Výchova a vzdělávání zcela jinak

Vhodné pro nastávající osvícené rodiče a prarodiče

 

 

Ústřední problém současnosti – jak změnit společnost k lepšímu. Odpověď je relativně jednoduchá a z pohledu standardního vývoje společnosti v současnosti asi jediná možná – vychovat k tomu nové lidi.

 

Tento článek si nedělá ambice postihnout jakkoliv komplexně problém výchovy a vzdělávání, ale spíše nastínit určité zcela nové přístupy a pohledy.

 

Poprvé v dějinách lidstva od dob potopy se významná část lidstva dostala do situace, kdy má dost času na péči a výchovu svých dětí, kdy rodinné vztahy jsou založeny i na lásce, ne jen na společném boji o přežití člověka jako jedince, rodiny, rodu. Díky tomu se rodí děti a děti jejich dětí, které by mohly být schopny změnit tuto civilizaci.

 

Bludný kruh je na počátku změn společnosti. Společnost se může změnit pouze a jen tehdy pokud se změní lidé. Žádná změna systému sama o sobě není zárukou změny společnosti k lepšímu, o čemž jsme se mohli sami přesvědčit v uplynulých 20 letech a před tím 40 letech. Ke změně jsou potřeba především noví lidé. Jak se mohou objevit? Relativně velmi snadno. Stačí děti vychovávat a vyučovat nově.

Kdo je však může vychovat nově, když nynější rodiče a učitelé myslí postaru. Současná výchova a výuka provádí pravý opak toho, co by měla. Ubíjí v dětech téměř vše, co si přinesli do nového života a vštěpuje jim dogmata, která jim brání být svobodnými, šťastnými a tvůrčími. Pomiňme jak velkou částí a z čí strany je to úmyslné či neúmyslné, protože na toto téma bylo napsáno již mnoho článků, i když mně osobně činí takřka fyzické potíže nevěnovat ani jednu větu dle mého soudu z duchovního hlediska katastrofálnímu stavu školství a to nejen u nás, ale celosvětově. Chtělo by se říci všechno špatně, zpátky na strom.

 

Ve škole a často i doma rodiče kladou největší důraz u žáků a svých dětí na to, co jim nejde, místo toho, aby u dětí rozvíjeli to, co jim jde a to, co je baví. Výjimku bych viděl pouze u světového jazyku, ale i tak by bylo vhodné, aby dítě k učení bylo vedeno vidinou nezbytnosti pro svůj další život a ne obavou ze zkaženého vysvědčení, či nepřijetí na školu.

Ten tlak je také způsoben systémem přijímání na střední a vysoké školy, kde špatné známky z předmětů, které navíc ani většinou nemají souvislost s dalším studiem, mohou zabránit přijetí na studium i velmi talentované osobnosti.

Kromě toho jsou předměty na některých vysokých školách, které jsou nepřekonatelnou bariérou jinak pro daný obor talentovaných studentů. Například ze zkušenosti vím, že zkouška z matematiky zabránila mnoha talentovaným konstruktérům, technologům, architektům apod. v dalším studiu.   

 

Zcela nový koncept výchovy a školství.

 

Představa změny v mém pojetí je zcela komplexní a nemůže začít jinak než už samotným porodem. V této otázce odkazuji na mnohé články Vlastimila Marka. Minimálně je nutné zdůraznit, že na rozdíl od běžné praxe zejména z dřívějších dob, by dítě od samotného porodu mělo strávit co nejvíce času s matkou a ne ponecháno zcela o samotě, nebo v péči cizích osob, jejichž duchovní kvalita a kladný emoční přístup k narozenému dítěti je v daném konkrétním případě většinou zcela náhodný.

 

Výchova a učení malého dítěte (už do samého okamžiku narození) by měly navázat na jeho duchovní stav po narození, na jeho zatím nepotlačené schopnosti včetně schopnosti napojení se na jiné dimenze. To, co dnes běžně vidíme je však spíše pravý opak. Dogmata, která byla vštípená nám, se snažíme vštípit i našim dětem. Odmítnutím možnosti takřka jakékoliv komunikace s nemluvícím dítětem (pod čímž si nepředstavuji běžné šišlání na dítě), zejména telepatické komunikace, odmítnutím možnosti inteligentního vědomí dítěte stále ještě víceméně spojeného s „vyššími sférami“ se zbavujeme možnosti ovlivňovat pozitivně jeho vývoj i v této oblasti.

Jakékoliv reakce dětí, které neodpovídají nám vštěpovaným dogmatům, jsou posuzovány jako maximálně instinktivní nebo emociální reakce bez jakéhokoliv jiného významu. Když děti začínají mluvit, jsou jejich informace o tom, co vnímají považovány za bláboly, případně jsou označovány za bezvýznamné výmysly. V nemálo případech, když trvají na svém, jsou za to dokonce i trestány. Z jednoho pohledu to vypadá neuvěřitelně, ale z druhého zase zcela logicky, když je dítě trestáno za to, že popisuje něco, o čem my přece víme, že neexistuje a někdy dokonce tvrdohlavě na svém nesmyslu trvá a ani trestem ho není možno přinutit, aby odvolalo. To může a často zanechává na dítěti obtížně smazatelné stopy a deformace jeho přirozenosti.

Sám si pamatuji ze svého dětství, i když už jsem byl o něco starší, jak jsem byl fyzicky trestán, za něco, o čem jsem byl pevně přesvědčen, že jsem nespáchal. Daleko více než vlastní fyzická bolest mě trápilo to, že mi otec nevěří. Bit jsem nebyl za to, co jsem spáchal, protože to nebylo nic hrozného, ale za to, že jsem se nepřiznal. Přesto, že bych si ušetřil výprask, nedokázal jsem se přiznat k něčemu, o čem jsem byl přesvědčen, že jsem nespáchal.

Takovými a obdobnými šrámy se deformuje většinou nevratně dětská duše do té podoby, že pak sama v roli rodiče provádí stejné deformace na vlastních dětech.       

 

Tento odstavec je jen relativním vybočením z tématu článku, protože bohužel mnoho rodičů má tendenci vychovávat své dítě stejně (špatně) jako svého psa nebo kočku.     

Soužití se zvířaty je dost často špatně chápáno. Bohužel se ke zvířatům (rovněž jako k dětem) nechováme jako k rovnocenným bytostem (svým způsobem partnerům v naší cestě životem), ale spíše jako k věcem, které slouží k uspokojení našich potřeb a instinktů, a to i když je jím třeba vždy a všude velebený mateřský pud.

Někteří lidé postupují při výchově svých dětí jako při výchově domácích zvířat a přitom se dopouštějí stejných chyb. Když si chcete ochočit psa nebo jiné zvíře tak, aby vás vždy poslechlo, musíte mu vytvořit naprosto podmíněný reflex tak, aby příkaz uposlechlo bez jakéhokoliv vlastního rozhodování. Tím ho zbavujete toho, co je každé bytosti nejdražší - svobody. Tím zbavujete svobody i sám sebe. Bohužel každá bytost musí být svobodná i v tom rozhodnutí, kdy a jak odejít. Výmluvy typu, že výcvik k absolutní poslušnosti slouží zejména k jeho (v tomto případě dítěte nebo psa) ochraně, nemohou obstát. Ve velké většině případů (samozřejmě s výjimkou výcviku služebních psů) výcvik k absolutní poslušnosti slouží k uspokojení vlastního ega schopností někým absolutně manipulovat. Je možné, že budu napaden za srovnávání výchovy dítěte se zvířetem, ale on to v samé podstatě opravdu není tak velký rozdíl.

 

Když přichází dítě na svět, odpovídá jeho vědomí určitému rozsahu frekvence vibrací. Tento rozsah frekvence vibrací nemusí a dokonce většinou neodpovídá rozsahu frekvence vibrací prostředí, do kterého se dítě narodilo a v němž žije. Takové dítě do jisté míry přizpůsobuje a do jisté míry jsou jeho vibrace tlakem okolí přizpůsobovány frekvenci vibrací, které se vyskytují v jeho okolí. Proto je dítě zpočátku schopno vnímat i to, co jeho okolí není schopno vnímat. Takové vjemy dítěte, které jsou mimo rozsah frekvence vibrací okolí, jsou pak často tímto okolím prohlašovány za výmysly, nesmysly, sny, halucinace apod. Tím je dítě utvrzováno v tom, že to co vnímá neexistuje a přejímáním těchto názorů dochází u něj k postupnému zužování hranice vnímání.

 

Jsou lidé, kteří mají svoje povolání založené na tom, že jsou schopni se domluvit s domácími zvířaty, např. koňmi nebo psi a tím pomoct při jejich výchově. Mnohdy při tom využívají ať už vědomě či nevědomě telepatii. Je zajímavé, že se nikdo nepokouší takto „domluvit“ s nemluvňaty, ač si myslím, že by to byla profese velice vyžadovaná a dobře placená. Je mnoho rodičů (tak jako chovatelů), kteří by rádi věděli, co jejich děti trápí, co je příčinou jejich, pro rodiče nepochopitelného, chování.

 

Nejpotřebnější seminář nebo spíše dlouhodobý kurs (z hlediska duchovního vývoje společnosti) by byl kurs pro nastávající rodiče „Jak vychovávat vlastní dítě z hlediska potřeb jeho duše“.

Pořádá se mnoho tzv. duchovních kurzů, kde se dospělí snaží získat či rozvíjet senzibilní a obdobné schopnosti (pokud se pamatuji, když jsem je absolvoval, byly pro děti od 12 let). Proč nikdo neučí rodiče jak to učit malé děti, které pro to mají daleko větší předpoklady, protože mnohé tyto schopnosti jsou pro ně přirozené. Dalo by se říct, že je ještě nestačily zapomenout, že jsme je ještě nestačili naší „trpělivou výchovou“ tyto schopnosti odnaučit. Proto by se vše naučily nesrovnatelně snáze a rychleji.

Je to obdobné, jako když se „učí“ plavat malé děti těsně po narození, kdy je voda pro ně přirozené prostředí a ony s ním nemají žádné problémy. Zatímco, když se učí plavat v pozdějším věku kolem 5 a 6 let, voda už pro ně přirozené prostředí nepředstavuje a mají například strach potopit hlavu pod vodu, což bohužel u někoho přetrvává až dospělosti.

 

Po té, co jsem popsal současný stav, který se v žádném případě nedá hodnotit kladně, mně nezbývá než se pokusit o daleko těžší úkol, a to je naznačit jak by tedy nová výchova a výuka měly vypadat. Skutečně se jedná pouze o náznak, protože tato problematika by si vyžadovala velmi důkladnou studii a zejména propracování metod výuky a jejich „technik“.

 

Rozvíjení schopností mimosmyslových – telepatie, channeling s vyššími bytostmi, overegem, vidění aury, jasnovidectví, intuice, napojení na akášu, telekineze, senzibilita, práce s čakrami a energiemi.

Výchova dětí i ke  komunikaci s jinými bytostmi než jsou lidé, se zvířaty, stromy a rostlinami.

Jako důkaz toho, že to není vůbec nereálné, odkazuji na článek „ Bronnikova metoda“

Dále pak rozvoj schopností muzikálních, zpěvu, tance, výtvarných schopnosti, všech druhů tvůrčích schopností, rozvoj neomezené fantazie, pozorování a vnímání přírody, vztah ke zvířatům, vnímání přírodních sil, přírodních živlů a bytostí.

Rozvoj pohybových schopností, zejména plavání, běhání, šplhání, přirozeného pohybu, láska k pohybu.

Rozvoj paměti přirozeným způsobem na věcech pro děti zábavných.

Rozvoj logických schopností, analýzy a syntézy.

Teprve po té učení matematiky, čtení, psaní a jednotlivých předmětů obecného poznání.

 

Jsem přesvědčen, že tímto způsobem vychovávané a vyučované průměrně inteligentní dítě by dosáhlo znalostí a schopností člověka s ukončenou vysokou školou již někdy v 15 letech bez hrůzné dřiny memorování a strachu ze zkoušení.

 

Určitým úskalím tohoto zcela nového stylu výchovy a vzdělávání dětí může být to, že tyto věkem a tělem ještě děti budou inteligentnější než my a budou mít daleko větší schopnosti než my. I když to neznamená, že nás nebudou mít rády.

Zejména v období puberty tak mohou vznikat nemalé problémy vztahů mezi rodiči a dětmi, protože tyto ještě nedospělé děti nás mohou převyšovat v mnoha ohledech a díky tomu asi nebudou ochotny uznávat naši autoritu. Vyžadovalo by to mimořádně chápajícího rodiče, aby byl schopen akceptovat, že autoritou se stává naopak dítě pro rodiče.

Nutnou součástí výchovy tak musí být i výchova k pochopení a respektování základních principům stvořeného světa jako je bezpodmínečná láska, pokora a sebedůvěra, víra v boha (bez jeho omezování různými nábožensko-ideologickými systémy a dogmaty) nebo ještě lépe vědění boha, aby nedošlo k tomu, že vychováme chladné bezcitné intelektuály.

Při tomto novém pojetí by se lidstvo mohlo změnit během jedné generace.

 

Je nutno si uvědomit, že pro mnohé rodiče (a bohužel i učitele) bývají děti (tak jako domácí zvířata) často jedinými bytostmi, které mohou ovládat a kým mohou manipulovat. Zdánlivě přirozený instinkt ovládat ostatní je v nás hluboce zakořeněn a je možno ho pozorovat jako velmi silný i ve zvířecí říši. 

Proto předpokladem takovéto výchovy je určitá osvícenost rodičů a jejich láska ke svým dětem.

 

Jsem si vědom, že v současné době se může jednat pouze o izolované a školstvím nepodporované kroky víceméně jednotlivých rodičů. Přesto pevně věřím, že je již nyní možné dosáhnout i v daných podmínkách pozoruhodných výsledků.