nevytváření negativních vizí

2.      Koncentrace na nevytváření negativních emocí a energií bez ohledu na vnější situaci

3.      Koncentrace na zabránění vlastní agresivity

 

Je nutné rozlišovat agresivitu a hněv. Hněv je emoční reakce na to, když realita není v souladu s mou představou o tom, jak by realita měla vypadat a patří pod bod 2. Agrese je chování, které vědomě a se záměrem ubližuje a patří pod bod 3. Protože u těchto bodů často dochází k určitému nedorozumění, zdůrazňuji, že pokud se nám nepodaří zabránit vzniku negativních emocí, není vhodné tyto emoce potlačit, ale je opravdu důležité, aby tyto emoce nepřerostly v agresivitu nejen vůči druhým, ale ani vůči sobě samému. 

Proto je tak podstatná koncentrace na včasné zpozorování počínající vlastní agresivity a její omezení nebo zastavení. Zřejmě nejtěžší, ale také asi nejdůležitější, je nereagovat na agresi agresí. To dokážou jen zcela mírumilovné nebo opravdu pokročilé bytosti. Přitom přiměřeně vlídné a neagresivní jednání má na agresora někdy neuvěřitelně pozitivní účinky. Někdy takové, že se až omluví.

 

Umění milovat

To, co nám naopak pomáhá k tomu, abychom byli šťastni, je láska.

Láska není vztah k něčemu nebo někomu. Láska je stav duše, a proto když se chci učit milovat, tak to neznamená učit se milovat něco nebo někoho, ale prostě učit se milovat. Základem nepochopení principu lásky a z toho často plynoucího utrpení, je nepochopení toho, že láska je stav duše a ne vztah k někomu nebo něčemu. Mnozí lidé si pletou lásku s vlastnictvím a jsou v tom podporováni takřka všude se vyskytující glorifikací vztahu mezi mužem a ženou a to ještě v mnoha případech vztahu, který více připomíná vztah závislosti či vlastnictví než skutečné lásky. Není snad lepší příklad než Romeo a Julie.

Vzhledem k tomu, že láska je stav duše, je možno se umění milovat učit a naučit.

Skutečnou lásku si lze představit jako energii zářící všemi směry a proto není možno úspěšně zablokovat proudění energie pouze jedním směrem např. k určitému subjektu, ale lze pouze zablokovat proudění této energie jako takové, případně zmírnit celkové vyzařování této energie, což se často stává a vede k zablokování srdeční čakry. 

Žárlivost není projevem toho, že milujeme příliš, ale toho, že milujeme málo, případně, že si pleteme pojem někoho milovat s pojmem někoho vlastnit.

  

Větší předpoklad pro bezpodmínečnou lásku mají ženy, protože ony takto dokážou milovat vlastní děti. Láska k vlastním dětem ale ještě neznamená absolutní toleranci k jakémukoliv činu vlastního dítěte. Pokud má matka více dětí a jedno z nich ubližuje stále druhým, je schopna v zájmu ochrany ostatních dětí mu v tom i násilnými prostředky bránit (což se někdy může jevit jako trest) a dokonce i v krajním případě ukončit jeho život, ale nikdy ho nepřestane milovat. Ona tak koná pouze proto, aby ochránila ostatní milované děti. Na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, že milovat neznamená nechat nečinně někoho páchat zlo.

Láska malého dítěte k matce je možná ještě bližší bezpodmínečné lásce než láska matky k dítěti, protože malé dítě po přechodu do „našeho světa“ je stále ještě blízko Bohu a tím i jednotě a navíc ještě zažívá jednotu s matkou.

 

Lidé často nechápou, že příčinou jejich utrpení není přemíra lásky, ale její nedostatek, protože v jejich případě se nejedná o lásku, ale o závislost. Závislost na protihodnotě, kterou očekávají, že dostanou za svoji předávanou energii „lásky“.

Ty emoce, které pak u nich vznikají na základě nedostatku protihodnoty, tj. neuspokojení jejich očekávání, považují za utrpení v důsledku jejich přílišné lásky. Nechápou, že láska je stav duše a ne vztah k nějaké bytosti a příčinou jejich utrpení je egoismus a nedostatek lásky nebo možná přesněji absence bezpodmínečnosti jejich lásky. Samozřejmě uznávám, že se to snadněji píše a mluví, než realizuje v životě.

Lidé, kteří jsou schopni lásky jako stavu duše, jsou také opouštěni, ale většinou nepřestávají opouštějícího milovat a dokonce ani nepřestávají být milováni, i když už součástí této lásky není například sexuální přitažlivost.

 

Základním a nezbytným předpokladem pro učení se umění milovat je poznání toho, co láska je a toho, co láska není. Mnoho lidí si plete svoji závislost s láskou. Toto poznání nám umožní činit další kroky na základě pochopení základních principů.

S tím souvisí pochopení toho, co je objektem naší lásky. Zjednodušeně řečeno je objektem naší lásky kompletní realita – stvořený svět, Bůh, což však je ve své komplexnosti v běžném životě pro normálního člověka nelehká učební látka.

 

První krok na cestě k lásce je nevytváření negativních emocí a hodnocení

Tento krok je velmi důležitý a je v našich silách. Není to nic nepřekonatelně obtížného. Chce to pouze neustálou bdělost a koncentraci na každou myšlenku a na každý svůj čin. Když se nad tím zamyslíte, tak není žádný důvod k negativním emocím a myšlenkám. Negativní emoce nám vzniklý konflikt nevyřeší. Nevytváření negativních emocí a hodnocení neznamená, že nevnímám něco jako konflikt a že se ho nesnažím řešit. To, že nic nevnímám jako konflikt, je už nejvyšší stupeň duchovní úrovně (v tomto okamžiku asi pro nás běžné lidi nedosažitelný). Znamená to pouze a jedině to, že ke konfliktu nepřistupuji s negativními emocemi a řeším ho s chladnou hlavou, pokud už ne přímo s láskou v srdci. Například konflikt spočívající v tom, že si vaše dítě nechce před jídlem umýt ruce, se dá relativně snadno řešit s láskou v srdci. 

 

Druhý krok k lásce je soucit

Pokud nedokážete přímo pociťovat lásku, vždy můžete pocítit soucit. Člověk, který nyní ubližuje druhým, bude zažívat tento princip, který dal pocítit jiným, sám na sobě. A je možné, že nejen v příštím životě, ale již v tomto. Čím více ubližuje, tím více zaslouží soucitu a od soucitu je krůček k lásce.    

 

Třetí krok k lásce je přistupovat s láskou k drobnostem každodenního života, jak je to jen trochu možné

Je mnoho příležitostí, jak cítit v duši stav lásky při pozorování přírody, vám milých bytostí a věřte tomu, že pokud svou lásku dáte nějakou formou najevo, projeví se to kladně i ve vztahu ostatních bytostí k vám. Čím více bytostí (lze sem zařadit jak rostliny, tak i věci) budete milovat, tím více bytostí bude k vám mít lepší vztah a vy budete mít i více důvodů milovat.

 

Učte se milovat, milujte a budete milováni. Milujte z celého srdce všeobjímající láskou!