Část I - Základní principy

 

 

Základní principy Teoversa

 

   Teoversum je pojem, který v sobě zahrnuje jak Boha ve formě Světové mysli (Stvořitele), tak Universa (Stvořeného světa). Zdá se mi, že tento názor vyjadřuje podstatu přesněji než samotné termíny Bůh nebo Universum a je vhodnější a určitě přesnější než často v podobných souvislostech používaný výraz Vesmír, jenž je jen jednou z částí Teoversa. Proto tento pojem považuji za nejvhodnější.

   Princip je obecně definován jako základní pravidlo (zásada, zákon), které se nedokazuje, ale z kterého lze odvozovat další důsledky pro poznání nebo jednání. 

 

   Pod pojmem princip myslím takový princip, který platí vždy a za všech okolností pro jakoukoliv sebemenší či sebevětší část Teoversa. Nečiním si žádný nárok na výlučnou pravdu v žádné oblasti, a tudíž ani principy Teoversa nejsou výjimkou. Četl jsem již více názorů na principy, ale protože jsem se zatím s žádnými neztotožnil, vypracoval jsem si vlastní s tím, že připouštím, že jsem nějaký vynechal, popřípadě že některý z níže uvedených principů není zcela universální.

   Často je například uváděn jako princip Boha či Universa láska. Dle mého názoru je láska jedním z atributů (základních vlastností) Teoversa, ale nikoliv princip (pravidlo).

 

   Jaký smysl má znalost principů Teoversa? Při posuzování toho, zda je nějaký konkrétní popis skutečnosti (nějaká teorie) v souladu se skutečností, případný soulad či nesoulad teorie s principy nám umožní ověřování její „pravdivosti“. Jestliže je nějaké tvrzení v rozporu s některým z principů, tak prostě není pravdivé. Pro názornost uvedu příklad. Tvrdí-li nějaká teorie, že Svět (nezaměňovat s Vesmírem) vznikl před 15 miliardami (nebo 6 tisíci) lety a skládá se (jen) z 11 vesmírů, pak tato teorie pro mě není pravdivá, protože odporuje čtvrtému principu o nekonečnosti.

 

Základní principy Teoversa

1.     Princip fraktálního uspořádání

2.     Princip polarity

3.     Princip relativity

4.     Princip neohraničenosti – nekonečnosti

5.     Princip disharmonické harmonie

 

    Jednotlivé principy rozvedu jen v omezené míře, protože by to přesahovalo rámec této knihy.  

 

1. Princip fraktálního uspořádání Teoversa  

Fraktál je takový útvar, při jehož zvětšení dostaneme opět stejný obraz, bez ohledu na měřítko.

1. To znamená, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku, v jakémkoliv rozlišení, pozorujeme stále se opakující určitý charakteristický tvar.

2.  Fraktál je vyjádřením principu, že každá část celku je zároveň jeho zrcadlovým obrazem.

 

   Pro účely tohoto textu tak, abychom se dostali i nad rámec geometrie, je nutné definici mírně upravit. Fraktál je taková entita, při jejímž zvětšení dostaneme opět stejný obraz, bez ohledu na měřítko.

1. To znamená, že pokud danou entitu pozorujeme v jakémkoliv měřítku, v jakémkoliv rozlišení, pozorujeme stále se opakující určité charakteristické vlastnosti.

2.  Fraktál je vyjádřením principu, že každá část celku je zároveň jeho zrcadlovým obrazem.

 

   Obdobně by se tento princip dal formulovat rovněž jako holografické uspořádání Teoversa, kde každá část Teoversa v sobě nese informaci o celku.

 

   Pro pochopení myšlenky fraktálního uspořádání je vhodné si představit Teoversum jako ohromné (z našeho pohledu nekonečně velké) svým způsobem jednotné Vědomí, které se skládá z ohromného (nekonečného) množství relativně autonomních vědomí, jež dohromady vytvářejí strukturu, která se dá popsat jako fraktálně uspořádaná.  

   Každé z těchto vědomí má vlastnosti, které jsou zároveň charakteristické i pro větší celky, kterých je součástí, a které jsou charakteristické rovněž i pro celé Teoversum.

 

   Více informací je obsaženo v knize Elegantní Bůh - 1. díl

 

   Fraktální obraz boha – jednotlivá vědomí, např. vědomí lidské bytosti, má podobnou strukturu jako vědomí Boha. Teoversum (vědomí Boha) se skládá z jednotlivých vědomí. Každá substruktura má své vlastní vědomí, které se však skládá z vědomí začleněných struktur, například buňka, orgán, člověk, duše, duch, bytost Gaia, bytost Sluneční soustava, bytost galaxie apod.

 

2. Princip polarity

 

   Na rozdíl od Absolutna by se jako princip stvořeného světa dal obrazně matematicky vyjádřit jako plus a minus nebo v jiných pojmech jako jin a jang. Tento nejzákladnější princip, který již nelze dále redukovat, je přítomen v každé entitě, v každém systému. Částice, atom, molekula, buňka, organismus, člověk, manželé, rodina, společnost, národ, stát, Země, Sluneční soustava, galaxie, kupa galaxií, vesmír, svět, to vše je svým specifickým vědomím, které obsahuje tento princip.

   Když odstraníte všechny atributy entity včetně času a prostoru zbude pouze „plus a minus“ a tento princip je hybnou silou stvoření a stváření světa. Neexistuje nic s výjimkou Absolutní mysli, co by tento princip neobsahovalo.

 

   Nejvhodnější představa existence tohoto principu v kterékoliv entitě je magnet. Magnet vždy obsahuje severní a jižní pól. Jsou nerozdělitelné. Když rozdělíte magnet na dvě části, vzniknou dva magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když rozdělíte magnet na tři části, vzniknou tři magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když k sobě přiložíte jakékoliv magnety, vznikne soustava opět s jedním severním a jižním pólem.

 

   Polarita je princip stvořeného světa. Pro upřesnění – stvořeným světem je myšleno vše. To znamená i tak zvaný astrální svět a tak zvané vyšší světy. Ne pouze nám nejbližší a nejsrozumitelnější časoprostorový svět.

   Tento princip je velmi důležitý pro pochopení stvořeného světa a jeho fungování. Není dobro bez zla, není světlo bez tmy, zvuk bez ticha, protože nemůže existovat magnet skládající se pouze ze severního nebo jižního pólu, nemá smysl uvažovat o jin bez jang, o plusu bez minusu.

 

3. Princip relativity

 

   Zjednodušeně řečeno vše s výjimkou Absolutna je relativní. Relativní znamená existující ve vztahu k něčemu. Nic s výjimkou Absolutna není jen samo o sobě. Vše je možno definovat pouze vztahem k něčemu jinému.

   Nejnázornější příklad je slovo velký. Neexistuje objekt, o kterém bychom mohli prohlásit, že je velký absolutně. Velký je pouze ve vztahu k jinému objektu. Velký člověk je velký pouze ve vztahu k ostatním lidem. Mohlo by se zdát, že třeba atom je malý, ale to je pouze vzhledem k námi běžně používaným měřítkům. Ve vztahu k elektronu je ohromný a jsou ještě daleko menší nám známé částice a s vysokou pravděpodobností ještě podstatně menší objekty. Milion let se zdá velmi dlouhá doba, ale můžeme si klidně představit biliony let. Na druhé straně sekunda je zdánlivě krátký časový úsek, který lze ale dělit na podstatně menší části.

 

4. Princip neohraničenosti – nekonečnosti

 

   Nekonečno je všemi směry nejen v prostoru, ale i čase. Teoversum nemá žádný začátek ani konec ani prostorově ani časově. Toto je jedna z nejtěžších věcí k pochopení a údajně se již pár lidí zbláznilo usilovnou snahou vytvořit si nějakou představu. Slovo nekonečno skutečně může dohánět k šílenství.

   Existují teorie, že naše universum se skládá z 11 vesmírů, což se nedá vyloučit, ale zase se jedná jen o jakési lokální universum tak, jako existuje například kupa galaxií. Teoversum obsahuje nekonečně vesmírů, nekonečně dimensí a nekonečně bytostí, které jsou součástí nekonečného vědomí.

   Nekonečno je všemi směry ve všem. Vše je jen hra (představa) vědomí, a vědomí si „umí“ představit, že vždy je ještě něco menšího, než to údajně nejmenší nebo něco většího, než to údajně největší. Vždy si může představit, že je něco dál (jak v prostoru, tak i v čase) než jsou nějaké pomyslné hranice. 

 

   Vše (ale opravdu úplně vše) je jen projev vědomí, vše je jen tvůrčí akt vědomí, což znamená, že na co se vědomí (nebo některá jeho část) nekoncentruje (na co nemyslí), tak neexistuje. Virtuální realita (a jiná realita se nevyskytuje) existuje, jen pokud je vytvářena (myšlena) vědomím, jinak neexistuje. To na co se vědomí koncentruje, je konečné, protože to, co vnímám (ať už jakýmkoliv způsobem) je ohraničené.  Například, když vnímám realitu zrakem, vidím konečný obraz. Představit si mohu cokoliv, co je mimo tento obraz, ale to už je koncentrace na jiný obraz, který však je opět konečný. Nekonečno je všemi směry v prostoru a v čase, ale vnímat ho či si ho představit. Nekonečno obsahuje nekonečné množství potencionálních možností, ale to, na co je upřena pozornost, je konečné. To samé platí o čase, vše se děje současně, ale děje se pouze to, co vědomí vytváří. Teoversum „obsahuje“ konečné množství prvků a nekonečné množství potencionálních možností.

 

5. Princip disharmonické harmonie

 

   Tento princip vypadá na první pohled nesmyslný a možná, že by bylo vhodnější pro jeho pochopení jej formulovat jako stále se obnovující a narušující harmonie. Systémy, které jsou součástí Teoversa, stále směřují k harmonii, ale nikdy jí zcela nedosáhnou, protože v okamžiku dosažení absolutní harmonie by ustal jakýkoliv pohyb a nic by se nedělo. Pokud se dvě protikladné síly dostanou do absolutní rovnováhy, ustává jakýkoliv pohyb, jakékoliv změny. Proto vždy převládá některý z protikladných prvků a systém směřuje k vyrovnání, ale nikdy ho nedosáhne. Na příklad v současné době na Zemi je převaha jangových energií a systém směřuje k vyrovnání těchto energií, ale k absolutní rovnováze nedojde, protože opět nabude převahu energie jin a systém pak bude směřovat opět k vyrovnávání energií jin a jang.    

 

 

 

Základní principy poznání

 

   I pro poznávací proces platí jeden z principů Teoversa, tj. že vše je relativní. Jediné, co se dá absolutně vyjádřit je, že vše je jinak.

   Tak jako u principů Teoversa se dá říct, že pochopení principů poznávacího procesu nám umožňuje poznávat Teoversum komplexně a bez předsudků. Některé uváděné principy jsou na pomezí mezi principy Teoversa a principy poznávacího procesu a jejich začlenění do té či oné kategorie jsem učinil po delším váhání a není nutné je brát jako dogma.

 

Základní principy poznání:

1.     Existuje více úrovní a rovin poznání

2.     Zákon zachování informace

3.     Vše je v neustálém procesu změny

4.     Vše se vším souvisí

5.     Poznání je relativní a funguje na principu rezonance

6.     Poznání je procesem mnohasmyslovým

 

1. Existuje více úrovní a rovin poznání (bytí, vědomí)

 

   Osobně považuji tento princip za nejdůležitější v procesu poznávání a obávám se, že bez jeho pochopení není možné dosáhnout vyššího poznání, protože zdánlivá rozpornost popisů skutečnosti z různých úrovní a rovin poznání je limitujícím faktorem. 

   Dříve (dle informací z nám známé historie) byly pro normální lidi roviny poznání takřka sjednoceny do jedné úrovně. Věda a náboženství byly téměř jednotné a nerozporné. Dalo by se zjednodušeně říct, že byly vnímány pouze dvě roviny. Bůh jako samostatná od všeho oddělená entita jako stvořitel a hlavní hybatel, a stvořený svět.    

   Dnes je situace i pro běžného člověka (ovšem z kategorie hledajících) podstatně komplikovanější. Když vše zase velmi zjednoduším, dají se úrovně poznání roztřídit přibližně na 5 stupňů. Pro jednotlivé stupně používám více názvů, tak jsou běžně používány

  1. Světová mysl, Tvořitel, stvořený svět
  2. Duch (vícedimenzionální bytost), vyšší světy, vyšší dimenze,
  3. Duše, astrální svět, reinkarnace
  4. Tělo, časoprostor, hmota, 3D realita

   Tyto škatulky jsou zde zejména pro názornost, pro jednodušší pochopení toho hlavního, co chci sdělit, takže rozhodně není nutno polemizovat s obsahovou náplní jednotlivých škatulek.  

Problém současného převládajícího paradigmatu je v tom, že uznává pouze 4. úroveň a není tak nejen ochoten, ale ani schopen diskutovat o fenoménech z vyšších úrovní, když tvrdí, že tyto vyšší úrovně již neexistují. Pro vysvětlení jevů, k jejichž pochopení je nutné připuštění existence vyšších úrovní, pak tvoří velmi krkolomné a nepravděpodobné teorie.     

   Totéž se však dá říct i o dalších „věřících“, kteří jsou schopni akceptovat 4. úroveň možná spolu s 3. úrovní, ale již ne další a tak ulpívají na dogmatech, která se z pohledu logiky (případně informací z vyšších úrovní), jeví neudržitelná.  

   Je velice důležité si vždy uvědomit, z které úrovně informace přicházejí a podle toho s nimi pracovat a porovnávat je s informacemi jinými a posuzovat tak i jejich rozpornost s těmito jinými informacemi. Kromě více úrovní jsou tu i paralelní roviny jedné úrovně např. ekonomika, politika, věda, rozvoj technologií. Pochopení vyšší úrovně umožňuje sjednocení těchto paralelních rovin nižší úrovně.

 

Více informací je obsaženo v knize Elegantní Bůh

 

2. Princip zachování informace

 

   Zákon o zachování informace je ve vztahu k zákonu o zachování energie obecnějším principem. Vzhledem k tomu, že v Teoversu se vše děje současně, tj. všechny informace o minulosti, přítomnosti a budoucnosti jsou stále (věčné nyní) existující, tak žádná informace nezaniká, neztrácí se. Lidé, kteří mají senzibilní schopnosti určitého druhu, tak mohou mít přístup ke všem informacím, které jsou obsaženy v informačním poli Teoversa. Z určitého zorného úhlu je také možno na Teoversum pohlížet jako na informační pole. Někdy je toto informační pole (případně jeho část) nazýváno jako kronika Akáša.

 

3. Vše je v neustálém procesu změny

 

         Tento princip se zdá být ve zdánlivém rozporu s principem zachování informace, ale není. Je jen součástí jiné úrovně a roviny poznání. Vše s výjimkou Absolutna (tedy vše v Teoversu a tím i Teoversum samotné) je v neustálém pohybu a procesu změny, nic není neměnné. Nic není úplně stejné jako v předchozím či následujícím okamžiku, ať už si ten okamžik definujeme jakkoliv minimálním časovým úsekem. Ten základní rozdíl oproti předchozímu principu je ve způsobu vnímání času.

 

4. Vše se vším souvisí

 

   V Teoversu vše se vším souvisí. Není nic absolutně odděleného od čehokoliv jiného a vše se tudíž i navzájem ovlivňuje. Otázkou zůstává jen míra ovlivnění. Když si uvědomíme, že Teoversum je jedno ohromné vědomí, tak je tento princip lépe pochopitelný. Pokud zůstaneme na úrovni vesmíru, tak se vše vzájemně ovlivňuje a míra ovlivnění je zjednodušeně dána „velikostí“ (intenzitou) konkrétního jevu a vzdáleností ovlivňovaného objektu v čase a prostoru.

   V rámci poznávacího procesu je logicky nemožné uvažovat o všech jevech, které mají vliv na poznávanou skutečnost, ale pouze o těch významných, tedy jevech „velkých“ a blízkých časově a prostorově. Základní chybou mnoha lidí i soudobé oficiální vědy (i když i zde se dějí velké změny) je to, že neuvažují o vlivech jevů mimo naší 3D realitu. Vzhledem k tomu se pak mnoho úkazů jeví jako nevysvětlitelné (nebo jako zázraky) a jejich existence je tak raději zamlčována či potlačována, a pokud se to nedaří, tak vysvětlována často absurdně a zcela nepravděpodobně.    

 

5. Poznání je relativní a funguje na principu rezonance

 

   Vnímání (míněno smyslové i mimosmyslové) by se dalo, zejména pro účely tohoto článku, popsat jako určitá forma rezonance vnímajícího subjektu s vnímaným objektem.

Z tohoto pojetí vnímání plyne, že frekvence vibrací našeho vědomí je určující pro rozsah toho co vnímáme, obdobně jako náš zrak a sluch se pohybují v určitém vlnovém rozsahu a přitom horní i spodní hranice tohoto vlnového rozsahu je u různých lidí (rovněž i jiných bytostí) rozdílná.

 

   Frekvence a specifický vzor vibrací každé bytosti (určitého vědomí) určuje, které aspekty Teoversa může toto vědomí vnímat, které aspekty Teoversa mají odpovídající vibrace, a tudíž rezonují s poznávajícím vědomím. Proto všichni vnímáme sice jen některé aspekty Teoversa, ale vnímáme tak Teoversum (Boha), i když to tak mnozí nenazývají a velmi by se takovému označení bránili.

   Protože existuje pouze jeden bůh, který je vším, všichni včetně ateistů vnímáme jedno Teoversum (Boha). Protože však různí lidé mají různou frekvenci a specifický vzor vibrací vědomí a tím i rozsah vnímání, každý vnímá jiné aspekty Teoversa, které odpovídají jeho rozsahu vnímání. Vzniká tak dojem, že mnozí vnímají jiného boha, či případně, že vnímají svět, který žádného boha neobsahuje, přesto, že vnímají pouze rozdílné aspekty téhož boha.

    Zároveň ale platí i to, že každý z nás má svého boha, protože každý vnímá ten aspekt boha, který je schopen vnímat vzhledem k úrovni svého vědomí (jeho vibracím). Vzhledem k omezenosti našeho vnímání a nekonečné rozmanitosti Teoversa vnímá každý pouze určitou omezenou množinu aspektů Teoversa a tato množina se zcela nekryje s množinou aspektů Teoversa (Boha) žádné jiné bytosti. Proto každý vnímá boha alespoň částečně odlišně od ostatních.

 

6. Poznání je procesem mnohasmyslovým

 

   Poznání je proces, který není omezen pouze našimi pěti smysly, i když bohužel velká většina lidí tak zvané západní civilizace je o tom přesvědčena, či přesněji se o tom nechala výchovou a výukou přesvědčit, protože narozené děti (i děti v prenatálním stavu) toto omezení nemají. Mnohé přírodní národy si takováto omezení nekladou a naopak mimosmyslovému vnímání přikládají mimořádný význam, povyšují je nad vnímání smyslové a na takovéto vnímání si „cvičí“ speciální jedince (šamany) a jejich mimosmyslové vnímání pak je hlavním přínosem pro určité společenství.    

 

   Jako mimosmyslové vnímání se dá hodnotit jakýkoliv proces poznání, kterým získáváme informace mimo procesu vnímání smysly. Takovýmto procesem je i logika, kdy z dosud známých informací logickým postupem vyvodíme informaci novou.      

   Rozhodující pro náš poznávací proces není vjem, ale to, jak jej pochopíme, jak mu rozumíme a co si z něj zapamatujeme.  To jsou ty informace, které mohou být pro nás přínosem.

   Jako příklady mimosmyslového vnímání uvádím intuici, channeling, remote viewing (opuštění těla – OOB), lucidní snění (astrální cestování), telepatii, napojení na informační pole. Je mnoho různých polí a v dnešní době se tento výraz stal velmi oblíbeným. Informační pole je nejuniverzálnější.

 

   Intuice nenahrazuje logiku, ale nedostatek informací, který nám brání pochopit určité rozporné jevy pomocí logiky (tedy zdánlivě logicky rozporné). Mnohdy ji však využíváme nevědomě, čemuž přispívá i to, že mnozí ani netuší, že by mohli mít schopnost mimosmyslového vnímání. Kromě toho ti, kteří tuší nebo již slyšeli či četli o jeho možné existenci, v ně nevěří. Přesto však dochází k jeho využití. Neuvědomujeme si, že je využíváme a pro jeho působení si nacházíme jiná rozumově „racionální“ zdůvodnění, z nichž zřejmě nejčastějším je „náhoda“ a „štěstí“, v lepším případě intuice (což však už je z určitého zorného úhlu také paranormální schopnost).

   Je vhodné používat dva nástroje – logiku a intuici. Logika vyloučí nelogické a intuice vybere z logikou nevyloučených. Může nastat situace, kdy logika vyřadí všechny momentálně mysli dostupné varianty. Pak nezbývá než tvořit vlastní teorie a pak vylučovat logikou a vybírat intuicí, což je proces platný pro více oblastí činnosti lidského ducha a soudím, že tak pracovalo a pracuje mnoho velkých myslitelů.                  

 

Vibrace vědomí a její vliv na vnímání reality

 

   Proč je tolik různých paradigmat (myšlenkových modelů jsoucna) a proč jejich autoři, jejich přívrženci jsou tak výluční a nesmiřitelní vůči jiným modelům jsoucna a jejich autorům, přívržencům, z čehož vyplývají konflikty všeho druhu a všech úrovní? Pochopení principu vzniku různorodosti paradigmat je základním myšlenkovým procesem umožňujícím, když nic jiného, alespoň toleranci k jiným paradigmatům a tím i předcházení možných konfliktů všeho druhu.

 

   Jen málo lidí je schopno poznat a připustit si, jak nekonečně bůh přesahuje jejich schopnost ho vnímat. A to ještě lidé s touto schopností jsou schopni vnímat boha v mnohem širším rozsahu než ti, co tuto schopnost nemají. Schopnost širšího vnímání božích aspektů však nelze zužovat pouze na vnímání vyšších frekvencí vibrací. I směrem k nižším frekvencím vibrací je bůh nekonečně rozsáhlý. Při pochmurně pesimistické vizi našeho světa si možná někteří nedovedou představit, že v porovnání se Zemí by mohlo být ještě něco nižšího (horšího), což je však hluboký omyl pramenící z neznalosti.  Pro plné pochopení polarity stvořeného světa je důležitá i schopnost vnímat aspekty boha odpovídající nižším frekvencím vibrací. Dalo by se zjednodušeně říct, že čím širší rozsah vnímání, tím větší šance na pochopení polarity stvořeného světa. Proto při tzv. rozšířeném vědomí i vnímání nižších frekvencí vibrací přispívá k celkovému poznání podstaty světa.   

 

   Stav rozšířeného vědomí není zcela totéž jako stav změněného vědomí. Stav změněného vědomí může být i stavem zúženého vědomí.

 

   Plné vědomí je možno si představit jako kruhy, které jsou v několika úrovních nad sebou, a každý kruh se skládá z několika výsečí. Při změněném stavu vědomí se koncentrace vědomí přesune z jedné výseče do druhé. Při rozšířeném stavu vědomí se koncentrace vědomí rozšíří i na další výseč nebo výseče a to i kruhu, který je o úroveň výše nebo níže.

 

   Při získávání informací ze stavů rozšířeného vědomí se často stává, že informace z odlišných výsečí a to zejména výsečí kruhů různých úrovní vypadají zdánlivě rozporně. Tyto rozpory zmizí při takovém rozšíření vědomí, při kterém jsou vnímány všechny nebo většina výsečí všech kruhů najednou, což je stav blížící se božské mysli. I takovýchto stavů je možno dosáhnout, problémem zůstává, že při návratu z "božské mysli" do mysli lidské bytosti je mnoho informací nepřenositelných vzhledem k výrazně zúženému vědomí lidské bytosti. Co zůstává, je pocit neuvěřitelné dokonalosti a harmonie stvořeného světa.

 

   Proč se zdá, že mnoho lidí vnímá stejného boha? To je dáno tím, že pro to, co vnímáme (když můžeme vnímat každý něco částečně odlišného a ani není způsob, jak ověřit to, co vnímá ten druhý) se sjednotil určitý jeden pojem. Pod tímto pojmem ale může vnímat každý trochu něco jiného. Například vjem z určité vlnové frekvence světla můžeme vnímat každý trochu nebo i výrazně jinak (např. barvoslepí oproti „normálně“ vidícím), ale každý to nazve třeba modrou barvou, protože mu bylo řečeno, že vjem této vlnové frekvence světla je modrá barva.

 

   Zrovna tak se to má s pojmem láska. Každý si pod pojmem láska může představovat, a často představuje, něco trochu jiného. Láska k bohu, k sobě, rodičům, partnerovi, dítěti, zvířeti, veškerenstvu, to všechno cítí každý trochu jinak, ale sjednotilo se to pod pojmem láska.

 

   Z pohledu výše uvedeného je možno analyzovat i všeobecně používané rčení, že bůh je láska. Položme si však otázku. Je bůh opravdu láska? Logická odpověď musí být, že není, protože bůh je všechno, to znamená i to, co láska není. Zrovna tak si je možno představit, že některé bytosti si mohou myslet, že bůh je moc. Ale boha nelze redukovat pouze na jeden jeho aspekt.

   A protože bůh je všechno, zákonitě musí obsahovat i aspekty, které jsou na opačném pólu než je láska.

   Proč tedy tvrdí tolik duchovních učitelů, že bůh je láska? Protože oni rozsahem frekvencí svého vědomí rezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Proto oni vnímají boha jako nepodmínečnou lásku.

   Na druhé straně je i velké množství lidí, které rozsahem frekvencí svého vědomí nerezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Ti rezonují s aspekty boha nižších frekvencí a boha si mohou ztotožňovat s jinými pojmy než je láska, např. síla nebo moc.

 

   Každé lidské vědomí pracuje v určitém rozsahu frekvence vibrací. Když přichází dítě na svět, odpovídá jeho vědomí určitému rozsahu frekvence vibrací. Tento rozsah frekvence vibrací nemusí a dokonce většinou neodpovídá rozsahu frekvence vibrací prostředí, do kterého se dítě narodilo a v němž žije.

   Takové dítě do jisté míry pak svoji frekvenci vibrací přizpůsobuje frekvencím vibrací, které se vyskytují v jeho okolí a kromě toho jsou jeho vibrace tlakem okolí přizpůsobovány vibracím okolí. Proto je dítě zpočátku schopno vnímat i to, co jeho okolí není schopno vnímat. Takové vjemy dítěte, které jsou mimo rozsah frekvencí vibrací okolí, jsou pak často tímto okolím prohlašovány za výmysly, nesmysly, sny, halucinace apod. Tím je dítě utvrzováno v tom, že to co vnímá, neexistuje a přejímáním těchto názorů dochází u něj k postupnému zužování hranice vnímání.

 

   Velká většina lidí má tendenci považovat to, co je schopna vnímat (opět nutno zdůraznit, že jak smyslově tak i mimosmyslově) díky svému rozsahu frekvence vibrací, za jedinou skutečnost (mimo níž nic neexistuje). Jakékoliv jiné vjemy a poznání ostatních, které jsou mimo tento rozsah, pak považuje za halucinace, psychickou nemoc, výmysly, případně dokonce podvod jakýchsi podivínů, bláznů, hlupáků či podvodníků.  To se týká i tzv. vědců a jejich „skeptické“ odnože obzvlášť.  Při připodobnění celkového vnímání k jedné jeho části, tj. k vidění, tito lidé a „vědci“ zejména tvrdí že neexistuje žádné infračervené a ultrafialové záření, protože oni ho nejsou schopni vidět.   

 

   Neschopnost vnímání aspektů boha, které jsou mimo rozsah frekvence vibrací daného vědomí, se nemusí týkat pouze vyšších frekvencí vibrací, ale i nižších frekvencí. Proto mnozí nedokážou pochopit způsob uvažování, motivaci a činy ostatních, protože sami nejsou schopni vnímat nižší frekvence vibrací a tomu odpovídající aspekty boha. Lidé, kteří si redukovali boha na lásku, mají problém pochopit, že bůh je i něco jiného než láska, že je i neláska, a že někdo může rezonovat s tou částí boha, kterou je neláska.   

   Ti, co dosáhli vyšších frekvencí vibrací, jsou lépe schopni pochopit vnímání nižších frekvencí vibrací, protože si je „pamatují“ z předchozího života či životů.

   Lidem, jejichž vědomí se pohybuje v rozsahu nižších frekvencí vědomí, se aspekty boha vyšších frekvencí vibrací dají „vysvětlit“ jen velmi obtížně, protože oni přece jasně vidí, že skutečnost, jak je jim popisována, taková není. Teprve když se u nich podaří zvýšit frekvenci vibrací, začnou rezonovat s „vyššími“ aspekty boha. Nejlepší pomoc na cestě k poznání boha je pomoc směřující ke zvýšení frekvence vibrací vědomí daného člověka.

 

   Ateisté, materialisté a ortodoxní vyznavači náboženství jako je křesťanství, islám či judaismus (náboženství s personifikovaným dogmaticko-materialistickým pojetím boha) jsou si rozsahem frekvence vibrací vědomí velmi blízcí, vzhledem k tomu, že rezonují se stejnými aspekty boha. Tímto aspektem boha je tzv. hmotný svět, protože obě tyto zdánlivě rozporné skupiny uznávají existenci hmoty a hmotného světa.

   Na základě uvědomění si této skutečnosti je snazší pochopit, jak někdo bůže být svým přesvědčením současně např. „skeptický vědec“ a zároveň katolík.

 

3 základní pojetí jsoucna:

  1. existuje pouze hmota a celý svět je hmotný a vědomí (případně i vyšší inteligence) je projevem nejvýše organizované hmoty
  2. existuje hmotný a duchovní svět a od nich oddělený stvořitel – bůh, který stvořil hmotný i nehmotný svět
  3. vše je bůh a stvořený svět je myšlenkou či bdělým snem boha

Koncepce pod bodem l. a 2. jsou koncepce vytvořené tzv. západní civilizací a koncepce pod bodem 3. je koncepce vytvořená tzv. východními civilizacemi, popřípadě přírodními národy.

 

   Při přechodu vědomí na vyšší vibrační úroveň zůstává zachována polarita vědomí jako u všeho stvořeného. Tato polarita je však na vyšší úrovni než předchozí a odpovídá svým rozsahem i obsahem frekvenci vibrací této vyšší úrovně. Z toho důvodu jsou i tzv. kladný a záporný pól na vyšší vibrační úrovni a tím i kvalitativně odlišné od kladných a záporných pólů nižších úrovní.

 

 

Harmonie zdánlivě rozporných protikladů

 

   Tak jako vše v Teoversu je i lidská bytost polaritní. Ve své komplexnosti zahrnuje i protiklady vnímané z různých úrovní poznání. Tyto protiklady se jeví z pohledu určité úrovně poznání jako rozporné, ale rozporné jsou jen zdánlivě a z vyšší úrovně poznání se jako rozporné nejeví. Sjednocujícím faktorem je právě jeden ze základních principů Teoversa – princip polarity, který poskytuje pochopení existence zdánlivě rozporných protikladů v jakékoliv entitě.

 

   Vzhledem k tomu, že každá lidská bytost obsahuje protikladné stránky (jevící se z určitého úhlu pohledu například jako světlé a temné), je možné považovat dosažení harmonie zdánlivě rozporných protikladů za jeden z cílů snažení o duchovní vývoj. Mnoho lidí věnuje téměř veškeré své úsilí „cestě za světlem“ a častokrát jdou za svým cílem tak urputně, že nepostřehnou, že se snaží vypořádat se svými temnými stránkami jejich vytěsněním z vědomí. Jedná se však pouze o potlačení do podvědomí, protože temné stránky jsou imanentní součástí jejich komplexní bytosti. Takto nezpracované temné stránky pak vyplavou na povrch v krizových, stresových situacích, často k velkému překvapení, jak domněle již osvícené a probuzené bytosti, tak i jejího okolí.

 

   Většina skutečně hledajících dojde v určité fázi svého vývoje k tomu, že začne poměrně usilovně a poctivě zkoumat své nitro ve snaze objevit a pochopit všechny své temné stránky (přesněji řečeno ty, které za temné sám považuje) a plně si uvědomovat jejich existenci. Jedině při jejich plném uvědomění je pak bytost schopna své temné stránky ovládnout a v další fázi vývoje dosáhnout jejich zharmonizování se svými stránkami světlými. Pro tento proces je vhodné bytostné ponoření do ticha vlastního nitra.

   Harmonická bytost pak má harmonizující vliv i na své okolí a samozřejmě má i porozumění pro temné stránky ostatních bytostí.        

 

   Bylo by však značně nepřesné redukovat protiklady pouze na takzvaně světlé a temné. Nejznámějším a zřejmě nejnázornějším příkladem jiných protikladů (včetně grafického znázornění) je polarita jin a jang a její harmonie. Za další příklad takovýchto protikladů a v ideálním případě i jejich harmonie považuji následující dle mého názoru velmi zajímavý pohled na celistvost lidské bytosti.

   Existují dva zdánlivě protikladné pohledy na postavení lidské bytosti v Teoversu. Jako lidské bytosti můžeme sebe vnímat jako nepatrné částečky nekonečného vesmíru, a to jak svým významem, tak svou velikostí. Zároveň se však můžeme vnímat jako božské bytosti a každá božská bytost je sama o sobě vesmírem nekonečným všemi směry a ve všech parametrech. Dosáhnout (či dosahovat) stavu vnitřní harmonie těchto dvou zdánlivě rozporných protikladů není jednoduché.

   V podstatě se současně jedná o harmonii pokory (před nekonečností Teoversa) a sebevědomí (vědomí si sebe jako božské bytosti). Mnoho lidí je schopno ve výše uvedeném smyslu plně procítit pokoru, ale již jen někteří sebevědomí. Jen opravdu relativně málo lidí je schopno se ocitnout alespoň někdy ve stavu harmonie těchto dvou zdánlivých protikladů.

 

   S tím souvisí komplexní poznání sebe sama. Je vhodné nejdříve poznat vše, co je já, tak že se podívám hluboko do svého nitra. Po té může člověk poznávat vše, co je nejá a podívat se široko kolem sebe. Nedoporučuji pořadí obracet. Poznat vše, co není já, je velmi dlouhý v podstatě nekonečný proces, takže v případě, že začneme s poznáváním všeho, co není já, může se nám stát (a také se to často děje), že se k poznání sebe sama nedostaneme. Samozřejmě, že v běžném životě tyto procesy poznávání probíhají většinou paralelně a jedná se spíše o zvýšenou koncentraci na jednu z forem poznávání.

   Mnoho lidí má problém poznat sebe sama, protože má neustále tendenci nežít vlastní život (nekoncentrovat se na vlastní život). Nespokojeni s vlastním životem se utíkají k příběhům druhých a jsou těmito příběhy fascinováni a zapomínají plně žít svůj život. Ocituji zde větu ze života, která se mi v této souvislosti zalíbila: „Žij si svůj vlastní život! Nedívej se stále přes plot! Ledacos zajímavého se dá zažít i na vlastním dvorečku.“

 

   Není výjimečné, že tělo a vědomí jsou považovány za svým způsobem rozporné protiklady. V souvislosti se současnou situací na Zemi je důležité věnovat i náležitou pozornost harmonii těla a vědomí. Energie dopadající dnes na Zemi (případně další vlivy) působí na zvyšování frekvence vibrací bytostí Země. Vzhledem k tomu, že vědomí je „nehmotná substance“, je těmito energiemi ovlivňováno rychleji a silněji než tělo, což má za následek disharmonii. Proto je vhodné pracovat na harmonizaci těla a vědomí, případně na vědomém (mentálním) zvyšování frekvence vibrací těla, což bývá opomíjeno či podceňováno jako často vše, co je považováno za hmotné či tělesné.

   V této souvislosti jsem dostal informaci, která se mně zdá zajímavá, a která by mohla vysvětlovat, proč vysoké duchovní bytosti (guruové) často umírají na rakovinu. U těchto bytostí existuje běžně velký rozpor (ve frekvenci vibrací) mezi tělem a duší, která se inkarnovala a ony často nepovažují za důležité a podstatné v jejich životě věnovat tělu potřebnou péči. Je to dáno tím, že na Zemi nebývá k dispozici dostatek kvalitních vysokofrekvenčních těl daných genetikou rodičů. Příliš vysoká frekvence duše pak může mít nepříznivý (disharmonický) vliv na jednotlivé buňky těla, které tím ztrácí „správnou“ genetickou informaci a dochází k jejich mutaci a zhoubnému bujení.  

 

   Každý člověk sám o sobě je kompletním vesmírem skládajícím se z biliard bytostí a není žádná objektivní (absolutní) jednotka velikosti či významu (pro Teoversum) jakékoliv bytosti. Existují pouze relativní jednotky, tj. jednotky vztažené k jiným jednotkám. Zároveň je potřeba si uvědomit, že neexistují ostré hranice mezi jednotlivými bytostmi, vše je jedno vědomí. Lze si to představit jako online počítačovou hru, kde každý avatar je sice specifická „bytost“, ale v počítači není přesně určené místo, které v něm zaujímá.  

 

   Naše role (ega), které zde hrajeme, se dají přirovnat k programu a my pokud se chceme změnit, potřebujeme přepsat program. Abychom však mohli přepsat tento program, změnit svou roli v tomto „dramatu“, nemůžeme se pohybovat v režimu vědomí ego-mysl, protože program sám sebe nemůže přepsat, program může přepsat jen jeho tvůrce. To znamená, že pokud se chceme přeprogramovat, změnit naši roli, musíme být v režimu vědomí já (duše).

   Toto je velmi důležitá informace, protože je pravděpodobné, že příčinou neúspěchu mnoha lidí, kteří se chtějí změnit a různými mentálními technikami se snaží přeprogramovat (a stále všude čtou a slyší, že to jde a záleží jen na nich), je pravděpodobně skutečnost, že se o změnu programu pokouší v režimu ego-mysl a nejsou v režimu vědomí já.

   Není jednoduché se dostat do režimu vědomí já a je nutno se tomu učit. Není to jen otázka toho, nebýt ztotožněn se svým egem. Je rozdíl mezi tím, že si uvědomuji, že nejsem egem a tím, že mám v tom konkrétním přítomném okamžiku plné vědomí já.

 

   Zdánlivě rozporné protiklady se vyskytují i v úrovních, kde bychom je tolik neočekávali a pro jejich odůvodnění jsou pak hledána různá (někdy až hrůzná) vysvětlení. Zejména se to týká těch tak oblíbených světlých a temných sil. Je zajímavé, kolik různých náboženství, mýtů a dalších i tzv. alternativních (channelingových) zdrojů mluví o vzpouře proti stvořiteli a vzbouřenci se vždy stávají temnými silami.

   Pokud se pohybujeme na úrovni stvoření vesmíru a tudíž i na úrovni stvořitele vesmíru, nemusí to být vždy tak jednoznačné. Vše v Teoversu je polaritní, takže se dá předpokládat, že i stvořitel vesmíru (nezaměňovat s Tvořitelem Teoversa) má své „temné stránky“ (přesněji řečeno za temné označené z pohledu jiného subjektu).  Tyto „temné stránky se u něj mohou projevit při tvorbě jeho vesmíru, takže za těchto podmínek stvořený vesmír není světlý, ale světlo-temný. Do této kategorie patří s největší pravděpodobností i náš Vesmír.

   Vzpouru proti takovémuto „temnému“ stvořiteli pak mohou vést jemu podřízení programátoři, kteří mu pomáhali vesmír tvořit a můžeme je nazývat třeba archanděly, případně dalšími názvy, které jim dávají různé mýty a legendy či náboženství. Vzpouru proti nejvyššímu (bohu, stvořiteli) obsahují v nějaké podobě snad všechny mýty a báje, takže to nepochybně odráží nějaké skutečné události, i když to mohou být události odehrávající se na nižších (i podstatně) úrovních než je úroveň stvořitele vesmíru. Vzpoura pak může mít příčinu v  nepochopení harmonie světla a temna ve vesmíru, případně může být motivována snahou o dosažení této harmonie, pokud temná stránka přesáhla únosnou mez dle hodnocení vzbouřenců. Současným předpokládaným změnám na Zemi pravděpodobně odpovídá ta druhá varianta.

 

   Z jiného úhlu pohledu je možno se podívat na stvoření, které obsahuje i temné síly ve smyslu podobenství s počítačovými hrami. Představte si hru, kde by všichni byli hodní, šlechetní a dobří, ale také by se v ní v podstatě nic nedělo. Kdo by měl o takovou hru zájem? Pravděpodobně by nebavila ani samotného stvořitele, a proto do svých her logicky stvořitelé vkomponovávají i protiklady, které však ve svém komplexu tvoří harmonický celek.

    Lze chápat, že stvořitelé vesmíru nás přesahují svými schopnostmi, inteligencí a možnostmi pro nás až neuvěřitelně jak kvantitativně tak i kvalitativně. Na druhé straně stvoření harmonického vesmíru nemusí být jednoduchým úkolem ani pro jeho stvořitele a proč si tedy nenechat otevřenou možnost, že se může vloudit chybička. To, co je malou chybičkou na úrovni vesmíru a jeho stvořitele, se však může jevit na naší lokální úrovni jako obludná nespravedlnost. V komplexu celého Teoversa se však vše harmonicky vyrovnává.

 

   Na závěr jsem si dovolil „moudro“, jež nemá platnost jen v souvislosti s myšlenkami uvedenými v této části a má svůj podstatný význam vždy a zejména v dnešní době.

   Není důležité věřit či dokonce vědět, důležité je konat.

 

 

 

Nekonečné vědomí a vědomí nekonečna

 

   Jsou názory, hypotézy či teorie, které jsou pro současnou západní oficiální vědu stále zcela nepřijatelné a jejich obhájci jsou považováni za blázny, i když se situace přece jen podstatně zlepšuje a autoři těchto teorií nejsou již zavírání do blázince J. Na druhé straně sama věda často pracuje způsobem (například při hledání stále nových částic), který silně připomíná Konfuciův výrok: „Nejtěžší ze všeho je najít černou kočku v temné místnosti, zejména tehdy, když tam žádná kočka není.“

 

   Existence vědomí nezávisle na těle je jedním z jevů, které vzbuzují mimořádně silný odpor, protože nabourávají všechny zažité představy o funkci mozku a mysli. Přesto existence vědomí nezávisle na těle je pro mnoho lidí již prokázaným a prokazatelným faktem, i když se k tomu oficiální věda tváří stále poměrně skepticky a raději se zkoumání tohoto fenoménu úzkostlivě vyhýbá. To se ovšem netýká vojenských výzkumných programů, kde například tak zvané dálkové vnímání (remote viewing) je vysoce rozvinuté.

   V dnešní době již existuje dost lidí, kteří nepotřebují žádné důkazy od ostatních, protože mají vlastní dostatečně průkazné zkušenosti s tímto jevem. I ve vědeckých kruzích se objevují lidé, kteří tento fenomén zkoumají za pomocí vědeckých postupů a jejich výsledky jasně hovoří o prokázání existence vědomí nezávisle na těle.

 

   Pokud připustíme existenci jevu nezávislosti vědomí na těle, nutně se začne vkrádat otázka závislosti inteligence bytosti na velikosti mozku. Věda přes zřejmá a evidentní fakta má stále tendenci vidět mezi velikostí mozku a inteligencí vztah přímé úměrnosti. Názorně je to vidět na teoriích o údajných předcích člověka, kteří jsou jen z titulu své menší mozkovny bez dalšího považováni za méně inteligentní. Trochu to sice narušuje člověk neandertálský, ale „věda“ si „šikovně poradila“ již i s většími nesrovnalostmi.             

   Přitom existují ve zvířecí říši zcela evidentní příklady, které přímou úměrnost mezi inteligencí a velikostí mozku jednoznačně popírají. Stačí k tomu pro nás všechny dostupné porovnání například mozků dogy a kočky, myší nebo některých ptáků (ptáci z čeledi krkavcovitých stále více udivují vědce svými mentálními schopnostmi například používáním nástrojů či početními úkony) a je zřejmé, že je vše asi trochu (nebo zcela) jinak. Dalším příkladem je chobotnice, které někteří vědci přisuzují inteligenci až na úrovni delfínů přes to, že ve srovnání s nimi mají velmi malý mozek. Mravenci a včely již zcela překračují všechny limity vztahu velikosti mozku a inteligence.

 

   Uvedené příklady ze zvířecí říše z jedné strany podporují teorii o nezávislosti vědomí na těle a ze strany druhé teorie o nezávislosti vědomí na těle vysvětluje, proč mentální schopnosti některých bytostí jsou „neúměrné“ velikosti „orgánů“ (například mozku), který má být původcem těchto mentálních schopností.

   Pokud k výše uvedenému ještě přidáme ověřené mentální a komunikační schopnosti rostlin, u kterých se o mozku, tak jak si ho běžně představujeme, nedá vůbec hovořit, tak to, co považujeme za indicie o nezávislé existenci vědomí, se začíná silně podobat důkazu.

 

   Vědci zjistili (je trochu mimo moji představivost jak), že v každé buňce za jednu sekundu proběhne až 100 000 různých chemických reakcí. V lidském těle jsou triliony buněk a všechny spolupracují v neskutečně složitém procesu bez účasti naší vědomé mysli. Podle jednoho údaje obsahuje lidské tělo 75 x 1018 buněk, což by znamenalo, že v lidském těle proběhne v jedné vteřině naprosto neuvěřitelných 75 x 1024 chemických reakcí.  Je možné, aby tyto procesy nebyly řízeny vědomím? Soudím, že ne a že každá buňka i každý orgán v těle mají svébytné vědomí, i když je to možná pro nás obtížně představitelné.

 

   Jestliže budeme považovat za prokázanou nezávislost vědomí na těle, není důvod proč nepředpokládat, že vědomí mohou mít i rostliny a dokonce i tak zvaně neživé věci. Pod pojmem neživá věc je v této souvislosti možno zahrnout i „věci“ je jako je Země, Měsíc, Mars, hora, kámen, krystal, molekula, atom, foton, ale také auto, dům nebo hračka.

   Myslím, že kdybychom se k některým takovým „neživým věcem“ chovali jako k bytostem, které „mají“ vědomí, možná bychom se divili, o co lepší by u těchto výrobků byla delší životnost a lepší funkčnost.

   Proto je vhodné být stále ve stavu pozorovatele a být si vědom, že vše nejen kolem nás, ale absolutně vše, je projevem vědomého života. Každý kamínek, každá větvička na cestě je projevem vědomého života a nic se neděje náhodou. Hranice mezi jednotlivými formami vědomí jako jsou například vědomí nerostů, rostlin a zvířat, jsou z úrovně všezahrnujícího vědomí daleko méně zřetelné, než si představujeme.

 

   Představa toho, že každá entita v Universu má vědomí, nebo přesněji řečeno je vědomím, nás přivádí k obrazu nekonečného vědomí skládajícího se z nekonečného počtu relativně autonomních vědomí, která vzájemně interagují v neuvěřitelné disharmonické harmonii nebo harmonické disharmonii. Pro naši mysl (při její současné úrovni) je zcela nad rámec možného chápání fungování tohoto vědomí nekonečna (Teoversa) v jeho komplexnosti. Teoversum je možné si přestavit i jako neuvěřitelně velkou síť relativně autonomních vědomí. V této síti dochází k neustálému pohybu informací všemi směry v podstatě v přítomném čase.  

   Vše je jen relativní. Naše Galaxie či dokonce celý náš Vesmír je jako zrníčko prachu u cesty nějaké bytosti. Zrníčko prachu u naší cesty může být galaxií či vesmírem jiných bytostí.

 

   Prvním stupněm na cestě k chápání nekonečného vědomí je pochopení toho, kdo jsem. Zkusili jste někdy někomu položit otázku „Kdo jsi?“ Odpovědí může být jméno, povolání, druh momentální formy v inkarnaci (člověk, muž, žena), ale ani při dalším tázání a vylučování nevhodných odpovědí se pravděpodobně nedostaneme k odpovědi“ „Vědomí“ nebo „Duše“.

   Když se hovoří o egu, a to ještě v negativních souvislostech, tak ve velké většině případů si lidé představí tělo a jeho funkce a tím i mysl jako funkci těla. Ego skládající se z těla a mysli, je tak většinou nevědomky redukováno na tělo (mozek jakožto jeho součást), což mívá za následek, že pokud chceme se svým egem pracovat, většinou pracujeme pouze se svým tělem.

 

   Mezi lidmi, kteří si uvědomují, že jsou vědomím, však existují velké rozdíly. Někdo je schopen si uvědomovat své vědomí na úrovni duše, ale někdo i na úrovni ducha (vícedimenzionální bytosti).

   Zrovna tak, jako se naše vědomí koncentruje při snění konkrétního snu na určité astrální prostředí, tak vícedimenzionální bytost (duch) se částí svého vědomí koncentruje (sní svůj vědomý sen) při inkarnaci na určité 3D prostředí. Vícedimenzionální bytost však sní všechny své sny paralelně najednou.    

 

   Lidské (ale i mnohé další) bytosti je možné chápat i jako výsledek nekonečné tvůrčí invence a někdy i smyslu pro humor Stvořitele.      

 

   Pro lepší chápání rozpornosti náboženských a filozofických názorů a z nich plynoucích paradigmat je vhodné provést určité zjednodušení na tři základní pojetí vztahů hmoty a vědomí. Z nedostatečného uvědomění si výchozích hledisek pak často vznikají zbytečná nedorozumění a neřešitelné rozpory.

Existují tři základní pojetí ve zjednodušené podobě

1. Hmota je prvotní a vědomí je projev vysoce organizované hmoty

2. Existuje vědomí a hmota jako relativně nezávislé prvky světa a vědomí je prvotní a ovládá hmotu

3. Existuje pouze vědomí a hmota (čas a prostor) je jen virtuální realitou, hrou vědomí. 

 

Tomu odpovídají i tři představy o obrazu boha.

Ad 1. Člověk stvořil obraz boha k obrazu svému.

Ad 2. Bůh stvořil svět a bůh a svět jsou oddělené entity.

Ad 3. Existuje jedno jediné vědomí, které je současně bohem i světem (Teoversum).

 

   Tomu odpovídají i rozdílné teorie o člověku a případně ostatních bytostech a jejich stvoření.

Dle bodu 1. Vše (včetně vědomí člověka) vzniklo víceméně náhodnou evolucí.

Dle bodu 2. Bůh stvořil člověka a vložil do něj část sebe, boží jiskru, zatímco ostatní bytosti jsou stvořeny pouze z „materiálu“, z kterého je stvořen svět.

Dle bodu 3. Všechny bytosti jsou z „materiálu“ Teoversa (protože jiný neexistuje) a jsou si v tomto smyslu rovny. Vše je jen vědomí, vše je projevem života.  

 

   Vzhledem k nekonečnému tvůrčímu potencionálu vědomí každé bytosti lze pochopit, že nebe, očistec a peklo opravdu existují, nejsou jen pouhými výmysly náboženství. Ony skutečně existují, ale v odlišné formě, než jak nám jsou předkládána většinou náboženství.

   Existuje mnoho astrálních vibračních úrovní. Každý se po své smrti dostane do takové astrální vibrační úrovně, která odpovídá frekvenci jeho vibrací. Proto se dá říct, že existuje astrální nebe, peklo i očistec i když i tyto jednotlivé kategorie mají více úrovní.

   Z jiného zorného úhlu je možné vše vnímat jako očistec a pak se dá mluvit o očistci „nebeském“ a o očistci „pekelném“. Princip pekelného očistce bude zřejmě každému pochopitelný, ale princip nebeského očistce už pravděpodobně méně.

   Po smrti se dostáváme (naše vědomí – duše) do úrovně astrálního světa, které odpovídá vibrační úrovni duše. Zde si každé vědomí vytváří v souladu s vibrační úrovní „ráj“ dle svých představ. Po určité době však většinou takto stvořený ráj se všemi svými okamžitě a snadno splněnými přáními přestane uspokojovat a začne nudit.

   Tak duše zjistí, že mnohé její představy o ráji a ideálním životě v něm byly založeny na neuspokojení nedostatků pociťovaných v uplynulém životě. Následně jí dochází, že toto není „pravý“ ráj a má šanci postoupit na vyšší astrální úroveň.

   Skutečný ráj a skutečné peklo nejsou nějaká konkrétní místa někde v astrálu nebo vesmíru, ale jsou to stavy vědomí (duše). Nedá se vyloučit, že někteří lidé takovéhoto stavu dosáhli zde na Zemi a jsou ve stavu stálé blaženosti. Ke svému štěstí nic nepotřebují a nic nechtějí. V západní společnosti takovýto lidé zdaleka ne výjimečně končí v péči psychiatrů a následně v ústavu.

 

   Kromě frekvence vibrací rozhoduje o „zařazení“ do konkrétního „časoprostoru“ astrálního světa i představa konkrétní bytosti o tom, co má po smrti následovat, jakými náboženskými či filozofickými idejemi byla ovlivněna. Některá náboženství mají poměrně důkladně zpracována obrazy pekla i ráje, a tak je značná pravděpodobnost, že obraz astrálního prostředí konkrétní bytosti bude odpovídat obrazům předkládaným náboženskými učenci během života bytosti. Záleží i na síle víry v tyto obrazy a ve vlastní hříšnost během uplynulého života. Takovýto „pobyt v pekle“ (ale i v ráji, kde je to však snáze pochopitelné) je umožněn tím, že v této formě reality si vědomí vytváří své okolní prostředí.

   Lidé se bojí pekla po smrti, a proto na utrpení v něm trénují tak, že peklo vytvářejí už za života sobě a často i ostatním. Tím, jak vytvářejí peklo ostatním, pak mají větší pocit vlastního hřešení a tím i větší šanci dostat se do pekla. O to více se pak bojí.

   Název očistec je pro pobyt duše v astrálním prostředí mezi životy poměrně vhodný název, protože se zde duše skutečně očišťuje. Očišťuje se v dvojím smyslu. Očišťuje se ve smyslu zjemňování, ale zároveň při přechodu do další inkarnace se očišťuje od všech vzpomínek na minulé životy.  

 

 

Některá aspekty inkarnací a kosmické hry

 

   Pro komplexnější poznání skutečnosti je důležité si uvědomit, že máme výrazně omezenou schopnost chápat složité obrazy z vyšších úrovní poznání (pokud nejsme ve stavu rozšířeného vědomí). Často se stává, že obrazy a informace, které obdržíme z vyšších úrovní poznání, se nám zdají jako vzájemně nekompatibilní či dokonce si odporující.

   Do určité míry se to dá pochopit na podobenství s konstrukčními výkresy nějakého výrobku. Pokud se laik podívá na dva výkresy ve 2D jednoho a téhož samého výrobku, zpravidla nebude chápat, že se jedná o výkresy jednoho výrobku, lišící se pouze úhlem pohledu. Dokonce může mít tendenci tvrdit, že buď je správný (pravdivý) výkres č. 1 nebo č. 2, protože si odporují. Naproti tomu strojař bude schopen rozeznat, že se jedná v obou případech o popis stejného třírozměrného objektu, a pokud má trochu rozvinutou prostorovou představu, tak bude schopen si ten objekt i představit.

   Obdobně je potřeba přistupovat i k poznání Teoversa a k jeho popisům z různých úhlů pohledu či případně i z různých úrovní poznání. V nemálo případech se stává, že jeho popisy (většinou pomocí modelů) se nám zdají z pohledu našich znalostí a schopností jako vzájemně si odporující se zdánlivě logickým závěrem, že pravdivý může být popis pouze jeden.

 

   Kdy činí člověk rozhodnutí a na jaké úrovni? Ve filmu Matrix postava, která je nazývána vědma říká: „Rozhodli jsme se dávno a jsme tu proto, abychom pochopili.“

   Pochopení je pravděpodobně nutno provést v rámci inkarnace, protože se jedná o pochopení formou prožité emoce. Po stránce formální logiky rozhodnutí většinou chápeme již před inkarnací. Jako příklad je možno uvést emoční pochopení toho, jak jsme se v některých inkarnacích chovali k jiným bytostem a působili jim utrpení. Jedná se o pochopení toho, abychom nečinili jiným to, co nechceme, aby bylo činěno nám. Nepochybně je velký rozdíl mezi vnímáním utrpení druhých bytostí a jeho prožitím na vlastní kůži. Základní rozdíl je právě v emočním vnímání tohoto utrpení. Stále je potřeba si uvědomovat, že toto chápání a poučení je pouze z jedné z nižších úrovní poznání.

 

   Existuje něco, co bychom mohli označit jako neplnohodnotné bytosti a pouze jako programy v rámci kosmické hry a jaký je rozdíl proti plnohodnotným bytostem? Tyto programy jsou kvazi bytosti a liší se zejména tím, že nemají svobodnou vůli. Mohou jednat pouze v rámci algoritmů daných programem jejich tvůrce. Existují i kvazi bytosti, které jsou programy stvořené člověkem jako například různé egregory, či umělé astrální bytosti většinou stvořené s použitím magie. 

 

   I v tomto případě je vhodné podobenství s počítačovou hrou. V počítačové hře jsou avataři (postavy počítačové hry), kteří jsou oživováni v rámci možností a programu dané hry svobodnou vůlí jednotlivých hráčů. Kromě avatarů jsou však další bytosti a ostatní kulisy včetně kompletního pozadí pouze programy, který nemají svobodnou vůli a jednají či zobrazují se pouze v souladu s algoritmy jejich programů.

 

   Z tohoto podobenství se dá vyvodit i hypotéza, že stvořitel vesmíru stvořil vesmír, který může obsahovat avatary a programy. Lze přepokládat, že na počátku vesmíru po jeho stvoření se všichni avataři chovají pouze jako programy a ve vesmíru probíhají děje pouze na základě vložených programů. Postupně (na této úrovni poznání je čas chápán jako lineární nebo cyklický) přicházejí do vesmíru (kosmické hry) hráči (duše) například formou inkarnace a ke své účasti ve hře používají jednotlivé avatary s tím, že jim dají v rámci daného programu vlastnosti, které chtějí či potřebují ke své seberealizaci, což může být vývoj, poznání či jen hra. Také v rámci možností daných hrou a jejich úrovní uplatňují svou svobodnou vůli, čímž dochází k rozvoji i dané kosmické hry. Nutno však mít stále na zřeteli, že vše je jen hra vědomí, že neexistuje nic jako hardware. V tom je zřetelný rozdíl oproti filmovému Matrixu, ale jinak je podobenství v tomto filmu se skutečností (naší 3D virtuální realitou) velmi silné. Také ve filmu jsou „skutečné“ bytosti s relativní svobodnou vůli a programy bez svobodné vůle.

   Jak hlavní tvůrce či hlavní programátor počítačové hry, tak i stvořitel sleduje děj jím stvořené hry (vesmíru). Případně, pokud se hra nevyvíjí dle jeho představy, provádí v programu změny. Může se dokonce vlastní hry účastnit, ale pokud si vybere určitou postavu – avatara, jeho možnosti jsou omezeny možnostmi avatara a sám je nemůže překročit. Nic mu však nebrání stvořit si avatara, který svými schopnostmi i třeba výrazně převyšuje schopnosti běžných avatarů.

 

   Pokud vesmír trvá dostatečně dlouho (obdobně jako počítačová on line hra), jsou všichni či většina avatarů obsazena hráči (dušemi) a ubývá postav (programů) bez vlastní svobodné vůle. Hra se tím stává spletitější a zajímavější. Ve hře zvané vesmír však jsou avatary nejen lidé, ale i rostliny, živočichové a tak zvaně neživé předměty.

   Některé bytosti i lidské se často chovají tak předvídatelně a jednoduše, že je obtížné je odlišit od pouhého programu. Čím nižší „úroveň“ (vývojový stupeň) duše, tím je i předpoklad nižší míry svobodné vůle.

   Bez poznání je obtížné mít svobodnou vůli. Jestliže v konkrétním případě dotyčný jedinec zná jedinou možnost svého chování vzhledem ke svému omezenému poznání, nelze předpokládat, že by se mohl chovat jinak, než v souladu s touto z jeho pohledu jedinou možností. Lze to vidět i na bytostech, jako jsou zvířata, rostliny, ale i tak zvaně neživé předměty, jejichž svobodná vůle je omezená úrovní inkarnované duše.

 

   Lze předpokládat, že v rámci kosmické hry po stvoření vesmíru zpočátku jednotliví avataři (všech úrovní – od tzv. neživé předmět, přes bytosti typu rostlina zvíře, člověk až po bytosti typu Gaia apod.) fungují pouze jako programy a nejsou zprvu příliš obsazeni hráči, protože mnohé „světy“ nejsou ještě příliš známy a existuje tudíž mezi dušemi malý zájem o inkarnaci. S postupem času se světy zabydlují dušemi různých úrovní a tím i různých forem života.

   Situace v současné době na Zemi naznačuje, že Země v tomto období je v našem vesmíru „populární“, a proto stoupá i počet zájemců o inkarnace a tím i počet obyvatel, což ovlivňují i velmi zajímavé děje a události odehrávající se na planetě Zemi. Odehrává se zde mnoho rozdílných procesů, což je předpokladem pro rozmanitost jevů, které přitahují pozornost mnoha různých forem vědomí.    

 

   Mnoho lidí má problém s názorem, že si volíme své životy sami a dobrovolně. Připadá jim neuvěřitelné, že by si někdo dobrovolně zvolil život plný utrpení, případně život masových vrahů apod. Klasickou ukázku na dané téma jsou diskuze kolem duší, které se inkarnovaly do lidí typu Hitlera. Je někdy velmi těžké posuzovat historickou úlohu lidí, kteří „psali dějiny“. Stačí se zamyslet nad otázkou, zda převažovalo v jejich činech dobro nebo zlo. V tom případě vzniká ihned první problém. Kdo bude posuzovat, co je zlo a co je dobro. Dalším problémem bude posuzování bez dostatečné znalosti informací.  

 

   Existují paralelní minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Náš pohyb časoprostorem našeho vesmíru se dá popsat jako přenos koncentrace vědomí z určitého bodu časoprostoru do jiného bodu časoprostoru. Vždy, když se rozhodujeme (jako duše - vědomí), koncentrujeme naši pozornost na určitou verzi přítomnosti, volíme si tím i určité konkrétní potencionální budoucnosti, které mohou vyplývat ze zvolené přítomnosti. Při dalším rozhodování volíme některou z nyní možných budoucností, která se tím stává přítomností.

   Mohou však existovat alternativní reality, kde je realizována jiná než „naše“ přítomnost, ale my je nevnímáme, protože naše pozornost je koncentrována na tu jedinou naši přítomnost. Dva základní body naší životní cesty jsou narození a smrt. Tyto dva základní body jsou dle mnoha názorů a teorií pevně dány. Naše cesta životem je cestou od bodu narození do bodu smrti, přičemž se dá říct, že smrt je atraktorem našeho života. Bod narození a smrti je pevně dán v matici alternativních minulostí, přítomností a budoucností, a tak ani počet variant našich cest není nekonečný a velmi často ani není příliš velký. Život mnoha lidí na Zemi je velmi jednoduchý a ani nepřipouští mnoho variant.

 

   Vědomí při své „cestě životem“ jakoby klouže po stále existujících alternativních minulostech, přítomnostech a budoucnostech a na každé křižovatce svým rozhodnutím přenáší koncentraci pozornosti na vybranou cestu.

 

 

 

Fraktální struktura Teoversa vícedimenzionálních bytostí a antropomorfní struktura Teoversa stvořitelů, archandělů a podobných bytostí

 

   Po delší době bádání jsem dospěl k jakési syntéze antropomorfní struktury Teoversa se svým dosavadním víceméně technicistním pojetím fraktálního Teoversa vícedimenzionálních bytostí. Protože zastánci těchto dvou pojetí mají často tendenci to druhé pojetí odmítat, pokusil jsem se v následujících řádcích tato dvě pojetí skloubit do jednoho celku, který by byl přijatelný pro obě strany.

 

   Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnosti, jejichž plnohodnotné pochopení poměrně dost přesahuje možnosti lidské mysli, opětovně upozorňuji, že následující popisy těchto skutečností jsou jako vždy silně zjednodušené a tím pádem i zkreslující a jejich formou jsou především podobenství.

 

   Na první pohled se svět stvořitelů, archandělů, andělů a podobných bytostí zdá neslučitelný se světem fraktálů a vícedimenzionálních bytostí, ale zase se jedná jen o různé úhly pohledu a různé úrovně.        

 

   Nejsem velkým přítelem zjednodušujícího antropomorfního pojetí vyšších sil, inteligencí či bytostí, protože to vede k předpokladům motivací projevů těchto vyšších bytostí příliš připomínajících motivace a chování bytostí lidských (ukázkovým příkladem je starořecká mytologie, tragédie a eposy). Na druhé straně, jestliže vyjdeme z předpokladu, že jedním ze základních principů Teoversa je jeho fraktální uspořádání, není možné myšlenku určité podobnosti formy a chování vyšších bytostí a bytostí lidských zcela odmítat.  

 

   Vlastní výklad tématu je možno začít z kteréhokoliv ze dvou pohledů na Teoversum, ale dal jsem přednost tomu, který je mi přece jen bližší.

   Vícedimenzionální bytost, která je svou podstatou mimo čas a prostor, obsahuje všechny vývojové fáze ducha. Jednou z nejvyšších fází (dá-li se to takto formulovat) je i ta, která by se dala označit jako stvořitel (nezaměňovat s Tvořitelem – Světovou myslí). Takovýto stvořitel má schopnost stvořit svůj vlastní vesmír. Tento proces je někdy označován jako emanace (vyzáření či vznik nižšího z nejvyššího – boha či ideje). Z jiného zorného úhlu se dá také vyjádřit jako fragmentace. Slovo stvořitel je mužského rodu, ale stvořitel v tomto významu plně obsahuje jak mužský, tak ženský princip a energii.

 

   V první fázi stvořitel emanuje nejvyšší bytosti vesmíru označované někdy dle mého názoru trochu nepřesně jako jeho děti. V dnešní terminologii by se daly označit jako vrchní programátoři. Pokračováním procesu emanace již ve spolupráci s těmito programátory se vytváří „týmy“ bytostí, které posléze stvoří kompletní vesmír.

   Tento vesmír by se v této „prvotní fázi“ (nutno takto označit, i když vše je nutno chápat pod zorným úhlem bezčasovosti a souběžnosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti) dal formulovat zase velmi zjednodušeně jako vesmír principů, pravidel a forem. Jednotlivé formy tohoto vesmíru (postavy či role, přičemž touto rolí jsou i nerosty či rostliny, ale i bytosti jako je Gaia či Slunce) jsou naplňovány obsahem, tj. dušemi – nižšími vývojovými fázemi ducha ostatních vícedimenzionálních bytostí. Ty vstupují do takových rolí (forem) bytostí, které odpovídají stupni vývojové fáze ducha vícedimenzionální bytosti (určitá vývojová fáze bývá též označovaná pojmem duše).

   Aby to nebylo tak jednoduché, tak přesnější představou bude ta, že se nejedná o vstup části vícedimenzionální bytosti pouze do jedné inkarnace, ale do celé skupiny inkarnací, které mohou činit i tisíce a možná statisíce životů v rámci jednoho vesmíru. Tato „skupinová inkarnace“ se dá z určitého zorného úhlu charakterizovat jako vývoj duše v rámci tohoto vesmíru.  

    Protože vše, co si člověk dokáže představit, se někde v Teoversu uskutečňuje, je velmi pravděpodobné, že existují i vesmíry či reality, ve kterých vývoj není hybnou silou a kde například neplatí karmické zákony. 

 

   Z tohoto úhlu pohledu je možno říct, že každý z nás je v určité fázi svého vývoje stvořitelem svého vlastního vesmíru a zároveň částí svého vědomí obsazuje a hraje (utváří dle pravidel příslušného vesmíru) role ve vesmírech ostatních stvořitelů. Nic však nebrání tomu a často se to děje, že vícedimenzionální bytosti určitou vývojovou fází ducha obsazují i vesmír svého vlastního stvořitele. Pokud však vstupuje například stvořitel do vlastního vesmíru, nelze předpokládat, že vstupuje do role či do více rolí s celou svou energií, inteligencí či vědomím. Nutně se jedná o omezení vlastní „božskosti“ a to v té míře, jaká odpovídá postavě, kterou si jde „zahrát“ a také je vázán pravidly, která jsou pro tuto postavu stanovena. 

 

   Pro jistotu upozorňuji, že tento mnou předkládaný koncept v žádném případě nepovažuji za komplexní popis Teoversa, protože vůbec nepochybuji o tom, že Teoversum je nekonečně rozmanitější.            

 

   Jsem si vědom, že výše uvedená konstrukce je poměrně složitá a proto považuji za vhodné použít podobenství.

   V současnosti je již relativně mnoho počítačových on-line her, které imitují běžný život. Omlouvám se znalcům, ke kterým bohužel nepatřím, ale považuji za nutné k tomu uvést krátké vysvětlení pro ty, co se s tímto pojmem běžně nesetkávají. Jedná se o hry, do kterých se přes internet zapojují někdy i miliony lidí. V těchto hrách je vytvořeno umělé prostředí simulující běžný (případně i méně běžný) život. Každý hráč si zde volí dle místních pravidel svoji postavu (vybírá jí požadovanou charakteristiku), se kterou pak vykonává běžné i méně běžné činnosti, které se tu více, tu méně blíží „reálnému“ životu.

   Této postavě se říká v terminologii počítačových her avatar (v mírně pozměněné formě ztvárněno ve filmu stejného jména). Avatar v počítačové hře je virtuální postava ovládaná hráčem, který se s avatarem v jistém smyslu slova ztotožňuje a skrze něj jedná ve virtuálním světě. Není to totéž co pojem avatár (avathar), který značí bytost přinášející lidem vyšší poznání (Kristus, Buddha).  

   Jak taková hra vzniká, nemám přesné informace, ale pravděpodobně na začátku je stvořitel této hry, který si vytvoří tým tvůrců algoritmů (algoritmus je přesný návod či postup, kterým lze vyřešit daný typ úlohy) a programátorů, kteří pak poměrně náročnou a složitou prací vytvoří kompletní počítačovou on-line hru. K této hře je posléze umožněn přístup po internetu všem, kteří se této hry chtějí účastnit prostřednictvím svého avatara. V této hře pak jsou relativně svobodní ve svém jednání a rozhodování, ale pouze v rámci pravidel a principů daných stvořitelem a jeho programátory a „algoritmátory“.

 

   Této hry se mohou účastnit a účastní lidé velmi rozdílných úrovní, jak intelektuálních, tak duchovních a dle toho se pak i jejich avataři chovají a jednají. Jako běžní účastníci se hry mohou účastnit rovněž její programátoři i sám stvořitel v rolích, které jim umožňují poznat případné slabiny či nedostatky hry či určitým způsobem ovlivnit účastníky k zamýšlenému cíli (nepochybně se najde více účelů). Čeho je však důležité si všimnout z pohledu podobenství s „reálným“ životem (který však není o nic méně virtuální) je to, že ani programátoři ani sám stvořitel se nemohou pohybovat mimo rámec pravidel pro stanovenou postavu a algoritmus hry. Co mohou učinit, je stvořit si postavu novou, která svojí charakteristikou vysoce přesahuje možnosti ostatních avatarů, „vstoupit“ do této postavy a díky tomu pak významněji zasahovat do průběhu on-line hry. Jako slovní hříčka se to pak dá formulovat i tak, že stvořitel stvoří avatara, který je avatárem.               

 

   V této souvislosti je možno si představit i avatáry lidských dějin či možná přesněji náboženských dějin, kdy mnozí avatáři byli označováni za syny boží. Je možné si představit, že Stvořitel našeho vesmíru pověřil některé ze svých „dětí“ (nejvyšších spolu programátorů vesmíru) tím, aby se vtělily do postavy avatára v příslušné době a na příslušném místě a přinesly lidem poznání, čímž by došlo k ovlivnění „hry“ v požadovaném směru. Z tohoto pohledu by se asi dalo připustit, že není důvod jim jejich božskost upírat.    

 

   Druhé podobenství, které dále popisuji, má vyšší stupeň podobnosti s Teoversem, a proto bylo nutno použít realitu předpokládanou dejme tomu pro rok 2200 (za podmínky úspěšného technologického a nutně i duchovního vývoje lidské společnosti), takže vlastně sci-fi.

   Na planetě již technický pokrok pokročil natolik, že všechny nutné práce anebo ty, které člověk nechce dělat, vykonávají stroje, roboty a počítače. Počítačová technika pokročila již natolik, že člověk ovládá počítač a komunikuje s ním přímo vlastní myslí, vlastními myšlenkami. Jedním z důsledků je i to, že se hraní počítačových on-line her svou simulací reality této realitě blíží podstatně více než dnes. Lidé na této planetě tráví velmi mnoho času hraním těchto her (někteří zvládají i hraní více her současně vzhledem k přímému připojení lidské mysli). Velmi mnoho času rovněž tráví tvořením těchto her.

   Každá hra má vždy svého stvořitele, kterým je zkušený a moudrý člověk, který má již zkušenosti z mnoha her a rolí v těchto hrách (avatarů), a to i na těch relativně nejvyšších místech. Protože takovou hru nemůže stvořit sám, zve do role programátorů i další zkušené lidi, kteří však ještě nejsou schopni být stvořiteli. Takto spolu stvoří hru a jednotlivé postavy této hry pak obsazují další obyvatelé planety, kteří obsazují role odpovídající jejich vyspělosti (předpokládejme, že na dané planetě je vyspělost ve vysoké míře dána věkem člověka).

   Tyto hry nejsou pouhou zábavou, ale i významným prostředkem vývoje společnosti, případně řešení jejich problémů. Zkusme si představit takový brainstorming (generování nových nápadů na dané téma a jejich kombinování a zlepšování), kterého se účastní třeba pět miliónů lidí spojených přímo svými mozky. Takováto forma brainstormingu by musela mít neuvěřitelnou účinnost. Asi by tam však musel být nějaký řídící prvek, aby chaos nepřehlušil vše.         

 

   Z uvedené koncepce části Teoversa vyplývá několik zajímavých myšlenek. 

   Není žádný důvod se vyvyšovat nad bytosti, které jsou v této naší současné realitě na nižším stupni vývoje, ale současně není ani žádný důvod se ponižovat před bytostmi na vyšším stupni vývoje, protože v některém z alternativních vesmírů či realit jsme ve vztahu obráceném. Jinými slovy – ve vztahu k vyšším bytostem jednat se sebedůvěrou a ve vztahu k nižším bytostem s pokorou, což plnou měrou platí i v lidské společnosti, i když v té je tomu bohužel většinou naopak. Lidé se k podřízeným chovají se sebedůvěrou a k nadřízeným s pokorou, přestože vhodnější pojmy by v tomto případě byly despekt a respekt, protože pojmy sebedůvěra a pokora používám v odlišném slova významu.

   Vysoce duchovní bytosti se chovají k ostatním jako k sobě rovným a nikdy neočekávají, nevyžadují a přímo odmítají uctívání a rituální tance kolem své osoby (někdy spíše funkce). Nelze tedy očekávat, že náboženští hodnostáři (ať se jedná o oficiální církve či různé sekty) jsou vysoce duchovní bytosti (nejsem si tím jist, ale obávám se, že ani dalajláma není výjimkou). Ústa mají plná Krista, ale jejich mysl není čistá. Způsob chování k ostatním je dobrým poznávacím znamením i v případě různých guruů a duchovních učitelů.      

 

    Dle mého názoru z uvedeného modelu dále plyne, že nelze na jedné straně podceňovat sílu rozhodnutí jednotlivých i nižších bytostí vesmíru, zejména pokud se jedná o rozhodnutí velké skupiny bytostí a na straně druhé nelze ani přeceňovat moc a sílu vyšších bytostí včetně stvořitele. U tohoto fenoménu se mi zdá podobenství mezi stvořitelem a jeho „dětmi“ a tvůrcem počítačové on-line hry a jeho programátory poměrně hodně názorné. Ani stvořitel nemůže ignorovat, pokud se 7 miliard lidských bytostí rozhodne určitým způsobem. Proto nepodceňujme své možnosti a schopnosti tvůrčím způsobem měnit realitu a na druhé straně nepřeceňujme schopnosti a možnosti různých mimo a nadpozemšťanů měnit naší realitu v rozporu s naší vůlí.    

 

   Třetí neméně důležitou myšlenkou plynoucí z výše uvedené koncepce Teoversa je uvědomění si skutečnosti, že my nebo přesněji naše podstata není totožná s rolí či postavou, kterou v této vesmírné hře hrajeme či ztvárňujeme. V tomto případě je podobenství s počítačovou on-line hrou velmi výstižné. Také si jsme stále vědomi odlišnosti naší identity od identity avatara a také (což chci zvláště zdůraznit) nevstupujeme do hry (či do inkarnace) se svou plnou životní energií a celým svým vědomím.  

   Někdy se také stává, že hráč se natolik vžije do hry, až ho virtuální realita zcela pohltí a on si přestane uvědomovat realitu „skutečnou“. Jsou i případy, kdy se takový stav stane setrvalým a hráč končí v lepším případě na psychiatrii.

 

   Je relativně běžným jevem, že bytosti nižších vývojových stupňů se ztotožňují se svou postavou a bývá to i součástí charakteristiky této postavy.

   Částečně odlišný případ je ten, když toto ztotožnění nastane u vyšších bytostí, jako jsou například andělé či archandělé. Protože vše, co si člověk dokáže představit, se někde v Teoversu děje, tak není důvod nepřipustit, že tento případ nastane i u stvořitele.

   Jako pracovní hypotézu navrhuji uvažovat o tom, že ti tak zvaní padlí andělé včetně často vzpomínaného Lucifera, jsou jen vysoké duchovní bytosti, které se ztotožnili se svojí rolí (se svým egem) a zapomněli, z jaké úrovně do role vstoupili. Při troše dobré vůle by se to dalo také nazvat odpadnutím od boha, protože tyto bytosti ztotožněním se svou rolí přestaly vnímat komplexnost Teoversa (Boha).

 

   Důsledky ztotožnění se s rolí u těchto vyšších bytostí mohou být logicky pro daný vesmír podstatně dalekosáhlejší než u bytostí nižších. Pokud se například stvořitel ztotožní se svojí rolí stvořitele tak, že nevnímá Teoversum mimo vlastní vesmír, je možné, že tvoří určitým způsobem uzavřený vesmír, který považuje za jediné universum. Stvořitel celou svojí tvůrčí činností a „umem“ „utvrzuje“ ostatní v tom, aby byli také ztotožněni se svými postavami, čímž vytváří pro ostatní zúčastněné bytosti jakýsi „vězeňský“ vesmír. Některé informační zdroje naznačují, že by takováto varianta mohla být v jisté formě variantou našeho vesmíru.

 

   Někdy se může stát, že se někdo mylně ztotožňuje i s rolí či postavou, která však není tou, kterou si původně svobodně zvolil, a která odpovídá úrovni bytosti do hry vstupující. Všichni se k tomu nepřiznají veřejně, a proto bychom se možná divili, kolik je zde (tedy dle jejich názoru) „inkarnovaných“ Kristů, Buddhů, archandělů a jiných vysokých duchovních bytostí a možná i stvořitelů. Tímto však rozhodně nevylučuji možnost, že takovéto vysoké duchovní bytosti zde byly či jsou inkarnovány a dokonce to považuji v dnešní tak zajímavé a přelomové době za pravděpodobné.  

 

   Na druhé straně však považuji zejména v dnešní době za významné, aby se inkarnované vyšší duchovní bytosti probudily a byly si vědomy úrovně, ze které se inkarnovaly a mohly tak využít ve prospěch ostatních a transformace svých schopností a možností.

   S tím vyvstává důležitá otázka. Zkoumali jsme a zkoumáme, kdo se vlastně inkarnoval do ega, „jehož šat právě nosíme“?

   K tomu se hodí jeden trochu více upravený citát.

Mnozí mají v torně maršálskou hůl, ale jen někteří o ní vědí. Ti, kteří o ní vědí, by se jí měli chopit právě teď, protože zítra už může být torna prázdná.

 

   Jsou některá moudra, u kterých pochopíme jejich hloubku až po uplynutí delší doby od okamžiku, kdy jsme si je poprvé přečetli nebo je zaslechli.

   Jan Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když už kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“. 

 

 

 

Světlo a tma, transformace a naše aktivity

 

   Světlo a tma – míněno nejen jako vjemy našeho zraku, ale jako obecné pojmy, používané i mnohými filozofy, náboženskými přestaviteli a duchovními učiteli.

   Vše je možno redukovat pouze na informace. Z tohoto pohledu se tma jeví jako nic, matematicky jako nula. Tma je pouze jedna. Neexistuje nic jako slabá nebo intenzivní, červená nebo zelená, teplá nebo studená tma. Tmu je možno vyjádřit jako absolutní nepřítomnost jakékoliv informace. Světlo to je informace. Z tohoto pohledu není přesné vyjádření, že světlo je opakem tmy, stejně jako se nedá říct, že jednička nebo dvojka jsou opakem nuly.

   Z tohoto pohledu lze konstatovat, že nemůže být konflikt světla a tmy, ale pouze různých druhů světla, protože konflikt může nastat pouze mezi různými informacemi, mezi něčím a něčím, protože s ničím se není možno dostat do konfliktu.

 

   Proto také se jeví jako zavádějící vyjadřování o jakémkoliv konfliktu jako konfliktu světla a tmy (jsem si vědom, že to vzhledem k obecně zažité praxi i sám používán), i když je to míněno obrazně.  Ale i v případě, kdy je to míněno pouze jako obrazné vyjádření, může (a často se tak i děje) ovlivňovat vědomí přijímacího tuto informaci směrem k černobílému vidění světa. To je o to snazší, protože lidé běžně touží po tom, aby bylo vše zcela jednoduše jednoznačné a jasné, nejlépe černobílé.

   Tento důraz na temnost nebo světlost jednotlivých stran konfliktu pak má často, ne-li téměř vždy, za následek, že pozornost se mnohem více soustřeďuje na jednotlivé strany konfliktu, na jejich temnost či světlost z pohledu posuzujícího a minimální pozornost je věnována konfliktu samotnému. Rozhodující pak bývá zájem na pomoci tomu, co je z našeho pohledu tou světlou stranou v konfliktu a minimální či jen předstíraný zájem na předcházení, zabránění či odstranění konfliktu přesně tak, jak je to dnes v médií běžné.

 

   Z pohledu samotného konfliktu se dá říct, že existují dva základní druhy konfliktů. Konflikt mezi subjektem, který má více informací a subjektem, který má méně informací a konflikt mezi dvěma subjekty, které mají stejně informací, ale každý jiné. Logicky z toho plyne, že bytosti s více informacemi (bytosti vyspělejší), čím více mají informací, tím je pravděpodobnější, že jsou to informace různého druhu a tím je vyšší pravděpodobnost konfliktu.

   Je však nutno si uvědomit, či minimálně předpokládat, že vyspělejší bytosti neřeší konflikty (pod tímto pojmem není možno si omezujícím způsobem představovat pouze stavy nepřátelství, ale může se jednat pouze o rozporné názory) pouze tak, že důsledkem vyřešení konfliktu je, že v okruhu 300 světelných let nezůstane živá duše.     

 

   Pokud jsme schopni takto pochopit podstatu konfliktu, jsme schopni i lépe chápat konflikty, které nás potkávají v denním životě, či nás všechny potkávají v denním životě Země. Není pak už tak pravděpodobné naše černobílé či spíše pouze temno-světlé vidění světa a konfliktů. Tím se vytváří předpoklad pro soustředění se na vlastní konflikt a jeho příčinu, hledání způsobů předcházení následujícím možným konfliktům a řešení současného konfliktu způsobem, která je přijatelný pro obě strany a nezakládá tak již další konflikty z toho plynoucí.  

 

   Černobílé (temno-světlé) hodnocení konfliktů (možná vhodnější slovo by bylo rozpor než konflikt) směřuje k tomu, abychom se v daném konfliktu přidali na stranu, kterou jako bílou či světlou označil ten, kdo informaci o konfliktu přináší. K tomu v mnoha případech stačí jediná věc, a to označit jedny z aktérů konfliktu (namátkou např. fašisty, komunisty, nacisty, teroristy, extrémisty všeho druhu apod.) za síly temna.

   Běžnému čtenáři či posluchači pak již stačí udělat logický, a tím kdo informaci podává většinou i zamýšlený závěr, že když jedna strana jsou síly temna, tak druhá strana jsou síly světla a dalším logickým krokem je, že my samozřejmě musíme podpořit síly světla. Při důkladnějším zamyšlení a analýze však zjistíme, že to tak vůbec být nemusí a dokonce je mnohem častějším jevem, že proti sobě stojí dva šediví (nebo zelený proti červenému) a ne bílý proti černému.

   Smyslem takto předávaného temno-světlého vidění světa není konfliktům předcházet či zabraňovat, ale naopak konflikty šířit a podněcovat.

   Je velmi jednoduché označit svého „bratra“ či „kamaráda“ za toho světlého a jeho odpůrce za přívržence temnot.

 

   Vyšší bytosti s dostatkem informací ztrácejí o takovéto hry na konflikt zájem.

Zjednodušeně řečeno by se dalo říct, že čím více světla, tím více informací. Osvícený člověk není člověk, na nějž svítí více světla, ale člověk, který je schopen vnímat více světla – více informací, tedy člověk informovaný. Člověk mající poznání v co nejširším slova smyslu. Čím více světla, tím více poznání, tím blíže k bohu.   

 

   Když si něco přeji či po něčem toužím, tak chci něco, co nemám. To znamená, že chci změnu stavu. Je tu tedy rozpor (konflikt) mezi tím, co mám a mezi tím, co mít chci.  Aby došlo ke změně stavu, musím tento konflikt vyřešit. Naše přání a touhy tak vytvářejí konflikty. Způsob řešení těchto konfliktů je pak ovlivněn úrovní našeho duchovního vývoje.

   Vyšší úroveň duchovního vývoje konkrétní bytosti tak vytváří podmínky pro získání schopnosti řešit konflikt tak, aby jeho řešení nezakládalo konflikt nový. Tedy tak, aby řešení rozporu bylo akceptovatelné pro obě strany konfliktu, tj. řešit podstatu konfliktu bez ohledu na strany konkrétního konfliktu, jejich světlost, temnost či jinou barevnost. Vyšší duchovní bytost je většinou schopna řešit podstatu konfliktu a ne pouze pomoci straně, kterou si označíme za světlou. Prvním základním krokem k tomu je nevidět strany konfliktu černobíle. Vidět je třeba oba jako šedivé nebo např. jednu stranu zelenou a druhou stranu červenou.        

 

   Z tohoto hlediska se dá vnímat i naše současná situace a nejbližší budoucnost. Pokud vyjdeme z předpokladu, že existuje jakási vyšší inteligence, která se podílí na vytváření tohoto světa, lze se domnívat, že nejen, že neposuzuje konflikt (rozpor) jako boj dobra a zla, ale dokonce ani nepovažuje jakýkoliv rozpor za negativní jev.  Rozpory, protichůdné síly jsou to, co stojí za veškerými procesy tohoto světa v nejširším slova smyslu. Pokud by vše ovládlo „absolutní dobro“ – „absolutní světlo“, veškerý pohyb by ustal, anebo když to přeneseme do roviny lidských smyslů, nebyl by vnímatelný, což je pro nás v podstatě totéž.

 

   V tomto smyslu je jednou z možných variant kladného (směrem k duchovnosti) vývoje a kladné budoucnosti, tedy jedna z pravděpodobných kladných pravděpodobnostních budoucností ta, že lidstvo bude osvobozeno od informačního embarga, ať už se jej pokouší udržet jakékoliv síly, tedy jak zemské, tak mimozemské. Cesta k tomuto osvobození nemusí být lehká a může být provázena jak katastrofami způsobenými vlivem člověka úmyslně či neúmyslně, tak i katastrofami na lidské činnosti nezávislé (není míněno nezávislé i na lidském vědomí). „Osvobozené“ lidstvo si konečně po velmi dlouhé době bude moci zvolit svoji cestu a může to být i cesta, jejímž cílem je transformace Země a lidstva a posun do „dimenzí“ s vyššími frekvencemi. Nebo se může jednat o novou formu soužití lidí se sebou, Zemí a přírodou v rámci této naší dimenze. Podstatnou podmínkou „kladného“ vývoje je změna vědomí podstatné části lidstva, k čemuž by měl významně přispět přístup lidí k nezmanipulovaným informacím.  

 

   Stále znova je potřeba zdůrazňovat, že lidstvo si tvoří svojí budoucnost hlavně samo, nedostane nic zadarmo, pasivita není cestou k pozitivní změně a negativní budoucnost není předem nezměnitelně daná.

 

   Otázkou zůstává, jaké aktivity by měly přivodit ty pozitivní změny. Zde se názory budou zřejmě lišit i dost podstatně, a to dokonce i mezi těmi, jejichž vize budoucnosti je téměř totožná. 

   Níže uvedené aktivity jsou pouze příklady. Nejedná se v žádném případě ani o vyčerpávající výčet ani o nezpochybnitelné pravdy, ale určitý nástin možností aktivit, které by mohly vést ke společně zamýšlenému cíli.  

 

   Jedení masa zejména vyšších živočichů zvyšuje na Zemi celkovou míru utrpení z nepřirozeného chovu zvířat pro maso a z jejich zabíjení a tím přispívá ke snižování frekvence vibrací, případně minimálně k nezvyšování frekvence vibrací. Proto výrazné snížení množství masa v potravě lidí by mělo být jednou z aktivit.   

 

   Jakýkoliv boj, agrese, nenávist, závist a jiné negativní emoce, ať už se nám zdají v daný okamžik sebeoprávněnější, nejsou tou cestou správným směrem. Tím nechci říct, že považuji za vhodné pasivní ustupování nebo podvolování se „zlu“.

   Jakýkoliv způsob ubližování v jakékoliv formě je negací. Nedostatečná informovanost je negativní. Nezájem o poznání vede k nedostatku informací a posléze k rozhodnutím, která nás pak vedou nesprávným směrem. Nás jako jednotlivce i jako lidstvo.

   Je těžké se vyhnout už tisíckrát vyřčenému. Nedostatek lásky a strach jsou cestou zpět. Ale na všem se dá pracovat, pokud člověk pochopí a chce pracovat na sobě. Je možné se učit milovat, je možné se učit žít i v pozdním věku. Nikdy není pozdě začít.           

   Výchova a výuka dětí i dospělých lidí (včetně sebe) k duchovnosti je aktivitou, kterou se může podílet téměř každý.

 

   Každý se může svojí činností, svými myšlenkami, svými přáními podílet na společném díle. Každý člověk je součástí celku a výsledný vektor směřování lidstva tak může ovlivnit.

Jsem si vědom, že se s obdobnými výzvami částečně opakuji ve svých článcích, ale když čtu a to nejen na internetu tolik informací plných kritických slov a beznaděje, nedá mi to, abych na ně nereagoval.    

 

 

 

Vše je výsledkem tvůrčí energie Teoversa

 

   Teoversum je pojem, který považuji za nejpřesnější a nejvhodnější ve srovnání s jinými pojmy, které jsou pro podobné účely používány, jako jsou Bůh, Universum, Prazdroj (pro někoho možná i ten plzeňský J), Kosmická inteligence apod. Zjednodušeně se dá říct, že pojem Teoversum zahrnuje v sobě dva pojmy, a to Bůh (teo) a Universum (versum) a vyjadřuje tak jednotu a komplexnost stvořeného světa a jeho tvůrce. Překonává tak relativně běžně používanou dualitu Stvořitele a stvořeného světa jako dvou relativně nezávislých entit a i určité problémy s existencí lineárního chápání času a s tím souvisejícího počátku Universa (světa) stvořeného Stvořitelem. Teoversum lze tedy spíše chápat jako komplex věčného Tvořitele a věčně tvořeného Universa jakožto jednoho subjektu i objektu současně.

   Je to v rozporu s mnoha náboženskými naukami a filozofiemi, které právě vnímají bytost Stvořitele oddělenou od jím stvořeného Universa s tím, že tato bytost časově předcházela stvořenému Universu. Dle mého názoru je to dáno ne tolik „nepravdivostí“ této teorie, jako spíše její nepřesností, protože není popisováno stvoření světa Tvořitelem všeho, ale pouze stvoření našeho Vesmíru jako součásti Multiversa jeho Stvořitelem, který však není Tvořitelem, ale jen jeho relativně autonomní součástí (subsystémem).

 

   Již výše jsem uvedl, že vše v Teoversu (například i foton) má vědomí. Toto vyjádření je nepřesné, jako ostatně téměř vše snažící se popsat lidštinou nepopsatelnou skutečnost, ale bylo uvedeno v rámci myšlenkového konceptu daného textu z určité úrovně poznání. Přesnější je vyjádření, že vše (tedy i foton) je vědomím, je součástí jednoho ohromného vědomí, které pro nedostatek jiného pojmu nazývám Teoversum.

   Z takto uvedené myšlenkové konstrukce pak vyplývá, že neexistuje absolutně nic, co by nebylo výsledkem tvůrčí činnosti Teoversa a jeho součástí. Neexistuje žádná náhoda či nahodilost, a to co bývá označováno jako princip neurčitosti, není nic jiného než princip závislosti poznání na úrovni daného (v tomto případě našeho lidského) vědomí.  

 

   V této souvislosti je možné si uvědomit, jaké místo zaujímá v struktuře Teoversa to, co je nazýváno Májá (iluze). Náš „hmotný svět“či 3D realita je považována za pouhou iluzi, sen, virtuální realitu. Tato koncepce do určité míry předpokládá, že existuje nějaká jiná „pravá“ realita. Jestliže však přijmeme koncepci Teoversa jako vědomí, tak pak vše je „pouze“ virtuální realitou, snem boha (Tvořitele). Všechny reality (třeba i 12D) jsou virtuální realitou, zrovna tak jako ta naše 3D realita. Proto je možno konstatovat, že i naše 3D realita je realitou v pravém slova smyslu stejně tak jako ostatní reality, které se liší pouze svou úrovní obdobně, jako tomu například bývá u počítačových her. Tyto reality jsou i velmi rozdílné a pro nás některé zcela nepochopitelné (při běžném stavu vědomí), ale stále se jedná o hru jednoho a toho samého (byť nepředstavitelně ohromného) vědomí.      

 

   Každá bytost (jakožto relativně autonomní součást Teoversa) se podílí svou tvůrčí činností na neustálém stváření Teoversa. Pro plné pochopení této myšlenky je třeba pod pojmem činnost chápat veškeré aktivity bytosti, včetně myšlenek a emocí. To, že mnoho aktivit různých bytostí nejsme schopni (zejména smyslově) vnímat, ještě neznamená, že tyto aktivity těchto bytostí neexistují.

   Pro vnímavější jedince jistě není problém představit si myšlenkové aktivity a emoce zvířat či rostlin, ale složitější je to již u bytostí tak zvaně nerostné říše, výrobků či dokonce atomů nebo fotonů. Samozřejmě ještě výrazně obtížnější je představa, jak všechny tyto bytosti se svými aktivitami mohou vzájemně reagovat a fungovat v tom neuvěřitelném celku s názvem Teoversum.

   Zdánlivě jednodušší je představit si myšlenkové aktivity a emoce bytostí vyšších než člověk, ale obávám se, že to je dané tím, že do nich promítáme vlastní myšlenkové konstrukce a emoce a naše představy jsou hodně vzdálené skutečnosti. Někteří jedinci ve stavech rozšířeného vědomí jsou schopni se svým vnímáním vyšším bytostem alespoň přiblížit, ale pak tu zůstává problém představu si udržet při návratu do běžného stavu vědomí a ještě ke všemu ji převést do lidštiny tak, aby to bylo srozumitelné i dalším lidem.

 

   Pokud přijmeme takovýto model Teoversa, jsou mnohé fenomény a skutečnosti, které vypadají jako zázrak, relativně snadno pochopitelné bez mimořádně složitých konstrukcí, o které se věda poměrně často pokouší, aby vysvětlila nevysvětlitelné. Napomáhá si k tomu vytvářením někdy i velmi komplikovaných teorií, které však ještě ke všemu většinou neodpovídají pozorováním a experimentům či běžné zkušenosti, a tak se vytvářejí ještě složitější doplňující a vysvětlující hypotézy a teorie.

 

   Jedním z takových fenoménů je například teleportace, při které dochází k přesunu bytosti v prostoru v okamžitém čase bez ohledu na vzdálenost. Pokud si neuvědomujeme, že prostor je pouze virtuální realitou, zdá se nám, že vzdálenost by měla mít vliv na rychlost přenosu. Universum lze zjednodušeně připodobnit k ohromnému superpočítači a toto podobenství je v mnoha případech poměrně výstižné. Díky současnému rozvoji počítačové techniky a počítačových aplikací (zejména her) je oproti dřívějším dobám mnohem snazší vysvětlovat většinu principů a zákonitostí Teoversa. Přenos informace například v rámci harddisku počítače je téměř okamžitý (zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná jen o změnu adresy informace) a teleportace svým způsobem není rovněž nic jiného než přenos informace či dokonce změna adresy umístění v počítači.

   Z jiného zorného úhlu je schopnost teleportace daná schopností bytosti při následném prokmitnutí z neprojeveného do projeveného koncentrovat se na zcela nový obraz reality. Tím se přesunuje z místa na místo v podstatě v nulovém čase. Kompletní informace o teleportované bytosti zůstává stejná, ale je na „nové adrese“. Náš běžný posun v prostoru v naší 3D realitě také není v podstatě ničím jiným než koncentrací našeho vědomí na nový obraz reality, ale pouze s tím rozdílem, že jsme schopni se v následném prokmitnutí koncentrovat jen na realitu nepatrně změněnou. Toto naše omezení neplatí v plné míře v astrálním světě (například při snění).  

 

   Vícedimenzionální bytost vnímá všechny „své“ inkarnace najednou, ale přímo je neřídí. Jejím „zájmem“ (nepřesný výraz daný převodem do lidštiny) je tvořivé prožívání, tvůrčí rozvíjení hry. Overego může navádět (a často tak činí) duši do role, která bude rozmanitější, tvořivější, ale méně příjemná pro ego. V jiné (nižší, pokud se to dá tak nazvat) úrovni poznání má utrpení souvislost s karmickými úkoly. Vše je neuvěřitelně propojeno do jediného ohromného celku, přestože se zdá, že některé jevy a příčiny jsou na sobě nezávislé. Teoversum je geniální dílo vymykající se jakémukoliv lidskému chápání.

 

   Soudobá věda má specifický přístup k předmětům zkoumání, protože se na ně až na výjimky dívá vždy jako na objekt a ne jako na subjekt, který má vědomí či přesněji, který je vědomím. Výjimkou jsou částečně lidé a v lepším případě i někteří savci jako například delfíni, ale i na tyto bytosti je pohlíženo velkou většinou vědních oborů pouze jako na objekty.

 

 

 

Co je to člověk

 

   Pojem člověk se zdá být relativně jasný a pravda je, v běžném životě nám používání tohoto slova nečiní žádné zvláštní potíže a většinou ani v souvislosti s ním nevznikají nějaké nejasnosti či dvojznačnosti. Pokud ale tento pojem začneme zkoumat detailněji, zjistíme, že to není zdaleka tak jednoduché.

 

   Zajímavá je mimo jiné i otázka, co je již člověk a co již není člověk z pohledu vývojového stupně. Otázka je možná trochu zavádějící, protože do určité míry předpokládá teorii evoluce tak, jak je nyní převážně chápána. Kterou bytost, jež je na tak zvaně nižším vývojovém stupni si s jistotou dovolíme označit jako ještě ne-člověka či před-člověka a podle jakých znaků? Zrovna tak i z druhé strany vývojového žebříčku, kterou bytost bychom již onačili jako nadčlověka (supermana), a kterými znaky by se od nás odlišoval? Osobně nepochybuji, že v lidské historii se na Zemi objevili (pojem „objevili“ jsem použil právě pro možnou variabilitu způsobu průniků do konkrétních bodů časoprostoru našich dějin) bytosti, které nebyly vnímány jako lidé, ať díky svým pro tehdejší lidi mimořádným schopnostem či technologiím.

    Dalším problémem pak budou tvorové vyvíjející se paralelně s námi. Kdy počet odlišujících prvků řekne tak, to už není člověk, a které to budou prvky? A jako odlišující prvek teď nemám na mysli určení, zda se jedná o pozemšťana nebo mimozemšťana. Potíže zejména vyvstanou s hybridy, tak jak o nich uvažují různé alternativní či konspirační texty.

   Dokonce jsem přesvědčen, že vzhledem k velké variabilitě lidských forem na Zemi (barva pleti, vzrůst, vzezření, povahové rysy nebo kultura), bude podobnost mezi některými mimozemšťany a některou lidskou rasou větší než mezi jednolitými lidmi.

 

   V této souvislosti mě udivuje, jak někteří badatelé či „badatelé“ s téměř neochvějnou jistotou tvrdí, jak vypadají například Síriané, Arkturiané, Plejáďané či dokonce Androméďané. V případě Plejáďanů se dokonce jedná o více hvězdných systémů a v případě Androméďanů dokonce o celou galaxii, a tak je na místě připustit možnost podstatně větší variability vzhledu a forem bytostí.  

   Zajímavé je, že všechny mimozemšťany označujeme dle názvu jejich hvězdy či souhvězdí, ale sami sebe jako pozemšťany, ačkoliv bychom se v duchu názvů ostatních měli nazývat spíše Slunečňané.

 

   Na pojem člověk je možno se podívat z více možných zorných úhlů a více rovin poznání a pro komplexní pohled jsem zvolil již známý systém Bůh – duch – duše – člověk, který je však do značné míry vnímán pod dogmaty různých církevních nauk a v důsledku toho někdy i jako systém manipulace. Proto tento systém označuji dle mého názoru přesnějšími či méně zavádějícími pojmy Teoversum – vícedimenzionální bytost – vědomí jako relativně autonomní část vícedimenzionální bytosti – ego. 

 

   Pojem ego, tak jak jej vnímám a používám, se nekryje s pojmem člověk, protože pojem člověk je dle mého názoru průnikem dvou úrovní. Zjednodušeně a bohužel i částečně zkresleně (což vysvětlím později) se to dá vyjádřit tak, že člověk je komplexem dvou složek duše (vědomí jako relativně autonomní části vícedimenzionální bytosti) a ega. Přitom vlastní ego se skládá rovněž ze dvou složek, a to těla a mysli. Obvykle se používá soubor tělo a psychika, ale vzhledem k tomu, že pod pojmem psychika se většinou rozumí duše, používám pro rozlišení pojem mysl.

   Základní rozdíl proti běžnému pojetí spočívá v rozšíření dvou složek člověka, tj. těla a duše, které považuji za nepřesné, na složky tři: tělo + mysl (tvořící ego) a duši. Hlavní rozdíl mezi duší a myslí ega je ten, že duše po skončení inkarnace přetrvává, zatímco mysl smrtí končí. Ego je role, kterou si duše přišla zahrát a role nemůže být redukována pouze na tělo.

 

   Zjednodušení a zkreslení tohoto stanoviska spočívá v tom, že z pohledu vyšší úrovně je duše tvůrcem nebo minimálně spolutvůrcem svého ega, svého tělesného a mentálního vzhledu. Spolutvůrcem je v tom slova smyslu, že jiná vyšší bytost stvořila něco jako vzorové ego a konkrétní podoba je již dílem duše. Obdobně jako v on-line počítačové hře simulující realitu programátor vytvoří vzorového avatara a podobu konkrétního avatara a jeho vlastnosti tělesné a psychické si již dotváří hráč sám.     

 

   Problémem soudobé lékařské vědy je skutečnost, že ze tří složek člověka duši neuznává vůbec a mysl posuzuje pouze jako funkci těla, přičemž má ještě často tendenci omezit ji na elektrochemické reakce. Nelze se pak divit, že takovéto redukované pojetí neumožňuje pochopení a vysvětlení mnoha jevů a úkazů, jejichž existence je vědeckými metodami zcela prokázána, a proto se takovýmto důkazům i poměrně úzkostlivě vyhýbá.    

 

   Jsme my lidé opravdu tak výjimečné bytosti, jak se dočítáme v mnoha různých koncepcích vývoje Země a Vesmíru zejména pocházejících z channelingových zdrojů? Jsme středobodem Vesmíru s nesmírným potencionálem nebo bychom se spíše měli řadit k jeho škůdcům (také jsem slyšel, že lidstvo je plíseň vesmíru)? Na jedné straně se bráním myšlence, že by lidstvo bylo zase tak výjimečným fenoménem v naší Galaxii či dokonce Vesmíru, ale zase na druhé straně se mi zdá, že mimořádný zájem mimozemských či nadpozemských bytostí o nás také nemůže být zcela náhodný. Částečně mně to připomíná situaci Čechů, kdy na jedné straně je velký zájem o využití jejich schopností, ale na druhé straně strach z jejich schopností vyvolává kroky směřující k tomu, aby je nemohli plně využít, protože pak by byli příliš velkou konkurencí.

   Vytvořil jsem si pracovní hypotézu, že minimálně jedním z hlavních důvodů je lidská schopnost silných emocí. Silné emoce jsou přitažlivé pro různé druhy bytostí z různých úrovní.

 

   Zcela nepochybně jsou lidé se svými zejména silnými negativními emocemi přitažliví pro různé parazitické formy bytostí, které se tak živí našimi negativními energiemi. Logické také je, že se snaží působit na jednotlivé lidi a lidstvo tak, aby těchto negativních energií strachu, nenávisti a utrpení bylo co nejvíce.

   Druhou skupinou jsou bytosti, které přitahuje možnost využití emocí při tvoření reality. Tvůrčí představa, myšlenka či záměr položené na mocnou emočně energetickou vlnu mohou podstatně ovlivňovat realitu, což může tomu, kdo toto ovládá, dát výrazný mocenský prostředek. 

   Na druhou stranu si myslím, že i naše schopnost silně prožívat lásku, radost, štěstí, smích může přitahovat vyšší bytosti, které se „koupou“ ve vlnách těchto našich pozitivních emocí.          

    Jako vše ve stvořeném světě i my lidé jsme polaritní. Je možné, že my lidé jsme zajímaví tím, jak „daleko“ jsou póly vzdálené, jak silné jsou protipóly (má-li někdo tu potřebu, může si představit protipóly dobra a zla) jak u jednotlivých lidí, tak u celého lidstva. Následkem je na jedné straně vysoká míra disharmonie, ale na druhé straně na Zemi rozhodně není monotónní nuda. Rozmanitost a pestrost různých dějů a jevů rovněž může být předmětem zájmů ne-lidských entit.     

 

 

 

Osud a svobodná vůle lidské bytosti

 

   Na toto téma bylo toho napsáno již tolik, že se zdá nemožné přinést něco nového. Již minimálně od dob starých Řeků máme dost filosofických i literárních děl, které se tématu věnují. V řeckých tragédiích jsou řešení jednoznačná ve smyslu nemožnosti vyhnout se svému osudu. Určení, jaký osud konkrétního člověka čeká je „ponecháno“ na vůli bohyním osudu (takové řecké sudičky), aniž je však blíže upřesněno, čím se při tvorbě osudu řídí, jaké mají důvody pro stanovení konkrétního osudu.  

 

   K tomu, aby toto pojednání bylo srozumitelné, je nutné, abych nejdříve vyjádřil, co si pod pojmy člověk, osud a svobodná vůle představuji, alespoň ve zjednodušené podobě. Bez definic těchto tří pojmů se může stát, že si pak vlastní text může každý vyložit částečně jinak, pokud i částečně jinak pojímá jednotlivé pojmy.

 

   Pod pojem člověk rozumím bytost homo sapiens žijící v naší 3D realitě na Zemi. Člověk (lidská bytost) se v mém pojetí skládá ze dvou složek – ega (tělo + mysl) a duše (vědomí).    

   Pod pojmem osud rozumím pojetí, ve kterém je běh událostí v životě člověka předem dán (určen). Otázkou je míra determinace.

   Pod pojmem svobodná vůle rozumím možnost člověka jednat na základě svých vlastních rozhodnutí, která nejsou determinujícím způsobem ovlivněna jinými faktory.

 

   Ani v naší 3D realitě se neděje nic náhodou. To, co se nám jeví jako náhoda, je důsledkem našeho nedostatečného poznání. Poznání má více úrovní a každá úroveň je dostupná jinému okruhu lidí či bytostí. Nelze zapomínat, že i rostliny a živočichové mají své úrovně poznání a inteligence a lze důvodně předpokládat, že existují i bytosti inteligentnější než lidé, kteří rovněž mají vyšší úroveň poznání.

   Běžným lidem tak zvaně civilizovaného světa, kteří jsou navíc silně a účelově ovlivňováni hlavními médii, se tak může mnoho událostí a dějů jevit jako náhodné, protože nemají dostatek „pravdivých“ informací.

   Míra (úroveň) poznání tak do značné míry určuje i svobodu každé bytosti.

 

   Vše je relativní a tím je dána i relativnost osudovosti či svobodnosti vůle. Z jednoho úhlu pohledu se může jevit, že v podstatě vše je osudem dáno a z druhého úhlu pohledu se naopak může jevit, že vše je dáno naší svobodnou vůlí.

 

   Určitou problematičnost posuzování vztahu osudu a svobodné vůle je možné lépe pochopit na příkladu. Pokud někdo spáchá úmyslný trestný čin (například krádež) a je přistižen a potrestán (pro zjednodušení se u tohoto příkladu vyhnu okolnostem a pohnutkám, které vedly ke spáchání trestného činu), nebude problém chápat předvídatelné následky činu (trest) jako akt svobodné vůle. Potrestaný znal možné následky svého činu, a přesto se svobodně rozhodl vykonat trestný čin.

   Složitější situace nastane, pokud následky nějakého jednání (činu) se projeví za dvacet let bez zjevné souvislosti s činem či dokonce v následujícím životě (následující inkarnaci). V takovém případě se budou (nejen postiženému) jevit následky jeho činu spáchaného kdysi dávno (a nemusí se jednat pouze o předchozí život) jako rány osudu a jeho osud jako nespravedlivý. V této souvislosti je zajímavé, jak oblíbené rčení „Pane bože, co jsem komu udělal?“ není ve velké většině případů myšleno vážně, přestože je opět ve velké většině případů otázka zcela na místě.        

   Z přístupu k otázce vztahu osudu a svobodné vůle plyne i vztah k závažné otázce odpovědnosti či neodpovědnosti za vlastní jednání. Dle mého pozorování lidských osudů a názorů a závěru z něj učiněného, je odmítání koncepce reinkarnací, velmi často důsledkem neochoty či neschopnosti převzít za své činy, svůj život a svůj osud plnou odpovědnost. Je samozřejmě mnohem jednodušší hledat příčiny svých životních neúspěchů v nepříznivých okolnostech našeho života a v jednání bytostí nás obklopujících.

 

   Pokud bychom měli vycházet z konceptu, že člověk je pouze egem (tělem a myslí), jeho determinace okolnostmi, které nemohl a nemůže ovlivnit, by byla zřejmě velmi vysoká. Namátkou uvedu nejvýznamnější faktory – genetická výbava, rodinné prostředí a výchova, společenské prostředí, významné události během života apod.

 

   Ne všechna rozhodnutí, která jsou „nesvobodná“ (neplynou ze svobodné vůle), jsou automaticky osudem.  Je mnoho našich aktivit, kdy nemáme zcela svobodnou vůli, kdy jsme determinováni svou minulostí, okolním prostředím, společností, morfogenetickými poli, egregory a mnoha dalšími vlivy a je sporné, jak dalece je vhodné všechny tyto vlivy chápat jako osud.

   To jsou případy, kdy je naše svobodná vůle částečně omezena, ale jako duše si svobodně můžeme zvolit inkarnaci s tím, jak ji budeme prožívat. I tato svoboda je však omezena existencí či neexistencí možných vhodných inkarnací.

 

   Když se nám chce na záchod, je naše svobodná vůle na záchod nejít omezena možnými důsledky, čímž nemíním pouze případy podobné údajné smrti Tycho de Brahe. Jsou méně závažné, ale přesto dostatečně nepříjemné následky našeho rozhodnutí. Dá se označit naše nutnost jít na záchod jako osud? Bohužel ne vždy tak, jako tomu je v tomto případě, je nám dána znalost těchto následků.

 

   Naše svobodná vůle z pohledu duše spočívá především ve výběru (částečně omezeném) role, kterou si jdeme zahrát.

   Při posuzování těchto otázek je vhodné si uvědomovat, že mezi duší a egem není žádná čistá a zřetelně ostrá hranice. Je to obdobné, jako když sledujeme divadlo. Nikdy žádná role v podání různých herců není úplně stejná. Kde je ta hranice mezi hercem a rolí, kterou právě hraje? Často si tuto hranici neuvědomují ani sami herci. V reálném životě si dokonce velká většina lidí ani neuvědomuje, že nejsou „rolí“, ale „hercem“ a ztotožňují se se svým egem. O to větší pocit osudovosti svých životů pak pociťují. 

 

   Podobenství s počítačovou hrou je možná ještě vhodnější pro pochopení vztahu osudu a svobodné vůle. Máme svobodnou vůli vybrat si počítačovou hru, kterou si chceme zahrát, i když i tato vůle není ve většině případů neomezená, protože je limitována například kvalitou našeho počítače, naším jazykovým vybavením a hrami, které máme k dispozici. I v tomto aspektu se však podobenství s počítačovou hrou blíží životu.

   V okamžiku, kdy si vybereme konkrétní počítačovou hru a zvolíme konkrétního avatara (postavu v této hře) i s jeho vlastnostmi a vzhledem, které si opět můžeme od určité míry zvolit, tak jsme ve své svobodné vůli omezeni pravidly této hry, jejím programem a algoritmy. Zásadní rozdíl „skutečného“ života oproti počítačové hře je ten, že běžný člověk si neuvědomuje, že si sám (duše, vědomí) zvolil konkrétní ego a konkrétní život (hru), a že to byl akt jeho svobodné vůle. 

 

   Mnoho lidí provází celý život neurčitý obecný strach běžně se projevující mnoha konkrétními strachy a fobiemi. Tento fenomén je většinou dán tím, že jejich podvědomá paměť obsahuje vzpomínky na minulé životy, ve kterých se často chovali tak, že působili ať už vědomě či nevědomě utrpení druhým bytostem, a tak se podvědomě obávají karmických důsledků v současném životě. Duši jsou tyto informace k dispozici a slouží ji mimo jiné zejména při výběru vhodné inkarnace. Vše však probíhá na podvědomé úrovni a lidé si tak neuvědomují skutečnou příčinu a podstatu svých strachů.

 

   Existuje mnoho názorů, že je zcela zbytečné znát své minulé životy a věnovat čas různým způsobům zjišťování informací z předcházejících životů, a že naopak se stačí koncentrovat pouze na život v přítomnosti. Podle mého názoru však některé informace, které mají zásadní vztah k našemu současnému životu, zvyšují naše poznání a chápání toho, co se nám děje a proč se nám to děje a dávají nám tak větší možnost činit svobodná rozhodnutí i ve smyslu úsloví, že svoboda je poznaná nutnost. Obdobně je to vyjádřeno v moudrosti modlitby: „Pane bože, dej mi sílu, ať změním to, co změnit mohu, dej mi sílu, abych strpěl to, co změnit nemohu a moudrost, abych to od sebe rozeznal.“    

 

   Na závěr, pokud bych měl odpověď na zásadní otázku shrnout pouze do jedné věty tak by zněla takto: „To, co se jeví jako osud člověka, je vyjádřením svobodné vůle duše (ducha)“.  

 

 

 

Dobro a zlo – absolutní a relativní a zlo pro lidstvo v dnešní době

 

   Dobro a zlo - věčný námět mnoha úvah a diskuzí je stále aktuální. I v dnešní době se mnoho lidí zabývá otázkou, zda existuje absolutní dobro a zlo, nebo jsou to pouze relativní pojmy a jaké vůči zlu zaujmout stanovisko, případně, zda a jak s ním bojovat.

 

Absolutní dobro a zlo

   Dle mého pojetí filozofie absolutní dobro a absolutní zlo jsou kategorie pouze v rámci určité ideologie. Pokud se dostaneme mimo rámec jakýchkoliv ideologií tvořených kýmkoliv (nejen lidskými bytostmi), absolutní dobro ani zlo neexistují. To, zda se jedná o dobro či zlo, je vždy hodnocení a aby se jednalo o hodnocení absolutní, muselo by takové hodnocení učinit Absolutno – Bůh. Bůh však nehodnotí, Bůh tvoří. Proto neexistuje žádné absolutní boží dobro či zlo. Pouze bůh v deformované personifikované podobě většiny náboženství (jako nástrojů manipulace lidským vědomím) hodnotí, soudí a k tomu, aby mohl hodnotit a soudit, stanovuje prostřednictvím zástupců na Zemi (kteří do této funkce zvolili sami sebe), co je dobro a zlo.    

Pokud podsouváme Bohu nějaké hodnocení nějakého činu, tak se jedná nepochopení toho, co Bůh je a jak dalece jeho „velikost a rozmanitost“ převyšuje naše schopnosti jej poznat.

 

   Boží dobro a zlo nejsou jako pojmy nic jiného než to, co za dobro či zlo považuje většina lidí určité společnosti. Když si např. vezmeme takový zdánlivě neotřesitelný princip „nezabiješ“, tak to vypadá, že není o čem mluvit, ale přesto jsou denně kromě lidí zabíjeny miliony bytostí (nezapomínejme, že i rostliny jsou bytosti) jen proto, aby se lidé najedli a získali tak energii pro vlastní život, protože tuto energii v této fázi svého vývoje neumějí získávat jiným způsobem.   

   Každý pohyb, vývoj, prostě vše co se děje, je střetávání dvou protichůdných sil, jehož výsledkem je směřování k harmonii. Při dosažení harmonie ustává jakýkoliv pohyb, jakékoliv myšlení i vědomí sama sebe. Zůstává pouze absolutno. Je nutná určitá disharmonie, aby se vědomí mohlo uvědomit sama sebe. Věčné snahy o dosažení harmonie jsou příčinou veškerého pohybu, ale paradoxně dosažením harmonie veškerý pohyb ustává. Pohybu ve smyslu jakéhokoliv se dění.

   Proto jsou nesmyslné koncepce jakéhosi božího dobra a zla, koncepce odpadnutí od boha případně návratu k bohu. Jediné odpadnutí od boha je naše disharmonie a tím uvědomění si sebe sama. Když si neuvědomuji sám sebe, tak neexistuji, disharmonie je podstatou všeho vzniku.

   To neznamená, že neexistuje dobro nebo zlo. Ale neexistuje nic, co je boží dobro nebo zlo. Dobro a zlo jsou pouze hodnocení toho, kdo toto hodnocení provádí, ať ho provádí z pohledu sebevyšších principů.

 

Relativní dobro a zlo

   Zjednodušeně a velmi obecně, ale zároveň i velmi diskutabilně by se dalo zlo definovat, jako to, co způsobuje utrpení (což může být i nečinnost) nějaké bytosti či bytostem a dobro, jako to, co bytostem přináší radost a štěstí. Ale stále a vždy to bude relativní a bude záležet na hodnocení toho, kdo koná nebo působí (případně nekoná) a toho na koho je působeno.  A nelze zapomínat ani na fakt, že jeden a ten samý čin může jednomu člověku přinést utrpení a druhému radost a štěstí. Nejjednodušeji se čin hodnotí jako zlo, pokud způsobuje utrpení nám nebo našim blízkým.

   Mnoho lidí či bytostí, které považujeme za zlé, jsou pouze bytosti nešťastné, které druhým ubližují zejména ze strachu. Opravdu zlých lidí, tj. těch, kterým utrpení druhých působí potěšení je relativně málo. Již podstatně více je lidí (a v poslední době jich ne náhodou přibylo), kterým je utrpení ale i štěstí ostatních lhostejné, jsou zcela bez emocí.

   Použití relativity zorného úhlu je vhodné i při hodnocení „temných bytostí“ (někdy uváděno jako bytostí 4. dimenze), kteří se živí našimi negativními energiemi, a proto v rámci svých možností vytvářejí pro lidi takové situace, aby projevovali co nejvíce negativních emocí. Pro tyto kvazi bytosti jsou naše negativní energie jejich životní energií a je pochopitelné, že se snaží o její přísun. Velká většina lidí se také příliš netrápí utrpením nižších bytostí, které ve formě potravy slouží lidem jako zdroj energie. A to v případě delfínů či velryb, jejichž maso je také používáno jako potrava, mám nejen já pochybnosti, zda se jedná opravdu o nižší bytosti.  

 

   Záleží na každém z nás, zda svým jednáním způsobujeme utrpení a zda jednání druhých nám způsobuje utrpení. Vše je relativní. Fyzická bolest může způsobovat masochistovi slast a na druhé straně rodiči stanovené rozumné omezení počtu hodin strávených před televizí může být pociťováno dětmi jako psychické utrpení.

 

Relativní zlo pro lidstvo v dnešní době

   Jako zlo pro lidstvo v dnešní době na Zemi lze obecně definovat jako aktivity směřující proti duchovnímu rozvoji lidstva (zvýšení frekvence vibrací vědomí), případně přímo proti jeho fyzické existenci. Takovouto aktivitou paradoxně může být i mravními humánními principy ne(z)řízený vědeckotechnický pokrok. Relativní je toto zlo z toho důvodu, že z pohledu hodnocení těchto aktivit silami je provádějícími se jedná o dobro a dokonce z jejich subjektivního pohledu se může jednat i o dobro pro Zemi a lidstvo (tedy nejen pro ně).

 

Jak toto relativní zlo chápat a náš rozpor s ním vyřešit

   S tímto konkrétním zlem nelze bojovat a vyhrát. Boj se zlem prostě z principu nelze vyhrát, protože jedním z principů zla je konflikt a boj.

   Vůbec bojem nelze vyřešit žádný konflikt, bojem lze pouze konflikt transformovat na jiný konflikt. Je možné, že i na relativně menší konflikt, ale vždy na konflikt. Konflikt dvou stran lze vyřešit pouze vzájemnou spoluprací obou stran. Ani násilné odstranění jedné ze stran konfliktu nikdy nic nevyřešilo.

   Pokud něco vnímáme jako zlo vně nás, tak to jen a pouze odráží nějaké zlo uvnitř nás. Pokud se harmonicky vyrovnáme se zlem uvnitř naší duše, můžeme se harmonicky vypořádat i se zlem vně nás.

 

   Absolutní zlo neexistuje, existuje pouze zlo relativní, tedy to, co za zlo považujeme my. Proto jediným možným způsobem „boje“ se zlem je to, co považujeme za zlo, přestat jako zlo vnímat. Když situace ve vnějším světě nebudou rezonovat se zlem uvnitř nás, nebudeme je vyhodnocovat jako zlo, nebudeme s ním bojovat a tak ho vlastně dále energeticky vyživovat.

To nicméně neznamená, že nebudeme uvažovat o některých věcech či situacích jako, že nejsou v souladu s našimi zájmy nebo s našimi představami a nebudeme vyvíjet aktivity k tomu, aby tyto věci či situace ovlivňovaly tak, aby se do souladu s našimi představami dostaly.

   Opakovaně musím zdůrazňovat, že se nejedná o pasivní přijímání jakékoliv situace s tím, že vše je, tak jak má být. V žádném případě. Pouze se jedná o to, jaké volíme prostředky a s jakými úmysly je používáme při prosazování svých zájmů či zájmů lidstva. Důležitá je čistota duše a čistota duše = čistota úmyslů.

   Zlo může volit i dobré prostředky ke zlým účelům. Dobro musí mít cíle i prostředky dobré, protože pokud použije proti zlu prostředky zla (např. ve stylu hesla účel světí prostředky), nemůže být výsledkem nikdy dobro. Mučit a zabíjet lidi pro jejich záchranu, zejména záchranu jejich duše, lze obtížně vidět jako cestu dobra, i když tak činily církve, jež se zaštiťují absolutním dobrem.

   Nad zlem nelze nikdy zvítězit prostředky zla. Použít prostředků zla může pouze ten, u kterého takovýto prostředek rezonuje se zlem v jeho nitru. Připomínám, že pokud používán pojem zlo, stále se jedná o relativní zlo pro lidstvo v dnešní době.

 

   Zlo má v „boji“ s dobrem vždy převahu. Nemusí se „zdržovat“ morálními předsudky a přemýšlením o volbě prostředků, protože pro zlo je každý prostředek, který vede k cíli, vhodný. A také pokud dobro přistoupí na boj se zlem, světlo dobra v boji začíná šednout, až se může zcela dostat na stranu zla. Názorná ukázka obou procesů je v pohádce pro dospělé v posledních dílech obou trilogií „Star Wars“. Ve 3. díle se hlavní hrdina v boji proti zlu stává jeho součástí a v 6. díle naopak hlavní hrdina odmítne zabití představitele zla jako prostředku vítězství nad zlem.  

   Dobro může stokrát vyhrát bitvu, ale prohraje válku při jediné bitvě, kdy použije prostředků zla, což se i stalo mnohokráte v lidských dějinách. Teorie, že jedině revoluce a boj může vést k nastolení spravedlivé společnosti je nedílnou součástí systému manipulací a také se použité prostředky vždy na „nové spravedlivé společnosti“ projevily.  

 

   Jak je možné, že přes všechny tyto výhody zla, je situace dlouhodobě relativně vyrovnaná a šance na úspěšný duchovní vývoj lidstva jsou nemalé? Tím důvodem je to, že dobro má mocnou zbraň, kterou je láska a proti této „zbrani“ nemá zlo žádnou obranu. Když naše duše ovládne láska, není v ní místo pro zlo a vnější zlo nemá s čím rezonovat uvnitř nás. Tím přestane být vyživováno našimi negativními energiemi a dalo by se říct, že pramen zla (energie, která zlo vyživuje) tím vyschne. Když přestaneme působit utrpení druhým bytostem, přestane proudit k „temným kvazi bytostem“ pro ně životodárná negativní emoční energie a ony postupně zeslábnou natolik, že jakkoliv přestanou ovlivňovat naše životy.       

 

   Teorie, že můžeme být šťastní jen přes utrpení vlastní nebo cizí je cílená manipulace lidstvem. Je to stejně nesmyslné tvrzení jako, že válkou můžeme dosáhnout harmonického a pro všechny spravedlivého míru. Docela mě děsí představy některých lidí o tom, jak se vypořádat s našimi současnými vládci a jejich loutkami, tak jak je to možno se dočíst v různých diskuzích na internetu. Doufám, že i tito lidé brzo pochopí, že násilí není cesta vzhůru.

 

   Jediná možná cesta vzhůru je cesta transformace rozhodující části lidstva do stavu duchovní čistoty, což bude mít za následek duchovní rozvoj lidstva a Země. Je na nás všech, abychom se do tohoto procesu transformace zapojili a aktivně se ho vlastní prací zúčastnili. Důležité je nenechat se strhnout a nenechat si vnutit „styl boje“ soupeře. Je nutno počítat s tím, že k tomu využije (a také využívá) všech vhodných situací a prostředků, a to jak dlouhodobě plánovaných, které se dají do určité míry předvídat (a je možno se o nich dočíst v mnoha konspiračních teoriích), tak i nově vzniklých a nově vytvořených.

 

 

 

Vliv genetické výbavy, prostředí a duše – naše nové role

 

   Existuje velmi mnoho různých tu více tu méně vzájemně si odporujících teorií a názorů na roli genetické informace, vlivu prostředí a inkarnované duše v procesu utváření a formování konkrétní lidské bytosti. Většinou je preferována pouze jedna ze složek a druhým je přičítán pouze menší či zanedbatelný vliv. Ortodoxní materialistická věda duši ani neuznává a tak logicky neuznává ani její vliv. K plnému pochopení je však nutno chápat všechny tři složky v jejich komplexnosti a vzájemných vazbách a bez podceňování kterékoliv z nich a přeceňování jiné.  Pokusil jsem se podívat na tuto oblast co nejkomplexněji (při nutné míře zjednodušení) a rovněž z trochu jiných úhlů než je běžné. Myslím, že pochopení těchto procesů má i význam pro práci na sobě.  

 

   Oficiální věda neřeší příliš úspěšně důvody, proč stejným rodičům se rodí děti se zcela odlišnými fyzickými a psychickými vlastnostmi, přestože genetickou výbavu mají shodnou. Zřejmě je vlivu náhody při smíchání jednotlivých ingrediencí genů obou rodičů přisuzována největší či dokonce jediná role. Pokud ale přijmeme tezi, že náhody neexistují, musíme se nutně věnovat i nematerialistickým příčinám.

 

   Potencionální genetická výbava je dána každé bytosti v její DNA, která obsahuje ohromující množství genetických informací. Tyto informace však nezahrnují pouze genetickou informaci rodičů, ale i dalších předků, rodu či rasy. Čím více je však konkrétní genetická informace „vzdálena v čase“, tím je její informační intenzita nižší. Zvolením svých rodičů si duše volí tuto kompletní potencionální genetickou výbavu. 

 

   Duše (vědomí bytosti) si z této široké databáze vybírá pouze některé genetické informace, které považuje za vhodné pro splnění učebních procesů, pro dosažení poznání či pro vývoj v daném životě (uvedené tři možnosti se vzájemně nevylučují, ale jedná se pouze o pohledy z rozličné úrovně poznání).

   Výběrem patřičných genetických informací pak vzniká konkrétní genetická výbava jedince, kterou jsou určeny jeho základní charakteristiky těla a mysli. Tento proces výběru však není jednou provždy ukončen narozením. Pokračuje během dětství, kdy si duše může zkoušet jednotlivé odlišné varianty. Tento proces je do určité míry završen dospíváním. Přesto někdy dochází v průběhu života (a není to zas tak výjimečné) ke změnám, které pak mají za následek i změny lidské bytosti jak fyzické, tak mentální. Tyto změny je možné vysledovat u relativně širšího okruhu lidí.

 

   Zdá se logické, že tak zvané starší duše (s vyšší frekvencí vibrací) si vzhledem ke svým zkušenostem z mnoha životů vybírají „kvalitněji“ a nepotřebují dělat v průběhu života korekce. Takoví lidé se pak celý život výrazně vzhledově a v základních povahových rysech nemění. Podoba takových lidí je víceméně stejná, jsou poznatelní i po mnoha letech a dá se předpokládat i jistá konzistentnost jejich chování, což ovšem neznamená, že nemohou i radikálně měnit své názory. Naopak častěji než u druhých u nich dochází k náhlému „prozření“.  

 

   Po prožití zážitků blízkých smrti (NDE) někdy (a možné je, že i často) dochází k tomu, že tento stav či zážitek má za následek „prozření či probuzení“ duše. Duše si pak volí novou životní roli, která je tu méně tu více odlišná od role původní a k tomu si pak duše vybírá novou sadu genetických informací z DNA. Tím se dají vysvětlit někdy dost podstatné změny lidí po NDE, a to nejen psychické ale i fyzické. Příbuzní a známí pak vnímají tuto bytost jako nového člověka. Tyto proměny se někdy vysvětlují i výměnou duší a nelze to zcela vyloučit, ale výše uvedený proces se zdá přece jen pravděpodobnější, a proto bude zřejmě častější příčinou změn.

   K takovéto změně vlastností dochází občas i bez drastických zásahů do fyzického těla či jiných šokových „terapií“. Při evolučním vývoji v rámci jednoho života může dojít postupnými kvantitativními změnami (pravidelnou prací) k postupnému navyšování frekvence vibrací až dojde ke kvantovému skoku a tím i ke změně kvalitativní. Tato změna pak může mít rovněž za následek výběr částečně nové genetické výbavy. 

   Výrazné změny na fyzickém těle se logicky realizují snáze v procesu růstu a dospívání, než když je již vývoj těla celkově ukončen.

 

   Uvedený proces je však možno vztáhnout i na další bytosti a není vhodné jej omezovat pouze na člověka. Čím vyšší druh bytostí na vývojovém řebříčku, tím je i více individualizované vědomí. Dospělý člověk má plně individualizované vědomí, které je si vědomo sebe sama jako relativně samostatné entity. Toto plné vědomí sebe sama jako samostatné entity však nepřichází narozením, ale až přibližně kolem třetího roku.

 

   Běžně je uváděno, že u zvířat se jedná o kolektivní duše, ale je velmi pravděpodobné, že stupeň či míra „individualizace či kolektivnosti“ duše je velmi odlišná dle postavení na vývojovém řebříčku. Věda v poslední době pokročila ve výzkumu inteligence zvířat dokonce až tak daleko, že jim i určitou míru inteligenci přiznává. Tento výzkum však přináší výsledky, které jsou v rozporu s dosavadními názory jak na evoluci, tak i na podstatu či příčinu inteligence a možná by se rovněž dalo říct na zdroj inteligence. V poslední době zjišťovaná vysoká inteligence některých druhů ptáků či dokonce chobotnic tuto tradiční představu o podstatě a zdroji inteligence ve vztahu k vývojovému stupni významně narušuje. Stále více tak začíná získávat přívržence myšlenka, že zdrojem inteligence je vědomí, které je na mozku nezávislé a naopak, že mozek funguje víceméně spíše jen jako tuner (přijímač).

 

   Tato míra individualizace vědomí (duše) také určuje míru individualizace konkrétních bytostí ve smyslu jejich odlišnosti od jedinců stejného druhu. Je pravda, že pro zkoumání odlišností dvou psů stejného druhu máme podstatně lepší podmínky, než je tomu u dvou mravenců stejného druhu, ale přesto jsem toho názoru, že u psů je tato diferenciace podstatně větší. 

 

   Zajímavé by bylo porovnat DNA jednoho druhu mravenců u různých mravenišť, tj. různých potomků jedné mravenčí královny, případně i mravenišť královen potomků původní mravenčí královny. Potomci jedné mravenčí královny, kteří jsou zároveň příslušníky jejího mraveniště, by měli mít téměř shodnou DNA na rozdíl od mravenců stejného druhu, ale jiné mravenčí královny a z jiného mraveniště, protože výběr genů z celkové genetické databáze druhu provádí jedno vědomí (zjednodušeně kolektivní vědomí mravenčí královny). Vědeckými pokusy bylo zjištěno, že královna „řídí“ chod mraveniště i pokud je velmi vzdálena a případně uzavřena v prostředí, kam nepronikají elektromagnetické vlny. Pokud však královna zemře, končí do té doby jinak bezchybný chod mraveniště. 

 

   Vliv prostředí je jako mnoho dalších věcí materialistickou vědou redukován pouze na vlivy hmotné jako je prostředí, ve kterém žijeme, rodiče, školu apod. Toto omezení pak má za následek, že další a přitom velmi podstatné vlivy nejsou brány v úvahu.

 

   Podstatný vliv, který by byl za jistých okolností i akceptovatelný materialistickou vědou, je vliv vibrací a zejména zvukových na naší DNA. Existují vědecké názory (i když zatím ne plně akceptované širokou vědeckou obcí) prokazované i vědeckými experimenty, že naše DNA je ovlivnitelná zvukovými vibracemi. Jednou z nejdůležitějších zvukových vibrací, které nás ovlivňují již v prenatálním stavu, je řeč matky a dalších lidí v blízkém okolí. Mateřština je důležitým faktorem podílejícím se na procesu formování konkrétního jedince. Z určitého zorného úhlu je mateřština jedním ze základních faktorů tvořících spolu s genetickou výbavou příslušnost k určitému národu s jeho charakteristickými rysy.

 

   Dalším nezanedbatelným faktorem jsou v daném prostředí (které je vhodné chápat v co nejširším smyslu slova) vyskytující se morfogenetická pole, která rovněž ovlivňují proces formování každé lidské bytosti. Na rozdíl od předchozího faktoru, není vliv morfogenetických polí tak „snadno“ vnímatelný a právě proto je ještě méně obecně uznávaný, na což má vliv i to, že prostorová vzdálenost nehraje takovou roli jako u zvukových vibrací.      

    I zde je nepochybně důležitá role duše, která si výběrem životní role (inkarnace) vybírá i prostředí, ve kterém se bude pohybovat.

 

   Vliv třetí složky (duše) jsem již víceméně popsal ve vztazích s prvními dvěma složkami. 

 

   Když se nám podaří se neztotožňovat s vlastním egem a v rámci našich možností jsme schopni si uvědomovat, že jsme duší a ne egem, naskýtá se nám možnost zamyslet se nad tím, jak ve smyslu výše uvedeného textu vědomě pracovat na vlastním vývoji včetně možné změny naší genetické informace výběrem nových fyzických a psychických vlastností z potencionální genetické výbavy dané naší komplexní DNA.

 

   V průběhu našeho života můžeme na základě pochopení principu vztahu duše a genetické výbavy a prostředí na sobě pracovat. Jak jsem již uvedl, je možno i v relativně pozdním věku provádět nový výběr z genetické výbavy naší DNA, a tak do určité míry měnit naše fyzické a psychické vlastnosti.

   Jestliže duše (vědomí bytosti) po prožitku NDE pochopí, kým opravdu je a na základě tohoto prožitku dokáže vybrat z genetické výbavy dané naší DNA jiné prvky, není důvod, proč bychom toho nemohli dosáhnout i bez tak velkých otřesů a těžkých životních zkušeností jako je klinická smrt, či její blízkost.

 

   Ovlivnění naší DNA je již prokazatelně možno provádět pomocí vibrací a jsou dlouhodobé zkušenosti s ovlivňováním DNA pomocí zvuků a hlasu. Například dlouhodobý vliv manter je obecně známým jevem.

 

   Dle mého názoru mezi ovlivňování vibracemi patří i různé afirmace (potvrzení). I myšlenka má svoji vibraci, která může ovlivňovat DNA. Pokud ji navíc podpoříme i zvukovou vibrací, dochází k synergickému efektu.

 

   Jaké jsou tedy naše možnosti, pokud jsme přesvědčeni, že se naše mysl a/nebo tělo nachází ve stavu, s kterým nejsme zcela spokojeni. Toto přesvědčení je základní podmínkou, protože mnoho lidí (pravděpodobně většina) nevidí důvody ke své změně, ale předpoklady k dosažení svého „štěstí“ vidí ve změně stavu okolního světa, což v podstatě znamená změně druhých bytostí a jejich chování.

 

   Prvním a možná nejdůležitějším předpokladem je vědomí vlastního já, které není ztotožňováno s egem (tělem a myslí). Pokud si uvědomujeme, že nejsme egem, ale duší (vědomím) a že ego je role, kterou si inkarnací duše přišla zahrát, máme možnost díky svému odstupu pozorovatele posoudit, jakou roli to hrajeme a případně se rozhodnout, zda v této roli budeme v nezměněné podobě pokračovat, či zvolit si nové pojetí role.

   To znamená roli důkladně analyzovat, pochopit a dešifrovat její jednotlivé aspekty a na základě této analýzy vyhodnotit, které aspekty role bychom rádi vypustili či změnili, případně které nové aspekty bychom v novém pojetí role rádi uvítali.

 

   Další fází je vytvoření vize nové role. Je vhodné si ujasnit, kým chci být, jaký mám cíl. To je velmi důležité, protože bez toho, abychom si definovali to, čeho chceme dosáhnout, je velmi obtížné, ne-li nemožné, něčeho cílevědomě dosáhnout. Přitom není podmínkou, aby tato vize obsahovala komplexní představu role včetně detailů. Může se jednat i o velmi jednoduchou představu nové role – například zářící láskyplné bytosti. Je ale velmi důležité, aby tato vize byla formulována pozitivně (což nutně neznamená, že vlastní role musí být pozitivní – míněno z obecného pohledu ostatních), a tak by neměla obsahovat žádné zápory, jako např. „Nejsem agresivní“, „Nebolí mě hlava“, „Nemám problémy“ apod.

   V této souvislosti si uvědomuji, jak často se rodiče, učitelé nebo trenéři snaží, aby se jimi „vychovávané“ bytosti koncentrovaly na nedělání či odstranění dle jejich názorů špatných návyků či chyb, místo toho, aby jejich koncentraci zaměřovali na „správné“ provedení či chování.    

 

   Tady si dovolím malou vsuvku. Uvedená doporučení nejsou míněna tak, aby pomohla někomu stát se lepším, protože to je velmi relativní, ale mají pomoct k tomu, abychom se stali tím, kým se stát chceme, abychom hráli tu roli, kterou hrát chceme. Zjednodušeně řečeno nejedná se o doporučení kým být, ale jak jím být. Takže vizí může být například i „Větší agresivitou se prosazuji ve společnosti“. 

 

   Nelze také vyloučit, že je někdo (i při plném vědomí si sebe sama a své role) se svojí rolí spokojen, i když hodnocení této role ostatními nemusí být kladné. Každé hodnocení je relativní.

 

   Velmi pomáhá stanovení slovně vyjádřené podpůrné afirmace v přítomném čase jako například „Jsem zářící láskyplná bytost“. Je vhodné tyto afirmace používat jako mantry a říkat si je nahlas a jejich zvukem nechat rozvibrovat celé tělo. Pokud někdo má tu schopnost, je vhodné si afirmaci „zhudebnit“ a zpívat si ji, protože to pomáhá k lepšímu prostoupení vibrací tělem i myslí. Takto námi stvořenou mantru je možno používat kdykoliv (a kdekoliv) a pokud možno často.

   V neposlední řadě je důležité začít novou roli hrát okamžitě. Také by se dalo říct hrát si na ni. Jako příklad uvádím modelovou situaci s vizí nové role „zářící láskyplné bytosti“. Nastane běžná situace v životě, kdy se někdo chová způsobem, který v nás v minulé roli vzbudil negativní emoce, a my jsme zareagovali s patřičnou agresivitou a dotyčnému minimálně vynadali. V nové roli si uvědomíme, že jsme zářící láskyplnou bytostí, která reaguje jako zářící láskyplná bytost. Pozor, to neznamená, že zářící láskyplná bytost si nechá všechno líbit a pasivně přijímá ubližování od druhých.

   Velmi důležitá je přitom stálá koncentrace vědomí na to, že jsem zářící láskyplná bytost, protože pokud na to zapomeneme, vracíme se do starých rolí a můžeme pak dopadnout jako Zdeněk Svěrák v roli herce Karla Práchenského v Cimrmanově hře Záskok. Je to obdobné, jako když na divadle je herci přepsána role, kterou už hrál třeba 150 krát. Jeho koncentrace na nový text a nové pojetí musí být několikanásobně vyšší, než při 149. repríze.

 

 

 

Disharmonie duše a ega

 

   Inkarnovaná duše a ego (tělo a mysl) mají často, ne-li většinou, rozdílnou úroveň. Úroveň duše je dána do značné míry jejím „stářím“ (počtem inkarnací na Zemi i jinde), úroveň ega je dána do značné míry geny převzatými od předků a morfogenetickými poli, ve kterých se lidská bytost převážně vyskytuje či vyskytovala. 

   V současné epoše se mnoho starších duší snaží inkarnovat na Zem a pro nedostatek jiných těl (eg) se inkarnují do „toho, co je k dispozici“. Vzhledem ke genetickým dispozicím a převládajícím morfogenetickým polím se vyskytuje pro tzv. vyšší duše relativně málo vhodných těl, a tak mnoha duším nezbývá nic jiného, než se inkarnovat do těl, která jsou pro ně vibračně ne zcela přiměřená, takže vzniká určitá disharmonie.

 

   Teoreticky mohou nastat tři případy. Duše a tělo jsou přibližně na stejné úrovni, duše je na vyšší úrovni než tělo nebo je duše na nižší úrovni než tělo. Případ přirozené vyrovnanosti těla a duše bude asi spíše výjimečný a nejčastější bude i z výše uvedeného důvodu případ, kdy duše je na vyšší úrovni.

   Jen pro jistotu upozorňuji, že se jako téměř vždy jedná o nutnou míru zjednodušení a z vyšších úrovní poznání se disharmonie nemusí jako disharmonie jevit.

 

   V případě, kdy je duše na vyšší úrovni než tělo, je disharmonie mezi tělem a duší většinou víceméně závažnou komplikací pro komplexní lidskou bytost. Míra závažnosti problému pro konkrétní lidskou bytost je dána kromě míry rozdílnosti úrovní duše a ega také tím, zda si lidská bytost uvědomuje tuto disharmonii. Pokud si ji uvědomuje, může volit nástroje k tomu, aby tuto disharmonii zpracovávala a zvládala mimo jiné i v rámci úsloví, že svoboda je poznaná nutnost. Je možné pracovat na šlechtění ega, případně i na optimalizaci výběru genů z genetického materiálu předků a zároveň si být vědomi jistých hranic (které jsou však spíše za mimořádných okolností překročitelné) omezujících lidskou bytost v dané inkarnaci.

 

   Bez jakýchkoliv hodnověrných důkazů si myslím, že většina lidských bytostí „trpících“ touto disharmonií si jí není vědoma a vzhledem k tomu se tito lidé dostávají do problémů působených jejich vnitřními rozpory. Tito lidé pak často působí na ostatní rozdílně dle toho, zda jsou schopni se v daný okamžik napojit spíše na ego nebo spíše na duši. Z tohoto rozdílného napojení pak logicky vyplývají rozdílná hodnocení konkrétní lidské bytosti. Nemusí se v konkrétním případě jednat jen o rozdílnou schopnost vnímání, ale může se jednat i o variantu hodnocení různých činů jedné konkrétní lidské bytosti. Motivy různých činů jedné bytosti mohou být rozdílné právě podle toho, která z těchto dvou relativně autonomních entit jedné lidské bytosti v daném okamžiku jednání ovlivňuje.

   Trochu mimo téma článku - existují rovněž bytosti, u kterých si lidé najdou, co chtějí a různá hodnocení jedné bytosti se od sebe i velmi odlišují. Tato rozdílnost hodnocení se nepohybuje jen ve spektru dobro – zlo, ale ve více rovinách a není dána pouze nebo vůbec disharmonií duše a ega.

 

   Varianta, která je v případě uvedené disharmonie nejvíce viditelná pro ostatní, je ta, když u takovéhoto jedince nedochází ke vzájemné korekci duše a ega, ale hegemonem při vlivu na konkrétní jednání se stává vždy pouze jedna složka.

   Daný jedinec pak může střídat okamžiky, kdy je jeho jednání ovládáno (v hraničních případech) nepodmíněnou láskou s okamžiky, kdy jeho jednání je zcela ovládáno egem, což nutně neznamená, že jedná egoisticky, ale motivace jeho jednání je ve vleku převzatých genů a morfogenetických polí. Toto „egoistické“ jednání se může jevit ostatním jako zcela nepochopitelné v protikladu s jednáním „řízeném“ duší toho samého jedince. Čím vyšší je rozdíl mezi úrovní ega a duše, tím větší jsou i výkyvy v chování daného jedince.

 

   Rychlost změn a velikost amplitudy (výkyvu) pak ovlivňuje schopnost a možnost soužití s ostatními (nejen lidskými) bytostmi. Například Bohyně inkarnovaná do ega bojovníka prosazujícího rezolutně svoji vůli je velmi silná kombinace, ale je jen jedna z mnoha.

 

   Disharmonie se může projevovat v různých formách, nejen v protikladnosti bezpodmínečné lásky a egoismu. V případě, že je duše na vyšší úrovni než ego, je častým případem situace, kdy lidská bytost se podceňuje, protože si není vědoma své skutečné podstaty a „hodnoty“. Pokud je situace obrácená, dochází naopak často k vlastnímu přeceňování. Otázka sebepoznání a sebehodnocení hraje velkou roli v životě lidských bytostí, což se týká i větších společenských celků jako jsou například národy či státy.

 

   Úroveň ega je do určité míry ovlivněna i poslední předchozí inkarnací, protože je nepravděpodobné, že mezi dvěma časově sousedícími (v rámci modelu lineárně běžícího času) inkarnacemi dochází k převratnému vývoji a ega v těchto sousedících inkarnací mají mnoho společných znaků, i když životní role mohou být v těchto dvou „sousedních“ inkarnacích i zcela odlišné.

 

   Pro disharmonické bytosti, u nichž dochází k rychlému střídání vlivu ega a vlivu duše s velkými výkyvy (amplitudami), není jednoduché najít si vhodného partnera. Pravděpodobně kromě totálního flegmatika je vhodný podobně disharmonický partner, který je schopen se obdobně rychle ve svém jednání přeorientovávat z duše na ego či obráceně. 

 

   Soudím, že v současné době se u nás vyskytuje poměrně dost takových bytostí, a tak je určitě zajímavé hledat pro tyto bytosti vhodné řešení pro zmírnění této disharmonie a jejích následků.

   Pravděpodobně vůbec nejdůležitějším prvním krokem pro tyto bytosti je uvědomění si svého stavu. Samozřejmě prvotní je vědomí toho, že lidská bytost se skládá z duše (vědomí) a ega (mysli a těla). Pokud už bytost chápe tuto zdánlivou dualitu duše a ega, může při dostatečně pečlivé a „odvážné“ introspekci (zkoumání vlastního vědomí) dojít k poznání disharmonie vlastní duše a ega. Toto poznání (přiznání si) vlastního stavu je jako téměř vždy základem při hledání nějakého řešení. Z vlastního disharmonického stavu pochopitelně plynou často i problémy v běžném životě, které se však často jeví, jako by byly působeny nedostatky (disharmonií) druhých lidí. Přiznání si vlastní disharmonie a vzhledem k tomu i přitahování si disharmonických lidí a situací do vlastního života je nutným předpokladem pro možnost hledání řešení majících naději na úspěch.

 

   Dalším krokem je koncentrace na své jednotlivé kroky včetně rozpoznávání, čím v daném okamžiku bylo vlastní jednání převládajícím způsobem ovlivňováno. Po zvládnutí tohoto kroku je možno přistoupit ke kultivaci ega z pohledu duše, včetně částečného omezování vlivu na jednání. Abychom mohli přistoupit ke kultivaci ega, je důležité se cíleně věnovat prozkoumání vlastního ega a zejména jeho temných stránek, což není vždy příjemná práce, ale je skutečně potřebná. Tento průzkum a zpracování vlastních temných stránek pak výrazně omezuje situace, kdy v nejméně vhodném okamžiku na nás vyskočí takový kostlivec ze skříně, že se pak divíme, jakého jednání a uvažování jsme v daný okamžik schopni. Jen když jsme si vědomi svých temných stránek, jsme schopni s nimi žít tak, abychom co nejméně ubližovali sobě a ostatním bytostem.

   Na druhé straně je rovněž důležité znát i světlé a silné stránky ega bez falešné skromnosti, abychom je dokázali využít k lepšímu plnění životních úkolů a cílů a plnému využití svého potenciálu.

 

   Dle mého názoru však není vhodné zcela omezovat vliv ega, protože by to mohlo vést k popření smyslu a účelu konkrétní inkarnace do konkrétního ega. Důležitým faktorem je to, jak dalece konkrétní lidské bytosti vlastní disharmonie a její účinky na její život nevyhovují zejména s ohledem na spolužití s dalšími bytostmi. Je známo, že mnoho věhlasných guruů si zachovávalo podivné lidsky přízemní libůstky.

 

   Zdá se mi pravděpodobné, že současná situace na Zemi, kdy dochází ke zcela zřetelné polarizaci (což nutně zanechává následky na morfogenetických polích a na vibračním stavu duší), má vliv na zvyšující se disharmoničnost některých lidských bytostí. Tím více je důležité si být této možnosti u sebe či druhých vědom a začít s tím pracovat.

   Znalost disharmonie a její formy u druhých lidí nám umožňuje lépe chápat jejich jednání, jeho příčiny a motivy. 

 

   Nacházíme se v době, kdy by bylo nanejvýše příhodné, aby se duše vyšších úrovní probudily a převzaly otěže řízení na Zemi do svých rukou podstatně více, než tomu bylo doposud. Prvním předpokladem k tomu je pochopení na hluboké vnitřní úrovni (vhledem či vnorem), kdo každý z nás svou podstatou je. 

 

 

 

Interview s vlastní duší

 

Pro účely tohoto textu pominu, kdo či co je tím „skutečným“ já a budu považovat své ego za já. Myslíme si, že o sobě víme vše, ale občas není pravdě nic tak vzdálenějšího. Co však víme nebo tušíme o své duši? Napadlo mě, proč se jí vlastně nezeptat. A tak vzniklo následující interview. Prosím berte ho spíše jako povídku s nadsázkou a ne doslovně jako rozhovor autora s jeho vlastní duší. 

Nadále Ego – E: a Duše – D: 

E: Interview s vlastní duší, to je hezký název, ne?

D: Jak to s vlastní duší, to vypadá, jako když ty mě vlastníš, ale tak to přeci není. Nemělo by se to jmenovat spíše rozhovor duše s vlastním egem?

E: To by tak dobře nevypadalo. I duchovno je o marketingu. Název přitahuje nebo také ne. K čemu jsou zajímavé informace, když je nikdo nečte? Také je k tomu možno přistoupit i z jiného pohledu. Otrok je vlastněn otrokářem a také může říkat: „To je můj otrokář.“

D: Tak dobře, nechám ty drobné světské věci na tobě. Ty budeš dělat takové ty podružnosti jako jak žít, jak milovat, jak pracovat na svém duchovním vývoji a já ty velké věci, jako co je bůh, jak funguje čas apod.

E: Já jsem si myslel, že mi diktuješ vše.

D: Tak částečně ano, ale pojďme k věci.  

E: Tak prosím, jsi připravena?

D: Jsem připravena. To už říkal Werich.

E: Tak čím bychom začali?

D: Zkus to od začátku.

E: Jak jsi vznikla nebo byla stvořena?

D: No až tak daleko jsem to nemyslela, raději bych zůstala zde ve 3D a v rozumném dosahu času a prostoru.

E: Dobře, tak kdy a proč jsi přišla na Zemi?

D: To lidské lpění na lineárním času je někdy skutečně problém. Lineární čas neexistuje. Prostě jsem přišla do takového časoprostoru Země, kde se mimo jiné vyskytuje i tato inkarnace a ty. Jedná se o jakousi sumu inkarnací, které jsou všechny současně a nedá se to jednoduše vyjádřit jako časová souslednost.

E: Počkej, chceš říct, že jsi současně inkarnována do více bodů časoprostoru?

D: Samozřejmě.

E: Takže nyní existují jakási má bratrská já a ty jsi ve všech obsažena?

D: Tak nějak by se to dalo vyjádřit, aby to bylo pro tebe srozumitelné. Tyto inkarnace z tvého vnímání lineárního času mají časovou souslednost, ale kauzální příčinnost není zcela v souladu s touto sousledností.

E: Odpovědi se týkají filosofie času a jsou sice zajímavé, ale o tobě jsem se nedozvěděl nic.

D: Tak pokládej správné otázky a budeš dostávat správné odpovědi.

E: Zkusím to, ale jestli zase skončíme u filozofie, tak půjdu raději dělat interview se svým tělem. Proč sis vybrala Zemi k inkarnacím?

D: To je zajímavá otázka, ale odpověď je relativně jednoduchá. Protože Země je úžasné „místo“. Slovo místo je v uvozovkách, protože nenacházím vhodný název v lidštině pro nějaký konkrétní bod virtuální reality či Teoversa. Jsem něco jako informholik – závislá na poznání a zde se dá získat neuvěřitelné množství informací. Těch dějů, druhů bytostí a myšlenkových forem, které se zde dají poznat! To se jinde nachází obtížně. A tahle inkarnace, to je opravdu blaho pro informholika.     

E: Takže ty se neinkarnuješ kvůli svému vývoji, jak je možné se všude dočíst?

D: Jaký vývoj, když lineární čas neexistuje? Jsem všechny vývojové formy současně, jsem dokonalost sama.

E: Mám pocit, že ať se ptám na co chci, vždy skončíme u odpovědí, které jsou na pokraji srozumitelnosti.

D: Jen aby ses nedivil při interview s tělem, že to bude podobné.

E: Zkusím to trochu jinak. Jaký máš vztah ke svým inkarnacím?

D: Asi jako herec ke svým rolím. Jdu si zahrát a poznat sebe a tím i Svět a Svět a tím i sebe.

E: Máš k jednotlivým rolím rozdílné vztahy?

D: Tak určitě. Všímáš si, jak odpovídám jako správný současný intervjůk? Jsou role úžasné, ale také jsou role nic moc, které jsem vzít musela, abych si mohla zahrát ty úžasné.

E: Jak se pozná úžasná role? Něco jako role šťastného nebo osvíceného člověka?

D: Ale vůbec ne, to je pohled ega. Nejkrásnější jsou role, kde se pořád něco děje. Čím více změn a pohybu, tím zajímavější.

E: Co když tě v roli upalují nebo pohřbívají za živa?

D: Znám sice lepší věci, ale taky je to zajímavé.

E: Nejsi masochista?

D: To víš, že jsem. Ale také sadista, cholerik, melancholik, sangvinik, flegmatik, hysterik, schizofrenik, osvícený a mnoho dalších verzí lidské bytosti a jejich vlastností.

E: A co zvíře?

D: Nějak se mi tady na Zemi nic takového nevybavuje.

E: Můžeš mi sdělit nějaké mimozemské inkarnace, ale aby to pro mě mělo nějakou informační hodnotu?

D: V téhle Galaxii toho tak moc mimo Zem není, ale v galaxii, které říkáte Andromeda, tam toho je daleko víc než tady. Hlavně se neptej zase na nějaké časové souvztažnosti, to už v této souvislosti nemá smysl vůbec.

E: Byla jsi vždycky humanoid?

D: Vždyť jsem říkala, že jsem informholik. Takové role reptiloida nebo mravencoida jsou také moc zajímavé.

E: Měl jsem pocit, že si na reptíky moc nepotrpíme?

D: Nemůžeš mě zaměňovat s rolí, mě zajímá vše.

E: Tak se raději vrátíme na Zem. Jak se ti zamlouvá současná role, tedy jaksi já?

D: Krásná role, opravdu krásná role, pořád se něco děje, nějaké napětí a ta úžasná doba plná změn a zvratů. To taky mám inkarnace, kde se toho za tři životy stane méně než tady za tři roky.

E: Takže spokojenost?

D: Ano, až na ty tvoje tendence snažit se mě do role plně vtáhnout, ale to dělají všechna ega. 

E: Já že se tě snažím vtáhnout do role?

D: Neustále. Stále musím být ve střehu, jinak mě role pohltí a já zapomenu, že hraju a kdo vlastně jsem a zcela se s tebou ztotožním.

E: Ale to se mně líbí, když jsem tak strhující, že mě žiješ.

D: Tobě ano, ale mně ne, protože to přestávám být já a stávám se tebou, což může mít a většinou mívá i účinky v jiných inkarnacích. Kromě toho při ztrátě vědomí sebe a ztotožnění s rolí, jejíž součástí je utrpení, může dojít k určitému narušení mého energeticko‑informačního „těla“. Zase to musíme dát do uvozovek, protože neexistuje vhodný výraz v lidštině.     

E: Říkala jsi, že jsi dokonalost sama…

D: Dokonalost sama obsahuje dokonalost v potenciálu realizace všech možností, tj. i určitého sebepoškození.

E: A dá se to léčit?

D: Dokonalost sama obsahuje i možnost léčby sebe sama.

E: To už na mě začíná být nějak moc abstraktní. A co takhle možnost sebedestrukce?

D: Energii ani informaci není možno zničit a já nejsem nic jiného.

E: Tak to jsem si oddechl. Zánik herce by znamenal i zánik role. Nebo vlastně to je také zajímavá otázka. Může roli dohrát i nějaká jiná duše?

D: Výjimečně může.

E: Pozná to ego?

D: Ego ne, ego je role, ale mohou to poznat okolní duše.

E: Proč sis vybrala právě tuto roli?

D: Zajímavá role v úžasné době plné změn. A taky nelze zapomenout, že vhodných rolí pro tuto dobu byl omezený počet. Teď se sem snaží nacpat kdekdo. Proč si myslíš, že je taková populační exploze na Zemi? Kromě toho nemohu vzít jen tak každou roli. Některé jsou mimo rozsah mého vibračního potenciálu pro tuto dobu, směrem nahoru i dolů.         

E: Připravovala ses nějak na tuto roli?

D: Jako vždy.

E: A to je?

D: Nic zvlášť zajímavého. Přečíst scénář, udělat nějaké úpravy, případně ladit s ostatními.

E: Nezávidíš jiným duším některé role?

D: Ne, čím jsem byl, tím jsem byl rád. Pardon ráda.

E: Aha, tak teď už chápu, co tím Neruda myslel. Jen jsem netušil, že věřil na reinkarnace. Hraješ raději v komedii nebo tragédii?

D: V tragikomedii, tam je více informací. Ale to je v podstatě většina rolí.

E: Nemáš chuť si teď zahrát jinou roli?

D: Ale já hraju dost her najednou na to, abych se v jedné roli poohlížela po jiné.

E: A co režisér?

D: Sám veliký? Někdy nadávám, někdy děkuju, jako na divadle.

E: Píšeš si také někdy sama scénář?

D: To mě baví nejvíc. Problém je, že nejsem jediná a pak z toho někdy vyleze úžasný mišmaš, takže režisér má co dělat, aby z toho udělal jednu hru.  Když to nejde, tak jich udělá několik.

E: Co spoluúčinkující?

D: To je obdobné jako s výběrem role. Do určité míry musíš brát to, co je. Ale věděla jsem, do čeho jdu a tak si nestěžuji. Jen mně občas vadí, že zapomínají na to, že hrají roli a pak mohou být nebezpeční.

E: Proč si do role nenapíšeš, že bys jim to řekla?

D: Občas se snažím, ale většina se do role vžije tak, že nevidí a neslyší, případně odmítá vidět a slyšet. Někteří jsou na své roli doslova závislí jako na droze. Zkus feťákovi brát drogu a uvidíš jak je nebezpečný.

E: Co diváci?

D: V podstatě nejsou. Všichni jsou herci a skoro každý vnímá jen sebe. Jen tam nahoře po skončení divadla si to hodnotíme. Někdy je to smutné a někdy legrace, když se tak zpětně hodnotíme, jak jsme se ztotožnili s rolí.               

E: Jakou roli chystáš příště? Tedy „příště“ v uvozovkách, roli pro paralelní příští život.

D: Tak rád bych to tu nějak dotáhl do konce, ale uvidíme, co se povede, aby bylo kam se inkarnovat. NWO nebo postkatastrofická Země mě neláká. Toho už jsem si užil dost.

E: Máš ty nějaký dotaz ke mně?

D: Ne, o tobě vím vše.

E: Tak děkuji a doufám, že zaujmeš mé čtenáře.

D: Promiň, ale to je jen tvůj problém.

E: Mohu zase někdy položit pár otázek?

D: Ty vždycky.

E: Tak sbohem.

D: S kým? Aha, tak s ním taky.