Upgrade lidského hardwaru a softwaru

 

   Nejdříve se omlouvám všem, kteří by považovali použití počítačové terminologie pro lidské tělo a mysl za jejich zneuctění, ale tyto pojmy jsou použity pro účely článku dle mého názoru jako nejvhodnější podobenství.

 

   Lidstvo učinilo za posledních 100 – 150 let mimořádný pokrok v oblasti rozvoje vědy a techniky, v rozvoji nových technologií. Když použiju počítačové terminologie, tak dochází ke stálým inovacím, obnově a upgradům jak hardwaru, tak i softwaru téměř ve všech oblastech lidské činnosti. Dokonce se zdá, že se tempo těchto inovací stále zrychluje a převratné vynálezy (volné energie, antigravitace apod.) nás stále ještě čekají. Tento vývoj významným způsobem změnil život podstatné části lidstva. Pomiňme pro účely tohoto článku, jak dalece a které tyto změny byly pro lidstvo pozitivní či negativní.

   Nyní přichází ta zásadní otázka. Jak se za tu dobu změnil lidský hardware a software? Obávám se, že nám nezbývá než konstatovat, že se hardware nezměnil vůbec a software minimálně. Samozřejmě tato úvaha platí pro většinu lidí, či pro průměrného člověka. Předpoklad materialistických (marxistických) filozofů, že rozvoj výrobních prostředků a tím i dostatku prostředků nutných ke spokojenému životu víceméně sám o sobě povede i ke změně (minimálně) lidského softwaru se ukázal jako nesprávný. Přiznám se, že i já jsem byl v mládí tímto názorem ovlivněn.          

   Přestože dlouhá předcházející staletí (či spíše tisíciletí) nebyl život pro mnoho lidí vždy zrovna idylický, rozvoj vědy a techniky byl natolik pomalý, že nebyl v rozporu s rozvojem lidského těla a mysli. Dalo by se dokonce říct, že většina lidí během svého života ani žádný zvláštní rozvoj vědy a techniky vůbec nezaznamenala. Základním motivem lidského hardwaru a softwaru bylo přežít, a proto byly zaměřeny (zejména z energetického hlediska) na to, co nejvíce získat a co nejméně vydat. 

 

   Rozpor mezi stavem vědy a techniky a stavem lidského hardwaru a softwaru však začíná být stále více zřejmý a možná by se dalo říct, že v podstatě ve všech oblastech. Pokusím se tuto myšlenku v následujícím textu rozvést hlouběji a budu se samostatně věnovat lidskému hardwaru a softwaru, i když je toto dělení pouze formální, protože se navzájem natolik ovlivňují, že je lze plně chápat pouze v komplexu. Pokud budu nadále mluvit o člověku, tak předpokládám průměrného člověka, tj. člověka, jehož mysl a tělo je jakýmsi zprůměrovaným modelem většiny lidí tak zvané západní civilizace.  

 

   Lidské tělo je nepochybně velmi složitý mechanismus. Dle informací, které jsem našel na internetu, obsahuje 75 trilionů (75 x 1018) buněk. Každá buňka obsahuje dědičnou informaci a má své důležité místo v lidském těle. Posledních padesát let, o kterých můžeme uvažovat jako o době, kdy došlo k podstatným změnám ve způsobu života minimálně tak zvané západní civilizace, bylo však příliš krátkých na to, aby došlo i ke změnám lidského hardwaru, který by se přizpůsobil změnám ve způsobu života.

 

   Ve srovnání s průměrným člověkem uplynulých deseti až dvanácti tisíc let má dnešní průměrný člověk výrazně odlišný vztah (zjednodušeně řečeno) ke způsobu příjmu a výdeje kalorií). Dlouhou dobu bylo lidské tělo v souladu se základní strategií přežití zaměřeno na co největší kalorický příjem a na co nejmenší kalorický výdej. V souladu s touto strategií člověk na jedné straně maximalizoval výtěžnost potravin a v případě, kdy jich byl dostatek, ukládal zásoby v podobě tuku na doby nedostatku. Na straně druhé minimalizoval vykonávané práce (ve fyzikálním slova smyslu) a tím i minimalizoval výdej kalorií. Tato strategie lidského těla je v dnešní době v rozporu s přijímaným množstvím potravin (příjem kalorií) a vykonávanou prací (výdej kalorií). V součinnosti s neupgradovaným softwarem (myslí) dochází k tloustnutí populace a s tím spojenými zdravotními a dalšími problémy. Lidské tělo, po tisíciletí zvyklé veškerou momentálně „přebytečnou“ energii ukládat do tukových zásob na doby nouze, tak činí i v době, kdy nouze (minimálně potravinová) již nehrozí (připomínám, že se stále hovoří o zprůměrovaném člověku). 

   Jak řešíme tento rozpor? Pokusím se nesmyslnost našeho řešení u lidského těla ukázat na připodobnění k automobilu. Vývoj šel dopředu a naše auta mají spotřebu místo dvaceti litrů benzínu na sto kilometrů pouze litrů pět. Na obvykle vykonávanou cestu 100 km do práce a zpět spotřebujeme nyní pět litrů. Abychom stav uvedli do podoby, na kterou jsme byli zvyklí (tj. na spotřebu 20 litrů), tak bychom provedli úpravu motoru takovou, aby se spotřeba zvýšila zpět na dvacet litrů, nebo bychom se snažili najet daleko více kilometrů, než potřebujeme k cestě domů. V případě auta nám to přijde nesmyslné, ale v případě lidského těla ne. Tak si vymýšlíme způsoby, jak toho co nejvíce sníst bez ohledu na prospěšnost snědených potravin pro zdraví(co se týče kvality i kvantity), jak se co nejméně pohybovat, ale při tom netloustnout a zůstat zdraví.

   Skutečností je, že jídlo je droga a drogová závislost, tak jak je to i u dalších drog, je podporována obřadními rituály. Mnozí lidé také jídlo (zejména sladké) berou jako drogu proti stresu, někdy i částečně nebo zcela vědomě.

 

   Upgrade lidského hardwaru by měl směřovat k přeměně odpovídající novému způsobu života v relativním dostatku energií (z potravin, tepelných apod.) a relativní zbytnosti větší fyzické námahy. Jak jsem již uvedl, nelze hardware a software oddělovat, protože otázka volby množství a kvality potravin a volby odpovídající fyzické námahy je již otázka softwaru, i když otázka drogové závislosti na jídle bude zase spíše otázkou hardwaru.

 

   Obdobná situace je rovněž v oblasti stresu. Tělo se při stresu připravuje (tak jak po tisíciletí) aktivací energie, která by měla umožnit rychlou a energeticky náročnou reakci na stres (boj či útěk). Protože však při našem běžném stresu nedochází v 99% k většímu energetickému výdeji při boji či útěku, nevybitá energie, která se ještě ke všemu z určitého úhlu pohledu nedá nazvat kladnou, v nás zůstává a při dlouhodobých či často opakovaných stresech působí škody na zdraví psychickém i fyzickém. Také zde by upgrade lidského hardware měl směřovat k tomu, aby při běžném stresu nedocházelo k aktivaci energie, protože běžné životní situace tyto stresy vyvolávající nejsou životu nebezpečné a aktivace energie je zbytečná. 

           

   Nejen lidské tělo bylo zvyklé na neustálý nedostatek, a proto se podle toho chová i v dnešní době, kdy už nedostatek není. Obdobně je na tom i lidská mysl, která na dlouhodobý nedostatek téměř ve všech oblastech reaguje obdobně, tj. vytvářením v dnešní době „zbytečného“ přebytku. Lze tím vysvětlit i fenomén „nakupování pro nakupování“, hromadění zbytných předmětů (někdy v neuvěřitelném množství) apod. Často až psychicky patologické vytváření zásob nespotřebovatelných statků, které nelze vysvětlit žádnou normální motivací, má negativní vliv na životní prostředí, ale i na celospolečenské vztahy. Pokud by mohl vzniknout pocit, že se to netýká tolika lidí, tak jen upozorňuji, že nejspíše to bude dáno tím, že tolik lidí nemá k dispozici dostatek finančních prostředků k utišení nákupní horečky. I když je známo i dost případů, kdy se tento atavismus projevuje i u věcí finančně snadno dostupných.  

 

   Další významnou oblastí je moc, která sloužila dlouhou dobu k naději na lepší život a delší přežití. Boj o moc a životní prostor (mezi lidmi, kmeny, národy či dokonce ideologiemi) byl často bojem o přežití nebo v lepším případě (což je otázka názoru) o svobodu. Poražení buď nepřežili, nebo se stali otroky. Atavismus boje o moc je stále patrný (například i v rodině), přestože se již všechny konflikty neřeší pomocí velkého kyje. Vzhledem k možnosti využití nových technologií boje jsou následky násilného řešení konfliktů daleko katastrofálnější, a to nejen pro lidi, ale i pro život na Zemi. 

 

   Neméně důležitý je faktor minimální a zcela nedostatečné změny lidského softwaru z pohledu zkvalitnění etických, morálních či duchovních vlastností tak, aby byly alespoň relativně v souladu s rozvojem vědy a techniky. V důsledku toho žije lidstvo stále s vážnou hrozbou sebedestrukce válkami či zničením životního prostředí. Zvýšené nebezpečí v tomto případě je dáno tím, že k realizaci této sebedestrukce není potřeba mnoha lidí, ale stačí pár psychopatů na rozhodujících místech v hierarchii. Situace je o to horší, že jejich jména nejsou dost často veřejnosti ani známa.        

 

   Situace v otázce lidského softwaru a hardwaru je o to složitější, že ti, kteří mají tu možnost či moc působit ve větším měřítku na jejich upgrade, na tom nemají žádný zájem a jejich mediální podpora směřuje naopak k udržení a možná i zhoršení současného stavu. Výjimkou je částečně pouze obezita, kde zdravotní informace doporučují její omezení, ale téměř vše ostatní je ve společnosti nastaveno k její podpoře.

   Zdá se být v poslední době stále zřetelnější, že upgrade lidského hardwaru a zejména softwaru je nutnou podmínkou pro zachování kvalitního a důstojného života většiny lidí. Obávám se, že je stále velké množství lidí, kteří potřebu této změny necítí, nevědí o ní, mají z ní strach, či ji dokonce jednoznačně odmítají. Přitom pouze jediná změna, která by byla realizovatelná bez jakýchkoliv náročných opatření, tj. omezení příjmu potravy na 40% (zejména masa) by měla ohromný kladný vliv na životní prostředí i zdraví lidí.

   Myslím, že v současnosti jsou pro tyto změny vhodné podmínky, ale je potřeba si na rovinu říct, že práce na této změně není lehká a především, že ji za nás nikdo neudělá.