Odpovědi na dotazy – 1

 

 

   Jaký je vztah (přímá či nepřímá úměrnost) frekvence vibrací vědomí (duše) vůči frekvenci kmitání mozkových vln?

 

    Napřed ale trochu fyziky. Vibrace = kmitání a frekvence = kmitočet. Frekvence  (též kmitočet) je fyzikální veličina, která udává počet opakování (počet kompletních cyklů) periodického děje za jednotku času. Frekvence tedy udává rychlost kmitání vibrací.

   Otázka zní - jaký je vztah (přímá či nepřímá úměrnost) frekvence vibrací vědomí (duše) vůči frekvenci kmitání mozkových vln, jejichž hodnoty jsou uváděny v Hz (hertz, což je hlavní jednotka frekvence)? Frekvence vibrací vědomí samozřejmě není uznávanou fyzikální veličinou, už jen z toho důvodu, že není exaktně měřitelná a už vůbec ne hmotnými přístroji (doufejme, že možná jen zatím). Kromě toho není vědou přijímána ani samotná existence vibrace vědomí. Také proto pro ni nejsou stanoveny oficiálně žádné jednotky, ale můžeme zkusit něco vymyslet a to pak budeme používat. Latinsky je vědomí notio, tak by to mohl být „notion“.

 

   Dle mého názoru není mezi těmito dvěma veličinami žádný vztah přímé či nepřímé úměrnosti. Jediný vztah bych viděl v tom, že dlouhodobým vědomým uváděním se do stavu alfa a nižších frekvencí mozkových vln, dochází k zvyšování frekvence vibrací vědomí. Ale samozřejmě také nemusí, pokud ostatním způsobem života ovlivňujeme frekvenci vibrací vědomí směrem dolů.

 

 

   Regrese

 

   Regrese zrovna tak jako progrese (a není podstatné, zda se jedná o události v minulosti či budoucnosti tohoto života nebo o události z minulých či budoucích životů) jsou svou podstatou koncentrací vědomí na informační pole Teoversa, jehož obsahem jsou informace o paralelně existující minulosti a budoucnosti. Zrovna tak, jako se při progresích připojujeme na pravděpodobnostní budoucnosti a většinou na ty pravděpodobné, můžeme se připojit i na alternativní pravděpodobné minulosti.

 

   Záleží na použité regresní technice, ale vždy se připojujeme k takovému bodu informačního pole, se kterým v tom okamžiku rezonujeme, zejména je-li cílem regrese „léčení“. To může, ale také nemusí, být tak zvaný náš minulý život, což pro účely léčení není zas tak podstatné. Proto se také lidé takto léčení nedostávají mimo Zemi, protože léčená traumata mají téměř vždy souvislost se Zemí. Těch, kteří se sem na Zemi inkarnovali zcela poprvé a „před tím“ byli inkarnováni mimo Zemi do bytosti na úrovni bytosti lidské či vyšší je dle mého názoru zcela minimálně, jsou-li nějací.

   Pokud se při regresi zaměří „regresor“ (člověk provádějící regresi) na mimozemské inkarnace, nebývá problém se do takovýchto inkarnací dostat (to je má osobní zkušenost s několika lidmi). 

 

   Osobně příliš nerezonuji s dělením lidí na pravé a nepravé, začátečníky a pokročilé apod. Všichni jsme svou podstatou mimozemšťané. Myslím, že je nutné si stále uvědomovat, že i naše dělení na včera, dnes a zítra je zavádějící.

   „Vzpomínka“ na bez-tělesnou existenci je také dle mého názoru ne zcela logická (samozřejmě s výjimkou pobytu mezi životy, i když i zde máme svá astrální těla), protože pak by se mělo jednat o progresi, protože se jedná o stav vyššího vývojového stupně vědomí s podstatně vyšší frekvencí vibrací.

 

   Dle mého názoru je mnoho variant napojení na informační pole „minulosti“. Je možné se napojit na vlastní minulý život v linii vedoucí k prožívané přítomnosti. Je možno se připojit k minulosti v alternativním vesmíru, k alternativnímu vlastnímu minulému životu. Je možné se napojit na cizí minulý prožitek, ale i na cizí alternativní minulé prožitky, což by vysvětlovalo tolik různých vzpomínek na inkarnace známých osobností (Buddha, Kristus, Kleopatra, Napoleon apod.) s rozličnými (až protichůdnými) obrazy jejich životů.

        

   Regrese opravdu jen napojí jedince na zrovna pro něj nejlépe dostupné a vibračně odpovídající informační pole.

 

 

   Kde berou lidé jistotu, že se jedná o jejich životy?

 

   Senzibilní schopnosti i relativně obyčejných lidí se výrazně zvyšují. Proto při napojení na informační pole se často stává, že lidé vnímají události nejen jako obrazy, případně včetně zvuku, ale mají plný prožitek včetně všech kompletních vjemů i emocí. Tento zážitek je pro ně tak silný, že zejména s ohledem na naše běžné ztotožňování se s tělem, si nedovedou představit, že by se nejednalo o „jejich“ zážitek. To je i ten důvod, proč je zde nyní „inkarnováno“ (dle jejich vnímání v rámci regrese) tolik Kleopater, faraónů, Napoleonů, ale i Kristů, Buddhů apod. (hovořím stále o normálních duševně zdravých lidech).

 

   Myslím, že větší šance, že při regresi došlo k napojení na „vlastní minulý život“, je tehdy, pokud se nejedná o historicky známou osobnost.  

 

 

   Budu-li v regresích hledat úlevu od nějakého traumatu (a třeba následné fobie apod.), funguje to vlastně jako poučení se z průšvihů (lépe řečeno zkušeností) těch druhých. Není tedy lepší, vyrovnat se s traumatem jaksi přirozeně a vést lidi k tomu, že špatné věci se prostě dějí, aby byl možný vývoj? Že není třeba je přemazávat, nebo přeprožívat – že si vše stačí jen uvědomit?

 

   Obávám se, že situace není takto jednoduchá. Vycházím při tom mimo jiné i z čistě vlastních zkušeností. Při práci například s fobiemi opravdu nepomáhá uvědomění si toho, za jakých okolností fobie vznikla. Emocionální nosná vlna zážitku je příliš silná, aby ji bylo možné překonat bez-emočním uvědoměním. Připadá mi to i logické, ale podstatné jsou za vše hovořící zkušenosti. Můj osobní názor je ten, že ke skutečnému a úplnému pročištění dochází až tehdy, kdy se napojíme na ten zážitek, kdy jsme my „ubližovali“ (někdy i nevědomky) a pochopíme „nesprávnost“ takovéhoto chování, k čemuž právě pomáhá emoční prožitek vlastního utrpení, což je karmický důsledek našeho „nesprávného“ chování.

   Dokud to sami opravdu neprožijeme, tak nevíme, co je láska, rozkoš, štěstí, ale i neštěstí, strach a utrpení. Proto často dokud neprožijeme něco „na vlastní kůži“, nejsme schopni se vcítit do pocitů těch, kterým ubližujeme.

     

 

Počáteční a cílové stavy vědomí

 

   Předem upozorňuji na jednu dle mého názoru důležitou věc. Pro chápání určitých věcí jsou náš rozum či mysl omezeny úrovní, která odpovídá stupni námi dosaženého vývoje, nebo jinými slovy výši frekvence vibrací našeho vědomí. Zdánlivou rozpornost dvou jevů nebo výkladů jednoho jevu pak máme tendenci chápat tak, že je správný pouze jeden výklad, nebo jen jeden jev.

 

   Pokud se člověku podaří rozšířit své vědomí tak, aby byl schopen vnímat a chápat i to, co normálně není, tak stejně zůstává problém tyto informace přenést do stavu běžného vědomí a případně je ještě někomu sdělit s co nejmenším zkreslením. Myslím, že to ani není možné jinak než v nějakých modelech či podobenstvích.

 

   Myslím, že absolutní počáteční a cílový stav všech jevů neexistuje. Existují pouze jakési cílové stavy jednotlivých subjektů (bytostí), i když i to je relativní, protože se obávám, že nic jako absolutně cílový stav bytosti neexistuje. Jsou samozřejmě filozofické a náboženské názory a teorie tvrdící, že se po absolvování vývoje vrátíme zpět do absolutního zdroje, ale nevím, zdali je to ta požadovaná forma cíle, stát se opět ničím coby součástí absolutna.

   Takže bych to spíše formuloval tak, že existují jednotlivé plány v plánech plánů v stoupající struktuře bytostí a vyšších celků. Pokud jste nečetli, doporučuji pro lepší pochopení této myšlenky článek „Hra na vývoj“, který najdete na mém webu.

   Z mého pohledu, když se pak dostaneme k plánu, který již není součástí jiného plánu (alespoň z našeho směru hodně zúženého úhlu pohledu), tak předpokládám, že jediným plánem „nejvyššího“ není nic jiného než „hra“. Jestliže tedy cílem nejvyššího je hra, nelze přepokládat nějaký konkrétní cílový stav, pokud není tím koncovým cílovým stavem právě ta hra a neustálá změna. Občas se používá výraz „kosmická hra“ (například Stanislav Grof), což považuji za omezující, protože existují i hry dějící se i mimo rámec všech vesmírů.

 

   Dá se však uvažovat o dílčích cílových stavech a o existenci určitých spojitých trajektorií mířících k tomuto dílčímu cílovému stavu jako atraktoru. Po každém dílčím cílovém stavu však přicházejí stavy další (za předpokladu, že uvažujeme o lineárně se vyvíjejícím čase). Právě existence atraktoru jako cílového stavu umožňuje vnímat vztah příčina a následek také tak, že cílový stav je příčina a současný stav je následek, což znamená, že budoucnost ovlivňuje současnost.

   Dle mého názoru něco jako stabilní bod nezávislý na ničem v čase a prostoru ve Vesmíru neexistuje. Vše ve stvořeném světě je relativní, tj. není nic možno definovat absolutně, ale jen ve vztahu k něčemu jinému.      

 

Prvotní hybatel

 

   Odpovědí na otázku po prvotním hybateli jsou popsány tisícovky knih a představa, že bych přinesl něco nového, mně připadá absurdní.

   Dle mého názoru není v doslovném slova smyslu nic či nikdo, co by se dalo označit pojmem prvotní hybatel. Slovo prvotní už předjímá něčeho začátek, ale Svět nemá počátek v čase, je nekonečný ve všech svých parametrech. Osobně proto používám výraz Tvořitel a pro celý komplex zahrnující jak Stvořený svět, tak i Tvořitele používám výraz Teoversum. Tou tvůrčí (hybnou) silou je celé Teoversum fragmentované do dílčích částí, relativně autonomních součástí. Každá tato dílčí část (bytost) ovlivňuje svojí tvůrčí součinností spolu s ostatními bytostmi celé Teoversum. „Míra“ ovlivnění je obecně dána postavením ve struktuře Teoversa.

   Je nemožné pochopit Boha v rámci našeho antropomorfního způsobu uvažování. Kromě toho pochopení vědomí Boha mnohonásobně (protože Teoversum je nekonečné, tak zřejmě i nekonečně) překračuje schopnost našich lidských myslí.