Odpovědi na dotazy týkající se zejména dobra a zla a ega

 

   Emailem mně přišly zajímavé dotazy od jedné čtenářky, a tak je uveřejňuji touto formou spolu s odpověďmi. Kurzívou je uveden text čtenářky.

 

Náboženství Dálného Východu tvrdí, že zlo neexistuje a jediným skutečným zlem je dualita, resp. iluze duality, která vzniká oddělením od Boha.    

   Náboženství Dálného východu není jen jedno a existuje mnoho jeho různých verzí a pojetí, která se od sebe i dost výrazně liší, a to i v otázkách dobra a zla.

   S výše uvedeným názorem se neztotožňuji. To, co (dle mého názoru) neexistuje, není zlo, ale absolutní (objektivní) zlo. Existuje pouze zlo subjektivní. To znamená, že se jedná vždy o názor subjektu (bytosti), která určitý jev či čin označí za zlo, přičemž je možné a často se to stává, že jiná bytost označí tento jev či čin za dobro.

   Princip polarity (duality) je základním principem Universa (Teoversa, Stvořeného světa). Viz článek Základní principy Teoversa http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/zakladni-principy-teoversa-a-poznani--1. Absolutně vše ve stvořeném světě je duální (polaritní), Neexistuje nic, co by se vymykalo tomuto principu s výjimkou Absolutna. To znamená, že je v tomto pojetí nesmyslné dualitu považovat za zlo. V mém pojetí rovněž je vše (všechny bytosti) součástí Boha (Teoversa), a proto nic nemůže existovat mimo něj, a tudíž ani nemůže být od něj oddělené a ani zlem.    

 

Další zdroje popisují, jak k tomuto oddělení a tím i vzniku ega dochází. Čím rozvinutější ego, tím větší vzdálenost od Boha, tím hlubší stupeň duality. Podle této teorie se zdá, že zlu se dá vyhnout. Nebo je alespoň zmírnit. Pravděpodobně za cenu zpomalení vývoje.

   Otázkou je, jak se definuje ego a jeho negativní posuzování a také, z jaké úrovně poznání se dané téma probírá, což platí téměř o všem. 

   Lidská bytost se skládá z duše (vědomí) jakožto relativně samostatné části vícedimenzionální bytosti (ducha) a ega, které se skládá z těla a mysli. Ego je role, kterou si duše přišla zahrát v rámci kosmické hry. Myslím, že názor, že se máme zbavit ega, je mylný, protože dle mého pojetí kdybychom se zbavili ega, tak se zbavíme této konkrétní inkarnace.

   Zbavit se však můžeme egoismu, což je závislost na egu, na roli, kterou zde hrajeme. Tato závislost u většiny lidí spočívá v tom, že si neuvědomují, že nejsou egem, ale duší, že se ztotožňují s egem. Pokud pochopíme, že jsme vědomím, které si přišlo zahrát určitou roli, a že jsme již hráli a budeme hrát mnoho rolí a současně v paralelních realitách rovněž hrajeme různé role, pak naše závislost na té jedné roli (náš egoismus) se rozpouští. Lze si to představit na podobenství s hercem. Pokud hraje mnoho rolí, tak se nikdy ani nemůže ztotožňovat s jednou rolí. Pokud hraje pouze jednu jedinou roli (například v nekonečném seriálu) téměř zákonitě tu vzniká závislost na této jediné roli a často se i stává, že se osobnost takového herce skutečně ve stylu role mění. Pokud se neztotožňujeme s rolí, jsme schopni objektivnějšího pohledu na realitu nás obklopující a tím se nám zvyšuje schopnost nevnímat to, co se nám děje jako utrpení. Jsou dva druhy herců. Jedni roli hrají a druzí ji prožívají a v okamžiku hraní ztrácejí vnímání skutečné reality, takže někteří skutečně (ne jen předstíraně) v roli trpí.

   Ovšem ani egoismus bych nenazýval zlem, ale určitým vývojovým stádiem bytosti. Ročnímu dítěti také nevyčítáme, že se počůrává.

 

Další teorie, ke kterým se zřejmě blíží i ta Vaše, působí dojmem, jakoby zlo bylo pro vývoj, příp. "Boží plán" nevyhnutelné. Cituju:

"Každý pohyb, vývoj, prostě vše co se děje, je střetávání dvou protichůdných sil, jehož výsledkem je směřování k harmonii. Při dosažení harmonie ustává jakýkoliv pohyb, jakékoliv myšlení i vědomí sama sebe. Zůstává pouze absolutno. Je nutná určitá disharmonie, aby si vědomí mohlo uvědomit sama sebe. Věčné snahy o dosažení harmonie jsou příčinou veškerého pohybu, ale paradoxně dosažením harmonie veškerý pohyb ustává. Pohybu ve smyslu jakéhokoliv dění. Proto jsou nesmyslné koncepce jakéhosi božího dobra a zla, koncepce odpadnutí od boha případně návratu k bohu. Jediné odpadnutí od boha je naše disharmonie a tím uvědomění si sebe sama. Když si neuvědomuji sám sebe, tak neexistuji, disharmonie je podstatou všeho vzniku."

   Protichůdné síly však nemusí být označovány jako dobro a zlo. Z pohledu jednoho konkrétního subjektu (bytosti) se však jedna z protichůdných sil jako zlo může jevit a pak se to dá formulovat i tak, že určité jevy a činy, které někdo může považovat za zlo, jsou pro vývoj nezbytné. Opět ale upozorňuji, že je důležité si uvědomit, z jaké úrovně poznání tuto otázku zkoumáme.

 

V chystané knize Elegantní Bůh tvrdíte, že člověk má svobodnou vůli jen tehdy, když je oddělený od Boha: "Většinou má během inkarnace pocit naprosté oddělenosti od Boha, ztotožňuje se se svým tělem. Má plnou svobodu rozhodování. Pokud se pokusíme o zpřesnění, plnou svobodu má člověk, který je přibližně někde uprostřed na vývojovém žebříčku kategorie člověk. Směrem k oběma pólům tato svoboda klesá."

   Oddělený od Boha (Teoversa) být nikdo nemůže, protože je jeho relativně autonomní součástí, ale může mít pocit oddělenosti od Boha. Často proto, že na Boha nevěří nebo nevěří, že je jeho součástí. Dalo by to formulovat i tak, že má plnou svobodu konat dobro i zlo dle vlastních představ o tom, co dobro a zlo je. 

 

Jestliže oddělenost od Boha je podmínkou svobodného rozhodování a tímto vzniklé utrpení je nezbytné pro vývoj (evoluci, Boží plán, Boží sebepoznání), znamená to, že se zlu (utrpení) opravdu nedá vyhnout. Ta představa je úděsná.

   Především nepovažuji za vhodné dávat rovnítko mezi zlo a utrpení. Jestliže však je součástí našeho plánu úplné poznání, je nutné poznat i temné stránky naší duše a utrpení. Jinak by naše  poznání (duše, ducha) nemohlo být úplné. Chápu, že tato představa je pro většinu lidí úděsná a často se s podobným názorem setkávám (mnoho lidí nechápe, proč by si jako duše dobrovolně vybírali utrpení), ale pokud se na věc podíváme z vyšších úrovní poznání, je to  lépe pochopitelné.

   Pokuste se na to podívat i z pohledu relativně běžného života. Proč si lidé dobrovolně vybírají někdy až kruté podmínky, když lezou na vysoké hory, potápějí se na dno moře, buší do sebe v ringu, dělají adrenalinové sporty? Většina to dělá dobrovolně a ne pro peníze. Proč?

 

Představa nevyhnutelnosti utrpení pro Boží sebepoznání si opravdu nezadá s křesťanskou představou věčného pekla pro "větší Boží slávu".

   Myslím, že jsou to dvě zcela odlišné věci. Je přece rozdílné podstoupit určité utrpení pro vlastní vývoj (každý trénink nebo učení je pro většinu lidí do určité míry utrpení) a trpět v pekle. Nevím o tom, že by křesťané tvrdili, že někdo trpí v pekle pro větší Boží slávu. Ještě si dovolují upozornit, že vývoj a poznání jsou v mém pojetí dvě různé úrovně poznání. Viz http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/smysl-zivota.   

 

S tím, že peklo evoluce má čas od času přestávku, v níž se přehoupne do opačného pólu.

   Opět se jedná o to, že duše (duch) má „zájem“ poznat všechny varianty a stránky bytí, tj. ty temné i ty světlé.

 

Teď už se vůbec nedivím buddhistům, že odmítají i tento opačný pól "štěstí". Odmítají, pokud jsem jejich učení trochu pochopila, cokoli stvořeného a vracejí se ze Světové mysli do Absolutní mysli, mám-li použít Vaši terminologii.

   S tímto tvrzením buddhistů osobně nerezonuji. O čem by ten život byl? Jaký smysl by pak inkarnace měly? Pokud nechceme nic cítit, nic zažít, ani potěšení ani utrpení, pak vlastně není pro život žádný důvod. Dle mého názoru to nedává logický smysl, aby jediným cílem našeho bytí byl návrat do nebytí, návrat ze stvořeného světa do absolutna, kde neexistuje žádný pohyb.  

 

Tzv. Nová spiritualita, nebo jak se tomu říká, spojená s poznatky kvantové fyziky a vůbec nejmodernější vědy, otevřela zcela nové, fascinující dimenze poznání a naději na osvobození člověka od zotročujících dogmatických křesťanských "absolutních pravd". A ejhle - peklo se nám vrátilo z druhé strany. Tentokrát v rafinovanější a sofistikovanější podobě.

   Křesťanská nauka v její zdeformované podobě soudobých náboženství používá hrozbu peklem za účelem ovládání lidí. Utrpení v pojetí mentalismu si působíme sami vlastními rozhodnutími a ne z rozhodnutí jakési nadřazené bytosti dle jejích představ o tom, co je hřích. Utrpení je součástí našeho života v této úrovni společnosti a jejího vědomí a z určité úrovně poznání nám má sloužit k tomu, abychom pochopili, kterého jednání vůči druhým (ale i sobě) se nemáme dopouštět, abychom tak nepůsobili utrpení druhým i sobě. 

 

Pokud jsem trochu pochopila některé další zdroje, cesta ega je prý nejobtížnější cestou, proto si těch, kteří si ji vybrali, Bůh nejvíc váží, není ale cestou jedinou.

   Opět se vracím k tomu, že záleží na definici ega. V mém pojetí není možná existence bez ega jak na této úrovni bytí a frekvenci vibrací, tak ani na podstatně vyšších.

 

Dokonce i Petr Chobot na svém webu zmiňuje něco v tom smyslu, že účelem evoluce je najít takovou formu existence, která by absolutně nikomu neubližovala.

   Opět záleží na tom, z jaké úrovně poznání na věc pohlížíme. Kromě toho si myslím, že v daném případě se jedná o evoluci společnosti a ne duše, ale nemohu to tvrdit s jistotou, protože nevím, jak přesně zněla slova Petra Chobota a v jakém celkovém kontextu byla řečena.

 

Křesťanští mučedníci snášeli utrpení zřejmě ve změněném stavu vědomí, viz např. sv. Vavřinec, který prý podle legendy žertoval na roštu, aby ho obrátili, protože z jedné strany je již propečen. To naznačuje, že je možné utrpení i ve spojení s Bohem. Čímž konflikt jako hybná síla vývoje přestává být utrpením. Nebo by toto snad mohlo být cílem vývoje(?).

   Ve stavech rozšířeného vědomí je možné se odtělesnit natolik, že vědomí je částečně mimo tělo a bolest těla nevnímá. Sám jsem to nedávno používal při bolestech zubů, i když bohužel ne s takovým úspěchem jako sv. Vavřinec J. Nic není mimo Boha, ani utrpení. Konflikt (rozpor) je hybnou silou vývoje, ale konflikt nerovná se utrpení. Možná je utrpení cílem vývoje pro masochisty, ale jinak snad opravdu ne J.

 

Chápu Boží "úsilí" o sebepřekročení, ale nechce se mi věřit, že by neexistovala cesta bez utrpení, byť pomalejší. Adam s Evou měli aspoň iluzi volby.

   Nerozumím pojmu „Boží úsilí o sebepřekročení“. Pochopit Boha v jeho komplexnosti je zcela mimo všechny naše schopnosti. V Teoversu se realizují všechny možnosti, které lidská mysl dokáže vytvořit, takže nepochybně existují i formy bytí bez utrpení. Je otázka, zda se pak dají nazvat cestou a má-li vůbec smysl mluvit o rychlosti a vůbec vývoji.

   Pokud bychom vzali pověst o Adamovi a Evě doslovně, tak jak je napsaná v Bibli, tak samozřejmě volbu neměli. Bůh za předpokladu, že je vševědoucí a všemohoucí musel vědět, že „zhřeší“ a pojí jablko ze stromu poznání i to, kdo jim jablko nabídne.    

 

Nechce se mi věřit, že žádná volba neexistuje. To by přece Bůh nebyl neomezený.

   Vždy existuje volba. Otázka zní, zda si jí jsme vědomi a zda a jak jsme omezeni my.

 

A závěr Vašeho článku, cituji: "Teorie, že můžeme být šťastní jen přes utrpení vlastní nebo cizí je cílená manipulace lidstvem. Je to stejně nesmyslné tvrzení jako, že válkou můžeme dosáhnout harmonického a pro všechny spravedlivého míru.", by nemohl platit snad z žádné úrovně pravdy. Je sice fakt, že nikde netvrdíte, že cílem vývoje je "být šťastní". Ale taky nezní moc smysluplně, že cílem vývoje je vývoj sám.

   Opět se jedná o pohled z různých úrovní poznání a opět doporučuji článek „Smysl života“. V daném případě ještě upozorňuji na to, že dle mého pojetí je štěstí stav duše a ne stav světa okolo nás. Šťastní lidé nepůsobí utrpení druhým ani sobě, minimálně ne vědomě. Smyslem života je život. Smyslem bytí je bytí.

 

Jenže té nízké úrovni poznání (vývoje) se NIKDO a NIC, co vývoji podléhá, NEVYHNE. Nechce se mi věřit, že by dítě bylo od peřinky vychováváno bičem. Ty miliardy a miliardy všech myslitelných forem života, které Světová mysl(?) denně chrlí, aby se navzájem trávily a požíraly zaživa, znova a znova procházely nejnižšími pekly vývoje, zatímco na svém druhém pólu vývoj dosahuje nekonečně blažených nebeských výšin - jaký to má účel?? Že by atributem Světové mysli byla opravdu nekonečná nuda?

   Všechny formy života si nejen navzájem ubližují a požírají, ale také se spolu radují a milují, a to i na nižších úrovních bytí než je ta naše.

   Atributem Světové mysli není nekonečná nuda, ale Kosmická hra.