Část II - Umění žít

 

 

Umění žít

 

   Zdá se, že žít umí každý, jinak by již nebyl mezi živými, ale je to obdobné jako s každým jiným uměním. Například se dá říct, že každý umí malovat, otázka však je jak a jak se to líbí jemu a ostatním. V umění obecně je výsledek – až na nepatrné výjimky – závislý na dvou základních složkách, a to na talentu a na učení. Pokud je některá z těchto složek na nižší úrovni, je na nižší úrovni i výsledný efekt. Ten, kdo má méně talentu, musí více dřít a ten, kdo má talentu hodně a nepracuje s ním, dosahuje jen průměrných výsledků. Velmi podobně je tomu i s uměním žít.

 

   Abychom mohli toto téma dále rozvíjet, je nutné si definovat, co je umění žít v tomto pojetí. Možná je snazší definovat to, co jím není. Zjednodušeně řečeno: není tím míněno mít úspěch v běžně používaném slova smyslu, tj. kariéra a peníze a není tím míněno života si užívat.

   Mnoho definic má své problematické aspekty a u definice umění žít je to ještě pravděpodobnější než u jiných, ale vyjadřuji zde svůj názor.

   Umění žít je umění být harmonickou a šťastnou bytostí, která vědomě a pokud možno ani nevědomě neubližuje sobě ani jiným bytostem, ale naopak pomáhá i ostatním být šťastnými a harmonickými bytostmi.

 

   To, co považuji v této souvislosti za velmi důležité, je uvědomit si, že štěstí člověka nespočívá ve stavu vnější objektivní reality, která člověka obklopuje, ale že štěstí je stav duše (mysli, vědomí).

   Většina lidí, kteří patří mezi ty, které můžeme označit jako bytosti šťastné a laskavé k ostatním bytostem a které šíří kolem sebe dobrou náladu a pozitivní energii, nebývají lidé překypující majetkem a finančními prostředky nebo dokonce mocí. Určitě všichni ze svého okolí znají případy lidí, kteří z pohledu ostatních mají vše (krásu, inteligenci, peníze) a přesto nejsou šťastni a znají i lidi, kterým se tohoto nedostává, a přesto jsou šťastni. Rozhodně tím nechci říct, že peníze jsou překážkou štěstí, ale nejsou jeho zárukou. Výhodou peněz při jejich správném užívání je určitá nezávislost a tím i do určité míry svoboda.

 

   Co považuji za velmi důležité je to, že ti, kteří se nenarodili s přemírou talentu a obklopeni optimálním prostředím, mají téměř vždy reálnou šanci se umění žít naučit. Podmínkou jsou dvě základní věci. Tou první je alespoň minimální znalost toho, co je umění žít a jak se tomu lze naučit a druhou je touha a vůle se tomu naučit.

 

   Opakuji ještě jednou, že štěstí je stav duše a proto je nutné pracovat tak, aby se do tohoto stavu dostala. Bohužel musíme očekávat, že ne všichni kolem nás budou mít stejný řebříček hodnot a porozumění pro tuto naši práci. Ti, na jejichž žebříčku hodnot je majetek a vůbec hmotný život na prvním místě, pravděpodobně nebudou mít problém s tím, aby při dosahování svého „úspěchu“ ubližovali druhým. Přesto si neumím představit, že by někdo mohl být opravdu dlouhodobě šťastný (ve smyslu výše uvedeném) s tím, že tohoto štěstí dosáhl utrpením druhých.

 

   To, co nám běžně komplikuje život, je neustálé vytváření iluze nedostatku, vytváření strachu a glorifikace utrpení. Považuji za velmi podstatné uvědomit si to, že jsme dlouhodobě manipulování dvěma iluzemi, a to iluzí nedostatku, iluzí, že smrtí vše končí, tj. strachem z nedostatku a strachem ze smrti.

   Tím, že na nás stále přímo, či podprahově působí média tak, že je mnoho věcí, které nemáme a které nám chybí ke štěstí, je v nás neustále probouzen pocit, že bychom dosáhli štěstí, kdybychom některé z těchto věcí vlastnili. Druhý způsob, jak nás vmanipulovat do pocitu neustálé nespokojenosti je materialismus, který tvrdí, že smrtí vše končí a proto nás žene do nesmyslné touhy vše mít, případně vše zažít teď v tomto životě.

   Strach je nedostatek poznání. Nedostatek poznání – nedostatek informací neumožňuje svobodnou volbu, protože redukuje počet možností, z kterých si můžeme vybrat.

   Jeden ze základních nedostatků poznání je nedostatek informací o bytí, Bohu, Vesmíru, naší podstatě, o lásce a její podstatě.

 

   Utrpení není následek karmických příčin, ale následek jejich nepochopení. Teorie, že se můžeme duchovně vyvíjet a následně být šťastní pouze skrze utrpení, je cílená manipulace lidstvem. Je to stejně nesmyslné tvrzení jako to, že válkou můžeme dosáhnout harmonického a pro všechny spravedlivého míru.

 

   Zjednodušeně se dá také říct, že umění žít je umění koncentrace. Plná a neustálá koncentrace na své činy a myšlenky v každém okamžiku (neustálá bdělost), koncentrace na čistotu svých úmyslů a dlouhodobá práce na očistě těla i duše.

   Nedostatek koncentrace nebo nedostatečná schopnost koncentrace mysli je jednou ze základních příčin problémů mnoha lidí s duchovním vývojem včetně problémů s meditací.

 

Z této koncentrace mysli opět považuji za jedny z nejdůležitějších tři body:

1.      Koncentrace na vytváření pozitivních vizí, či alespoň na nevytváření negativních vizí

2.      Koncentrace na nevytváření negativních emocí a energií bez ohledu na vnější situaci

3.      Koncentrace na zabránění vlastní agresivity

 

   Je nutné rozlišovat agresivitu a hněv. Hněv je emoční reakce na to, když realita není v souladu s mou představou o tom, jak by realita měla vypadat a patří pod bod 2. Agrese je chování, které vědomě a se záměrem ubližuje a patří pod bod 3. Protože u těchto bodů často dochází k určitému nedorozumění, zdůrazňuji, že pokud se nám nepodaří zabránit vzniku negativních emocí, není vhodné tyto emoce potlačit, ale je opravdu důležité, aby tyto emoce nepřerostly v agresivitu nejen vůči druhým, ale ani vůči sobě samému. 

   Proto je tak podstatná koncentrace na včasné zpozorování počínající vlastní agresivity a její omezení nebo zastavení. Zřejmě nejtěžší, ale také asi nejdůležitější, je nereagovat na agresi agresí. To dokážou jen zcela mírumilovné nebo opravdu pokročilé bytosti. Přitom přiměřeně vlídné a neagresivní jednání má na agresora někdy neuvěřitelně pozitivní účinky. Někdy takové, že se až omluví.

 

   V následujícím textu budou jednotlivé aspekty umění žít rozepsány podrobněji.

 

 

 

Energeticko-informační stránka stravy

 

   Energeticko-informační hodnota potravin a jejich příjmu je soudobou naukou o stravování opomíjena. Hlavně se řeší, co jíst, a to ještě zejména z pohledu chemického složení potravin a podstatně méně již to, jak stravu vybírat, připravovat, jak ji jíst a trávit. 

 

   Jestliže platí, že jsme to, co jíme, pak naše strava je velmi důležitou součástí péče o tělo, a tím i samozřejmě o duši a ducha, protože vše se vším souvisí. V souvislosti s tím, že dnešní západní lékařská věda má tendenci redukovat člověka na biologický a ještě spíše chemický stroj, je také přistupováno i ke kompletnímu stravovacímu cyklu člověka. 

 

   Prvním běžným omylem z toho plynoucím je redukce zdravého stravování pouze na výběr potravin a způsob přípravy potravy a to ještě s výrazným zaměřením na chemické složení potravin (před i po úpravě) a z toho plynoucí prospěšnost či škodlivost pro lidské zdraví. A to v tomto případě ještě pomíjíme neopominutelné, že výsledky výzkumů zdraví prospěšnosti či škodlivosti jednotlivých potravin bývají často silně ovlivněny tím, kdo tyto výzkumy platí, což bývají většinou výrobci či prodejci potravin.

   Druhým běžným omylem je zevšeobecňování, to znamená předpoklad, že když je některá potravina označena za přínosnou pro zdraví člověka, je přínosná pro zdraví každého člověka kdekoliv na Zemi. To platí samozřejmě obráceně i pro potraviny označované za zdraví škodlivé.

 

Kompletní stravovací cyklus má 5 základních fází.

a) výběr potravin

b) příprava potravy

c) příjímání potravy

d) trávení potravy

e) proces vyměšování

 

a) výběr potravin

 

   Existuje mnoho literatury, často s velmi protichůdnými názory na to, co jsou potraviny vhodné a zdravé pro člověka a není úmyslem autora se zapojovat do této diskuse. Samozřejmě i v tomto bodě je stále nutno mít na zřeteli různé úrovně pohledu na tuto otázku.

   Je mnoho faktorů, které nás ovlivňují při výběru potravin. Je skutečně velmi obtížné se od většiny těchto faktorů oprostit a naučit se vybírat takové potraviny, které nám budou působit potěšení z jídla, budou pro nás zdravé a přitom budou odpovídat naší finanční situaci.

   Základním předpokladem, abychom tento rozhodující krok učinili, je uvědomění si všech faktorů, které nás při výběru potravin ovlivňují, zejména faktorů, které byly často vytvořeny nezávisle na naší vůli (např. výchovou k určitým stravovacím návykům v našem dětství) a různých závislostí, které jsme si již vytvořili sami (např. závislost na alkoholických nápojích, cukru, soli, kořeněných jídlech apod.).

 

   Civilizovaný člověk (v tom horším slova smyslu) ztratil schopnost běžně vnímat škodlivost či zdravotní prospěšnost jednotlivých druhů potravin pro své tělo, tak jak to bylo běžné u našich předků při každém přijímání potravy. Proto pokud chce dnešní běžný člověk provést průzkum vhodnosti potravin pro jeho tělo, je nucen použít mimořádných prostředků.

   Protože běžnou lidskou vlastností je nedůvěra ve vlastní síly, lidé, kteří mají zájem zjistit, které potraviny jsou pro ně vhodné, obrací se na lidi, o nichž si myslí, že tyto schopnosti mají a že jim budou moci poradit. Tento způsob je samozřejmě mnohem vhodnější než nezájem o správný výběr potravin pro konkrétní osobu, ale s výjimkou mimořádně senzibilních osobností, bude vždy ovlivněn projekcí osobních předpokladů a návyků daného senzibila.

   Proto je nejvhodnější provést průzkum potravin vlastními silami. Existuje způsob, který může realizovat téměř každý. Důležitým předpokladem je schopnost meditace nebo uvedení se do stavu rozšířeného vědomí a víra v tuto metodu.

   Vlastní metoda spočívá v tom, že si připravíme potraviny, které chceme prozkoumat, tak aby byly snadno přístupné a byly v takovém množství a velikosti, aby nevyžadovaly žádnou úpravu a mohly být přímo požívány. Potom se uvedeme do stavu co nejhlubší meditace, stavu co nejrozšířenějšího vědomí. Když jsme ve stavu hluboké meditace, ochutnáváme jednotlivé potraviny, nejlépe tak, že nám jsou podávány jinou osobou. S plným soustředěním na jednotlivá sousta zjistíme, zda daná potravina je pro nás přínosem, neutrální či škodlivá. Takto je možno vybírat i jednotlivé druhy stejných potravin jako např. vhodný typ oleje, jednotlivé odrůdy jablek. Je možné vybírat i stejné výrobky od různých výrobců. Velmi často se stává, že po provedení obdobného výběru už některé potraviny, které jsme dřív jedli, prostě přestaneme kupovat. 

 

   Energeticko-informační hodnota potravin je velmi důležitá pro určení vhodnosti potravin.

Maso zvířat žijících za hrozných podmínek, stresovaných celý svůj život a zvýšenou měrou ještě před smrtí, upravované řadou pečících či smažících procesů bude mít energeticko-informační hodnotu pro člověka zápornou. Naopak čerstvé plody požívané bez tepelné úpravy budou mít tuto hodnotu vysoce kladnou. Významné jsou i tekutiny. Nejvyšší hodnotu bude mít zřejmě voda z horského pramene a na druhé straně je velmi mnoho příkladů průmyslově zpracovaných nápojů, které budou mít z pohledu energeticko-informační hodnoty negativní vliv na člověka.          

 

b) příprava potravy

 

   Při stravování mimo domov se často dostáváme do situace, kdy přípravu potravin nemůžeme ovlivnit ničím jiným než výběrem restaurace či obdobného zařízení, které nám potravu připraví. Výběr restaurace je však ovlivněn zejména cenovou úrovní dané restaurace, kvalitou obslužného personálu a v neposlední řadě i kvalitou jídla. Kdo a jak nám potravu připravuje, se ve velké většině případů nedozvíme, protože nebývá obvyklé si jít před jídlem prohlédnout kuchyni a kuchaře. Pouze výjimečně senzibilní lidé jsou schopni rozpoznat dle jídla i tyto okolnosti podstatně ovlivňující energeticko-informační hodnotu potravy.

 

   Když si však jídlo připravujeme sami, je vhodné se snažit dodržovat několik důležitých zásad. Tyto zásady se příliš neliší od doporučovaných přístupů k ostatním věcem všedního života, ale nebývají v těchto souvislostech běžně zmiňovány.

   V případě, že jsme naštvaní nebo dokonce rozhádaní, zatěžují nás silně negativní myšlenky a nejsme schopni se z toho sami dostat, je vhodnější říct potencionálním strávníkům, aby si namazali chleba s máslem a vzali si k tomu něco z ledničky, než se za každou cenu snažit uvařit v duchu mnohokráte omílaného nesmyslu o potřebě teplého jídla.

 

   Ideální kuchař je člověk, kterého baví vařit a který připravuje jídlo s chutí, radostí a s láskou jak vůči strávníkům, tak i vůči jídlu samotnému. Nejčastějším příkladem takového kuchaře je žena, pro niž je vaření koníčkem, a která vaří jídlo pro své milované děti a svého milovaného manžela. K tomu přispívá i hezké a uklizené pracovní prostředí kuchyně a kvalitní čistě umyté nádobí. Je s podivem, jak mnoho lidí není ochotno investovat třeba tisíc nebo dva tisíce korun navíc do kvality nádobí, na kterém vaří i několikráte denně. Přitom obdobnou částku utratí klidně za dvě večeře někde v restauraci.

   Energie předané kuchařem do jídla výrazně ovlivňují jeho kvalitu a energetickou hodnotu.  

 

c) příjímání potravy

 

   I v tomto případě je rovněž několik faktorů, které více či méně ovlivňují kvalitu stravování.

Nezanedbatelnou roli hraje prostředí, ve kterém jíme a úprava vlastního stolování. Prostředí by mělo být klidné a tiché bez rušivých elementů, jako je např. puštěná televize, nebo příliš hlasitá a agresivní hudba (což je nešvar běžný v restauracích), či hlasitý hovor. Ke klidu a míru při vlastním jídle přispívají nejvíce stolující. Volba barev ubrusu, stolování a nádobí rovněž může příznivě či negativně ovlivnit vlastní jídelní pohodu. Pro někoho může být ideálním prostředím příroda a jídlo na zahradě může vnést do přijímání potravy novou kvalitu, i když si ji nemůže dovolit každý a vždy.

   Rovněž způsob podávání jídla a jeho vizuální úprava hrají pro někoho důležitou roli a svůj vliv mají na každého.    

 

   Nejdůležitější však je samozřejmě vlastní proces přijímání potravy. Zde je potřeba si uvědomit, že až do okamžiku polknutí potravy se jedná o vědomou část stravovacího cyklu. Když jídlo dáváme do úst a koušeme jej, jsme, či přesněji řečeno, měli bychom si být zcela vědomi celého procesu rozmělňování potravy, vnímání jeho chutí, promíchávání slinami a jeho polknutí. Proto to, na co myslíme, když jíme, má velký význam.  

   Pokud někdo nevěnuje pozornost tomu, co jí, protože si při jídle čte, sleduje televizi, věnuje se rozhovoru se spolustolujícími, či myšlenkami je zcela jinde, dostává z potravy minimální informačně energetickou hodnotu pojídaných potravin. Proto často tento nedostatek bývá podvědomě doháněn velkým přísunem potravin. Kalorická hodnota se do těla z jídla však dostává v dalším již nevědomém procesu trávení potravy a tak dochází k přílišnému zatěžování těla přebytkem kalorií. Velké množství potravin kromě negativního kalorického efektu však rovněž podstatně zatěžuje tělo s jeho vnitřními orgány náročným procesem trávení nadbytečné potravy, i když se jedná jinak o potraviny považované za zdraví prospěšné.

 

   Při vědomém způsobu zpracovávání potravy člověk přesně vnímá jednotlivé druhy potravin jejich chutě, jejich původ i energeticko-informační přínos pro jeho tělo. Jídlo můžeme prožívat jako určitý druh meditace. 

   Pokud někdo jí opravdu s chutí, dalo by se říct s láskou, tak obaluje potravu pozitivní energií (zvyšuje frekvenci vibrací), která tělu výrazným způsobem pomáhá překonat případnou chemickou či energetickou škodlivost této potravy. Totéž ovšem platí i obráceně.

 

 

   Nezanedbatelným faktorem zdravého stravování je i čas přijímání potravy. Rovněž jako u ostatních faktorů i v této oblasti existují velmi protichůdné názory, které jsou asi nejprotichůdnější v tom, zda jíst co nejčastěji a co nejmenší porce, nebo naopak méně často a nechat trávicí trakt odpočívat a zda jíst nejvíce ráno a nejméně večer nebo naopak. Při obdobných otázkách je vhodné se zamyslet nad tím, jak ten daný konkrétní fenomén probíhal u našich předků.

   Po mnoha tisíce let stravovací návyky se výrazně neměnily. K podstatné změně došlo dejme tomu až v posledních 50 - 100 letech, což by nemělo tak rychle zásadně ovlivnit naše genetické předpoklady. Základní motivací po tisíce let při příjmu potravy a jejím zužitkování byl pro většinu lidí příjem co největší energie z potravy s co nejvyšším jejím využitím včetně takového trávicího procesu, který by to umožňoval. To znamená sníst potravu, která je co nejvíce kaloricky vydatná a trávit ji v klidu, aby došlo k co nejlepšímu jejímu využití. Takto je programován i organismus člověka, který přebytečné kalorie ukládá ve formě tuku pro dobu, kdy bude potravy nedostatek.

 

   Naopak dnešní člověk (pro přesnost běžný člověk západní civilizace) se naopak snaží sníst co nejvíce s tím, aby do těla přišlo co nejméně kalorií a pokud možno se neukládal žádný tuk. Zjednodušeně řečeno sníst, co nejvíce, ale neztloustnout. Proto si oproti předkům obrací stravovací zvyklosti. Je však pravděpodobné, že tělo na tento způsob ještě není adaptováno vzhledem ke krátkosti času a tak pro něj není nový způsob zcela vhodný.

   S přihlédnutím k tisíciletým stravovacím návykům našich předků je proto zřejmě nejvhodnější méně častý příjem potravin s důrazem na hlavní jídlo večer s následným důkladným odpočinkem, což umožňuje i příjem menšího množství potravin se stejným výsledným efektem. Problém spočívá v tom, že lidé, kteří preferují tento způsob stravování, ať už vědomě či nevědomě, většinou přijímají potravy nadbytek a tak tloustnou, o čemž dnes již téměř nikdo nepochybuje, že zdravé není. Samozřejmě k faktu tloustnutí dnešní populace přispívá i nedostatek pohybu a zřejmě i silnější energie proudící z kosmu.    

 

   V neposlední řadě v této souvislosti s našimi předky je i otázka jejich častého hladovění a tím i úplného vyprázdnění a odpočinku organismu a tak dnes již i ve vědeckých kruzích je připouštěna možnost, že hladovění v určité omezené míře je zdravé. Co je tou omezenou mírou, je velmi diskutabilní a pohybuje se dle jednotlivých teorií a autorů od 3 do 40 dnů.

 

   Vše a tudíž i čas stravování a hladovění je silně individuální a může být i zcela odlišné pro každého jedince. K přesným závěrům pro konkrétního člověka lze dojít pouze vlastní zkušeností. Jídlo je drogou pro většinu lidí zejména u lidí starších 30 let.

 

   Hladovka je velmi dobrá věc, ale vyžaduje dodržení určitých zásad. Každotýdenní jednodenní hladovka není zcela vhodná v pondělí, protože samotná nutnost jít po víkendu do zaměstnání je pro mnoho lidí frustrující a jídlo je jedním z utišovačů stresu.  

   Dávkové hladovění přináší zkvalitnění zdraví a prodloužení života. Zvířata také drží často hladovku a to i ta domácí, která nemusí.

   To, co je problémem s dodržením režimu hladovky většinou po určité době hladovění, nebývá hlad, ale chuťová deprivace, tj. nedostatek libých chuťových vjemů a takřka totální absence obvyklých jídelních rituálů. Tyto rituály jsou podstatnou součástí našich závislostí na jídle. Toto každý, kdo se připravuje na hladovku, musí vzít na vědomí a připravit se na to. Optimální je, pokud je to jen trochu možné, připravit si na období obvyklých jídelních rituálů nějakou zajímavou či zábavnou činnost, která odpoutá pozornost od myšlenek na tyto rituály. Silné rituály jsou zejména večeře po práci, sobotní a nedělní oběd. Závislost na konkrétním rituálu je věcí preferencí konkrétní osoby.

   Důležité je také se oprostit od mnoha pověr, které přijímání potravy provázejí. Např. nutnost pravidelného teplého jídla, nevhodnost syrové stravy, nutnost masité stravy pro zachování zdraví apod.

 

d) trávení potravy

 

   Otázka způsobu trávení potravy navazuje ve své vazbě na tisícileté fungování na předchozí bod. Po tisíciletí byl zažitý cyklus -  pracovat nebo lovit, jíst, odpočívat, spát. Na tento rytmus je lidský organismus nejlépe adaptován.

   Přirozený způsob trávení potravy, tj. v klidu je v běžném pracovním dni použitelný většinou pouze pro předškolní děti a pro důchodce. Vzhledem k běžnému výukovému a pracovnímu cyklu se dá trávit potrava v klidu jen velmi omezeně a pro některé profese je to v podstatě nemožné. Přesto, pokud je to jen trochu možné, je vhodné svůj denní režim přizpůsobit požadavku na trávení v klidu, zejména večer a ve dnech pracovního klidu.

   Rovněž je nutno si uvědomit, že trávicí proces je energeticky náročný a podstatě omezuje mozkovou činnost.

 

e) proces vyměšování

 

   Nejdůležitější věcí je pravidelné a včasné vyměšování zbytků nestrávené potravy, tak aby v těle nedocházelo k hnilobným procesům a tělo bylo včas zbavováno všech škodlivin.

 

 

 

Vhodnost konkrétní stravy pro konkrétního člověka v určitém časovém období

 

   Každý člověk je zcela specifická bytost. Neexistují obecná pravidla, která by byla zcela platná pro všechny lidi. Mimo jiné se to týká také různých návodů na zdravý život, kdy se mnozí autoři snaží ostatní přesvědčit, že právě jejich názory jsou platné pro všechny. Zejména se to projevuje v oblasti zdravé výživy a názorů na vegetariánství, pojídání masa či živočišných výrobků obecně. Vždy jsou snášeny „nezvratitelné“ důkazy o prospěšnosti či závadnosti některého ze způsobu stravování a složení jídelníčku. Dokonce jsou činěny i závěry o duchovnosti či neduchovnosti lidí dle toho, jakou přijímají potravu.

   Typické pro články z této oblasti jsou výčty důvodů charakterizující člověka jako býložravce z pohledu anatomie jeho těla či z druhé strany výpočet všech látek přijímaných z masa či jiných živočišných výrobků, bez kterého se lidské tělo neobejde bez poškozování zdraví nebo zdravého vývoje u dětí a mladých lidí.

    Možná jen pro někoho je překvapující militantnost a netolerantnost některých těchto článků včetně klasických ukázek negativního programování typu, když budeš jíst tohle (případně nebudeš jíst tohle), nebudeš zdravý (či dokonce umřeš). Klasickou ukázkou pro mě byl článek jedné české guru makrobiotiky o mimořádné škodlivosti mléka a mléčných výrobků. Po jeho přečtení jsem vzhledem ke své relativně vysoké spotřebě mléka a sýrů v mládí došel k zcela logickému závěru, že už jsem minimálně dvacet let po smrti. 

 

   Upozorňuji, že následující řádky neřeší problematiku vegetariánství či příjmu živočišných výrobků z pohledu filosofického, ekologického či ekonomického, ale pouze z pohledu vhodnosti pro konkrétního člověka v konkrétním časovém období. Slovo vhodnost je použito záměrně, protože se nejedná pouze o prospěšnost z pohledu fyzického zdraví. Upozorňuji, že důležitá je i formulace „v konkrétním časovém období“, protože vhodnost stravy pro člověka se může v různých údobích života měnit a také často mění.

   Rovněž tak tento článek není návodem k nějakému určitému způsobu stravování.     

 

   Při hodnocení konkrétní bytosti je vhodné uvažovat o dvou základních složkách lidské bytosti, které mají zásadní vliv mimo jiné i na vhodný výběr potravin a způsob stravování. Zjednodušeně se tyto dvě složky dají označit jako inkarnovaná duše a ego (tělo a mysl), které je významně ovlivněné genetickými předpoklady.

 

   Duše má možnost při stavbě těla vybírat si pouze z genetického materiálu, který má k dispozici, tj. DNA předků, což neznamená nutně jen rodičů, ale i dalších.  

   Mnoho bytostí má proto určitý (někdy i značný) nesoulad mezi duší a tělem. Z toho důvodu je problematické považovat někoho za neduchovního jen z toho důvodu, že ještě v nějaké formě jí maso, protože je možné, že prostě jeho tělo ještě v nějaké podobě maso nebo živočišné bílkoviny potřebuje.

   Zrovna tak může být někdy omylem (v konkrétním životě až tragickým)  považovat vegetariána automaticky za duchovně vyspělého člověka, o což se někteří vegetariáni také snaží. Nesoulad mezi duší a egem (tělem) se může projevit v zásadě dvěma způsoby.

   Duše je ve své podstatě vegetariánsky založena a filozoficky má proti masu výhrady, ale tělo vzhledem ke genům po předcích v nějaké podobě maso ještě vyžaduje a dlouhodobá nepřítomnost masa ve stravě se projevuje na zdravotním stavu nepříznivě.

   V opačném případě maso či mléčné výrobky vzhledem ke genetické výbavě činí tělu potíže, ale duše je na ně z předchozích životů navyklá a tělo k jejich příjmu „vybízí“. Oba tyto rozpory se v nějaké podobě negativně projevují na celkovém zdravotním stavu či pohodě daného člověka. 

 

   Při komplexním posuzování problematiky prospěšnosti či závadnosti typů a forem stravování pro konkrétního člověka považuji za vhodné vzít v úvahu kromě faktorů výše uvedených jako základní ještě další dva faktory.

 

   Jedním je faktor výchovy dotyčné bytosti okolím a jeho programování (toto musíš jíst nebo pít nebo toto nesmíš jíst nebo pít). Neustálým opakováním a případně i odměňováním při dodržování pravidla nebo trestáním při nedodržování pravidla je do mysli dítěte vkládán program, který později v dospělosti v podvědomí pracuje a řídí jednání člověka. Pokud není program vědomě „odinstalován“, tak jednání v rozporu s tímto programem může mít nepříznivé následky na zdravotní stav konkrétního člověka.

   Jako příklad takovéhoto negativního programování z jiné oblasti uvádím oblíbenou větu maminek a babiček (možná i tatínků a dědečků, ale o žádném nevím): „Vezmi si tu šálu nebo nastydneš!“. Pokud po neustálém opakování si dítě (ale někdy již i dospělý člověk) jednou šálu nevezme, je pravděpodobné, že se skutečně objeví příznaky nastydnutí, ačkoliv jiné důvody pro něj nejsou. To samé se může projevit při neustálém zdůrazňování příjmu či zákazu nějaké potraviny. Takže dítě, kterému je celé dětství zdůrazňováno, že musí jíst maso, aby bylo zdravé, může mít při přechodu na vegetariánskou stravu (například z filosofických důvodů) zdravotní potíže, což platí i v obráceném případě, ačkoliv k tomu jinak nejsou důvody. 

 

   Druhým faktorem ovlivňujícím jednání konkrétního člověka jsou (jako ve všech ostatních oblastech) i morfogenetická pole, která ho obklopují. Převládající stravovací návyky velké skupiny lidí na určitém území či určité kultury vytvářejí mocná morfogenetická pole, která mohou ovlivnit konkrétního člověka rovněž velmi silně a mají vliv na to, co podvědomá mysl přijímá jako stravu zdraví prospěšnou či neprospěšnou. Pokud mysl člověka přijímá určitou potravu podvědomě jako zdraví prospěšnou či závadnou, je pravděpodobné, že takováto potravina bude mít na zdraví předpokládaný účinek, i když z „objektivního hlediska“ pro to není důvod. 

 

   Kromě těchto hlavních faktorů nelze zapomínat ani na společenský tlak, který je v některých případech vyvíjen na lidi k určitému druhu stravování. Jedním z nich je například náboženství vyžadující určitý způsob stravování, i když v našich krajích se to týká spíše menších společenských skupin. Jsou však země, kde stravování v rozporu s náboženskými zvyklostmi je v podstatě téměř nemožné. Klasickým příkladem je ramadán v muslimských zemích.    

 

   Při debatách o zdravotní vhodnosti potravin se většinou zapomíná na vitální energii v potravinách obsaženou v důsledku redukce na jejich chemické složení. Myslím, že každý, kdo je i jen trochu senzibilní pozná velký rozdíl v obsahu vitální energie mezi čerstvým ovocem a vařeným jídlem (například masem z konzervy). Rozdíl v energetickém náboji, který tělo obohacuje je opravdu velký a lze ho vnímat již při prvním soustu. Tato vitální energie se nerozlišuje pouze svojí velikostí, ale i svojí kvalitou, specifičností vibrací konkrétní potraviny. Je důležité, aby potraviny také vibračně rezonovaly s tělem konkrétního člověka. Proto ani z tohoto pohledu se nedá zobecňovat vhodnost potraviny pro konkrétního člověka.

   Například dle jistých vědeckých výzkumů byly jako nejzdravější potravina vyhodnoceny jahody. Jahody mám velmi rád a cítím se po nich nyní velmi dobře, ale v dětství jsem po nich vždy dostal kopřivku. 

 

   Zvířata žijící volně v přírodě, ale i mnohá zdomácnělá mají přirozený instinkt při výběru vhodné potravy. Nativní národy tento instinkt ještě neztratily, ale většina lidí na Zemi již bohužel ano. Pokud bychom tento instinkt stále měli, nepotřebovali bychom žádné „výživology“ a dietology, protože tělo by si samo řeklo, co je konkrétně pro každého z nás zdravé. Dle nejen mých zkušeností se však na navrácení instinktů dá pracovat. Delší půsty výrazně zjemňují chuť a citlivost na vhodnost potravin. Moje osobní zkušenost je taková, že po delším půstu (přibližně od pěti dnů výše) se mi zdá většina kupovaných potravin, které mně normálně chutnají, přesolená nebo přeslazená, případně obojí najednou.

   Kromě půstů se mně rovněž osvědčilo ochutnávat potraviny z pohledu vhodnosti konkrétně pro moji osobu v režimu alfa mozkových rytmů, tj. v režimu rozšířeného vědomí.

 

   Myslím, že opravdu není na škodu se naučit daleko více vnímat své vlastní pocity, chutě a signály vlastního těla a nespoléhat se stále jen na nutně obecné rady „specialistů“.

 

 

 

Voda – zázračná tekutina

 

   Voda je zázračná látka, ale my k ní většinou přistupujeme jako k té nejobyčejnější věci. Když pominu její zcela zvláštní fyzikální a chemické vlastnosti, které ani ještě všechny nebyly zcela objasněny, tak její všemi uznávanou nejzázračnější vlastností je to, že je nositelkou života. Skoro by se dalo říct, že zde na Zemi je to život sám. Do budoucna může být i vzácná. Dokonce jsou předpovědi, že příští války nebudou o ropu, ale o vodu, i když jsou i teorie, že v hlubinách Země je vody dostatek a tvoří se tam stále nová.

   Přes všechna uznání, které se jí v poslední době dostává, stále není většinovou společností dostatečně ohodnocen její význam a zejména ne z pohledu jejího komplexního působení na kompletní děje na Zemi, na celé životní prostředí a tím i na nás.

   Přestože zejména japonský vědec Masaru Emoto vykonal v této oblasti vodě velkou propagaci, stále je voda z pohledu svého komplexního působení nedoceněna.

 

   Voda je ceněna pro svou schopnost spolupůsobit při růstu téměř všeho živého, při tvorbě elektrické energie a mnoha dalších pro lidstvo velmi důležitých užitkových funkcí. Například v poslední době se na internetu objevily informace, že 1 barel vody obsahuje tolik energie jako 1000 barelů ropy a existují technologie, jak tuto energii uvolnit.  

   Běžně je však téměř zcela opomíjena její schopnost fungovat coby energeticko-informační nosič. Tato její unikátní vlastnost výborného nosiče energií a informací je na jedné straně tj. v případě pozitivních energií a informací zcela nedostatečně využívána a na straně druhé tj. v případě negativních energií a informací takřka úplně opomíjena. A to ještě tam, kde k tomuto zanedbání nedochází, což bývá u přírodních národů, je tento jejich někdy až posvátný přístup k vodě zesměšňován. Přitom dle mého názoru je posvátný přístup zcela na místě.

 

   Dnes se mnoho lidí zajímá o chemické složení vody, obsah baktérií a mikrobů ve vodě, zda je měkká či tvrdá apod., ale téměř nikoho nezajímá, jaké energie a informace nese. Přitom se nemusí vůbec jednat pouze o vodu, kterou pijeme přímo nebo ve formě čaje, kávy, limonád, minerálek, ale i v pivu a jiných nápojích. I potraviny, které vaříme ve vodě, přejímají energie a informace ve vodě obsažené. A tyto energie a informace jsou roznášeny do celého těla. Běžně známé jsou léčivé až zázračné účinky energií a informací obsažené v různých posvátných léčivých pramenech a studánkách.

   Principiálně se jedná stále o stejný chybný myšlenkový proces. Jsme tak naučeni (spíše zmanipulováni) přímým či skrytým materialistickým názorem, že uznáváme pouze ty informace, které pocházejí z výsledků měření, vážení nebo chemického rozboru. Mechanicko-materialistický přístup nám brání v přístupu k někdy mnohem důležitějším informacím.

 

   Bylo by zajímavé, kdyby byla k dispozici technologie umožňující rozbor energeticko-informačních hodnot vody. Pak by opravdu mohlo být pozoruhodné porovnat vodu ze studánky s vodou z vodovodu. Takový rozbor vody z vodovodu by mohl mít i následující podobu.

Předmětná voda obsahuje:

-         5% energie smrti

-         30% energie strachu

-         25% energie agrese

-         20% energie chaosu a disharmonie

-         20% energie neutrální

   Samozřejmě je tento (zcela bez jakýchkoliv experimentů a znalostí vymyšlený) příklad rozboru vody hodně přitažený za vlasy, totálně negativní a v této podobě se snad ani nikde nevyskytující (i když stoprocentně bych si tím jist nebyl).

   Přesto by byl zajímavý test, jak by lidé reagovali, kdyby takovýto rozbor vody z jejich vodovodního kohoutku obdrželi černé na bílém s razítkem Okresní hygienické stanice. Téměř nepochybuji, že by většina začala hledat nový zdroj nejen pitné vody, ale i vody na vaření a možná i omývání obličeje, či čištění zubů. Ale protože jim takovýto rozbor nikdo černé na bílém nedá a věřit nějakým šarlatánům, co si říkají senzibilové, přece nemohou, tak se zajímají pouze o ten chemický rozbor (jehož správnost a přesnost a význam pro zdraví člověka také může být diskutabilní).

 

   Vím, že každý nemá snadný přístup k vodě ze studánky nebo vlastní studně, ale přesto velká většina lidí dá přednost vodě z veřejného vodovodu před vodou z vlastní studně, protože co když v té jejich studni jsou nějací mikrobi či něco podobného a přece si nebudou nechat dělat rozbor každé 3 měsíce, aby měli jistotu. A tak lidé dávají přednost vodě, která pochází ze zdroje, který je již sám o sobě znečištěn nejen chemicky, ale i energeticko-informačně, což je možno vidět na obrázcích Masaru Emota. A tato voda prochází mechanicko-chemickými procesy čištění, kdy dochází k dalšímu rozbití jakékoliv původní informace, kterou voda získala při svém očistném procesu průchodu zemskými energiemi a informacemi, takže její "plusová" energeticko-informační hodnota je v nejlepším případě nulová. Mám-li použít příměr, je to podobné, jako když někdo surfuje po Internetu a vybírá si to, co bude číst podle toho, zda jsou písmenka bílá na modrém nebo černá na bílém (nechci zpochybňovat, že to pro někoho má význam např. z pohledu únavy očí) a nezáleží na obsahu textu.           

 

   Kolik lidí dává přednost koupání v aseptických bazénech a do obyčejného rybníka by v životě nevlezli a přitom netuší, jak plaváním v rybníce se může člověk pročistit auru tak, jak v bazénu s mrtvou vodou, jejíž již původně nízká energeticko-informační hodnota je ještě rozbíjena neustálými průtoky čisticími filtry a dodávanou chemií, nikdy ne. Na to, aby člověk pocítil ten rozdíl mezi rybníkem nebo řekou  a bazénem nemusí být ani příliš senzibilní. A to už vůbec nemluvím o moři.  Rozum mi zůstává stát, když slyším, jak lidé přijedou k moři a pak se koupou v chlorované „sladké“ vodě v bazénu 100 m od moře.

 

   Ale i s vodou z vodovodu se dá pracovat, dá se na ní působit a dá se pročistit. Stačí chtít. Když si uvědomíme, že lidské tělo je tvořeno především vodou a že se dá logicky předpokládat, že voda obsažená v lidském těle přijme energie a informace z vody, se kterou se dostáváme do styku, ať už formou pití, přijímání potravin či koupání, tak snadno pochopíme, že tyto energie nás nemohou neovlivňovat. Tak, jak je známo, že člověk může působit pozitivně mentálně na zvířata či rostliny a dokonce i neživé věci jako stroje (zejména počítače), zrovna tak je možno pozitivně působit i na vodu a ovlivňovat tak její energeticko-informační hodnotu.     

 

   Země má úžasnou schopnost vodu očistit od negativních energií a informací, kterými lidstvo vodu znečisťuje. Když si uvědomíme, kolik negativních a disharmonických energií a informací voda nabere při svém průchodu „civilizací“ a jak se k nám vrací ze studánek neuvěřitelně čistá a energeticky pozitivně nabitá, tak musíme konstatovat, že se opravdu jedná o zázrak.

   Voda má pro Zemi obdobný význam a funkci jako krev pro nás a naše tělo. Rozvádí energie a čistí celý organismus Země. Je pravda, že i mnoho lidí se i vůči svému tělu a krvi chová docela macešsky, ale přece jen mají jakési povědomí o tom, co ji neprospívá a v omezené míře se snaží těmto špatným vlivům vyhnout. Bohužel u vody toto povědomí takřka zcela chybí (neuvažuji zde přístup tzv. domorodých národů, kde toto povědomí většinou je). Proto bychom se měli snažit zacházet co nejlépe nejen s vodou, co k nám přichází, ale i s vodou, co od nás odchází. 

 

 

 

Vegetariánství – ano, ne, jak a proč

 

   O vegetariánství toho bylo řečeno již tolik, že se zdá, že není již možno říct nic nového. Po pravdě řečeno ani tento text nepřináší (dokonce ani dle mého názoru) nic zcela nového. Základním smyslem je udělat určitou rekapitulaci a strukturalizaci různých názorů a dát je do vzájemných souvislostí zejména za použití mé oblíbené metody, tj. použití pohledu z různých rovin či úrovní poznání.

 

   Tyto různé roviny se dají zjednodušeně v určité hierarchické (samozřejmě diskutabilní) formě formulovat následovně:

1.      Hledisko chemického složení

2.      Hledisko obecné vhodnosti masa pro člověka

3.      Hledisko zdravotní

4.      Hledisko ekologické

5.      Hledisko vztahu ke zvířatům

6.      Hledisko filozofické

7.      Hledisko účinků pro duchovní vývoj člověka

 

   Už ze samotného výčtu vyplývá, kolik možných různých názorů vzájemně rozporných se objevuje již jen z principu existence tolika různých hledisek. Zajímavé je, že ještě napříč všemi těmito hledisky bez ohledu na jejich umístění v hierarchii, existuje členění dle toho, zda se jedná o přístup k nejedení masa z pohledu vlastního prospěchu či prospěchu druhých bytostí. Samozřejmě, že pro jednotlivého konkrétného člověka se mohou tyto důvody vzájemně podporovat a zesilovat.

 

1. Hledisko chemického složení

   V této oblasti často uváděné důvody proti jedení masa spočívají zejména v nevhodnosti stravy z pohledu jejího chemického složení, a to zejména z pohledu nevhodného způsobu chovu a krmení zvířat určených pro následnou potravu. Proti tomuto nelze v podstatě nic namítnou s výjimkou toho, že snad ještě existují zvířata (zvláště ryby), která se pohybují v neznečištěném prostředí a stravují přírodní neznečištěnou potravou a tím i jejich maso není z tohoto pohledu závadné. Skutečností je, že takovouto stravou by se v dnešní době příliš velká část lidstva nenasytila. Druhým jakýmsi protiargumentem je fakt, že ani rostlinná strava z tohoto pohledu není pro člověka příliš vhodná, i když zřejmě koncentrace škodlivin v průměru nebude taková jako u masa.

 

2. Hledisko obecné vhodnosti masa pro člověka     

   Zde se často střetávají dva základní názory, a to, že je člověk býložravec nebo všežravec. Dle zastánců vegetariánství je trávicí ústrojí člověka vyloženě ústrojím býložravce a ne masožravce a z toho důvodu je maso již z principu pro člověka nevhodné. Pro tento názor nasvědčuje mnohé, ale chtěl bych upozornit na skutečnost, že opravdu již velmi dlouhou dobu (pravděpodobně v řádu deseti tisíců let) je člověk poživatel masa a je velmi pravděpodobné, že za tu dobu již se jeho organismus na požívání masa měl čas přizpůsobit a z celoživotního dokonalého zdraví některých dlouhodobých náruživých pojídačů masa to také vypadá, že se přizpůsobil.

 

3. Hledisko zdravotní

   U tohoto bodu, kde se to projevuje nejmarkantněji, chci zdůraznit, že vše je velmi individuální a nelze v žádném případě žádné tvrzení o prospěšnosti či škodlivosti zobecňovat absolutně pro všechny lidi. Platí to přiměřeně pro všechny body, ale u prospěšnosti požívání masa a jeho jednotlivých druhů pro zdraví lidí fyzické a psychické podmínky konkrétního člověka hrají největší roli.

   Krajními názory v tomto případě jsou

a) že maso je v jakékoliv formě zdraví absolutně škodlivé

b) že nejedení masa alespoň v nějaké formě je zdraví škodlivé. 

   Tyto krajní názory bohužel většinou vycházejí ze zevšeobecňování zkušeností vlastních nebo zkušeností blízkých s jedením či nejedením masa. K tomu mohu dodat pouze to, že znám lidi, kteří dlouhodobě jsou vegetariány bez jakýchkoliv následků na zdraví i přes všechny tvrzení některých odborníků, že lidská strava musí obsahovat živočišné bílkoviny (zejména pro děti). Rovněž ale znám i takové případy, kdy přes velký odpor k masu ze všech možných důvodů museli někteří lidé vzhledem ke svým vleklým zdravotním potížím maso alespoň v nějaké podobě do svého jídelníčku zařadit. Myslím, že by bylo vhodné, aby zastánci obou krajních teorií se prostě smířili s tím, že každý lidský organismus je specifický a vyžaduje tudíž i specifický přístup.

   Samozřejmě velký vliv na vhodnost masa jako stravy má i způsob chovu zvířat a jejich usmrcování, ale tomuto tématu se budu věnovat více v bodě č. 5.

 

4. Hledisko ekologické

   V tomto případě je situace zřejmě jednodušší, protože nevýhodnost výroby živočišné stravy ve srovnání s výrobou rostlinnou je zcela nepochybná, a to téměř ze všech možných hledisek. Uvádějí se různé kalkulace, ale běžné odhady hovoří asi o pět krát vyšší nákladnosti a vyšším zatížení životního prostředí, i když jsou i odhady nepoměrně vyšší.

 

5. Hledisko vztahu ke zvířatům

   I zde se jedná zřejmě o nezpochybňovanou negativní stránku pojídání masa. Většinový způsob chovu a usmrcování zvířat pro uspokojování svých potravinových potřeb je jeden z velkých „hříchů „ lidstva. Ve velké většině případů zcela nedůstojné podmínky života a smrti nám relativně blízkých bytostí jsou zejména ve velkochovech opravdu výrazem hluboké neúcty k životu jako takovému. Když k tomu přidáme, že hlavní motivem není zajistit pro lidi zdroj nutné obživy, ale především zisk, je zřejmé, že příklon k vegetariánství či alespoň výrazné omezení masa ve vlastní stravě tu má silnou morální oporu.

   Rovněž z pohledu kladů či záporů takového masa (vzhledem ke způsobu chovu, krmení a způsobu smrti chovaných zvířat) pro zdraví člověka se jedná o poměrně nezpochybnitelnou a snad už ani nezpochybňovanou skutečnost, že zápory výrazně převyšují možné (i když částečně diskutabilní) klady.

 

6. Hledisko filozofické

   Mnoho vegetariánů se dostalo ke svému negativnímu vztahu k pojídání masa přes biblické „nezabiješ“. Zajišťovat si příjem energie pro vlastní přežití zabitím jiného tvora se nezdá příliš etické. Tento argument pro vegetariánství je poměrně silný, ale má i své slabší stránky a díky tomu i oponenty. Tito oponenti, mezi které se řadím, nemusí být nutně odpůrci vegetariánství, ale spíše poukazují na nekomplexnost tohoto stanoviska při stanovování toho, co je ještě bytostí a tím i zabíjením jiného života.

   Rostliny jsou v tomto pojetí také bytostmi a pro přípravu stravy z nich je rovněž nutné jejich usmrcení. Tím se dostáváme k otázkám toho druhu, zda je vůbec možné žít, aby člověk absolutně nezabíjel nic živého. Pominu-li zabíjení virů a bakterií různými prostředky při naší snaze uzdravit se z nějaké choroby, je mimořádně obtížné jít do přírody bez toho, aby člověk neusmrtil při chůzi nějakého mravence, broučka či nějakou rostlinku. V tomto bodě řeším pouze způsobení smrti jako takové a ne způsob smrti, kterým jsem se zabýval v předchozím bodě.

   Je nepochybné, že vyšší živočichové mají i rozvinutější vědomí, ale jsou senzibilní lidé, kteří jsou schopni vnímat i bolest a utrpení rostlin. A kdo z nás je oprávněn prohlásit, že něčí utrpení je větší či menší či ospravedlnitelné. Není tak úplně málo lidí, které utrpení zvířat dojímá více než utrpení lidí. Proč podceňovat utrpení rostlin? Jediným pochopitelným důvodem je to, že ho ve velké většině nejsme schopni vnímat.

 

7. Hledisko účinků pro duchovní vývoj člověka

   Z tohoto pohledu se jeví maso jako součást stravy jako relativně nejméně rozporný bod a pokud se někdo cíleně snaží o vlastní duchovní vývoj, tak minimálně větší omezení masa ve stravě lze doporučit bez jakýchkoliv pochybností.

   Použiji zde jako vždy zjednodušenou představu duchovního vývoje jako procesu zvyšování frekvence vibrací vědomí. Pak je zřejmé, že frekvence vibrací námi přijímané stravy nemohou být zcela bez vlivu na úroveň frekvence vibrací našeho vědomí. Frekvence vibrací potravy jsou (zjednodušeně a bez přihlédnutí ke způsobu usmrcení) dány úrovní vědomí bytosti, jejíž tělo se stalo naší potravou. Čím vyšší je místo bytosti v této hierarchii, tím nižší či hrubější vibrace potrava z ní připravená obsahuje. To znamená, že z tohoto pohledu je nejhorší maso savců a zejména domestikovaných zvířat. I z tohoto důvodu je vhodnější maso drůbeže (samozřejmě když ze zdravotního hlediska vyloučíme negativní vliv způsobu jejich chovu a krmení), ryb a nižších živočichů.

   Není záměrem zde tvrdit, že absolutní vegetariánství je bezpodmínečnou podmínkou duchovního vývoje, natož jeho zárukou (dle mého názoru téměř nic není absolutní podmínkou či zárukou), ale častější pojídání masa a zejména hovězího a vepřového se principiálně nemůže negativně neprojevit na tomto procesu. V jaké míře, záleží opět zcela na konkrétních podmínkách.             

 

   Záměrem tohoto textu nebylo dojít k jednoznačnému závěru, ale spíše předložit různé aspekty a naznačit některé souvislosti, případně do určité míry předložit odlišný názor pro „fanatiky“ zastávající striktně krajní polohy ve vztahu k pojídání masa. Záleží čistě na každém konkrétním člověku a jeho konkrétních podmínkách, jaké si sám pro sebe zaujme v této věci stanovisko.

 

 

 

Pránariánství (bretariánství) z různých úhlů pohledu

 

   Bretariánství se stalo v poslední době určitým módním prvkem, ale provází jej některé nejasnosti a nepřesnosti. Úkolem tohoto textu je pokusit se některé aspekty kolem bretariánství objasnit.

 

   Otázka je jak definovat bretariánství. Kde je hranice mezi bretariánstvím a ne-bretariánstvím? Už samotný název bretariánství je problematický, protože lidé, kteří přestali jíst, nenahrazují potravu energií z dechu, protože vždy přijímali energii z dechu. Běžní lidé mají tři zdroje energie – z potravy, dechu a prány. Pro běžného člověka jsou všechny tyto tři zdroje nutné k životu. Energii z dechu a prány přijímáme všichni a otázkou u konkrétního člověka zůstává poměr příjmu těchto tří různých energií.

 

 Bretariáni, když přestanou dlouhodobě přijímat potravu, nejsou živi pouze z energie dechu (vzduchu, kyslíku). Energie, která jim bez potravy zajišťuje životní funkce (nahrazuje potravu), je energie, která je nazývána různě, ale nejčastěji je pro ni používán název prána. Energie z jídla je nahrazována zvýšeným příjmem prány. Takže přesnější název by spíše měl být odvozen od slova prána. Třeba pránariáni a z toho pak odvozené pránariánství. Vegetariáni či vitariáni přijímají jen určité druhy potravin, pránariáni nepřijímají potraviny vůbec.   

   Jsou lidé, kteří jedí tak málo, že dlouhodobě jejich kalorický výdej převyšuje kalorický příjem, což nahrazují příjmem prány, ať už vědomým či nevědomým. Jedná se o skupinu lidí, kterou by bylo možno nazvat semipránariány (polopránariány). Hranice mezi čistými pránariány (kteří občas nebo výjimečně potravu přijímají) a částečnými pránariány, kteří jedí častěji ale velmi málo, je nezřetelná. Předpokládám, že lidem, kteří se věnují takovémuto stylu života, o zařazení do přesné škatulky asi nejde.   

 

   K přechodu na pránariánství jsou připraveni lidé, kteří mají „vyčištěné“ čakry a odstraněné energetické bloky a jsou schopni přijímat svými energetickými centry velké množství prány. Problém mohou mít pravděpodobně zejména lidé, kteří nemají dostatečně průtočnou třetí čakru.

   Vhodnou přípravou na přechod k pránariánství je celkové vyčištění těla i mysli. K tomu přispívá zkvalitnění (zejména absence nebo podstatné snížení příjmu některých druhů potravin) a snížení množství přijímaných potravin na jedné straně a na druhé straně meditace, práce s energiemi a celková duchovní očista. Velmi napomáhají delší přípravné půsty (14 – 42 dní), které jednak tělo čistí od všech toxinů, kterými jsou naše těla zanesena po dlouhých letech přijímání nevhodných a toxických potravin (což jsou dnes v podstatě všechny) a kromě toho tělo připravují na nedostatek potravin. Po dlouhém půstu se samovolně snižuje množství potravy nutné k zajištění životních funkcí. Pro lidi, kteří považovali za ideální toho co nejvíce sníst a neztloustnout, to asi nebude jednoduché, ale lze předpokládat, že takoví lidé se do pránariánství moc nepohrnou.

   Úspěšný přímý přechod bez přípravných fází z běžného způsobu života na pránariánství je málo pravděpodobný, ale ne nemožný.    

 

   Určitým blokujícím faktorem přechodu na pránariánství je silné morfogenetické pole nevíry v možnost dlouhodobého přežívání bez příjmu potravy. Jinak formulováno – jsme v podstatě celý život programováni na nemožnost žití bez potravy. Morfogenetická pole silně ovlivňují naše schopnosti, zejména ty, které jsou označovány jako abnormální či paranormální. Tuto skutečnost nelze podceňovat, protože se jedná o velmi silný faktor. Proto mají větší šanci lidé méně sugestibilní, nesnadno negativně programovatelní, kteří mají alespoň do určité míry schopnost vymanit se z vlivu morfogenetického pole. Zájemce o pránariánství nesmí pochybovat o možnosti dlouhodobé existence bez potravy. 

 

   Při přechodu na pránariánství je energie z potravy nahrazována pránou, ale při větším fyzickém zatížení (nejčastěji sportu) je výrazně zvýšenou mírou energie získávána z dechu. Projevuje se to podstatným zvýšením hloubky a frekvence dechu a případně zadýcháváním.

   Tato informace by mohla být zajímavá pro vrcholové sportovce, kteří ke zvýšenému získávání energie z dýchání používají vysokohorská soustředění (nižší hustota kyslíku) nebo kyslíkové stany a také zakázané formy dopingu (transfůze okysličené krve). Při minimalizaci příjmu potravy by mohli trénovat s obdobnými výsledky jako ve vysokohorském prostředí. Dlouhodobě to nelze u sportovců praktikovat, protože by po čase docházelo k úbytku svalové hmoty. K úbytku svalové hmoty dochází u lidí, kteří drží delší půst a nedaří se jim nahradit potravu zvýšeným příjmem prány.

 

   Při přechodu na pránariánství je minimálně zpočátku vhodné časté vědomé příjímání prány přímo ze zdroje, což je ostatně vhodné pro každého člověka za každých okolností, například při nechtěné absenci potravin, nedostatku energie, fyzických či duševních sil apod. Dotace těla pránou má rychlejší účinky než příjem potravin, nehledě na to, že při trávení potravin dochází z naší strany rovněž ke ztrátám energie.

  Vědomě je prána přijímána do té doby, než dojde k zautomatizování tohoto procesu a prána je ve zvýšené míře stále přijímána bez ohledu na naši vědomou vůli. Je důležité zejména zpočátku se na tuto věc soustředit a přijímat vědomě pránu při každé vhodné příležitosti. Je to velmi důležité i z toho důvodu, abychom při nedostatku energie z potravy nezačali přijímat nevědomky energii z okolních bytostí, aby se z nás nestali energetičtí upíři.

   Zjednodušeně řečeno jsou dva základní druhy většinou nevědomého získávání energie z druhých bytostí. Energii si můžeme vybrečet nebo vykřičet, což určitě není optimální způsob získávání energie pro okolní bytosti a náš vztah s nimi.

 

   Je nutno předpokládat, že při nezvyklé absenci energie z potravin (při půstech se to projevuje zejména prvních 5 dní) dochází z počátku ke zvýšení citlivosti a silnějším emočním reakcím (je pravděpodobnější podrážděná reakce) na jednání okolních bytostí. Opět je na místě stálá pozornost a koncentrace na přítomnost. Na možnost těchto neobvyklých reakcí je vhodné upozornit partnery a blízké bytosti (pokud je to možné), aby naši podrážděnost lépe chápali a případnou agresivitou konflikt neeskalovali. 

 

   Při přechodu na pránariánství také většinou bývá problémem i absence dlouhodobých rituálů spojených s přípravou a přijímáním potravin a dokonce i s jejich nákupem. Například večeře po příchodu z práce bývá pro mnoho lidí významným bodem dne, zejména pokud se u večeře schází celá rodina. Nelze vyloučit, že to též může negativně ovlivnit rodinné vztahy, protože je nereálné předpokládat, že na pránariánství přejde celá rodina.

   Pro někoho se může stát problémem i nadbytek volného času, který vznikne odpadnutím těchto rituálů (odhadem 2 hodiny denně, což se však může velmi lišit) a často i menší potřebou spánku. S obvykle výrazně sníženou potřebou spánku tak může nově vzniklý volný čas dosahovat i 4 hodiny denně. 

 

   Vědomé odmítnutí přechodu na úplnou formu pránariánství může mít i racionální důvody a nemusí se jednat jen o rozumové zdůvodnění naší neschopnosti uskutečnit tento přechod vzhledem k naší závislosti na jídle, nebo nevíru v možnost pránariánství. Existují i zcela smysluplné důvody u lidí, u kterých je jinak předpoklad k přechodu.

   Máme pět smyslů a dobrovolně se téměř nikdo jednoho ze smyslů vědomě nevzdá. Kdo by chtěl vědomě a dlouhodobě být slepý, hluchý, bez hmatu či čichu. Proč se tedy vědomě připravit o chuť? Samozřejmě se dají jídla ochutnat a pak vyplivnout, ale to se mi zdá nepřirozené.

  Problémem dosažení stavu tak zvaného bretariánství (pránariánství) nemusí tak být hlad, nebo neschopnost přežít bez potravy, ale senzorická (chuťová) deprivace (absence chuťových vjemů). Tak jako bychom si nevybrali dobrovolně dlouhodobou absenci optických či zvukových vjemů. Pro lidi, kteří mají velmi dobře vyvinutou chuť, je přechod obtížnější, pokud po něm touží. Z tohoto pohledu se mně zdá jako řešení vhodné semipránariánství, kdy je malé množství potravy přijímáno kvůli chuťovým vjemům a ne kvůli příjmu energie.

 

   Částečně mimo hlavní téma přidávám ještě jeden odstavec.

   V jedné diskuzi jsem zahlédl názor „Jídlo a sex jsou věci, kvůli kterým jsem se sem inkarnoval.“, což možná budou mít někteří lidé tendenci odsuzovat.

   Mnozí lidé obtížněji chápou, že se sem v této době (a nejen v této době) mohou inkarnovat vyšší bytosti s důležitými úkoly, které si přesto vychutnávají některé "slasti" této reality. Chuť k jídlu a chuť na sex, pokud se nejedná o závislost, nemusí být dokladem nízké duchovní úrovně, jak je nám mnoha náboženstvími i různými sektami předkládáno. Představy o vysokých duchovních bytostech bývají dost často zkreslené, a to zejména díky cílené manipulaci církvemi a sektami. Lidé si pod pojmem vyšší duchovní bytost mají tendenci představovat něco na způsob poustevníků a asketů. Krásně a názorně je to předvedeno ve filmu Hrátky s čertem, kde skvěle zahrál takového „správného“ poustevníka pan Smolík.

 

   Jednání, které se snaží ovlivnit lidi tak, aby dodržovali celibát či sexuální abstinenci s výjimkou plození dětí je klasickou manipulací směřující k přenosu potlačené sexuální energie na práci pro manipulátora či na gurua, vůdce sekty apod. Různé sekty přikazují svým ovečkám celibát a je jim doporučováno modlit se či meditovat s obrázkem gurua či vůdce, čímž dochází k přenosu energie na vůdce. Ti, kteří toto přikázání sexuální abstinence porušují, jsou ze sekt většinou vylučováni.

 

 

 

Spánek a snění

 

   Spánek a snění jsou jedny z našich činností (pro někoho nečinností), které jsou vzhledem k tomu, jaký význam je jim běžnými lidmi přikládán a jaký význam skutečně pro nás mají, značně podceňované. Přitom velká většina lidí stráví spánkem přibližně třetinu života. Jak je možné, že tolik lidí považuje třetinu svého života víceméně za nepodstatnou s výjimkou odpočinku a nabrání nových sil do druhého dne? Mnozí vůbec netuší, co se s nimi ve spánku děje, a protože netuší, tak je to ani nezajímá. Není smyslem tohoto článku zabývat se podrobně fenoménem spánku a snění, protože tomu jsou věnovány celé knihy. Jen bych chtěl upozornit na některé věci, na které v souvislosti se spánkem občas či častěji zapomínáme.

 

    Začnu tou relativně nejobyčejnější věcí a tou je postel, ložnice a vůbec prostředí, ve kterém spíme. Jsou to věci, ve kterých jsme někteří či vlastně většina omezeni finančními prostředky. Doslova mě však kolikrát fascinuje přístup některých lidí k této věci. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když napíšu, že pro většinu lidí je jejich vlastní postel doma místem, kde tráví nejvíce času ze všech ostatních míst, kde běžně pobývají. Přesto při rozhodování o nákupu postele a příslušenství (matrace) někdy šetří takovým způsobem, že mně zůstává rozum stát. Přitom za týdenní dovolenou jsou ochotni utratit i několikanásobek ceny této postele (není řeč o kategorii lidí, kteří utrácí za dovolenou i pětimístné sumy).

   Kvalita spánku a často i kvalita zdraví (zejména páteře) se odvíjí od kvalitní postele a neměla by být rozhodně podceňována. Na otázku, co je kvalitní postel, však není jednoznačná odpověď, protože to je zcela individuální a každému (a jeho spánku a zdraví) vyhovuje něco jiného.     

 

   Bohužel v dnešní společnosti většina lidí nemá možnost zvolit si místo svého bydlení včetně jeho okolí, prostorové uspořádání bytu či domku dle svých představ. Přesto bych doporučoval nepodceňovat význam ložnice v duchu výše uvedených důvodů a v rámci možností vybavit a uspořádat ložnici tak, aby co nejvíce podporovala základní funkci ložnice. Není smyslem tohoto článku řešit tuto otázku, a proto v dané problematice odkazuji na zásady feng-šuej. Jen bych zdůraznil, že ložnice je místem zklidnění a odpočinku a tomu by měla odpovídat i výzdoba. Osobně doporučuji nezapomenout na kameny jako je například křišťál anebo na orgonity.  

 

   Kvalita spánku je ovlivněna mnoha faktory, z nichž si mnohé často neuvědomujeme buď vůbec anebo na ně zapomínáme v konkrétním místě, době a čase. Přitom změna těchto faktorů může mít na kvalitu spánku opravdu velký vliv.

   V tomto bodě se budu věnovat těm faktorům, které je možno ovlivňovat, případně se na ně koncentrovat každý konkrétní večer či noc (pro některé i ráno). Například mezi takovéto faktory kromě již výše uvedené postele nepatří (alespoň většinou) náš spolunocležník či spolunocležníci.

    Dále uváděné faktory nejsou určitě vyčerpávajícím způsobem vyjmenované a popsané, ale doufám, že žádný ze základních neopominu uvést. Za základní považuji tyto faktory. Jídlo, činnost před spánkem, psychické vyladění, příprava na spánek.

 

   Otázka jídla a v neposlední řadě i pití před spánkem byla již mnohokráte popsána, a tak jen shrnu do stručného – jíst a pít lehce a zdravě a dodržet přiměřený časový odstup.

 

   Činnost před spánkem je věc, která (jak se obávám) patří právě k těm podceňovaným. Sledování televize s katastrofickými zprávami či nějakým thrillerem nebo hororem nejsou vhodné způsoby trávení času před usnutím. Pokud nás pak nějaké „obludy“ ve snu prohání po astrálu a my se vyspíme špatně a jsme unavenější, než jsme si šli lehnout, tak se tomu opravdu nelze divit. I podobná knížka čtená před spaním má svůj negativní vliv, i když dle mého názoru přece jen menší, protože se jedná o text a ne obrazy se zvukem, které jsou podstatně lepší předlohou pro sny než text.

   Rovněž různé rodinné třenice a podobná traumata (pokud už jsou vůbec nutná) je vhodnější konat v jiné době než před spánkem. Jsem si vědom, že tato rada je sice dobrá, ale na rozdíl od některých ostatních podstatně hůře udržitelná (minimálně proto, že k tomu jsou potřeba alespoň dva), ale přesto ti, kteří tuto možnost či spíše schopnost mají, měli by ji využívat. 

   I náročnější duševní práce není ideální, protože mozek je vytočen na vyšší obrátky a hůře se pak mysl uklidňuje a usíná. Obdobné účinky projevující se pomalejším usínáním mohou mít i těžší fyzická práce a sport (naopak uspávající vliv mívá i příjemný sex), ale vše je hodně individuální. Jen pro jistou připomínám, že stále je řeč o předspánkovém období, protože ani nemá smysl se v tomto rozsahu věnovat dalším vlivům. Nevhodných faktorů je určitě mnohem více, ale uvedl jsem nejběžnější.   

 

   Optimální verze předspánkové činnosti je vždy subjektivní a je ovlivněna nejen individualitou každého člověka, ale i jeho možnostmi a proto mohu uvést pouze svou představu. Začal bych lehkou procházkou na zdravém vzduchu či pláváním (obdobnou funkci má koupel) spojenými s příjemnou konverzací či nestresujícími myšlenkami. Protože ne každý a ne vždy tuto možnost máme, tak jako náhradu bych viděl příjemnou či duchovní, ale nestresující četbu. Po té doporučuji meditaci spojenou s meditační či relaxační hudbou (není špatné ani ticho, pokud je dosažitelné). 

 

   Vlastní usínání je proces pro mnoho lidí obtížně ovládnutelný. Někteří lidé usínají velmi obtížně, ale na druhé straně jsou lidé, kteří mají problémy neusnout, pokud se dostanou do vodorovné polohy. Odborníci doporučují usínat lehce skrčení na boku v takzvané prenatální poloze a opravdu to většině lidí vyhovuje, ale opět je to věc velmi individuální. Také je to poloha, ve které se méně chrápe, což bych také považoval za docela významné.

    Pokud opravdu chceme usnout je velmi důležité mysl zklidnit a zcela vyloučit probírání našich denních problémů, starostí a zejména strachů, což bývá nejčastějším důvodem nespavosti (nepatologické). Zdůrazňuji, pokud chceme usnout. V případě, že nechceme usnout a máme zájem řešit nějaký problém či nápad, je doba zklidnění denního ruchu a naší mysli před spánkem pro tuto myšlenkovou aktivitu ideální.       

   Když pominu počítání oveček, tak za jeden z nejúčinnějších způsobů je plné zastavení mysli, které se také dá označit jako (ne)myšlení na nic. Dnes už je celkem běžně známo, že to zase není tak jednoduché, protože naše mysl je tak navyklá na přemíru vjemů, že pokud se jí nedostávají, vytváří si je sama, a to ve velmi rychlém rytmu střídajících se myšlenek či obrazů. Proto odborníci všeho typu (od lékařů po šamany) doporučují koncentraci na dech. Pro někoho jsou vhodné záznamy mluvených řízených meditací, které dokážou odpoutat pozornost mysli od vlastních myšlenek.

   Asi téměř každý z vlastní zkušenosti zná ten stav, kdy myšlenky (a bývají to nejčastěji obavy) rotují v naší mysli a žádná technika na ně nezabírá. Pro tyto okamžiky doporučuji si vytvořit snový scénář a představovat si klidně s popuštěním své nejbujnější fantazie cokoliv, co bychom v životě chtěli vidět, zažít či dosáhnout a na tuto vizi koncentrovat svoji pozornost a tvořit ji a hrát si s ní. I když i tak se někdy usíná poměrně dlouho, je člověk alespoň pozitivně vyladěn.

 

   Spánek člověka má zjednodušeně tři fáze, které se během běžného spánku pravidelně střídají. Je to fáze lehkého spánku, fáze snění, pro kterou se používá název REM a fáze hlubokého spánku. Jsou vedeny odborné diskuse a prováděny různé experimenty se snahou zjistit či dokázat, která fáze má jaký význam, případně, která je pro nás nejdůležitější a bez které člověk nemůže přežít. Jsou však známy případy lidí, které odporují všem závěrům, protože nepotřebují spát vůbec či zcela minimálně, případně spí stále.

 

   Nyní se už dostávám do stádia, kde se opouští břehy vymezené oficiální vědou a budu se věnovat zejména fázi REM. V této fázi vědomí člověka přestává vnímat tuto naší 3D realitu a noří se do reality jiné, která je většinou označována jako astrální svět, ve kterém procházíme aktivně či pasivně různými událostmi tak, jako ve 3D realitě. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že zde platí poněkud jiné zákony a naše vědomí je podstatně méně omezeno ve své možnosti tvořit realitu.

   Zásadní problém velké většiny lidí je ten, že nejsou ve snu vědomí. Nejsou si vědomi, o jaký druh reality se jedná (že se jedná o astrální realitu) a pohybují se v astrálním světě v jakémsi somnambulním stavu různého stupně. To jim brání tvořit si dění zcela vědomě a velmi často rovněž umožňuje zneužití tohoto našeho stavu bytostmi na astrálu se vyskytujícími, což mohou být i vědomě snící lidé.

 

   Proto velmi záleží na tom, v jakém psychickém stavu, a s jakou úrovní kvality a kvantity našeho ochranného energetického pole usínáme a procházíme spánkem, což je jeden z důvodů proč věnovat pozornost naší předspánkové činnosti, která na tuto úroveň má velký vliv. Není pochyb, že na tuto úroveň má podstatný vliv i náš celkový dlouhodobý stav - výše frekvence našich vibrací. Pokud vibruje naše vědomí na dostatečně vysoké frekvenci, jsme pro nízko vibrační astrální bytosti víceméně neviditelní a tak se nestáváme předmětem jejich zájmu, který pro nás nebývá příjemný.

   V astrálu při běžném spánku jsme v pozici člověka, který spí a na rozdíl od bdícího není schopen okamžitě reagovat na hrozící či již existující útok. Předmětem zájmu na astrálu se vyskytujících bytostí bývá často naše energie, kterou se od nás snaží získat různými způsoby, z nichž nejčastějším je vzbudit v nás strach. U nás se to pak projevuje různými až hrůznými sny, po kterých se ráno probouzíme vyčerpaní a v psychickém útlumu, který se pak často mění v deprese.

   Proto je doporučováno vytvářet si vědomě před usnutím (ne nutně každou noc) energetické ochranné pole, pro což je běžně používán termín ochranné vajíčko. Návodů na jeho tvorbu je na internetu mnoho a většinou se jedná o jednoduché postupy. Kromě ochrany při spánku může plnit ochranné energetické pole i další ochranné funkce.  

 

   Optimální je procházet fází REM formou lucidního (bdělého) snění, i když i na to se názory různí, zejména pokud by se lucidní sny staly zcela pravidelnou součástí spánku. Jsou badatelé (např. Petr Chobot, Robert Monroe), kteří označují lucidní sny za významnou formu poznání. Doporučuji odlišovat lucidní snění od OBE (out-of-body experince - mimotělní zkušenost). Je to jen umělá hranice mezi těmito dvěma fenomény, protože v reálu takto neexistuje, ale zjednodušeně se dá říct, že v lucidním snu se pohybuje vědomí v astrálním světě a relativně snadno ovlivňuje a mění realitu (astrální), zatímco při OBE se vědomí pohybuje v naší 3D realitě (ale nelze vyloučit i reality jiné) a jeho možnost tuto realitu ovlivňovat je omezena ještě více než když jsme v těle.

 

   Vyskytuje se hodně lidí, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá, nebo že sny nemají vůbec žádný význam. To je však hluboký omyl a kromě regeneračních účinků fáze REM mají pro nás sny i velký význam informační. Bohužel velká většina lidí svým snům nevěnuje vůbec žádnu pozornost. Kromě výroku „Mě se nikdy nic nezdá.“ se vyskytuje také výrok „Já si nikdy žádný sen nezapamatuji.“, ale s tím se na rozdíl od výroku prvního dá již něco dělat.

   Obvyklý průběh pamatování si běžného snu je takový, že při probouzení ho vnímáme kompletně jako celkový obraz. Po chvíli z něj už máme jen mlhavé dojmy a pamatujeme si tak třetinu a odpoledne už víme jen, že se nám zdálo něco zajímavého. Mně se osvědčil jeden postup k uchování snu v paměti. V okamžiku, kdy se probouzím, nechávám stále zavřené oči a pokud možno se vůbec nehýbu a zejména ne hlavou a přitom si verbálně zopakuji vše, co se mi zdálo, případně to, co si z toho chci zapamatovat. Pokud to považuji za velmi důležité, opakuji si takto sen i několikrát. Touto metodou jsem schopen si zapamatovat pět i více snů za noc.                    

 

   V případě silně nepříjemných snů, které jsou schopny negativně ovlivnit naši náladu na celý den, používám metodu vědomého dokončení snu, což ostatně není nezajímavé ani u snů příjemných. V případě velmi nepříjemných situací ve snu máme většinou ochranný mechanismus spočívající v tom, že se probouzíme – obdobně jako ve filmu Matrix unikali Neo a jeho společníci v případě nebezpečí z matrixu do reality. Ihned po probuzení v podstatě v okamžiku, kdy si uvědomím, že nepříjemná situace, kterou zažívám je sen, zůstávám plně v polobdělém, polo spánkovém stavu a vlastní fantazií si sen dotvořím a dokončím dle svých představ a tím i vyladím stav své mysli do vyšších vibrací. Není tak úplně výjimečné, že člověk při takovémto bdělém snění znovu usne a sen se dokončí v již nové pozitivní verzi.      

 

   Je vhodné nezapomínat na to, že astrální svět je složen z mnoha úrovní a my se pohybujeme v takových úrovních, kterým odpovídají momentální frekvenci našich vibrací, která je mimo jiné ovlivněna právě naší předspánkovou činností a naším vyladěním před usnutím. Je logické, že ve vysokofrekvenčních úrovních je pravděpodobnost setkání s nízkofrekvenční astrální parazitickou bytostí velmi malá.

 

   Někteří badatelé soudí a připadá mi to celkem logické a pravděpodobné, že ve fázi hlubokého spánku se naše duše pohybují ve vyšších dimenzích (nad astrálem) a dochází tam k jejich silné regeneraci. Proto je tato fáze pro nás velmi důležitá. Pokud býváme probuzeni uprostřed hlubokého spánku, tak naše orientace v čase a prostoru těsně po probuzení bývá problematická. Běžně dochází k tomu, že máme pocit, že jsme zcela někde jinde a jindy než opravdu jsme.

 

   Na kvalitu našeho psychického stavu po probuzení a během dne má také nemalý vliv způsob našeho probuzení. Nepřirozené probuzení, což je většinou pomocí budíku či druhou osobou, má jednu velkou nevýhodu. Budík případně budící osoba (s výjimkou mimořádně senzibilních osob) nerespektují, v jaké fázi spánku se zrovna nacházíme. Při přirozeném probouzení napřed přecházíme do fáze lehkého spánku a pak se teprve probouzíme. Pokud jsme buzeni jiným objektem či subjektem, můžeme být probuzeni právě ve fázi hlubokého spánku, což mívá za následek kromě naší desorientace v čase a prostoru nechuť vstát a jít se věnovat denním aktivitám a někdy i špatnou náladu. Proto je vhodné naučit se nastavovat „vnitřní budík“ na hodinu, kdy musíme nebo chceme vstávat. Naprogramovaná mysl nás pak již sama nejdříve převede v požadovaný čas nejdříve do fáze lehkého spánku a pak probudí. Výsledkem je to, že se probouzíme s dobrým pocitem a jsme schopni se mnohem rychleji vpravit do ranních činností. Dodávám, že tato praxe je relativně snadno naučitelná i po běžného člověka a je i často využívána.

 

 

 

Relaxace, meditace, kontemplace, vědomý příjem energie

 

   Protože v této oblasti panuje mnoho různých a mnohdy protichůdných názorů, snažil jsem se udělat ucelený přehled s vyjasněním některých pojmů a vycházím při tom do značné míry z názorů Paula Bruntona. Zejména definice meditace a kontemplace je často používána vzájemně v obráceném významu. Nepovažuji za důležité, kterou činnost (případně nečinnost) označíme za meditaci či kontemplaci, ale důležité je, abychom při použití jednoho z těchto pojmů upozornili, jak jej chápeme.

 

Relaxace

Zřejmě nejméně rozporů vzbuzuje pojem relaxace. Běžně je relaxace definována jako zmírnění či uvolnění psychického či fyzického napětí. Dle mého pohledu je tato definice trochu zužující. Vhodnějším se mi zdá definovat relaxaci jako činnost případně nečinnost směřující k zharmonizování našeho psychického a fyzického stavu. Relaxací mohou být činnosti i velmi náročného psychického či fyzického charakteru jako mohou být např. adrenalinové sporty.

   Podstatou relaxace je, že vykonáváme činnosti směřující k vyvážení nerovnovážného stavu naší mysli či těla. Vše je samozřejmě velmi individuální, záleží na podmínkách a mentalitě každého jedince a nelze proto stanovit jednoznačné obecné doporučení pro všechny. Pro některé duševně pracující lidi je vhodné fyzické vypětí při sportu někdy vedoucí až téměř k úplnému vyčerpání, zatímco těžce fyzicky pracující člověk by tuto formu zřejmě za relaxaci nepovažoval. Což platí samozřejmě i obráceně pro člověka těžce duševně pracujícího.

   Považuji za nutné zdůraznit, že relaxací mohou být i činnosti, které jsou službou prospěšnou pro ostatní, například vaření, štípání dřeva nebo některé druhy oprav či úprav v domácnosti. Kromě sportu bývá dobrou relaxací hudba, zejména pokud je aktivně provozována.  Meditace a kontemplace se dají považovat za jednu z forem relaxace.  

 

   Protože harmonický stav duše a těla je nutným předpokladem pro harmonický a šťastný život, je důležité věnovat i patřičnou pozornost vhodné relaxaci. Mnoho lidí, kteří tvrdili, že nemají na relaxaci čas a podmínky, po delší době zanedbávání relaxace zjistili, že najednou mají spoustu volného času v nemocnici, na lůžku doma, v invalidním důchodu, nebo po vynuceném odchodu z práce kvůli výrazně zhoršenému pracovnímu výkonu. Dlouhodobé podcenění relaxace mívá většinou negativní následky.

   Koncentrace pozornosti na disharmonii psychického a fyzického stavu jsou podmínkou pro zjištění příčiny a stanovení nejvhodnějšího způsobu relaxace pro konkrétního jedince. Jednou z metod pro analýzu a stanovení vhodné relaxace může být meditace. 

 

 Meditace

 

   Pod tento pojem je zahrnováno tolik různých forem lidských činností až nečinností, že je s podivem, že jsou spojovány shodným názvem. Dokonce je tento pojem používán i s pejorativním významem jako neúčelné přemítání nad nějakou věcí.

   Je obtížné najít jeden sjednocující prvek v tomto labyrintu forem, zejména pokud se dostaneme i do té varianty (která se mi zdá docela přitažlivá), že určitou formou meditace by se mohla (či měla) stát většina našich běžných každodenních činností, jako je například stravování. Když se však přesto pokusím o stanovení tohoto prvku, tak se zdá, že tímto prvkem by mohla být koncentrace pozornosti na určitou činnost případně na nečinnost. Činností se v daném případě rozumí nejen činnost fyzická, ale zejména mentální aktivita.

   Obdobně jako u relaxace je nepochybně obecná prospěšnost pro člověka podstatně ovlivněna její konkrétní formou pro konkrétního člověka a obdobně jako u relaxace by měla být vhodná forma volena zejména meditujícím jedincem nejlépe pomocí intuice. I když jsem si vědom jisté obdoby definice v kruhu, tak nejvhodnější formy (samozřejmě se nemusí jednat pouze o jednu formu) lze získat při meditaci. Většinou vývoj probíhá tím způsobem, že začínající hledá vhodné formy v literatuře nebo na internetu, od zkušených meditujících či na seminářích zabývajících se touto tématikou a posléze si vybírá vhodné formy pro sebe nebo si je sám vytváří.

 

   V užším slova smyslu je meditace většinou chápána jako koncentrace pozornosti dovnitř své mysli. K tomuto účelu jsou používány různé formy či techniky meditací. Základ většiny technik bývá obdobný a bývá jím práce s dechem.          

   Meditací jsou také dosahovány stavy rozšířeného vědomí, i když jsou i názory, že meditace je stav rozšířeného vědomí. Dle mého názoru je meditace forma aktivity vědomí, zatímco pojem rozšířené vědomí označuje stav tohoto vědomí.

 

   Meditační stavy jsou také popisovány jako určité stavy elektrické aktivity mozku. Kolísající elektrické potenciály mohou být zaznamenávány a vyhodnocovány pomocí elektroencefalografu jako vlny s určitou frekvencí. Zpracováním mnoha těchto záznamů (elektroencefalogramů) došli vědci k vymezení čtyř základních mozkových vln dle jejich frekvence a jsou uváděny v Hz.

Delta 1 - 3

Vlny delta se vyskytují v hlubokém spánku beze snů a někdy je lze zjistit při meditaci velice pokročilých jogínů, kteří se jí léta věnují.

Théta 4 - 7

Théta vlny se vyskytují ve spánku ve fázi REM – snění a ve stavu velmi hluboké meditace. Při takovém stavu mozku se usnadňuje a urychluje učení, tvořivost a obrazotvornost. 
Alfa 8 - 13

Vlny alfa jsou charakteristické pro uvolněný stav mysli a meditaci. Vyskytují se rovněž při usínání. Často jsou meditační stavy uváděny jako přechod do alfa rytmů. Děti bývají ve stavu alfa rytmů daleko častěji než dospělí.

Beta 14 - 30

Beta vlnění se spojuje s běžným vědomím. Objevuje se ve chvílích, kdy je pozornost směrována na vnější prostředí. Vnímání, koncentrovaná myšlenková činnost, ostražitá bdělost a podobně jsou těmito vlnami doprovázeny.


   Snahou meditujících bývá často odpoutání pozornost od vnímání těla a všech smyslových podnětů a určité formy „osamostatnění“ mysli. Vyšší formou bývá odpoutání od ega (odosobnění mysli), což znamená dosažení stavu čistého vědomí, kdy nejsou vnímány vazby na konkrétní ego. Zajímavé jsou i stavy, kdy se ve stavu rozšířeného vědomí stáváme jiným egem, než tím, kterým jsme v nynější inkarnaci. Tyto stavy jsou zajímavé tím, že napomáhají neztotožňovat se s egem a uvědomit si, že nejsme egem, což umožňuje práci s vlastním egoismem.

   Častým problémem meditujících bývá skutečnost, že si pod pojmem meditace představují dosažení určitých vizí, získání odpovědí na řešení problémů nebo dosažení nějakých extatických stavů. Pokud se jim to nedaří, považují meditace za neúspěšné a někdy i vzhledem k tomu za neužitečné. Někteří jedinci k podobným závěrům (bohužel pro ně) docházejí po pár meditacích a touto velmi prospěšnou formou aktivity mysli se pak již více nezabývají.

   Problémem částečně z opačné strany je to, že ji někteří považují za něco nudného, pracného až otravného a musí se do ní nutit a někdy jen z toho důvodu, že slyšeli či četli, že meditovat se má. Pravděpodobně příčinou bývá pro daného jedince nevhodně zvolená forma meditace, případně nepochopení, co to mediace je. Určitým nebezpečím může být také, když se meditace stane cílem a ne prostředkem a meditující si na ní vytvoří závislost. Každá závislost svou podstatou je překážkou na vývojové cestě.

 

   Při určité míře zjednodušení se dají meditace členit na dynamické a statické. Podstatou statické meditace je setrvání v naprostém klidu a odpoutání od vnímání těla a okolních vzruchů. Při dynamické meditaci (například tanci) je naopak tělo zapojeno a pohyb je forma dosahování rozšířených stavů vědomí. 

 

   Příliš velký důraz na určitou (většinou velmi starou) techniku meditace nepovažuji za rozumný, ostatně jako jakékoliv dogma. Pro některá učení bývají určité techniky meditací nepřekročitelným dogmatem. Například při sezení v pozici „lotosový květ“ je pro některé lidi (zejména začátečníky) v podstatě nemožné odpoutat svoji pozornost od tělesných podnětů, což může mít za následek odmítnutí meditací jako takových. Na druhou stranu někteří lidé preferují pozici vsedě, protože při pozici vleže téměř okamžitě usínají. Nevidím však žádný důvod, proč by si každý nemohl zvolit pro něj vhodnou techniku meditace. Osobně preferuji meditaci vleže, protože se nejlépe vědomí odpoutává od vnímání těla.

   Dle mého názoru je pro konkrétního meditujícího vhodná taková technika, která mu umožní dosáhnout jím stanoveného cíle meditace. Posuzování motivace a zvolené techniky meditace je již zase jen hodnocením, které záleží na hodnotícím subjektu. Existují však určité hranice, které vymezují pole meditací, abychom například odlišili meditaci od magie. Občas se stává, že někteří lidé zaměňují mentální ovlivňování jiných bytostí za meditaci. Soudím, že ani léčení na dálku a posílání energie se nedá podřadit pod pojem meditace, což ovšem neznamená, že je možné se meditací dostávat do stavu, ve kterém jsou tyto aktivity usnadněny.

   Práce na sobě byť s energiemi či čakrami je sice na pomezí, ale osobně bych ji do meditace řadil. I v této souvislosti bych opět zdůraznil, že jediným hodnotícím hlediskem by měla být prospěšnost konkrétní formy pro konkrétního meditujícího.

 

   Za další zjednodušení členění meditací lze považovat meditace, jejímž cílem je intuiční získání řešení nějakého problému, dosažení určitého stavu (například blaženosti, harmonie či štěstí) a dosažení stavu bez jakýchkoliv vjemů vnějších a vnitřních a jakékoliv mentální aktivity. Volně lze přiřadit i práce s energiemi a čakrami, nebo mentální sebeléčebné procesy.

 

   Meditací lze dosáhnout i velmi vysokých stavů rozšířeného vědomí. Osobně za meditaci nepovažuji většinu transových stavů vědomí (pokud ne všechny), kdy se stav blíží spíše stavu bezvědomí. Otázkou samozřejmě zůstává definice transu. Příkladem jsou různá média, která si vůbec nepamatují, co v transu říkala.

 

   Názor, že jediným či hlavním smyslem meditace je dosažení stavu bez myšlení považuji za zužující. Nejen pro začátečníky není dosažení stavu bez myšlení vždy zcela jednoduché.         

 

   Už i vědecké lékařské autority začínají uznávat prospěšnost meditace na zdraví člověka, i když se již tak ve svých studiích nezabývají jednotlivými formami meditace. Každopádně se uvažuje o zklidnění mysli a odpoutání od vnějšího světa, obrácení pozornosti dovnitř své mysli.

Z mých vlastních zkušeností i zkušeností mnoha dalších lidí mohu doporučit k meditacím vhodnou hudbu. Meditační muziky je dnes k dostání velké množství. Zejména v případech, kdy v místnosti, ve které meditujeme, není nízká hladina hluku, je meditační muzika vynikající. Dle mých zkušeností je vhodná muzika monotónního charakteru bez velkých výkyvů v hlasitosti (proto ne vždy je vhodná vážná hudba, která se právě tím často vyznačuje) a beze slov, které by mohly upoutávat naší pozornost.

 

   Zcela vědomě zde nemluvím o cílech meditace, protože to je věc každého konkrétního jedince. Každý jsme na jiném vývojovém stupni a každý máme v tomto životě jiné úkoly a cíle a tím i jiné cíle meditace. Stanovení příliš vysokých cílů pro lidi začínající s meditacemi vede někdy (možná často) k rozčarování nebo dokonce frustraci, protože je pravděpodobné, že až na výjimky těchto cílů nedosáhnou tak rychle jak si představují po získání prvních informací o blahodárnosti a možnostech meditací.

Na druhé straně v současných podmínkách se výsledky meditací dostavují podstatně rychleji než například před deseti nebo dvaceti lety.      

 

Kontemplace  

 

   Kontemplace se dá chápat také (dle Paula Bruntona) jako nejvyšší stupeň meditace.

   Cílem kontemplace bývá dosažení stavu utišení veškeré mentální aktivity, stavu splynutí s absolutnem, určité formy osvícení. Tak jako je do určité míry vyšším cílem meditace spojení se s vlastním bytostným já, s overegem, tak vyšším cílem kontemplace je spojení s absolutnem (Absolutní myslí).

 

   Někdy bývají pojmy meditace a kontemplace chápány s obráceným významem, než jak zde uvádím.

 

   Běžnou životní praxí jsou různé meditační, relaxační a mentální techniky a jejich vhodnost obecně a vhodnost pro každého konkrétního jedince. Opatrnost je zde zcela určitě na místě, protože energie a kódy spojené s některými těmito technikami, mezi něž je nutno započítat i ritualizované modlitby (křesťanské nevyjímaje), jsou nepochybně minimálně nepříliš přínosné, pokud ne přímo škodlivé a jejich cílem není užitek pro toho, kdo tyto techniky provádí. Pro určitou představu, čemu by tedy tyto techniky mohly sloužit, uvádím jako příklad posilování (posílání energie) egregoru křesťanství, islámu, ale i New age, New world order apod. 

   Egregor je pojem vyjadřující existenci zvláštních astrálních útvarů, které jsou vytvářeny skupinovými představami, idejemi a pocity jako jsou např. náboženské a politické ideje, ale i hromadné všeobecné sklony a názory. Egregor je tedy astrální reprezentace kolektivní mysli a funguje jako více méně silná astrální bytost, není jen pasivním odrazem toho, co je společné lidským myslím, ale též aktivním činitelem. V tomto smyslu každý jedinec vyznávající nějakou náboženskou, politickou či jinou ideu, je spojen s příslušným egregorem, přičemž toto spojení je oboustranné: jedinec posiluje svou vírou a svými činy tento egregor a naopak je egregorem posilován v této víře a činech.

 

   To však navozuje základní otázku. Jak poznat, která technika je nezatížená, je čistá a ještě navíc vhodná pro jednoho konkrétního člověka.

   Na základě i vlastních zkušeností jsem došel k názoru, že nejlepší cestou je spolehnutí se na radu svého vnitřního mentora, svého overega (bytostného já). Myslím, že asi nelze předpokládat, že existuje „inteligence“, která by měla na našem „užitku“ z některé techniky větší zájem než je naše overego. Dokonce ani naše vědomé já nemusí plně chápat užitek konkrétní techniky pro nás tak dobře jako naše overego, zejména z dlouhodobějšího hlediska.

   Proto považuji za velmi důležité při práci na svém duchovním vývoji, co nejdříve se koncentrovat na objevení, vytvoření či pročistění (záleží na zorném úhlu) komunikačního kanálu se svým overegem, často rovněž nazývaném jako spojením se se svým vnitřním já. Nepochybně mnozí takovýto komunikační kanál běžně nevědomě využívají a říkají tomu třeba intuice.

 

   Nejvhodnější jsou samozřejmě takové meditace, které jsou řízeny (vedeny, prováděny) přímo vyšší inteligencí a člověk meditaci provádějící je pouze jakýmsi kanálem zajišťujícím přenos myšlenek do zvukové podoby (médiem). Taková meditace prováděná vyšší inteligencí je pak přesně směřována na potřeby a cíle meditace konkrétní osoby či osob a její účinnost je nesrovnatelná s meditací prováděnou běžně myslí člověka. Médium provádějící takovouto meditaci tak často nemá ani představu o čem ta meditace bude a jak vlastně skončí (co je jejím cílem) a rovněž se jí také často účastní jako meditující s obdobnými účinky pro něj.    

   Dokonce myslím, že je vhodné, když si nevytváří žádný plán a vše nechá na vůli vyšší inteligence.

   Moje silně zjednodušená představa o fungování takovéto meditace je ta, že overego média se napojí na overego meditujícího, které pak vlastně provádí meditaci pro „sebe“ (přesněji relativně samostatnou svoji část – vědomí člověka).

    To však neznamená, že médium je nějak mimo a není schopno kontrolovat vlastní meditaci či reakce meditujícího či meditujících při případných potížích. Při meditaci pro jednu osobu se potíže nevyskytují, protože meditace je vyšší inteligencí přizpůsobena přímo pro tuto osobu. Nedá se ale vyloučit, že nutnou součástí je i řešení nějakých traumat, které může být bolestivé.

 

    Samozřejmě musím upozornit, že by takové médium mělo být na určitém stupni vývoje (a tím i vyšších frekvencí vibrací), aby nemohlo dojít k napojení na nízkofrekvenční bytosti, jejichž zájem by mohl být zcela jiný než zájem meditujícího.  

 

 

 

Vícedimenzionální bytost a overego a náš vztah s nimi

 

  Často je v esoterických textech používáno, že člověk je vícedimenzionální bytost, či že je její součástí, ale vzhledem k tomu, že pro mnohé se jedná částečně o mlhavý pojem, je pravděpodobné, že představy o tom, co to je ta vícedimenzionální bytost se mohou i podstatně lišit. Tím může docházet k vzájemnému nepochopení a nedorozumění při používání tohoto pojmu. Proto zde předkládám svoje pojetí jako určitý návrh na jeho vymezení a podrobnější popis.    

 

   Jako vždy je popis skutečnosti, která je mimo rozsah schopností poznání naší omezené mysli, velmi obtížná, zejména pokud se jedná o pokus přiblížit určitý model této skutečnosti co nejširší vrstvě lidí, kteří o takovéto poznání mají zájem. Nutně je takovýto model ve srovnání se skutečností velmi zjednodušený a popisovanou skutečnost zkresluje.

Postihnout plnou skutečnost (byť jen velmi malé části univerza) lze pouze ve stavu silně rozšířeného vědomí a Paul Brunton pro to používá výraz insight (vhled, vnor), který se mi zdá nejvýstižnější.

 

   Vícedimenzionální Bytost, jejíž je člověk (nebo přesněji řečeno jeho vědomí) součástí, se dá z mého zorného úhlu pohledu popsat jako určitý souhrn všech současně existujících bytostí (entit) neboli určitých forem vědomí, které vytvářejí svým způsobem homogenní celek, který se některými určitými svými aspekty odlišuje od všeho ostatního ve Stvořeném světě, co není součástí tohoto celku. Tato Bytost – toto vědomí je si vědomo sebe sama, jakožto entity částečně se lišící od ostatního Stvořeného světa a zároveň si uvědomující, že je i součástí tohoto vyššího celku.

   Součástí této vícedimenzionální Bytosti jsou naše minulé, současné a budoucí inkarnace (vědomí, včetně vědomí nerostů, rostlin a zvířat, ale i něčeho, co by se z našeho pohledu dalo nazvat nadčlověk), včetně souběžných inkarnací v paralelních vesmírech. Součástí jsou však rovněž i formy vědomí bytostí vyšších již se neinkarnujících včetně takových forem, které ve vztahu k našemu nerozvinutému vědomí se dají chápat i jako bůh. Jednotlivé bytosti (entity) jako součásti Bytosti jsou svobodné ve svém rozhodování ve stupni odpovídající schopnostem té určité konkrétní formy a stupni rozvoje jejich vědomí.

 

   Jakousi řídící složkou této Bytosti je něco, pro co se používá pojem superego (nadjá), ale mně se zdá vhodnější výraz overego, pro který však nemám odpovídající vhodný výraz v češtině snad nejbližší je „já přesahující“. Na rozdíl od výrazu nadjá, který vyjadřuje určitou hierarchickou nadřazenost a oddělenost, považuji výraz overego jako vhodnější, protože vyjadřuje něco, co naše já přesahuje, ale není od něho odděleno.

   Overego si nelze představit zjednodušeně jako určitou část Bytosti od ostatních částí (bytostí) oddělenou. Toto řídící centrum je rozprostraněno po celé Bytosti a je zároveň i ve všech jejich částech obsaženo, takže se dá i říct, že všechny části se svým způsobem podílejí na řízení. Toto řízení vlastně není nic jiného než tvůrčí proces podílející se na stváření Světa. Každé „svobodné“ rozhodnutí  bytosti (části vícedimenzionální Bytosti) ovlivňuje nejen tuto bytost, ale i ostatní bytosti a samozřejmě i celek. Toto overego má "nejpřímější" napojení na "vědomí Boha".    

 

   Je obtížné si představit, co je smyslem bytí takovéto pro nás nepředstavitelně dokonalé a komplexní Bytosti. Z mého pohledu takovým smyslem je: „Žití všech (co nejvíce) variant bytí tvůrčím způsobem“. V tom je paradoxně zahrnut jak vývoj Bytosti, tak i její neměnnost. Proto z úrovně poznání Bytosti je i naším smyslem života (bytí) podíl na tvůrčím prožití si různých variant bytí, a to z našeho pohledu i v životech nepříliš radostných.

   Aby to tak nevyznělo, tak výše uvedená skutečnost není omezením pro svobodu rozhodnutí bytosti (v našem případě nás) včetně rozhodnutí netrpět. Nesprávné pochopení této věci pak vede k determinismu, či případně karmické danosti. Tato předpokládaná nezměnitelnost „osudu“ je však v rozporu s mým názorem na tuto otázku.

 

     Velká většina lidí si není svého overega vědoma a proto veškeré řízení našeho ega overegem jde mimo naší „vědomou“ mysl a z logiky věci vyplývá, že nás vede k prožití si těch stavů vědomí, které jsou pro tuto inkarnaci „dohodnuty“. Pokud si člověk dá tu práci a probere si pečlivě svůj dosavadní život s patřičnou mírou nadhledu a sebekritiky, stopy tohoto řízení pravděpodobně objeví. Nejsnadněji objevitelnými stopami budou nemoci či nehody nebo výjimečné nebo opakující se tzv. náhody.

   Přesto znovu upozorňuji, že každý člověk má svou určitou míru svobody rozhodnout se odlišně od „předpokládané a dohodnuté“ role. Ve velké většině případů bude ale téměř nemožné rozlišit, do jaké míry se jednalo o svobodné rozhodnutí a do jaké míry bylo toto rozhodnutí ovlivněno overegem např. působením některými informacemi na vědomí člověka.   

 

   Vhodnost vědomého naslouchání svému overegu se jeví jako více než zřejmá. To je tou druhou stránkou našeho vztahu s overegem, kterou je náš vztah k němu. Není člověk, který by absolutně nevěděl o svém overegu. Velmi rozdílné jsou však míry a formy tohoto vědomí či někdy spíše nevědomí.

 

   Bohužel největší částí lidstva jsou lidé se stavy vědomí si svého overega, který se dá nazvat neuvědomování si overega. Zde si neodpustím poznámku, že je to způsobeno dlouhodobou a záměrnou manipulací vědomím lidstva. Obrana této nevědomosti ze strany některých lidí je velmi silná a dost často je i závislá na vývoji (a tím i manipulacích) v předešlých inkarnacích.

 

   Další již méně početná skupina si je vědoma svého overega, nebo je ochotna a schopna si jeho existenci připustit ve formě odpovídající jimi přijímaného paradigmatu. Možná největší překážkou pro lidi této skupiny je zdánlivě nepochopitelný ostych. Pro názornost uvedu ukázku běžného rozhovoru s příslušníkem této skupiny.

„Komunikuješ se svým overegem? Ne. A proč ne? Protože to neumím. A zkusil jsi to někdy? Ne“.

   U těchto lidí většinou chybí vědomé rozhodnutí „Budu komunikovat se svým overegem!“ Dle mých zkušeností je k této komunikaci potřebný pouze nácvik uvedení se do stavu Alfa rytmů a stavu vyprázdnění mysli. Toto vyprázdnění mysli je vhodné proto, abychom nebyli ovlivněni svými myšlenkami a názory, které se k dané otázce vztahují. 

 

   Třetí a nejmenší část lidstva je si vědoma svého overega, komunikuje s ním, případně zažívá i stavy sjednoceného vědomí se svým overegem. Pro lidstvo, Zemi a transformaci by bylo velmi potřebné, aby co nejvíce lidí se zařadilo do třetí skupiny. Takovíto lidé jsou totiž velmi obtížně zmanipulovatelní, protože mají svého vnitřního absolutně nezmanipulovatelného rádce. Jako ještě vhodnější než výraz „rádce“ mně připadá výraz „vnitřní mentor“. 

 

    To spojení tu samozřejmě existuje neustále, protože se ani nemůžeme dost dobře odpojit od svého overega, protože ono je i naší součástí a my jsme jeho součástí. Co však se mnoha lidem úspěšně daří (omluvou je dlouholetá a mnoha-generační výchova k tomu směřující) je to, že mu nenaslouchají a pokud se přesto „vetře“ do jejich vědomí se svými informacemi, tak je pod praporem logiky a „neotřesitelných dogmat“ ke své škodě odmítnou. Jeden z běžných způsobů odmítnutí komentují tito lidé asi takto: „To jsem měl dnes nesmyslný sen.“

 

   Jsem si vědom, že přenositelnost vlastních zkušeností je v této oblasti problematická a tak jsem většinou velmi opatrný při předávání konkrétního návodu obecně použitelného pro všechny, ale následné doporučení mně připadá natolik jednoduché a obecné, že ho zde uvádím.

   Základem je víra (ještě lépe vědění) v existenci overega (nebo vnitřního já, jestli je to pro někoho takto stravitelnější). Druhým důležitým faktorem je ztišení mysli a dle mého názoru na meditační technice k tomu vedoucí mnoho nezáleží. Naopak je nejdůležitější, aby co nejvíce vyhovovala konkrétnímu člověku.

   Dalším důležitým a neopominutelným krokem je „nepochybující“ zahájení komunikace. Oslovení může být a nemusí. Mně osobně vyhovuje. Nebo stačí jen položit otázku a tzv. vyprázdnit mysl co nejúplněji, tak aby se nevkrádaly „naše myšlenky a názory“.

   Důležité je neodmítat první informaci, které se objeví, protože se nám jeví nepravděpodobná, nelogická, nebo se nám nelíbí či nehodí (samozřejmě pokud tak tomu je).

 

   Je nutné počítat s tím, že ne vše funguje vždy ihned zcela bezproblémově a říká se, že teprve praxe dělá mistra. Ale znovu zdůrazňuji, je důležité se nebát a začít.

   Opět jedno doporučení mající více důvodů, které považuji za důležité, a to nejen pro skeptiky a nevěřící Tomáše. Zejména z počátku si informace ověřujte a klidně si dělejte i určité testy. Ideálními testy jsou takové otázky, na které vy neznáte v ten okamžik odpověď, takže vám tam nemohou vniknout vaše názory. Po určité době této komunikace je velmi pravděpodobné, že sami dojdete k závěru, že komunikujete se svým overegem, a že se na něj můžete spolehnout. Upozorňuji však na jednu možnost, že o kvalitě rady budete v daný okamžik pochybovat a teprve po čase poznáte, že ono to overego asi vidí kousek dál do budoucnosti než vy.

   U mnoha lidí (a mně se to rovněž často stávalo a občas ještě někdy stává) dochází poměrně často k situaci, kdy mají pocit, že jim odpovědi nepřicházejí od overega či seshora, ale že jsou to jejich vlastní myšlenky ovlivněné jejich přáními, touhami či na druhé straně strachy a obavami. Důvodem je to, že overego je naší součástí a my jsme zároveň i součástí overega a je pochopitelné, že overego s námi hovoří naším jazykem, používá naší formou myšlení a vyjadřování, což se zdá být celkem logické už jen proto, abychom sdělené informace dokázali pochopit. K tomu je vhodná metoda vyprázdnit mysl a přijmout první myšlenky, které přijdou a případně je podrobovat logické kontrole až po předání všech informací s určitým časovým odstupem a vlastní tok informací nijak ničím nerušit. 

 

   Řešení otázky na vhodnost konkrétní meditační, léčebné techniky či jiné duchovní praxe pro mě jako zcela konkrétní osobu s její výjimečnou individualitou ale i dalších otázek je při komunikaci s inteligencí nás přesahující podstatně snadnější, ale i spolehlivější.

 

   Na závěr doporučení mnoha moudrých. Cílem by mělo být, abychom již nepotřebovali žádného inkarnovaného učitele (případně, aby pro nás již nebyl postačující) ani jeho návody na meditaci či na život, ale svěřili se do „péče“ vyšších (můžeme říkat třeba světelných) bytostí, jejichž čistota záměrů a schopnosti nás vést převyšují mnohonásobně jakéhokoliv žijícího mistra či gurua.

 

 

 

Rady pro všední den

 

   Jedná se o doporučení věcí, které se mně osvědčily. Vše je zcela individuální a záleží na každém jedinci, jak mu cokoliv z jednotlivých informací bude vyhovovat. Zdůrazňuji, jedná se pouze o doporučení na základě vyzkoušené osobní praxe a rozhodně ne o nějaké dogma. Doporučení budou takovou ukázkou jednodenního cyklu. Pro různé dny může být a také bývá mnoho různých odchylek, takže je potřeba vše vnímat částečně jen jako určité schéma, jen jako jakýsi vzor s tím, že některé dny nebude možno použít nic. Samozřejmě se vzhledem k rozsahu jedná pouze o velké zjednodušení. 

 

   Začnu ránem, ale částečně s odkazem na večer. Po probuzení, které jsem si večer při usínání naprogramoval (čas vzbuzení), si dojdu na záchod a po té ještě přibližně půl hodiny medituji, čímž se vyladím na nový den a případně věci, které mě ten den čekají. Při této meditaci je možné rovněž doladit či dosnít některé nepříznivé sny, které mohou mít negativní vliv na naší náladu nadcházejícího dne. Tento vliv snů není dobré podceňovat. Nemálo lidí říká, že se budí o třetí nebo čtvrté ráno, a to je pak vhodné využít pro uvedenou meditaci. Výhodou pro mnohé lidi je to, že jsou do určité míry vyspalí a při meditaci vzhledem k tomu neusínají. Proto také většinou preferují ranní meditace před večerními.

 

   Po vykonání základní ranní hygieny si naliju čtvrt litru čisté vody. Tuto vodu držím v rukách a „nabiju“ si ji energií tak, že přijímám čistou průzračnou energii do 7 čakry a přes srdeční čakru ji posílám do vody ve sklenici. Po vypití vody používám známý způsob každodenního čištění, tj. cca dvacetiminutové převalování oleje (v mém případě slunečnicového) v ústech. Tento olej se po té pečlivě vyplivne, protože obsahuje látky, kterých se potřebujeme zbavit. Ještě na lačno rozkoušu a spolknu stroužek česneku (ne každý den), který by měl vyčistit naše vnitřnosti od parazitů. Pro stravitelnost česneku ho doplňuji lžičkou domácí majonézy, která česnek obalí a sníží jeho agresivitu v ústech. Vím, že pro mnoho lidí tato procedura je dost drastická a vyžaduje přece jen odolnější žaludek. Po té vypiju druhou sklenici čisté vody. Obě sklenice vody by měly propláchnout a vyčistit naše stravovací ústrojí. Po požití česneku se doporučuje minimálně hodinu nejíst, aby česnek mohl účinně působit.

 

   Otázce stravování bylo věnováno samostatné téma, takže jen v krátkosti. První jídlo lehčího charakteru tak mívám kolem desáté hodiny a hlavní větší jídlo kolem 17. hodiny a mezitím spíše jen drobnosti jako jsou dary lesa či zahrady. Důležitá je při jídla zejména koncentrace na vlastní pokrm a do určité míry odpoutání od vnějšího světa a s ním spojených starostí.

   Za neméně důležité považuji, pokud si jídlo připravujeme sami, vařit s čistou myslí a pozitivním vyladění. S negativní náladou je nejlépe nevařit a případně ani nejíst, ale napřed si krátkou meditací mysl vyladit.

   V průběhu dne je vhodné využít různých příležitostí ke krátkým meditacím, zejména v případech, kdy se cítíme unaveni, ve stresu nebo bez energie. Meditovat se dá i při cestě do práce nebo z práce. Při řízení dopravního prostředku bych to nedoporučoval. Ne, že by to nešlo, ale vyžaduje to přece jen již určitý stupeň pokročilosti, kdy určitý meditativní stav neovlivňuje negativně naši pozornost věnovanou řízení a nezkracuje reakční dobu. Naopak výhodou je vyšší míra intuice a předvídavosti, což může být často důležitější než rychlost reakce. I v pracovním procesu lze využít krátkých meditací k načerpání energie či obnovení rovnováhy po případném konfliktu, o které nebývá někdy a někde na pracovišti nouze. Jsou formy krátkých meditací, kterých si okolí ani nevšimne. Jedná se o meditace s otevřenýma očima, při kterých je zrak upřen do jednoho bodu, což může být i displej počítače nebo dokument, aniž jsou vnímány informace tam obsažené. Krátká meditace na doplnění sil je možná i při fyzické práci monotónního charakteru.

 

   Při všech druzích konfliktu je důležité vědomě dočerpat energii a zejména neoplácet agresi agresí (s výjimkou některých případů fyzické agrese, kdy nemusíme mít jinou možnost), což opravdu není jednoduché a zvládá to jen málo lidí. Mezi toto „málo lidí“ nelze počítat lidi, kteří nereagují agresí ze strachu, protože u nich se většinou jedná o vnitřní agresi, která vzniká potlačením agrese vnější a mívá negativní důsledky na psychické i fyzické zdraví.

   Obecně lze doporučit při téměř všech situacích, které vnímáme jako negativní, následující postup. Zastavit se, začít zhluboka dýchat a koncentrovat se na příjem energie.  V případě stresu, když se koncentruji na příjem energie, je dosaženo dvojího účinku. Za prvé se koncentrací na příjem energie doplňuje chybějící energie a za druhé tím, že se koncentruji na příjem energie, přestávám se koncentrovat na příčinu stresu a tím i přestávám původní příčině stresu (konfliktu) posílat energii. Po zklidnění a doplnění energie je vhodné se zamyslet, co je skutečnou vnitřní příčinou našeho rozladění či stresu, protože se jedná o náš psychický vztah k události, která je příčinou našeho stavu. Jedná se vždy o to, že realita neodpovídá naší představě o tom, jak by realita měla vypadat. Opravdu často bývá na místě otázka, jaké je naše oprávnění „vyžadovat“, aby realita byla v souladu zrovna s naší představou.

 

   Neexistují v této oblasti žádné statistiky (alespoň o nich nevím), ale myslím, že bychom se divili, jak často jsou lidé ve stresu kvůli svým „neoprávněným“ až nesmyslným představám, jak by realita měla vypadat. Myslím, že jsme se všichni v životě setkali se situací, kdy někdo byl skálopevně přesvědčen, že je v právu, ačkoliv zcela zřejmě nebyl. Tento fenomén je vhodné mít na paměti při mnoha konfliktech, nejen abychom byly vůbec schopni pochopit postoj toho druhého, ale abychom byli schopni přemýšlet o tom, zda jsme v právu i my, a zda máme „oprávnění“ předpokládat vývoj reality dle našich představ. Často máme tendenci zapomínat, že naše svobodná vůle je omezena svobodnou vůlí ostatních bytostí.

 

   Osobně všem vřele doporučuji vhodnou fyzickou aktivitu přiměřenou věku a zdravotnímu stavu konkrétního člověka. Za nejvhodnější považuji jízdu na kole, běhání na lyžích a plavání, protože relativně přijatelně zatěžují klouby a pohybové ústrojí. Ideálním prostředím je čistá příroda, hlubší les, ale to asi nebude zdaleka prostředí všem lidem dostupné. Přiměřená sportovní zátěž spojená s hlubokým dýcháním má velmi dobrý vliv na zdraví a psychiku člověka. Při pohybových aktivitách se vyplavují endorfiny, které jsou nazývány hormony štěstí a může docházet i ke stavům podobným euforii. Někdy tak také dochází k vytvoření si závislosti, protože endorfiny mají svým způsobem obdobné účinky jako některé drogy, i když možná přesnější by bylo říct, že některé drogy nebo psychotropní látky mají obdobné účinky jako endorfiny. V každém případě je tato závislost mnohem přijatelnější než závislost na lihuneprostých nápojích, což je bohužel časté řešení dlouhodobějších stresů. 

   Jako vždy i v tomto případě je důležitý vztah konkrétního člověka k fyzické aktivitě, protože jsou lidé, kteří sport milují, a pro ně není žádný problém jej provozovat, ale jsou i lidé, kteří jej provozují jen proto, že se to má a je to zdravé. Rozdíl v přístupu se pak samozřejmě projevuje i v účincích na zdraví a psychiku.

 

   Ostatně se to týká v podstatě všech našich aktivit. Slova klasika zde mluví za vše: „Čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Nepochybně je ideální mít rád co nejvíce z činností, které vykonávat musíme. Není lehké zamilovat si je všechny, ale určitě se dá pracovat na vlastním pozitivním vztahu k těmto činnostem, ke kterým se v mnoha případech dá přistupovat tvůrčím způsobem. Týká se to i činností poměrně stereotypních. V kolektivu rodiny se v příznivé konstelaci dají činnosti rozdělit k přiměřené všeobecné spokojenosti. Poměr činností vykonávaných s chutí a s nechutí logicky vázaně ovlivňuje psychiku každého člověka. Velkou roli tento jev ovlivňuje výchovu a vzdělávání dětí a mladých lidí a bohužel naše současná společnost tomuto tématu nevěnuje patřičnou pozornost, přestože jako národ Komenského bychom teoreticky měli hrát ve světě vůdčí roli. Škola hrou je však nejen v naší společnosti konzumně tržně orientované spíše utopií. Osvícení rodiče a prarodiče mohou v této oblasti vykonat velmi mnoho pro své potomky. Základem je, aby měli dostatek informací a chutí a času tyto informace uplatnit v praxi.

 

   Osobně bych všem doporučil Komenského slova rozšířit na obecnější „život hrou“. Také se říká, že kdo si hraje, nezlobí, i když vnímám slova „život hrou“ v co nejširším slova smyslu. Často je doporučováno a já se k tomu přikláním, že pokud chceme něčeho dosáhnout, tak dobrou metodou si hrát na to, že už jsme toho dosáhli a podle toho se chovat. Jako příklad uvádím to, co jsem doporučil několika lidem a v podstatě to lze doporučit téměř všem lidem. Jedná s o pravidelné a časté opakování slov „Jsem láskyplná zářící bytost.“ s dostatečným emočním procítěním, a to zejména v situacích, kdy máme chuť se chovat způsobem, který je v evidentním rozporu s obsahem těchto slov. Když však v konfliktní nebo stresové situaci najdeme dostatek koncentrace na přítomný okamžik a dostatek emočního zklidnění, abychom si byli schopni s procítěním opakovat „Jsem láskyplná zářící bytost.“, tak pak jsme na takovouto bytost schopni si hrát a podle toho se chovat. Pokud tuto „hru“ hrajeme dostatečně dlouho, takovouto bytostí se skutečně staneme ku prospěchu svému i svého okolí.

 

   Jednou z nejpodceňovanějších fází našeho dne bývá noční činnost zejména spánek. Vím, že většina lidí má tendenci spánek spíše označovat za nečinnost, ale to je hrubé nepochopení funkce spánku. Naše spánková aktivita není o nic menší než aktivita denní, i když se jedná o aktivity nefyzické. Lidé, kteří jsou schopni si pamatovat své sny, vědí, že množství dějů, které prožíváme v noci, většinou vysoce převyšuje denní aktivity. Použil jsem slovo „prožíváme“ a ne sníme, protože sen vnímáme jako plnou realitu a ve snu (pokud nejsme schopni lucidního - bdělého snění) prožíváme vše se stejnou emoční intenzitou jako ve dne. Dokonce vzhledem k rozmanitosti snů prožíváme často ve snu mnohem více emocí a intenzivnějších než ve dne. Ani soudobá věda ještě plně nedocenila význam spánku a snů pro náš život.

 

   Tak, jak je podceňován spánek, tak jsou podceňovány i podmínky, za nichž spíme a naše příprava na spánek a činnost předcházející spánku. Tomu však odpovídá i kvalita našeho spánku a z toho vyplývající kvalita relaxace a obnovy energie a v důsledku toho i naše ranní nálada a kvalita našeho následujícího dne.

   Velkým problémem (většinu již obtížněji řešitelným) je nadměrné množství hluku, které negativně ovlivňuje kvalitu spánku. Dalším častým „hříchem“ (který už je většinou řešitelný) je nadměrná teplota v místnosti, kde spíme. Mimo jiné vědci nedávno přišli se zjištěním, že vyšší teplota při spánku má nepříznivý vliv na obezitu. Údajně se při nižších teplotách vytváří v těle více hnědého tuku, který má být tělu prospěšný a nevytváří se jako při vyšších teplotách bílý tuk, který zvyšuje obezitu.

 

   Dalším velmi důležitým a rovněž podceňovaným faktorem jsou naše aktivity před spánkem. Vzhledem k tomu, že když se na to soustředím, tak jsem schopen pamatovat si zejména emočně silné sny, vnímám, jak obsah snů odráží naší denní činnost a zejména činnost před usínáním.    

 

   Větší fyzická a psychická aktivita před nočním spánkem není příliš vhodná, protože pro usínání je vhodné spíše zklidňování. Negativně se to projevuje na naší schopnosti rychle usnout, pokud máme zájem rychle usnout a mít kvalitní osvěžující spánek. Pokud chceme meditovat, tak je možné, že to prodlouží stav, kdy neusneme. Předpokladem pro meditaci však je zastavení myšlenek a celkové zklidnění, což po předchozí výraznější aktivitě může být obtížnější.

 

   Byl by zajímavý průzkum, který by se snažil zjistit, kolik lidí si uvědomuje, jak jejich spánkovou a snovou aktivitu ovlivňuje činnost před spánkem a zda tomu svoji předspánkovou činnost tomu přizpůsobují. Sledování televize ve večerních a nočních hodinách, kdy jde jeden krimi či akční seriál plný vražd za druhým je skutečně „ideální“ přípravou na to, aby se nám pak zdály podobné sny plné strachu a násilí. Při takovýchto snech je velká pravděpodobnost, že energii v průběhu noci nedočerpáváme, ale spíše naopak, což má za následek, že se ráno probouzíme nevyspalí a unavení.

   Samozřejmě hádky a konflikty všeho druhu mají na kvalitu následného spánku rovněž negativní vliv. Vyhnout se konfliktu však bývá většinou těžší než se jen nedívat na akční film nebo horor. V každém takovém případě je vhodné se uklidnit ztišující meditací, případně vytvořením si pozitivního tak zvaného denního snu, což je v podstatě využití naší představivosti k vyladění naší mysli.

 

   V rámci předspánkové meditace všem vřele doporučuji nařídit si vnitřního budíka na dobu, kdy musíme vstávat. Je to otázka cviku, ale po určité době to dokáže velká většina lidí, takže se pak budí v době, kterou si určili při nastavování vnitřního buzení. Velkou výhodou (minimálně ve srovnání se zvoněním klasického budíku) je skutečnost, že k probuzení dochází v nejvhodnější spánkové fázi. Zvonění klasického budíku, případně probuzení jiným člověkem má tu nevýhodu, že se můžeme vzbudit v kterékoliv spánkové fázi. Vzbuzení ve fázi hlubokého spánku je vyloženě nepříjemné a trvá nám delší dobu, než se plně probudíme do správné reality. Rovněž tak ve fázi snění nebývá probuzení vždy příjemné. Pokud si naprogramuje vzbuzení vnitřním budíkem, tak se probouzíme vždy z fáze lehkého spánku, protože naše naprogramovaná mysl včas před probouzením nás převede do lehkého spánku.         

 

   Pro meditaci jsou za určitých podmínek vhodné tzv. propínací dechy či hyperventilace. Po delší hyperventilaci, takovém zkráceném holotropním dýchání (zrychlené hluboké dýchání v rozsahu přibližně deseti minut), dochází ke stavu, kdy kromě jiných vlivů jako je například překysličení mozku, se dostaneme do stavu, kdy nemusíme delší dobu dýchat, což umožňuje hlubší ponor do nitra, snadnější snižování frekvence mozkových vln a snadnější vstup do alfa rytmů.

   Propínací dechy jsou vhodné pro uvolnění těla a rovněž v tom případě, že se nám nedaří se zahřát na vyhovující teplotu. Není jednoduché meditovat, když člověk pociťuje chlad. Jen tak mimo základní téma – nejvhodnější pro zbavení se tak zvané vnitřní zimy je horká vana, kterou mohu rovněž doporučit jako výborný léčebný prostředek na různé typy nachlazení a chřipek. Horkou vanou se vlastně imituje horečka, která má léčebné účinky.

 

 

 

Stavy rozšířeného vědomí a prostředky k jejich dosažení

 

   Názory na stav, kterému se říká rozšířené vědomí, se velmi různí. Existuje rozsáhlá škála názorů od jejich nekritického přijímání až k totálnímu zatracování, což se možná ještě v agresivnější formě týká i prostředků sloužících k dosažení těchto stavů. Už samotný pojem rozšířené vědomí není chápán jednotně, což přispívá k rozporům mezi příznivci a odpůrci. Zejména odpůrci bývají ovlivněni ideologiemi zejména náboženskými. Různá náboženství nám sdělují, co si bůh přeje, že bychom měli či neměli dělat a stavy rozšířeného vědomí různě nazývané mezi ty zakázané či škodlivé často patří.

   Jakákoliv definice bude problematická a napadnutelná, přesto navrhnu pro další účely článku své pojetí. Stav rozšířeného vědomí je stav, ve kterém jsme schopni vnímat více vjemů či vjemy jiné než ve stavu tak zvaně normálním. Opět nepřesně pak pro stav normální použiji zřejmě jedinou možnou verifikovatelnou variantu, kterou je stav, kdy mozek pracuje v režimu takzvaných beta vln. Schopnost jednotlivých lidí vnímat realitu v normálním stavu se u jednotlivých lidí velmi liší. Vjemy, které někteří jedinci jsou schopni přijímat v normálním stavu vědomí (například vidět auru), jsou jiní schopni vnímat až ve stavu rozšířeného vědomí.   

 

   Rozšířené vědomí, kterého může být dosaženo různými prostředky, například spontánně, meditacemi, tancem, bubnováním či při použití psychotropních látek, působením magnetického pole na mozek apod., má většinou jeden základní účinek. Jsou omezeny smyslové vizuální vjemy a naopak u dalších smyslů jsou vjemy intenzivnější a ostřejší. Zrakem přichází do našeho vědomí za normálního bdělého stavu většinou nejvíce informací (vjemů) a zrak má největší vliv na naši orientaci v prostoru.

   Při podrobném výzkumu činnosti mozku bylo vědci zjištěno, že při meditaci dochází k snížené aktivitě v temenním laloku, což je část mozku, která napomáhá při orientaci v trojrozměrném prostoru.

   Proto se většinou při meditacích a podobných prostředcích doporučuje zavřít oči, či je upřít do jednoho bodu, což znamená, že se výrazně sníží či omezí zrakové vjemy, tj. sníží se příjem informací zrakem.

 

   Ve stavu rozšířeného vědomí jsou vjemy barvitější, prostorovější a komplexnější. Zvuky (například hudba) mají více barev a další rozměr, chutě a vůně jsou intenzivnější a barvitější, dotykové vjemy těla (hmat) jsou prostorovější, plastičtější. Hmat nelze redukovat pouze na vjemy zprostředkované našima rukama.

   Někteří lidé používají psychotropní látky, protože to umožňuje jejich intenzivnější prožívání sexuálních kontaktů (hmatu). I alkohol v menších dávkách u některých lidí zprostředkovává rozšířené vědomí. Většinou však alkohol vědomí spíše zužuje.  

   Ve stavu rozšířeného vědomí jsou velmi zajímavé zážitky z poslechu hudby. Stává se, že skladba poslouchaná ve stavu rozšířeného vědomí tak ovlivní vědomí, že samotný následný poslech skladby může vést k rozšířenému stavu vědomí (například skladba Om mani padme hum). Někdy se zase stává, že skladba se zdá při poslechu ve stavu rozšířeného vědomí nádherná a při normální poslechu zjistíme, že se jedná o skladbu zcela běžnou. 

   Ve stavech rozšířeného vědomí také můžeme vnímat mnohem zřetelněji celé vlastní tělo, nejen jeho povrch (dalo by se to označit jako vnitřní hmat). Lze vnímat jednotlivé orgány, tkáně, svaly a jejich stav i procesy v těle, které si běžně neuvědomujeme. Intenzivněji jsou také cítit nastupující problémy, slabé nezřetelné počínající bolesti a případně lze vnímat i příčiny. Například při nevýrazné bolesti v levé horní části hrudníku lze ve stavu rozšířeného vědomí vnímat energetickou stopu vedoucí k zatím jen mírně a občas bolavému zubu v levé dolní čelisti.     

 

   Kromě toho, že ve stavech rozšířeného vědomí máme zbystřené čtyři smysly, tak v těchto stavech můžeme zažívat i mimosmyslové vjemy.

   Časté je mimosmyslové vnímání energií jiných bytostí či energií z kosmu (například příjem prány do jednotlivých čaker). Lze vnímat energie lidí, jejich pozitivní či negativní vyladění, intenzitu těchto energií. Zajímavá může být cesta veřejným dopravním prostředkem se zavřenýma očima a vnímáním energie lidí procházejících kolem. Samozřejmě lze takto vnímat i energie jiných bytostí než lidí (živočichů a rostlin), což nám následně umožňuje lépe jim rozumět a lépe je chápat.

 

   Dalším příkladem mimosmyslového vnímání ve stavech rozšířeného vědomí je napojení na informační kanál, což mívá rovněž více forem. Jednou z nich je channeling, tj. napojení na určitou bytost a příjem informací od ní, nebo napojení na informační pole Teoversa. Jedná se o mimosmyslový příjem informací. Důkazů, že tento mimosmyslový příjem informací opravdu funguje, je skutečně mnoho. Ti, kteří tvrdí, že nic takového neexistuje, buďto záměrně neříkají pravdu nebo nemají dostatek informací. Možná nejznámějším mimosmyslovým příjemcem informací je Edgar Cayce, který naprosto prokazatelně přijímal informace mimosmyslově, a to informace ověřitelné a ověřované, které byly skutečně přínosné pro mnoho lidí a dokonce i pro lidstvo. Na druhou stranu je nutné zachovávat jistou opatrnost, protože zdaleka ne všechny informace získané touto cestou musí být „pravdivé“ či přínosné a některé mohou být dokonce přímo škodlivé či zavádějící.

 

   Dosažený stav je závislý na specifičnosti každého jedince a na zvoleném prostředku použitém k dosažení rozšířeného stavu vědomí. Různé prostředky působí na každého člověka jinak. Nelze nic zcela zobecnit. Pouze lze vycházet ze zkušeností lidí jako předpokladu možné či pravděpodobné reakce na konkrétní prostředek, ale i u toho samého člověka může tentýž prostředek v různých dobách a situacích vyvolat i velmi odlišné reakce.

   Nejběžnější zkušenost většiny lidí s různorodostí reakcí je u nejužívanější drogy, kterou je alkohol

   Zážitky jednotlivých lidí se mohou i diametrálně lišit. Rovněž tak se mohou i diametrálně lišit emoční vztahy jednotlivých lidí ke stejným zážitkům, i když je do určité míry problematické stanovit, že se jednalo o shodný zážitek. Každému vyhovuje něco jiného a jsou i lidé, kterým nevyhovuje vůbec nic. Jsou lidé, kteří nedokážou ani meditovat a na druhé straně jsou lidé, kteří se dokonce vytělesňují zcela spontánně, což za určitých okolností může být i nebezpečné. 

 

   Vlastnost některých (možná všech) psychotropních látek umožňující napojení na informační kanál je jeden z důvodů, proč jsou tyto látky zakazovány, přestože u některých z nich byly prokázány léčebné účinky. Lidé ve stavech rozšířeného vědomí získávají mimosmyslově „pravdivé“ informace o naší realitě a vzhledem k tomu jsou i podstatně obtížněji manipulovatelní.

   Informace a vjemy (někdy i velmi komplexní) získané ve stavech rozšířeného vědomí jsou natolik silné, že tito lidé nepochybují o tom, že takto získané informace jsou věrným obrazem skutečnosti. Dokonce často dochází k tomu, že realita je v těchto stavech reálnější (ostřejší) než při smyslovém vnímání naší 3D reality. Nejedná se pouze o mimosmyslové vizuální vjemy, ale i o komplexní prožívání reality, o skutečný prožitek reálné události či jevu. Tyto prožitky se mohou týkat naší 3D reality, ale i realit jiných, jiných dimenzích, nebo minulých i budoucích životů. Tyto prožitky bývají natolik reálné, že lidé nepochybují o existenci jiných realit či minulých životů a nikdo už nemá šanci je přesvědčit, že tomu tak není.

   Většinou také již nepochybují, že existuje život po smrti a před narozením, protože oni si to skutečně prožili. Z pohledu absence smyslů našeho těla se jedná o mimosmyslové prožitky jiných realit, ale vlastní prožitek často obsahuje komplexní vjemy, někdy i takové, pro které obtížně nacházíme adekvátní pojmy v lidštině.

   Z vyšších úrovní poznání (vše je jen hra vědomí) jsou naše smyslové prožitky této reality a mimosmyslové prožitky jiných realit na zcela stejné úrovni. Nejedná se vlastně o nic jiného než o přenos koncentrace vědomí na určitou část určité reality. Nechodí k nám nějaké obrazy z jiných realit, ale vědomí „skutečné prožívá“ tuto jinou realitu.

   Přenos koncentrace vědomí se dá přirovnat k přeladění kanálu v televizi nebo při podobenství s počítačovou hrou k vstupu do jiného programu (jiné počítačové hry), hru s jiným avatarem.

 

   Mezi jednotlivými stavy rozšířeného vědomí existují značné rozdíly. Mezi pouhým příjmem informací a ještě třeba jen odpovědí typu ano/ne na naší konkrétní otázku a komplexním prožitkem jiné reality existuje mnoho stupňů a variant. Například na položenou otázku, zda jsme se účastnili v některém minulém životě určité bitvy, můžeme dostat odpověď ano, nebo můžeme vnímat komplexní prožitek bitvy trvající několik vteřin, minut či dokonce hodin, přičemž čas, který uběhne v této naší realitě, může být i velmi rozdílný.

   Protože alkohol tyto prožitky zprostředkovává minimálně (a to ještě spíše lidem senzibilním) a naopak vědomí spíše zužuje je alkohol povolen a dokonce propagován mnoha různými mediálními prostředky jako naprosto běžná součást života, zatímco psychotropní látky jsou zakazovány a démonizovány.         

 

   Jsou lidé, kteří stavů rozšířeného vědomí dosahují spontánně. Dokonce si dovolím tvrdit, že stavu rozšířeného vědomí dosahuje spontánně někdy ve svém životě většina lidí (zejména v dětském věku), ale neuvědomují si, že se jedná o rozšířené vědomí. Pro informace získané ve spontánních stavech rozšířeného vědomí či pro způsob jejich získání pak často hledají „rozumové“ (racionální) vysvětlení.        

 

   Z vyšší úrovně poznání (vše je „jen“ hra vědomí) není rozdíl mezi prostředky vedoucími k dosažení rozšířeného vědomí. Proto představa, že některé formy dosahování stavu rozšířeného vědomí jsou nesprávné, škodlivé či nedovolené, je dle mého názoru minimálně nepřesná. Tak jako téměř vše jsou i tyto prostředky zneužívány, a to jak uživateli, tak i jejich „dodavateli či podavateli“.  

 

   Pro mnohé mladé lidi jsou psychotropní látky nebo drogy přitažlivé právě tím, že zintenzivňují jejich prožitky smyslové a případně přinášejí i zážitky nové mimosmyslové. K mládí patří touha prožít něco nového a vzrušujícího. Při použití psychotropních látek na večírcích či diskotékách se asi léčebné účinky nedají příliš očekávat. V těchto případech se dají očekávat spíše negativní následky, čímž není míněn pouze potencionální vznik závislosti.         

   Tím negativním následkem může být i příliš silný zážitek nepřipraveného jedince, který může poškodit jeho psychiku. Často se jedná o neznalost účinků konkrétní látky či prostředku (například při individuálním zkoušení holotropního dýchání nebo regresní terapie bez dozoru odborníka) a v neposlední řadě i neznalost vlastní psychiky. Účinek konkrétního prostředku na konkrétní psychiku lze předem předvídat jen obtížně, a tak vlastně jedinou možností je konkrétní prostředek vyzkoušet. Velmi důležité je, za jakých podmínek je prostředek zkoušen. Pokud bych se měl pokusit o podobenství, tak bych to přirovnal k bungee jumpingu, kdy se neřeší váha skákajícího a pouze je pro všechny nastavena jednotná délka elastického lana. Přesto k použití některých prostředků přistupují většinou mladí lidé tak, jako by „elastické lano bylo vždy dostatečně krátké“.

 

   Touha po používání psychotropních látek u mnoha lidí může mít i jinou příčinu. Tou je zahlcenost mysli běžného člověka množstvím vjemů (zejména zrakových a sluchových) a informací, které se na něj valí z každé strany. Proti době třeba před padesáti nebo sto lety je jich mnohonásobně více. Lidé jsou stále zahlcováni smyslovými vjemy, čímž dochází k určitému otupení a touze zažít něco mimořádného a silnějšího než jsou každodenní zážitky. Lidé vždy používali drogy a psychotropní látky, ale jejich rozšíření v dnešní době téměř do každodenního života je velmi rozsáhlé.

   Drogy (kromě alkoholu a tabáku) bývaly dříve výsadou spíše vyšších vrstev společnosti tak zvané západní civilizace, ale v současné době jsou rozšířeny do všech vrstev. Velké rozšíření psychotropních látek nastalo s hnutím hippies v šedesátých letech.

   Dnes je svět zamořen světlem, hlukem, vůněmi, zápachy a různými energiemi (zejména elektromagnetického charakteru). Svět, do kterého se lidé noří při použití psychotropních látek, může rovněž být útěkem před touto realitou.

 

   Pro mnoho lidí samozřejmě zůstává otázka, zda je skutečně možné vnímat jiné reality nebo se napojit na informační kanál či informační pole. Pokud však přijmeme variantu, že svět je jedno ohromné vědomí a vesmír se podobá počítačové hře, tak to problémem není, protože stvořitelem je tato možnost naprogramována. V mnoha počítačových hrách bývá naprogramována možnost použití nestandardních až zázračných prostředků známých spíše ze sci-fi a fantazy než z reálného života.

 

   Každý mozek funguje jako tuner, ale zároveň i jako vysílač. Při použití prostředků vedoucích k silně rozšířenému vědomí může docházet k tomu, že dojde k pročištění tuneru (vyčištění antény), takže se výrazně zvýší výkon a kvalita přijímače i vysílače. Někdy se dokonce zvýší schopnost přijímat větší rozsah frekvencí (naladit více stanic, tj. i těch mimo 3D realitu). Lidé z prehistorických civilizací měli kvalitnější a výkonnější přijímače a vysílače, proto měli daleko vyšší telepatické a jasnovidné, případně telekinetické schopnosti. Práce na sobě například pročišťování a energetizace čaker, pravděpodobně nejvíce s 6. čakrou přispívá k tomu, že se čistí a zkvalitňuje tuner i vysílač. Proto je potom možno se napojit na informační pole, která nám předtím byla nedostupná. Zvýšením potenciálu vysílače zase umožňuje účinněji posílat energie či telepaticky rozmlouvat s jinými bytostmi.

 

   Na závěr bych rád upozornil na jednu dle mého názoru důležitou myšlenku. Stavy rozšířeného vědomí by se „neměly“ stát cílem, ale pouze prostředkem k poznání a zejména sebepoznání, k vlastnímu vývoji, k lepší seberealizaci v této realitě. Uvozovky u slova „neměly“ jsem použil proto, abych tento pojem zrelativizoval, protože nelze předem pro konkrétní bytost vyloučit nikdy nic jako a priori nevhodné.                     

 

 

 

Výchova a vzdělávání zcela jinak

 

   Ústřední problém současnosti – jak změnit společnost k lepšímu. Odpověď je relativně jednoduchá a z pohledu standardního vývoje společnosti v současnosti asi jediná možná – vychovat k tomu nové lidi.

 

   Tento text si nedělá ambice postihnout jakkoliv komplexně problém výchovy a vzdělávání, ale spíše nastínit určité nové přístupy a pohledy. Nové samozřejmě z pohledu současné běžné praxe tak zvané západní společnosti.

 

   Poprvé v dějinách lidstva od dob potopy se významná část lidstva dostala do situace, kdy má dost času na péči a výchovu svých dětí, kdy rodinné vztahy jsou založeny i na lásce, ne jen na společném boji o přežití člověka jako jedince, rodiny, rodu. Díky tomu se rodí děti a děti jejich dětí, které by mohly být schopny změnit tuto civilizaci.

 

   Bludný kruh je na počátku změn společnosti. Společnost se může změnit pouze a jen tehdy pokud se změní lidé. Žádná změna systému sama o sobě není zárukou změny společnosti k lepšímu, o čemž jsme se mohli sami přesvědčit v uplynulých 25 letech a před tím 40 letech. Ke změně jsou potřeba především noví lidé. Jak se mohou objevit? Relativně velmi snadno. Stačí děti vychovávat a vyučovat nově.

   Kdo je však může vychovat nově, když nynější rodiče a učitelé myslí postaru. Současná výchova a výuka provádí pravý opak toho, co by měla. Ubíjí v dětech téměř vše, co si přinesli do nového života a vštěpuje jim dogmata, která jim brání být svobodnými, šťastnými a tvůrčími. Pomiňme pro účely tohoto textu z jaké části a z čí strany se jedná o úmysl, protože na toto téma bylo napsáno již mnoho článků. Mně osobně činí takřka fyzické potíže nevěnovat ani jednu větu dle mého soudu z duchovního hlediska téměř katastrofálnímu stavu školství a to nejen u nás, ale celosvětově, takže uvedu jen krátkou glosu. Chtělo by se říci všechno špatně, zpátky na strom.

 

   Ve škole a často i doma rodiče kladou největší důraz u žáků a svých dětí na to, co jim nejde, místo toho, aby u dětí rozvíjeli to, co jim jde a to, co je baví. Výjimku bych viděl pouze u světových jazyků, ale i tak by bylo vhodné, aby dítě k učení bylo vedeno vidinou nezbytnosti pro svůj další život a ne obavou ze zkaženého vysvědčení, či nepřijetí na školu.

   Ten tlak je také způsoben systémem přijímání na střední a vysoké školy, kde špatné známky z předmětů, které navíc ani většinou nemají souvislost s dalším studiem, mohou zabránit přijetí na studium i velmi talentované osobnosti.

Kromě toho jsou předměty na některých vysokých školách, které jsou nepřekonatelnou bariérou jinak pro daný obor talentovaných studentů. Například ze zkušenosti vím, že zkouška z matematiky zabránila mnoha talentovaným konstruktérům, technologům, architektům apod. v dalším studiu.   

 

Zcela nový koncept výchovy a školství.

 

   Představa změny v mém pojetí je zcela komplexní a nemůže začít jinak než už samotným porodem. V této otázce odkazuji na mnohé články Vlastimila Marka. Minimálně je nutné zdůraznit, že na rozdíl od běžné praxe zejména z dřívějších dob, by dítě od samotného porodu mělo strávit co nejvíce času s matkou a ne ponecháno zcela o samotě, nebo v péči cizích osob, jejichž duchovní kvalita a kladný emoční přístup k narozenému dítěti je v daném konkrétním případě většinou zcela náhodný.

 

   Vztah s dítětem však začíná již před narozením. Proto je vhodné mluvit s dítětem už v prenatálním stavu. Doporučuji mluvit s ním nejen verbálně, ale i mentálně v rozšířeném stavu vědomí při meditaci. Vím, že mnoho lidí tvrdí, že to neumí, ale podstatné je, že to většinou nikdy ani nezkusili. Pokud se to daří je to výhodné zejména u malých dětí, jejichž forma komunikace běžně nedovoluje získat potřebné informace. 

   Zvuk a hlas jsou vibrace a vibrace ovlivňují DNA. Důležitá je rodná řeč, která ovlivňuje DNA k jeho zařazení za příslušníka určitého národu.

   Vynikající pro dítě v každém věku je hudba. Zcela ideální je zpěv samozřejmě v rodné řeči. Rozhodně bych nepodceňoval roli jednoduchých národní a lidových písniček zpívaných blízkými příbuznými.

 

   Výchova je součástí širších vztahů k ostatním bytostem. Z pohledu vztahů k ostatním bytostem má psychika lidské bytosti dvě protikladné ale vzájemně se doplňující složky

1 - složka vládnutí, ovládání - mužská složka (jang)

2 - složka sloužení - ženská složka (jin)

 

Jejich vzájemná kombinace vytváří 4 varianty

  1. Ovládám, abych ovládal – prvek charakteristický pro tzv. alfa samce
  2. Ovládám, abych sloužil – prvek nutný zejména ve vztahu k malým dětem nebo domácím zvířatům k zajištění jejich života a zdraví
  3. Sloužím, abych ovládal - tato varianta je nejtypičtější pro některé ženy, a to nejen ve vztahu ke svým dětem, ale často i k partnerovi a je často nesprávně pochopena
  4. Sloužím, abych sloužil – já tomu říkám syndrom matka Tereza

Pokud známe toto schéma, jsme schopni lépe chápat motivy činů některých lidí.

 

   Každá bytost a tím pádem i dítě je zcela specifická a jedinečná entita ve vesmíru (v Teoversu). Toto je potřeba mít při výchově vždy na mysli, protože nikdy neplatí zcela úplně obecné rady a doporučení. Optimální je používat, zrovna tak jako při mnoha dalších činnostech, intuici (napojení na informační pole), která by nám měla přinést nejpřesnější informace.

 

   Zapomínat by se nemělo ani na vhodné prostředí, ve kterém se dítě pohybuje. Nezanedbatelnou roli v něm hrají živé bytosti, ale i to, co nazýváme neživými předměty.  Klasická ukázka jsou dětské hračky, zejména různí miláčci jako jsou například medvědi apod., do kterých je někdy vloženo tolik dětské emoční energie, že potom zpětně působí jako energetické zářiče, které vyzařují energii ideální pro konkrétní dítě. Na podobném principu působí i „plyšáci“ jako různé maskoty i pro dospělé.

   Důležité je zabezpečit, aby některé předměty, které by mohly být vzhledem ke své minulosti nabity negativní energií, byly mimo dosah dítěte. Rovněž toto platí obdobně i pro dospělé. V této souvislosti doporučuji si ohlídat, jaké knihy nebo časopisy máme na nočním stolku. Negativní knihy typu hororů a thrillerů bych rozhodně dlouhodobě nedoporučoval.

   Ukázkou takové vyloženě negativní situace je to, když dítě spí v posteli, na které někdo dlouhodobě v bolestech umíral.

   Vím, že to není vždy jednoduché, ale rovněž by se děti (a opět platí i pro dospělé, i když pro děti vzhledem k jejich procesu vývoje, je to důležitější) neměly dlouhodoběji vyskytovat v blízkosti lidí s negativní energií, pokud je to jen trochu možné. O negativitu se může jednat jak dlouhodobou, tak i přechodnou například v době obtížné nemoci.  

 

   Výchova a učení malého dítěte (už do samého okamžiku narození) by měly navázat na jeho duchovní stav po narození, na jeho zatím nepotlačené schopnosti včetně schopnosti napojení se na jiné dimenze. To, co dnes běžně vidíme je však spíše pravý opak. Dogmata, která byla vštípená nám, se snažíme vštípit i našim dětem. Odmítnutím možnosti takřka jakékoliv komunikace s nemluvícím dítětem (pod čímž si nepředstavuji běžné šišlání na dítě), zejména telepatické komunikace, odmítnutím možnosti inteligentního vědomí dítěte stále ještě víceméně spojeného s „vyššími sférami“ se zbavujeme možnosti ovlivňovat pozitivně jeho vývoj i v této oblasti.

 

   Jakékoliv reakce dětí, které neodpovídají nám vštěpovaným dogmatům, jsou posuzovány jako maximálně instinktivní nebo emociální reakce bez jakéhokoliv jiného významu. Když děti začínají mluvit, jsou jejich informace o tom, co vnímají považovány za bláboly, případně jsou označovány za bezvýznamné výmysly. V nemálo případech, když trvají na svém, jsou za to dokonce i trestány. Z jednoho pohledu to vypadá neuvěřitelně, ale z druhého zase zcela logicky, když je dítě trestáno za to, že popisuje něco, o čem my přece víme, že neexistuje a někdy dokonce tvrdohlavě na svém nesmyslu trvá a ani trestem ho není možno přinutit, aby odvolalo. To může a často zanechává na dítěti obtížně smazatelné stopy a deformace jeho přirozenosti.

 

   Určitě by se nemělo zapomenout na to, pokud dítě bude mít trochu para schopnosti, tak ho včas upozornit, že to nemají všichni lidé, protože dítě si samozřejmě myslí, že všichni jsou na tom stejně jako on a dokonce možná si myslí, že dospělí by na tom měli být lépe.

 

  Sám si pamatuji ze svého dětství, i když už jsem byl o něco starší, jak jsem byl fyzicky trestán, za něco, o čem jsem byl pevně přesvědčen, že jsem nespáchal. Daleko více než vlastní fyzická bolest mě trápilo to, že mi otec nevěří. Bit jsem nebyl za to, co jsem spáchal, protože to nebylo nic hrozného, ale za to, že jsem se nepřiznal. Přesto, že bych si ušetřil výprask, nedokázal jsem se přiznat k něčemu, o čem jsem byl přesvědčen, že jsem nespáchal.

   Takovými a obdobnými šrámy se deformuje většinou nevratně dětská duše do té podoby, že pak sama v roli rodiče provádí stejné deformace na vlastních dětech.      

 

   Tento odstavec je jen relativním vybočením z tématu, protože bohužel mnoho rodičů má tendenci vychovávat své dítě stejně (špatně) jako svého psa nebo kočku.      

   Soužití se zvířaty je dost často špatně chápáno. Bohužel se ke zvířatům (rovněž jako k dětem) nechováme jako k rovnocenným bytostem (svým způsobem partnerům v naší cestě životem), ale spíše jako k věcem, které slouží k uspokojení našich potřeb a instinktů, a to i když je jím třeba vždy a všude velebený mateřský pud.

   Někteří lidé postupují při výchově svých dětí jako při výchově domácích zvířat a přitom se dopouštějí stejných chyb. Když si chceme ochočit psa nebo jiné zvíře tak, aby nás vždy poslechlo, musíme mu vytvořit naprosto podmíněný reflex tak, aby příkaz uposlechlo bez jakéhokoliv vlastního rozhodování. Tím ho zbavujeme toho, co je každé bytosti nejdražší - svobody. Tím zbavujeme svobody i sám sebe.

   Každá bytost by měla být svobodná i v tom rozhodnutí, kdy a jak odejít z tohoto světa. Výmluvy typu, že výcvik k absolutní poslušnosti slouží zejména k jeho (v tomto případě dítěte nebo psa) ochraně, nemohou obstát. Ve velké většině případů (samozřejmě s výjimkou výcviku služebních psů) výcvik k absolutní poslušnosti slouží k uspokojení vlastního ega schopností někým absolutně manipulovat. Je možné, že budu napaden za srovnávání výchovy dítěte se zvířetem, ale on to v samé podstatě opravdu není tak velký rozdíl. Samozřejmě vím i z vlastní zkušenosti, že není zcela jednoduché ponechat dítěti, co nejvíce svobody, ale za podmínek, že to nebude ohrožovat jeho život či zdraví. Hranice jsou u každého dítěte zcela individuální a nedají se obecně stanovit.

 

   Když přichází dítě na svět, odpovídá jeho vědomí určitému rozsahu frekvence vibrací. Tento rozsah frekvence vibrací nemusí a dokonce většinou neodpovídá rozsahu frekvence vibrací prostředí, do kterého se dítě narodilo a v němž žije. Takové dítě do jisté míry své vibrace přizpůsobuje a do jisté míry jsou jeho vibrace tlakem okolí přizpůsobovány frekvenci vibrací, které se vyskytují v jeho okolí. Proto je dítě zpočátku schopno vnímat i to, co jeho okolí není schopno vnímat. Takové vjemy dítěte, které jsou mimo rozsah frekvence vibrací okolí, jsou pak často tímto okolím prohlašovány za výmysly, nesmysly, sny, halucinace apod. Tím je dítě utvrzováno v tom, že to co vnímá, neexistuje a přejímáním těchto názorů dochází u něj k postupnému zužování hranice vnímání. Vnímání se tak postupně omezuje na vnímání toho, co se očekává, že by měl vidět.

 

   Jsou lidé, kteří mají svoje povolání založené na tom, že jsou schopni se domluvit s domácími zvířaty, např. koňmi nebo psi a tím pomoct při jejich výchově. Mnohdy při tom využívají ať už vědomě či nevědomě telepatii. Je zajímavé, že se téměř nikdo nepokouší takto „domluvit“ s nemluvňaty, ač si myslím, že by to byla profese velice vyžadovaná a dobře placená. Je mnoho rodičů (tak jako chovatelů), kteří by rádi věděli, co jejich děti trápí, co je příčinou jejich pro rodiče nepochopitelného chování.

 

   Nejpotřebnější seminář nebo spíše dlouhodobý kurs (z hlediska duchovního vývoje společnosti) by byl kurs pro nastávající rodiče „Jak vychovávat vlastní dítě z hlediska potřeb jeho duše“.

   Pořádá se mnoho tzv. duchovních kurzů, kde se dospělí snaží získat či rozvíjet senzibilní a obdobné schopnosti (pokud se pamatuji, když jsem je absolvoval, byly pro děti od 12 let). Proč nikdo neučí rodiče jak to učit malé děti, které pro to mají daleko větší předpoklady, protože mnohé tyto schopnosti jsou pro ně přirozené. Dalo by se říct, že je ještě nestačily zapomenout, že jsme je ještě nestačili naší „trpělivou výchovou“ tyto schopnosti odnaučit. Proto by se vše naučily nesrovnatelně snáze a rychleji.

   Je to obdobné, jako když se „učí“ plavat malé děti těsně po narození, kdy je voda pro ně přirozené prostředí a ony s ním nemají žádné problémy. Zatímco, když se učí plavat v pozdějším věku kolem 5 a 6 let, voda už pro ně přirozené prostředí nepředstavuje a mají například strach potopit hlavu pod vodu, což bohužel u někoho přetrvává až do dospělosti.

 

   Po té, co jsem popsal současný stav, který se v žádném případě nedá hodnotit kladně, mně nezbývá než se pokusit o daleko těžší úkol, a to je naznačit jak by tedy nová výchova a výuka měly vypadat. Skutečně se jedná pouze o náznak, protože tato problematika by si vyžadovala velmi důkladnou studii a zejména propracování metod výuky a jejich „technik“.

 

   Rozvíjení schopností mimosmyslových – telepatie, channeling s vyššími bytostmi, overegem, vidění aury, jasnovidectví, intuice, napojení na akášu, telekineze, senzibilita, práce s čakrami a energiemi.

   Výchova dětí i ke  komunikaci s jinými bytostmi než jsou lidé, se zvířaty, stromy a rostlinami. Zapomeňme při tom na to, že to není možné.

   Dále pak rozvoj schopností muzikálních, zpěvu, tance, výtvarných schopnosti, všech druhů tvůrčích schopností, rozvoj neomezené fantazie, pozorování a vnímání přírody, vztah ke zvířatům, vnímání přírodních sil, přírodních živlů a bytostí.

   Rozvoj pohybových schopností, zejména plavání, běhání, šplhání, přirozeného pohybu, láska k pohybu.

   Rozvoj paměti přirozeným způsobem na věcech pro děti zábavných.

   Rozvoj logických schopností, analýzy a syntézy.

Teprve po té učení matematiky, čtení, psaní a jednotlivých předmětů obecného poznání.

 

   Jsem přesvědčen, že tímto způsobem vychovávané a vyučované průměrně inteligentní dítě by dosáhlo znalostí a schopností člověka s ukončenou vysokou školou již někdy v 15 letech bez hrůzné dřiny memorování a strachu ze zkoušení.

 

   Určitým úskalím tohoto zcela nového stylu výchovy a vzdělávání dětí může být to, že tyto věkem a tělem ještě děti budou inteligentnější než my a budou mít daleko větší schopnosti než my. I když to neznamená, že nás nebudou mít rády.

   Zejména v období puberty tak mohou vznikat nemalé problémy vztahů mezi rodiči a dětmi, protože tyto ještě nedospělé děti nás mohou převyšovat v mnoha ohledech a díky tomu asi nebudou ochotny uznávat naši autoritu. To se ostatně děje nyní i u dětí, které své rodiče nepřevyšují. Vyžadovalo by to mimořádně chápajícího rodiče, aby byl schopen akceptovat, že autoritou se stává naopak dítě pro rodiče.

   Nutnou součástí výchovy tak musí být i výchova k pochopení a respektování základních principům stvořeného světa jako je bezpodmínečná láska, pokora a sebedůvěra, víra v boha (bez jeho omezování různými nábožensko-ideologickými systémy a dogmaty) nebo ještě lépe vědění boha, aby nedošlo k tomu, že vychováme chladné bezcitné intelektuály.

   Při tomto novém pojetí by se lidstvo mohlo změnit během jedné generace.

 

   Je nutno si uvědomit, že pro mnohé rodiče (a bohužel i učitele) bývají děti (tak jako domácí zvířata) často jedinými bytostmi, které mohou ovládat a kým mohou manipulovat. Zdánlivě přirozený instinkt ovládat ostatní je v nás hluboce zakořeněn a je možno ho pozorovat jako velmi silný i ve zvířecí říši. Proto předpokladem takovéto výchovy je určitá osvícenost rodičů a jejich láska ke svým dětem.

 

   Jsem si vědom, že v současné době se může jednat pouze o izolované a školstvím nepodporované kroky víceméně jednotlivých rodičů. Přesto pevně věřím, že je již nyní možné dosáhnout i v daných podmínkách pozoruhodných výsledků.

 

 

 

Léčení těla i mysli zcela jinak

 

   Oblast léčení je zajímavá pro velký okruh lidí, možná by se dalo říct pro velkou většinu, protože zdraví (naše i našich blízkých) je téměř pro nás všechny  na jednom z předních míst na našem žebříčku hodnot. Tím úslovím „zcela jinak“ v nadpisu není míněno zcela nově, ale zcela jinak v poměru k tomu, jak standardní léčba těla i mysli je většinou lidí pojímána.

   Léčení těla i mysli není v tomto kontextu chápáno jako léčení tělesných a duševních nemocí, ale tak, že při léčení je nutno tělo i mysl vnímat jako jeden komplex a takto i k léčení jako takovému přistupovat.

 

   Dalším bodem, který chci na začátku zdůraznit je, že tento článek se nevěnuje kritice západního zdravotnictví se všemi jeho mechanicko-materialistickými přístupy k lidskému organismu a lidské psychice a jeho ovládnutí farmaceutickými a lékařskými loby, což by bylo spíše na několik knih než článků a také na toto téma bylo již popsáno mnoho a mnoho stránek, i když zatím bez velkého viditelného úspěchu. 

   Částečně mimo rámec tohoto článku považuji za vhodné učinit krátkou poznámku. Oficiální západní teorie vzniku nemocí a způsobů „boje“ proti nim, není ničím jiným než krycí konspirační teorií, která je vytvořena záměrně tak, aby nemohlo dojít k pravému pochopení principu nemoci a bohužel je v rozporu se zájmem nemocných.

   Tento článek je zaměřen na kritiku našeho přístupu k vlastnímu zdraví a péči o něj a k chápání podstaty a principu nemocí a částečně i na návrh, jak tyto naše postoje změnit. 

 

   Na samém počátku je nutno si uvědomit jednu zásadní skutečnost. Kompletní systém péče o zdraví člověka v tak zvané západní civilizaci sestává z mnoha organizací, institucí a lidí, jako je např. ministerstvo zdravotnictví, hygienici, nemocnice, všeobecní a odborní lékaři, lékařská komora, zdravotní a nemocenské pojišťovny, firmy farmaceutického průmyslu atd. Z tohoto okruhu nelze vynechat ani léčitele (v tom nejširším slova smyslu zahrnujícím i ty, kteří se tak nenazývají), protože i oni bývají finančně závislí na svých (jak se pacientům nově říká) klientech. Výjimkou jsou pouze ti, co léčí zdarma. To není obecné odsouzení lékařů a léčitelů. To je jen konstatování skutečností vypovídajících o nastavení systému.

 

   Jediný, kdo má opravdový zájem na svém zdraví je však jen a pouze ten, který je předmětem této péče (v lepším případě i jeho blízcí). Jediný, kdo má opravdový zájem na zdraví je ten, kvůli kterému zdánlivě celý tento systém funguje.

   Přesto se ten, který jediný má opravdový zájem na svém zdraví, obrací o pomoc na ty, jejichž tu více tu méně zastíraným zájmem je jejich vlastní prospěch a systém je nastaven tak, že zdraví pacienta to být nemůže a tak se pacient i potencionální neobrací se na toho, jehož zájem o zdraví je skutečný, a to na sebe (případně do sebe). Starý systém čínského principu lékařské péče, který je založen na tom, že lékař je placen za to, že jeho “klienti“ jsou zdraví, asi nebude mít v našich končinách ještě dlouho šanci na zavedení, pokud nedojde k podstatné změně společnosti.

 

   Mnoho lidí se v dnešní době přiklání k alternativním způsobům léčení. Přesto i tito lidé ke svým nemocem přistupují obdobně, jako při standardním způsobu léčení. Tento postup se dá asi nejlépe charakterizovat následovně: „ Pane doktore, (pane léčiteli), bolí mě to a to, něco mi na to dejte nebo se mnou něco udělejte!“ A v podstatě z tohoto pohledu již není tak důležité, jestli se bude jednat o prášky, antibiotika, či homeopatika, bioenergetické působení, akupunkturu či jiné alternativní způsoby léčení. Základní princip zůstává stejný, a to je takřka zcela pasivní přístup lidí k vlastnímu léčení.

 

   Málo lidí se snaží vlastními silami hledat příčinu nemoci a léčit se. Vlastní činností ať fyzickou či mentální aktivovat léčebné schopnosti vlastního organismu. Stále se raději spoléhají na cizí informace a působení. Velká většina lidí (a to včetně lidí snažících se o zdravý a duchovní život) v okamžiku nemoci aktivně nevyužívá samoléčebných procesů. Lidé nevěnují pozornost anebo nevěří schopnostem vlastního těla a mysli uzdravit se.

   Lidé běžně obíhají se svojí „nemocí“ všechny možné a nemožné lékaře a léčitele, aniž by se zastavili a zkusili sami zkoumat příčinu svého onemocnění a způsoby, jak ji léčit, nebo nedej bože, jak nemoci předcházet. Na jejich omluvu je možno říct, že to samozřejmě podstatně souvisí s dlouhodobou cílenou manipulací s jejich vědomím a vědomostmi, která jim zabraňuje proniknout pod povrch věcí a pochopit podstatu problému.

 

   Oficiální lékařskou vědou (tak zvanou západní) je prokázáno, že placebo a nocebo efekt mají významný vliv při léčení. Nedávno se dokonce na internetu objevila informace, že až 60% amerických lékařů vědomě předepisuje neúčinné a snad i také neškodné léky jako placebo. 

   Když jdeme k doktorovi a ten nám předepíše prášek, který minimálně v 60% působí jako placebo (placebo efekt samozřejmě logicky musí působit i u léků, v nichž je tzv. účinná látka), proč chodíme k doktorovi a neordinujeme si placebo sami? Stejně to, co nás uzdravuje, není vlastní prášek, ale víra v účinnost tohoto prášku. To znamená, že to, co nás opravdu léčí, není lék, ale náš vztah k tomuto léku a nemoci, to znamená, že nás uzdravuje naše mysl.

 

   Co nám brání zapojit rovnou, přímo a vědomě svoji mysl do léčebného procesu?  Většinou je těch důvodů více a základní jsou neznalost, nevíra a pohodlnost a bohužel v neposlední řadě i konformita, tj. přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům skupiny či společnosti, v níž člověk žije. Možná bychom se i divili, jak často je podrobení se standardním léčebným metodám ovlivněno obavou, že by se pan doktor či doktorka, nebo partner či partnerka zlobili, že se nechceme léčit. Snaha o nestandardní léčebné metody je často posuzována jako neléčení se s možnými negativními důsledky jako je ukončení pracovní neschopnosti či odejmutí nemocenských dávek. Z více stran jsem zjistil, že lidé prostě nemají odvahu říct: „Paní doktorko, já ten prášek nechci, protože ho nepotřebuji a nedělá mi dobře“. Dokonce ani nemají odvahu, když přijdou domů, takovýto prášek, po kterém jim bývá špatně, hodit do koše.     

 

   Navíc často může návštěva lékaře na nás působit negativně jako nocebo efekt. Lékaři běžně používají (doufám, že nevědomě) negativního programování svých pacientů (nocebo efekt – viz článek „Nocebo efekt“). Konkrétní případ u jinak údajně dobré a hodné lékařky. „V případě vaší nemoci je předpoklad recidivy tak 80 až 90 % a může přijít kdykoliv a vaše léčení potrvá minimálně tři roky“.

   Je velmi důležité nenechat na sebe působit toto negativní programování a nenechat se jím ovlivnit. Naopak je vhodné se pozitivně programovat a urychlovat tak své uzdravení. Je potřeba koncentrovat svojí mysl na zdraví a ne na nemoc.

 

   Aby náhodou nevznikl mylný dojem, tak v žádném případě netvrdím, že bychom neměli nikdy využívat služeb lékařů a léčitelů. Mojí snahou a úmyslem je zdůraznit naši vlastní aktivní roli v péči o vlastní zdraví a při léčení nemocí.

 

   Po upozornění na základní chyby přichází to těžší a to je návrh, jak postupovat při vyskytnutí se nemoci či nejlépe jejich prvních příznaků.

   Jako první a základní je důležité se zastavit a začít uvažovat. Forma těchto úvah se bude lišit dle individuality každého člověka a může se pohybovat od logického rozboru až po meditaci, ve které jsou o radu požádány vyšší bytosti, nebo napojení na informační pole. Základní otázkou bude, co je duchovní příčinou nemoci a s tím související otázka, proč právě v tomto čase. Duchovními příčinami různých chorob se zabývá mnoho knih, takže na ně odkazuji. Pro mě byla asi před 20 lety objevem kniha „Nemoc jako šance“.

   Velmi často, u nejběžnějších chorob jako je chřipka, to bývá povel: „Zastav se a setrvej v klidu a tichu! Nic víc, ale ani nic míň.         

   Nemoc bývá většinou (někteří tvrdí, že vždy) pokyn našeho overega (vyššího já), že v našem těle a mysli se odehrává něco nesprávného, co je potřeba změnit. Pokud pochopíme, co to je, existuje šance na úplné vyléčení. Ne pouze na potlačení příznaků nebo projevů vlastních příčin ve fyzickém těle. Ale jak už jsem uvedl, tomuto tématu bylo věnováno tisíce stránek.

 

   Stupeň duchovní úrovně se dá poznat mimo jiné podle toho, jak přistupuje konkrétní člověk ke svým nemocem, nehodám, či jiným nepříjemnostem. Bytost na vyšší duchovní úrovni se ptá: „Co je skutečnou příčinou? Děje se mi to a to. Co já dělám špatně? Co já bych měl na sobě změnit?“Jeden z příznaků duchovně vyspělého člověka je to, že pokud onemocní, začne se ptát: „Co za informaci je mi sdělováno, co dělám špatně, co bych měl na sobě změnit, co pochopit.“ Tento postup je vhodné rozšířit na všechny tzv. negativní události v našem životě.

 

   Další doporučení je na základě pozorování našich moudrých zvířecích společníků.  Kdybychom byli schopni se učit od zvířat, tak bychom mnohé řešili podstatně efektivněji. Všimněte si, jak reagují zvířata, když onemocní a tato reakce se týká většiny chorob i úrazů. Zvíře udělá dvě základní věci. Přestane žrát (někdy i pít) a uvede se do klidu. 

   Jak reaguje běžný člověk? Zcela opačně. Posílí se vydatnou stravou, nejlépe masitou, aby tělo mělo dost sil pro boj s nemocí, polkne nějaké předepsané léky nebo si nechá píchnout injekci, protože je to účinnější a snaží se co nejdříve zapojit do pracovního procesu, aby nepřišel o peníze. Případně pokud musí ulehnout a jeho druh práce mu to dovoluje, pracuje v posteli, což někteří dělají i při vážnějších chorobách v nemocnici. Snahou je nemoc prostě ignorovat.

 

   Při vlastním léčení, kromě užití mnoha nepenicilinových a neaspirinových receptů našich moudrých předků, je vhodné plně aktivně do léčebného procesu zapojit vlastní mysl. Naše mysl vytváří naši budoucnost. Proto pozitivní vize vytváří pozitivní budoucnost, což se týká i zdraví a léčení. Věř a víra tvá tě uzdraví. Opět myslím, že není nutné citovat způsoby mentálního léčení, protože léčebných meditací se dá jen na internetu získat mnoho a není problém vybrat si tu, která je pro nás nejvhodnější. Samozřejmě nelze pominout ani motlitbu jako variantu mentálního léčení.

   Optimální je varianta, při které jsou léčebné meditace prováděny ve stavu rozšířeného vědomí a vedeny vyššími bytostmi (dle vlastního přístupu anděly, světelnými bytostmi, overegem). Znovu upozorňuji, že tento postup nevylučuje souběžné použití standardních léčebných postupů západní lékařské vědy ani tzv. alternativních léčebných postupů jako např. homeopatii, akupunkturu apod.

 

   Základním prvkem všeho zde uvedeného je však vlastní aktivní přístup ke svému zdraví či léčení nemoci, vlastní rozhodnutí o použití svých mentálních sil k uzdravení, vlastní rozhodnutí, že budu zdravý.  

 

   Upozorňuji ještě na jeden důležitý jev, který často ovlivňuje léčebný proces a jeho výsledky. Někteří lidé se na podvědomé úrovni ani nechtějí vyléčit a těch důvodů proč nechtějí, může být více. Jedním je například zvýšená péče (či projevy lásky) rodičů k dítěti pouze v případě nemoci a tím i vypěstovaná snaha o získání projevů lásky formou nemocí. Dalším mohou být karmické příčiny, kdy si lidé chtějí nemoc s jejími negativními důsledky prožít. Proto je pochopitelné, že takoví lidé nebudou vyvíjet žádnou snahu o léčení vlastními silami, případně tato simulovaná snaha (někdy i před sebou samým) nebude mít výsledky.

 

   Protože se nám často jedná o vyléčení někoho blízkého, uvádím i modelový obecný příklad, který je však velmi blízký i našemu léčení. Představme si situaci, kdy bychom rádi pomohli někomu blízkému, který je nemocný. Zjednodušeně řečeno máme dvě základní možnosti.

   Za prvé pomoci mu lékem, bylinkami, reflexními terapiemi, energetickým působením a případně dalšími alternativními a nealternativními léčebnými procesy. V tomto případě vykonáme za pacienta něco, co možná vyřeší bezprostřední projev nemoci, např. utiší bolest nebo nemoc momentálně vyléčí, ale v hluboké podstatě nedojde ke změně a s vysokou pravděpodobností se prapůvodní niterní příčina projeví znovu někdy ve stejné, jindy v jiné formě (nemoci).

   Za druhé snažit se s ním dobrat vnitřní příčiny nemoci, která signalizuje, že hluboko v podstatě není vše v pořádku a že člověk by měl pochopit, kde chyboval a jak a proč by měl změnit své myšlení, jednání a postoje. V tomto případě je šance pro úplné „vyléčení“ lidské bytosti.

   Pokud provedeme hlubokou analýzu skutečné „pomoci“ druhým z pohledu vyšších úrovní poznání, jediné co můžeme reálně dělat je odkrýt druhým poznání (v tomto případě jejich sebe sama) a dát jim tím možnost svobodné volby. Tuto volbu většinou dosud neměli, protože neznali jinou možnost než tu, kterou doposud používali. Zda použijí tuto novou možnost je pak již zcela na jejich vůli a rozhodnutí a musíme být připraveni na to, že ji mnozí i přes nové poznání nepoužijí, ať už proto, že nechtějí, nebo že to nedokážou. V žádném případě je však za to nemůžeme a nesmíme odsuzovat.

   Samozřejmě jedním z řešení a v některých případech i nejvhodnějším je kombinace obou způsobů. Silné bolesti, těžké horečky a podobné stavy asi nebudou vhodnými podmínkami na probírání hlubokých filozofických či psychologických myšlenek. V těchto případech bude v první fázi zmírnění těžkého stavu klasickými či alternativními metodami zcela na místě.   

 

   Pro příčinu nemoci je někdy nutné zkoumat minulé životy. U těžších či chronických nemocí téměř vždy.

   Ne každá nemoc má karmické příčiny. U vyšších duší pracuje karma rychleji.

   Nic se neděje náhodou. Některé nemoci mají pro vývoj člověka či pro jeho životní dráhu nebo životní úkoly kladnou roli, ostatně jako mnoho dalších událostí v našem životě, které hodnotíme v první fázi jednoznačně negativně. Nemožnost provádět nějaký sport, nebo například běhat může mít za následek věnování se jiným činnostem, nebo například ušetření kloubů apod.

   Karmické poučení z nepříjemné, ale ne nebezpečné nemoci – neprogramovat druhé ani sebe negativně. Když neuděláš to, co ti říkám, tak se ti stane to a to. Například vezmi si šálu nebo nastydneš. Jsou však ještě horší negativní programování. V tom obzvláště vynikají církve. Týká se dost často sexuality

   Některé nemoci či úrazy mohou být také výsledkem útoků jiných bytostí, ale i to je do určité míry důsledkem našich předchozích aktivit, a to nejen v tomto životě, čili se opět jedná o karmické příčiny. Téměř vždy se ale nemoc rovněž dá hodnotit jako součást poznání.

   I na nemoc je možno pohlédnut z různých úrovní poznání – koncentrace na důvody v současnosti, součást vývoje, součást poznání, součást kosmické hry.   

 

 

 

Kosmická hra o Energii

 

   Jednou ze základních charakteristik našeho Vesmíru je "Hra o energii". Ze subjektivního hlediska je to pro někoho boj, soutěž nebo práce, pro někoho hra. V podstatě veškeré děje se dají redukovat na proudění energie, a to zdaleka ne pouze děje fyzikální. Celý vesmír je možno vnímat jako přelévání a transformaci energií.

   Kosmická hra je hrou o energii, ať již má jakékoliv názvy jako třeba finanční energie, elektrická, magnetická energie, nebo prána, čchi, orgon, ale i sexuální energie atd. Stále se jedná o energii, jejíž základní vlastnosti jsou ve všech jejích formách shodné. Na všechny formy energie je z pohledu jejích základních vlastností a jejího toku možno pohlížet jako na fyzikální veličinu a takto s ní ve své mysli pracovat. Tím se to pro nás stává mnohem pochopitelnější a názornější.

 

   Jednou z podstatných součástí boje o vědomí lidí a lidstva je záměrné utajování informace, že energie je ve vesmíru dostatečně mnoho pro každého.

   Základní informace o energiích jsou pro lidstvo utajovány a blokovány. Podstata energie a její toky, zejména u finanční energie musí být utajovány, aby si vládnoucí elity zachovaly informační převahu a tím i moc.

   Energie je po informaci druhý nejzákladnější pojem. Vědci již prokázali, že hmota jako taková neexistuje, vše se dá redukovat na energii.

 

   Ten, kdo nepociťuje nedostatek, není tak snadno ovladatelný. Toho, kdo pociťuje nedostatek, je možné ovládat právě pomocí naděje na odstranění tohoto nedostatku. Pociťování nedostatku je velmi relativní. Pro někoho jsou to základní potraviny, pro někoho auto, pro někoho jachta na moři a pro někoho atraktivní žena nebo muž. Všechny existující či uvažované systémy uspořádání společnosti (snad jen s výjimkou komunismu a božího království na zemi) počítají s nedostatkem jako hnacím motivem pracovní činností velké většiny lidí.

 

   Tak, jako proudí energie společností, tak proudí i v člověku, mezi člověkem a jinými bytostmi navzájem a mezi člověkem a Vesmírem. Naše vzájemné reakce s okolím je možné pozorovat jako předávání nebo výměnu energií. Závažnou chybou je, že toto není ve všeobecném povědomí lidí. Další podstatnou chybou je, že velká nevědomost panuje i ohledně nedostatku energie u člověka, jak se energie a zejména její nedostatek vůbec projevuje, co jej způsobuje a jak tento nedostatek relativně rychle a snadno minimálně zmírnit nebo odstranit.

   Velká většina lidí si neuvědomuje, že příčinou jejich špatné nálady či deprese je nedostatek životní energie a tím samozřejmě nezačne pátrat, kdy a jak jim byla odebrána. Tím spíše se nesoustředí na získání energie uvědomělými způsoby. 

 

   Pokusím se o podrobný rozbor celého procesu.

   Mám rozpor nebo konflikt. Ten spočívá v tom, že skutečnost nebo skutečnosti, tak jak je vidím, jsou v rozporu s mojí představou o tom, jak by vypadat měly. Takto vzniklý rozpor či konflikt upoutá moji pozornost a mé vědomí se koncentruje na tento konflikt a předmětem tohoto konfliktu může být v podstatě cokoliv.

   Tím tomuto konfliktu posílám vědomě či nevědomě (což je mnohem častější) energii (většinou emoční), což má za následek odliv mé energie a její nedostatek. Naopak realizace skutečnosti v souladu s našimi představami je pro nás příjmem energie nebo alespoň zastavení úbytku energie, kterou jsme zasílali tak, aby se realita shodovala se skutečností. 

 

   V okamžiku, kdy začnu pociťovat nedostatek energie (v běžných pojmech mám špatnou náladu, depresi, vztek apod.), snažím se ji logicky doplnit. Koncentrace se přesune na to, jak energii doplnit. Nejběžnější způsoby doplnění energie jsou

  • stravou - získání energie pojídáním nižších bytostí, čímž jsou míněny i rostliny a jejich plody (je možné, že současná obezita mnoha lidí má nějakou souvislost s tím, že soudobý člověk má přes nesporně vyšší životní úroveň více rozporů a konfliktů než dříve, což může být mimo jiné způsobeno i informační explozí a tím i možností více našich představ o skutečnosti)    
  • odčerpáním z jiného člověka, což se provádí vyžádáním (pláč, a projevy neštěstí) nebo odebráním (hádka, křik, emoční ublížení)
  • odčerpáním z jiné bytosti, nejčastěji domácích zvířat (formy jsou stejné jako u lidí), ale i stromů, které tím naštěstí netrpí).  

   Všechny tyto tři způsoby získání energie však jsou většinou založeny na způsobení konfliktu nového. V případě stravy se jedná převážně o ukončení života nižších bytostí a možné negativní následky pro naše zdraví, v dalších dvou případech konflikt spočívá v tom, že vlastní nedostatek energie řešíme vytvořením nedostatku energie u jiné bytosti. Optimálním způsobem řešení je doplnění energie z „vyšších zdrojů“. Tím mohou být i některé druhy sportů a pohyb vůbec.

 

   Jak takové situace řešit. Pomiňme pro tyto účely teorii o tom, že se dá přistoupit ke každé situaci tak, že vše je tak, jak má být, takže nemůže vzniknout konflikt. Důvodem pro opomenutí této teorie není její nesmyslnost, ale její nereálnost v běžném životě. Osobně jsem za celý život nepoznal nikoho, kdo by se tím byl schopen řídit vždy a za všech okolností.

 

   Doporučuji zvolit následující postup. Nejdůležitější bodem je bod první, a to je uvědomění si toho, že existující rozpor mezi mými představami a skutečností mi způsobil nedostatek energie. Pokud toto se mi podaří, je šance přistoupit k dalšímu bodu. Tím je hluboký nádech a výdech a minimálně ještě jednou to zopakovat. Přitom se plně koncentrovat pouze na svůj dech po dobu cca 10 vteřin. Samozřejmě nic nového pod sluncem. Stará osvědčená rada „zhluboka dýchat a počítat do deseti“.  Každým takovým vědomým nádechem přijímám do svého těla (vědomí) chybějící energii. Po takovém bleskovém dočerpání nejnutnější energie, je vhodné se soustředit již v určitém relativním klidu na další dýchání a přijímání energie do celého těla nejvhodněji asi třetí čakrou, ale toto může být zcela individuální. Velmi doporučuji to provádět, i když na nás někdo křičí. Rozpor v tomto případě spočívá ne v předmětu řvaní, ale v rozporu skutečnosti s naší představou, že by na nás neměl nikdo křičet.   

 

   Pokud se nám takto podaří provést energetickou obnovu, je vhodné přenést svoji pozornost na podstatu a příčiny konfliktu. Jaká naše představa se nerealizovala a proč se nerealizovala. Toto je nebezpečná fáze, protože se jedná o hodnocení a máme tendenci hledat viníka. Pokud jsme se dostatečně uvolnili a doplnili energii, můžeme často dojít k závěru, že viníkem jsme my, protože naše představy nebyly v souladu s možností, aby tato skutečnost nastala, případně v souladu s možností svobodného rozhodnutí jiné bytosti.

   Po tomto rozboru můžeme přistoupit k tomu, že tvůrčí představivostí tvoříme svojí současnost tak, abychom dosáhli kýžené budoucnosti. Tato naše kýžená budoucnost by měla, co nejméně ovlivňovat možnost svobodné volby jiných bytostí, je-li to vůbec možné.

   Tento postup je vhodné dodržovat a tím se propracovat ze stupně druhého, tj. vnímání karmických zákonů jako činitele, který nás silně ovlivňuje, na stupeň třetí, kde již nejsme tak svazování karmickými příčinami a následky a kde se vědomě zapojujeme do tvůrčího procesu přítomnosti. Je to proces uvědomování si a poznání.

 

   Lidé si uchovávají teplo pod peřinou tím, že se zachumlají. Jsou lidé, kteří provádí celoživotní zachumlávání, tj. chrání si energie pouze pro sebe. Proces zachumlávání není procesem získávání energie, ale je procesem ochrany existující energie pomocí ochranné vrstvy, tak aby ji nemohl čerpat nikdo jiný. Důvod – podlehli iluzi o nedostatku energie a neumí doplňovat energii z „vyšších zdrojů“ a nepochopili, že energie musí proudit.

   Pro mnoho lidí je základním důvodem (v podstatě v převažující míře neuvědomovaným) pro pořízení si zvířete možnost čerpání energie z těchto zvířat, která ji většinou ráda z lásky k lidem poskytují.

 

   Příjem energie většinou není vědomým procesem. Lidé většinou nepřijímají potravu vědomě proto, aby dočerpali životní energii, ale uvědomují si, že mají hlad nebo chuť, popřípadě, že je čas k jídlu. Energie se může získávat při vdechování prány, zpěvu, tvůrčí činnosti, sportu, pohybu apod. Ideální sporty pro dobití životní energie jsou takové, které vytváří podmínky pro hluboké dlouhé, pravidelné a rytmické dýchaní a tím i hluboké vtahování prány.  

 

 

 

Energetická podstata závislostí, jejich příčiny, průběh a možnosti léčení

 

   Zdá se logické, že ke zvýšení energie vibrací je potřeba dodat určitou energii. Představit si to lze na přirovnání s vodou. Jestliže chceme zvýšit frekvenci kmitání molekul vody (vyjdeme-li z tradičního pojetí tepla), tedy vodu zahřát, musíme dodat do uzavřeného (alespoň relativně) systému energii.

   Ke zvýšení energie vibrací vědomí (vědomí ve významu mysl) lidské bytosti je tedy nutno do systému vložit energii. Tuto energii je možno vložit různými způsoby. Jedním z nich je postupné a dlouhodobé přidávání energie do systému prací na sobě. Jiným způsobem je jednorázové přidání energie použitím různých prostředků. Charakteristické pro toto jednorázové přidání energie je, že se jedná o určitou formu půjčky. Je to přidání energie na dluh, který je nutno po čase opět splatit energií. To znamená, že energie je ze systému po určité době opět odčerpána a vzhledem k tomu, že se jednalo o krátkodobé zvýšení energie vibrací, tak následně poklesne pod stav, jaký byl před jednorázovým přidáním.    

 

   Při určitém přidání většího množství energie do systému dochází ke skokovému zvýšení energie vibrací a tím i energie vědomí.

   Krátkodobé dotace systému energií mohou mít různou formu např. drog, alkoholu, psychotropních látek, různých léků (zejména antidepresiv), ale i jiných poživatin jako je káva, čaj, cukr apod., některých druhů pohybových aktivit, sexu, počítačových a jiných her, ale i tzv. duchovních kurzů, seminářů nebo pobytů v ašrámech, holotropního dýchání, autohypnózy, některých forem vizualizací, meditací apod.

 

   Podstatou je to, že se vždy jedná o určitý druh půjčky či úvěru a je nutno si uvědomit, že tato půjčka či úvěr bude muset být splacena a splácet se bude tím, co jsme si půjčili, tj. energií. Z tohoto pohledu je velmi důležité si uvědomovat, za jakým účelem, na co si půjčku bereme a za jakých podmínek. K jakému účelu daný prostředek použijeme. Při využití podobenství s finanční energií je důležité, jestli si bereme půjčku na krásnou dovolenou, na vánoční dárek, nebo hypotéku na byt či rodinný domek a ve sféře podnikatelské, zda se jedná např. o leasing výrobních strojů, které budou přinášet firmě zpětně finanční energii nebo o leasing luxusních aut pro management.

   V této souvislosti chci zdůraznit, že neexistují tzv. nečisté prostředky nebo neetické zkratky. Existují pouze prostředky, které vedou či nevedou k vytčenému cíli a delší či kratší cesty k cíli.

 

   Fungování tohoto vypůjčení energie se dá ukázat na tom, co většina lidí dobře zná, tj. na požití alkoholu. Po euforii (zvýšení energie vědomí) způsobené požitím alkoholu (míněna euforie způsobená vlivem alkoholu v krvi a ne např. chutí vína), se vždy dostaví v různé míře dysforie (opak euforie) běžně nazývaná kocovina a hloubka kocoviny je ve většině případů (běžného požití alkoholu v relativně normálním množství) přímo úměrná euforii.    

 

   Při tomto a obdobných procesech je nutno si uvědomovat, že se vždy jedná svým způsobem o smlouvu, kdy dostáváme nějakou hodnotu a musíme vždy počítat s tím, že za to musíme nějakou protihodnotou zaplatit. Je proto velmi důležité znát podmínky, za nichž smlouvu uzavíráme, znát obsah smlouvy a vědět, co je tou protihodnotou. To bývá dost často problém, protože mnoho lidí se o podmínky smlouvy a protihodnotu, kterou budou muset zaplatit, vůbec nezajímá a zajímá s pouze o hodnotu, kterou přijímají.

   Toto je klasické zejména u drog a alkoholu zvlášť. Je opravdu velmi pozoruhodné, jak mnoho lidí včetně inteligentních a relativně zkušených věnuje malou pozornost obsahu uzavíraných smluv včetně takových, jako jsou smlouvy pracovní či smlouvy o hypotéce. Někteří je dokonce ani nečtou. Pak asi není možné se divit, že lidé nevěnují pozornost podmínkám a obsahu v případech, kdy si ani neuvědomují, že nějakou smlouvu uzavírají.  

 

   Pokud účelem přijmutí „půjčky“ a hodnotou, kterou v rámci některé z takto uzavřených smluv dostáváme, je poznání, které pozitivně ovlivní náš následný život a bude impulzem k dlouhodobé práci na zvyšování frekvence vibrací, tak takováto půjčka může mít smysl, i když jsou použity prostředky, které jsou jinak většinovou společností (ať už z důvodů neznalosti či úmyslné desinformace) odsuzovány. V této souvislosti zdůrazňuji, že smyslem tohoto článku není v žádném případě ani odsuzování ani velebení jakýchkoliv prostředků, ale upozornění na souvislosti spojené s použitím některého z prostředků.

 

   Dlouhodobá závislost na drogách všeho druhu (míněn i cukr, káva apod.) a možná se dá říct, že i každá dlouhodobá závislost, vzniká tím, že odměnou za „drogu“ je určitá euforie díky vypůjčené energii. Po té, když dojde k vrácení energie, nám tato energie chybí, a tak následuje dysforie (deprese). Abychom se dostali z tohoto stavu alespoň do normálního stavu, musíme pracovat na získání této energie. Další možností je vytloukání dluhu dluhem, tím, že si znovu energii vypůjčíme (např. další dávkou alkoholu) a můžeme se tak dostat a většinou dostáváme do bludného kruhu končícího i totálním bankrotem, tak jako ve světě finanční energie.

   Další první fází na cestě k bankrotu může být i touha po euforii (bez vlastní práce) s tím, že cesta ke konečnému bankrotu je obdobná jako v předchozím případě. Tato závislost na euforickém stavu, na této půjčce energie je daleko horší než tzv. vlastní fyzická závislost (nepřítomnost nikotinu či alkoholu v krvi) na „droze“, pravděpodobně s výjimkou těžkých drog jako je např. heroin, i když ani v tomto případě to není jednoznačné. To se týká i ostatních závislostí jako např. na sexu, běhání, duchovních seminářích apod.

 

   Různé druhy těchto energetických půjček mají různé (i hrůzné) druhy následků. Nejedná se vždy pouze jen o kvantitu, ale i o kvalitu (o podmínky uzavírané smlouvy). Pokud mám závislost na běhu v přírodě, jedná se rovněž o závislost na dosahování euforického stavu, ale následky jsou ve srovnání s jinými druhy smluv podstatně menší, i když zcela opotřebované klouby či rozpadlé manželství také nemusí být malou daní. I v případech jako je běhání je nutno počítat s tím, že po stavu euforie se dostaví situace, kdy průběh sinusoidy naší nálady bude směřovat dolů. Ale samozřejmě takovýto průběh se nedá srovnat s kocovinou po požití alkoholu či jiné drogy.

 

   Pobyty na duchovních seminářích, přednáškách či kurzech jsou také jistou formou výpůjčky (platíme zde rovněž energií finanční a časovou) a pokud nám to nebude sloužit k tomu, abychom následnou prací se naučili energii získávat, ale bude to sloužit pouze k jednorázovému krátkodobému zvýšení energie vibrací, tak to nesplní svůj účel a při vrácení do běžného života se minimálně vrátíme do původního stavu. K tomu se bohužel někdy přidávají i pocity nadřazenosti plynoucí ze stavů přechodně zvýšené frekvence vibrací.

 

   Stav závislosti a mám nyní na mysli zejména téměř určitě společensky nejhorší z nich (s výjimkou závislosti na moci), tj. závislost na alkoholu a tvrdých drogách, vzniká zhruba dvěma mechanismy. Druh mechanismu má svůj význam na možnosti a formu práce na odstranění této závislosti.

   První mechanismus by se dal zjednodušeně nazvat jako touha po euforii a druhý mechanismus jako touha po normálním stavu. Pro zjednodušení modelových situací budu uvádět pouze na příkladu alkoholu, což je také příklad nejtypičtější, zejména pro první mechanismus.

 

   Alkohol je jedna z nejkratších cest k euforii, a proto je také nejčastěji k těmto účelům využíván. Mnoho lidí pije alkohol v přijatelné míře a nestávají se z nich notoričtí alkoholici na alkoholu závislí. Cesta vedoucí k těžké psychické a následně i fyzické závislosti je přes počáteční závislost na euforickém stavu. Tato počáteční (počáteční fáze může trvat i relativně velmi dlouho) touha po častém a rychlém navození euforického stavu energetickou výpůjčkou se časem mění v touhu zbavit se post-euforického stavu lidově zvaného kocovina a již kolikrát nejde o navození nového euforického stavu, ale o zbavení se kocoviny a navození stavu „normálního“. Toto neustálé vytloukání energetického dluhu novým dluhem postupně pokračuje až k bankrotu.

 

   Druhý mechanismus se od toho prvního liší zejména tím, že člověk se přijetím energie z drogy ani tak nesnaží o euforii, ale spíše o to dostat se z nepříznivého stavu – dysforie (deprese). Nemusí se vždy jednat pouze o člověka vyloženě dlouhodobě depresivního, ale může se jednat o člověka prožívajícího životní krizi či stresy (rodinného, osobního, pracovního nebo podnikatelského charakteru). Často se stává, že i člověka, který je v první fázi začínající závislosti v rámci prvního mechanismu, potká životní událost, která tuto depresi působí. Je si však nutno uvědomit, že příčiny deprese mohou být ryze subjektivní (z pohledu ostatních malicherné), což však nic nemění na jejich významu pro konkrétního člověka. Další fáze a průběh jsou pak již velmi podobné jako v případě prvního mechanismu.

 

   Z toho, co jsem uvedl o příčinách vzniku závislosti, již víceméně plyne, že formy pomoci jsou u obou mechanismů částečně odlišné.

   Co však považuji za opravdu velmi významné a důležité, je moje osobní přesvědčení, které je v rozporu s oficiálními názory na možnost absolutního vyléčení se z alkoholismu. Většinou je zastáván názor, že alkoholismus je víceméně nevyléčitelný, a že alkoholik již musí do konce života abstinovat. Proto se nehovoří o vyléčených alkoholicích, ale pouze o abstinujících alkoholicích. S tím zásadně nesouhlasím. Mimo jiné i proto, že znám osobně případy vyléčených alkoholiků, tj. alkoholiků, kteří po určité době abstinování opět mohou pít alkohol, ale již na něm nejsou závislí.

 

   Co je podstatné pro vyléčení, samozřejmě kromě nezbytné doby úplné abstinence? Podstatné je léčení příčin vzniku závislosti (odstranění či omezení důvodů jejího vzniku), což je v obou případech neschopnost (včetně neznalosti) mechanismů doplňování energie do systému jinými formami, než takovými, které jsou půjčkami a vytvářejí ve svém důsledku závislost. Z toho důvodu je léčení závislosti vzniklé prvním mechanismem jednodušší (v čím ranější fázi, tím lépe), protože se jedná pouze o závislost na euforii (v počáteční fázi).

   Léčení závislosti vzniklé druhým mechanismem je již složitější a může se jednat i o léčení jistých patologických psychických stavů. Lépe to lze pochopit na podobenství. Je jednodušší přesvědčit o abstinenci někoho, kdo si bere algenu nebo ibalgin na zlepšení nálady či zvýšení energie, než někoho, kdo si ji bere proti příšerným bolestem hlavy. 

 

   Nepochybuji o tom, že neexistuje obecný návod na řešení drogových (natož všech) závislostí a je nutné vždy individuálně zjišťovat skutečnou příčinu a podstatu vzniku a trvání konkrétní závislosti u konkrétního člověka.

   Dalším krokem, který považuji za nezbytný je tuto zjištěnou příčinu a podstatu dotyčnému vysvětlit, a to co nejtrpělivěji a vzhledem k jeho intelektu a mentalitě co nejsrozumitelněji, pokud již není v takové fázi, kdy jakékoliv vysvětlování je již zbytečné.

   Pokud tyto první dvě fáze byly úspěšné, je naděje na úspěch, ale čeká ještě relativně dlouhá a trpělivá práce nejen závislého, ale i jeho okolí (rodinných příslušníků, přátel a spolupracovníků). Z vlastní zkušenosti (naštěstí ne coby závislého) vím, že jedním z nejtěžších úkolů bývá přesvědčit závislého, že už se opravdu jedná o závislost. Běžným argumentem závislých v počátečních fázích je: „Já mohu kdykoliv přestat, ale proč bych to dělal.“ Velkým problémem bývá často existence osoby, ke které by měl závislý minimálně v této věci důvěru a byl tak ochoten předávané informace přijmout.         

 

   Považuji za nutné upozornit na jeden jev, který se vyskytuje v souvislosti se závislostmi na drogách a opět nejčastěji na alkoholu. Dlouhodobým užíváním dochází k celkovému stavu téměř neustálého nedostatku energie, což má za následek oslabení aurického ochranného pole. Proto velmi často dochází k tomu, že se na člověka s oslabeným aurickým polem napojí různé formy parazitických entit, které negativně ovlivňují člověka (mimo jiné samozřejmě směrem k udržování závislosti) a vzniklé negativní energie jsou tak zdrojem energie pro tyto entity. U alkoholiků se dost často jedná o velmi agresivní chování vůči druhým i sobě a z toho vzniklé negativní energie jsou pak „potravou“ pro tyto bytosti. 

 

   Dalším jevem, který je víceméně opomíjen (nemluvě o oficiální vědě), ale který také hraje svou významnou roli v této oblasti, jsou egregory jednotlivých závislostí a s nimi spojenými symboly a rituály.  Egregor každé závislosti aktivně ovlivňuje závislé k udržování případně prohlubování této závislosti a využívá k tomu i s ním spojené symboly (např. tvary sklenic pro pivo, víno, likéry) a rituály (typické např. pro kouření či pití kávy a různé oslavy a druhy zábav). S těmito symboly a rituály rovněž vědomě a úspěšně pracují i reklamy na předměty závislostí. Při práci na odstranění některé ze závislostí není dobré zapomínat i na tuto skutečnost.

   Různé druhy závislostí bývají i vzájemně propojeny (velmi často právě rituály) a dochází tak k synergickým efektům. Z nejběžnějších je například propojení mezi alkoholem a kouřením, alkoholem a jídlem, alkoholem a sexem, alkoholem a některými druhy zábavy (na kterých rovněž může být závislost).    

 

   V podstatě každá závislost je překážkou na duchovní cestě. A to i taková, která na to zdánlivě nevypadá, jako je například závislost na duchovní cestě. Nejrozšířenější závislostí zřejmě bude naše závislost na životní roli, kterou jsme si přišli zahrát, závislost na egu, což se dá formulovat jako egoismus. To je ta závislost, které se potřebujeme nejvíce zbavit a která nám pak pomůže nepodlehnout jiným závislostem.     

 

   Nechci ani nemohu zde vyjmenovávat všechny druhy závislostí, ale uvedu některé příklady, které by možná někoho jako závislost nenapadlo pojmenovat.

   Závislost na adrenalinu (horolezci, dobrodruzi, hrdinové), na úspěchu a na slávě (umělci, sportovci), na práci (workholici), na informacích (informholici), na utrpení (masochisti nejen ve formě sexuální úchylky), na sebeobětování pro druhé (nazývám to syndrom matky Terezy), na televizi a televizních seriálech, na nakupování (shopping) apod.

   Některé druhy těchto závislostí jsou pro společnost víceméně prospěšné a často tak i hodnoceny či odměňovány, jako např. workholici, či závislí na sebeobětování pro druhé, ale vždy je nutné je chápat jako závislost. 

 

   Snad nejhorší forma závislosti z pohledu společenské škodlivosti (dle mého názoru ještě vysoce překračující všechny ostatní druhy) je závislost na penězích (zejména získávání peněz) a moci, což jsou spojené nádoby. Silně negativní vliv této závislosti můžeme všichni téměř neustále sledovat v „přímém přenosu“ v rámci české i celosvětové scény a zjištění jeho výskytu v dějinách lidstva (které by se z určitého úhlu daly také charakterizovat jako dějiny válek) je opravdu zcela snadné, nezpochybňované a nezpochybnitelné. Tento nejškodlivější druh závislosti není v této společnosti klasifikován jako nemoc a léčen, ale bohužel někdy i glorifikován, což je celkem pochopitelné, když si uvědomíme, kdo glorifikátory platí. 

 

 

 

Základní reakce na stres

 

   Běžně je uváděno a velmi často zdůrazňováno, že ve stresové situaci jsou dvě základní lidské reakce jak ji řešit -  útok nebo útěk (udeř nebo uteč). Obecně známé je pak, že z toho jsou vyvozovány příčiny mnoha civilizačních chorob vzhledem k tomu, že běžně takto stres již neřešíme. Tedy neřešíme ve velké většině případů stresovou situaci tím, že bychom udeřili či utekli. A protože látky, které si tělo při stresu vylučuje jako přípravu na boj či útěk nejsou potřebnou reakcí spáleny, ale v těle se hromadí a způsobují zdravotní problémy.  Toto pojetí, tak jak je popisováno, je však značně nepřesné, či spíše značně neúplné.

 

   Obecnější pojetí uvádí i třetí zkladní reakci – útlum (lidově řečeno reakce mrtvý brouk). Tak při stresové zátěži se náš organizmus připravuje k záchraně.  Jedná se tedy o automatickou reakci na předpokládané nebo prožívané nebezpečí. Naše řídící centra,  která nemůžeme ovládat svou vůlí, mobilizují naší energii, a tak dochází k nabuzení organizmu.  Volíme pak automaticky ze dvou základních věky vyzkoušených reakcí.  Buď se jedná o aktivaci (reakce útok nebo útěk) nebo útlum (reakce „mrtvý brouk“), čímž se náš organismus snaží o co nejlepší způsob přežití. 

   Stres je prastará reakce na prožívané či pociťované nebezpečí (smysly a vědomí vnímají hrozbu nebo překážku, skutečnou či zdánlivou, fyzickou či duševní), vlastní nejen člověku, ale všem živým organismům a je pro zachování života nesmírně důležitá. Přivádí nás do různých stavů pohotovosti a byl zabudován do řídicích mechanismů v dávných dobách našeho vývoje.

   Z pohledu vývoje živočichů, a to zejména živočichů, kteří nejsou predátoři, se v rozporu s všeobecně přijímanou teorií naopak zdá, že základní reakcí je reakce útlumu. Reakce znehybnění při objevení se nebezpečí, zejména predátora je vlastní i živočichům na nejnižším stupni vývojového žebříčku. Základní reakcí ne-predátorů je za prvé znehybnění (mrtvý brouk), za druhé útěk a až za třetí, pokud tyto možnosti nelze uplatnit, je útok.  

   To je založeno na schopnosti vnímání predátorů, kteří reagují především na změnu stavu, což je např. v případě zraku především pohyb.

   I když je obtížné zjistit, co vlastně zvířata vidí, protože to vlastně přesně nevíme ani u lidí (lidé si pro to, co vidí, sjednotili názvosloví, ale to ještě zdaleka neznamená, že musí vidět to samé a neexistuje zatím způsob, jak to ověřit), dá se předpokládat, že predátoři jsou spíše zaměření na pohyb a ne již tak barevnost viděného obrazu. Zatímco např. pro býložravce je nutné rozlišovat barevnost rostlin pro výběr správné potravy a proto mají zrak založen na vnímání statických barevných obrazů.  

 

   Naopak základní reakcí predátorů je útok nebo útěk, podle síly potencionálního soupeře či oběti - potravy. Např. pes si nevšimne (pokud ho neucítí) ani 10 metrů vzdáleného zajíce sedícího zcela bez pohybu. Za to zareaguje na nepatrný pohyb zajíce vzdáleného 100 m okamžitým vystartováním a usilovným stíháním.

 

   Z výše uvedeného je možno učinit závěr že člověk původně není predátor a masožravec, což je dáno mimo jiné jeho způsobem vnímání – vidění. Prvky predátora nejsou člověku vlastní a byly do jeho genomu vloženy pravděpodobně uměle.

 

   Vyjdeme-li z obecně přijímaného (ale také hodně zpochybňovaného a pravděpodobně nesprávného) předpokladu, že se člověk vyvinul ze společného předka s opicí, není možno si nevšimnout toho, že opice s výjimkou lidoopů a to ještě pouze šimpanzů, nejsou predátory a i u šimpanze se jedná spíše o výjimečný způsob chování. Z tohoto pohledu, když pomineme inteligenci a to zejména sloužící k vývoji technologií, je otázkou, kdo je na vyšším stupni vývoje. Jestli spíše nezdegeneroval člověk ve vztahu ke společnému předkovi ať už jakkoliv v historii vzdálenému.  

 

   Tato v teoriích stresu běžně opomíjená základní reakce útlumu se vyskytuje daleko častěji v běžném životě, než si uvědomujeme a připouštíme, i když lidová moudrost ji samozřejmě jako běžnou vnímá. Výrazy „zcepenět strachy“, „nemoct se hrůzou ani pohnout“ jsou v lidové mluvě zcela normální. Zcela běžným a všem známým případem je škola. V okamžiku, kdy učitel upře svůj pohled do třídy a začne pronášet: „Tak k tabuli půjde …“. 80 % žáků strne a začne dělat mrtvé brouky a mnozí opravdu přestanou na chvíli i dýchat a zastaví i tok myšlenek. Zbylých 10% žáků si myslí, že vše umí a tak nezažívají stress a 10% žáků sice neumí, ale nejsou tím stresováni, protože je jim výsledek případné zkoušky emočně lhostejný. Uvedená procenta jsou pouze velmi nekvalifikovaným odhadem a možná se týkají spíše dob, kdy jsem já chodil do školy.

   Zvláštním případem jsou situace partnerských hádek, případně rodičovských výtek, kdy káraný (a to i velmi hlasitě) subjekt klidně uprostřed nejvyššího rozrušení kárajícího subjektu klidně usne (a to i velmi hlasitě), což kárající subjekt může dohnat až do stavu nepříčetnosti a následně k fyzickému násilí.  

 

   I když je možno na internetu získat určité informace o útlumu jako reakci na stres (ale ve značném nepoměru k množství informací o dvou základních reakcích – útok, útěk), nenalezl (ale, netvrdím, že neexistuje) jsem nikde žádnou informaci obdobnou informacím, věnovaným „chemii“ lidského těla při stresu a chorobám vzniklým na základě nerealizace úderu či útěku. Přitom není žádný důvod nepředpokládat, že při útlumové reakci na stres probíhají v těle obdobné procesy jako při přípravě na boj či útěk. Tato „chemie“ je však odlišná a má za následek jiné druhy chorob.

   Následující myšlenky jsou pouze návrhy k zamyšlení, protože k formulaci určitých teorií by bylo nutno provést podstatně kvalifikovanější analýzu a studii s využitím výsledků experimentů k tomuto účelu zaměřených. Možnými důsledky „přecházení“ stavů útlumu mohou být pak nemoci jakoukoliv formou omezující lidskou činnost a aktivitu, např. syndrom vyhoření, únavový syndrom, částečná mrtvice, neúrazová ochrnutí, výrazná zhoršení zraku či sluchu, ztráta čichu nebo chuti, ale i běžné choroby poutající nemocného na lůžko. A tak jako jsou pro předcházení chorobám vznikajícím z nerealizace „boje či útěku“ doporučovány pohybové aktivity všeho druhu, bylo by možno doporučovat k předcházení nemocem z nedostatečné realizace „útlumu“ různé relaxační a meditační techniky.          

 

   Člověk má výhodu v tom, že je schopen (ne vždy a ne každý) díky inteligenci volit rozumem mezi agresí, útěkem a znehybněním.

 

   Základní instinkty se mohou projevovat i v událostech společenských a dějinných. Např. v roce 1939 malá část lidí udeřila, trochu větší část utekla a nejvíce lidí dělalo mrtvého brouka. Nerad bych tímto možným výkladem jakkoliv navozoval možné odsouzení takovéto reakce velké části společnosti. Bohužel naše tzv. západní civilizace je do značné míry tak zaměřena, že nepredátorská reakce je takřka vždy považována za slabost. Výjimky jako byl Gándhí, jsou těmi, co potvrzují pravidlo. Pro jistotu upřesňuji, že není míněn postoj Gándhího (nebyl součástí západní civilizace), ale hodnocení jeho postoje západní civilizací.           

 

   Proto i dnes většina lidí dělá mrtvé brouky. Děsivé, apokalyptické a katastrofické teorie a články probouzí v lidech základní instinkt mrtvého brouka, protože většina lidí nejsou predátoři a tak vlastně tyto články možná nevědomky (ale v nemalé míře s vysokou pravděpodobností i úmyslně) probouzí v lidech reakci mrtvého brouka. Utéct není kam a nemají schopnost predátorů, aby udeřili. Proto pravděpodobně nemá smysl jim toto vytýkat, ale naopak je nutno apelovat na jejich inteligenci a schopnost cílené reakce.

 

 

 

Příčinou negativních emocí je stav mysli a ne vnější podmínky

 

   Negativní emoce jsou reakcí na vnější, ale i vnitřní podněty. V textu „Kosmická hra o energii“ jsem popsal naše vnímání problému jako rozporu mezi skutečností a naší představou o tom, jak by skutečnost měla vypadat. Jen pro úplnost ještě doplňuji celkem samozřejmou věc, že vzniklý rozpor nevnímáme negativně v případech, kdy skutečnost je lepší, než jaké byly naše představy. Pokud je tedy skutečnost horší než naše představy o tom, jak by měla vypadat, spouštějí se v nás víceméně spontánně a automaticky negativní emoce jako např. strach, vztek, lítost, zklamání.

 

   Je velmi důležité si uvědomit, že se vždy jedná o naše hodnocení situace a negativní emoce jsou naší reakcí na toto negativní hodnocení. Proto na úplně stejnou situaci reagují lidé i zcela odlišně.

 

   Energetickou podstatou procesu vzniku emoce je rezonance našich vibrací s vibracemi určité skutečnosti. Pokud s vibracemi konkrétní situace nerezonujeme, nevznikají v nás žádné emoce. Navážu-li na předchozí příklad, tak u člověka, kterému je pes naprosto lhostejný (má k němu na příklad obdobný vztah jako k chodníku, po kterém kráčí) žádné emoce nevznikají.

 

   Pochopení procesu vzniku emocí považuji za velmi důležité. Je nepochybné, že negativní emoce kvalitu našeho života zhoršují po všech stránkách včetně ne zrovna zanedbatelného hlediska zdravotního. Pokud tedy máme zájem zůstat zdraví, harmoničtí a šťastní, je vhodné pracovat na sobě tak, abychom na nejmenší možnou míru omezili spouštěče negativních emocí, které jsou naší součástí.

 

   Uznávám, že opravdu není vůbec jednoduché přijímat v každé konkrétní situaci, kdy jsou v nás nějakými vnějšími okolnostmi probuzeny negativní emoce, že je to pouze kvůli tomu, že naše bytost či přesněji naše vědomí obsahuje prvky, které s danou situací rezonují. Uvedu jako příklad situaci, která byla a bohužel stále ještě občas je mým modelovým výukovým procesem.

   Když jsem sledoval v televizi politika (jméno si může dosadit každý dle svých negativních preferencí a myslím, že to nebude téměř pro nikoho velký problém), který s arogancí sobě vlastní říkal zřejmé nepravdy nebo zkresloval skutečnost, tak se mi nedařilo zabránit vzniku negativních emocí. Většinou se jednalo o vztek, který nepřecházel v agresivní čin možná jen proto, že politik nebyl na dosah (chápejte to prosím jako určitou nadsázku). Po uklidnění, které přicházelo naštěstí poměrně záhy, jsem vždy začal pátrat po tom, s kterou částí mého vědomí politikovo chování rezonuje. To, že používám minulého času je dáno víceméně tím, že se už nedívám na televizi. V okamžiku, kdy jsem se dopátral, začal jsem pracovat na změně této části mé bytosti.

 

   Základem je hledat příčinu vzniku negativních emocí (spouštěč negativních emocí) v sobě. Dokud toto nepochopíme a budeme stále očekávat, že viníkem našich negativních emocí jsou příčiny, okolnosti a situace, které jsou vně nás, nemáme šanci naše negativní emoce omezovat.

 

   Dlouhá staletí a tisíciletí byly naše reakce na stres naší důležitou součástí v boji o přežití. Tři základní reakce – znehybnění, útěk či útok (viz text „Základní reakce na stres“) byly významnou součástí našich schopností včetně neméně podstatné schopnosti zvolit tu správnou reakci na konkrétní situaci. Schopnost vybrat správnou variantu reakce na stres ve velké většině případů intuicí, protože na logické rozbory a rozumové úvahy nebyl čas, byla často důležitější než rychlost útěku či síla útoku. Často nebyl čas na nic jiného než na reflexní jednání a tomu odpovídaly i emoce toto jednání provázející.

   V současné době v nás stresové situace probouzejí stejné reflexní emoce, které v okamžiku jejich spuštění neovládáme svojí vůlí. Základní rozdíl proti dřívějším dobám je ten, že již jen ve velmi malém procentu nebo spíše promile případů se jedná o fyzické ohrožení našeho života či zdraví.

   Dlouhotrvající stresy naše zdraví ohrožují, na čemž se podílejí právě negativní emoce, které je provázejí. Jen velmi málo lidí má v dnešním tak zvaně civilizovaném světě byť i jen teoretickou možnost z našeho pohledu negativní situace ze svého života vyloučit. Proto nám nezbývá jiná možnost, pokud chceme zabránit spouštění našich negativních emocí se všemi jejich negativními důsledky (a musím zdůraznit, že tyto negativní důsledky se projevují nejen na nás, ale i na našem okolí), než abychom zpracovali negativní prvky naší osobnosti rezonující s negativními prvky situací a jevů stres v nás probouzejících.

 

   Abych nebyl nesprávně pochopen, považuji za nutné zdůraznit, že podstatou tohoto článku je práce na preventivním předcházení spouštění negativních emocí a ne jejich potlačení. Rovněž tak není v žádném případě záměrem ovlivňování k pasivitě, což znamená, že bychom měli reagovat přiměřeně na dle našeho názoru negativní situaci, ale – a to opakovaně zdůrazňuji – bez negativních emocí. Ani se nejedná o oblíbené přijímání negativních situací s tím, že vše je tak, jak má být. Jestliže je nějaká situace v rozporu s mojí představou, jak by tato situace měla vypadat, tak není žádný důvod (pokud neomezujeme svobodnou vůli ostatních), abychom nejednali tak, abychom tento rozpor odstranili. Ale měli bychom tak činit bez negativních emocí, které nejenže mají negativní vliv na zdraví a pohodu naši a našeho okolí, ale dokonce i pravděpodobně zhoršují naděje na úspěch našeho jednání pod jejich vlivem.  

 

   Protože se obávám, že se najdou lidé, kteří budou uvedené myšlenky těžko vstřebávat, cítím povinnost uvést některé příklady a pokusím se předložit takové ty nejzřetelnější.

   V současné době část společnosti (která se takovými myšlenkami vůbec zabývá) asi nejvíce popouzejí dvě věci, a to arogantní zneužívání moci a nezákonné či minimálně neetické obohacování se na úkor ostatních. Obávám se, že nemálo těch, ve kterých takové chování druhých spouští negativní emoce, by se v obdobné situaci chovalo velmi podobně. V tomto bodě si troufám říct, že se nejedná pouze o hypotetickou úvahu, ale o dlouholeté životní zkušenosti a nepochybuji, že obdobné zkušenosti mají i čtenáři.

 

   Lidé, kteří na sobě usilovně pracují a snaží se o duchovní vzestup, často upřímně hledají své nedostatky, aby mohli pracovat na jejich odstranění a postoupit na vyšší úroveň, zvýšit frekvenci vibrací a nepochybuji, že mezi ně patří i většina čtenářů. A teď si dovolím položit odvážnou otázku. Kolik z nás hledá analogii či ekvivalenci mezi tím, co nás rozčiluje v našem okolí (míněno v širokém slova smyslu) a jednotlivými prvky naší osobnosti?

   Na naši omluvu pociťuji jako nutné sdělit, že tak zvané hledání vnějšího nepřítele je jednou z velmi úspěšných technik cílené manipulace a desinformace lidstva.

 

   Egregor zla je potřeba udržovat. Proto byl vytvořen Satan, Lucifer, Melkor apod. Nyní, kdy již je pro spoustu lidí zlo ve formě Lucifera intelektuálně nedostatečné, vytvářejí se jeho nové podoby jako např. absolutní zlo, velký Anu – šéf Annunaki, reptiloidi apod. Tím nechci říct, že neexistují bytosti, jejichž zájmy jsou v rozporu se zájmy lidstva.

   Aby lidé nemuseli připustit, že zlo je jejich součástí, umístili je mimo sebe. Pravděpodobně jim tato varianta byla v rámci manipulačních desinformací implantována, aby se tak koncentrovali na zlo a temno vnější a na energetické vyživování egregoru zla a ne na pochopení a prosvětlení temna a nahrazení „zla“ v sobě láskou.

 

   Boj s vnějším zlem, za které je označováno vždy dle momentálních potřeb a okolností cokoliv, se tak stal permanentní součástí lidských dějin. Boj, který se nedá nikdy vyhrát, už jen proto, že dokud lidé nemají zpracované zlo v sobě, je možné je zmanipulovat tak, aby za zlo považovali to, co je v daném okamžiku vhodné pro manipulátory. Nyní např. teroristé nebo zlí mimozemšťané.

   Strach je hybnou silou manipulace lidmi, a to dokonce jak strach těch druhých, tak i strach vlastní. Jedná se do určité míry o bludný kruh. Protože máme (někdy jen skrytou a neuvědomělou) touhu manipulovat a běžně posuzujme ostatní podle sebe, předpokládáme, že ostatní mají rovněž touhu námi manipulovat. Protože máme strach z toho, že bychom byli manipulováni, snažíme se, abychom byli my těmi, kteří manipulují, protože předpokládáme, že když manipulujeme, nemůžeme být manipulováni. Tudíž činíme jiným to, co nechceme, aby bylo činěno nám.  Abychom se tomuto vyhnuli, je nutná neustálá koncentrace mysli na všechny naše činy a myšlenky s plným uvědomováním si příčin vlastních strachů v hloubi duše. Tato situace je názorným příkladem negativních emocí, které v nás probouzejí různí manipulátoři. Jejich manipulace rezonují s naší vnitřní touhou či ochotou manipulovat druhými.

 

    Mnoho lidí je silně ovlivňováno nejen manipulativními informacemi (dlouhodobou motivací strachem), ale i strachem pramenícím z hlubších rovin vědomí. Tento strach je většinou na nevědomé či podvědomé úrovni a pramení často ze zneužití magických a obdobných technik či prostředků v některých minulých životech (ale není vyloučeno, že i v současném). S tím souvisí karmické zatížení a následně i utrpení (vznik negativních emocí), pokud vůči nám někdo uplatňuje například magické techniky.

   Další druh strachu je obava z  poznání, které by mohlo ohrozit dosavadní představy některých lidí o světě a o sobě (jejich paradigma). Jedním z možných důsledků této změny paradigmatu je to, že by museli přijmout plnou odpovědnost sami za sebe.    

 

 

 

Strach a zejména strach ze smrti jako cílená manipulační informace

 

   Není potřeba provádět ani příliš důkladnou analýzu informačních médií ani zevrubné studium různých druhů informačním toků, abychom došli k závěru, že strach je hlavním nosným tématem informací snad všech dob. Strach z mnoha různých forem nebezpečí pro jednotlivé lidi a lidstvo. Například většina náboženských ideologií pracuje se strachem jako jednou z hlavních (pokud ne hlavní) motivací k jednání a myšlení, které by bylo v souladu se zájmy tvůrců těchto ideologií.

 

   Bylo by iluzí se domnívat, že tzv. alternativní média, což je s výjimkou několika málo časopisů především internet, nejsou infiltrována cílenou manipulací a dezinformacemi všeho druhu. Je těžké v dnešní době se orientovat v tom množství informací i uveřejněných v zdánlivě velmi duchovně zaměřených internetových stránkách. Kromě relativně snadno pomocí prosté logiky rozpoznatelných „nesmyslných“ konspiračních teorií, se zde vyskytují i velmi sofistikované teorie, hypotézy a „ověřené a prokazatelné“ skutečnosti. U těch druhých nám většinou nezbývá než dát na vlastní intuici.

 

   Společným jmenovatelem těchto informací plynoucích z oficiálních médií je strach ze smrti a u alternativních médií přibývá ještě strach ze ztráty svobody.

   Aby mělo smysl dojít k nějakým závěrům, je nutno se nejdříve zabývat tím, co to vlastně strach je, jak vzniká, co je základní princip a co způsobuje.

   Již jsem výše popsal princip našeho vnímání problému. Strach je založen v podstatě na stejném principu jako problém s tím jediným rozdílem, že rozpor tu vzniká mezi mojí představou o tom, jak by skutečnost měla vypadat a tím, jak se obávám, že bude vypadat.

 

   Strach je principiálně obava z budoucího vývoje. Přitom lidé mají někdy neuvěřitelnou představivost týkající se možného negativního vývoje událostí i krajně nepravděpodobných. Tím nemyslím pouze konspirační teoretiky všeho druhu (myslících to dobře, ale i manipulující), ale i prosté lidi. Existují „mistři světa“ v daném oboru, kteří jsou schopni na naprosto běžnou situaci vytvořit širokou škálu negativních variant vývoje této situace. Mají pro to i „velmi“ logické zdůvodnění: „Když si promyslím všechny negativní varianty, tak kdyby se nějaká z nich se realizovala, tak nebudu překvapená“.  Použil jsem ženský rod, protože se jedná o zcela konkrétní výrok konkrétní osoby.

   Tito lidé, kteří si sami vytváří budoucí možné konflikty a posílají jim energii, se při tom diví, proč mají neustále špatnou náladu až deprese. Bohužel tyto stavy pak většinou řeší jídlem, antidepresivy či čerpáním energie z druhých.

 

   Jestliže vyjdeme z předpokladu, že snahou určité skupiny lidí (a pravděpodobně i jiných bytostí) je zpomalit či zabránit transformaci proto, aby nepřišli o moc, zdá se logické, že „strašení“ jako prostředek k dosažení tohoto cíle, je jeden z nejjednodušších, nejsnáze realizovatelných a přitom zároveň i nejúčinnějších. Když si k tomu připočítáme, že si toto „strašení“ lidé ještě většinou platí (noviny, filmy, televize), tak je to v podstatě ideální forma. Zpomalení transformace uvádím z důvodu existence teorií, které předpokládají, že pro transformaci je otevřeno určité časové okno (jehož velikost se dle jednotlivých teorií liší) a po uzavření tohoto okna již nebude moci transformaci Země úspěšně provést (a opět dle jednotlivých teorií vůbec nebo na delší čas). Takže z pohledu sil bránících transformaci by zpomalení procesu zvyšování vibrací mohlo postačovat. 

 

   Transformace je nejen mnou popisována zjednodušeně jako proces zvyšování frekvence vibrací vědomí lidí, lidstva i Země (chápané jako bytost). Pravděpodobně i člověku, který si nezakládá na svých znalostech fyziky, bude připadat logické, že chci-li u nějakého uzavřeného systému zvýšit frekvenci vibrací, že to bude vyžadovat dodání energie a naopak odebrání energie ze systému bude mít za následek snížení frekvence vibrací. Z uvedených předpokladů pak plyne závěr, že pokud vzbudím u člověka nebo určité skupiny lidí obavy, že určité skutečnosti v budoucnu nebudou v souladu s jejich představami o tom, jak by tyto skutečnosti měly vypadat, budou se na tento rozpor koncentrovat, což znamená, že budou tomuto rozporu posílat energii. Tím dojde k výdeji energie a tím i snížení frekvence vibrací, nebo v lepším případě, alespoň k nezvyšování frekvence vibrací jejich vědomí. Jak krásně jednoduché a účinné.       

   Toto „anti-frekvenční“ působení je zamířeno především na tzv. západní civilizaci, která se začíná probouzet z duchovního zatemnění.

 

   Strach ze smrti je dominující v západní společnosti, čehož je primárním faktorem poměrně nemálo rozšířená teorie, že se smrtí těla umírá i vědomí. Toto je největší a pro mnoho lidí ochromující prvek smrti - strach z nicoty, nebytí, neexistence, který je mohutně podporován oficiálním tzv. vědeckým světovým názorem a paradigmatem. Proto mnoho lidí úporně lpí na životě za jakýchkoliv podmínek a usilují o prodloužení svého bytí v této formě téměř za jakoukoliv cenu včetně někdy nezměrného utrpení svého i utrpení okolí.

 

   V této souvislosti jsou velmi zajímavé tzv. NDE (near deth experience) – zážitky blízké smrti, kdy lidé, kteří touto zkušeností prošli, ztrácejí strach ze smrti a umírání, protože oni vědí, že smrtí nic nekončí, že se jedná pouze o přechod na jinou formu bytí. Tito lidé pak bývají po tomto zážitku mnohem šťastnější a vyrovnanější, protože nemají ten základní ze všech strachů – strach ze smrti a díky tomu „neutrácejí“ svoji energii zbytečně na strach z něčeho, o čem vědí, že neexistuje (nicota, nebytí). Strach z konce světa, apokalypsy, přírodních či ekologických katastrof je v převážné míře transformovaný strach z nebytí.

   Je důvodné předpokládat, že tyto informace jsou známy i těm, kteří nemají zájem na transformaci, a dovedou jich využívat.

 

   Přestože strach není opakem lásky a láska není opakem strachu, mají jejich působení na člověka opačné účinky. Strach způsobuje odebírání energie a snižování frekvence vibrací a naopak láska znamená přísun energie a zvyšovaní frekvence vibrací. Proto v tomto rozhodujícím střetu dvou protikladných sil, jehož podstatou je boj o vědomí lidstva, nejsou rozhodujícími nástroji prostředky moci jako zbraně, vlastnictví, finance apod., ale (naštěstí, do jisté míry omezený) informační monopol, což se netýká pouze posledních let.

 

   Když jsem zformuloval, co je dle mého strach a na jakém principu funguje jeho působení, je možné logicky vyvodit, jak postupovat, abychom strach nepocítili, případně aby se možné obavy neprojevily negativně na našem psychickém a fyzickém stavu. V tomto bodě neuvažuji o strachu z přímého fyzického nebezpečí, i když částečně se následující principy prevence proti strachu také dají použít.

   Už při porovnání zjednodušené životní východní filozofie proti západní životní filozofii, tj. „nic nechtít“ - „všechno mít“, je zřejmé, proč strach a z něj plynoucí stresy a deprese jsou podstatně více příznačné pro západního člověka ve srovnání s východním (dělení na západní a východní je dáno spíše na základě charakteristiky civilizace než v souvislosti se světovými stranami). 

 

   Nejjednodušší, ale zároveň zřejmě i nejtěžší pro tzv. západního člověka je to oblíbené, ale až už skoro zprofanované: „žít tady a teď“. V tom případě se nedostávám do situace, kdy moje mysl se téměř neustále zaobírá budoucností. Pokud nevyhodnocuji, zda budoucnost bude v souladu s mými představami, strach se prostě a jednoduše nemůže dostavit, protože nemá proč. 

   Pokud se nám toto nebude plně dařit, což je bohužel poměrně pravděpodobné u dost velké části lidí, je další variantou neustálá bdělost. Když už vyhodnotíme, že pravděpodobná varianta budoucnosti není v souladu s našimi představami, je důležité přijmout tento výsledek hodnocení pokud možno zcela bez emocí a neposílat tomuto rozporu žádnou naši energii. Přijmout to asi jako skutečnost, že po neděli bude zase pondělí. Tento příklad jsem uvedl záměrně, protože podstatou případných obav některých lidí z pondělí není samotný fakt tohoto kalendářního dne, ale předpokládané negativní pocity z pracovního procesu a okolností s ním spojených.

 

   Když se nám ani toto nepodaří, což je opět poměrně alespoň občas pravděpodobné a strachu se neubráníme, je potřeba si to co nejdříve uvědomit a co nejdříve energii (zaslanou rozporu) doplnit. Nejsnazší a vždy dostupnou a poměrně jednoduchou formou je koncentrace na hluboké dýchání s vědomým příjmem kosmické energie (na názvu tolik nezáleží, můžeme jí říkat prána, orgon, éter, energie prvotního zdroje, tak jak komu vyhovuje). Po té, jakmile to situace dovolí, je dobré se věnovat činnostem, které jsou u konkrétního člověka vhodné pro psychické vyladění a doplnění energie jako např. procházka v přírodě, meditace, sport apod. 

 

   I z vlastní zkušenosti vím, jak nepříjemné a vysilující je noční probírání negativních )někdy nejen negativních) variant budoucnosti prokládané marnými pokusy o usnutí. Nejlepší řešení, kterým je vyprázdnění mysli, je už opravdu pro pokročilé a většina lidí tohoto stavu dosahuje poměrně obtížně, i když neřeší žádné problémy. Osobně jsem si vypracoval techniku, která mně spolehlivě zabírá. Co nejbarvitěji si tvořím své vize optimalizované skutečnosti, a to zcela bez ohledu na jakoukoliv možnost jejich realizovatelnosti. Prostě si hraju a tvořím své sci-fi příběhy. Funguje to u mě tak, že po určité době se příjemně vyladím, mentálně unavím a usnu. Říká se tomu také denní snění a je možno ho aplikovat jako lék na negativní stavy mysli nejen v noci.                 

 

   Záměrem tohoto tématu není v žádném případě snaha, abychom se a priori vyhýbali jakýmkoliv informacím s  popisem možných negativních variant budoucnosti, či abychom takovéto texty sami nevytvářeli. Je nutno uvažovat i o jiných alternativách než jsou naše vysněné optimální varianty, tak abychom jim mohli svými aktivitami zabránit či zmírnit důsledky jejich působení na nás či okolí. Co však považuji za důležité je, abychom se nenechali „strašit ani nestrašili“. To znamená, neposílejme těmto negativním vizím svoji energii, nedovolme svým emocím, aby vzplály. A pokud jsme v situaci, kdy považujeme za vhodné upozornit ostatní na možná nebezpečí, u kterých by bylo potřebné činit určitá protiopatření, čiňme tak citlivou formou pokud možno s uvedením variant, které při našem aktivním působení a vhodném vývoji mohou spět k cílům přijatelným pro většinu lidí určitého prostoru či nejlépe většiny lidstva.

 

   Otázkou zůstává, jak dalece se jedná u "strašících" textů o projekci vlastního strachu autorů a jak dalece o cílenou strašící kampaň určité skupiny lidí. Nesporným faktem je vysoká návštěvnost i hodnocení článků se silně negativními až katastrofickými popisy současnosti a blízké budoucnosti, což značí, že mnozí lidé s nimi rezonují a jsou jimi fascinováni asi tak jako fanoušci hororů. Tím chci říct, že i v případě, že se do značné míry jedná o jistou formu vědomého působení na lidi (k čemuž se přikláním), mnoho lidí je přijímá s velkým zájmem.

    Dalším důvodem šíření strachu je to, že se jedná o jednu z nejčastěji používaných forem ovládání lidí a lidstva. Důležité je uvědomit si, že ti, kdo touží ovládat ostatní, jsou rovněž motivováni vlastním strachem. Strachem ze ztráty moci, majetku či svobody rozhodování nejen o druhých, ale i o sobě.

   Strach jakožto negativní energie je rovněž „potravou“ astrálních predátorů a jeho absence a nedostatek potravy pro predátory znamená úbytek jejich sil a tudíž i možnosti ovlivňovat negativně naši realitu.

 

   Strach je nezpracované téma většiny lidí, a pokud se jedná o komplexní zpracování tématu strach, tak si myslím, že dokonce velké většiny lidí. To je důvod, proč témata předkládaná médii rezonují s vnitřním nezpracovaným strachem lidí a strach v lidech probouzejí.

   Za závažný aspekt této situace považuji to, že strach je téma nejen nezpracované, ale ani nezpracovávané a často dokonce podvědomě a někdy i vědomě potlačované. Ve většině oficiálních médií ani nelze očekávat, že by se touto otázkou někdo zabýval, protože člověk pociťující strach je mnohem lépe ovlivnitelný a manipulovatelný, což je jejich neuměle skrývaným minimálně vedlejším záměrem.   

 

    Otázka zní, kde se bere ta podvědomá „touha“ se bát. Odpověď není zcela jednoduchá a názory se samozřejmě liší. Osobně nejvíce rezonuji s myšlenkou, že většina z nás nemá komplexně v sobě zpracováno téma „strach“. Předem odpovídám na očekávanou námitku, že příčinou strachu je nedostatek lásky – tento názor považuji za druhou stranu téže mince. Je snadné a jednoduché deklamovat: „Miluj a nebudeš se bát“, ale není jednoduché tuto myšlenku realizovat pro člověka, jehož životním programem je strach a často dokonce i strach z toho „milovat“. Vše je samozřejmě zcela individuální, ale přesto považuji za optimální harmonicky současně zpracovávat jak téma strachu, tak téma lásky.

   Strach je vždy náš emotivní vztah k možným budoucím událostem, okolnostem či stavům, a to vnějším i vnitřním. Za základní formy strachu považuji strach z neexistence a strach z utrpení.

   Strach z neexistence (nejčastěji ve formě strachu ze smrti) pramení z nevědomosti (opět cíleně v mnoha různých podobách podporované) o podstatě naší existence, podstatě bytí.

   Strach z utrpení (jak fyzického tak i psychického) vychází z naší zkušenosti z tohoto života i mnoha životů předešlých, které se mohu projevovat i ve formě různých fobií.

 

   Velká většina forem strachu se dá definovat jako strach ze ztráty (ztráta partnera, dětí, života, zdraví fyzického i duševního, zaměstnání, majetku, schopností, klidu, harmonie, štěstí, lásky, jistoty apod.).      

   Zbavit se strachu z toho, že něco ztratíme, můžeme jen věděním, že ve skutečnosti nemáme nic, co bychom ztratit mohli. Pouze ego je vlastníkem (přesněji má pocit, že něco vlastní), a proto pouze ego může něco ztratit. Pouze pokud se neztotožňujeme s egem, může se dostavit ono vědění. Strach je do určité míry daň z nevědomosti a nedostatku lásky.

  

   Nevědomost sice hříchu nečiní, ale před utrpením vlastním či cizím neochrání.

 

   Velkým podhoubím strachu je nejistota a neschopnost ji přijímat jako setrvalý a normální stav našeho bytí (jistota neexistuje). Proto tolik lidí touží mít jistotu a touží znát „absolutní“ pravdu, k čemuž se vždy najde dostatek znalců té jediné a skutečné pravdy, kteří ji umí předložit v balení vhodném pro určitý okruh zájemců.

 

   Oprostím se pro tyto účely od pojmu absolutní pravda jako ještě další zcela samostatné kategorie pravdy a budu se věnovat pojmu objektivní pravda. Existuje objektivní pravda a lze ji zjistit? K tomu je vhodné si uvědomit, že naše mysl pracuje s obrazem skutečnosti a ne se skutečností.

   Pravda je shoda obrazu skutečnosti vytvořeného naší myslí (našeho poznání) se skutečností. Neexistuje objektivní možnost posouzení shody obrazu (vytvořeného subjektivní myslí) se skutečností. Vždy se bude jednat pouze o subjekt, který bude hodnotit shodu a tento subjekt opět bude cizí pravdu (shodu cizího obrazu skutečnosti) posuzovat podle své pravdy, tedy podle toho, jaký si on vytvořil obraz skutečnosti. Je možné, že někdo o něčem může prohlásit, že se jedná o boží pravdu, ale uznání něčeho za boží pravdu je opět subjektivní výrok.

   Z toho dle mého názoru jasně vyplývá, že objektivní pravda neexistuje, ale existují pouze pravdy subjektivní, založené na obrazu skutečnosti vytvořeném myslí subjektu. Pouze se dá říct, že existuje relativně objektivní pravda, což je obraz skutečnosti, který jako pravdivý uznává většina určité skupiny lidí.    

 

   Pokud chceme v sobě plně zpracovat téma strach, tak bychom se měli komplexně věnovat tomu, jak v nás strach vzniká, co je jeho příčinou a je nutné se soustředit přímo na otázku, jak a na základě čeho vzniká strach přímo v nás jako zcela specifických bytostech. Nikdy žádná zkušenost někoho jiného neplatí zcela obecně pro všechny.

   Důležité je si uvědomit, že se jedná o náš subjektivní vnitřní vztah k určitému jevu či stavu, který by měl nastat. Podstatou strachu nejsou jakékoliv vnější či vnitřní okolnosti (strach můžeme mít i z toho, že dostaneme deprese, či dokonce, že se budeme něčeho bát), ale náš vztah k nim.   Pokud se nám podaří si v daném okamžiku plně uvědomit tento proces vzniku strachu a jeho příčinu, dochází k tomu, že se koncentrujeme na pochopení příčiny a ne na rozpor a energie přestává unikat. Pokud tento proces podpoříme vědomým příjmem vitální energie (prány, chi, orgonu), je reálný předpoklad, že strach a jeho negativní účinky na naši mysl a organismus se minimálně zmírní.

   Upozorňuji, že strach není totožný s reakcí na stres.         

 

   Při komplexním vnitřním zpracování tématu strach je nutné zahrnout všechny jeho aspekty, tj. například i to, zda sami nevědomě či záměrně nevzbuzujeme v ostatních strach, či zda nemotivujeme ostatní strachem k námi požadovanému jednání nebo myšlení.

   Zrovna tak, pokud chceme komplexně zpracovat v sobě otázku pokory a sebevědomí, je také nutné se zabývat i tím, zda my v druhých probouzíme pokoru a sebevědomí, nebo poddanost a pýchu.

   Při tomto zpracování témat je důležité si netabuizovat žádné aspekty konkrétního tématu. Zdůrazňuji to z toho důvodu, že máme tendence se aspektům, které nám připadají pro nás nepřijatelné, vědomě či podvědomě vyhýbat. 

 

   Strach je negativní emoce a jako taková působí na bytosti jím ovládnuté i bytosti blízké tak, že snižuje frekvenci vibrací, což je samozřejmě i jeden z důvodů jeho umělého šíření. Rovněž je to také jeden ze závažných důvodů, proč se nenechat touto negativní emocí ovládnout a proč se vyhýbat jakémukoliv jednání, které by mohlo vést k probouzení strachu u druhých a nelze v dané souvislosti podcenit i své zdánlivě neviditelné myšlenky a zdánlivě neprojevené emoce. Strach je destruktivní pro tělo i mysl. .

 

 

 

 

Nocebo efekt a negativní programování

 

   Existence efektu placebo je poměrně široce známa, a to již velmi dlouho a nemuseli jsme čekat s jeho prokázáním na mimořádně drahé vědecké výzkumy (viz rčení „Věř a víra tvá tě uzdraví!“). Placebo efekt lze definovat jako pozitivní účinek látky či energie tzv. „objektivně neúčinné“, s tím, že subjekt přijímající tuto látku či energii považuje za objektivně účinnou a tudíž pozitivní účinek předpokládá a očekává.

 

   Mnohem méně známý, ale už z logiky věci a provedených důkazů přesto stejně silný je i opačný efekt, pro který se užívá označení "nocebo" z latinského "budu škodit". Výzkumy efektu noceba ještě zdaleka nedosáhly rozsahu studií placeba (který je víceméně prováděn při výzkumu účinnosti každého léku), ale přesto výsledky jsou již jednoznačně průkazné.

   Podobné studie dokazují, že silný a rozšířený nocebo efekt opravdu existuje. Už pouhá obava z nežádoucího nebo vedlejšího účinku léku vede u mnoha lidí k tomu, že se tento účinek skutečně dostaví. Z tohoto pohledu je opravdu velmi zarážející nápis na krabičkách cigaret „Ministerstvo zdravotnictví varuje, kouření způsobuje rakovinu“. Ve světle výzkumů nocebo efektu by se tento výrok dal parafrázovat „Vědecké výzkumy varují, Ministerstvo zdravotnictví způsobuje rakovinu“. Je nutno si uvědomit, že kuřák na tento nápis hledí dnes a denně několikrát až mnohokrát při nákupu cigaret a při vytahování cigarety z krabičky, a tak je možné, že na zvýšenou četnost onemocnění rakovinou plic kuřáků se dnes podílí více tento nápis než samotné kouření.

 

   Když vyjdeme z dnes již nezpochybnitelných vědeckých výzkumů nocebo efektu můžeme učinit dva závěry. Buď jsou na Ministerstvu zdravotnictví diletanti, kteří vůbec nesledují vývoj výzkumů týkajících se zdraví občanů, a zdravotní stav občanů je nezajímá anebo se dokonce jedná o jakýsi skrytý úmysl.

   Zde bych si dovolil malou odbočku z hlavního tématu. Je zajímavé si povšimnout, jak název ministerstva (ale pravděpodobně nejen ministerstva) ovlivňuje jeho činnost a zaměření. Nemáme Ministerstvo zdraví, ale Ministerstvo zdravotnictví (přesnější by zejména v poslední době byl název Ministerstvo zdravotnictví a farmacie), nemáme Ministerstvo vzdělávání, ale Ministerstvo školství.  

 

   Nocebo efekt je daleko rozšířenější v běžném životě než si uvědomujeme a bohužel asi i výrazně častější než efekt placebo. Dal by se také s určitou dávkou zobecnění na efekty mimo rámec pouhého léčebného procesu označit jako negativní programování na rozdíl od placebo efektu, který by se dal označit jako pozitivní programování. Tímto negativním programováním jsme velmi často provázeni od útlého dětství již od svých rodičů pod různými záminkami, nejčastěji záminkou péče o naše zdraví. Téměř všichni známe obvyklá ponaučení typu: „Vezmi si šálu nebo tě bude bolet v krku!“ (pak jsme si ji jednou zapomněli a bolest v krku se skutečně dostavila), „Nepij tu studenou vodu, když si uhřátý!“ „Jestli si nevezmeš svetr, nastydneš se. „Když si nebudeš pořádně čistit zuby, tak se ti budou kazit.“ Toto negativní programování pak pokračuje v dospívání a dospělosti přes učitele a lékaře.

   Obzvláště někteří lékaři ve svých prognózách vývoje nemocí dosáhli takřka dokonalosti v negativním programování. Osobní zkušenost po operaci šedého zákalu levého oka: „Nejpozději do čtyř let jste tady s pravým okem.“ Jsou však i horší nemoci, kde předpovídání krátké doby přežití např. u rakoviny je obzvláště zavrženíhodnou formou negativního programování. 

 

   Nocebo efekt a negativní programování se však projevuje i v jiných oblastech než je oblast duševních a fyzických chorob lidí. Zvláštní formou a řekl bych v poslední době velmi oblíbenou, jsou negativní vize budoucnosti v různých analýzách, channelingových zdrojích, (ale i filmech), zejména doplňované prohlášeními typu:

-         už jsme dosáhli bodu, kdy zvrat není možný

-         Země už se rozhodla nepokračovat v transformaci

-         lidstvo si nic jiného ani nezaslouží

-         nic se nedá dělat, vše je rozhodnuto

Těmto pochmurným vizím budoucnosti většinou předchází analýza současného stavu, ve které je vyjmenováno vše negativní na co si vzpomenete i to, co by vás ani nenapadlo. „Nevyváženost“ těchto zpráv ve smyslu totální absence čehokoliv pozitivního, je zcela evidentní a bylo by v každém konkrétním případě velmi zajímavé, zda vychází z depresivní negativity autora, či je z nějakého důvodu úmyslná. Pokud se někdo opravdu snaží o komplexní pohled, nemůže přece nevidět i mnoho kladných prvků existujících či probouzejících se v lidské společnosti.

 

   Dalším oblíbeným prvkem je snaha vsugerovat nám bezmoc vzepřít se jakkoliv danému osudu, protože to není v našich silách. Občas bývá ponechána naděje spočívající v tom, že nás někdo zachrání, což bývá většinou bůh nebo mimozemšťané.

   Zdá se, že u takovýchto návodů k pesimistické pasivitě jaksi chybí smysl přenášení informací tohoto typu na širší okruh lidí.   Pokud vyloučíme snahu o úmyslné působení nocebo efektu, což samozřejmě vyloučit nemůžeme, nezbývá mnoho důvodů pro šíření těchto negativních zpráv na rozdíl od článků, jejichž motivem je „Lidi probuďte se“.

   Proto je nutno vnímat všechny informace týkající se předpokládané budoucnosti velmi pozorně a prověřovat je rozumem i srdcem a v žádném případě je nenechat na sebe negativně působit.

   Neprogramujme se negativně a nenechme se negativně programovat, i když se o to bude pokoušet sebevětší pozemská, mimozemská či duchovní „autorita“. Budoucnost není předem daná, budoucnost si tvoříme sami.

   Nekoncentrujme své vědomí na získávání informací o tom, jaká nás čeká budoucnost, abychom podle toho tvořili přítomnost, ale koncentrujme své vědomí na tvoření přítomnosti podle toho, jakou budoucnost chceme.

 

 

 

Ego, egoismus a zbavení se závislosti na egu

 

   Slovo ego je velmi módní a používá se velmi často spíše pejorativně a spíše výjimečně bez negativně emotivního zabarvení. V podstatě se výraz ego poměrně běžně používá pro jakousi negativní část našeho já a po pravdě ne zcela chápu, proč se pro tuto negativní část nepoužívá jiný výraz než slovo ego. Slovo ego má v češtině svůj ekvivalent ve slově já, ale je používáno bez překladu s částečně nebo i se zcela jiným významem. Zajímalo by mě, jak vlastně došlo k tomuto určitému zdeformování slova já. Nedá se zcela vyloučit, že na to mělo vliv i biblické pojetí tak zvaného dědičného hříchu.  

 

   Aby byl následný text dostatečně srozumitelný, považoval jsem za nezbytné podívat se na pojem „ego“ v tom slova smyslu, jak se dnes běžně používá a zejména ve srovnání s pojmem „já“. Častým problémem textů s obdobnou tématikou bývá, že vzájemný vztah těchto dvou pojmů není vyjasněn. Je pravdou, že to není jednoduchý úkol a záleží také na tom, z jakého úhlu pohledu a z jaké úrovně poznání se k němu přistupuje. Zajímavé je například, že ego se z anglických textů překládá jako ego, zatímco superego se překládá jako nadjá.

 

   Každá lidská bytost je zcela specifická (odlišná od kterékoliv jiné bytosti ve stvořeném světě svým specifickým vzorem vibrací) a poměrně nepřesně a zjednodušeně a víceméně pouze pro účely tohoto článku se dá říct, že se skládá ze dvou částí – duše a ega. Tak, jak je slovo ego zcela běžně a nejčastěji používáno a chápáno (moje ego, jeho ego), je zřejmé, že vnímáme „ego“ jako něco odlišného od „já“ (pro větší srozumitelnost lze chápat jako „bytostné já“), které zjednodušeně označujeme jako duše. Paradoxně tedy vnímáme „ego“ a „já“ jako dvě relativně samostatné složky bytosti.

 

   Co je pro tyto složky charakteristické, a čím se vzájemně odlišují? To je podstatná otázka a odpověď, která zahrnuje vymezení těchto pojmů a jejich vzájemný vztah, není zcela jednoduchá. Opět je důležité si uvědomit, že pohledy z různých úrovní poznání se mohou lišit a zdánlivě si odporovat.     

   Z pohledu úrovně, ve které je vše chápáno jako „Kosmická hra“, lze ego chápat jako roli, kterou si v rámci kosmické hry duše přichází svou inkarnací zahrát a duši (vědomí) lze chápat jako relativně autonomní součást vícedimenzionální bytosti procházející jednotlivými inkarnacemi a vícedimenzionální bytost jako relativně autonomní součást jednoho ohromného vědomí - Teoversa.

   Duše nebo vědomí (bytostné já) jako část či spíš částečka Boha (původního zdroje nebo Teoversa, uvádím více variant pro lepší srozumitelnost širokého spektra čtenářů) vnáší do komplexu zvaného lidská bytost částečně svoji „božskost“, ale současně i karmické podmíněnosti ovlivněné „předchozími“ (přesněji současnými alternativními) inkarnacemi, a tím i „úkoly“ pro tuto inkarnaci. Duše prochází jednotlivými inkarnacemi obohacená o zkušenosti z „předchozích“ inkarnací (nelze vyloučit, že i z inkarnací „budoucích“, které mohou působit jako určité atraktory pro inkarnaci přítomnou – pro jistotu doplňuji, že atraktor je stav, do nějž systém směřuje). Obsahuje tak i jejich prvky, zatímco ego je tvořeno atributy neboli charakteristickým vlastnostmi specifickými pro jeden konkrétní život, které však jsou nutně ovlivněny stavem duše při inkarnaci. Při podobenství s počítačovou hrou, které je poměrně názorné, tak ego je jako avatar a duše jako hráč.

   Při negativním vymezení lze ego chápat jako tu část lidské bytosti, která není duší.

 

   Z takto provedeného vymezení plyne, že není smysluplné chápat ego jako něco, čeho by se naše „já“ (duše) mělo zbavit, rozpustit nebo umrtvit, tak jak je často uváděno, protože bez ega bychom přestali existovat jako lidské bytosti. Obdobně jako u počítačové hry, které bychom se bez avatara nemohli zúčastnit.

 

   To, co bývá problémem a případnou překážkou na cestě duchovního vývoje a harmonický život je naše ztotožnění se s egem a naše závislost na egu. Důsledkem našeho ztotožnění se s egem a opomenutí složky lidské bytosti, kterou je naše bytostné já (duše), je nevnímání naší „božské“ podstaty a tím i odpojení od jednoty, odpojení od Boha (Teoversa, původního zdroje).

   Pokud se ztotožníme s egem a jsme přesvědčeni, že my jsme to ego, vnímáme sebe jako zcela nezávislou entitu, která na bytostné úrovni není součástí ničeho dalšího. Důsledkem je mimo jiné to, že i ostatní bytosti vnímáme jako od nás zcela oddělené, jako prvky vnějšího světa. Pokud se vnímáme pouze jako ego, je logické, že jsme na něm i závislí.

 

   Považuji za důležité připomenout, že i velká většina těch, kteří si jsou vědomi relativní duality ega a duše, je na svém egu závislá. Tato závislost se projevuje tak, že nejsou schopni si v běhu každodenní reality uvědomovat, že „jen“ hrají určitou roli v Kosmické hře a jsou emočně závislí na „výsledcích“, které jejich „postava“ v této hře dosahuje. Vím i dle vlastní zkušenosti, že je relativně velmi obtížné nenechat se vtáhnout do děje tak, že již nejsme schopni být současně i nezaujatými pozorovateli. Tím rozhodně nechci říct, že bychom měli zcela potlačovat veškeré své emoce, protože bez emočního prožívání dějů v rámci inkarnace by naše poznání z této inkarnace bylo výrazně ochuzené a nedá se vyloučit, že by ztrácelo smysl. Každý jistě z vlastní zkušenosti zná rozdíl mezi sledování hry a hraním hry, ať už se tou hrou rozumí cokoliv.

 

   Jako příklad bych uvedl lidi, u kterých součástí jejich bytosti je princip kooperace, princip pomoci druhým bytostem. I u nich je důležité, aby nevznikala závislost na výsledcích této pomoci. Jsou dvě cesty – první je nepředstavovat si nějaký konkrétní výsledek naší pomoci, což se ale často daří velmi těžko (protože většinou, když někomu pomáháme, máme svou představu o výsledku této pomoci) a druhou cestou je, že si sice představujeme výsledek naší pomoci, ale nebudeme emočně závislí na tom, zda se tento výsledek dostaví nebo ne. 

   V případě, kdy skutečnost po poskytnutí pomoci neodpovídá naší představě, jakou jsme si o ní vytvořili (tedy o výsledku naší pomoci), je důležité, abychom s tímto rozporem mezi představou a výsledkem nespojili naše negativní emoce. Emoce jsou projevem ega.

 

   Vím, že neřeknu nic nového při popisu způsobu, jak se zbavit závislosti na egu, ale je to rada víceméně univerzální. Neustálá koncentrace na přítomný okamžik (bdělost) a „institut nezávislého pozorovatele“ jsou cestou, jak neustále vnímat rozlišení mezi tím, kdo hraje a tím, koho nebo co hraje. Následující přirovnání jsem již použil, ale považuji ho za velmi názorné. Když si jdeme zahrát tenis, tak se můžeme snažit vyhrát i se nechat občas strhnout vývojem zápasu, ale stále víme, že jde jen o hru a život je ještě o něčem jiném (dokonce i ve finále Wimbledonu).        

 

   Dle mého názoru je meditace velmi účinnou formou uvědomování si duality „já“ a „ega“ a zbavování se závislosti na egu. Možná nejpřesnější vyjádření některých stavů hluboké meditace či rozšířeného vědomí je – ztráta vědomí ega (ve smyslu uvědomování si ega). Stavy, které lze dosáhnut po delší době meditací a cvičení koncentrace (jsou lidé, kteří těchto stavů dosahují i spontánně), stavy, kdy nevnímáme ego, ale pouze já. Já se odpojí od ega této inkarnace a je schopno vnímat i jiné role (jiná ega), případně více rolí najednou nebo stav prostý všech eg.

   Ve stavech rozšířeného vědomí se já zbavuje pocitu ztotožnění se s egem a se závislostí na egu. Míra rozšíření vědomí + míra duchovního vývoje = míra nezávislosti na egu. Po odpoutání od ega může rozšířená mysl „putovat“ po paralelních egech, rolích v časoprostorech paralelních k této naší realitě.

 

   To, co nám brání ve vývoji, je právě naše ztotožňování se s egem a závislost na něm (relativní odpojení od Boha), což nazývám v rozporu s tím, jak je běžně používáno, egoismem. Egoismus je běžně používán jako jemnější synonymum pro sobectví. Egoistický v tomto odlišném pojetí, tj. závislý na egu, může být i člověk altruistický, u něhož se jedná o závislost na jeho altruismu (syndrom Matka Tereza). Egoista, tak jak se to slovo běžně používá, je v podstatě člověk závislý na roli sebestředného člověka.

   Egocentrismus znamená koncentraci pozornosti jen na své „ego“ a vše je vnímáno pouze prizmatem ega, úhlem jeho pohledu. Egoismus, egocentrismus a sobectví se ve svých projevech částečně překrývají.

 

   Stupeň naší závislosti na egu nemusí být vždy shodný se stupněm naší závislosti na matrixu. Neznalost existence matrixu, případně nevíra v něj a ztotožnění se s egem a závislost na egu se však vyskytují téměř vždy pospolu. 

   Řekl bych bez nějakých nároků na pravdivost, že přece jen jsme si ale schopni častěji a ve větší míře uvědomovat existenci matrixu a naši závislost na něm, než si uvědomovat své ztotožňování se s egem a naši závislost na něm. To pravděpodobně pramení z obecné lidské vlastnosti zkoumat (a hodnotit) více své okolí a druhé než sebe.

   Doporučuji všem udělat si malý pokus. Zkuste si zaznamenat, kolikrát jste během dne provedli hodnocení lidí, jejich chování a jevů kolem sebe a kolikrát jste provedli hodnocení sebe a zejména svého jednání či myšlení. Vůbec je zajímavé, jak mnohokrát za den běžný člověk provádí hodnocení. 

 

   V souvislosti s výše uvedenými názory si myslím, že je zajímavé podívat se podrobněji na známé přikázání Ježíše Krista uvedené v Novém zákoně. Miluj bližního svého jako sebe sama. Většinou je to chápáno tak, že bychom měli milovat své bližní a již méně, že bychom měli milovat i sebe sama.       

 

   Co je to sebe sama? Kdo je to já, které má milovat a kdo nebo co je to sebe sama? Dle výkladu, který jsem zde uvedl, milovat sebe sama znamená v podstatě milovat své ego.

   To, že miluji své ego, ještě neznamená, že na něm musím být závislý. Je to obdoba lásky k někomu, dejme tomu lásky partnerské. Také mohu milovat svého partnera, ale to ještě neznamená, že na něm musím být závislý. To, že miluji své ego (stejně jako u partnerského vztahu) však neznamená, že nemohu vnímat i jeho (své) stinné stránky a případně pracovat na jejich zlepšení či odstranění.

 

   Když se pokusíme analyzovat výroky typu „odpojit se od ega, umrtvit ego, rozpustit ego, nebo (což je dle mého názoru nejvhodnější) zbavit se závislosti na egu“, tak je zřejmé, že „já“ je subjekt minimálně částečně odlišný od „ega“. Z toho plyne, že když já miluji sebe sama, tak tím subjektem, který miluje, není ego, ale „pravé“ já, což můžeme také z určitého zorného úhlu nazvat duší.

   Takže pravděpodobně nejsrozumitelněji vypadá varianta přikázání Ježíše Krista takto: „Miluj bližního svého jako své ego!“ Toto je varianta pro dnešní dobu a dnešního člověka. V tomto poselství je zahrnuto nejen milovat bližního svého, ale i milovat své ego. To, že miluji své ego, ještě neznamená, že na něm musím být závislý, či že se nesnažím na něm (či s ním) pracovat. Ta láska by měla být bezpodmínečná, tak jako když matka miluje své dítě a miluje ho i s jeho chybami, což ještě neznamená, že se nesnaží dítěti pomoct s odstraněním chyb, že se nesnaží je vychovávat.

   Může být něco špatného na tom milovat své ego, jako herci milují své role na divadle nebo ve filmu? Může být vůbec něco špatného na tom milovat? Není možné však zaměňovat lásku za závislost.

 

   Mateřská láska je příkladem bezpodmínečné lásky ke svému egu. Miluji se, vidím své chyby a pracuji na jejich odstranění. Když na nich nepracuji, nejedná se o bezpodmínečnou lásku k sobě, ke svému egu. Milovat své ego bezpodmínečnou láskou je cesta ke zbavení se závislosti na něm.

 

   Na vztah ega a duše je možno, že podívat ještě z jednoho úhlu pohledu. Někteří esoterici říkají: "Zbavte se ega, zničte ego, zabijte ego, nebo nevěřte svému egu, nepodléhejte svému egu!" Svěřte se do péče své duše. Kdo je ten subjekt, který má jednak své ego a jednak svou duši? To by naznačovalo, že máme tři entity, ego, duši a já. Co však je to já, které není ani duší ani egem. Že by tělo? To by však předpokládalo materialistický výklad, že ego i duše jsou projevem hmoty (mozku).

   Většinou je ego chápáno jako něco negativního, zatímco duše je ta čistá, do jejíž péče se máme svěřit. Která entita prochází inkarnacemi a přináší si své karmické vazby. Duše nebo ego? Kdo přináší do nové inkarnace vlastnosti ze svých předchozích inkarnací?. Odpověď je zcela zřejmá. Duše svým dlouhodobým vývojem předurčuje vlastnosti současného jsoucího ega.

   Takže, proč tak rádi odsuzujeme ego a vše kladné přičítáme duši. Ego je role, kterou si duše vybrala pro řešení svých karmických vazeb. Duše si částečně vybírá a částečně tvoří ego pro konkrétní inkarnaci.

   Ego je často a dle mého názoru nepřesně chápáno jako určitá součást našeho já, které není duší. Ovšem součást negativní, které je potřeba se zbavit nebo alespoň minimalizovat. Pak je ovšem název ego v tomto pojetí velmi nepřesný, protože ego v překladu je "já" a ne část "já".

   Přesto i v tomto pojetí, kdy ego není chápáno jako tělo a mysl a jako role, kterou jsme si přišly zahrát, je ego součástí našeho já a naše já ve své celistvosti je opět tvořeno duší a silně ovlivněno předchozími inkarnacemi duše. Práce na sobě je práce na egu a je silně ovlivněna, pokud ne přímo determinována tím, co si duše pro konkrétní inkarnaci zvolila.  

 

 

 

Hranice ega

 

   Co považujeme za hranice svého ega?

   Duše – relativně autonomní součást vícedimenzionální bytosti jakožto součást jednoho nepředstavitelně ohromného vědomí (Teoversa) má své hranice velmi nezřetelné a velmi problematicky definovatelné. Jako u kapičky v moři, pokud na vrcholu vlny nevzlétne do prostoru nad moře, hranice mezi ní a ostatními kapkami tvořícími moře není zřetelná.  

    Ego, to je jiná kategorie. Jeho hranice si tvoříme do značné míry sami a dle takto vytvořených hranic lze do značné míry určovat základní charakteristiku člověka, stupeň jeho egoismu a tím i stupeň duchovního vývoje. Předpokladem je rozpoznání skutečných hranic a ne hranic předstíraných.

   Následné podobenství a grafické vyjádření (včetně základního rozčlenění) je pouze modelem skutečnosti a nelze jej chápat zcela doslova.

 

   V modelu hranic ega lze vytvořit tři základní skupiny. Zařazení konkrétních lidí do jednotlivých skupin bude vždy subjektivní a může (a také bude) se tedy dle různých posuzujících subjektů lišit.

 

Hranice ega egoisty-čb   První základní skupina klasických egoistů (v tom smyslu slova, jak je běžně používán) obsahuje bytosti, u kterých hranice ega téměř věrně kopíruje obrys ega a tato hranice je silná a zřetelná. Je tu zřetelné oddělení já (ego) a ostatní svět. Tyto bytosti vnímají sebe jako plně samostatné entity oddělené od ostatního světa, což jednoznačně určuje jejich chování k ostatním bytostem. Menší míru neegoistického chování projevují vůči bytostem blízkým.

 

  Na obrázku je model ega bytosti první základní skupiny. Výrazně ohraničené ego uprostřed je obklopené blízkými bytostmi a za další již ne tak zřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. Ostrá a silná hranice bývá někdy narušena vztahem matky k vlastnímu dítěti. Do této skupiny někdy omylem nebývají zařazováni lidé, kteří obětavě pečují o své blízké, ale důvodem není jejich širší hranice ega, ale jiné v podstatě egoistické důvody jako je například získávání energie, nebo ovládání druhých tím, že jim slouží. 

 

  Druhá základní skupina obsahuje bytosti, u kterých hranice jejich ega mezi nimi a blízkými příbuznými a přáteli (do této skupiny blízkých a přátel mohou patřit všechny bytosti, tedy i zvířata a rostliny) je méně zřetelná (zejména mezi matkami a jejich dětmi). Klasická hranice (tlustá čára) začíná za okruhem blízkých. S vyšší mírou pravděpodobnosti do této skupiny patří většina běžných lidí.

   Na obrázku je model ega bytosti druhé základní skupiny. Nevýrazná hranice ega vůči blízkým bytostem je obklopena blízkými bytostmi a za další naopak již zřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. Někteří lidé patřící do této skupiny si vytvářejí kolem sebe a blízkých ochranou bublinu (hranici ega), ve které si pak vytvářejí vlastní svět a vlastní štěstí oddělením od vnějšího světa a mají tendenci to považovat za optimální vzorec chování v dnešní z jejich pohledu neutěšené společnosti.   

 

   Třetí základní skupina obsahuje bytosti, u kterých je hranice mezi nimi a blízkými mlhavá a obtížně určitelná a hranice mezi blízkými a ostatními bytostmi téměř nebo zcela nevnímatelná. Protože tyto bytosti nevnímají hranice mezi sebou a ostatními, milují ostatní jako sebe sama.

 

   Na obrázku je model ega bytosti třetí základní skupiny. Víceméně neohraničené a nevýrazné ego uprostřed je obklopené blízkými bytostmi a za další téměř nezřetelnou hranicí jsou ostatní bytosti. V tomto grafickém modelu není dostatečně přesně vyjádřena nezřetelnost a neostrost hranic a vyšší homogennost ega i okolního prostředí. Někteří lidé z této skupiny bývají omylem hodnoceni negativně, protože nepociťují tak ostré hranice mezi bytostmi blízkými a ostatními, což se projevuje na jejich chování. Bývá jim pak vytýkán nedostatek lásky ve vztahu k blízkým zejména rodičům a dětem a mylně jsou zařazováni do první skupiny.     

 

   Uvedené dělení je jen velmi hrubé a většina lidí se pohybuje na pomezí mezi jednotlivými skupinami a vyhranění představitelé první a třetí skupiny jsou spíše výjimkou.  

 

   Hranice ega jsou pak do značné míry určující pro vztah a chování k ostatním bytostem, pro stupeň egoismu. Důvodem, proč jen „do značné míry“, je to, že některé vztahy a chování jsou okolím vynucené, čímž samozřejmě není myšleno jen fyzické donucení.        

 

 

 

Jak překonat stagnaci ve vývoji

 

   Lidé se snaží o vlastní duchovní vývoj, přičemž narážejí na různé překážky, bloky a bariéry a občas (možná spíše často) se dostávají do situace, kdy mají pocit, že stagnují.

   V prvé řadě považuji za vhodné upozornit, že pocit stagnace a dokonce i určitá míra stagnace je jevem zcela běžným a řekl bych, že pro většinu lidí zcela zákonitým, což je ovlivněno několika faktory.

 

   Možná nejpodstatnějším faktorem je skutečnost, že vývoj téměř nikdy neprobíhá lineárně, ale v určitých skocích, kdy dlouhodobé zvyšování kvantity se nijak zvláště neprojevuje na kvalitě, dokud nedojde ke kvantovému skoku na vyšší kvalitativní úroveň. Pokud se člověk nachází ve fázi postupného narůstání kvantity, je celkem přirozené, že může dojít k závěru, že stagnuje, i když tomu tak ve skutečnosti není.      

   Dalším faktorem pocitu stagnace je obtížné vnímání jemných posunů ve vývoji v průběhu delší doby. V tomto případě může pro nás být vhodným indikátorem pohled druhých lidí, zejména těch, kteří se s námi setkávají po delších časových úsecích a díky tomu jsou schopni lépe postřehnout změny v dosaženém stupni vývoje. Proto je dobré vnímat, jak tito lidé na nás reagují, ale s vědomím, že na náš posun ve vývoji nemusí všichni reagovat kladně.

   Nezanedbatelným faktorem může být i to, že si stanovíme určitý konkrétní cíl naší práce, a pokud ho nedosahujeme, máme za to, že jen stagnujeme. I z tohoto důvodu považuji za vhodnější nestanovovat si přímo nějaké absolutní cíle, ale za hlavní smysl své práce považovat vlastní cestu duchovního rozvoje.

 

   Pokud abstrahujeme od výše uvedených faktorů subjektivního posuzování, tak situace, kdy dochází k určité stagnaci, je víceméně zcela běžným jevem. V tom případě je na místě se ptát, jak dál. Určitě není vhodné činit nějaké ukvapené negativní závěry o případné nemožnosti dalšího postupu, i když je dobré si být vědom, že všichni jsme do určité míry omezeni podmínkami danými naší inkarnací. Na druhé straně jsou však podmínky pro všechny značně ovlivněny zcela mimořádnou kvalitou současného časového období, která umožňuje vývoj nemyslitelný například před padesáti či dvaceti lety a je obtížné i jen odhadnout, čeho všeho již jsme schopni a zejména budeme v relativně krátké době.

 

   Pokusím se opět na podobenství nastínit základní body možného obecného postupu. Jako obvykle využívám oblast sportu, kde je vývoj sportovní výkonnosti téměř nejdůležitějším faktorem a myslím, že pro tyto účely není vůbec důležité, na jaké úrovni je sport provozován.

   Představme si sportovce, který systematicky trénuje a po určité době dosáhne konkrétního pro něj uspokojivého výsledku. Po další době a dalším poctivém tréninku však se výsledky již dále nezlepšují a dochází ke stagnaci. V zásadě má nyní dvě možnosti.

   Buď se s tím smířit, nebo se pokusit něco změnit. Aby mohl něco změnit, je nutné, aby si udělal analýzu stávajícího tréninku včetně všech věcí s tím souvisejících jako například stravy, celkové životosprávy a stavu psychiky. Po této analýze je teprve vhodné přistoupit k úvahám o vyzkoušení nových tréninkových metod či dalších změnách v ostatních oblastech majících vliv na jeho sportovní výkonnost. Při hledání nových forem se může poohlédnout po zkušenostech jiných sportovců a aplikovat je na sobě, nebo se pokusit tvůrčím způsobem rozvinout vlastní metody a formy nové.

 

   Téměř shodný postup může zvolit každý, kdo má pocit, že stagnuje a má zájem na dalším rozvoji. Při vlastní analýze dosavadního způsobu práce a tím i v podstatě analýze dosavadního způsobu života považuji za důležité nezapomenout na jednu podstatnou věc, která má širší platnost i mimo rámec této úvahy.

   Velká většina lidí se intenzivně zabývá myšlenkami na to, čeho se jim nedostává a někteří tím dokážou trávit (a často i otrávit, a to nejen sobě) nemalou část života. Málokdo se však zabývá se stejnou intenzitou myšlenkami na to, co mu přebývá. Výjimkou potvrzující pravidlo je podkožní tuk, protože jeho přebytkem se zabývá poměrně dost lidí. Přitom to, co nám přebývá, má na nás většinou stejně negativní vliv, jako to, čeho se nám nedostává.

   Tím přebytkem samozřejmě nejsou míněny pouze materiální statky či skutky projevující se ve hmotě. Množství negativních myšlenek může být pro náš rozvoj větší překážkou než absence myšlenek pozitivních. Není nutno také pochybovat, že i přebytek spirituálna, esoteriky či meditací může mít svůj negativní vliv, protože pouze harmonie a vyváženost spirituální a hmotné složky našeho života umožňuje plynulý a komplexní vývoj.

 

   Vím, že lidé jsou někdy fascinováni jogíny, kteří tráví dlouhé roky bez hnutí tím, že sedí nazí v poloze lotosového květu někde v pralese nebo v horách, ale není pochyb, že to asi nebude cesta pro každého. Máme však jistotu, že tito lidé tímto způsobem dělají nějaké pokroky ve svém duchovním vývoji? Stále mám na mysli jednu věc. Inkarnovali jsme se sem za určitých vnějších i vnitřních podmínek a je dobrý důvod předpokládat, že tyto podmínky jsme nezvolili jakousi náhodnou shodou okolností a že žití v rámci takto zvoleného prostředí je to, co nám poskytuje vhodné podmínky pro náš vývoj. 

 

    Jedním z přebytků, kterého je dobré se zbavit, bývá naše závislost na výsledcích vývoje. Ostatně každá závislost je postradatelným přebytkem. Není nic „špatného“ na naší účasti ve hře na vývoj, tak jako není nic „špatného“ na naší účasti v mnoha dalších hrách, ale je „dobré“ pochopit, že vývoj není jediným smyslem života. Je pro nás významné, abychom za vývoje jediný smysl života nečinili a nebyli závislí na výsledcích této hry na vývoj. 

 

   V následujících odstavcích se budu věnovat několika konkrétním formám překonání stagnace, které by mohly být pro někoho přínosem.

 

     Za vůbec nejdůležitější základ všeho považuji koncentraci vědomí. V užším pojetí to bývá nazýváno koncentrací na přítomný okamžik. Jedná se o to být si vědomý každého svého činu, každé své myšlenky, každé své emoce.

   Při určité míře zjednodušení je duchovní vývoj posuzován jako zvyšování frekvence vibrací. Každý náš čin či každá naše myšlenka (i sebebanálnější) mají tři možné vlivy na frekvenci našich vibrací. Pozitivní – zvyšující frekvenci, neutrální – neměnící frekvenci a negativní – snižující frekvenci.

   V tomto bodě považuji za velmi důležité upozornit na to podstatné, to jest, že se jedná o náš čin nebo myšlenku. Činy a myšlenky druhých bytostí takovýto vliv mají pouze zprostředkovaně, protože náš vztah k těmto činům či myšlenkám či naše reakce na ně jsou to, co ovlivňuje frekvenci našich vibrací. Samotná aktivita druhé bytosti tento přímý vliv nemá. To názorně plyne z faktu, že stejný čin konkrétní bytosti může mít vliv (zprostředkovaně) na jednu bytost pozitivní a na druhou negativní.

   Tuto úvahu považuji za velmi důležitou, protože v mnoha případech nemůžeme ovlivnit činy a myšlenky druhých bytostí, ale vždy můžeme ovlivnit náš vztah k jevům nás obklopujícím a naši reakci na ně.

   K tomu, abychom vždy dokázali vědomě ovlivnit tento náš vztah, musíme stále udržovat svoji mysl koncentrovanou na tu podstatnou skutečnost, že každý náš čin a každá naše myšlenka ovlivňují frekvenci našich vibrací. Netvrdím, že je to lehké, ale realizovatelné to je a obávám se, že mnoho jiných cest není (jsou-li jaké). Mnoho různých mentálních a meditačních technik v podstatě jen směřuje k dosažení tohoto cíle. Žádná úžasná meditace ani jiný podobný zážitek nejsou nic platné, pokud jejich výsledkem (samozřejmě ne nutně jediným) není naše zvýšená schopnost minimalizovat naše myšlenky a činy snižující frekvenci našich vibrací a maximalizovat naše myšlenky a činy zvyšující frekvenci našich vibrací.

 

   V případech, které by mohly negativně působit na naše vibrace, by nám koncentrace pozornosti měla umožnit uvědomit si příčinu, která spočívá v tom, že skutečnost neodpovídá naší představě o skutečnosti a pokud je to v našich silách, tuto skutečnost změnit, a pokud to není v našich silách, změnit svůj názor na to, jak by tato skutečnost měla vypadat. V náhlých a neočekávaných situacích to bude asi obtížnější, ale při déle trvajících problémech (tj. stavech, které my jako problém vnímáme), bychom toho měli být schopni. Prostě určitou skutečnost přijmout jako fakt, tak aby naše myšlenky na ni byly neutrální vůči našim vibracím, když lze asi těžko přepokládat, že by je mohly ovlivňovat pozitivně. Doporučuji nepodceňovat v těchto souvislostech ani naše vnímání celospolečenské a celoplanetární situace, protože negativních podnětů k tomu dostáváme z hlavních i alternativních médií dost a dost.       

 

   Naše koncentrace by neměla být zaměřena pouze na to, aby naše činy a myšlenky směřovaly ke zvyšování frekvence našich vibrací, ale i ke zvyšování frekvence vibrací bytostí (nejen lidí) nás obklopujících. Obávám se, že na toto se bohužel zapomíná a přitom si nemyslím, že by se jednalo jen o to samé, co je vyjádřeno v úsloví „Nečiň ostatním, co nechceš, aby bylo činěno tobě!“. Dle mého názoru je koncentrace na zvyšování frekvence ostatních širším pojmem, zejména tím, že je zaměřena pozitivně a ne pouze na nekonání skutků, které ostatní hodnotí negativně.

   Nic neexistuje odděleně a vše se vzájemně ovlivňuje, proto zvýšení frekvence vibrací v našem okolí má pozitivní vliv i na frekvenci našich vibrací.      

   Nejběžnějším případem negativního ovlivňování vibrací druhých bytostí je přenášení naší špatné nálady (nedostatku energie) na druhé bytosti. Tato forma ovlivňování se jako černá nit vine mnoha partnerskými, rodičovskými, zaměstnaneckými a obdobnými vztahy a ušetřeny nebývají ani naši zvířecí přátelé.              

 

   V souvislosti s vlivem na druhé bytosti považuji za důležité upozornit na „jev“, kterému se říká empatie. Pokud máme zájem, aby náš vliv na druhé bytosti byl minimálně neutrální, tak bez alespoň částečné schopnosti vcítění se do druhé bytosti je realizace tohoto našeho zájmu velmi obtížná. Jak jsem již výše uvedl, různé bytosti mohou vnímat a posuzovat stejné činy rozdílně a i z toho důvodu je koncentrace na vciťování se důležitá.

   Ne všichni máme tento dar v plné míře od boha, ale tak je to ostatně i se všemi našimi vlastnostmi a schopnostmi. Nicméně jedno úsloví praví, že cvik dělá mistra a platí to i v případě empatie. Vyžaduje to však koncentraci na vnímání ostatních bytostí včetně jejich neverbálního chování, nálad a energií (tak jak to obvykle praktikujeme u našich zvířecích přátel), což bývá často problém vzhledem k běžnému egocentrickému přístupu k životu.   

   Schopnost empatie se dá cvičit v podstatě stále, protože až na výjimky jsme stále v kontaktu s dalšími bytostmi a nemusí se jednat pouze o bytosti lidské. Důležité je přitom abstrahovat od vlastních představ, názorů a hodnot a naopak snažit se vnímat a pochopit emoce a jejich motivy u druhých.       

 

   Důvody pocitu stagnace jsou dvojího druhu, a to subjektivní a relativně objektivní, ale nelze očekávat, že je mezi nimi jednoznačně zřetelná hranice. Jak subjektivních tak i objektivních důvodů je v širokém spektru lidí snažících se o vlastní duchovní vývoj nemalé množství vzhledem ke specifičnosti každé bytosti. V tomto textu se zaměřím na ty, které jsou dle mého názoru nejběžnější a nejdůležitější.

 

   Faktor zrychlujícího se času je nejčastěji se vyskytující a působící subjektivní důvod. Ten se neprojevuje tím, že by měsíc, den či hodina ubíhali rychleji, ale tím, že za danou časovou jednotku se odehraje mnohem více událostí, než jak tomu bylo dříve. Z obecnějšího pohledu je možné to formulovat také tak, že daná časová jednotka obsahuje mnohem více informací než dříve. Pokud se nám nedaří akcelerovat vývoj tak, abychom drželi krok s takto se zrychlujícím časem (zrychlujícím se tokem informací), vzniká v nás pocit, že náš duchovní vývoj se zpomaluje, případně dokonce zastavuje, přestože objektivně může být rychlejší (a také často bývá) než před nějakými dvěma či pěti lety. 

 

   Dalším takovým subjektivním důvodem může být naše vnímání stupně duchovního rozvoje ostatních bytostí. Mnoho lidí má malou možnost výměny informací s lidmi obdobně naladěnými ve svém okolí, což má za následek, že většinu informací získávají přes internet, z čehož může pramenit podcenění stupně vlastního vývoje a jeho rychlosti. Podílejí se na tom mnohé „duchovní“ texty (dle mého názoru často zavádějící), z nichž bych asi nejvíce upozornil na různé typy channelingů.

   Další otázkou jsou rovněž v různých textech uváděná kritéria hodnocení dosaženého stupně vývoje, která mohou negativně ovlivnit sebehodnocení. Setkávám se s tím poměrně často i u lidí, u nichž jsem přesvědčen, že jsou na tom velmi dobře. Kromě toho i v mé paměti jsou vzpomínky na nízké sebehodnocení ve vztahu k některým většinou známým osobnostem, kdy jsem se pak v některých případech přesvědčil, že pro to nebyl důvod.

 

   Uvedené subjektivní důvody jsou (dle mého názoru) jen nejzávažnější a rozhodně nejsou nijak rozsáhlým výčtem a také to ani není účelem tohoto textu. Hlavní zaměření je na důvody relativně objektivní.  

 

   Vždy jsem se hlásil k odkazu díla Paula Bruntona a i dnešní text je do určité míry inspirován jeho učením o dlouhé a krátké stezce. Zjednodušeně a tím i nepřesně řečeno je dlouhou stezkou míněna cesta nižších meditací a odstraňování nedostatků ega a intelektuální poznání pravdy, zatímco krátká stezka je přímá cesta k cíli - neztotožňování se s egem. V žádném případě se nejedná o zbavení se ega. Jinou formou se krátká stezka dá vyjádřit jako probuzení k sebeuvědomění, poznání kdo jsem, co je mojí podstatou.

 

   Probuzení k sebeuvědomění však není jen forma intelektuálního poznání, ale jedná se o vnímání (vcítění se do) svého bytostného já, spojení se se svým overegem. Paul Brunton nazývá tento proces insight – vhled. Z určitého zorného úhlu považuji za možná ještě vhodnější pojem vnor, protože pojem vhled do určité míry naznačuje vizuální stránku vjemu, což je ale značně omezující.

 

   Jedním z významných důvodů relativně objektivních důvodů stagnace je u mnoha bytostí vyčerpání prostředků a možností dlouhé stezky a nutnost přechodu ke krátké stezce. Tato nutnost je daná i současným stavem okolní reality, stavem zvyšující se frekvence vibrací okolního prostředí planety Země, Sluneční soustavy a možná i celé naší galaxie.

   Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že jsou na dlouhé stezce příliš krátký časový úsek, než aby byli připraveni na přechod na krátkou stezku, a skutečně je málo pravděpodobné, že jeden lidský život je postačující pro úspěšné absolvování dlouhé stezky, bez které je opět málo pravděpodobné úspěšné završení krátké stezky. Tento názor však nebere v úvahu reálnou možnost absolvování dlouhé stezky ve více, případně i mnoha předchozích inkarnacích.  

   V této souvislosti pracuji s předpokladem, že se do období naší současnosti, které je obdobím přechodu z jedné etapy do druhé, inkarnovalo mnoho duší, u kterých jsou vzhledem k předchozím inkarnacím dispozice pro úspěšné uskutečnění krátké stezky. 

 

   Důvodem (kromě pociťované stagnace) k „okamžitému“ nastoupení krátké stezky (kromě výše uvedených faktorů) je možnost, že už prostě v současné době není dost času pro dlouhou stezku, protože okamžik bodu zlomu se neúprosně blíží. Kromě toho, čím více lidí se vydá na krátkou stezku a úspěšně ji „završí“, tím více se zvyšuje pravděpodobnost úspěšného přechodu na nový kvantový stav frekvence vibrací společenství lidských bytostí a planety Země, včetně možnosti jeho urychlení (efekt sté opice).                     

 

   Důležitým prvkem (nejsem si jist, zda podmiňujícím) krátké stezky je intelektuální poznání, kdo jsem. Intelektuální ztotožnění se ne s egem (tělem a myslí, s rolí, kterou jsme si v této inkarnaci „přišli zahrát“), ale s bytostným já, s duší.

   Myšlenku „kdo jsem“ je vhodné si neustále připomínat při každodenní činnosti, zejména v případech, kdy jsme tak zvaně emočně vtaženi do děje. Stálá koncentrace na přítomnost, sebeuvědomování si své podstaty a koncentrované pozorování ega, tedy role, kterou v životě hrajeme. Netvrdím, že je to jednoduché, že to lze stále, ani že je to nutné stále, ale čím častěji se nám to daří, tím máme větší šanci pro úspěšné završení krátké stezky. 

   Neexistuje universální recept, ale dle mých zkušeností (nejen s vlastní osobou) je vhodné uskutečnit druhou fázi, tedy vlastní vnor (procítění, vcítění, vhled) do „já“, v co nejhlubší meditaci, v rozšířeném stavu vědomí.   

   Znovu zdůrazňuji, že vše je velmi individuální a žádná zkušenost či prožitek se nedá zcela zobecňovat, natož hodnotit jako špatně nebo dobře. Hodnocení cesty a výsledku bude vždy jen subjektivní a relativní, a to jak ze strany konkrétní bytosti, tak i bytostí ostatních.

 

 

 

Matrix – jeho typy a úrovně

 

   Matrix je slovo či pojem, který se v poslední době stal velmi užívaným, dalo by se říct až módním. Potkal ho úděl některých dalších pojmů jako např. soudruh, intelektuál, pravda a láska a ego, kdy ze slov s původně pozitivním či neutrálním významem se stalo pejorativní označení. Řekl bych, že sdílí podobný osud zejména s pojmem ego. Původní smysl tohoto slova v češtině – matrice byl po uvedení filmu Matrix téměř zapomenut. Zajímavé je, že slova ego i matrix mají v češtině své ekvivalenty, ale jsou používány bez překladu s částečně jiným významem a žijí svým vlastním životem.

 

   Na první ohled se zdá, že odpověď na otázku, co je to matrix, je pro běžného čtenáře obdobných článků dávno známá, ale není to tak zcela jednoznačné. Důvodem je to, že pojem matrix se používá ve více významech a vzhledem k tomu se i pod pojmem odpoutání od matrixu rozumějí fenomény dosti odlišné.

   Slovo „matrix“ je používáno pro různé typy či možná přesněji různé úrovně matrixu. V prvním (pravděpodobně nejčastěji) používaném významu se pod pojmem matrix rozumí na Zemi převládající uspořádání společnosti, které se zjednodušeně dá nazvat jako tržní a konzumní společnost. V druhém významu se používá matrix vyššího typu, tj. iluze 3D reality, což se dá chápat také jako morfogenetické pole lidstva. I nad tímto typem matrixu je matrix vyšší úrovně, který lze přibližně nazvat matrixem reinkarnačním.

 

   Ve filmu Matrix si byl snad jen Neo schopen uvědomit (alespoň tak jsem pochopil určitý náznak na začátku třetího dílu), že odpoutáním se od jednoho matrixu pouze postoupil do matrixu vyšší úrovně. Unikl z jednoho matrixu pochopením principu jeho fungování. Na začátku třetího dílu se Neo ocitá mimo oba matrixy. Nejsem si ale jist, zda to tak i tvůrci filmového Matrixu chápali, či dokonce zamýšleli. Dle konce třetího dílu bych soudil, že ne.

 

    Dle mého pojetí je matrix souborem vzorů chování v nejširším slova smyslu zahrnujícím i myšlení.  Matrix je soustava morfogenetických (morfé – tvar, genesis – vznik) informačních polí, které nás obklopují a ovlivňují naši představu o tom, jak by svět kolem nás měl vypadat. Dávají nám pravidla, jak máme tvořit a ovlivňovat svět včetně sebe. Tato morfogenetická pole nejsou statická a dynamicky se vyvíjejí směrem ke svým atraktorům a s nimi i matrix. Většinou nejsme schopni vnímat, že se jedná o matrix a tudíž ani, jak jsme jím determinováni.

 

   Z uvedeného vymezení pojmu matrix plyne, že je nesmyslné vnímat matrix pouze jako něco negativního, protože jeho součástí je i mnoho vzorů chování (morfogenetických polí), které většina lidí vnímá velmi pozitivně a samozřejmě (zrovna tak, jako je tomu u ega). Jeho neexistence by znamenala i naši neexistenci a neexistenci světa vůbec.

   Proto nevidím problém v existenci matrixu jako takového, ale v případném nedostatku poznání, které spočívá v neznalosti či nevíře v existenci matrixu a v závislosti na něm, či přesněji na některých jeho částech.  

 

   Působení morfogenetických polí však nelze redukovat pouze na Zem či Sluneční soustavu. Jsme ovlivňováni i morfogenetickými poli lidské rasy a humanoidů naší a minimálně sousední galaxie Andromedy. Rovněž tak, byť již v menší míře (podstatná je míra podobnosti lidí a jiných bytostí) jsme ovlivňováni morfogenetickými poli jiných ras „blízkého“ Vesmíru.

 

   Morfogenetická pole jsou tvořena původně tvůrčím aktem, který se stálým opakováním stal zvykem. Evoluce se tak dá charakterizovat jako chronologický soubor originálních tvůrčích aktů, které se staly zvykem. Samozřejmě se jedná o pohled z jedné určité úrovně poznání.

   Ne všechny tvůrčí akty se staly zvykem, a proto se nestaly součástí evoluce. Bohužel, ne všechny tvůrčí akty, které se staly zvykem, jsou z pohledu většiny lidstva pozitivní a součástí mých hypotéz je i varianta, že některé z těch negativních jsou součástí cílené manipulace lidstva, jak ze strany pozemských, tak zřejmě i mimozemských bytostí.

 

   Pokud připustíme, že každý jsme zcela specifická bytost a vzhledem k tomu jsme i každý specificky ovlivňován morfogenetickými poli, dá se říct, že každý máme svůj specifický matrix, který se byť třeba minimálně odlišuje od matrixu ostatních bytostí. Specifická úroveň a typ matrixu každého z nás jsou dány do značné míry naším poznáním a stupněm našeho duchovního vývoje.

 

   V této souvislosti si dovolím přidat svůj příspěvek (pouze jako alternativní pohled bez jakéhokoliv nároku na jeho možnou pravdivost) jako jeden z mnoha výkladů jedné části bible.  Had v tak zvaném ráji podal Evě jablko poznání. Bylo to jablko poznání strachu. Dokud lidé neznali strach, žili v ráji. Ráj nebylo určité místo na Zemi, a není ani nikde jinde v časoprostoru či v jiné dimenzi, ale je to stav duše. Lidé neznali strach a neznali nedostatek a tudíž ani strach z nedostatku.    

 

   Rozpoznání matrixu našeho nejnižšího stupně – matrixu konzumně tržní společnosti – již dnes nedělá mnoha lidem zvláštní potíže, a tak jim umožňuje se od něj úspěšně odpoutávat, nebo minimálně se jím nenechat manipulovat. Matrix tržní a konzumní společnosti má však ohromnou setrvačnost a silný egregor, mimo jiné i proto, že se opírá o základní vlastnost každého živého organismu, a tou je snaha o přežití své i svého druhu. Matrix tržní a konzumní společnosti je do značné míry uměle vytvořen skupinou lidí, které to systémově umožňuje a usnadňuje ovládání a využívání (možná, že vhodnější pojem je „zneužívání“) většiny lidstva. Na tom, že se původní originální tvůrčí akty staly zvykem, se však podílíme všichni svým nedostatečným poznáním a ochotou nechat sebou manipulovat.

   Mohutným uměle vytvořeným egregorem k ovládání lidí je strach a to zejména strach z neexistence a strach z nedostatku.

   Jsou lidé, pro něž je strach z neexistence jediným důvodem existence.

   S jistou mírou nadsázky se dá říct, že existence strachu je u nich jediným důkazem existence. Bojím se, tedy jsem (Timeo ergo sum).

 

   Daleko těžší je uvědomování si matrixu vyššího stupně, který pracovně nazývám matrix naší 3D reality. Když pominu, že velká většina lidí si ho ani není vědoma, případně jakoukoliv možnost takovéhoto matrixu odmítá, tak i ti, kteří jsou „vědomí“, nemají vůbec jednoduchou situaci při snaze o snížení závislosti na něm. Některá morfogenetická pole jsou i u matrixu této úrovně vytvářena médii záměrně. Zejména se jedná o některá morfogenetická pole nevíry v existenci čehokoliv, co je mimo oblast poznání tak zvaného vědeckého materialismu.

 

   Zajímavou a významnou roli při proměně tvůrčích aktů ve zvyk hrají symboly a rituály. Klasickým příkladem jsou náboženské symboly a rituály. Rituály však praktikují i mnohé zvířecí druhy a podílejí se tak na tvorbě morfogenetických polí pro konkrétní zvířecí druh.

   Prostřednictvím rituálů je možno vytvářet „pozitivní“ ale i „negativní“ morfogenetická pole (hodnocení záleží však vždy na hodnotiteli). Téměř každá (ne-li každá závislost) má své vlastní rituály.

 

   Dle mého názoru by poznání mělo sloužit k osvobození od závislostí na všech druzích matrixu. V mnoha případech mám takový dojem, že se děje osvobození od starého matrixu napojením na matrix jiný. Tento nový matrix nemusí být vyloženě škodlivý, ale stále se jedná o napojení na nějaký druh matrixu, který s vysokou pravděpodobností bude mít tendenci ovlivňovat člověka tak, aby to bylo ku prospěchu matrixu (konkrétního egregoru), což zcela nevylučuje, že to může být i k momentálnímu prospěchu člověka, ale vždy to má svá velká „ALE“.

 

   Lidstvu bylo implantováno mnoho mýtů, které se pak staly součástí matrixu. Typickým příkladem je mýtus oběti. Tento mýtus byl implantován lidstvu za tím účelem, aby bylo přesvědčeno, že pokud někdo chce ukázat cestu, musí se obětovat, musí trpět.

   Je to ale jen uměle stvořený mýtus, jehož cílem je zabránit tomu, aby se takoví lidé veřejně manifestovali, a když už se objeví, tak aby jejich život byl vnímán jako utrpení. Je nemožné si nevšimnout, jak Kristus i Buddha jsou vykreslováni jako lidé, kteří vlastně celý život trpěli. Zcela je pomíjeno, že to mohli být (a pravděpodobně také byli) lidé, kteří milovali, byli milováni a také byli někdy šťastni a veselí a měli dokonce smysl pro humor.  

 

   Je však možné ukazovat lidstvu cestu a být při tom šťastný, milující, veselý a dokonce hravý. Zdá se mi, jako by podávání důležitých informací zábavnou formou (formou hry), bylo v tak vážných otázkách, jako je duchovno, mnoha lidmi chápáno jako něco nepatřičného.

   I novodobé mýty se nám snaží vštěpovat trpící a obětující se spasitele (jako např. Neo ve filmu Matrix). Jedná se o utrpení jako jedinou cestu ke spasení jedince i lidstva. Chybí nám tu zcela postava „spasitele“, který vše pojímá jako hru. 

   Ostatně utrpení jako cesta k vlastní spáse každého člověka se rovněž stalo součástí našeho matrixu.

 

 

 

Cesty ke snižování závislosti na matrixu

 

 

   Vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen, že čtenáři nemají žádný zvláštní problém s rozpoznáváním matrixu tržní a konzumní společnosti a zároveň i víceméně znají cesty vedoucí ke snižování závislosti na matrixu tohoto typu a úrovně, nepovažuji za nutné se této oblasti nijak zvláště věnovat. Myslím, že tomuto tématu je věnováno mnoho místa nejen na internetových stránkách.

 

   Zaměřím se proto na typ matrixu, který pracovně nazývám naše 3D realita. Nejdříve uvádím příklady některých vzorů chování, které považuji za součást tohoto matrixu (morfogenetického pole lidstva na Zemi). Jedná se o takové vzory chování, které by dle mého názoru nebyly nezbytnou součástí našich životů, pokud by se nestaly zvykem.

   Proces fyziologického stárnutí, čímž mám na mysli zejména zhoršování funkčnosti našich těl včetně funkce estetické. Závislost na přijímání potravy jako zdroje energie. Gravitace. Vědomí jako produkt činnosti mozku. Smrt jako konec existence vědomí – vědomí já. 

 

   Ačkoliv se odpoutání od matrixu 3D reality nedá v žádném případě redukovat pouze na využívání paranormálních schopností, zvolil jsem z důvodů zjednodušení a větší názornosti pro další výklad právě možnost využívání těchto schopností.   

 

   To, co nám brání ve využívání našich paranormálních schopností, je naše závislost na morfogenetickém poli nevíry lidstva v možnost využití těchto schopností či v jejich existenci.  

 

   Všichni máme paranormální schopnosti a všichni je rovněž do určité míry i využíváme. Pouze se lišíme v míře jejich využívání. Nižší míra využívání však není často rozpoznána, a tak je většinou posuzována jako nepoužívání těchto schopností.

    Mnohdy je však využíváme nevědomě, k čemuž přispívá i to, že mnozí ani netuší, že by mohli mít nějaké paranormální schopnosti, nebo dokonce, že takové vůbec existují. Kromě toho ti, kteří tuší nebo již slyšeli či četli o jejich možné existenci, v ni nevěří. Přesto však dochází k jejich využití. Neuvědomujeme si, že je využíváme a pro jejich působení si nacházíme jiná rozumově „racionální“ zdůvodnění, z nichž zřejmě nejčastějším je „náhoda“ a „štěstí“, v lepším případě intuice (což však už je z určitého zorného úhlu paranormální schopnost). Pro naše jednání, které bylo ovlivněno jasnovidností, si pak nacházíme dodatečně logické argumenty, takže nás ani nenapadne nazývat naše jednání využitím paranormálních schopností.

 

   Stupeň využívání našich paranormálních schopností je do značné míry dán stupněm naší nezávislosti na morfogenetickém poli nevíry lidstva v možnost využití těchto schopností. Čím nižší závislost, tím vyšší pravděpodobnost využití paranormálních schopností.

   Na místech, kde je morfogenetické pole lidstva oslabeno, jako je například hluboko v džungli, na opuštěných osamělých ostrovech v moři nebo ve vysokých nadmořských výškách, případně v kosmu, se daří realizovat tyto naše paranormální schopnosti snáze a úspěšněji. Rovněž tak v mezních situacích ohrožení života či zdraví se dokážeme snáze odpojit od morfogenetického pole lidstva.

 

   Nácvik využívání paranormálních schopností je do značné míry nácvikem nezávislosti na morfogenetickém poli lidstva, nebo se to také dá formulovat jako nácvik zbavování se závislosti na morfogenetickém poli lidstva.

   Tento nácvik je náplní různých kurzů a seminářů (např. Silvova metoda, Zlatá mysl, Modrá alfa apod.), jejichž součástí je např. chození přes oheň. Nácvik této nezávislosti se často provádí i formou, která pro nezasvěcené s uvedenou závislostí zdánlivě nesouvisí. Rovněž tak se dají označit i různé šamanské techniky jako techniky sloužící k odpojení od matrixu.

 

   Je zajímavé, že blázni, kteří jsou ve svých myslích svým způsobem odpojeni od naší „reality“, či tuto „realitu“ jinak vnímají, mívají paranormální schopnosti. Problémem tu samozřejmě je definice blázna, která vylučuje jeho „normalitu“. Blázni si vytváří svůj vlastní „vnitřní svět“, do kterého nepronikají morfogenetická pole lidstva a vzhledem k tomu jsou potom na nich nezávislí a schopni „para-normality“.

 

   Rčení „Věř a víra tvá tě uzdraví“ plnohodnotně platí v případě, že tato víra je v souladu s vírou danou převažujícím názorem, s morfogenetickým polem víry lidstva. Pokud je v rozporu s tímto morfogenetickým polem a dotyčný nemá alespoň částečně vypěstovanou či vrozenou nezávislost na něm, pak se neuzdraví i když věří, což bohužel není nijak výjimečné. 

Zvláště jedná-li se o obecně uznanou těžkou chorobu a je svým okolím a zejména bílými plášti negativně programován a přesvědčován, že se jedná o chorobu nevyléčitelnou.

 

   Placebo efekt může fungovat na základě morfogenetického pole. Pokud je v povědomí větší skupiny lidí, že určitý lék funguje, působí to jako skupinový placebo efekt. Samozřejmě ještě častěji a možná i efektivněji je používán skupinový nocebo efekt (např. kouření způsobuje rakovinu).

   Víra v kladný účinek léku tak dokáže často překonat i jeho vedlejší škodlivé účinky. Proto jsou v současné době (mimo jiné) v informačních letácích k lékům přibalených a rovněž často i v médiích uváděny informace o vedlejších škodlivých účincích léků. V médiích jsou uváděny i informace o pochybné účinnosti či dokonce neúčinnosti léků. Nejedná se o víru jednoho konkrétního člověka, ale o celé morfogenetické pole víry mnoha lidí, které ovlivňuje vědomí a podvědomí konkrétního člověka, a proto zde existuje léčivý efekt i u toho, u něhož bezprostředně nefunguje placebo efekt jedince. To je důvod, proč přes zcela evidentní škodlivost přemíry všech možných léků nepůsobí léky na zdraví lidí tak devastujícím způsobem, jak by odpovídalo množství „jedů“, které jejich tělo musí zpracovat.

 

   Principem transformace Země a lidstva je v podstatě přeprogramování morfogenetického pole a odpoutání od současného matrixu 3D reality.

   Je rozdíl mezi tím být si vědom, že jsem součástí matrixu a tím, že vím, jak se od něj odpoutat.

   Odpoutání se od matrixu je právě to, co za nás nikdo neudělá. Za nás jako jednotlivce i za nás jako lidstvo.

   Zvyšování frekvence vibrací právě umožňuje přeladění na jinou stanici, na jiný program vysílání Světové mysli, což je právě to odpoutání od matrixu nižšího typu. Proces osvobození se od matrixu není zcela totožný s procesem zbavení se závislosti na egu.   

 

   Každou noc v hlubokém spánku se odpoutáváme od morfogenetického pole lidstva. Ve fázi REM (spánková fáze snění) je toto naše odpoutání jen částečné a díky tomu jsme schopni ve svých snech realizovat činnosti, ve kterých nám v bdělém stavu brání morfogenetické pole nevíry lidstva.

 

   Nácvik zbavování se závislosti na morfogenetickém poli lidstva (odpojování od matrixu) v běžném každodenním životě se dá provádět formou neustálé koncentrace (bdělosti) na uvědomování si všech prováděných činností a jejich omezení morfogenetickým polem nevíry lidstva v možnost provádění těchto činností jinou (paranormální) formou. Například teleportace, telepatie, jasnovidnost, levitace, vidění aury, lucidní snění, opouštění těla apod.

 

   Pokud se snažíme zbavit se závislosti na morfogenetickém poli, nemůžeme uvažovat následujícím způsobem: „Věřím, že to půjde.“ Tuto úvahu je nutno nahradit: „Vím, že to jde“ a – což je rovněž důležité: „Vím, že toho jsem schopen já“. Nemohou se pohybovat v kategorii „věřím – nevěřím“, ale musím se pohybovat v kategorii „vím“. Teprve, když jsem v kategorii „vím“, mohu své schopnosti realizovat.

   Vývoj v této oblasti probíhá ve čtyřech stupních – nevím (nic), nevěřím, věřím, vím.

 

   Jsou oblasti, kde se již více lidem daří odpojovat se od morfogenetického pole lidstva jako například v případě konzumního způsobu života. To je dáno tím, že se lidé na toto odpojení vědomě zaměřují.

 

   Součástí práce na odpojení od matrixu, na zbavení se závislosti na morfogenetickém poli lidstva, je neustálá koncentrace na uvědomování si, co všechno je tímto matrixem, jak jsme tímto matrixem vázáni při každodenní činnosti. 

   Protože však nejsme Neo, nikdo nás nevyhledá jako spasitele, nikdo nám nenabídne modrou a červenou pilulku. Veškerou práci na odpoutání od matrixu musíme vykonat sami. Musíme být sami sobě spasiteli. Ten, komu se podaří odpoutat se od nejnižšího typu matrixu tržní a konzumní společnosti, toho čeká matrix vyššího typu – morfogenetické pole lidstva a Země.

 

   Jednou z forem každodenního nácviku nezávislosti na matrixu je odlišné vidění světa. Schopnost odlišného vidění naší běžné reality je jedním ze základních předpokladů pro cestu k odpojení od matrixu. Významnou roli zde má dle mého názoru sci-fi (zejména pokud jsme schopni vnímat sci-fi jako alternativní realitu) a možná pro někoho překvapivě i humor.

 

   Sci-fi (nejen filmy typu Matrix) napomáhá k odpoutání od matrixu, protože tím, že ukazuje jiné varianty vzorů jevů, myšlení a jednání, umožňuje poznání toho, co je matrix a jak jsme na něm závislí.

 

   Humor je specifická kategorie. Protože se nepříliš ztotožňuji s definicí ve Wikipedii (druh emoce, schopnost člověka, věci či situace vzbudit pocit pobavení v jiném člověku), byl jsem nucen si formulovat vlastní. 

   Humor v mém pojetí je vědomá tvůrčí činnost, při které je skutečnost vytvářena či popisována odlišně ve srovnání s obvyklým způsobem tak, že to vzbuzuje pobavení (smích či úsměv, což už je emoce). To, že někdo upadne, není humor. Humorem se to stává až zábavným popisem. Ne vždy je příčinou smíchu humor. Komická situace nerovná se humor. To, že nám nějaká situace či člověk připadají humorní, je právě naší schopností ji tak vidět. Smysl pro humor je právě ta schopnost tvůrčího vidění a zejména popisu skutečnosti, který pobaví. Smysl pro humor má dva aspekty – schopnost humor tvořit a schopnost humor chápat (schopnost podívat se na věci tvůrčím způsobem). Smysl pro humor je tvůrčí ve smyslu odlišného (někdy až zdánlivě absurdního) vidění světa a právě tato schopnost je velmi významná pro naši schopnost odpojení od matrixu.

 

   Humor a tvořivá hra jsou možná nespravedlivě opomíjenou cestou k odpojení od matrixu a transformaci jedince i lidstva. Když tvořím, jsem svobodný.

 

 

 

 Podstata lidské bytosti a tvůrčí princip

 

   Lidská bytost je relativně autonomní součástí vícedimenzionální bytosti (která je relativně autonomní součástí Teoversa). Jejich vzájemný vztah si lze představit jako vztah části hologramu k celému hologramu. I část hologramu obsahuje ve „zhoršené kvalitě“ všechny informace obsažené v celém hologramu. 

   Vědomí (z běžně používaných pojmů se jedná spíše o podvědomí) každé lidské bytosti tak obsahuje v omezené míře informace o všech aspektech bytosti včetně aspektů z našeho pohledu nejkladnějších i nejzápornějších. 

   Multidimenzionální bytost obsahuje všechny aspekty, zatímco její část, což je naše současná inkarnace (ego neboli role kosmické hry, kterou jsme si přišli zahrát), obsahuje pouze aspekty některé, což ji odlišuje od jiných inkarnací téže multidimenzionální bytosti.

 

   Pro některé duše je obtížné přijmout i ty z našeho pohledu nejkladnější aspekty své duše, protože „mají dojem“, že si je vzhledem ke svým předchozím životům „nezaslouží“. Tento proces probíhá většinou na úrovni podvědomí a na vědomé úrovni jsou racionálním rozumem nalézány zástupné příčiny. Tuto skutečnost zdůrazňuji proto, že obtížnost až nemožnost přijmout nejzápornější aspekty své duše je celkem běžné a známé.

 

   Zrovna tak jako se naše vědomí koncentruje při snění konkrétního snu na určité astrální prostředí, na určitou část astrální reality, tak vícedimenzionální bytost částí svého vědomí se koncentruje (sní svůj vědomý sen) při inkarnaci na určité 3D prostředí. Vícedimenzionální bytost na rozdíl od nás však sní všechny své sny vědomě paralelně (současně).     

 

   Je možné si představit vícedimenzionální bytost jako člověka a jednotlivé inkarnace jako jednotlivé buňky člověka a skupiny (nebo shluky) inkarnací (na určité planetě, hvězdném systému či galaxii) jako jeho orgány.       

 

   Duchovní úroveň duše (pokud o něčem takovém má smysl hovořit) by se snad dala vyjádřit mírou pochopení základního principu polarity (jin a jang) a vyrovnání se se všemi aspekty naší duše jako části hologramu vědomí Bytosti a to zejména s těmi z našeho pohledu nejodpornějšími. To umožňuje i chápání negativních aspektů u jiných bytostí.

 

   Naše nadřazená mysl (overego) je námi stále, ale my jsme jí pouze v prchavých okamžicích silně rozšířeného vědomí.

 

   My, jakožto bytosti, které neobsahují všechny aspekty vícedimenzionální bytosti, snadno docházíme k tomu, že se ztotožníme s naším egem, naší rolí a odsuzujeme u druhých ty aspekty, které momentálně v naší osobnosti obsaženy nejsou, i když jinak jsou součástí našeho bytostného já (vícedimenzionální bytosti). Pokud se neztotožníme s naší rolí (s egem), ale jsme schopni si uvědomit své pravé já, které obsahuje všechny aspekty, jsme schopni pochopit momentální role druhý bytostí a neodsuzovat je.

 

   Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Aby ho však odlišil od ostatních druhů bytostí, nutně ho musel omezit v jeho komplexnosti (dokonalosti). Rovněž tak další omezení komplexnosti přineslo i odlišení jednotlivých lidských (nejen) bytostí vzájemně od sebe.

 

   Uvědomění si vlastní podstaty znamená pochopení toho, co je ego a duše a jejich vzájemný vztah, pochopit, co či kdo je hlavním tvůrčím prvkem v tomto vztahu. V okamžiku, když jsem schopen si uvědomit, že já (duše) tvořím a pozoruji své ego, tak mám naději tvořit ego odlišné, které bude hrát roli dle mých nových představ.

   Tuto základní informaci opakuji častěji, protože dle mého názoru v této oblasti panuje hodně nepřesností. Jako příklad si dovoluji ocitovat část jednoho textu na toto téma. Důležitá věc, kterou je třeba pochopit je, že ego vás může řídit a šálit celou dobu a svým způsobem může být lstivé a mazané. Vaše duše vás nikdy nepodvede a vždy vás povede k pravdě, ke Stvořiteli a lásce; jak si jen můžete nedovolit přijmout tak blaženou skutečnost, jakou vám duše nabízí?

Ale kdo nebo co je tedy to já, jehož je ego a duše? Z textu logicky vyplývá, že „já“ je jakýsi subjekt odlišný od ega i duše.

 

   S pochopením toho, co je naší podstatou, pak souvisí do značné míry i otázka smyslu našeho současného života (naší inkarnace). Jsou náboženské a filosofické směry, jejichž ústřední myšlenkou je to, že hlavním smyslem života je vývoj směřující k ukončení koloběhu inkarnací. 

   Pokud jsme součástí vícedimenzionální bytosti, jejíž součástí jsou rovněž všechny „naše“ inkarnace a rovněž mnohé další i nám neznámé formy bytí i na podstatně vyšší úrovni než si vůbec dokážeme představit, tak se mi zdá poněkud nelogické, aby nejvyšším smyslem života bylo v tzv. příštím životě se neinkarnovat.  

   Jinak řečeno, když jsem bůh (a to jsme všichni) a přicházím na Zemi v rámci tohoto života zahrát si roli člověka a uvědomím si, kdo jsem, tak přeci nemohu přijmout teorii, že nejvyšším smyslem života, pokud ne jediným, je stát se bohem.

   Každý z nás je bohem a má možnost se na to rozpomenout a opět se jím stát. Je však třeba si uvědomit, že když se staneme bohem a budeme mít jeho možnosti, nemusíme již mít a pravděpodobně již také nebudeme mít naše lidské touhy. Takže tyto boží schopnosti nevyužijeme tak, jako toužíme v lidské roli.

   Mnozí lidé si představují ráj jako místo, kde by uskutečnili svá nesplněná přání a touhy.

 

   Ti, kteří nejsou na nejvyšším stupni pyramidy poznání, neslyší, když jim bůh říká „Já jsem ty“ a když jim tuto informaci říká někdo jiný, tak tomu nevěří. Takže těm, kteří již tuto informaci přijali od „boha“, nezbývá než tuto informaci předávat. Protože jí lidé nevěří, tak zároveň radit a pomáhat ostatním, kteří o to mají zájem, v cestě na nejvyšší stupeň pyramidy, aby i oni tu základní informaci mohli uslyšet přímo od boha.   

 

   Zrození je nezpochybnitelný atraktor každé duše v období mezi životy. Zrovna tak smrt je nezpochybnitelný atraktor žijící lidské bytosti.

 

   Smyslem bytí na této úrovni a tím i nejobecnějším smyslem bytí je využití polarity k tvůrčímu procesu. Záměrně zde používám pojem bytí (ve smyslu existence vědomí) a ne pojem život, protože definic života je mnoho a vzhledem k jejich časté biologické orientaci nejsou pro tyto účely příliš vhodné.  

 

   Strach, že zapomeneme nápad či myšlenku, nám brání ve vytváření dalších myšlenek. Zkusme se zamyslet, jak často (málokdy) tvoříme pouze pro radost z tvorby, bez závislosti na radosti z výsledků tvorby. Nejblíže k radosti z tvorby jsou jamující muzikanti. Proto pokud jsme účastni takovéto tvorby (nejlépe aktivně), zažíváme velmi silné pozitivní energie. Příkladem je situace, kdy si hrajme na piano pouze pro radost a volně tvoříme a přitom nám vznikne krásně znějící melodie. V tom okamžiku se snažíme si ji zapamatovat místo toho, abychom tvořili další.

   Mnoho lidí mnohé zážitky prožívá pouze za tím účelem, aby si je zapamatovali či jinak zdokumentovali, nebo dokonce o nich jiným vyprávěli.

   Zvláštním druhem radosti z tvůrčího procesu je vaření, když se člověk dostane do stavu, kdy není pro něj podstatné zapamatovat si vložené ingredience (recept), protože víra v příští tvoření je dostatečně silná.

 

   Největší svobodu zažívá člověk při tvůrčím procesu.

 

   Když je mysl nechána sama sobě, tak si hraje, tak tvoří. Tvoří obrazy a příběhy. Rozdíl proti nám známému tvoření obrazů a příběhů je v tom, že mysl tvoří obrazy a příběhy, které je možno vnímat všemi smysly.

 

   Tak jako je podstatou malířského plátna to, že je nosičem vizuálních informací – obrazů, tak je podstatou duše to, že je nosičem rolí.

   Jedná se o podobenství s malířským plátnem, na které malíř maluje svůj autoportrét. Vždy, když se malíř změní (zejména s věkem), přemaluje obraz na plátně novou vrstvou. Někdy jsou to malé změny, jen pouhé domalování, jindy je nutno obraz přemalovat celý. Když pak někdo jeho obraz po dlouhých letech najde a bude chtít zjistit, co je skutečná podstata malíře a bude odstraňovat jednu vrstvu po druhé, skončí nakonec tím, že mu zbude čisté plátno.

 

   Lidé často nechápou, proč by se někdo mohl chtít inkarnovat do role těžce trpícího člověka nebo do opačné role těžkého ubližovatele. Je nutno si představit a přímo se vžít do vědomí vícedimenzionální bytosti, která je plně svobodná a ví, že se jí nemůže absolutně nikdy nic stát. Nezdá se mi tak těžké pochopit, že takováto bytost si prostě chce zahrát všechny možné varianty svého bytí. Jen takový malý příměr. Je všeobecně známo, že herci charakterních rolí si velmi touží zahrát aspoň jednou padoucha.

 

   Duše na vyšším vývojovém stupni si může určit omezující faktory jako je omezené poznání nebo nižší inteligence. Duše na nižším vývojovém stupni si nemůže jako omezující faktor určit vyšší inteligenci, protože ji není schopna.

 

   Reinkarnace umožňují zkoumání a poznávání bytí (reality) z různých úrovní a úhlů pohledu. Proto při vstupu do nového života dochází k zapomenutí předchozích zkušeností a ztrátě předchozích informací, abychom mohli zažívat a zkoumat bytí neovlivněni dosavadním poznáním a dosavadními zkušenostmi a mohli tak získat poznání nové, v čemž by nám předchozí poznání mohlo bránit či alespoň nové poznání zkreslovat či ovlivňovat. 

   Např. člověk hrubě odsuzující jinou rasu se může v dalším životě inkarnovat jako příslušník této rasy, aby pochopil i jeho vidění světa. 

   Bytost, která má za sebou více zkušeností, má větší šanci chápat širší spektrum zkušeností a informací a tím být i svobodnější. Díky tomu je méně náchylná k podléhání manipulacím a tím i svedení z cesty poznání. Snadněji také intuicí i logikou rozlišuje předkládané pravdy, polopravdy a lži.

 

   Jak už jsem vícekrát uvedl, naším problémem není ego, ale egoismus, což je závislost na egu. Proto zde uvádím jednu z možných forem „léčby“ (zbavování se) egoismu.

   Vizualizace ega jako obalu, který pevně svírá naše vědomí (duši). Přílivem energie přes 6. čakru si vizuálně prostorově rozšiřujeme své vědomí tak, že začne praskat obal našeho ega a jako nafukovací balonek se naše vědomí rozšiřuje. Naše ego přilepené na vědomí se nerozšiřuje a na povrchu našeho vědomí (nafukovacího balonku) tak zůstává přilepené ego, které již nepokrývá celý povrch vědomí. Díky tomu může proudit do našeho vědomí i čistá božská světelná energie a naše vědomí se může napojit na overego. Tím jsme schopni rozpoznávat i to, co je součástí našeho ega a čím ho přesahujeme a vnímat i své ego jakoby z pohledu zvenčí a tím chápat naše závislosti na roli, kterou tu hrajeme, závislosti na egu, tedy chápat podstatu a příčiny našeho egoismu. To nám umožní, pokud udržíme bdělost, nebýt egoističtí.