II. kapitola - Vědomí

 

Světová mysl

Druhá nejvyšší úroveň pravdy po úrovni Boha. Určujícím hledis­kem pro tuto úroveň je poznání.

Znovu upozorňuji a učiním tak pravděpodobně ještě vícekrát, že pro názornost a pochopitelnost se jedná o maximální zjednodu­šení, protože nepochybně je velmi problematické mluvit takto jednoznačně o hierarchičnosti pravdy. 

Snad na tomto místě je nejvhodnější učinit poznámku o možné a často se vyskytující zdánlivé protichůdnosti a protismyslnosti různých skutečností posuzovaných z různých úrovní pravdy.

Nejlepší je demonstrace na příkladu.

Z jedné úrovně pravdy (č. 4 - člověk - prostor a čas) lidský mozek se svými senzory - smysly funguje jako tuner (vstupní část přijímače zpracovávající přijímaný signál), který převádí in­formace do vědomí. Je to však jen a pouze tuner a vědomí funguje nezávisle na něm.

Z druhé úrovně pravdy (č. 2 - Vědomí - Stvořený svět) Světová mysl vše promítá do vědomí bytosti. Neexistuje žádný mozek, žádné senzory, žádné tělo a v podstatě žádný člověk ve své hmotné podobě. 

Mezi těmito dvěma pravdami je zdánlivý rozpor, ale platí obě. Záleží vždy na tom, z kterého zorného úhlu, z které úrovně pravdy se na věc díváme.

 

Vědomí je opět jeden z pojmů kategorie jako je bůh nebo svět a proto je vždy nutno ho používat velmi uvážlivě a pokud možno s upřesněním, jak je v dané souvislosti míněn.

Není nic (a ne pouze ve smyslu nikdo), co by nemělo vědomí, protože není nic jiného než Vědomí, není nic jiného než "myš­lenky" Světové mysli. Světová mysl vše zná, protože je vším.

Vědomí je tak nutno chápat jako jednotný celek sestávající z částí, které si však uvědomují svoji relativní oddělenost a samo­statnost (dalo by se říct, že tyto části mají "vědomí" sebe sama, ale zde je právě nutno chápat toto slovo "vědomí" zcela jinak, ve smyslu uvědomování si).

Vztah Boha - Světové mysli k stvořenému světu se dá přirovnat ke vztahu lidské mysli - lidského vědomí k jeho myšlenkám.

Analogií, která je této souvislosti velmi často používána, je moře, které sestává z kapek vody, které jsou v určitých fázích samo­statné, ale stále jsou součástí z pohledu kapky nekonečného celku.

Důvodem této relativní samostatnosti, oddělenosti a svobody jed­notlivých částí Univerzálního vědomí je, že pouze tímto způso­bem může docházet zjednodušeně řečeno k rozporům, které jsou hnacím motorem vývoje a tvůrčí činnosti.

Zcela jednotné Vědomí nemůže prodělat žádný vývoj, nemůže docházet k pohybu, k vý­měně informací, k tvůrčímu procesu, ke vzniku nových informací a jejich kombinacím.     

Vše co se odehrává, promítá Světová mysl do našeho vědomí. To znamená do té části Vědomí, která si je vědoma sama sebe jako entity (v tomto smyslu používám tento výraz jako blíže neurčený celistvý útvar - část vědomí), jako samostatné Bytosti zdánlivě oddělené od Imanentního boha.

 

Virtuální realita

Přestože máme stále pocit, že vše z reálného světa vnímáme pro­střednictvím našich smyslů, a že to je naprosto základní a neod­diskutovatelný fakt, pokusím se znovu na analogii počítače vy­světlit, že tomu tak být opravdu nemusí.

 

Počítač (blíže k analogii s člověkem by byl robot) vnímá své okolí a svět prostřednictvím senzorů (jako např. kamery, mikro­fony) a můžeme si klidně představit, že tento náš počítač je vyba­ven k vnímání světa i více než pouze pěti smysly. Může např. vnímat i radioaktivitu, elektromagnetické vlny a třeba i gravitační vlny). Informace získané ze senzorů zpracovává a vyhodnocuje a tím vzniká jeho "vnímání" světa (viz obr. č. 3).

 

Obr. č. 3

 

 

Teď si představme, že tento počítač odpojíte od jeho senzorů a připojíte na nějaký superpočítač, který mu bude předávat všechny informace v takové formě, jako je dostával od svých senzorů (viz obr. č. 4). Součástí těchto informací bude i to, že jsou stále předá­vány prostřednictvím jeho senzorů.

 

Obr. č. 4

 

 Takovýto počítač bude zpracovávat a vyhodnocovat předané in­formace stejně, jako když je dostával od senzorů a jako reálný vnímat virtuální svět vytvořený superpočítačem.

Superpočítač takto může vytvářet společný virtuální svět pro mnoho „podřízených“ počítačů (viz obr. č. 5).

Pokud mezi každým počítačem a superpočítačem existuje také zpětná vazba (vnímání virtuálního světa jednotlivým počítačem a reakce na něj je přenášena zpět do superpočítače), je možno předpokládat, že nic nebrání tomu, aby superpočítač umožňoval i vzájemnou interakci mezi jednotlivými počítači. 

 

Obr. č. 5

 

Na obdobném principu si můžeme představit funkci a vzájemný vztah Světové mysli a jednotlivých entit (Bytostí) - jednotlivých částí Vědomí.

 

Vztah jednotlivých Bytostí (jednotlivých vědomí) ke Světové mysli si lze představit jako nekonečně ohromnou počítačovou síť.

 

 Každá Bytost je jako počítač, který je v síti se všemi ostatními počítači (Bytostmi). Přenos informací probíhá v této síti v nulo­vém čase. Komplexním propojením všech počítačů vzniká zcela nová kvalita vědomí. Dalo by se to popsat jako vědomí superpo­čítače. Tento superpočítač se svou novou úrovní kvalitativně a kvantitativně nekonečně převyšující jednotlivé počítače pak pro­jektuje "vše" do vědomí (v počítačové hantýrce do operační pa­měti) jednotlivých počítačů, které se však, jakožto součásti tohoto superpočítače rovněž podílejí na tvorbě tohoto "vše", které je projektováno do jednotlivých počítačů.

 

Vztah Světové mysli jako Imanentního boha k některé z entit si je možno představit též jako vztah kompletního hologramu k jeho částem. Každá část hologramu obsahuje informace o celém holo­gramu, ale čím je část hologramu menší, tím jsou informace ne­přesnější. U hologramu je to vidět zřetelně. Při pozorování části hologramu vidíte vždy obraz celého objektu, který je hologra­mem zobrazován, ale čím je část menší, tím je i horší kvalita zob­razení (viz obr. č. 6).

 

Obr. č. 6

 

 

Proto odvolávání se na zdravý selský rozum ("přece, když něco vidím, slyším nebo cítím, tak to tak musí být“) je v tomto případě zavádějící.

Opravdu neexistuje a ani existovat nemůže žádný, pro ortodox­ního vědce přijatelný, důkaz toho, že to takto není. Stojí zde pouze jedno tvrzení proti druhému tvrzení, jedna víra proti druhé víře. V zájmu objektivity nutno podotknout, že všichni se tváří, že v jejich případě se nejedná o víru, ale vědění, zatímco v pří­padě těch druhých se jedná o víru a nevědění.

 

Jedna víra (jeden model jsoucna) je opřená o tzv. zdravý rozum a tzv. oficiální vědu (tím je míněna věda, která má ve znaku ne­o­třesitelné tzv. Karteziánsko-newtonovské paradigma - model světa vycházející z tradičních vědeckých představ).

Druhá víra (druhý model jsoucna) je opřená o logiku, mimo­smyslové a transcendentální vnímání podstaty věcí, ale využívá i poznatky oficiální vědy. Tento druhý, alternativní model jsoucna v sobě zahrnuje jako součást i model světa oficiální vědy.

 

Netvrdím, že model jsoucna vytvořený oficiální vědou je neprav­divý. On je pravdivý do té míry, jaká odpovídá možnostem sou­časné vědy, což mu ani nelze vytýkat.

Co mu však vytýkat lze, je to, že je neúplný, že se nezabývá všemi aspekty jsoucna.

Proč se nezabývá i dalšími aspekty jsoucna? Protože tvrdí, že ne­existují. A když něco neexistuje, tak přece není žádný důvod to zkoumat.

 

Pro model jsoucna popisovaný v této knize jsem v předchozím odstavci použil výraz druhý, alternativní, což je velmi nepřesné a použil jsem jej pouze v souladu se současnou zvyklostí.

Je to však stejně nepřesné jako když se používá termín alterna­tivní medicína pro způsoby léčení, které jsou na Zemi známy již tisíce let před současnou medicínou, a které i v současnosti na Zemi používá převážná část lidstva.

Zrovna tak model jsoucna založený na mentalismu je o desítky ti­síc a možná stovky tisíc let starší než model jsoucna založený na Karteziánsko-newtonovském paradigmatu.

 

Aby nedocházelo ke zbytečnému nedorozumění, neupírám sou­dobé oficiální vědě schopnost logicky uvažovat. Pouze v tomto kontextu chci vyjádřit, že soudobá věda (míněna převažující část vědecké obce, rozhodně ne všichni lidé označující se názvem "vědec") není schopna dostatečně systémově a logicky uceleně vysvětlit všechny jevy a podstatu světa na rozdíl od teorie menta­lismu, která toho schopna v plné šíři je.

 

Vývoj počítačů, počítačových her a internetu umožnil použít vhodnější představu a příměr pro pochopení této tzv. kosmické hry.

V současné době existují na internetu tzv. on-line počítačové hry, kterých se účastní desetitisíce až statisíce lidí z celého světa (počet se vztahuje k jedné konkrétní hře a jednomu určitému časovému bodu). Každá taková hra má prostředí a základní pravidla vytvořená programátory. Hráč, který se této hry účastní, si vybírá postavu, s kterou se bude hry účastnit a v rámci stanovených pravidel si určuje vlastnosti, vzhled, schopnosti. Ve hře si pak vybírá cíle, kterých chce dosáhnout a v rámci toho se sdružuje s ostatními hráči (přesněji řečeno s jejich postavami), případně proti nim bojuje. Dokonce se stávají v současné době velmi populární i hry simulující běžný život. Když hráče konkrétní postava přestane bavit nebo je mu v této hře život nějakým způsobem ukončen a tato hra se mu líbí, vybere (stvoří) si postavu jinou a jde hrát znovu. A není problém si představit, jak hráč hraje více her a je spolutvůrcem více postav současně.

Takto je možno si představovat i bytí - kosmickou boží hru, kde existuje Stvořitel – velký programátor, který vytváří prostředí a určitá pravidla hry a Multidimenzionální Bytosti si volí jednotlivé postavy – v případě úrovně našeho časoprostoru jednotlivé inkarnace. Je nutno si uvědomit, že vzhledem k bezčasovosti této úrovně Bytost hraje všechny hry současně. Vzhledem k polaritě stvoření hraje všechny představitelné a i některé pro nás lidi nepředstavitelné role. Těmito rolemi mohou být i takové pro nás krajní polohy jako jsou postavy obdobné nám známým postavám jako je například Kristus, Buddha, Hitler, Stalin, ale i Lucifer a archanděl Gabriel. 

Když už jsme si konkrétní hru a postavu v kosmické hře vybrali, jsme nuceni dodržovat její základní pravidla a to znamená, že určitá naše jednání způsobují určité následky stanové programem Stvořitele pro tuto hru, jejímž však jsme zároveň i spolutvůrci, pro což se používá pojem karma. Každý z nás jakožto součást Bytosti a tím i část hologramu vědomí Bytosti obsahujeme všechny aspekty Bytosti včetně aspektů z našeho pohledu nejkladnějších i nejzápornějších. Duchovní úroveň inkarnované bytosti (pokud o něčem takovém má smysl hovořit) by se snad dala vyjádřit mírou pochopení základního principu jin a jang a vyrovnání se se všemi aspekty duše jako části hologramu vědomí Multidimenzionální Bytosti a to zejména těmi z našeho pohledu nejodpornějšími. I když pro některé duše je obtížné se vyrovnat a přijmout i ty z našeho pohledu nejkladnější aspekty své duše, protože mají dojem, že si je vzhledem ke svým předchozím životům „nezaslouží“.