IV. kapitola - Člověk

 

Pojem člověk

 

Co je to vlastně člověk?

To je ve skutečnosti velmi zajímavá otázka, připouštějící více vý­znamů, což nás při běžném používání tohoto slova vůbec nena­padne.

 

Jeho definice je obtížná. V dějinách se stále měnila a pravděpo­dobně ještě i měnit bude.

 

Na rozdíl od mnoha ostatních pojmů v této oblasti je zřejmě ob­tížnější jeho negativní vymezení, to znamená stanovení toho, co ještě, resp. co už není člověk.

Zatím se ještě vědě nepodařilo pevně stanovit na kon­krétních případech vývojového žebříčku - " Tak, toto ještě není člověk a toto už je člověk".

Druhým pólem problému pak může být bytost, která je na vyšším vývojovém stupni a zase bude obtížné stanovit přesnou hranici, kdy tento tvor je ještě člověk.

Dalším problémem pak budou tvorové vyvíjející se paralelně s námi. Kdy počet odlišujících prvků řekne tak, to už není člověk, a které to budou prvky. A jako odlišující prvek teď nemám na mysli určení, zda se jedná o pozemšťana nebo mimozemšťana.

 

Z pohledu vyšší úrovně pravdy neexistuje bytost, která by si mohla říkat pozemšťan. Všichni jsme mimozemšťané, kteří pro­cházíme mnoha inkarnacemi i na mnoha dalších planetách.

 

Pro účely této kapitoly používám slovo člověk ve zjednodušeném smyslu jako inkarnaci Bytosti do těla homo sapiens na této pla­netě. Nutno si však uvědomit, že člověk je součástí vícedimenzi­onální Bytosti. Tato Bytost je současně "obsažena" v mnoha in­karnacích a vyšších formách vědomí, vzhledem k tomu, že mi­nulost, přítomnost i budoucnost existuje současně. Proto se jako člověk inkarnuje pouze "část" této vícedimenzionální Bytosti. 

 

 

Energeticko-informační podstata člověka

 

Člověk jako jedna z forem Bytosti má rovněž energeticko infor­mační podstatu. Plné pochopení a stálé si uvědomování tohoto faktu je velmi významné pro porozumění mezilidským vztahům a motivacím jednotlivých lidských činů.

 

Vše v lidském světě se dá bez jakýchkoliv výjimek redukovat na „boj“ nebo spolupráci na získání energie nebo informace. Peníze, moc, sláva, láska to vše jsou jen různé energie, nebo různé formy téže energie.

Povšimněte si, že např. ve sportu všech úrovní, vítěz bývá nabit energií, zatímco poraženému se většinou nedostává. Když se hlouběji zamyslíte nad jednotlivým chováním lidí (ale i zvířat a rostlin) z tohoto energetického hlediska, možná pochopíte, proč se lidé chovají tak, jak se chovají a na základě tohoto pochopení je možno jim pomoci.

 

Již hodně dlouho se používá dělení lidí na 4 základní typy. Zkusme se však na toto dělení podívat z nového zorného úhlu – z energetického hlediska.

Cholerik – snaží se energii si vydobýt, urvat na druhých

Melancholik – snaží, se aby mu ostatní předávali energii dobro­volně

Flegmatik – nebrání se odběru energie

Sangvinik – energii rozdává

 

 

 

 

Obr. č. 10

 

 

                                                Cholerik

 

 

                            

                             

                        Melancholik                         Sangvinik

 

 

 

 

                                                Flegmatik

 

 

 

Z grafického vyjádření je patrné, že jsou možné různé stupně in­tenzity jednotlivých typů a různé přechodové typy a to podle umístění konkrétního člověka v kruhu.

 

Z uvedeného pojetí je možno pochopit vhodnost soužití jednotli­vých typů, ale i možnost „léčby“ těch typů, které dokáží velmi znepříjemnit vzájemné soužití. Rady ve stylu „nekřič tolik“ nebo „nebreč pořád“ nemají naději na úspěch. Když někomu chybí energie a vůbec ani neví, že by ji mohl získat přímo ze zdroje, tak si ji bere kdekoliv a jakkoliv (jde přece o energii - zdroj života) a nejčastěji od svých blízkých.

 

Zvláštní, že naše západní civilizace vůbec nevyučuje jednu z nej­základnějších věcí jako je získávání energie přímo z hlavního zdroje.

 

Nový prostor pro léčbu by se mohl objevit i v případě hysterie. Přední český psychiatr (odborník na partnerské vztahy) dává těm, kteří mají hysterickou ženu, pouze dvě možnosti. Rozchod nebo léčbu. Více méně mu i na základě vlastních zkušeností dávám za pravdu. Bohužel mám obavu, že léčba hysterie v pojetí současné „práškové“ psychiatrie nemá příliš velkou šanci. Docela by mne zajímalo, zda tento český psychiatr zná z vlastní zkušenosti úspěšnou léčbu hysterické ženy (nebo muže, protože i muži trpí touto chorobou). Myslím, že nejlepší cestou léčby hysterie, je dlouhodobá a pracná škola získávání energie z vlastních zdrojů. Hysterik je z pohledu získávání energie zvláštní kombinací me­lancholika a cholerika, i když jako klasické příznaky jsou známy spíše jeho hlasité projevy.

 

Motivací (většinou neuvědomělou a tím i z karmického hlediska příznivější) různých vůdců společenských skupin, sekt, samozva­ných „guruů“ apod. zdaleka není jen získávání finanční energie, nebo energie moci. Tolik energie, kolik těmto vůdcům neustále posílají (a opět většinou neuvědoměle) jejich přívrženci, se dá velmi obtížně získat jinou cestou. Velmi podobná je situace i se slávou. Těžko se někteří vyrovnávají se ztrátou slávy a tudíž i ztrátou energie posílané jejich obdivovateli. Leckterý tragický konec některého z bývalých slavných se v tomto světle lépe chápe. Důležitá je zde vlastní energetická dostatečnost. Pravdě­podobně nejhůře se s takovou situací vyrovnávají melancholici, protože si na rozdíl od choleriků nedokážou energii vydobýt.   

 

 

Kosmická hra

 

I na úrovni pravdy – „člověk – prostor a čas“ je nutno si stále uvědomovat, že vše je iluze.

Ale to neznamená, že si můžeme dovolit nebrat tento náš život při každodenní činnosti jako realitu, protože i když je to realita virtu­ální, přece jen realita to je, protože jiná než virtuální realita vlastně neexistuje.

Z toho důvodu se mi zdá vhodnější výraz než „iluze“ (Mája) ter­mín „virtuální realita“, protože se více blíží obrazu skutečnosti.

 

Jedno z vhodných pojmenování některých aspektů reality používá Stanislav Grof. „Kosmická hra“ je pojem, který svým způsobem vhodně vyjadřuje to, co se tady děje.

I to, že „Kosmická hra“ jako každá hra má svá pravidla a jejich po­rušení (nedodržení, nerespektování, nepochopení) má svůj násle­dek.

Na rozdíl od her sportovních, kde dodržování pravidel posuzuje omylný a někdy i záměrně chybující člověk, v Kosmické hře ná­sledek, stanovený za určité porušení pravidel, následuje vždy. Nej­častěji se tomuto principu říká karma. Přesnější vyjádření asi je, že dle pravidel Kosmické hry určité chování má svůj určitý ná­sledek.

 

Přestože se této problematice důkladně věnuji v kapitole VI., po­važoval jsem za vhodné tento fakt zdůraznit i zde, aby bylo správně chápáno, že i když je vše pouze iluze (virtuální realita, Kosmická hra), my jsme nedílnou součástí této iluze (virtuální re­ality, Kosmické hry) a její zákony pro nás platí, ať si tyto skuteč­nosti uvědomujeme nebo ne.

 

Jiná otázka je, zda dokážeme tento náš reálný život žít s vědo­mím, že se jedná o iluzi (virtuální realitu) a udržet si od něj pat­řičný odstup, nadhled. Není to však tak jednoduché.

Počítačový program je zadán, inkarnace platí. Čeká nás bolest, radost, strasti i slasti. To všechno je součástí Kosmické hry zvané Svět, kterou velký programátor pro nás a pro sebe naprogramoval a nemůžeme jen tak jednoduše si říct, už mě to nebaví a vystoupit z tohoto programu.

Jediné, co můžeme, je pochopit, že jsme "jen" součástí nekonečně ohromné Kosmické hry a podle toho upravit svůj vztah k tomu, co se děje a jak hrajeme svoji roli.

 

Pro tento účel bych uvedl jiný příklad než divadelní roli nebo po­čítačovou hru. Vhodným se mi zdá hra zvaná tenis.

Když někdo hraje tenisový zápas, chce vyhrát a emotivně zápas prožívá. Přesto však stále ví, že se jedná jen o tenisový zápas, že při prohře se vlastně nic neděje (snad s výjimkou profesionálních sportovců) a podstata života je v něčem jiném. Každý hráč má i při těch nejvypjatějších herních situacích stále v pozadí vědomí myšlenku, že se jedná o hru.

Kdyby se nám dařilo stále zaujímat obdobný postoj k „životu“ a stále na pozadí vědomí si být vědomi podstaty, změnila by se naše civilizace k nepoznání. Zda k lepšímu, je už zase do určité míry věcí úhlu pohledu. Hluboce doufám, že většina lidí by to chápala jako změnu k lepšímu.

 

Můžeme pochopit, že jsme i programátory na své úrovni a že mů­žeme i tento program částečně ovlivňovat, samozřejmě pod vede­ním Velkého programátora - Světové mysli. Není to však vůbec jednoduché. Můžeme si stokrát říkat, že vše je jen iluze, ale v tom okamžiku, kdy Světová mysl promítne do našeho vědomí (přes­něji do nás, protože my nejsme nic jiného než vědomí - mysl) nějakou strast, musíme být již hodně vysoko na vývojovém žeb­říčku ducha, abychom se s tím harmonicky s odstupem a nadhle­dem vyrovnali.

 

 

Mozek jako tuner

 

Mozek funguje jako tuner ve vztahu k vědomí. Při utlumení jeho funkcí při spánku, hluboké meditaci, bezvědomí nebo až i klinické smrti dochází k situaci, kdy vědomí nedostává podněty z tzv. reálného světa a začíná pracovat samo o sobě.

 

Informační tok z vyšších úrovní je normálně přehlušen tokem in­formací z tzv. reálného světa. Tento zdroj informací zprostředko­vávají naše smysly. V uvedených stavech však tomu tak není a proto se vědomí jakoby napojuje na tyto vyšší úrovně. Ve skuteč­nosti je napojeno stále, ale toto napojení si neuvědomujeme.

 

Situace je podobná té, kdy stojíte uprostřed rušné ulice a neslyšíte ani tlukot vlastního srdce a dokonce ani vlastní dech. Pokud se dostanete do naprosto odhlučněné místnosti, uslyšíte svůj dech tak, že to až bude vadit a rovněž uslyšíte tep svého srdce.

 

Díky utlumení až odpojení tuneru se naše vědomí dostává do změněných stavů vědomí, což vlastně znamená do stavů napojení na jiné informační toky, nebo jinými slovy dochází k přesunu koncentrace vědomí na jiné úrovně (vědomí se přeladí na jiný ka­nál Světové mysli vysílající jiný program). To jsou pak ty stavy, kterým se říká např. astrální cestování, lucidní snění, opuštění těla, archetypální zážitky, regresní zážitky, samadhi apod.

 

Nutno si však i v tomto případě uvědomit, že se jedná o úroveň pravdy č. 4 - člověk - prostor a čas. Z pohledu vyšších úrovní pravdy je tzv. reálný svět jen pouhou iluzí - projekcí Světové mysli do naší mysli, takže z tohoto pohledu i náš mozek coby přijímač není rovněž nic jiného než výtvor Světové mysli pro­jektovaný do naší mysli. Rovněž z pohledu vyšších úrovní pravdy nejsou jednotlivé mysli pouhými pasivními přijímači, ale sou­časně se i podílejí na tvorbě vysílaného "programu".

 

Projekci Světové mysli do jednotlivých myslí si lze představit jako vysílání televize (s tím, že se nevysílá pouze obraz a zvuk, ale všechny vjemy). Jeden program vysílaný na jednom kanálu do všech myslí (míněno všech myslí určité skupiny myslí, např. všech inkarnací Bytostí do našeho Vesmíru) je stejný (např. pro­gram náš Vesmír).

Nutno si však uvědomit, že tento hlavní program má nesmírné množství podprogramů pro jednotlivé bytosti vnímající hlavní program ze svého mnohonásobně zúženého úhlu pohledu. Tento podprogram přijímaný do našeho vědomí vytváří naši představu o našem těle a vjemech, které prostřednictvím něj přijímáme, vy­tváří iluzi našeho ega.

 

Světová mysl vysílá své programy do všech vědomí na mnoha kanálech (pravděpodobně nekonečně mnoha kanálech). Jeden z kanálů je i náš tzv. hmotný Vesmír našich časových souřadnic. Na jiných kanálech jsou vysílány např. paralelní vesmíry, náš Vesmír v jiných časových souřadnicích, astrální svět, vícedimen­zionální vesmíry apod.

 

Každé vědomí má možnost přijímat za určitých okolností který­koliv program. Je nutno "pouze" přeladit správně přijímač (pře­nést koncentraci vědomí). Pro lidskou bytost je zdaleka nejsil­nější kanál vysílající program našeho Vesmíru a proto se do mysli dostávají především informace z tohoto kanálu.

Pokud se hlavní program zeslabí (např. při meditaci, regresní te­rapii, holotropním dýchání, při požití psychotropních látek, popř. jiných stavech změněného vědomí, při klinické smrti), dostávají se do popředí další kanály, na jejichž programy se vědomí auto­maticky přeladí. Většinou se přeladí na další nejsilnější kanál (např. astrální svět ve spánku nebo jinou časovou souřadnici na­šeho Vesmíru).

Při vědomém a cvičeném přelaďování (přesunu koncentrace vě­domí), popř. při použití silných prostředků je možno se dostat i na slabší kanály vysílající programy vyšších vesmírů.

 

 

 

Frekvence vysílání Světové mysli

 

Výrazy silnější a slabší kanál jsou použity pro vytvoření jednodu­ché představy. Přesnější výraz pro silnější kanál je kanál vysíla­jící na frekvenci bližší frekvenci vědomí konkrétního člověka a slabší kanál je kanál vysílající na frekvenci vzdálenější frekvenci konkrétního člověka.

 

Vědomí každé bytosti pracuje vždy na určité frekvenci vibrací. Pro rychlejší vibrace se používá termín vyšší nebo jemnější vib­race pro pomalejší vibrace se používá termín nižší nebo hrubější vibrace. Vědomí každého člověka má určitou frekvenci vibrací, která je dána především stupněm vývoje bytosti inkarnované do člověka, ale i momentální situací a stavem mysli konkrétního člověka.

 

Při přelaďování dochází nejsnáze k přeladění na kanál vysílající na frekvenci nejbližší té frekvenci vibrací, na které se vědomí na­chází v okamžiku přelaďování. Proto se bytost na vyšším vývojo­vém stupni snáze přelaďuje do vyšších jemnějších světů než by­tost, která je na nižším vývojovém stupni.

Využití této vlastnosti vědomí bytosti by umožnilo měření vývo­jového stupně lidské bytosti. Již známé, ale utajované technické prostředky, popř. technické prostředky v současné době vyvíjené mimo rámec vojenských výzkumů (viz konec této kapitoly) umožňují "vypnout" příjem programu "hmotný Vesmír" a zjistit na jaký program se vědomí člověka napojí.

 

Jaká šance by se asi otevřela před společností, která by si do čela vybírala lidi dle jejich stupně vývoje? Nejsem však zase takový idealista, abych si nebyl vědom možnosti zmanipulovat i tako­výto výběr "Rady moudrých".

 

Přeladění na frekvence vzdálenější vyžaduje větší úsilí (např. dlouhodobou práci) nebo použití silnějších prostředků.

 

Někteří lidé přímo popisují proces před vědomým opuštěním těla jako koncentraci na zvýšení vibrací vědomí.

 

Zdaleka ne vždy se však jedná o přeladění na vyšší frekvence. Každý si určitě vzpomene na některé své těžké sny, nebo na po­pisy zážitků lidí po požití psychotropních látek, absolvujících re­gresní terapie, holotropní dýchaní apod. Přeladění na hrubější nižší vesmíry je velmi běžné.

Čím je člověk naladěn na hrubější energie, je jimi obklopen a vstřebává je, tím má větší šanci na přeladění se do světů s nižšími vibracemi.

 

Práce na vlastním duchovním vývoji je také někdy popisována jako práce na zjemňování vibrací. Vhodný je přitom komplexní přístup zahrnující všechny složky.

Chceme-li zjemňovat vlastní vibrace, je vhodné, pokud je to možné pohybovat se v prostředí bez hrubých energií, stýkat se s lidmi s jemnými vibracemi, jíst stravu s jemnými vibracemi, zamezit negativním myšlenkám s hrubými vibracemi, zjemňovat své vibrace meditacemi a vhod­ným vzděláváním (poznáním). 

 

Pokud má lidská bytost schopnost naladit se na Nadjá, na vyšší vesmíry bez cvičení této schopnosti, je velmi pravděpodobné, že si ji přinesla z předchozích životů. 

 

V okamžiku boží milosti přestane Světová mysl vysílat do mysli bytosti jakýkoliv program a bytost se ocitá ve stavu Absolutního boha, ve stavu Absolutna. Dostává se do svého prazákladního stavu.

 

 

Elektromagnetická aktivita mozku

 

Při zastavení myšlenkového procesu dochází k situaci, která je mozkovou aktivitou velmi podobná spánku. Vzhledem k tomu při snaze o hlubokou meditaci velmi často dochází k přechodu do spánkové fáze a to velmi rychle do fáze REM.

 

Činnost mozku se projevuje jeho elektromagnetickou aktivitou. Slabé mozkové proudy zprostředkovávají výměnu informací mezi jednotlivými neuronovými buňkami.

V případě hluboké meditace dochází k zastavení myšlenkového procesu a tím i často k napojení na Nadjá (superego) - esenciální část vícedimenzionální Bytosti. Obdobných výsledků je dosaho­váno i pomocí psychotropních látek a novodobě i pomocí speci­álních "lékařských přístrojů".

 

Tyto přístroje vysílají slabé magnetické impulsy do mozku, čímž dochází k přerušení elektrické aktivity mezi neurony. Tím je do­sahováno stejného účinku jako při hluboké meditaci, kdy se do­stavuje zastavení myšlenkového procesu a do vzniklé "prázdné mysli" vstupuje prázdnota Absolutna (stav záblesků osvícení) nebo obrazy Světové mysli. Vědomí se přelaďuje na jiné pro­gramy vysílané Světovou myslí. 

V takto změněných stavech vědomí pak člověk zažívá např. stavy opuštění těla, regresní vzpomínky, archetypální zážitky, zážitky spojení s Kosmickým vědomím a Absolutnem.

 

Tyto přístroje jsou již používány pro léčení těžkých stavů depresí a duševních chorob s velmi dobrými výsledky. Dle mého názoru po podrobném lékařském výzkumu bude možno těmito přístroji léčit nejen psychické poruchy, ale i zdánlivě nepochybné fyzické choroby.

Nezastupitelnou roli by tyto přístroje mohly hrát při léčení dro­gových závislostí (závislost na nikotinu a alkoholu rovněž) a při nápravě zdánlivě nenapravitelných zločinců. Spojení s vyššími stavy vědomí (např. NDE - stavy blízké smrti) dokázalo zcela změnit životní a hodnotovou orientaci mnoha lidí.  

 

 

Složky člověka

 

Ve většině pramenů je uváděno, že lidská bytost "zahrnuje" tři základní složky - tělo, duši a ducha.   Samozřejmě posuzováno ze 4. úrovně pravdy „člověk – prostor a čas“. Z jiných úrovní se  člověk spíše jeví jako složka duše (ducha).

Ve všech třech případech se jedná pouze o různé formy téže pod­staty. Možná lépe vyjádřeno o různě se jevící formy jedné pod­staty.

 

Zatímco při určení toho, co je tělo, nebudou asi žádné zvláštní problémy, u dalších dvou složek je to značně komplikovanější.

I když i u těla, přesněji u jedné jeho části – mozku, jsou rovněž hraniční oblasti, které budou připouštět dvojí výklad. Posouzení toho, co je ještě vlastností těla a co je již vlastností duše, je v hraničních případech rovněž problematické.

 

Hlavní problémy začnou při pokusu o definování druhých dvou složek a zejména jejich vzájemného vymezení. Nicméně se o to pokusím.

 

Ducha by bylo možno v tomto smyslu zjednodušeně ztotožnit s Bytostí nebo možná přesněji s její částí - „Nadjá“, tedy tou částí, která je „nejblíže“ Bohu, „zajišťuje spojení“ s Bohem. Co je však v tomto případě nejdůležitější, tato složka je neměnná, ne­prochází vývojem, je stejná pro všechny inkarnace.

 

Duše by se z tohoto zorného úhlu jako složka člověka snad dala vymezit vůči duchu jako ta „část“ Bytosti, která prochází při re­inkarnačním procesu vývojem, to znamená, v každé inkarnaci jsou její vlastnosti alespoň částečně odlišné.

 

Duch odpovídá úrovni pravdy č. 2, duše úrovni pravdy č. 3 a tělo úrovni pravdy č. 4.

 

Při snaze o komplexní rozvoj je nutno se věnovat všem těmto třem složkám.

Duch - meditace, kontemplace, spojení s Nadjá, nejvyšší po­znání.

Duše - dodržování etických a estetických norem, ovládání emocí, poznání, zkvalitňování osobnosti.

Tělo - péče o zdraví, zdravý životní styl, uspokojování vlastních potřeb v souladu se zájmy druhých.

 

Všechny tyto tři složky jsou vzájemně podmíněné, protože tvoří jeden celek a proto nelze ani jednu z nich výrazně zanedbat. Známé lidové rčení praví "v zdravém těle zdravý duch", což je nutno chápat obousměrně. V případě zanedbání jedné ze složek se toto zanedbání projeví negativně i na dalších dvou složkách.

 

Často je postup v duchovním vývoji z energetického hlediska cha­rakterizován i jako zjemňování vibrací nebo zvyšování frekvence vibrací. Infor­mačně energetická podstata člověka vibruje na určité frekvenci a při postupu na vyšší úroveň dochází k jejímu zvýšení (zjemnění vib­rací).

Na tom je možno ukázat vhodnost současné péče o všechny tři složky. Co je např. platné, že při meditaci zjemňuji své vibrace, když po té přijímám potravu s hrubými vibracemi (veškeré maso, ale zejména savců).

Co je platné důsledné přijímání vegetariánské nebo makrobio­tické stravy, když nedokážu ovládat své emoce a ubližuji druhým, nebo když dogmaticky až nenávistně odsuzuji ty, kteří mají jiné stravovací návyky nebo náboženské přesvědčení.

Kvalitě (výši frekvence) vibrací jednotlivých bytostí odpovídá i aura. Čím vyšší vibrace, tím je i barva (je dána kmitočtem elektromagnetického vl­nění) aury výše na barevné škále. Kromě základního zabarvení aury trvalejšího charakteru, jsou i krátkodobější stavy aury, které odrážejí momentální emoční vyladění, ale i přijatou stravu, či ovlivnění aurami ostatních lidí.

 

Senzibilové tvrdí o některých bytostech, že nemají auru. Toto tvrzení jsem četl např. o některých typech mimozemšťanů. Z absence aury pak bylo vyvozováno, že by se mohlo jednat o roboty.

Dovoluji si předložit k úvaze názor, že se nejedná o absenci aury jako takové, ale o absenci aury v námi viditelném (přesněji vnímatelném) spektru. To znamená, že se jedná o infračervenou, popř. u vyšších bytostí o ultrafialovou auru.

Osobně se přikláním k názoru, že vše má auru i neživé předměty, protože vše je pouze jednou z forem Bytosti. Vše má určité vib­race a tudíž i auru. Jiná je otázka možnosti tuto auru vnímat vzhledem k frekvenci vibrací.

 

 

Intelekt a inteligence

 

Jedná se opět o pojmy, které jsou velmi běžně používány, aniž je vždy uvedena jejich definice, protože se předpokládá jejich běžná znalost. Tím dochází často k tomu, že jsou oba používány ve stejném smyslu, nebo jsou zaměňovány, či používány velmi nepřesně.

 

Jeden z mnoha pokusů o vymezení těchto dvou pojmů při zjed­nodušení používá „intelekt“ ve významu souhrnu znalostí a zku­šeností získaných během života. Pojem „inteligence“ pak definuje jako schopnost reakce na novou situaci, nebo schopnost řešit nové situace.

Toto jejich vzájemné vymezení se blíží i mému cítění, ale z pohledu myšlenek v této knize uvedených, považuji za nutné je zpřesnit.

 

„Intelekt“ bych definoval jako souhrn znalostí a zkušeností a schopnost těchto znalostí využít pomocí logického myšlení.

Výše intelektu (IKQ – intelektuální kvocient) je tedy dána na jedné straně množstvím a kvalitou informací získaných během života a mírou schopnosti si je zapamatovat, či spíše ve vhodný okamžik vybavit.

Na druhé straně pak je dána stupněm schopnosti logického myš­lení ve smyslu aplikace vybavené informace na konkrétní případ.

Obě složky jsou nutné. K čemu je platné jakékoliv množství in­formací bez schopností je aplikovat? K čemu je schopnost logic­kého myšlení, když nemá s čím pracovat? Jako příklad bych zde uvedl opět počítač. Na jedné straně počítač s velkokapacitní pev­nou pamětí – harddiskem, ale malou operační pamětí a  procesorem s malým výkonem a na druhé straně výkonný procesor s minimálním harddiskem.

 

Pokud je první složka ve výrazné převaze k druhé složce dostá­váme obraz „intelektuála“ tak, jak je často používán v pejorativním smyslu slova. Také jsem někde pro takovéhoto člověka četl vtipnou definici: “Intelektuál je člověk, který více slovy než je třeba, řekne více, než ví“.

 

Zatímco získávání informací záleží víceméně hlavně na touze člověka po poznání a množství získaných informací se dá vůlí snadno ovlivnit, schopnost logického myšlení je podmíněna ge­neticky, i když i zde cvičení napomáhá jeho rozvoji.

 

Inteligenci bych definoval jako schopnost logického myšlení a intuice. Řekl bych, že je to přesnější vyjádření myšlenky, že inte­ligence je schopnost řešit nové situace.

Výše inteligence (IQ - inteligenční kvocient) je dána stupněm schopnosti logického myšlení (LGQ – logický kvocient) a úrovní intuice (IUQ – intuiční kvocient).

 

Obohacení logického myšlení o prvek intuice je zde dle mého ná­zoru velmi významné. V případě počítače je to prvek, který zcela chybí. Proto by bylo vhodné mluvit u počítačů o umělém inte­lektu a ne o umělé inteligenci.

Všechny velké (ve smyslu zcela nové, převratné) objevy, vyná­lezy a umělecká díla byly učiněny za pomoci intuice.

Inteligence je především vrozená, i když jak schopnost logického myšlení, tak i schopnost intuice se dá cílevědomě rozvíjet.

 

Intelekt dítěte a dospělého většinou nebývá souměřitelný, zatímco inteligence ano.

 

Děti jsou úspěšně používány při brain stormingu (spontánní dis­kuse za účelem hledání nových nápadů). U dětí většinou intuice funguje lépe, protože kanál, kterým informace přitékají, ještě není zanesen jako u většiny dospělých. Navíc nejsou ovlivňovány a omezovány znalostí již známých řešení.

 

Jak inteligence, tak i intelekt jsou nutnými činiteli. Bez inteli­gence nelze vytvořit něco nového, bez intelektu nelze nové sdělit druhým, formulovat, aplikovat. Pro mnohé myslitele bylo největ­ším problémem, jak nově objevené sdělit srozumitelně druhým, nebo vůbec formulovat dosud používanými pojmy.

 

Jak intelekt, tak i inteligence obsahují prvek logického myšlení. Jemný rozdíl spočívá v tom, že u intelektu je logické myšlení po­užíváno k aplikaci znalostí, u inteligence je používáno k vytvoření pro daný subjekt nových znalostí z již jemu známých faktů.

 

Jako příklad může posloužit běžný jev, jako je západ slunce.

V určitém časovém úseku je pozorováno slunce, které je již nízko nad obzorem. Na začátku období je výše a na konci období níže.

Intelekt funguje následovně. Vyhodnotí dvě po sobě jdoucí po­lohy slunce tak, že slunce klesá za obzor a na základě dosavad­ních zkušeností, které s tímto jevem má, udělá závěr, že bude tma, protože tomu tak vždy bylo.

Inteligence bez zkušenosti s tímto jevem pracuje trochu jinak. Stejně jako intelekt vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že slunce klesá za obzor. Dále však již musí vyhodnotit, že slunce je zdroj světla a když zdroj světla klesne za obzor, pře­stane světlo ozařovat krajinu a nastane tma.

Navíc inteligence může dojít k závěru, že slunce obíhá kolem země a při zapojení intuice i že slunce stojí na místě a otáčí se Země.  

 

Zajímavý případ „střetu“ vyššího intelektuálního kvocientu s vyšším inteligenčním kvocientem mohu uvést přímo jako zku­šenost, kterou jsem zažil.

Dva muži spolu hráli více šachových partií. Jeden z nich měl nižší inteligenční kvocient, ale naopak vyšší šachový intelektuální kvocient (byl členem šachového oddílu, a měl za sebou mnoho šachových partií a znal dobře šachovou teorii – znal zahájení ša­chových partii až někam k deseti tahům). Druhý měl zjevně vyšší inteligenční kvocient, ale nízký šachový intelektuální kvocient (dalo by se říct, že šachovou teorii v podstatě neznal, i když šachy hrál relativně dobře). 

Průběh skoro všech partií byl víceméně stejný. Při zahájení měl první většinou výraznou převahu, protože mohl uplatnit své zna­losti. Ve střední části se hra vyrovnala a v závěru, kdy již nastá­valy situace, které nemůže šachová teorie předvídat, a nedají se naučit, získal převahu druhý a nakonec zvítězil.

 

Kdo používá pouze logické myšlení a nepoužívá intuici, omezuje příjem informací z jiných myslí (telepatie) a vyššího zdroje (channeling). 

 

K dosažení nejvyššího poznání je nutno používat jak intelekt, tak inteligenci. Bez intuice není možno proniknout do oblasti tran­scendentálna.

Logické myšlení však je nezbytný prvek sloužící ke kritickému prověřování informací získaných intuicí. Není správné zcela za­vrhnout logické myšlení jako překážku intuitivního poznání. Pouze je nutné pro intuitivní poznání jakékoliv myšlení na čas utišit, zastavit.

 

Jedním z problémů současné vědy je, že často považuje z jedi­nou vědeckou metodu používání intelektu, přestože je známo, že na mnoha velkých vědeckých objevech se intuice podílela velkou měrou.

 

V současné době se pro zjišťování výše inteligence – inteligenč­ního kvocientu (IQ) používají různé testy, které však mají spo­lečné slabiny. Za prvé, jsou většinou zaměřeny na určité druhy inteligence, zejména tzv. geometrickou. Za druhé, není u nich do­statečně odfiltrována znalost a zkušenost – intelektuální kvocient (po provedení mnoha obdobných testů dochází k řešení jednotli­vých otázek testu na základě zkušenosti) a za třetí, téměř vůbec nezjišťují úroveň intuice.

 

Vzhledem k tomu jsou dosahované výsledky více či méně ne­přesným obrazem skutečných schopností daného člověka.

Z toho důvodu také velmi často takto zjištěné IQ neodpovídají výsledkům jednotlivých osob dosahovaných v praxi.

Prvek intuice, tvůrčí prvek je nezbytnou součástí mnoha druhů lidské činnosti.

 

Pro přesnější posouzení osobnosti člověka by bylo vhodné zavést tři testy. Test na zjištění intelektuálního kvocientu (IKQ), test na zjištění logického kvocientu (LGQ) a test na zjištění intuičního kvocientu (IUQ). Výsledná výše IQ by se pak dala popsat zjed­nodušenou rovnicí IQ = LGQ + IUQ – IKQ.

 

 

Ego a egoismus

 

V mnoha knihách zabývajících se duchovním vývojem se dočtete o egu. Většinou ve smyslu, že je to něco negativního, čeho je třeba se zbavit, ukřižovat ho, nebo ho alespoň umlčet nebo potla­čit. Málokdo se však pokouší definovat, co to ego je, čeho se to vlastně máme zbavit. Uznávám, že definice je obtížná, zejména např. při vymezování k pojmům jako duše, vědomí, duch.

 

Ego je vědomí sebe sama (vědomí „já“) jako oddělené entity, jako bytosti, vědomí sebe sama jako jedné z forem Bytosti.

V případě, který nás nejvíce zajímá, tj. u člověka, je to vědomí sebe sama jako lidské bytosti, jako jedinečné individuality od­lišné od kterékoliv jiné ve Vesmíru.

Je tvořeno zejména vzpomínkami, touhami, přáními a emocemi, vztahem k minulosti a budoucnosti. Ego je tvořeno vztahem in­karnované duše ke všemu, co je „nejá“. Vzniká postupně v době mezi početím a narozením a zaniká zcela až při nové inkarnaci.

 

Z trochu jiného zorného úhlu Ego není nic jiného než vědomí určité postavy v kosmické hře se všemi jejími vlastnostmi, minulostí, přítomností a potencionální budoucností a pokud bychom se tohoto zbavily, zmizí i postava a hra. To, co zbude, je pouze základní vědomí Bytosti – jin a jang.

 

 

Za předpokladu takovéhoto pojetí ega, nelze ego omezovat pouze na lidské bytosti. Z regresních terapií máme mnoho informací o tom, že vědomí „já“ mají i nižší vývojové formy Bytosti. Jsem pře­svědčen, že většina lidí, kteří jsou společníky (zdůrazňuji společ­níky, ne majiteli) domácích zvířat jako jsou psy, kočky a koně o tom ostatně vůbec nepochybuje. Mnozí lidé mají podobný postoj i ke stromům, keřům nebo rostlinám.

 

Nyní, když jsem zavedl toto vymezení ega, pokusím se vyjasnit, jak je to s jeho požadovaným ukřižováním, smrtí nebo jeho od­straněním.

Z uvedeného pojetí ega plyne, že to z podstaty věci není možné. Ego je nedílnou součástí konkrétní inkarnace (transinformace – vysvětlení tohoto pojmu je v kap. VI. – odd. „Pojem inkarnace“). Tvoří nezaměnitelnou osobnost.

I ve stavech hlubokého spánku, bezvědomí, klinické smrti a do­konce i po smrti mysl pracuje, „je při vědomí“ a je si vědoma sebe sama. Ani po smrti se nevytratí vzpomínky na uplynulý ži­vot a dokonce ani touhy a přání., i když ty se většinou do určité míry mění. Ega se není možné zbavit, není možno se zbavit sebe.

 

Ego je role, kterou jsme si přišli zahrát a té se nemůžeme zbavit. Čeho se ale můžeme zbavit, je egoismus, což není nic jiného, než ztotožnění se s touto rolí, určitá forma závislosti na této roli.

A opět, abychom se ho mohli zbavit, je nutné pochopit, co to egoismus ve své podstatě je. Egoismus nelze redukovat pouze na uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na zájmy druhých, na stav (pocit) zdánlivé od­dělenosti jednoho ega od jiného ega nebo jiných eg. Podstatou egoismu je stav zdánlivé oddělenosti od Boha.

Ego se musí zbavit egoismu. Musí se zbavit pocitu, že nejá je od­dělené od já. Musí pochopit, že já je součástí nejá. A musí to ne­jen pochopit, ale musí to i žít.

 

Aby toho dosáhl, musí prohlédnout základní omyl, kterým je ztotožnění „já“ s tělem. Pravou podstatou „já“ je Bytost, přesněji její „část“ Nadjá.

 

 

Samostřednost člověka

 

Samostřednost člověka dnešní civilizace je zvláštní jev, mající jeden z pramenů v egoismu. Naše západní civilizace a kultura má neustále tendence takřka ve všech oblastech se považovat za střed. Střed Vesmíru, střed času, střed vývoje civilizací, vývoje člověka jako Bytosti, což je možno vystopovat i v ezoterních na­ukách. Z toho pak bohužel často pramení pocit výjimečnosti a výlučnosti člověka a této západní civilizace.

 

Při zkoumání této otázky jsem si vytvořil pro sebe pracovní hy­potézu, že tato iluze může pramenit z jedné vědomě či podvě­domě vnímané skutečnosti.

Ať už se jedná o prostor nebo čas, dá se říct, že všemi směry je od nás nekonečno (více než dvěma směry i u času, při­pustíme-li více časových dimenzí - viz kapitolu 6.).

Z toho se pak podvědomě vyvozuje závěr, že když jedním smě­rem je nekonečno a druhým rovněž, je na oba konce stejně daleko, a proto my jsme uprostřed.

Tuto zvláštní iluzi středu podporuje i to, že nekonečno jako ne­konečno na první pohled nevypadá. Vždy, když nějakým směrem pohlédnu, ať už v prostoru nebo čase, vidím na první pohled ně­jaký obzor, i když třeba hodně vzdálený.

 

 

Lucidní snění, OBE

 

Lucidní snění (bdění ve snu) není zcela přesně to samé, co tzv. OBE (out of body experience -  to znamená zážitky mimo tělo). Při lucidním snění (pro nějž se také používá název astrální cestování) se vědomí člověka dostává do astrálního světa, výjimečně i do vyšších světů, zatímco při OBE se vědomí člověka pohybuje v tomto našem hmotném, tzv. reálném světě. V obou případech je společné to, že duše opouští tělo. Toto dělení je však také pouze otázkou definování pojmů a oba pojmy mohou být chápány i jinak.

 

Přesněji by se tento jev však dal popsat spíše jako přesun kon­centrace vědomí mimo tělo (přesněji mimo vědomí těla), protože žádné tělo neexistuje a proto ho duše ani nemůže opustit. Není nic jiného než Vědomí.

Proto i toto dělení není úplné dogma, protože pro vyspělé bytosti, popř. při mimořádných stavech jako např. NDE (near death expe­rience - zážitky blízké smrti) nebo po požití silných psychotrop­ních látek (ayahuasca, iboga apod.) je možné přecházet mezi tě­mito dvěma stavy vědomí. To znamená z astrálního světa do fy­zického světa a obráceně.

 

Vždy a zcela bez výjimek vše v dějinách lidstva bylo zneužito a to většinou k získání moci nebo peněz. I takové vznešené věci jako víra v boha, láska k bohu, láska obecně i mateřská láska, vše bylo zneužito.

Z tohoto zorného úhlu je nutno přistupovat i k prostředkům slou­žícím k dosažení stavů rozšířeného nebo změněného vědomí. I ty jsou zneužívány ke zcela jiným účelům, než byly původně za­mýšleny. To by však nemělo být důvodem k jejich apriornímu odsouzení. Vždy je nutno posuzovat k dosažení jakého cíle jsou prostředkem. A zda jsou vůbec ještě prostředkem, zda se již ne­staly cílem.

Jeden jediný důvod může jejich použití ospravedlnit a to je du­chovní rozvoj člověka. K tomuto účelu také byly lidstvu původně dány.

Aby nedošlo k nedorozumění, upozorňuji, že v žádném případě nelze prostředky k dosažení stavů rozšířeného nebo změněného vědomí zúžit na psychotropní látky nebo dokonce drogy včetně alkoholu.

 

 

Regresní terapie

 

Při správně provedené regresní terapii (rozpomínání na minulé životy, přesněji řečeno přenesení koncentrace vědomí do minu­lých životů - jiných stadií vývoje Bytosti), by nemělo dojít ke změně tzv. minulosti v představách člověka, ale ke změně postoje bytosti k této minulosti.

Záměrně uvádím bytosti a ne člověka, protože se nemusí jednat vždy o inkarnace do člověka.

 

Protože však minulost i přítomnost existují současně a jedná se tu stále o tu samou Bytost, dochází tak skutečně ke změně postoje bytosti k minulosti i v té minulosti (pro ni je to v té inkarnaci sa­mozřejmě přítomnost) a ne jen v představách současné inkarnace -  člověka.

 

Podle mého názoru je při provádění regresní terapie vhodné se zaměřit na změnu postoje bytosti k té situaci v minulosti, která má vztah k problémům, které má člověk v současnosti.

Zdůrazňuji, že by se mělo jednat o změnu postoje té bytosti, která prožívá minulost. Pro to je dost často nezbytné pochopit, proč k takovéto situaci došlo, což většinou znamená vrátit se při terapii i do období předcházejících této situaci (většinou předchozího ži­vota).

 

Když člověk plně pochopí, co je skutečnou příčinou vzniku větši­nou nepříjemné situace, dokáže mnohem snadněji a kvalitněji změnit svůj vztah k této situaci. Tento názor vychází z předpo­kladu, jakým způsobem dochází k léčebným účinkům regresní te­rapie.

 

Léčebné účinky regresní terapie se projevují tak, že dochází ke změně postoje inkarnované "části" Bytosti v "minulosti". Protože však vše se děje současně, tak v souladu s uváděným modelem jsoucna, dochází také ke změně inkarnované "části" Bytosti v přítomnosti (viz obr. č. 17 – kap. VII str. 122).

 

Pro lepší pochopení je nutno si znovu uvědomit, že není nic ji­ného než Vědomí, takže je pochopitelné, že změna postoje, tj. změna vztahu bytosti k „realitě“ je změnou reality. Pro lepší sro­zumitelnost se to pokusím ukázat na příkladu.

Když hráč hraje na počítači hru, vnímá hru jako virtuální realitu a je zcela nepochybné v tomto případě, že není vůbec rozhodující vlastní hra (její úroveň, kvalita, průběh ani výsledek), ale jen a pouze vztah hráče ke hře, kterou hraje. Po skončení hry zůstane jen a pouze vztah hráče k ukončené hře v jeho paměti, ať už se jedná o emociální nebo intelektuální vjemy.

 

Obdobně by se dalo říct, že rozhodujícím pro Bytost je její vztah k realitě, která je, jak už jsem mnohokrát uvedl, v teorii mentalismu vždy pouze virtuální. Z určitého zorného úhlu by se tedy dalo říct, že člověk není ničím jiným než svými vlastními vztahy k virtuální realitě. Pokud tedy dojde ke změně některého vztahu, dojde i ke změně části Bytosti, v našem případě člověka jako součásti vícedimenzionální Bytosti.

 

Uvedu velmi jednoduchý příklad (pro tyto účely je velmi zkrá­cen). Jednoho muže, který byl v tomto životě velmi slušným člo­věkem, stále bolela hlava a žádná lékařská vyšetření nebyla schopna zjistit příčinu. Proto se podrobil regresní terapii.

Při ní byl uveden do minulého života, ve kterém byl v mládí ne­šťastnou "náhodou" udeřen do hlavy velkým kamenem a zbytek života tím velmi trpěl. Regresní terapie byla ukončena a bolesti hlavy se skutečně zmírnily, ale úplně neustoupily a po čase se opět začaly zhoršovat. Proto bylo přikročeno k další regresi.

Při ní byl muž uveden do života předcházejícího životu, ve kte­rém byl udeřen do hlavy. V tomto předminulém životě vykonával práci kata a vzhledem ke své krutosti cítil při popravě prováděné useknutím hlavy vždy velké potěšení až radostné vzrušení.

Když muž pochopil, proč byl v minulém životě postižen a vý­razně změnil svůj postoj k práci kata v předminulém životě, došlo k podstatnému a trvalému zlepšení jeho bolestí hlavy.

 

Otázkou zůstává, která je ta správná regresní terapie. Zde bohužel mohu nabídnout pouze definici v kruhu, protože správná je ta te­rapie, jejímž výsledkem je právě změna postoje bytosti k určité skutečnosti či události, ať už tomu budeme říkat minulost, sou­časnost či budoucnost.

 

Za předpokladu fungování regresní terapie na základě uvedených principů jsem přesvědčen, že léčebné účinky by měly mít i re­gresní terapie (přenesení koncentrace vědomí do budoucích ži­votů - vzpomínky na budoucnost). Alespoň mám za to, že to lo­gicky vyplývá z modelu, který je v této knize předkládán.

 

 

Rozpory jednotlivých – ismů

 

Mnohaúrovňovost pravdy a nepochopení tohoto jednoho ze zá­kladních principů poznávání světa je jedním a možná hlavním z důvodů zdánlivé rozpornosti jednotlivých náboženských směrů a -ismů.

Problém spočívá v tom, že oni mají vlastně všichni pravdu a pro tu svou pravdu mají i dostatek svých důkazů, ať už jsou to důkazy vědecké, teologické nebo transcendentální.

 

Abychom byli schopni pochopit pravdu těch druhých, je vždy důležité zkoumat, z které úrovně pravdy je nám ta pravda před­kládána.

Zvláštní jsou rozpory v základních otázkách i příbuzných nábo­ženství. Jako příklad bych uvedl následující rozdíl. V Indii je (bylo) spáchání sebevraždy za jakýchkoliv okolností nejtěžším hříchem. V Japonsku je (bylo) nejtěžším hříchem za určitých okolností sebevraždu nespáchat.

 

Znovu upozorňuji, že následující kategorizace je nutně zjednodu­šující a hranice mezi jednotlivými kategoriemi jsou velmi mlhavé a nezřetelné a jsou směry a -ismy pohybující se na hranici mezi dvěma kategoriemi. Pro zařazení příkladů -ismů do jednotlivých kategorií jsem použil jejich základní směřování a přiznávám, že sám cítím jejich problematičnost.

Nejedná se mi však v této části o přesné a úplné zařazení jednot­livých -ismů do správných škatulek. Hlavním smyslem je upo­zornění na důvody zdánlivé rozpornosti a mnohdy nesmiřitelnosti různých směrů snažících se o výklad Světa.

 

Většina velkých světových náboženství ve své původní křišťálové podobě, nezkreslené věky a nezdeformované ideology využívající a zneužívající víru v nejvyšší ideje ke svým cílům, k nám pro­mlouvá z 2. nejvyšší úrovně pravdy - "Vědomí - Stvořený svět“ v rámci kategorizace zavedené v této knize.

Jako příklady náboženství této úrovně pravdy uvádím buddhismus, hinduismus, křesťanství. Sou­časně do této kategorie se dají zařadit i některé filosofické směry doby dávno minulé i přítomné (např. model jsoucna Paula Brun­tona je možná nejlepší ukázkou).

 

Na logickou otázku, proč je opomenuta úroveň nejvyšší "Bůh - Univerzum" se pokusím odpovědět možná pro někoho ne zcela dostatečným způsobem. Z této nejvyšší úrovně již není nic, co by k nám promlouvalo, pravda na této úrovni je pro nás nesdělitelná a není pochopitelná rozumem. Je možné pouze "zahlédnout" zá­blesky této pravdy ve stavech rozšířeného vědomí (ať už tomu někdo říká osvícení nebo halucinace). A tyto záblesky také pro­bleskují do uvedených náboženství a prosvětlují tak pravdy 2. úrovně. 

 

Do kategorie 3. úrovně pravdy -  "Bytost - reinkarnace" bych za­řadil šamanismus a náboženství přírodních národů (náboženství afrických domorodých kmenů, Aborginců apod.).

 

Do kategorie 4. úrovně pravdy - "člověk - prostor a čas" jsem si dovolil zařadit (a to jsem si asi dovolil dost) institucializovaná náboženství, jejichž typickými představiteli jsou křesťanství (zejména v pojetí katolické církve) a is­lám. Rovněž sem patří všechny sekty se svými "náboženstvími".   Nepochybně i v těchto náboženstvích jsou záblesky poznání pravdy vyšších úrovní, tak jak je to ostatně u všech -ismů na všech úrovních pravdy, protože nic nemůže zcela zapřít svůj "božský původ".

Samozřejmě do této kategorie patří všechny -ismy odvozené od materialismu a jejich základ karteziánsko-newtonovské para­digma.

 

Zde bych znovu připomenul podobenství o úrovních pravdy z "Úvodu". Válec se zde jeví z každé úrovně (různou úrovní je v tomto případě počet dimenzí) jako jiný útvar (viz obr. č. 1 – str. 12).

I z tohoto modelu je patrné, že pochopit pravdu jiné úrovně je za běžných okolností daleko snazší v případě, kdy vyšší úroveň se snaží pochopit pravdu nižší úrovně.

Je jednoduché z pohledu třídimenzionálního systému si předsta­vit, že válec se promítá do dvojdimenzionálního vesmíru jako ob­délník, kruh nebo elipsa.

Daleko náročnější je představit si z pohledu dvojdimenzionálního vesmíru při vnímání obdélníku, kruhu nebo elipsy, že se jedná o ten samý objekt, či dokonce vytvořit myšlenkovou konstrukci válce. 

Dobře víme, že představa čtyřdimenzionálního objektu je pro nás v podstatě nemožná, i když s takovými objekty matema­tika dokáže pracovat.  

 

Z tohoto podobenství je zřejmé, že i z pohledu té samé úrovně se pravda může jevit různě a proto jsou zásadní rozpory i mezi -ismy té samé úrovně, které jsou tím větší, o čím nižší úroveň se jedná.

Naopak je pochopitelné, že o čím vyšší úroveň se jedná, tím jsou její zastánci tolerantnější, protože jsou schopni chápat i pravdy nižších úrovní.

O čím nižší úroveň se jedná, tím se zdá pravda jednodušší a jed­noznačnější a její zastánci mají proto tendenci být dogmatičtější a fanatičtější a jsou proto původci většiny velkých světových kon­fliktů.

 

Naše vnímání Světa probíhá tím způsobem, že nevnímáme Svět přímo, ale vytváříme si v našem vědomí model Světa a s tímto modelem pak pracujeme při našem uvědomování si Světa.

To je důležité mít stále na mysli, zejména když nám dělá problémy po­chopit odlišné názory na jednotlivé detaily Světa. Stejně vypada­jící detail zasazený do odlišného modelu vypadá jinak, i když se jedná o „optický“ klam. (obr. č. 11).

                                       

Obr. č. 11         

             

U obrazce a) i b) je úsečka ohraničená jednou vnitřními a jednou vnějšími šipkami zcela stejně dlouhá, i když to tak nevypadá.

 

Pro všechny úrovně pravdy platí určité zákony, které je možno poznávat a definovat tak, aby je člověk mohl využívat a řídit se jimi.  Problém spočívá v tom, že zastánci pravd nižších úrovní odmítají uznat a většinou vůbec připustit možnost existence pravd vyšších úrovní. Ale i na druhé straně bývá někdy tendence ze strany zastánců pravd vyšších úrovní znevažovat a zlehčovat pravdy nižších úrovní.

To někdy pramení z nechuti a možná neschopnosti některých teo­retiků velkých pravd vyšších úrovní žít v tomto světě, protože je­jich úroveň duchovního vývoje neodpovídá pravdám, které hlá­sají.

 

Z rozdílností úrovní pravd plynou hlavní názorové rozdíly a v mnoha případech jejich nesmiřitelnost podpořená egy jejich hlav­ních tvůrců a zastánců a ve velké většině případů i proměnou toho kterého -ismu na ideologii sloužící k materiálnímu prospě­chu.

 

Velmi zajímavé jsou argumenty těch "správně věřících", i když si třeba říkají materialisti nebo skeptici. Na dotaz proč odmítají zkoumat něco, co je mimo jejich úroveň pravdy, odpovídají velmi "logicky" - "Přece nebudu zkoumat něco, o čem vím, že neexis­tuje".  Nic nového pod sluncem. Mnohokrát v dějinách lidstva vydávaly hlavy učené svojí víru za znalost a staly se tak terčem posměchu svých potomků. Lidstvo jako celek je asi stále ještě nepoučitelné.  

 

Zcela logické mi pak připadá, že čím je určitý -ismus na nižší úrovni pravdy, tím jeho zneužití napáchalo a bohužel ještě napá­chá více škod v dějinách lidstva. Škodami nejsou míněny pouze na první pohled zřejmé škody na životech, majetku a ekologii, ale i škody spočívající v nesvobodě určitých vrstev nebo skupin lidí či celých národností a národů anebo v ničení kulturního dědictví lidstva.

 

Nové náboženství musí k dnešním lidem mluvit dnešním jazy­kem. Musí být filozofií, která bude základem pro nové pojetí vědy a to takové vědy, která nebude postavena proti náboženství, ale stane se jeho žádaným partnerem.

Proroci jsou vlastně učitelé. Ti musí mluvit jazykem doby a vstřebávat nové poznatky. Nemohou pouze vycházet z tisíce a více let starých neměnných nauk, které se obracely ke svým sou­časníkům a řešily problémy tehdejší doby.

 

Všichni velcí proroci se snažili přiblížit lidem obraz skutečnosti. Ale činili to takovým způsobem a slovy, aby byly srozumitelné lidem s tehdejší kulturou a stupněm vzdělanosti, lidem, kteří měli zcela odlišnou představu o světě a Bohu.

Proroci nepřinášeli nauku, která by měla být navždy jedinou na­ukou pro celé lidstvo. Přinášeli nauku určité skupině lidí a pro ur­čitou omezenou dobu. Jejich slova, která byly určeny zcela ně­komu jinému a za zcela jiné situace, však byly vzata jako základ neměnných dogmat.

A to ještě je stále řeč o tom lepším případě, kdy nebyla zkomo­lena, vědomě nebo nevědomě překroucena či přímo zneužita ke zcela jiným cílům. Tak došlo k tomu, že původní poselství o té jediné skutečnosti a jeho smyslu se pro dnešního příjemce takřka vytratilo.

 

Závěrem k této otázce si neodpustím ještě jednou zdůraznit, že při posuzování pravdivosti toho kterého konkrétního tvrzení ja­kožto relativního aspektu pravdy absolutní, je nutno vždy mít pečlivě na zřeteli, z které úrovně pravdy toto posuzování prová­dím, protože při extrémním zjednodušení oběma směry lze pro­hlásit, že pravdivé je každé tvrzení nebo že pravdivé není žádné tvrzení.

 

 

Poznání a frekvence vibrací vědomí

 

Proč je tolik různých paradigmat (myšlenkových modelů jsoucna) a proč jejich autoři, jejich přívrženci jsou tak výluční a nesmiřitelní vůči jiným modelům jsoucna a jejich autorům, přívržencům, z čehož vyplývají konflikty všeho druhu a všech úrovní? Pochopení principu vzniku různorodosti paradigmat je základním myšlenkovým procesem umožňujícím, když nic jiného, alespoň toleranci k jiným paradigmatům a tím i předcházení možných konfliktů všeho druhu.

 

Vnímání (míněno smyslové i mimosmyslové) by se dalo, zejména pro účely tohoto článku, popsat jako určitá forma rezonance vnímajícího subjektu s vnímaným objektem.

Z tohoto pojetí vnímání plyne, že frekvence vibrací našeho vědomí je určující pro rozsah toho co vnímáme, obdobně jako náš zrak a sluch se pohybují v určitém vlnovém rozsahu a přitom horní i spodní hranice tohoto vlnového rozsahu je u různých lidí rozdílná.

 

Frekvence vibrací určitého vědomí určuje, které aspekty boha může toto vědomí vnímat, které aspekty boha mají odpovídající frekvenci, a tudíž rezonují s poznávajícím vědomím.

Proto všichni vnímáme sice jen některé určité aspekty boha, ale vnímáme tak boha, i když to tak mnozí nenazývají a velmi by se takovému označení bránili.

 

Protože existuje pouze jeden bůh, který je vším, všichni včetně ateistů vnímáme jednoho boha. Protože však různí lidé mají různou frekvenci vibrací vědomí a tím i rozsah vnímání, každý vnímá jiné aspekty boha, které odpovídají jeho rozsahu vnímání. Vzniká tak dojem, že mnozí vnímají jiného boha, či případně, že vnímají svět, který žádného boha neobsahuje, přesto, že vnímají pouze rozdílné aspekty téhož boha.

Zároveň ale platí i to, že každý z nás má svého boha, protože každý vnímá ten aspekt boha, který je schopen vnímat vzhledem k úrovni svého vědomí (jeho vibracím). Vzhledem k omezenosti našeho vnímání a nekonečné rozmanitosti boha, vnímá každý pouze určitou omezenou množinu aspektů boha a tato množina se zcela nekryje s množinou aspektů boha žádné jiné bytosti. Proto každý vnímá boha alespoň částečně odlišně od ostatních.

Z tohoto úhlu pohledu lze říci, že i ateisté a materialisté mají svého boha, protože oni vnímají ty aspekty boha, které se jim jeví tak, jako by žádný bůh neexistoval.

 

Ateisté věří tomu, co vnímají, tj. svět neobsahující žádnou „nadpřirozenou“ inteligenci. Rovněž i např. satanisté věří ve svého boha, protože vzhledem k frekvenci vibrací svého vědomí a tím i k rozsahu svého vnímání, vnímají ty aspekty boha, které jiní nazývají satanem. Mnozí jsou opravdu přesvědčeni, že takový je bůh, i když mu říkají satan, nebo Lucifer, protože se lidé sjednotili na takovémto názvu pro tyto určité aspekty boha.

 

Velká většina lidí (včetně velmi nábožensky založených lidí a na druhé straně zarytých ateistů) je rovněž přesvědčena o tom, že oni vnímají toho jediného pravého boha a protože nejsou schopni vnímat další aspekty boha (ani mimosmyslově) vzhledem k rozsahu svého vnímání, jsou přesvědčeni, že žádné další aspekty boha neexistují. A naše západní civilizace měla a má velmi často tendenci prohlašovat to, co (zatím) není schopna vnímat, za neexistující.

 

Jen málo lidí je schopno poznat a připustit si, jak nekonečně bůh přesahuje jejich schopnost ho vnímat. A to ještě lidé s touto schopností jsou schopni vnímat boha v mnohem širším rozsahu než ti, co tuto schopnost nemají. Schopnost širšího vnímání božích aspektů však nelze zužovat pouze na vnímání vyšších frekvencí vibrací. I směrem k nižším frekvencím vibrací je bůh nekonečně rozsáhlý. Při pochmurně pesimistické vizi našeho světa si možná někteří nedovedou představit, že v porovnání se Zemí by mohlo být ještě něco nižšího (horšího), což je však hluboký omyl pramenící z neznalosti.  Pro plné pochopení polarity stvořeného světa je důležitá i schopnost vnímat aspekty boha odpovídající nižším frekvencím vibrací. Dalo by se zjednodušeně říct, že čím širší rozsah vnímání, tím větší šance na pochopení polarity stvořeného světa. Proto při tzv. rozšířeném vědomí i vnímání nižších frekvencí vibrací přispívá k celkovému poznání podstaty světa.

 

Proč se zdá, že mnoho lidí vnímá stejného boha? To je dáno tím, že pro to, co vnímáme (když můžeme vnímat každý něco částečně odlišného a ani není způsob, jak ověřit to, co vnímá ten druhý) se sjednotil určitý jeden pojem. Pod tímto pojmem ale může vnímat každý trochu něco jiného. Například vjem z určité vlnové frekvence světla můžeme vnímat každý trochu nebo i výrazně jinak (např. barvoslepí oproti „normálně“ vidícím), ale každý to nazve třeba modrou barvou, protože mu bylo řečeno, že vjem této vlnové frekvence světla je modrá barva.

 

 

Každé lidské vědomí pracuje v určitém rozsahu frekvence vibrací. Když přichází dítě na svět, odpovídá jeho vědomí určitému rozsahu frekvence vibrací. Tento rozsah frekvence vibrací nemusí a dokonce většinou neodpovídá rozsahu frekvence vibrací prostředí, do kterého se dítě narodilo a v němž žije.

Takové dítě do jisté míry pak svoji frekvenci vibrací přizpůsobuje frekvencím vibrací, které se vyskytují v jeho okolí a kromě toho jsou jeho vibrace tlakem okolí přizpůsobovány vibracím okolí. Proto je dítě zpočátku schopno vnímat i to, co jeho okolí není schopno vnímat. Takové vjemy dítěte, které jsou mimo rozsah frekvencí vibrací okolí, jsou pak často tímto okolím prohlašovány za výmysly, nesmysly, sny, halucinace apod. Tím je dítě utvrzováno v tom, že to co vnímá, neexistuje a přejímáním těchto názorů dochází u něj k postupnému zužování hranice vnímání.

 

Velká většina lidí má tendenci považovat to, co je schopna vnímat (opět nutno zdůraznit, že jak smyslově tak i mimosmyslově) díky svému rozsahu frekvence vibrací, za jedinou skutečnost (mimo níž nic neexistuje). Jakékoliv jiné vjemy a poznání ostatních, které jsou mimo tento rozsah, pak považuje za halucinace, psychickou nemoc, výmysly, případně dokonce podvod jakýchsi podivínů, bláznů, hlupáků či podvodníků.  To se týká i tzv. vědců a jejich „skeptické“ odnože obzvlášť.  Při připodobnění celkového vnímání k jedné jeho části, tj. k vidění, tito lidé a „vědci“ zejména tvrdí že neexistuje žádné infračervené a ultrafialové záření, protože oni ho nejsou schopni vidět.   

Neschopnost vnímání aspektů boha, které jsou mimo rozsah frekvence vibrací daného vědomí, se nemusí týkat pouze vyšších frekvencí vibrací, ale i nižších frekvencí. Proto mnozí nedokážou pochopit způsob uvažování, motivaci a činy ostatních, protože sami nejsou schopni vnímat nižší frekvence vibrací a tomu odpovídající aspekty boha. Lidé, kteří si redukovali boha na lásku, mají problém pochopit, že bůh je i něco jiného než láska, že je i neláska, a že někdo může rezonovat s tou částí boha, co je neláska.   

Ti, co dosáhli vyšších frekvencí vibrací, jsou lépe schopni pochopit vnímání nižších frekvencí vibrací, protože si je „pamatují“ z předchozího života či životů.

Lidem, jejichž vědomí se pohybuje v rozsahu nižších frekvencí vědomí, se aspekty boha vyšších frekvencí vibrací dají „vysvětlit“ jen velmi obtížně, protože oni přece jasně vidí, že skutečnost, jak je jim popisována, taková není. Teprve když se u nich podaří zvýšit frekvenci vibrací, začnou rezonovat s „vyššími“ aspekty boha. Nejlepší pomoc na cestě k poznání boha je pomoc směřující ke zvýšení frekvence vibrací vědomí daného člověka.

 

Ateisté, materialisté a ortodoxní vyznavači náboženství jako je křesťanství, islám či judaismus (náboženství s personifikovaným dogmaticko-materialistickým pojetím boha) jsou si rozsahem frekvence vibrací vědomí velmi blízcí, vzhledem k tomu, že rezonují se stejnými aspekty boha. Tímto aspektem boha je tzv. hmotný svět, protože obě tyto zdánlivě rozporné skupiny uznávají existenci hmoty a hmotného světa.

Na základě uvědomění si této skutečnosti je snazší pochopit, jak někdo bůže být svým přesvědčením současně např. „skeptický vědec“ a zároveň katolík.

 

 

Poznámky

 

Ve světle mentalismu je princip účinku mnoha metod léčitelství vysvětlitelný poměrně jasně bez logických nedostatků. V jakémsi článku jsem četl zdůvodnění toho, proč by měli lékaři a léčitelé spolupracovat. Dle tohoto zajímavého přirovnání by se léčitelé měli věnovat diagnostice a opravě softwaru a lékaři opravě hard­waru. A tak, jak je zbytečné opravovat hardware, je-li vadný software, tak nepomohou opravy softwaru, je-li poškozen hard­ware. Podle teorie mentalismu toto přirovnání má mírnou vadu na kráse, která spočívá v tom, že vše je jen software a i zdánlivý hardware je vlastně virtuální realitou.

 

V této souvislosti mě překvapuje evidentně zaslepený přístup lé­kařů - teoretiků, kteří tvrdí kolik činí náš kalorický příjem ve vztahu ke kalorickému výdaji nutný k tomu, abychom přežili. Když pominu světce jako matka Tereza, které údajně k životu stačila jedna hostie denně, nebo zatím dostatečně neověřené zprávy o skupině lidí, kteří v Austrálii již vydrželi bez jídla půl roku, stále mi zbývá jeden zcela prokázaný fakt. Na statisticky opravdu velké skupině nedobrovolníků bylo dle mého názoru jednoznačně prokázáno, že kalorický výdej může dlouhodobě převyšovat kalorický příjem. Jedná se o lidi, kteří po dlouhou dobu těžce pracovali v koncentračním táboře, dostávali zcela minimální stravu, a přesto přežili. Toto je dle mého názoru jasný dů­kaz, nenapadnutelný běžnou námitkou statistické neprůkaznosti pro malou četnost jevu.

 

Za bytost dosahující nejvyššího stupně vývoje ještě v rámci kate­gorie člověk bývá považován tzv. Člověk osvícený.

Osvícení musí obsahovat prvek intelektu, protože vyšší spojení s Bohem bez obohacení o prvek intelektu odpovídá nižším vývojo­vým stupňům. Bez intelektuální složky, bez poznání může být člověk mystikem, světcem, ale nemůže být osvícený.

Poznání je většinou již získáváno v předchozích životech. Podle moudrosti člověka (zjednodušeně řečeno - poznání používaného pro účely dobra) je možno přibližně odhadnout na jakém stupni vývoje se konkrétní lidská (a nejen lidská) bytost nalézá.

 

Je mnoho příkladů, kdy se člověk dostal na vyšší úroveň vývoje intelektu, ale bez odpovídajícího rozvoje duchovní složky. Vy­soká inteligence a popř. i další (např. senzibilní, tvůrčí, léčitelské) schopnosti tohoto člověka umožnily takové postavení v lidské společnosti, které způsobilo velký nárůst ega, což následně způ­sobilo zneužití těchto schopností pro získání ještě lepšího posta­vení (moci, peněz).

To pak následně způsobilo zbrždění duchovního vývoje a často i pád na nižší vývojový stupeň intelektu v příštích inkarnacích. Čím je člověk výše, tím větší má odpovědnost a tím hlubší může být pád a tvrdší dopad.

 

Dalo by se to přirovnat k horolezectví, kdy šplháte na strmou skálu bez zajištění. Čím jste výše, tím jste blíže k vrcholu, ale tím horší může být pád, pokud uděláte chybu. Čím jste blíže k vr­cholu, tím je skála strmější a lezení obtížnější, ale zase na druhé straně vás posiluje naděje, že již brzy dosáhnete vrcholu. Čím jste blíže vrcholu, tím je obtížnější se vracet a někdy je to již v pod­statě nemožné.

 

Nástrahy čekají na tzv. duchovní cestě. Mnoho lidí při určité práci na sobě nebo i spontánně získá určité schopnosti, které je vyvýší nad ostatní. A ostatní to také "vyvoleným" dávají najevo svým obdivem. Bohužel při tom dost často dochází k nárůstu ega, čímž dojde v mnoha případech ke ztrátě těchto sil. To však mnozí již neunesou a před svými obdivovateli a přívrženci jsou nuceni schopnosti předstírat a stanou se pouhými podvodníky.