Nejkratší pohádka

 

   Přemýšlel jsem, zda text nazvat pohádkou či fantastickou povídkou, což mě přivedlo k úvaze o rozdílu mezi pohádkou a fantastickou povídkou. Po nepříliš dlouhém rozmýšlení jsem došel k závěru, že jediné, co mě napadá zejména v souvislosti s mým textem je varianta, že pohádka je fikce o minulosti a fantastická povídka fikce o budoucnosti. I když i vlastní fiktivnost je problematická, protože jsou teorie, že cokoliv lidská mysl vytvoří, se někdy někde ve stvořeném světě odehrálo, odehrává, či bude ohrávat.

 

   Krátkost textu také asi nebude zcela výjimečná. Dovedu si představit povídku „Já jsem“ či jen „Já“ (v angličtině dokonce jen „I“), kde nadpis i text by byl totožný. Na druhé straně při hloubkovém studiu povídky „Já“ je možné objevit i několik románů s hlubokomyslnými filosofickými a psychologickými úvahami.

   Následující text je skutečně fiktivní a nestal se ani mě ani nikomu mně známému. Pro srozumitelnost je vyprávěn v první osobě.

 

 

   Vyjížděli jsme si s manželkou občas o víkendu na výlety na zajímavá a hezká místa blízkého i vzdáleného okolí. Blízkého na kole, vzdálenější autem.

   Jednou jsme od známých dostali typ na malebnou vesničku kdesi v jižních Čechách a tak jsme se tam jedné krásné květnové neděle vypravili.

   Vesnička byla umístěna v krásné krajině blízko lesa a líbila se nám již z dálky, když jsme přijížděli. Zaparkovali jsme na kraji vesnice a volným krokem jsme se vydali do míst, kde jsme tušili náves. Byl zde příjemný klid, rozkvetlé stromy a vše hezky upravené a všude čisto. Moc se nám tam líbilo.

   Potkali jsme první vesničany, takový mladý rozveselený pár. Ústa od ucha k uchu, smáli se na nás a pozdravili nás poměrně hlasitě, ale zdvořile. Nesměle jsme odpověděli na pozdrav pro nás neznámým lidem. I další dva páry, které jsme potkali, se chovaly stejně. Začali jsme se vzájemně prohlížet a přemýšleli jsme, co jim je na nás k smíchu. Na svém oblečení jsme neshledali nic mimořádného, a tak jsme začali uvažovat, zda v našem chování není něco, co by probouzelo ve vesničanech úsměvy na tváři. A tak jsme se začali chovat ostražitě a dávali si pozor na všechna naše gesta či intonaci odpovědí na pozdravy. Přesto se chování dalších k nám nijak nezměnilo.

   Došli jsme na náves, kde jsme usedli na lavičku a zůstali v tichém zahloubání. V tom mně to došlo a docela normálně jsem se rozbrečel nad absurdností situace, absurdností svého uvažování a absurdností ostatní společnosti. Oni se nám nesmáli, oni se na nás usmívali a srdečně nás zdravili, protože byli rádi, že někdo přijede navštívit jejich vesnici a ocenit, jak vesnici s láskyplnou péčí postavili a udržují v čistém a krásném stavu plnou stromů, keřů a květin. 

 

   Je na rozhodnutí každého, zda se jedná o pohádku nebo o fantastickou povídku.