Zdánlivý rozpor mezi snahou ega o vývoj a požadavky duše na prožití zkušeností

 

   Obdržel jsem email se zajímavými dotazy, jehož část je uvedena níže. Protože se mi dotazy zdály podnětné, rozpracoval jsem odpověď na celý článek.

 

   Část emailu čtenáře:

Zabývám se také osobním rozvojem a v této souvislosti bych Vás rád požádal o názor na následující skutečnost

   Věřím, že si na úrovni duše před fyzickým vtělením vybíráme prostředí, do kterého se narodíme včetně rodiny přesně podle požadavku na zkušenosti, které potřebujeme v tomto vtělení získat a také zkušenosti a lekce, které máme předat jiným vtěleným duším. Tyto zkušenosti pak prožíváme a předáváme. Stává se, že tyto zkušenosti nejsou příjemné, zdaleka neodpovídají tomu, jak bychom to chtěli mít, a zdá se nám, že je něco v nepořádku.  Zde pak nastupují různé techniky jak chod věcí změnit k lepšímu. Nastává cesta osobního rozvoje.

   Narazil jsem na rozpor (pravděpodobně pouze zdánlivý) který se týká právě požadavků duše na zkušenosti a požadavku osobního rozvoje. Lidi, které znám a zabývají se osobním rozvojem, ale i lidi obecně (dle statistik) dosahují pouze částečných úspěchů s výše popisovanými metodami. Když pominu lenost a nedůslednost v aplikaci těchto metod, vyvstává otázka, jak se věci skutečně mají. Většina lidí, včetně mne, není schopna komunikovat se svým vyšším já a tak zjistit co opravdu chtějí na úrovni duše. Jejich život je protkán nepříjemnými zážitky, žijí v neustálém nedostatku financí a mají v nepořádku vztahy. Chtějí věci řešit a používají některou z metod osobního rozvoje. Nedaří se jim to a upadají do ještě větších problému způsobených zklamáním. A teď k jádru věci. Člověk si vybere na úrovni duše pro svoje vtělení zkušenost, která není dle jeho názoru ve fyzické realitě příjemná. Protože si tuto volbu neuvědomuje, pokouší se v životě něco měnit a nedaří se mu to.

   Má tedy smysl něco měnit, když v podstatě prožíváme skutečnost, kterou jsme si vybrali a jakákoli změna jde proti tomuto výběru a je odsouzena k nezdaru? Navíc by nedošlo k prožití a předání duší požadované zkušenosti. Nebo je dobré opravdu usilovně pracovat, ať už je metoda jakákoli a snažit se o změnu, která by pozitivně ovlivnila život vlastní i život ostatních lidí? Jak řešit tento rozpor (pravděpodobně pouze zdánlivý) mezi požadavkem duše na zkušenost a touhou opravdu zažít harmonický a smysluplný život?

 

   V odpovědi jsem zareagoval nejen na dotazy, ale i některé zmíněné jevy.

 

   Jak sám uvádíte, jedná se pouze o zdánlivý rozpor. Rozpor spočívá v tom, že se jedná o pohledy z různých úrovní poznání. Nevím, co všechno jste již ode mě četl, a proto uvádím texty, ve kterých je dle mého názoru obsaženo vysvětlení, a myslím, že je zbytečné, abych je zde citoval, když je možno si přečíst články celé. Jedná se zejména o tyto články „Smysl života“ a „Úrovně a roviny poznání“. 

 

   Co se týče vámi uváděných technik osobního rozvoje, tak z mého úhlu pohledu je dělím na dvě základní formy, které se však zřejmě ve většině kurzů prolínají. Tou první je forma práce na změně sebe a tou druhou jsou „mentální techniky“, jak změnit „objektivní realitu“ vně sebe, tj. přizpůsobit ji představám o tom, jak by dle nás vypadat měla. Osobně jsem příznivcem první formy, i když nepopírám, že jsem v životě rovněž použil mentální techniky na změny okolí. Tyto techniky mají pouze okamžitou účinnost a nemají většinou dlouhodobý vliv. Tím nechci nijak naznačit jejich apriorní odmítnutí, ale spíše omezenou účinnost. Pokud bych to měl přirovnat k léčebnému procesu, tak se jedná o utišující prostředky, které ale neřeší příčinu nemoci a také z dlouhodobého hlediska neléčí.

 

   Dovolím si trochu nesouhlasit s větou, že většina lidí není schopna komunikovat se svým vyšším já (jež nazývám overego) a kladu zejména důraz na slovo schopna. Dovolím si opět přirovnání ke sportu. Většina mužů není „schopna“ zaběhnout 100 metrů pod 15 sekund. Důvodem však není absolutní neschopnost, ale to, že mají třeba 20 kg nadváhu a netrénují, případně (což je zcela běžné) vůbec neběhají. Já jsem rovněž získání této „schopnosti“ (pro úplnost jak komunikaci s overegem, tak schopnosti běhat rychle J) věnoval poměrně dost času.    

 

   Nyní se dostávám k  základním otázkám. Uvedu napřed vždy Vaši citaci a pak můj názor.

 

   Jejich život je protkán nepříjemnými zážitky, žijí v neustálém nedostatku financí a mají v nepořádku vztahy. Chtějí věci řešit a používají některou z metod osobního rozvoje. Nedaří se jim to a upadají do ještě větších problému způsobených zklamáním.

   Pokud se jedná o tak zvaný útěk do duchovna vzhledem k neschopnosti života v hmotném světě (což je bohužel velmi častý případ), pak je pravděpodobnost úspěchu poměrně malá, zejména (což je také časté), když zaměřují svůj rozvoj na mentální techniky změny vnější reality. Málokdo se opravdu důkladně zabývá analýzou příčin vlastního neúspěšného života a skutečných odborníků nabízejících kvalifikovanou pomoc je podstatně méně než těch, kteří nabízejí „za výhodnou cenu“ rychlokurzy „štěstí, zdraví a bohatství“.  Zklamání se pak dostavuje právě následkem uvedených příčin. 

 

   Člověk si vybere na úrovni duše pro svoje vtělení zkušenost, která není dle jeho názoru ve fyzické realitě příjemná. Protože si tuto volbu neuvědomuje, pokouší se v životě něco měnit a nedaří se mu to.

   Myslím, že je do určité míry otázkou, co si duše přesně vybírá, či jak uvádějí někteří autoři (s čímž ne zcela souhlasím), že je jí vybráno. V této oblasti panuje mnoho názorů, které jsou velmi často silně zjednodušující, ať už z důvodů „jednoduchosti“ autora či zjednodušení pro lepší pochopení čtenářů. Tak, jak to vnímám z této úrovně poznání (duše – inkarnace), duše si vybírá určité principy, které by měla zažít a případně pochopit a obohatit se jimi. Rozhodně si však nemyslím, že budoucnost je tím pevně dána a není možné ji měnit. Při práci na sobě a získání znalostí (alespoň do určité míry) principů, které jsme si zvolili prožít, je možné tyto principy prožít i bez většího utrpení.

   Druhým aspektem této problematiky je varianta, že duše si vybrala kromě zažití některých nepříjemných zkušeností i cestu k jejich pochopení, tj. osobní rozvoj.

   Třetí myšlenkou v této souvislosti je varianta vycházející z teze, že utrpení (naše negativní emoce) nám nepůsobí naše životní zkušenosti, ale náš vztah k nim, takže pokud se dokážeme změnit, změní se i náš vztah k těmto zkušenostem, což v mnoha případech může vést k tomu, že tyto životní zkušenosti již nebudou v nás negativní emoce vyvolávat.  

 

   Lidi, které znám a zabývají se osobním rozvojem, ale i lidi obecně (dle statistik) dosahují pouze částečných úspěchů s výše popisovanými metodami. Když pominu lenost a nedůslednost v aplikaci těchto metod, vyvstává otázka, jak se věci skutečně mají.

   Úspěšnost těchto metod nemusí být zdaleka jen otázkou lenosti či nedůslednosti, ale velký vliv mívá i (ne)účinnost některých metod obecně a v neposlední řadě vhodnost metody pro konkrétního člověka. Výběr vhodné metody (či spíše většinou souboru metod) pro konkrétní bytost není téměř nikdy jednoduchý a ve většině případů po odstranění zjevných momentálních disharmonií vyplavou nové, které byly dosud latentní, a u kterých je možné, že budou potřebovat metody jiné. Bohužel téměř jako u všeho i při výběru metody nehraje při rozhodování hlavní roli kvalita dané metody, ale její „marketingová úspěšnost“. Tak se stává, že lidé přelétají z kurzu do kurzu, aniž by se hlouběji zamysleli nad příčinami svých problémů, či se případně poradili s někým, kdo je schopen účinně poradit. Samozřejmě i zde vzniká problém, jak takového člověka najít, protože to nebývají ti marketingově nejúspěšnější.    

 

   Má tedy smysl něco měnit, když v podstatě prožíváme skutečnost, kterou jsme si vybrali a jakákoli změna jde proti tomuto výběru a je odsouzena k nezdaru? Navíc by
nedošlo k prožití a předání duší požadované zkušenosti

   Soudím, že takovíto lidé se k tématu osobního rozvoje ve svém životě ani nedostanou, či případně jej rozhodně odmítnou. V otázce zda má smysl něco měnit, se opět vracím k myšlenkám uvedeným v článku „Smysl života“. Z mého zorného úhlu je k tomu možno přistupovat tak, že vždy má smysl tvořivým způsobem se účastnit kosmické hry. V těch dvou slovech „tvořivým způsobem“ vidím odpověď na otázku, zda má smysl něco měnit. Na druhou část první věty jsem víceméně odpověděl již v předchozích odstavcích.

   Duše si přeje prožít „všechny zkušenosti“ a nemyslím, že by tak vyhraněně požadovala prožít pouze jedny konkrétní zkušenosti v jednom konkrétním životě. Navíc upozorňuji, že informace z vyšších úrovní poznání jsou vždy nutně zjednodušené a tím i částečně zkreslené. Obávám se, že plné pochopení přece jen v naší úrovni omezeným rozumem je problematické. Dle mého názoru i zkušeností je k plnému pochopení potřeba stav rozšířeného vědomí a pak dochází k tomu, co Paul Brunton nazývá insight (vhled) a mně se zdá rovněž vhodný název vnor. Tento vhled či vnor je však obtížně přenositelný na druhé osoby.

 

   Nebo je dobré opravdu usilovně pracovat, ať už je metoda jakákoli a snažit se o změnu, která by pozitivně ovlivnila život vlastní i život ostatních lidí?

Na tuto otázku jsem už částečně odpověděl v předchozích odstavcích. Přece jen chci v tomto odstavci připomenout, že nedoporučuji pracovat usilovně, ať už je metoda „jakákoliv“, protože výsledek pak může být zcela opačný než požadovaný. Nelze ani zapomínat, že se rovněž často jedná o hry ega na vývoj, jež někdy končí posílením ega a ne pozvednutím na vyšší úroveň frekvence vibrací. Snaha o pozitivní změnu ve prospěch vlastní i ostatních bytostí (většinou, či téměř vždy se nejedná pouze o lidi) je na rozhodnutí každého jedince a z mého zorného úhlu nevidím jediný důvod, proč na ní nepracovat.

 

   Jak řešit tento rozpor (pravděpodobně pouze zdánlivý) mezi požadavkem duše na zkušenost a touhou opravdu zažít harmonický a smysluplný život?

   Osobně tento rozpor necítím a doufám, že jsem to i dostatečně a srozumitelně vysvětlil. Částečně je možno tento „rozpor“ vnímat i jako nesoulad mezi duší a egem v případě, kdy se lidé ztotožňují s egem, což je zcela běžné i u lidí, kteří některé metody práce na sobě používají, ale chybí jim dostatečné poznání.

  

   Pro kvalitu odpovědi je důležitá i přesnost otázky. Na jedné straně požadavek duše na zkušenost a na druhé straně touha opravdu zažít harmonický a smysluplný život (osobně bych použil spíše šťastný život). Na té druhé straně chybí pojmenování subjektu. Čí je ta touha po šťastném životě, což je pro většinu lidí možné definovat jako život s co nejmenší mírou utrpení. I touha po harmonii v sobě skrývá do jisté míry minimalizaci utrpení. Zřejmě se většinou shodneme, že oproti touze duše na zkušenost tu stojí touha ega po šťastném životě. Tedy rozpor mezi egem a duší, který je zvýšen tím, že běžně dochází u lidských bytostí k z totožnění s egem. Nepochybně všichni kolem sebe známe lidi, kteří touží po harmonii a klidu a přitom si neustále v životě vytvářejí situace, které je směřují k opaku. Na těchto lidech je tento „rozpor“ vidět názorně. Poznání a v neposlední řadě poznání sebe je cestou k pochopení „rozporu“, případně i k jeho odstranění.