Část III - Umění milovat

 

 

Milujte, láska nemá nepřátel

 

   Abych nejlépe přenesl myšlenku a umožnil její pochopení, doporučuji vytvořit si určitou představu a to dle svého založení a momentálního naladění. Zkuste si představit dle vašeho výběru jednu z možných situací, či zvolit si svoji vlastní představu odpovídající danému záměru. Hledíte do očí vás milující a vámi milované bytosti (což nemusí být vždy jen partner a dokonce ani člověk), jste sami v nádherné prosluněné krajině, v bezmračné noci plné hvězd (další situace si doplňte sami) a cítíte lásku, která prostupuje celým vaším tělem a vědomím. Nyní zkuste tento pocit lásky podržet a zároveň si představit svého nepřítele a svůj emoční vztah nepřátelství k této osobě. Jsem přesvědčen, že velká většina zjistí, že vlastně žádného nepřítele v tom daném okamžiku nemá. Pokud se někomu podaří si nějakého nepřítele vybavit a pocítit k němu emoční vztah nepřátelství, silně pochybuji, že zároveň celou svou myslí pociťuje lásku.  

 

   Neexistuje nic, co je objektivně naším nepřítelem. Jedná se pouze o náš subjektivní pocit nepřátelství k někomu, případně subjektivní pocit nepřátelství druhé osoby k nám. Pro náš subjektivní pocit nepřátelství není rozhodující, zda jsou v daném okamžiku naše zájmy nebo názory v souladu či v rozporu. Určitě existují bytosti, které plně nesdílejí naše názory či případně, jejichž zájmy jsou v rozporu s našimi, a přesto je milujeme.   

 

   Názorně to lze předvést na bytosti nazývané Ježíš Kristus. Pro tyto účely pomíjím pro danou věc jako nepodstatné různé varianty jeho existence či dokonce neexistence. Podstatné pro tento účel je chápání bytosti nazývané Ježíš Kristus jako ztělesnění určitého principu.

   Běžně používaná věta, že Ježíš miloval i své nepřátele, není vždy správně pochopena. Ježíš miloval všechny bytosti a necítil k nikomu mentálně emoční vztah, který by se dal označit jako vztah k nepříteli. On však miloval i takové lidi, které někteří jiní lidé hodnotili jako jeho nepřátele. On sám však v nich nepřátele neviděl. 

 

   Milovat své nepřátele je tedy z určitého zorného úhlu a určité roviny poznání úsloví vnitřně rozporné. Když miluji, čímž samozřejmě není míněn povrchní stav (či vztah) zamilovanosti, nemohu mít žádného nepřítele. I slovo „své“ je v daných souvislostech problematické, protože já nemám (nevlastním) nikoho ani svého partnera, děti, přátele natož nepřátele. Jediné, co opravdu mám je můj vztah k nim a Láska není můj vztah k někomu či něčemu, Láska to je stav duše (vědomí, mysli).   

 

   Proto znovu opakuji a zdůrazňuji (samozřejmě pouze v rámci toho, že se jedná o můj úhel pohledu), že milující bytost nemá žádného nepřítele, protože pokud opravdu miluje, nemůže současně pociťovat mentálně emoční vztah nepřátelství k nikomu a ničemu. Protože já jsem součástí všeho a vše je součástí mě, pokud pociťuji nepřátelství k někomu či něčemu pociťuji i nepřátelství k sobě. Pokud pociťuji nepřátelství k sobě, nemohu opravdu milovat. I když tyto informace se zdají logicky do sebe zapadat, nejsou to nejpodstatnější pro úplné pochopení. Pro úplné pochopení je nejlepší plně to procítit.

 

 

Umění milovat

 

   Láska není vztah k něčemu nebo někomu. Láska je stav duše (vědomí, mysli), a proto když se chci učit milovat, tak to neznamená učit se milovat něco nebo někoho, ale prostě učit se milovat.  

   Základem nepochopení principu lásky a z toho často plynoucího utrpení, je nepochopení toho, že láska je stav duše a ne vztah k někomu nebo něčemu. 

   Mnozí lidé si pletou lásku s vlastnictvím a jsou v tom podporováni takřka všude se vyskytující glorifikací vztahu mezi mužem a ženou a to ještě v mnoha případech vztahu, který více připomíná vztah závislosti či vlastnictví než skutečné lásky. Není snad lepší příklad než Romeo a Julie.

 

   Vzhledem k tomu, že láska je stav duše, je možno se umění milovat učit a naučit.

   Skutečnou lásku si lze představit jako energii zářící všemi směry a proto není možno úspěšně zablokovat proudění energie pouze jedním směrem např. k určitému subjektu, ale lze pouze zablokovat proudění této energie jako takové, případně zmírnit celkové vyzařování této energie, což se často stává a vede k zablokování srdeční čakry. 

   Žárlivost není projevem toho, že milujeme příliš, ale toho, že milujeme málo, případně, že si pleteme pojem někoho milovat s pojmem někoho vlastnit nebo být na někom závislý.

 

   Větší předpoklad pro bezpodmínečnou lásku mají ženy, protože ony takto dokážou milovat vlastní děti. Láska k vlastním dětem ale ještě neznamená absolutní toleranci k jakémukoliv činu vlastního dítěte.

   Pokud má matka více dětí a jedno z nich ubližuje stále druhým, je schopna v zájmu ochrany ostatních dětí mu v tom i násilnými prostředky bránit (což se někdy může jevit jako trest) a dokonce i v krajním případě ukončit jeho život, ale nikdy ho nepřestane milovat. Ona tak koná pouze proto, aby ochránila ostatní milované děti. Na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, že milovat neznamená nechat nečinně někoho páchat utrpení druhým.

   Láska malého dítěte k matce je možná ještě bližší bezpodmínečné lásce než láska matky k dítěti, protože malé dítě po přechodu do „našeho světa“ je stále ještě blízko Bohu a tím i jednotě a navíc ještě zažívá jednotu s matkou a neuvědomuje si svoji "oddělenost".

 

   Lidé často nechápou, že příčinou jejich utrpení není přemíra lásky, ale její nedostatek, protože v jejich případě se nejedná o lásku, ale o závislost. Závislost na protihodnotě, kterou očekávají, že dostanou za svoji předávanou energii „lásky“.

   Ty emoce, které pak u nich vznikají na základě nedostatku protihodnoty, tj. neuspokojení jejich očekávání, považují za utrpení v důsledku jejich přílišné lásky. Nechápou, že láska je stav duše a ne vztah k nějaké bytosti a příčinou jejich utrpení je egoismus a nedostatek lásky nebo možná přesněji absence bezpodmínečnosti jejich lásky. Samozřejmě uznávám, že se to snadněji píše a mluví, než realizuje v životě.

   Lidé, kteří jsou schopni lásky jako stavu duše, jsou také opouštěni, ale většinou nepřestávají opouštějícího milovat a dokonce ani nepřestávají být milováni, i když už součástí této lásky není například sexuální přitažlivost, nebo chuť společně žít.

 

   Základním a nezbytným předpokladem pro učení se umění milovat je poznání toho, co láska je a toho, co láska není. Mnoho lidí si plete svoji závislost s láskou. Toto poznání nám umožní činit další kroky na základě pochopení základních principů.

   S tím souvisí pochopení toho, co je objektem naší lásky. Zjednodušeně řečeno je objektem naší lásky kompletní realita – stvořený svět, Bůh, což však je ve své komplexnosti v běžném životě pro normálního člověka nelehká učební látka.

 

První krok na cestě k lásce je nevytváření negativních emocí a hodnocení

   Tento krok je velmi důležitý a je v našich silách. Není to nic nepřekonatelně obtížného. Chce to pouze neustálou bdělost a koncentraci na každou myšlenku a na každý svůj čin. Když se nad tím zamyslíme, tak není žádný důvod k negativním emocím a myšlenkám. Negativní emoce nám vzniklý konflikt nevyřeší.

   Nevytváření negativních emocí a hodnocení neznamená, že nevnímám něco jako konflikt a že se ho nesnažím řešit. To, že nic nevnímám jako konflikt, je už nejvyšší stupeň duchovní úrovně (v tomto okamžiku asi pro nás běžné lidi nedosažitelný). Znamená to pouze a jedině to, že ke konfliktu nepřistupuji s negativními emocemi a řeším ho s chladnou hlavou, pokud už ne přímo s láskou v srdci. Například konflikt spočívající v tom, že si vaše dítě nechce před jídlem umýt ruce, se dá relativně snadno řešit s láskou v srdci. 

 

Druhý krok k lásce je soucit

   Pokud nedokážete přímo pociťovat lásku, vždy můžeme pocítit soucit. Člověk, který nyní ubližuje druhým, bude zažívat tento princip, který dal pocítit jiným, sám na sobě. A je možné, že nejen v příštím životě, ale již v tomto. Čím více ubližuje, tím více zaslouží soucitu a od soucitu je krůček k lásce.    

 

Třetí krok k lásce je přistupovat s láskou k drobnostem každodenního života, jak je to jen trochu možné

   Je mnoho příležitostí, jak cítit v duši stav lásky při pozorování přírody, vám milých bytostí a pokud svou lásku dáme nějakou formou najevo, projeví se to kladně i ve vztahu ostatních bytostí k nám. Čím více bytostí (lze sem zařadit jak rostliny, tak i věci) budeme milovat, tím více bytostí bude k nám mít lepší vztah a budeme mít i více důvodů milovat.

 

 

 

Zablokování srdeční čakry a láska jako stav duše

 

   Mnoho lidí (dle mých osobních zkušeností velká většina) se do této epochy inkarnovalo a stále se inkarnuje se zablokovanou srdeční čakrou, protože nyní přicházející energie usnadňují odblokování srdeční čakry. A naopak tito lidé po odblokování srdeční čakry napomáhají transformaci.

 

   Pokud se používá termínu zablokování srdeční čakry, ve velké většině případů se nejedná o úplné zablokování energie srdeční čakry, ale spíše o její přivření, zeslabení toku energie srdeční čakry. 

 

   Převládající příčiny zablokování srdeční čakry jsou zřejmě rozdílné u žen a mužů. Nedostatek pokory je častějším důvodem u žen k zablokování srdeční čakry. U mužů je tím převládajícím důvodem nedostatek sebevědomí.

    Zablokování srdeční čakry z důvodů zamilování se do bytosti subjektivně nebo objektivně nižší úrovně (duchovní, společenské, intelektuální) je mnohem typičtější pro ženy. To je dáno tím, že mužům obecně zdaleka tolik nevadí partnerka nižší úrovně, zatímco ženy, které mají zakódovány požadavky na výběr silného dominantního partnera jako ochránce rodu a nositele „silných“ genů mají požadavky na partnery minimálně stejné úrovně.

 

   Láska není vztah k něčemu nebo někomu. Láska je stav duše, a proto, když se chci učit milovat, tak to neznamená učit se milovat něco nebo někoho, ale prostě učit se milovat. Lásku si lze představit jako energii zářící všemi směry. Proto není možno úspěšně zablokovat proudění energie pouze jedním směrem např. k určitému subjektu, ale lze pouze zablokovat proudění této energie jako takové, případně zmírnit celkové vyzařování této energie. 

 

   Utrpení plynoucí ze zablokované srdeční čakry není následek karmických příčin, ale utrpení je následek nepochopení karmických příčin.

   Utrpení není pouze následkem toho, že jsem se v minulém životě nesprávně choval, ale zejména následkem toho, že jsem nepochopil, že jsem se nesprávně choval.  

    Základem nepochopení principu lásky a z toho plynoucí zablokování srdeční čakry je nepochopení toho, že láska je stav duše a ne vztah k někomu nebo něčemu. 

   Nedá se říct snad o nikom, že by měl úplně zablokovanou srdeční čakru. Záleží pak na stupni uzavření. Je důležité odblokovat srdeční čakru, aby energie mohla proudit.

 

   Místo toho, aby se lidé zbavili své závislosti na milované bytosti tím, že rozšíří svou lásku k ostatním lidem tak, aby je milovali obdobně jako milovanou bytost a otevřeli tím naplno svoji srdeční čakru, ji „přivřou“ ze strachu z utrpení, protože si myslí, že příčinou jejich utrpení je to, že milují příliš. Nechápou, že příčinou jejich utrpení není přemíra lásky, ale její nedostatek, protože v jejich případě se nejedná o lásku, ale o závislost. Závislost na protihodnotě, kterou očekávají, že dostanou za svoji předávanou energii „lásky“. Ty emoce, které pak u nich vznikají na základě neuspokojení tohoto očekávání, mají za utrpení, které je následkem jejich přílišné lásky. Nechápou, že láska je stav duše a ne vztah k nějaké bytosti a příčinou jejich utrpení je egoismus a nedostatek lásky.

 

   Při pozorném rozhlédnutí se po svém okolí a podrobnějším průzkumu bytostí v našem okolí z pohledu výše uvedeného, si uvědomíme, jak velké procento lidí má zablokovanou srdeční čakru, nedostatečné sebevědomí a nedostatečnou pokoru. Pak možná pochopíme příčinu problémů mnoha lidí v jejich osobním životě.

 

   U lidí, u kterých vidíme, že až nepřiměřeně milují své děti, rodiče nebo partnery a nemají již zdaleka tak dobrý vztah k dalším lidem ze svého okolí, je předpoklad, že se nejedná o lidi, jejichž stavem duše je láska. Je obtížné vysvětlit lidem, kteří takto velice milují pouze své blízké, že mají zablokovanou srdeční čakru.   

 

 

 

Sebevědomí a pokora

 

   Vztah sebevědomí a pokory je pojímán většinou nepřesně jako vztah nepřímé úměrnosti. To plyne už ze samotného faktu, že oba pojmy, jak sebedůvěra, tak i pokora jsou často používány s pejorativním zabarvením. Dle mého názoru sebevědomí a pokora nejsou ve stavu nepřímé úměrnosti. Se vzrůstající pokorou může vzrůstat i sebevědomí a se vzrůstajícím sebevědomím může vzrůstat i pokora. 

 

   Základním předpokladem pro porozumění těmto pojmům a jejich vzájemného vztahu je uvědomění si toho, že pokora i sebevědomí jsou stavem duše (vědomí, mysli) a ne vztahem k někomu či něčemu.

 

  Sebevědomí je vědomí sebe, tedy vědomí toho, kdo jsem, co všechno je součástí "já" a dále jaké jsou moje schopnosti a možnosti. Sebevědomím není slepá víra ve schopnosti, které nemám.

   Na druhé straně pokora je vědomím všeho toho, co není "já", vědomí všeho, co není mojí součástí. Nejedná se o pokoru před něčím nebo někým, ale o stav duše. Zajímavé je, že o pýše, o které se dá říct, že je opakem pokory, nikdo nepřemýšlí tak, že by nebyla stavem mysli. Nikoho nenapadne, že pýcha by byla vztah k někomu (možná snad s výjimkou vztahu k sobě) nebo něčemu. 

   Pokora je vědomí toho, že jsem součástí daleko většího celku, který mě nekonečně přesahuje a tato víra posiluje i mé sebevědomí - víru v sebe. Proto věřím ve vlastní síly, protože jsou takto stvořeny světovou myslí, protože moje mysl je součástí světové mysli a jako taková se podílí na procesu stváření světa.

   Posílením pokory, víry v to, že jsem součástí jednoho ohromného vědomí, posiluji i své sebevědomí, protože věřím (vím), že jsem součástí všeho. Je nesprávné zaměňovat pokoru s oddaností nebo poddaností, a to ani ve vztahu k bohu. Bůh nepotřebuje a ani nevyžaduje žádné poddané či oddané, protože bůh nepotřebuje vůbec nic.

   Rozhodně nelze za pokoru považovat strach z potencionálního utrpení (trestu) jako následku svých nesprávných skutků, ať už je tento následek v rukou božích či světské spravedlnosti.      

 

   Sebevědomí a pokora jsou vědomí si sebe jako části celku, přičemž sebevědomí klade důraz na to, že jsem část a pokora na to, že celku. Sebevědomí není o tom, co umím a čeho jsem schopen, ale o vztahu k tomu, co umím a jsem schopen. Jsou lidé, kteří toho umí daleko více a mají daleko větší schopnosti, a přesto jsou nesebevědomí a naopak lidé, kteří toho umí málo a jsou "sebevědomí". 

   Sebevědomí a pokora je vztah jako jin a jang a jejich harmonie a zvládnutí se projevují v základních vztazích k ostatním bytostem.

 

   Z pohledu vztahů k ostatním bytostem má psychika lidské bytosti dvě protikladné ale vzájemně se doplňující složky

1 - složka vládnutí, ovládání - mužská složka (jang)

2 - složka sloužení - ženská složka (jin9)

Jejich vzájemná kombinace vytváří 4 varianty

  1. Ovládám, abych ovládal – nedostatek sebevědomí a pokory s důrazem na sebevědomí
  2. Ovládám, abych sloužil – dostatek sebevědomí i pokory s důrazem na sebevědomí
  3. Sloužím, abych ovládal – nedostatek sebevědomí a pokory s důrazem na pokoru
  4. Sloužím, abych sloužil – dostatek sebevědomí i pokory s důrazem na pokoru

Ovládat a sloužit se dá i činností i nečinností. K harmonickému životu by měly být obě složky dostatečně silné a vyvážené.

 

   Ovládám, abych sloužil – musím být sebevědomý, abych mohl ovládat, a musím být pokorný, abych přitom dokázal sloužit. Typický příkladem je výchova, kde v zájmu bezpečí a zdraví (dětí či zvířat) musím ovládat, abych mohl kvalitně sloužit. Pro výchovu však je i typický příklad mnoha rodičů a zejména matek, kdy slouží, aby mohly ovládat (nedoporučuji jim to sdělit, je reálný předpoklad, že se smrtelně urazí). 

 

   Sloužit se dá i předáváním poznání (Kristus, Buddha apod.) a je k tomu zapotřebí hodně sebevědomí a pokory.

   Ovládat se dá i předáváním poznání (příklad mnoha rodičů a učitelů), kdy sebevědomí a pokora zcela nebo zčásti chybí. Předávání toho "správného poznání“ je jeden ze základních pilířů systému ovládání společnosti.

 

   Cesta k získání sebevědomí a pokory je cesta poznání a lásky. Poznání sebe sama do hloubi své „duše“. Poznání zbavené jakýchkoliv manipulujících ideologií a ismů (což je v prostředí běžné společnosti velmi těžké), které je silně ovlivněno napojením na vyšší duchovní sféry. V této době je takovéto poznání značně potřebné, protože současná situace bude vyžadovat lidi velmi sebevědomé a pokorné.

 

 

 

Atlantida a harmonie energií jang a jin

 

   Není nic nového na myšlence, že situace v době konce Atlantidy má mnoho společného se situací dnešní. Přesto se pokusím nastínit možná nové paralely těchto dvou významných předělů v historii lidstva. Předpoklad, že dnešní doba je významným předělem v historii lidstva, je velmi reálný. Velká většina těch, kteří se touto otázkou pozorně zabývají (a tím nemyslím pouze badatele), nepochybuje o tom, že dojde k významným změnám. Otázkou zůstává, zda pozitivním či negativním, i když co se rozumí tím pozitivním a co tím negativním, se samozřejmě dle úhlu pohledu liší.  

   Mnoho badatelů zabývajících se tímto tématem soudí a já se k tomu rovněž přikláním, že v současné době je inkarnováno mnoho duší, které byly inkarnovány v dobách z konce Atlantidy, čímž nemíním pouze časový rámec jejího katastrofického zániku, ale i události a jevy, které tomu předcházely a k tomuto zániku vedly. Důvod proč se tyto duše inkarnovaly v této době, spočívá i v tom, že si chtějí a možná pro svůj vývoj potřebují zopakovat určitou situaci s tím, že pro velmi podobnou situaci naleznou pro sebe, ale tím i pro společnost jiné řešení.

   Rád bych upozornil na jeden aspekt, který badateli možná není v souvislosti s Atlantidou a věkem po ní následujícím tak zdůrazňován a dle mého názoru má velký význam pro současnou společnost a její nepříliš ideální stav.

 

   Takřka ve všech tzv. duchovních teoriích a filozofiích je kladen velký důraz na harmonii a vyváženost všech energií a zejména energií, pro které jsou všeobecně používány názvy jang a jin a jsou charakterizovány jako mužská a ženská energie. Dosažení určité míry harmonie těchto základních principů je důležité pro funkčnost všech systémů od buňky, přes člověka, rodinu, společnost, planetu, hvězdnou soustavu, galaxii či vesmír. Pokud jedna energie v systému příliš převažuje, je řádná funkce systému ohrožena a samoregulující mechanismy organismu (ať buňky či vesmíru) směřují k obnovení rovnováhy.

 

   Existence Atlantidy se rozkládá do rozsáhlé časové epochy a po dlouhou dobu její existence byla harmonie energií jin a jang ve společnosti, ale i v prostoru Země udržována i přes občasné výkyvy, kterým se však neubrání žádný ani sebedokonalejší systém už z toho prostého důvodu, že při dosažení absolutní harmonie a vyváženosti utichá veškerý pohyb a vývoj.

   Zjednodušeně řečeno byly síly ve společnosti rozloženy tak, že muži, u nichž převládá jangový charakter energií měli na starosti (a měli k tomu příslušné pravomoci) světské věci a ženy (rovněž včetně příslušných pravomocí) věci duchovní. Pojem pravomocí zřejmě nelze chápat pouze tak, jako jim rozumíme dnes, tedy většinou taxativně (vyčerpávajícím způsobem) vymezených nějakým zákonem (státním či církevním). 

   Tak, jak je i v této době všeobecně rozšířeným zvykem, jsou v každé větší společnosti a téměř na všech stupních hierarchie většinou dlouhodobě a oficiálně dvě nejvýznamnější funkce. Těmito funkcemi jsou náčelník (král, kníže, prezident, předseda vlády, velitel apod.) a duchovní (šaman, medicinman, kněz, papež apod.). Co je charakteristické pro současnou společnost s převažujícím jangovým charakterem je to, že obě tyto nejdůležitější funkce ve společnosti zastávají v převážné míře muži. Myslím, že není žádný důvod předpokládat, že by tomu bylo jinak i v tajných společnostech a u globálních elit.

 

   V Atlantidě po dlouhou dobu její existence byli vládci muži a kněžky ženy s tím, že jejich vzájemné pravomoci byly vyváženy a vzájemně respektovány. Dokonce i v samotném závěru bylo toto byť již jen formálně dodržováno. Je vždy obtížné přesně rozlišit, co byla příčina a co následek, ale zřejmě toto rozdělení mělo vliv na dlouhodobé udržení harmonie mužské a ženské energie jak ve společnosti, tak i na Zemi.

 

   Porušením této harmonie (a je možno spekulovat o tom, které všechny vlivy zemské, mimozemské či nadpozemské na tom měly zásluhu) pak došlo k negativnímu vývoji společnosti v Atlantidě a v důsledku toho víceméně na celé Zemi. I díky této disharmonii energie jin a jang došlo ke konci Atlantidy k rozevírání nůžek mezi magií (působením mysli měněná realita) a etikou a morálkou jejího použití.

   V současné době dochází k témuž, pouze slovo magie je možno nahradit slovem technologie a jak již řekl známý spisovatel sci-fi Arthur Clark, vyspělá technologie je pro méně pokročilé civilizace nerozeznatelná od magie.

 

   Celé následující období pak mužský prvek ovládl kompletní informační pole a tím i moc nad světskou i duchovní stránkou společnosti. Toto zcela evidentní potlačení ženského prvku je charakteristické takřka pro všechny společnosti, národy, rasy a náboženství. Jedině snad s výjimkou bájných Amazonek a řeckých kněžek zaujali muži od dob Atlantidy pozice i v oblastech, které v dlouhých dobách historie Země a nejen Země byly přirozeně (ne mocensky) vyhrazeny ženám.           

   Pokud by někdo chtěl poukázat na to, že se dnes situace mění a argumentovat ženami jako Thatcherová, Merkelová, Clintonová apod., tak se jedná o zjevné neporozumění problému. V dnešní době se prosazují a jsou ve společnosti prosazovány ženy jangového charakteru do jangových funkcí a profesí, čímž samozřejmě k žádnému vyvažování obou základních energií nedochází. I mnohé ženy v sobě dnes ženský prvek vědomě potlačují, aby se v současné společnosti mohly prosadit.

 

   V dnešním tzv. demokratickém systému se žena s převažující jinovou energií nemůže nikdy prosadit ani v komunální natož vrcholové politice, ani jako manažerka firmy. Nebo snad někdo zná ženu, která se prosadila ve veřejném životě svou duchovností či láskyplností?

   A když se přesuneme do oblasti víry a náboženství, tedy do sféry jinové energie, kde v dávných dobách dominovaly ženy, tak je situace ještě výraznější. Takřka všechny funkce (s výjimkou některých křesťanských církví) papežů, patriarchů, biskupů, kardinálů, kněží, imámů, rabínů, dalajlámů, lámů, ale i šamanů a medicinmanů zastávají jen muži. Výsledkem je situace, kde církve jsou organizace, jejichž tu více tu méně skrytým cílem je boj o moc a dějiny lidstva jsou dějinami válek a krveprolití.  

   Absence ženské energie a lásky je zde zcela evidentní. Jak absurdní je v této souvislosti představa: „ Láskyplná žena synovi zbraň žehná, aby vyřešil své zmatky vraždou syna jiné matky“.  

 

   Ženy mají v současné době blíže k „pravdě“ (popisu skutečnosti shodnému se skutečností) než muži z jednoho prostého důvodu. Muži obecně vnímají skutečnost více levou hemisférou, zjednodušeně řečeno rozumem, zatímco ženy obecně vnímají skutečnost spíše pravou hemisférou, zjednodušeně řečeno intuicí. Informace, které zpracováváme rozumem, jsou nám většinou zprostředkovávány někým jiným, a tak pravděpodobnost, že tyto informace jsou deformované a manipulované ať už záměrně či nechtěně je poměrně velká. Na druhé straně u informací, které se k nám dostávají intuicí je pravděpodobnost deformací a manipulací podstatně menší.  

   Rovněž princip jednoty (s Bohem, se zdrojem, se vším a všemi) v určitém protikladu s principem duality je více vlastní ženám, protože většina coby matka zažila jednotu se svým dítětem.

 

   K boji na potlačení ženské duchovnosti byly použity všechny prostředky. Je známo, co církev provedla s rolí Máří Magdalény i jak bylo nakládáno s ženami, které byly obdařeny schopnostmi pracovat s ženskou energií a byly označovány za čarodějnice.

   Při jisté míře zjednodušení se dá říct, že žena matka je tak jediná uznávaná jinová role ženy ve společnosti. Takže jedině bohorodičky se dostaly na místa jinak vyhrazené mužům.

   V podstatě všechny velké církve a velká náboženství omezovaly ženský princip a princip bohyně potlačovaly na minimum. Bůh všech velkých náboženských systémů je rodu mužského.   

   I pohádky jsou často obrazem této dlouhodobé manipulace a deformace a většinou z čarodějnic udělaly ošklivé a zlé bytosti.     

 

   Kniha Babička je dílo, které oslavuje ženský princip na rozdíl od dnešní doby, kdy jsou oslavovány typy žen jako političky, nebo sportovkyně, herečky a modelky. Mezi námi žijí ženy, které jsou všemi milovány, takové prototypy babiček od Němcové. Ty se však nikdy neprosadí. Toto vše je manipulováno tímto směrem záměrně, protože kdyby nám vládly takovéto babičky, nikdy by nemohlo lidstvo stále válčit. Nikdy by svět nebyl uspořádán tak nemilosrdně a nelidsky. A nikdy by nebyly děti vychovávány a vzdělávány tak jak jsou.

   Tak, jak u nás funguje společenský systém, tak se nikdy nemůže dostat moudrá žena k tomu, aby měla vliv na chod dění. Dokonce i v rodinách se role moudrých babiček často omezuje pouze na službu ostatním členům rodiny a rozdávání lásky, ale málokdy je hlavou rodiny.

 

   Obraz panny Marie i Máří Magdalény byl uměle zdeformován. V myslích prostého lidu se stejně obraz bohyně nepodařilo potlačit. Panna Marie je stále glorifikována a mnoho lidí a zejména žen se k ní modlí a tak je zachováván princip bohyně v povědomí lidí jako ženský princip lásky a intuice ve srovnání s mužským principem síly a rozumu.

 

   Z pohledu principů jin a jang je možné srovnávat i přikázání ve Starém a Novém zákoně. Nejedná se o rozbor jednotlivých přikázání, ale o zcela zásadní věc, která spočívá v tom, že v Novém zákoně jsou přikázání (dle mého názoru „přikázání“ není v tomto případě zcela vhodný výraz) formulována pozitivně: “Miluj Boha a miluj bližního svého jako sebe sama!“. Kristus byl nositel jinové energie, která měla vyrovnat jangovou energii Starého zákona, kde jsou přikázání formulována jednoznačně mocensky a negativně: „Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš atd.!“. Jsou to zcela jednoznačně zákony mužského boha přikazujícího a vlastně spíše zakazujícího, takže správný název by byl „zakázání“.

 

   V této souvislosti částečně mimo rámec tohoto článku považuji za vhodné upozornit na jednu zajímavou skutečnost. Všechny duchovní nauky uvádějí, že mentální afirmace (potvrzení) by měly být pozitivní. Tedy například, chci-li zhubnout, tak nesprávná afirmace je „nebudu tlustý“ a správná je „jsem štíhlý“.

 

   Teoversum tvoří a nehodnotí, proto nezná slůvko ne. Reaguje na obrazy v našich myslích a ne na pojmy a proto slůvko „ne“ jako předponu v našich pojmech nezahrnuje do svého tvoření. Jako zjednodušený a relativně nepřesný příklad si zkuste představit neauto, nečervenou barvu, nečlověka. Vždy po zaznění některého z těchto pojmů se vám vybaví základní pojem bez „ne“ a pak pracně zkusíte logicky zpracovat pojem s „ne“, ale stejně se vám nevybaví konkrétní věc, ale např. všechny barvy, které nejsou červené, nebo vše, co není auto. Desatero je negativně formulováno, což je v rozporu se základními zásadami mentálního ovlivňování reality a zejména sebe pozitivními afirmacemi. Výsledky působení desatera na ty, kterým bylo původně určeno a posléze i na víceméně celé lidstvo a jeho vývoj jsou dostatečně dobře známy a také jsou v souladu s všeobecně známými teoriemi o nevhodnosti negativních afirmací.  

   Je velmi zajímavou otázkou, proč jsou jednotlivá „zakázání“ desatera formulována jako negativní imperativy (příkazy). Ponechám na představivosti čtenáře, kdo a s jakým záměrem je předal Mojžíšovi, ale osobně vylučuji, že by se mohlo jednat o milujícího, všemohoucího a vševědoucího Boha. Dokonce by mě nepřekvapilo, kdyby negativní výsledky působení desatera byly předpokládány a zamýšleny.    

 

   Takže tak, jak v Atlantidě končila rovnováha mužského a ženského principu s tím, co pak následovalo, tak dnes je velká příležitost a nutnost opětovného obnovení této rovnováhy a harmonie a rozhodující úlohu mohou sehrát ženy jako nositelky principu jin a ženské energie lásky a intuice.

 

   Znám ze svého života ženy, jejichž život se opravdu nedá označit jako lehký, ale které přesto celý život byly laskavé, moudré a předávaly ostatním svou lásku, přestože se jejich podmínky pro život nebyly nijak jednoduché. Jak si vysvětlit tento zdánlivý rozpor? Věčná otázka spočívající v tom, co by mělo být dříve: zda je nutné, aby se nejdříve změnily podmínky, do nichž jsme se narodili a v nichž žijeme nebo se nejdříve musíme změnit my a tím se zlepší i tyto podmínky.

   Pokud vyjdeme z reinkarnační teorie, která odpovídá úrovni poznání, v níž se odehrává tato diskuze, tak se dá zjednodušeně vyjádřit, že podmínky našeho současného života jsme si vytvořili tím, jak jsme žili v našich předchozích životech. A zároveň tím, jak žijeme nyní, si vytváříme podmínky pro naše příští životy. Z toho vyplývá to, co se stále snažím znova a znova zdůrazňovat, že neseme za svá jednání, činy i myšlenky plnou odpovědnost.   

 

   Laskavost, soucit, empatie, sounáležitost a láska jsou city a energie, které je možno vyjadřovat a předávat i za podmínek, které nejsou těmto emočním stavům zrovna nakloněny.

Zase se znovu opakuji, že štěstí je stav duše a ne stav reality, která nás obklopuje. Jsem dokonce toho názoru (a znám mnoho lidí, kteří s tím souhlasí), že je tomu právě naopak a stav našeho vědomí výrazně ovlivňuje realitu kolem nás. Láskyplné ženy (samozřejmě i muži), které milují všechny bytosti, jsou téměř vždy i všemi milovány a ctěny. Jsou to právě tyto ženy, které ovlivňují své okolí jinovou energií. Nečekaly a nečekají, až jim pro to muži vytvoří vhodné podmínky, protože takové jsou nezávisle na podmínkách.

 

   Toto rozhodně není myšleno jako obhajoba mužů a snaha jakkoliv snížit jejich odpovědnost za stav lidské společnosti zde na Zemi. Jestliže však jedním z podstatných problémů Země je disharmonie mužské a ženské energie na Zemi, tak se mi zdá logické, že vyrovnání této disharmonie je především v silách nositelů jinové energie, tj. žen.

   To, co považuji za nejdůležitější v první fázi, je uvědomění si této skutečnosti, včetně uvědomění si toho, že jsou ženy – ať už vědomě či nevědomě – ovlivňovány k tomu, aby v sobě ženskou složku a energii víceméně potlačovaly a prosazovaly se mužskou energií. Uvědomme si, jak dalece a téměř všeobecně je v nás neustále vytvářen dojem, že city a emoce jsou překážkou v našem prosazení se v životě a často dokonce i v životě partnerském či rodinném. Jak velmi je rozšířen názor, že ten kdo méně miluje, je méně závislý a tudíž má v partnerském vztahu převahu. Jedná se o zcela zřejmé a možná někdy i záměrné nepochopení toho, co je láska a její záměnu za závislost nebo vztah vlastnictví (míněno vlastnictví partnera). Ten, kdo opravdu miluje, se nebojí, nemá strach z odchodu toho druhého, protože on ví, že toho druhého nevlastní, takže jeho odchodem ho nemůže ztratit.          

 

 

 

Principy tolerance

 

   Vytvořil jsem si pracovní hypotézu, že ve známých dějinách lidstva byly společenské systémy založeny vždy na jednom základním principu. Dlouhou dobu se jednalo o princip dominance a v posledních stoletích o princip konkurence. Nyní máme jedinou šanci postoupit (a možná i přežít), a to pokud naše společnost bude založena na principu kooperace.

 

   Po úspěšném zvládnutí principu kooperace by mohl následovat princip tolerance. Pokud má být princip kooperace úspěšně přijat většinou společnosti, zdá se určitá míra tolerance naprosto nezbytná už nyní. Proto se v následujícím textu pokusím uvést svůj pohled na základní principy tolerance. Přijmutí principu tolerance je nutným krokem na cestě k lásce jako stavu duše (mysli, vědomí).  

 

   Tolerance k názorům druhých pravděpodobně není tou nejsilnější stránkou většiny obyvatel Země a to téměř bez ohledu na názorovou oblast. Z čeho tato netolerantnost pramení a jaké jsou její obecné příčiny včetně některých důsledků na naše vzájemné vztahy, je předmětem tohoto textu. Pokusil jsem se o pohled z těch nejširších hledisek, a pokud by výsledkem bylo alespoň zastavení a zapřemýšlení o vlastních postojích k názorům druhým s možnou korekcí dosavadních přístupů, byl by účel textu splněn. Jako první učební látka při výuce tolerance k názorům druhých může sloužit tento text.

 

Tři základní principy tolerance

1. Schopnost uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa (Boha, Universa) než my, a proto mají odlišný názor.

2. Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi.

3. Nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem.

 

1. Schopnost si uvědomit, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa (Boha, Universa) než my, a proto mají odlišný názor.

 

   Při určité míře zjednodušení se dá říct, že vše ve stvořeném světě má energeticko-informační povahu. Každá bytost ve Vesmíru i Teoversu má své zcela specifické a jedinečné vibrace, které tuto bytost odlišují od kterékoliv jiné ve Vesmíru i Teoversu. Člověk se skládá z mnoha buněk a každá tato buňka má svoji specifickou vibraci a souhrn těchto vibrací (kvantitativní i kvalitativní) dává tuto v Teoversu zcela jedinečnou sumu vibrací. Tyto vibrace se pohybují v určitém frekvenčním rozsahu a tento rozsah představuje zároveň i určitý rozsah vnímání všeho co je ne-já této bytosti, tedy ostatního Světa (Teoversa). Toto vnímání není omezeno pouze na našich pět smyslů, ale zahrnuje i mimosmyslové vnímání.

 

   Vnímání je možno z jednoho úhlu pohledu chápat jako určitou rezonanci vibrací vnímajícího subjektu s vibracemi vnímaného objektu (objektu v nejširším slova smyslu neomezeného ani na hmotné objekty ani na 3D realitu). Z těchto dvou předpokladů (vnímající bytosti charakterizované zcela jedinečnými a specifickými vibracemi a procesu vnímání jako rezonance vibrací vnímajícího s vibracemi vnímaného) plyne logický závěr, že každá bytost vnímá okolní realitu (Teoversum) jinak nebo možná přesněji řečeno jinou část Teoversa. To neznamená, že zcela jinou, ale minimálně v něčem odlišnou od kterékoliv jiné bytosti, což je dáno právě odlišností vibrací jednotlivých bytostí.

   Dá se to rovněž vyjádřit tak, že vzhledem k omezenosti našeho vnímání a nekonečné rozmanitosti Boha, vnímá každý pouze určitou omezenou množinu projevů Boha a tato množina se zcela nekryje s množinou projevů Boha žádné jiné bytosti. Proto každý vnímá Boha (Teoversum) alespoň částečně odlišně od ostatních.  Čím je průnik množin dvou bytostí (v tomto případě speciálně zdůrazňuji, že se nemusí jednat pouze o dva lidi, jedna z bytostí může být vyšší či nižší úrovně) větší, tím je jejich vnímání Teoversa shodnější. 

 

   To, že v zásadě máme obecně pocit, že vnímáme většinou zcela shodnou realitu, je do značné míry dáno tím, že charakteristiky našich vibrací se k sobě tu více tu méně blíží. Druhým důvodem je to, že i v případě, kdy vnímáme odlišnou (třeba i minimálně odlišnou) skutečnost, shodli jsme se (většinou nám tato shoda je předávána v dětství) na jejím jednotném pojmenování.

   Asi nejlepší příklad jsou barvy. Nejsme schopni zjistit, jak někdo vidí konkrétní barvu, ale shodli jsme se, že určitý frekvenční rozsah světelného záření budeme nazývat modrou barvu a jiný například zelenou. Zda vidíme opravdu naprosto stejnou barvu, je velmi nepravděpodobné, pro což jsou asi nejlepším příkladem částečně barvoslepí.

 

   Pokud tedy předpokládáme určitou míru pravděpodobnosti výše uvedených premis a z nich vyplývajícího závěru, je zřejmé, že každý člověk vnímá svoji realitu, která je odlišná od reality jiných lidí. Součástí poznání každého člověka (které je rovněž dáno tím, jakou část reality daný člověk vnímá) je i jeho poznání o tom, zda a případně jak přesahuje skutečnost jeho schopnost tuto skutečnost vnímat. Tím je dán i přístup k tomu, co mu sdělují ostatní v rámci jejich vnímání skutečnosti. Přitom je dobré si uvědomovat, že skutečnost přesahuje naši schopnost ji vnímat téměř (ne-li zcela) nekonečně.  

 

   Jedním ze základních principů tolerance je právě schopnost uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa. Bohužel běžně zažitý myšlenkový postup většiny lidí se dá vyjádřit následujícími slovy: „Vidím určitou skutečnost naprosto zřetelně, a pokud ji někdo takto nevidí, tak to může znamenat pouze jediné, že vidí špatně.“ Toto je hodně ovlivněno naším zaujetím hmotou a našimi smysly.

   Na druhou stranu základní náboženské rozdílnosti jsou poměrně dost ovlivněny transcendentálními zážitky či vjemy (pomíjím pro tyto účely tzv. konspirační teorie vzniku jednotlivých náboženství). Myslím, že není nutné příliš zdůrazňovat, kam důsledky netolerance v této náboženské oblasti v dějinách lidstva vedly a kam stále vedou.

 

   Rozdíly dvou entit (může se jednat o jednotlivé bytosti i o skupiny bytostí) ve vnímání určité části Teoversa spočívají velmi často kromě vnímání rozdílné skutečnosti i v tom, že jedna z entit vnímá větší část Teoversa. Pak se dá u této entity předpokládat schopnost větší tolerance k druhé straně, protože entita s širším vnímáním většinou vnímá i podstatnou část Teoversa té druhé entity, tj. vidí i její pravdu.  

   Součástí tohoto principu je schopnost chápat své vnímání reality jako vnímání z určité úrovně, nad kterou nepochybně existují úrovně další a vyšší.  Tento princip nám brání odmítat jakýkoliv odlišný názor jako nepravdivý bez připuštění možnosti vlastního omylu. S nepochopením tohoto principu se pojí často i tvrzení, že pouze jedna cesta je vhodná a ještě ke všemu vhodná pro každého.  

 

2. Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi.

 

   Dalším ze základních principů tolerance je hodnocení názorů a výsledků vnímání druhých. Nepochybně i v tomto případě je důležité, jak dalece je hodnotitel ovlivněn výše uvedeným principem, tj. jeho schopností uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa.

 

   Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi. Tato schopnost nebývá pokaždé v přímé úměrnosti se schopností první. Vždy je možné přijímat jiné vnímání Teoversa jako pro nás novou informaci, která vzhledem ke své novosti je pro nás přínosem, i když tuto informaci nebo informace nemusíme zahrnout do své mozaiky poznání, která tvoří pro nás „pravdivý“ popis skutečnosti. 

   Aby nedošlo k naprostému nepochopení, tak uvedení názoru odlišného, odkrytí nepřesností či logických nedostatků není hodnocením.

   Jako velmi časté a poměrně výrazné porušení tohoto principu je hodnocení autora názoru, které často s vlastním názorem nemá vůbec nic společného.  

 

   Odlišná situace nastává, pokud jsme přesvědčeni o záměrném uvádění nepravdivých popisů skutečnosti, zejména když informace vnímáme jako pokus o úmyslnou manipulaci. V takovém případě se nejedná o to, že druhá strana vnímá stejnou část Teoversa, ale snaží se nás manipulovat úmyslně popisem skutečnosti, který je odlišný od vnímané skutečnosti. Odkrytí manipulace není netolerantností, ale je vždy nutno mít na zřeteli, že se můžeme mýlit v tomto hodnocení, a proto obezřetnost je na místě.      

 

3. Nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem. 

   Dalším principem tolerance je nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem. Mnoho lidí předkládající své názory druhým se neubrání (pomíjím pro účely tohoto textu ty, jejichž primárním cílem je motivovat druhé k přejímání předkládaných názorů, jako jsou například všechny marketingové praktiky mnoha subjektů včetně církví) tomu, aby nějakým způsobem přikládala ke svým názorům i motivaci k přijetí těchto názorů. Například: “Když se budete řídit mým názorem, budete bohatí, zdraví, přitažliví, silní, osvícení apod.“

 

   Dle mého názoru nejhorší je motivace strachem. Například: „Když budete kouřit, dostanete rakovinu a umřete, když budete jíst sýry a pít mléko nemůžete být zdraví, když nebudete dodržovat desatero, přijdete do pekla, pokud nebudete mít víru ve správného boha, nemůžete se dostat do nebe, nepůjdete-li námi uvedenu duchovní cestou, nemůžete postoupit (vzestoupit) apod.“

   Kromě toho, že dlouhodobá motivace strachem se v dějinách lidstva jednoznačně ukázala jako neúčinná (viz uváděné desatero), jedná se o negativní programování (nocebo efekt) s možnými negativními účinky jak na strašeného, tak i na možné karmické zatížení strašícího.   

   Dlouhodobá motivace strachem není vhodný prostředek z hlediska vlastní karmy a rovněž z toho pohledu, že nepřináší uspokojivé výsledky (opět zdůrazňuji, že za předpokladu, že primárním cílem není vzbudit strach a negativně programovat). Důvodem k motivaci ostatních bytostí strachem bývá naše touha či snaha manipulovat ostatními, což je opět u nás motivováno strachem. Strachem z toho, že budeme manipulováni, strachem z toho, že budoucnost nebude v souladu s našimi představami budoucnosti.

 

   Motivace strachem, pokud je jí nutno použít, může být pouze krátkodobá a pouze v zájmu života či zdraví bytosti, vůči nimž tuto motivaci používáme (malé děti, domácí zvířata). Mírným prohřeškem je výjimečně použitá motivace typu: „Nech toho nebo tě plácnu“.. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout na motivaci našeho třídního učitele na účast v prvomájovém průvodu: Účast v průvodu je dobrovolná, ale kdo nepřijde, ať si přičte následky sám.“ Nutno podotknout, že se jednalo o rozumného člověka a nikdy žádné následky nebyly.

 

   Když se soustředíme na tři základní monoteistická náboženství, tak s výjimkou některých částí Nového zákona se jedná hlavně o motivace strachem, a proto také nikdy nefungovaly ku prospěchu lidstva.  Zjednodušeně se tyto motivace dají vyjádřit následovně: „Kdo se nebude řídit naším názorem, nepřijde do nebe, nebo (v horší variantě) přijde do pekla.“

   Nejhorší a bohužel možno říct i jedna z nejúčinnějších, pokud ne nejúčinnější vůbec, vždy byla a stále je motivace strachem věčného zatracení a strachem z nicoty.  

 

   A tak, jak bychom neměli motivovat jiné strachem k přijetí našich názorů, tak bychom se ani my neměli nechat motivovat strachem k přijetí názorů jiných. Původní rčení stvořitele bylo mírně překrouceno na „Milujte se a množte se“, ale stvořitel nám vzkázal a stále vzkazuje: „Milujte a tvořte“ (množení je podmnožina tvoření). 

   A tak jen připomínám vzkaz stvořitele a trochu ho rozvádím: „S láskou tvořte a tvořte lásku!“

 

 

 

Klikaté cesty duchovního rozvoje

 

   Je zajímavé, jak mnoho lidí si myslí, že potřebují přípravu v duchovním světě, aby pak obstáli ve světě materiálním.  Ale ono je tomu (a nejsou to zdaleka jen moje slova a zkušenosti) právě naopak. Představa, že někdo zvládne duchovní vývoj a přitom nezvládá běžný život, je zrovna tak mylná jako rozšířená. Mnoho lidí problémy v osobním životě přivedly k úniku do světa „duchovního“ a mnozí se nechali nachytat marketingovými pracovníky duchovního byznysu.

   Velmi časté jsou rovněž zkušenosti těch, kteří se vzdálili od světského života někam do ústraní nějakého „ašramu“. Tam se jim vše dařilo skvěle, přijeli nadšeně domů a po měsíci byli se světským životem úplně ve stejných kolejích jako před ašramem. I moje osobní zkušenost, i když jen s týdenními semináři, je obdobná. První týden po semináři skvělé, druhý týden dobré a další stejné jako dříve. Tím nechci naznačit, že tyto akce nemají smysl, ale jen a pouze to, že bez další vlastní práce nejsou postačující. 

 

   Pokusím se to vysvětlit na podobenství. Chcete-li hrát hokej, musíte se naučit nejdříve bruslit. Hokejku můžete ovládat jako Jágr, ale když neumíte bruslit, tak vám to v ledním hokeji není nic platné.

    Pevná vůle v nějaké ze svých forem, bez které se toho většinou v životě nedá tolik dosáhnout, se nedá cvičit v prostředí, kde nejsou pokušení.

 

   Ke změně života je nejdůležitější to první a základní – a to je rozhodnutí. Učinit rozhodnutí o tom, co chci a pak v sobě hledat překážky i možnosti pro dosažení tohoto cíle. Zdůrazňuji  hledat v sobě a ne v okolním světě. Bohužel mnoho lidí čeká na to, až se vytvoří vhodné podmínky v jejich okolí.

   Člověk nemá v životě nikdy dost síly, protože s jeho rostoucí silou roste i „protivník“. Pod pojmem protivník není myšlena fyzická osoba nebo osoby, ale spíše úkol. Moje oblíbené přirovnání ze světa sportu – čím jsem silnější a skáču výše, tím výše je mi zvedána laťka pro příští skok.

 

   Obávám se, že někdy je práce na duchovním vývoji částečně redukována na meditace, duchovní vzdělávání a podobnou činnost, a běžný život jako by s tím nijak zvlášť nesouvisel. To je však velký omyl. Je mnoho lidí, kteří ani nevědí, že nějaké duchovno existuje, a přitom jejich duchovní rozvoj je velmi rychlý.

   Jestliže se definuje duchovní vývoj jako práce na zvyšování frekvence vibrací, tak všechny činnosti (což jsou i myšlenky) směřující ke zvýšení (zjemnění) vibrací, jsou činnosti podporující duchovní rozvoj a je jasné, že se nejedná pouze o meditace, četbu a školení.  

   V našem běžném životě je mnoho činností a našich emočních vztahů k těmto činnostem (ne-li všechny), které nějakým způsobem ovlivňují frekvenci našich vibrací. Některé činnosti kladně a některé záporně, takže se naopak podílejí na snížení frekvence vibrací. A obávám se, že to je právě věc, která je mnoha hledajícími podceňována a někdy hodně zanedbávána. Nebývá zcela pochopeno, že práce na duchovním rozvoji je více o celodenní koncentraci na to, co dělám a na co a jak myslím, než o večerní meditaci. Při hlubším zamyšlení je to zcela logické. Jak naší představě o osvíceném člověku odpovídá člověk, který mluví sprostě, chová se hrubě a denně se opíjí? Asi moc ne, že? Každý se však chlácholí, že zrovna v jeho vlastní cestě to tak úplně není.

 

   Rovněž si myslím, že je důležité vědět, že život, naše životní situace a náš emoční vztah k těmto situacím probíhá ne lineárně, ale zjednodušeně by se dalo říct jako určitá sinusoida, při které se náš emoční stav na vrcholu sinusoidy nad pomyslnou časovou osou (horizontální osou, která vyjadřuje časovou souřadnici) dá nazvat  euforií (vertikální osa vyjadřuje míru euforie či dysforie) a naopak, pokud je náš emoční stav na spodním vrcholu sinusoidy pod pomyslnou časovou osou, tak je možno jej nazvat dysforií (depresí).

   Pokud delší dobu sledujeme svůj život, tak je možno si všimnout cykličnosti těchto stavů, a to jak výkyvů drobných, tak i výkyvů velkých. Dalo by se to vyjádřit i tak, že hlavní sinusoida není tvořena relativně pravidelnou křivkou, ale opět určitou sinusoidou, což je znázorněno na obrázku. Nepravidelnost jednotlivých křivek vyjadřuje nepravidelnost sinusoidy našich nálad v běžném životě.

 

   Za velmi důležitý považuji rovněž náš emoční přístup k naší pozici na pomyslné sinusoidě života. Mnoho lidí dělá zásadní chybu v tom, že když se pohybují v těch dolních patrech svého emočního stavu, tak mají tendenci zevšeobecňovat za prvé v tom smyslu, že je všechno špatně (pokud možno celý svět) a za druhé v tom smyslu, že už to nikdy lepší nebude a jejich emoční stav blížící se depresi či nesoucí již označení deprese bude setrvalý. A to přesto, že již mnohokráte ve svém životě zažili, že po tzv. depresivním období přišlo zase tzv. období euforie. Jsou lidé, kteří dokážou touto změnou projít několikrát za den, a přesto se v okamžiku tzv. deprese stávají „celoživotními“ pesimisty.

 

   Práce na sobě je hodně o kontrole sebe sama a svých myšlenek. Při dostatečné koncentraci pozornosti je možno si uvědomit, co se děje a říct si: „Pozor, jsem na spodní úvrati své sinusoidy.“ a vyvodit z toho i příslušné závěry. Doporučuji hlavně se soustředit na dvě myšlenky. Za prvé na myšlenku, že když jsem na dně, tak cesta vede jen vzhůru a bude zase lépe, což už samo o sobě může náš emoční stav zlepšit. Za druhé, což považuji za neméně podstatné, koncentrovat se plně na to, abych tuto svoji špatnou emoční situaci co nejméně a pokud možno vůbec nepřenášel na druhé bytosti, což se děje takřka vždy odčerpáváním jejich energie pro doplnění chybějící energie vlastní.

   Při dlouhodobější práci s koncentrací na tyto dvě myšlenky je velmi pravděpodobné, pokud se nejedná o patologické depresivní stavy (ale možná i v těchto případech), že spodní úvratě našich emočních stavů nebudou dosahovat takových hloubek jako dříve.

 

   Cílem duchovního vývoje však by nemělo být pouze zmírňování negativních emočních stavů. Proto – převedeno do určitého geometrického vyjádření – by se měl průběh našich životních situací a emočních vztahů k těmto situacím podobat spíše spirále sestávající ze spirály sestávající ze spirály než sinusoidě sestávající ze sinusoidy. 

   Bohužel (a podílejí se na tom dlouhodobé mediální manipulace) se většina lidí k práci na sobě dostává právě skrze nemoci či jiné nepříznivé situace, které je „donutí“ (někoho ani to ne) k zamyšlení nad nemocemi či jinými nepříznivými situacemi, jejich příčinami, nad životem a nad sebou. Tito lidé pak začnou hledat jiné cesty a formy svého soužití se sebou samými.

   Přitom je nutno nezapomínat na to, že tyto nemoci a nepříznivé životní situace si tvoříme sami (možná přesněji naše duše za vedení overega) právě proto, aby nás to přivedlo k probouzení. Pokud někdo pochopí tato upozornění osudu již v mladém věku a začne na sobě pracovat, je to opravdu vynikající a pro něj velmi nadějné. Jen se musí (ostatně jako všichni bez ohledu na věk) vypořádat s nástrahami, které na této cestě pro většinu lidí bezesporu leží. Je však nemálo lidí, kteří stále nechápou a „osud“ pak musí někdy patřičně přitvrdit.

   Ideální je dát se na cestu bez tlaku životních situací, z touhy po poznání, po osobním rozvoji, protože je možné si do určité míry ušetřit nejen utrpení, ale i čas, který se ztrácí při řešení životních situací či nemocí, které by nenastaly, kdybychom se vydali na cestu dříve než až po „výstrahách osudu“.

 

   Pokud je v životě něco, co za to stojí, tak je k tomu zapotřebí práce. Bez práce není nic, co by za to stálo, protože to, co za to stojí, je právě ta práce.

   Nezapomínejme ale, že práce může být zábavou a hrou. Není nutné si představovat jen nezábavnou dřinu.   

   Na problémech cizích lidí se učíme daleko méně bolestně, ale zároveň s daleko menší účinností.

 

   Po vydání se na cestu je dalším, a to neméně důležitým bodem výběr cesty. Není jediná správná cesta a už vůbec ne jediná správná cesta pro kohokoliv. Každá bytost je zcela specifická entita lišící se od druhých, a proto je pro každého vhodné a vyhovující něco jiného. Důležitou roli samozřejmě hraje to, jakou práci jsme na svém osobním rozvoji vykonali v tzv. minulých životech. Něčí postup v tomto životě se může jevit velmi snadný a rychlý, ale může to pramenit (a většinou pramení) z toho, co si dotyčný odpracoval již dříve. Z tohoto důvodu ani žádnou obecnou radu neuvádím, protože cest je tolik, kolik je lidí. Mohu pouze uvést, na co si je podle mého mínění nutno dát pozor.

 

   Jednu základní věc jsem již uvedl výše. Není dobré (a snad ani možné) dělat jakousi dělící hranici mezi běžným životem a duchovnem, protože tato hranice neexistuje.

 

   Další z věcí, které považuji za základní a s předcházejícím bodem úzce související, je nebezpečí, že dojde k záměně prostředku za cíl. Cílem přestane být duchovní vývoj a stanou se jím prostředky napomáhající k duchovnímu rozvoji.

   Pro část z těchto jevů, která nepokrývá celou množinu cest, se používá název duchovní turistika, kdy se hledající koncentruje na absolvování co největšího množství různých a někdy i hrůzných kurzů, seminářů a přednášek a zcela pak zapomene, že základní práce, kterou musí vykonat, se nemůže odehrát jinde než v jeho nitru. Kvůli koncentraci na všechny možné akce mu již nezbude čas ani síly na vlastní práci se sebou samým.

 

   Mnoho lidí si vytváří drogovou závislost na duchovní cestě a jakákoliv závislost je překážkou duchovního rozvoje.

   Tato informace v žádném případě nemá vést k závěru, že všechny citované akce jsou nesmyslné. Naopak – některé semináře, přednášky, případně literatura jsou vynikající a spoustě lidí, mezi které se řadím, neuvěřitelně pomohly. Nemohou však nikdy nahradit vlastní práci. 

   V neposlední řadě je nutné si neustále uvědomovat, že se při práci na duchovním rozvoji jedná o běh na dlouhou trať a čím jsme k ní přistoupili později a čím byly „rány osudu“, které nás na cestu přivedly tvrdší, tím delší cestu je také nutno předpokládat.

   Na druhé straně jsem osobně přesvědčen, že v současné době jsou pro tuto práci zcela mimořádné podmínky a je možno dosáhnout výsledků v dobách neuvěřitelně krátkých ve srovnání s dobou nejen před 50 ale i 20 lety.      

 

 

 

 

Tři základní druhy cest duchovního rozvoje

 

   Pro průběh vývoje situace na Zemi je a bude důležitý stav vědomí každého z nás i vědomí lidstva jako celku. Velmi zjednodušeně by se to dalo vyjádřit tak, že důležité bude vědomí rozhodující části lidstva. Proto práci na zvyšování frekvence vibrací věnuji tolik prostoru a i tento text  je s tímto tématem spjat.

     

   Pro názornost se snažím některé myšlenky předkládat ve zjednodušujících schématech. Je nutno takto k nim přistupovat a není možno určité strukturované členění a případně jejich hierarchické uspořádání brát jako nějaké dogma, protože hranice mezi jednotlivými kategoriemi bývají velmi mlhavé a často dochází k prolínání jejich jednotlivých obsahů a jejich vzájemnému ovlivňování. Proto není vhodné je vnímat například jako protiklady.

 

   Popisů toho, co to je duchovno a duchovní cesta, je nepochybně mnoho a bylo by problematické říkat o některém z nich, že je pravdivý či správný, ale přeci jen je nutno, pokud chceme nějaký pojem používat, uvést alespoň přibližnou definici.

   Mně osobně se zdá nejpoužitelnější ta, která říká, že duchovní cesta (duchovní vývoj) je cesta směřující ke zvyšování frekvence vibrací vědomí. Zdá se mi, že tato definice postihuje širokou škálu případů a možná, že i případy všechny. 

 

   Pro názornost je možné si představit kopec, na který vede několik cest. Ten kopec však nestoupá rovnoměrně, ale stupňovitě, což znázorňuje i určité stupně dosaženého vývoje. Tyto stupně představují jakési mezníky, kdy obrazně řečeno dochází k proměně stále se navyšující kvantity v novou kvalitu – vyšší duchovní úroveň. Je to velmi obdobné tomu, co známe z běžného života a říká se tomu vývoj ve skocích.

   Dobře je možné to pozorovat při výuce a názorným příkladem je třeba plavání. Když sledujete děti, jak se učí plavat, tak vidíte, že dělají stále nové a nové pokroky, ale stále se tomu nedá říkat plavání. Pak najednou během velmi krátkého časového úseku – často během dne ­– se to rychle změní a od tohoto dne již dítě umí vždy plavat.

 

   Podobenství se stupňovitým kopcem má kromě vývoje ve skocích ještě jednu zajímavost, která spočívá v tom, že vzhledem k profilu kopce a našemu zornému úhlu nevidíme vrchol a vidíme pouze nejbližší stupeň a to, co je dále, jen tušíme či odhadujeme. Zrovna tak většina těch, kteří něco tuší o duchovním vývoji (a že jich bohužel zase není tolik), přibližně tuší i to, jak by mohla vypadat nejbližší úroveň, ale o tom, co by mohlo být dále (či přesněji řečeno výše), nemají téměř žádné představy a mnozí si dokonce myslí, že to, co vidí, je už skutečný vrchol. Nic není vzdálenější pravdě. To se však většina dozví teprve tehdy, až se na tuto nejbližší „náhorní planinu“ vyšplhají.    

 

   Samostatným tématem by byly představy o tom, jak vypadá či by měla vypadat tato naše nejbližší vyšší úroveň, ke které jednotliví lidé a snad i lidstvo nyní směřuje. Těchto představ nyní koluje na internetu mnoho z různých (a obávám se někdy i hrůzných) zdrojů, včetně účelově manipulujících. Většinou se jedná o channelingové zdroje a autory bývají rozmanité bytosti, od archandělů, přes na nebe vstoupené mistry až po „obyčejné“ mimozemšťany a rozdíly mezi těmito vizemi jsou obrovské. Považuji se za téměř bezbřehého optimistu, ale názor, že tím nejbližším stupněm pro nás je přeměna v jakési supermany, polobohy či bytosti vyšších dimenzí, nesdílím. Tyto vize však nejsou předmětem tohoto textu, protože předmětem tohoto textu je cesta.

 

   Následující obrázek je grafickým vyjádřením výše uvedeného podobenství o „cestě nahoru“.


  Veličina na ose x znázorňuje stoupající frekvenci vibrací (frekvence stoupají z obou stran směrem k ose y) s tím, že při dosažení osy y, což v našem případě znamená dosažení vrcholu „kopce“ je frekvence vibrací nekonečná – stav „božství“.

   Veličina na ose y znázorňuje množství vykonané práce nebo také je možno si pod touto veličinou představovat čas s tím, že v nejvyšším bodě kopce se tato veličina rovněž bude blížit či bude rovna nekonečnu.


   Pro lepší názornost je cesta v následujícím obrázku vyjádřena pouze grafem (cesta = sinusoida).

 

   Z tohoto modelu je možno názorně pochopit to, že po dosažení určité úrovně dochází i při relativně malém množství vykonané práce či v relativně krátké době (malému posunu na ose y) ke skokovému nárůstu frekvence vibrací (velkému posunu na ose x) i to, že z každé úrovně je vidět vždy pouze úroveň nejbližší.   

 

Další obrázek znázorňuje více cest vedoucích k vrcholu.

   Tento obrázek graficky vyjadřuje (i když ve velmi zjednodušené podobě) různost cest vedoucích na vrchol kopce a je z něj názorně patrné, jak se vzrůstající frekvencí vibrací se k sobě cesty přibližují a těsně pod vrcholem zcela splývají. Upozorňuji znovu, že se jedná o silné zjednodušení a o názorný model, protože skutečnost je nepoměrně složitější a rozmanitější, ale to je již mimo možnosti jednoduchého grafického vyjádření.

 

   Ve skutečnosti cesta neplyne po plynulých obloucích, ale tyto zdánlivě plynulé křivky se opět skládají z jakési sinusoidy (podobné sinusoidě hlavní – fraktálové uspořádání) a rovněž není ani zcela přímá, ale také se často klikatí dle „osudu“ každého konkrétního jedince. Ta nepravidelnost mívá za následek, že zvolení jedné cesty může v první fázi znamenat rychlejší postup než při zvolení cesty jiné, což se však zase v dalších fázích vyrovnává následným zpomalením a stále je nutno brát do úvahy nekonečnou rozmanitost jednotlivých cest.   V rámci značného zjednodušení a zjednodušující kategorizace jsem se pokusil zredukovat nekonečně mnoho forem a podob cest na tři základní druhy. Pojmenoval jsem je cesta poznání, cesta lásky a cesta síly. Tyto tři cesty jsou si zcela rovnocenné a nejsou vůči sobě v žádném hierarchickém postavení. Přepokládám, že cesta poznání a cesta lásky nepotřebují žádný zvláštní výklad k tomu, aby víceméně každý pochopil, co je jejich základní náplní, a tak pouze připomenu, že cesta poznání není pouze o knihách, přednáškách či seminářích a zrovna tak cesta lásky není pouze o lásce k osobám blízkým. Více jsem se těmto tématům věnoval v předešlých tématech, a proto je zde nebudu podrobně rozvádět.  

   Co však považuji za nutné rozvést je to, co rozumět pod pojmem cesta síly. Rozhodně není míněna síla fyzická. Jedná se o určité síly a schopnosti, které nejsou vlastní většině lidí (i když situace se nyní poměrně rychle mění) a pro něž by se snad dalo použít označení parapsychické schopnosti a jsou jimi například jasnovidectví, vidění aury, telepatie, léčitelství, různé druhy senzibility, telekineze, materializace, levitace apod., přičemž u jednotlivých lidí se tyto síly projevují většinou v různých kombinacích. Přibližně se dají tyto síly definovat jako schopnosti mimosmyslového získávání informací a mentálního (nefyzického) ovlivňování reality.

 

   Při zkoumání této problematiky jsem došel k závěru (samozřejmě jako vždy připouštím jeho omylnost), že převažující druh cesty si vybíráme pro konkrétní inkarnaci a možná dokonce i pro určitou skupinu inkarnací. Ačkoliv se mi zdá, že slovo „archetypální“ je nadměrně používané a ne vždy ve vhodných případech, tak se tomu v daném bodě neubráním. Výběr druhu cesty duchovního rozvoje je jakýsi archetypální rituál znázorněný Homérem v Paridově soudu, kdy Paris dostává na výběr moudrost (Pallas Athéna), lásku (Afrodita) a sílu (Héra). Paris si vybírá lásku s tím, že dochází ke klasickému nepochopení toho, co láska skutečně je, k její redukci na lásku mezi mužem a ženou a s tím spojenou tragédií mnoha lidí. Nic nového pod sluncem v dobách následujících, ale s vysokou pravděpodobností i v dobách předcházejících.   

 

   Každá z uvedených cest má své příznivce a obhájce (zejména z řad těch, kteří po konkrétní cestě jdou) a každá má své přednosti a úskalí. Optimální jako vždy je syntéza všech tří cest, což však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá a pokud se to někomu daří, je to s velkou pravděpodobností znakem jeho pokročilosti. Nejbojovnějšími obhájci své cesty jako cesty jediné a postačující se mi dle projevů (zejména na internetu) jeví zastánci cesty lásky.

   Použiji opět své oblíbené přirovnání ke sportu, tentokráte pro změnu ke skoku do výšky. Co potřebuje skokan do výšky k dosažení svého cíle – překonání laťky v určité výšce? Zjednodušeně řečeno tři složky – sílu (možno pod to zahrnout rychlost a odraz), styl a mentální složku – sebevědomí. Pokud některé z těchto složek není věnována patřičná pozornost, popř. chybí, není možno pomýšlet na vrchol a myslím, že není nutné to nějak zvlášť rozvádět.

 

   Považuji za vhodné se zmínit o výhodách a úskalích jednotlivých cest, i když se pravděpodobně zdají poměrně zřejmé.

 

   Cesta poznání má určitou výhodu v tom, že pokud se jedná o poznání, které není manipulované a deformované (což zdaleka není tak jednoduché a zřejmé), je jeho součástí i informace o úskalích této cesty a nutnosti komplexnosti rozvoje.

   Úskalí této cesty se dá možná nejlépe vyjádřit větou: „Když tomu rozumím, nemusím to milovat“. Jedná se o nepochopení (možná přesněji o necítění) toho, že láska je atribut boha.  Výsledkem jednostrannosti této cesty bývají jedinci emočně chladní, bez schopnosti empatie a lásky, pohlížející na své okolí s despektem z výšin svého poznání a z toho plynoucí nezájem o pomoc a práci pro druhé. Bývají to lidé někdy vysoce intelektuálně vyspělí, ale ne moudří. 

 

   Cesta lásky má výhodu v tom, že je relativně nejjednodušší, protože nevyžaduje ani zvláštní schopnosti či inteligenci a ani zdánlivě žádnou zvláštní práci (zdůrazňuji zdánlivě). Další výhodou je to, že v případě přílišné jednostrannosti cesty a nepochopení její komplexnosti, ve velké většině případů nepůsobí (na rozdíl od druhých dvou cest) utrpení ostatním lidem a kromě toho, že adept na své cestě příliš nepostoupí, nehrozí mu zhoršení „karmického zatížení“.

   Úskalí této cesty se dá možná nejlépe vyjádřit větou: „Když miluji, tak tomu nemusím rozumět“. Jedná se o nepochopení (možná přesněji o nevnímání) toho, že láska je atribut boha, ale není bohem. Jedná se o nepochopení toho, že boha nelze omezit, protože bůh je vše, tedy i to, co láska není a pro chápání bytí v jeho celistvosti je toto poznání nezbytné.

 

   Cesta síly má výhodu v tom, že cestu relativně ulehčuje a často (zejména je-li doplněna určitým poznáním) ulehčuje i život ve společnosti. Ne vždy, obzvláště pokud se dotyčný vyskytuje ve společnosti, která těmto silám není z jakéhokoliv důvodu nakloněna. Tato cesta může také usnadnit poznání, protože umožňuje mimosmyslové přijímání informací, případně to smyslové zkvalitňuje (například tzv. fotografická paměť, která dle mého názoru do této oblasti rovněž patří).

   Velkým úskalím této cesty je nebezpečí zneužití těchto sil (nejtypičtější případ je magie) a pokušení k jejich zneužití je vystaven pravděpodobně každý. Pády z výšin této cesty bývají velké a těžké, protože zneužití má často za následek utrpení druhých. Proto je u této cesty takřka nezbytností doplňovat ji o lásku (abychom neubližovali vědomě) a o poznání (abychom neubližovali nevědomě).

 

   Duše mívají obranné mechanismy, aby pokud není dostatečně otevřená srdeční čakra, tak jsou blokovány paranormální schopnosti, protože při zablokované srdeční čakře by hrozilo zneužití těchto schopností nejen ze strany konkrétního jednotlivce, ale i jiných bytostí, což se mnohokráte stávalo. V následku toho pak došlo k zhoršení karmy pro další inkarnace. Někteří lidé se zaměřují na rozvoj těchto schopností a často se diví tomu, že ani při usilovné práci na tomto rozvoji dosahují minimálních případně nulových výsledků. Neuvědomují si, že nemožnost využívání některých paranormální schopnosti je  obranným mechanismem duše před možným zneužitím schopností při zablokované srdeční čakře a nedostatečném poznání.

 

   Základním hlediskem při posuzování postupu jedince, po kterékoliv z těchto cest, je to, zda je cesta využívána ke službě nebo zneužívána k ovládání.

  

   Při přibližování se k vrcholu se tyto tři cesty sbíhají. Kdo jde cestou lásky, objeví poznání, kdo jde cestou poznání, objeví lásku. Kdo objeví lásku a poznání, objeví i síly, což neznamená, že je musí začít používat. Kdo jde cestou síly, objeví lásku a poznání. Pokud v určité fázi nedojde ke komplexnosti všech tří cest, vývoj ustrne nebo se výrazně zpomalí.

 

 

 

Duchovní rozvoj a naši blízcí

 

   Setkávám se s lidmi a po pravdě řečeno jsou to hlavně ženy (a nejedná se o výjimečné případy), které projevují obavy, že při svém rychlém vývoji utečou natolik svým blízkým (které mají opravdu rády), že je nějakým způsobem ztratí. Je to zajímavý fenomén a je poměrně typický pro určitou fázi vývoje. Důvodem, proč se vyskytuje zejména u žen, je jejich větší smysl pro rodinu a pocit větší odpovědnosti a rovněž skutečnost, že práci na svém duchovním vývoji se věnuje podstatně více žen než mužů (statisticky to doložené nemám, ale stačí se zúčastnit nějakého semináře nebo přednášky s duchovní tématikou).

 

   Doufám, že se na mě ženy, u kterých tento pocit převládá, nebudou zlobit, ale můj názor je ten, že tento pocit pramení z určité formy nepochopení některého ze základních principů cesty vývoje, zejména důvodu proč na své cestě někoho potkáváme a kráčíme s ním, a proč se s někým na své cestě loučíme.

   Existují dva základní druhy možných obav. Za prvé, že vzhledem ke své dosažené úrovni vývoje budu mít pocit, že se svými blízkými již nemohu dále žít a za druhé, že tento pocit budou mít oni.

 

   Z čeho může vznikat myšlenka, že se svými blízkými již nemohu žít? Pomiňme pro tyto účely tu možnost, že s některým ze svých blízkých jsem měl potíže v soužití již před započetím cesty, případně, že tyto potíže nemají žádnou souvislost s možnou rozdílností námi dosažených úrovní vývoje (výše frekvence vibrací).

   Důvodem pro nemožnost dalšího soužití bývá pocit (dost často uměle implantovaný ne zcela vhodnými duchovními informacemi), že náš vývoj bude znesnadněn případně dokonce znemožněn při pobytu s lidmi vibračně nižšími. Tento vliv není možno zcela pominout a je určitým ztížením již tak relativně nelehkého úkolu, protože je nepochybné, že blízkost lidí s hrubými vibracemi nemůže mít kladný vliv na zvyšování našich vibrací.

   Na druhé straně je třeba nezapomínat na důležité úsloví: „Práce na sobě je práce pro druhé, práce pro druhé je práce na sobě.“   

 

   Rovněž není možné zapomenout i na vysokou pravděpodobnost toho, že některé osoby (a to nejen z našeho pohledu pozitivní) pro svůj vývoj potřebujeme a rovněž s vysokou pravděpodobností jsme si je při volbě inkarnace z tohoto důvodu vybrali.  

   Důvodů pro výběr našich hlavních blízkých může být více, ale většinou převládá ten, že potřebujeme probrat určitou učební látku a pochopit některé principy. Pokud jsou to negativní zkušenosti, tak se jedná převážně o to, že jsme v některé z minulých inkarnací svým jednáním umožnili prožít druhým určitou zkušenost (negativní) a je třeba plně pochopit (procítit) tuto zkušenost i z druhé strany. Většinou se jedná o zážitek obsahující alespoň částečně utrpení a záměrem je pochopit, že některá naše jednání (myšlenky, emoce) mohou působit a působí utrpení, což je důvodem je nečinit.

 

   To, co je nejpodstatnější na představách lidí, spočívajících v tom, že při svém rychlém vývoji ztratí své blízké, je skutečnost, že se jedná o strach. Strach z toho, že skutečnost v budoucnosti nebude odpovídat jejich představám o takovéto budoucí skutečnosti. A jak známo, motivace strachem má téměř vždy vliv negativní.

   Je důležité si uvědomit, že to není láska, která je podnětem k takovýmto představám, ale strach. Pokud opravdu stoupáme „výše“ na své duchovní cestě, tak by se naše schopnost bezpodmínečné lásky měla zvětšovat a logicky by se tak okruh lidí, které milujeme, měl zvětšovat a ne zmenšovat. Samotný fakt, že někoho miluji či více miluji, nemůže být sám o sobě důvodem k tomu, abych ho opustil, nebo se zhoršil můj vztah k němu.

   Bohužel se nám někdy na cestě stává, že po získání určitých vědomostí či schopností vyroste spíše naše ego než naše schopnost milovat (zejména jsme-li zaměření více na cestu poznání než lásky) a pak se může stát, že okruh bytostí námi milovaných se zúží a z toho pak může pramenit pocit, že nás někdo brzdí v našem vývoji, což je důvodem, abychom ho opustili.

 

   Z čeho může vznikat myšlenka, že blízcí by mohli mít pocit, že již s námi nemohou žít? Důvodů může být více, ale základní jsou pravděpodobně dva. Prvním je ten, že nás způsob života se natolik změní, že nebude nadále slučitelný s jejich způsobem života. Druhým je ten, že my se změníme natolik, že se jim odcizíme.

 

   V obou případech se jedná o nepochopení toho, že člověk, který je duchovně vysoko a na své cestě hodně pokročil (může být i tzv. osvícený – je ovšem otázkou, co je to osvícení), se může chovat v běžném životě naprosto normálně a může se jednat o člověka, u kterého si bez jeho bližší znalosti nemusíme vůbec ničeho všimnout (snad kromě jisté vytříbenosti ducha – jak to formuloval Paul Brunton). Nejedná se o lidi, kteří se vznášejí kdesi mimo čas a prostor a meditují dny a noci a mluví jen o bohu.

   To je naprosté nepochopení. To jsou lidé, kteří jsou účastni normálního života. Skutečné osvícence či jogíny nepoznáte bez bližšího seznámení a jejich „prozrazení se“, protože žijí z pohledu ostatních zcela normální (vnější) život. Velmi zkreslená, ale mám obavu, že i rozšířená, je představa, že člověk po svém osvícení (a ponechme nyní stranou jeho definici) si oblékne oranžové prostěradlo, posadí se do lotosového květu a takto stráví zbytek života.                   

 

   Jisté pocity odcizení by mohly být určitým problémem, zejména v souvislosti s odlišnou náboženskou orientací (počítaje v to i materialismus coby náboženství) či hodnotovou orientací, ale téměř vždy se bude jednat o problémy, které již existovaly i před duchovním pokrokem, i když možná jen v latentní (skryté) formě.

   Duchovním vývojem se však nemění naše vědomosti a schopnosti (nedochází k jejich posunu), ale dochází k jejich rozšíření. To znamená, že vše, co jsme znali dříve, včetně naší schopnosti se do někoho vcítit, se nezměnilo, ale pouze rozšířilo. Zvýšením empatie a případně lásky bychom měli být schopni přistupovat k blízkým tak, aby oni nepociťovali v našem chování k nim změnu k horšímu. Není tedy důvod pro to, aby se naše chování k blízkým změnilo tak, aby došlo k odcizení.  

 

   Rád bych upozornil ještě na jednu skutečnost při soužití s blízkými. Vše ve Vesmíru a i Teoversu se vzájemně ovlivňuje, vše je vzájemnou reakcí nekonečného množství vibrací. Zrovna tak se navzájem ovlivňujeme s bytostmi, které se pohybují v naší blízkosti, tedy naše vibrace se dostávají do reakce s vibracemi jiných bytostí. Při tomto vzájemném působení je zcela běžné, že frekvence vibrací jedné bytosti je vyšší než bytosti druhé a dochází k jejich vzájemnému působení. Při tomto vzájemném ovlivňování je kromě výše frekvence vibrací důležitým faktorem ještě intenzita těchto vibrací (množství vitální energie).

 

   Jako podobenství zde použiji spojené nádoby s vodou, přičemž každá nádoba představuje jednu bytost. Teplota (uváděná také jako rychlost kmitání molekul vody, což je pro názornost podobenství důležité) vody každé nádoby představuje frekvenci vibrací bytosti a množství vody v nádobě představuje množství vitální energie každé bytosti. Kromě toho ještě velikost otvoru nádoby spojující představuje délku spolubytí a jeho blízkost.      

   Vzhledem k tomu, že se jedná o spojené nádoby, tak v nádobě s vyšší teplotou dochází k ochlazování vody a v nádobě s nižší teplotou dochází k jejímu ohřívání. Na výsledné teploty v obou nádobách mají vliv 4 faktory – teplota a množství vody v každé nádobě, zdroj vody a tepla, kterým jsou jednotlivé nádoby separátně doplňovány a zahřívány. Z uvedeného podobenství je zřejmé, že při vibračním ovlivňování druhé bytosti záleží jak na výšce teploty (frekvence vibrací), tak i množství vody (množství energie) a vzájemném poměru těchto veličin u obou bytostí.

   Tímto podobenstvím chci naznačit, že prací na sobě – zvyšováním frekvence vibrací a zvyšováním příjmu životní energie – zvyšuji frekvenci vibrací i svých blízkých.   

 

   Vzájemného předávání či odebírání energie mezi partnery bývá také někdy předmětem konfliktu mezi partnery, případně se může stát i důvodem pro opuštění partnera. Z mého úhlu pohledu se většinou opět jedná o neporozumění podstatě věci a pravděpodobně i o nedostatek lásky. Jestliže svého partnera miluji, tak nemohu pociťovat jako újmu to, že mu předávám část své energie a pomáhám mu tím na jeho cestě. Pokud láska chybí (včetně lásky k partnerovi), tak už je to ale nedostatek z mé strany a nemělo by to být vnímáno jako nedostatek partnera. Kromě toho je nepochybně vhodnější cestou naučit partnera příjmu energie ze zdroje a ne z ostatních bytostí.

 

   Obavy o odtržení od blízkých se vyskytují častěji u těch, kteří jsou o něco výše na cestě do kopce než jejich blízcí a mají díky tomu pocit určité nadřazenosti (nenašel jsem vhodnější mírnější výraz, tak snad to bude pochopeno bez negativních emocí a rozhodně to není míněno tak, že všichni, kteří jdou výše, mají pocit nadřazenosti). Ti, kteří již dosáhli „náhorní planiny“ a došlo u nich ke skokové změně kvality, tento problém již takto necítí.        

   Omylem je myslet si, že cesta nás odvede od rodiny. Jedná se spíše o to, že částečně nezvládáme své úkoly na cestě, protože naše „láska“ si klade podmínky na ty, kteří nás na naší cestě provázejí.

   Pokud na naší cestě jdeme i cestou lásky, nemůžeme nikdy nic ztratit, můžeme pouze získat nové nebo dříve ztracené.

 

 

 

Bytost mezi bytostmi a škola života hrou

 

   Vše, co existuje, je jen vědomí. Vše, co můžeme pozorovat a vnímat kolem sebe, je pouze určitá část tohoto komplexního vědomí. Každá tato část je svým způsobem i autonomní a samostatná. Dá se tedy říct, že vše, co vnímáme kolem sebe, jsou relativně samostatná vědomí a můžeme je tak nazvat bytostmi. Z tohoto zorného úhlu jsme obklopeni jen bytostmi. Není nic kolem nás, co by nebylo bytostí. I každá buňka, molekula, atom nebo foton mají svého druhu vědomí a jsou tedy bytostí.

 

   Zkusme se dívat na svět kolem sebe pod tímto zorným úhlem a pozorovat vše kolem sebe jako bytosti. Asi se nám nepodaří běžně vnímat molekuly či atomy, ale je možné takto vnímat jako bytost i každou rostlinku, mravenečka, ale i kamínek či šroubeček.

   Při tomto našem výletu do světa bytostí můžeme udělat i další oproštění se od obvyklého vnímání okolního světa, a to tak, že ve své představě zrušíme běžně a asi i nutně vnímanou hierarchickou strukturu světa bytostí kolem nás. Tou hierarchií mám na mysli v daném případě zjednodušeně řečeno například následující hierarchickou posloupnost – nerosty včetně výrobků z nich, rostliny, živočichové, lidé, bytosti vyšší jako jsou andělé, Gaia apod.

 

   Při tomto procesu je nutné se zejména oprostit od našeho konvenčního způsobu uvažování, kdy pod pojmem bytost vnímáme takřka výhradně člověka a pokud jsme ochotni přiznat i něčemu jinému kolem nás statut bytosti, tak možná psům, kočkám, koňům a delfínům.  Co však může být v naší představě ještě těžší při zrušení hierarchické struktury bytostí, je zrušení nadřazeného postavení člověka vůči ostatním bytostem, a to aniž si to běžně uvědomujeme i vůči takovým bytostem jako je Gaia. Jedná se v podstatě o opačný přístup než je vlastní mnoha lidem (možná většině), kteří si ho také zakotvili do svých právních řádů, tj. že vše kromě člověka jsou věci.

 

   Při takovémto „jiném“ vidění vnímáme kolem sebe svět plný bytostí, z nichž každá má své místo, svůj smysl a účel a svůj cíl. U mnoha bytostí nám může tento smysl a cíl unikat, ale to ještě neznamená, že ho tyto bytosti nemají.

   Zajímalo by mě, kolik lidí se v životě zamyslelo nad tím, jak ostatní bytosti vnímají nás, ať už obecně jako lidi, tak i jako zcela konkrétního člověka. Třeba některým bytostem zase uniká náš smysl a cíl.

   Je pravda, že nebude asi málo lidí, kteří se nezamýšlejí ani nad tím, jak je vnímají druzí lidé. Tím méně lze očekávat, že se budou zabývat tím, jak je vnímají entity, které oni považují víceméně za věci. Protože většina lidí má pocit, že je tyto „věci“ či „bytosti druhé kategorie“ nijak nevnímají a nereagují na jejich jednání, nemají také žádné zábrany ve svém způsobu chování k těmto bytostem a bohužel se také podle toho často chovají. Zjednodušeně řečeno chovají se tak, aby to pro ně přineslo co největší užitek. To v mnoha případech znamená, že i slušně, protože to přináší větší užitek (např. k pěstované zelenině, domácím zvířatům či vlastnímu autu). 

 

   Pravidlo chování – co nechceš, aby bylo činěno tobě, nečiň druhým – je většinou vztahováno pouze na bytosti lidské, a to ještě v omezené míře. To je ta stálá sebestřednost lidského druhu – vidět sebe jako střed a smysl vesmíru.

   Kdyby tak nám lidem byl umožněn jakýsi pohled „zvenčí“ na strukturu Teoversa a mohli bychom tak vnímat svoje role a role ostatních bytostí v té nekonečně složité a dokonalé kosmické hře. Pevně věřím, že tento pohled by vnesl do našich myslí daleko více pokory a zároveň i úcty k rolím druhých bytostí.

   Zrovna tak, jako moudří herci s pokorou vnímají menší role ostatních spoluhráčů s plným pochopením toho, že pouze všichni dohromady vytvářejí plnohodnotné divadlo. Obdobně jako moudří herci na divadle bychom začali vnímat všechny bytosti kolem nás jako partnery a ne pouze jako statické, neživé a bezvýznamné kulisy.

 

   Myslím, že nejsrozumitelněji se tato jiná forma vnímání dá pochopit na domácích (míněno neužitkových, k potravě či výrobě potravin neurčených) zvířatech. Myslím, že u psů a koček a jejich lidských protějšků, lze snadno rozpoznat, kdy lidská bytost druhou ne-lidskou bytost „vlastní“ či ji má coby partnera, a to dokonce dost často i jen z chování psa nebo kočky. Při podrobnějším průzkumu těchto vztahů lze vypozorovat, že v tomto partnerství občas hrají dominantní roli zvířata, a ne člověk.    

   Obdobné chování je možno vidět například i vůči autům. Mnoho lidí si povídá se svým autem a děkuje mu vždy po dojetí za věrné služby. Můžeme mít rádi své auto jako spolehlivého partnera anebo jako majetek vyjadřující naše postavení ve společnosti. V té souvislosti jsem přesvědčen, že by se možná mnoho lidí dost divilo tomu, jaké výsledky by přinesl průzkum poruchovosti a nehodovosti aut podle toho, jaký k nim jejich majitelé mají vztah. Kladný či dokonce láskyplný vztah k druhým bytostem nepřináší dobré výsledky pouze při pěstování rostlin.

 

   Druhým důležitým aspektem při vnímání druhých bytostí (po zrušení hierarchického vnímání) je vnímání bytosti plně jako bytosti se zcela specifickými vibracemi, mající vibrace obdobné se svým druhem, ale při tom i zcela jedinečné vibrace jedné jediné bytosti v Teoversu.

   Opět uvedu na příkladu psů a koček. Jsou lidé, kteří se k nim chovají jako k lidským bytostem (což rovněž není vhodný extrém už jen z toho důvodu, že to prostě lidské bytosti nejsou), ale i tací, kteří s nimi jednají jako se svým autem nebo notebookem. Na jemnější úrovni této necitlivosti jsou lidé, kteří nerespektují např. vzájemnou odlišnost psů a koček a chovají se k nim naprosto stejně. Všichni, kteří se nesnaží vnímat specifické vibrace odpovídající konkrétní bytosti, se pak často diví vzniklým nedorozuměním a vinu samozřejmě nehledají u sebe.

 

   Tento aspekt by se také dal nazvat empatií (vcítěním) vůči všem bytostem. Pokud někomu připadá zbytečné zdůrazňovat, že ke všem bytostem (tak jako mně, než jsem se podíval do Wikipedie), tak dle Wikipedie (příznačně ve stylu toho, co jsem psal o sebestřednosti člověka) je empatie porozumění emocím a motivům druhého člověka.   

 

   Mnoho lidí se snaží o svůj duchovní vývoj a mnozí se skutečně hluboce zamýšlejí, jak na sobě kvalitně pracovat. Někdy to opravdu není jednoduché a podmínky (vnější ale i vnitřní) nejsou většinou optimální. Mnoho věcí se zdá náročných na čas, ale zejména na vlastní sebeovládání a koncentraci na přítomný okamžik. Tento text do určité míry směřuje k tomu, jak nabídnout jednu z forem práce na sobě (na umění milovat), která toho od nás vyžaduje poměrně málo. Stačí si jen stále uvědomovat, že vše, co nás obklopuje, jsou bytosti (relativně samostatné části vědomí) a ke všemu, co nás obklopuje se chovat jako k bytostem, které všechny jsou součástí absolutně dokonalého Teoversa a jako takové jsou všechny dokonalé.   

 

   Jestliže vnímáme některé z bytostí jako nedokonalé, tak je to pouze odrazem naší nedokonalosti pochopit dokonalost Teoversa.

 

   Pokud to bude jen trochu možné (a možné je to vždy) a přidáme k tomu lásku ke všem bytostem (nebo alespoň k těm, které nás obklopují), začneme se měnit a s tím i svět kolem nás. Trochu se obávám, že nejvyšší čas začít měnit sebe i svět už byl včera. Na druhé straně mě zase naplňuje nadějí to, že mnozí již začali.

 

   Aby nás tato hra na bytost mezi bytostmi bavila, tak si ji hrajme s chutí a s tvořivostí nám lidem vlastní. Možná, že budu napaden za kacířská slova, ale pojďme hrát tu hru na duchovno s radostí a humorem. Zkusme se tím bavit, hrát si a tvořit. Když škola hrou, tak proč ne hrou škola života.

   Jak Komenský, tak i všechny možné moderní vědecké výzkumy potvrzují, že když si žák hraje a baví ho to, učí se podstatně rychleji a s trvalejšími účinky. Proč by to v oblasti duchovní výuky mělo být jinak? Hrajme si jako děti, protože děti si při hře nekladou žádná jiná omezení než omezení vlastní tvůrčí fantazií. A tak, jak si např. kluci hrají na Jágra či Nedvěda, napodobují je a učí se od nich sportovní dovednosti, můžeme si i my hrát na dokonalé láskyplné bytosti, na boha. Povídejme si např. telepaticky se stromy, rostlinami, kameny, vílami, ale i třeba viry či bakteriemi. Možná se sami budeme divit, jakých dosáhneme výsledků. A že se nám vše vždy nepovede, je přece zcela normální, Jágrovi také ne. 

 

   Hrajme si a staňme se tak vědomými účastníky Kosmické hry a nemůžeme nikdy prohrát. Už jen proto, že smyslem Kosmické hry není vítězství, ale hra.       

 

 

 

Objevování skrytých schopností v nás s nadějí, láskou a vírou

 

   I když tomu název ne zcela napovídá, tématem tohoto textu je skutečnost, že jsme ztratili kontakt s přírodou, se Zemí a přestože se to bude zdát mnohým podivné – i sami se sebou. Jsem přesvědčen, že nyní je právě vhodná doba k obnovení těchto kontaktů.

 

    Zvířata jsou schopna tím, čemu my říkáme intuice, předvídat mnohé události a zachraňovat tím životy nejen své ale i lidí, kteří zvířecí intuici věří, protože předpovědi zvířat bývají často přesnější než předpovědi vědců.

   Zvířata jsou většinou schopna předvídat různá zemětřesení, tsunami, či jiné katastrofy i relativně malého rozsahu. O tomto faktu již dnes nikdo nepochybuje a je uznáván dokonce již i oficiální vědou. Zvířata poznají, že se blíží tsunami nebo zemětřesení, zatímco lidé to nepoznají ani s použitím nejmodernějších vědeckých přístrojů.

   Je zajímavé sledovat, jaká různá vědecká zdůvodnění jsou předkládána lidem k uvěření. Nejoblíbenější (protože jednoduše materiální) jsou teorie o tom, že zvířata jsou schopna dva až tři dny předem zaznamenat jemná chvění Země a zřejmě logickou úvahou, která je u nich ve všech ostatních případech vědou odmítána, usoudit že bude zemětřesení či tsunami a dle toho se přemístit na bezpečné místo. 

   Chápu, že ortodoxní vědci mohou těžko připustit, že zvířata jsou schopna mimosmyslově přijmout informace, které mají mimořádný význam pro jejich přežití a dle těchto informací reagovat. Na druhé straně však se již uvažuje o zřízení pozorovacích stanovišť, která by vyhodnocovala neobvyklé chování zvířat (např. v Číně hadů), a dle toho by pak bylo možno předvídat katastrofické události, zejména zemětřesení.

 

   Nebylo by podstatně jednodušší věnovat úsilí výcviku senzibility u lidí? Předpokládalo by to ovšem připuštění možnosti těchto schopností oficiální vědou i u lidí. Jasnovidné vnímání blížících se katastrof, by tak dosahovalo minimálně stejných výsledků jako u zvířat. Dokonce je pravděpodobné, že by vzhledem ke schopnosti lidí předat tyto informace ve verbální formě byly tyto výsledky pro lidi mnohem užitečnější.

 

   Nyní se dostávám k podstatě celého článku. Musíme my „obyčejní“ lidé („ne-vědci“) čekat až k něčemu takovému věda hlavního proudu dospěje? Jedním z cílů tohoto článku je vysvětlit, že nemusíme, že každý z nás má (někdo více někdo méně) skryté schopnosti, které naši předkové uměli daleko lépe využívat. Mnozí lidé již dnes připouští, že jsou mezi námi jedinci, kteří mají schopnosti získávat informace mimosmyslovou cestou. Bohužel stále velmi málo lidí obdobně uvažuje i o sobě.

   V této souvislosti dlouhodobě pozoruji zajímavý jev, který má svým způsobem obecnou platnost i pro další oblasti. Nikoho nenapadne, že když si jde poprvé bez jakéhokoliv tréninku zaběhnout 100 metrů, že je zaběhne pod 10 vteřin. Přesto začne trénovat a někdo, kdo má talent, ji pak pod 10 vteřin skutečně zaběhne, a jiný, který takový talent nemá, se přesto dostane v rámci svých možností na velmi dobrou úroveň. Proč tedy, když při první zkoušce nedosáhneme výsledků jako talentovaný senzibil, který na své senzibilitě pracuje roky či desítky let, okamžitě usoudíme, že prostě nejsme senzibilní a nemá smysl se o cokoliv v této oblasti pokoušet?              

 

   Je mnoho oblastí, kde se relativně nepochopitelně obracíme k vnějším autoritám. Stále dokola hledáme ve všech možných zdrojích informace například o tom, které potraviny jsou pro nás nejvhodnější a nejzdravější, co to vlastně máme za nemoc, jaké prostředky máme použít k vyléčení nemoci (v lepších případech k uzdravení). Proč se nezeptáme vlastního těla? Může nějaký lékař či léčitel vědět přesněji než my, co je pro nás nejvhodnější? Každý jsme naprosto specifická bytost a obecné rady (i když v zásadě správné) mají pro nás pouze obecnou platnost. Lékaři a většina léčitelů léčí na základě podobnosti příznaků a projevů nemoci ve srovnání s předchozími zkušenostmi (a použitými léčebnými prostředky) u jiných lidí.

 

   V oblasti potravin však je vhodné se ptát nejen na to, zda jsou pro mě vhodné a zdravé některé potraviny obecně, ale přímo konkrétně. Například dotaz, zda jsou pro mě vhodná jablka, nemusí přinést přesné výsledky, protože je stále velký rozdíl mezi jablky dovezenými z Itálie a dvacetkrát i více chemicky ošetřenými a jablky z vlastní zahrádky bez jakéhokoliv postřiku z jabloně, s kterou si ob den láskyplně povídáme.

 

   Těch oblastí, kde je možné využívat mimosmyslových zdrojů informací je však mnohem více než jen vlastní zdraví. Uvedu namátkou několik příkladů. Například při pěstování ovoce, zeleniny nebo okrasných květin se zkoušíme ptát přímo rostlin, co by potřebovaly pro svůj kvalitní růst, místo toho abychom zakoupili knihy či sháněli informace na internetu nebo u sousedů? Když máme problémy se svými domácími zvířaty, zkoušíme se jich ptát přímo a snažíme se je pochopit?

   Při této příležitosti považuji za vhodné upozornit ještě na jeden aspekt této možné komunikace, a tím je naše obvyklá snaha vnutit ostatním bytostem (samozřejmě se to týká i lidí) svoji vůli, místo abychom věnovali svoje úsilí a energii k jejich pochopení. Příklad ze života – pes (německý ovčák) hrabal často na zahradě. Byl jsem požádán, abych mu při meditaci řekl, aby nehrabal, že nám to vadí. Není vhodnější se ho zeptat, proč hrabe? Nakonec jsme pochopili, že se jednalo o jistou formu protestu proti našemu chování případně i nečinnosti (nešli jsme s ním na procházku do lesa).

   Abych nebyl náhodou nesprávně chápán jako odpůrce internetu, tak na vyhledání kontaktu na instalatéra, zedníka apod. považuji rovněž internet za vhodnější než akášu či jinak nazvané informační pole Teoversa.      

 

   Nenechme se odradit tím, že se vše na první pokus nepovede. Začněme pracovat a trénujme. Intuici lze trénovat kdykoliv a kdekoliv. Jde jen o to, se na tento trénink dostatečně koncentrovat. Například při sledování sportovního přenosu je možné se koncentrovat na intuitivní předvídání vývoje situace. Musí se však jednat o spontánní intuici a ne o logický předpoklad. Lidově se tomu říkává vnuknutí.

 

   Jak už jsem několikráte uvedl a považuji to za vhodné stále opakovat, je možné se učit a zdokonalovat formou hry. Učme se s radostí ze hry. Naše učení nemusí být mučení, jak jsme téměř všichni naprogramováni díky našemu „osvícenému“ školství a bohužel i díky „osvícenosti“ většiny rodičů. 

 

    Jsem přesvědčen, že všichni máme v sobě skryté schopnosti a máme možnost je odkrýt a rozvinout. K této možnosti však je u různých lidí i různý vztah. Dle charakteristiky vztahu jsem je seřadil vzestupně.        

Ví, že to není možné

Neví, že to je možné

Nevěří, že to je možné

Myslí si, že to není možné

Myslí si, že to je možné

Věří, že to je možné

Ví, že to je možné

 

   Není pochyb, že možnost objevit a rozvinout v sobě senzibilní schopnost, je do značné míry přímo úměrná našemu vztahu k této možnosti.

   Pro celý proces našeho vývoje je velmi důležité poznání, které ale nespočívá pouze v získávání informací z vnějších zdrojů. Nejlepší formou získání poznání je vlastní zkušenost.

 

   Doporučuji přistupovat k sobě, svým schopnostem a jejich rozvíjení s nadějí, láskou a vírou.

   Naděje je důležitá pro všechny s výjimkou těch bytostí, které jsou již v  kategorii těch, kteří již vědí, že je to možné, ale obávám se, že v současné době je to relativně velmi malé procento (nebo promile?). 

   Naděje je naše očekávání, že skutečnost bude odpovídat našim představám o tom, jak by vypadat měla. Pokud máme naději, znamená to, že jsme se dostali alespoň do kategorie „Myslí si, že je to možné“. Abych předešel námitkám typu, že je nutné žít tady a teď (omlouvám se, ale začínám být trošku alergický na fráze typu: “Žít tady a teď“, „Myslet pozitivně“ či „Všechno je, jak má být“ používané často lidmi nechápajícími obsah těchto slov plně ve všech souvislostech) a naděje není zase nic jiného než přemýšlení o budoucnosti, tak upozorňuji, že opravdu jen velmi malé množství lidí je schopno žít trvale tady a teď a pro ostatní je to zase jen naděje, že se jim podaří tohoto stavu dosáhnout.    

 

   Láska. Co je to láska? Odpověď většiny básníků a spisovatelů na tuto otázku je právě ta, která význam slova láska svádí na nepravou cestu a zaměňuje ji za závislost.

   Používání tohoto slova ve všech možných a i nemožných významech došlo tak daleko, že abychom se dostali k vlastnímu významu slova láska bez všech přívlastků, jsme nuceni opět jeden přívlastek přidat a vznikl tak pojem láska bezpodmínečná.

   V literatuře všech věků je oslavován stav sentimentálně romantické zamilovanosti, který je nazýván láskou, takže u většiny lidí došlo k určitému zmatení pojmů. Rovněž v případě lásky k sobě je proto bohužel nutno dodat, že by se mělo jednat o lásku bezpodmínečnou, to znamená přijetí se takového, jaký jsem.

   Když už jsme u přidávání přívlastků k pojmu láska, tak se mi ještě "vyšší" než bezpodmínečná, zdá přívlastek bezpříčinná jako vyjádření toho, že láska je stav duše.

 

    Neméně důležitá je i víra. Víra v sebe, víra ve vlastní schopnosti a možnosti je základním předpokladem dosažení pozitivních výsledků v této oblasti. Samozřejmě nejvyšším stupněm je vědění, ale kolik lidí je skutečně na tomto stupni? Těch lidí, kteří si myslí, že ví, ale je to jen jejich subjektivní dojem, který neodpovídá objektivnímu stavu, rovněž není málo.

   Ještě považuji za vhodné zdůraznit, že při práci na sobě je důležitá víra v sebe (sebevědomí), zatímco při prezentaci výsledků této práce a při předávání zkušenosti ostatním je důležitá pokora.        

 

 

 

Zdánlivý rozpor mezi snahou ega o vývoj a požadavky duše na prožití zkušeností

 

  Jedná se pouze o zdánlivý rozpor. Rozpor spočívá v tom, že se jedná o pohledy z různých úrovní poznání.   

   Co se týče technik osobního rozvoje, tak z mého úhlu pohledu je dělím na dvě základní formy, které se však zřejmě ve většině kurzů prolínají. Tou první je forma práce na změně sebe a tou druhou jsou „mentální techniky“, jak změnit „objektivní realitu“ vně sebe, tj. přizpůsobit ji představám o tom, jak by dle nás vypadat měla. Osobně jsem příznivcem první formy, i když nepopírám, že jsem i já v životě rovněž použil mentální techniky na změny okolí. Tyto techniky mají pouze okamžitou účinnost a nemají většinou dlouhodobý vliv. Tím nechci nijak naznačit jejich apriorní odmítnutí, ale spíše omezenou účinnost. Pokud bych to měl přirovnat k léčebnému procesu, tak se jedná o utišující prostředky, které ale neřeší příčinu nemoci a také z dlouhodobého hlediska neléčí.

 

   Pokud se jedná o tak zvaný útěk do duchovna vzhledem k neschopnosti života v hmotném světě (což je bohužel velmi častý případ), pak je pravděpodobnost úspěchu duchovního vývoje poměrně malá, zejména (což je také časté), když zaměřují svůj rozvoj na mentální techniky změny vnější reality. Málokdo se opravdu důkladně zabývá analýzou příčin vlastního neúspěšného života a skutečných odborníků nabízejících kvalifikovanou pomoc je podstatně méně než těch, kteří nabízejí „za výhodnou cenu“ rychlokurzy „štěstí, zdraví a bohatství“.  Zklamání se pak dostavuje právě následkem uvedených příčin. 

 

     Myslím, že je do určité míry otázkou, co si duše přesně vybírá před inkarnací, či jak uvádějí někteří autoři (s čímž ne zcela souhlasím), že je jí vybráno. V této oblasti panuje mnoho názorů, které jsou velmi často silně zjednodušující, ať už z důvodů „jednoduchosti“ autora či zjednodušení pro lepší pochopení čtenářů. Tak, jak to vnímám z této úrovně poznání (duše – inkarnace), duše si vybírá určité principy, které by měla zažít a případně pochopit a obohatit se jimi. Rozhodně si však nemyslím, že budoucnost je tím pevně dána a není možné ji měnit. Při práci na sobě a získání znalostí (alespoň do určité míry) principů, které jsme si zvolili prožít, je možné tyto principy prožít i bez většího utrpení, pokud karmické zatížení není opravdu silné.

   Druhým aspektem této problematiky je varianta, že duše si vybrala kromě zažití některých nepříjemných zkušeností i cestu k jejich pochopení, tj. osobní rozvoj.

   Třetí myšlenkou v této souvislosti je varianta vycházející z teze, že utrpení (naše negativní emoce) nám nepůsobí naše životní zkušenosti, ale náš vztah k nim, takže pokud se dokážeme změnit, změní se i náš vztah k těmto zkušenostem, což v mnoha případech může vést k tomu, že tyto životní zkušenosti již nebudou v nás negativní emoce vyvolávat. Například se může jednat o některé duchovní osobnosti, které umřely na rakovinu. 

 

   Úspěšnost metod osobního rozvoje nemusí být zdaleka jen otázkou lenosti či nedůslednosti, ale velký vliv mívá i (ne)účinnost některých metod obecně a v neposlední řadě vhodnost metody pro konkrétního člověka. Výběr vhodné metody (či spíše většinou souboru metod) pro konkrétní bytost není téměř nikdy jednoduchý a ve většině případů po odstranění zjevných momentálních disharmonií vyplavou nové, které byly dosud latentní, a u kterých je možné, že budou potřebovat metody jiné.

   Bohužel téměř jako u všeho i při výběru metody nehraje při rozhodování mnoha lidí hlavní roli kvalita dané metody, ale její „marketingová úspěšnost“. Tak se stává, že lidé přelétají z kurzu do kurzu, aniž by se hlouběji zamysleli nad příčinami svých problémů, či se případně poradili s někým, kdo je schopen účinně poradit. Samozřejmě i zde vzniká problém, jak takového člověka najít, protože to nebývají ti marketingově nejúspěšnější.    

 

   Má tedy smysl něco měnit, když v podstatě prožíváme skutečnost, kterou jsme si (duše) vybrali a jakákoli změna jde proti tomuto výběru a je odsouzena k nezdaru? Navíc by
nedošlo k prožití a předání duší požadované zkušenosti

   Zdá se mi pravděpodobné, že někteří lidé se vzhledem k své volbě zkušeností, které si mají prožít, k tématu osobního rozvoje ve svém životě ani nedostanou, či případně jej rozhodně odmítnou. V otázce zda má smysl něco měnit, se opět vracím k myšlenkám uvedeným v textu „Smysl života“ z knihy Elegantní Bůh - alternativní model jsoucna. Z mého zorného úhlu je k tomu možno přistupovat tak, že vždy má smysl tvořivým způsobem se účastnit kosmické hry. V těch dvou slovech „tvořivým způsobem“ vidím odpověď na otázku, zda má smysl něco měnit.

 

   Duše si přeje prožít „všechny zkušenosti“ a nemyslím, že by tak vyhraněně požadovala prožít pouze jedny konkrétní zkušenosti v jednom konkrétním životě. Navíc upozorňuji, že informace z vyšších úrovní poznání jsou vždy nutně zjednodušené a tím i částečně zkreslené. Obávám se, že plné pochopení přece jen v naší úrovni omezenou myslí je problematické. Dle mého názoru i zkušeností je k plnému pochopení potřeba stav rozšířeného vědomí a vzhled (vnor). Tento vhled či vnor je však obtížně přenositelný na druhé osoby.

 

   Nebo je dobré opravdu usilovně pracovat, ať už je metoda jakákoli a snažit se o změnu, která by pozitivně ovlivnila život vlastní i život ostatních lidí? Na tuto otázku jsem už částečně odpověděl v předchozích odstavcích. Přece jen chci v tomto odstavci připomenout, že nedoporučuji pracovat usilovně, ať už je metoda „jakákoliv“, protože výsledek pak může být zcela opačný než požadovaný. Nelze ani zapomínat, že se rovněž často jedná o hry ega na vývoj, jež někdy končí posílením ega a ne pozvednutím na vyšší úroveň frekvence vibrací. Snaha o pozitivní změnu ve prospěch vlastní i ostatních bytostí (většinou, či téměř vždy se nejedná pouze o lidi) je na rozhodnutí každého jedince a z mého zorného úhlu nevidím jediný důvod, proč na ní nepracovat.

 

   Osobně rozpor mezi požadavkem duše na prožití určité zkušenosti a touhou ega opravdu zažít harmonický a smysluplný život necítím. Částečně je možno tento „rozpor“ vnímat i jako nesoulad mezi duší a egem v případě, kdy se lidé ztotožňují s egem, což je zcela běžné i u lidí, kteří některé metody práce na sobě používají, ale chybí jim dostatečné poznání.

 

   Pro kvalitu odpovědi je důležitá i přesnost otázky. Na jedné straně požadavek duše na zkušenost a na druhé straně touha opravdu zažít harmonický a smysluplný život (osobně bych použil spíše šťastný život). Na té druhé straně chybí pojmenování subjektu. Čí je ta touha po šťastném životě, což je pro většinu lidí možné definovat jako život s co nejmenší mírou utrpení. I touha po harmonii v sobě skrývá do jisté míry minimalizaci utrpení. Zřejmě se většinou shodneme, že oproti touze duše na zkušenost tu stojí touha ega po šťastném životě. Tedy rozpor mezi egem a duší, který je zvýšen tím, že běžně dochází u lidských bytostí k z totožnění s egem. Nepochybně všichni kolem sebe známe lidi, kteří touží po harmonii a klidu a přitom si neustále v životě vytvářejí situace, které je směřují k opaku. Na těchto lidech je tento „rozpor“ vidět názorně. Poznání a v neposlední řadě poznání sebe je cestou k pochopení „rozporu“, případně i k jeho odstranění.    

 

 

 

Karma jako součást kosmické hry na reinkarnace

 

   Reinkarnace - převtělování - opětovné vtělování. I zde je nutné si uvědomit, že z pohledu vyšší úrovně poznání se jedná rovněž o iluzi, o součást Kosmické hry. Přesto však je to realita, součást programu Teoversa a my se této reality a podřízení se jejím zákonům nezbavíme pouhým konstatováním či uvědoměním si, že je to jedna ze součástí iluze. 

 

   Karma je vykládána jako zákon příčiny a následku. Vhodnější je chápat karmu tak, že ten princip, který jsme svým jednáním umožnili prožít druhým, si prožijeme díky zákonům karmy v příštích životech my. 

   Z vyšší úrovně pravdy je možno na karmu rovněž pohlížet jako na jeden ze souborů pravidel jedné z kosmických her.

 

  V těchto souvislostech je nutné se věnovat jedné ze základních otázek a to je otázka vztahu svobody rozhodování člověka a jemu danému osudu (karmě, předurčení).

 

   To, co je nám do určité míry předurčeno prožít, není nějaké přesné schéma osudu, přesné prožití konkrétních událostí, ale je to prožití určitých principů na základě toho, jaké byly naše "předchozí" životy. Prožití určitých principů, které jsme sami umožnili prožít jiným bytostem, ať už prožití těchto principů jimi bylo hodnoceno kladně či záporně, ale nelze vyloučit ani hodnocení neutrální. Prožití principů mohlo přinést druhým bytostem strast nebo slast. To však neznamená, že si musíme prožít přesně konkrétní události, ale určitý princip, a to jak si daný princip prožijeme záleží už do určité míry na naší volbě. Samozřejmě naše volba je svobodnější pokud máme určitou představu o tom, které principy si máme prožít.

 

   Vzhledem k naší orientaci na hmotu si většinou neuvědomujeme, že rozsah našich prožitků během života je mnohem větší, než jen naše tak zvaně zkušenosti z bdělého stavu. Rozmanitost a množství příhod, které prožíváme ve snu (ve fázi REM či pobytu v astrálu) jsou opravdu velké, i když si z nich většina lidí pamatujeme opravdu jenom zlomek. Rovněž mnohé zajímavé zážitky jsou i z meditací a v neposlední řadě i z různých introspekcí. Pokud někdo již má tu schopnost opouštět tělo či lucidně snít, tak množství jím prožitých příběhů mnohonásobně převyšuje běžný život.

   Vzhledem k tomu, lze předpokládat i to, že některé principy si můžeme prožít i ve snu při pobytu v astrálu nebo mimosmyslově. Zejména pokud sen má výrazný emoční vliv i na náš následující bdělý stav, což se stává relativně často, i když si to neuvědomujeme. Sny nás ovlivňují mnohem více, než si jsme většinou ochotni připustit.

   Osobně jsem přesvědčen, že není nutno si prožívat principy pouze formou utrpení. Principy je možné si prožít i náhradní formou. Důležité jako vždy je poznání, protože znalost principů nám může pomoct si je prožít bez vlastního utrpení či utrpení jiných bytostí, případně utrpení minimalizovat.   

 

   Možnost ovlivnění našeho současného života předchozími inkarnacemi si velká většina lidí vůbec neuvědomujeme, a to už jen vzhledem k tomu, že princip reinkarnací neuznává, případně o něm ani neví. Konkrétní ovlivňování našeho života konkrétními předchozími inkarnacemi si neuvědomuje i mnoho z těch, kteří tuto možnost připouští, protože nemají informace o předchozích inkarnacích.

   Týká se to zejména těch oblastí planety Země, které jsou pod převládajícím vlivem judaismu, křesťanství, islámu a jejich mnoha mutací a samozřejmě i ateismu či materialismu. Lidé přijímajícím tak zvaná východní náboženství jako je buddhismus a hinduismus a náboženství přírodních národů jsou vychováváni k myšlence determinismu současných životů minulými inkarnacemi, i když i toto hledisko podlehlo (jak je obvyklé téměř u všech, ne-li skutečně u všech náboženství) v průběhu věků různým deformacím. To je zřejmě nejnázornější u kastovního systému hinduismu, kde je princip karmy chápán poněkud mechanicky celkem evidentně v zájmu nejvyšší kasty.

 

   Je smutné, že toto ovlivnění našich současných životů životy minulými je převládajícími vědeckými postoji odmítáno až zesměšňováno, i když v mnoha případech je to pro osudy lidí jediné rozumné a logické vysvětlení. Setkávám se zejména v poslední době s lidmi, jejichž zdravotní i životní potíže jsou takového druhu, že jiný než karmický výklad v podstatě nedává vůbec žádný význam, pokud ovšem vše nesvedeme na náhodu. Problémy se zdravím, které nemají svůj původ v nesprávném životním stylu lidí a které se nedaří dlouhodobě vyřešit žádnými léčebnými postupy lékařů ani léčitelů i při vynaložení velkého úsilí a velkých finančních nákladů nejsou vůbec nijak výjimečné. Jsou velmi různorodé a liší se nejen intenzitou zdravotních potíží (včetně psychických jako jsou například různé fobie), ale i intenzitou prožívání těchto potíží.

   Dle mého názoru se ve většině případů nedají tyto potíže odstranit a někdy ani zmírnit bez pochopení a "vyčištění" karmických vazeb. Za důležité považuji zpracování informací nejen z minulých životů, kdy nám bylo působeno utrpení (například zranění, které má vazbu na současné obtíže), ale zejména zpracování informací z životů, kdy my jsme působili utrpení ať už fyzické či psychické. Pochopení toho, že princip, který jsme umožnili prožít jiné bytosti si prožíváme nyní my. Ke zpracování takovéto informace je dle mého názoru většinou potřebné emoční prožití dané události. Jsem si vědom, že přístup k emočnímu prožití událostí z minulých životů není jednoduchý a ne každá regresní terapie k němu může vést. Záleží jak na kvalitě regresního terapeuta, tak i na schopnostech a možnostech daného člověka takovou terapii podstoupit, samozřejmě za předpokladu, že je ochoten ji podstoupit.

   Jedním z důvodů zařazení tohoto textu do kapitoly Umění milovat je to, že v některých případech je téměř nemožné učit se umění milovat bez alespoň částečného vyčištění karmických vazeb. 

 

   Do určité míry si lze představit determinovanost karmou na podobenství s posthypnotickým příkazem. Posthypnotický příkaz se rovněž někdy používá jako jedna z forem léčení. Jak v případě působení karmy, tak i v případě posthypnotického příkazu si nejsou vědomi skutečných příčin svého jednání, případně toho, co a proč se jim něco děje. Pokud ovšem neznáme příčinu, je velmi těžké najít řešení a vyléčit se, čímž je míněno nejen odstranění fyzických či psychických problémů, ale i zabránění vzniku nepříjemných tak zvaně osudových situací a událostí. Otázkou může zůstat to, jak dalece je součástí karmy rovněž skutečnost neřešení karmických příčin tím, že reinkarnace a karmu odmítneme jako princip.    

 

   Reinkarnace jsou rovněž určitou součástí kosmické hry a jako každá hra má i tato svá pravidla, která se vztahují na účastníky této hry. Svobodná vůle spočívá v tom účastnit se nebo neúčastnit, ale svobodná vůle již nespočívá v tom, zda dodržovat nebo nedodržovat její pravidla. Možnost svobodně se rozhodnout je takřka neomezená. Je omezená pouze možností ostatních bytostí svobodně se rozhodnout.

   Otázkou do určité míry zůstává, kdo a za jakým účelem pravidla této hry takto stanovil, popřípadě na jaké reality a úrovně bytí se vztahují.

   Existují i názory, že pro určité oblasti jedné a té samé reality platí pravidla odlišná a případně, že mohou být i některými entitami zmanipulovaná v zájmu jejich konkrétních cílů.

 

   Některé duše po smrti těla mají silné vazby na tento svět, nebo jsou zmatené a neodcházejí do astrální reality do barda, ale zůstávají v naší 3D realitě, i když pouze svým astrálním tělem a nejsou pro běžného člověka nijak vnímatelné. Tyto duše však mohou v některých případech zasahovat do naší 3D reality a projevují se například jako Poltergeist - lomozící duch, nebo tak zvaní přisedlíci, což jsou přisedlé duše. Některé z těchto duší se snaží nějakým způsobem znovu získat pocit tělesnosti a s tím spojenými tělesnými prožitky, například zážitky spojené s alkoholem u bývalých alkoholiků. Rovněž jednou z motivací bývá znovunabytí možností zásahu do 3D reality.

 

   V některých případech dochází k výměně duší , kdy stará duše odchází a nová zaujímá její místo, což asi bude nejvíce reálné u zážitků blízké smrti. V některých případech se duše připojuje k původní duši a říká se jí přisedlík. Nová duše se nějakým způsobem napojí na ego, které však již má pevně vytvořený vztah se starou duší. Nová duše využívá ego ve svůj prospěch, jako jsou například určité zážitky s příjmem alkoholu či jiných drog. Tento případ je relativně častý, protože ochranné energetické pole alkoholika je oslabené a nová duše může snadněji proniknout. Jedná se o určité podobenství, nelze si to představovat doslovně fyzicky. Další možností je čerpání energie přisedlíkem z člověka. I duše pohybující se zde ve 3D realitě v nehmotné podobě potřebují pro svůj život energii. V obou případech je to parazitická forma a je vhodné pracovat na její odstranění. Náboženství to klasifikuje jako posedlost ďáblem či jinými zlými silami nebo démony a provádí jejich vymýtání - exorcismus. Zajímavé je, jak se počet exorcistů v poslední době stále zvyšuje a údajně jich je stále málo. Z toho by plynulo, že tato forma parazitování se rozrůstá, anebo se dostává mnohem více do širšího povědomí veřejnosti.

   Představa, že člověk, zvíře či věc může být pod vlivem zlého ducha, je v dějinách lidstva velmi stará a dosti rozšířená. Lze ji nalézt v některých kulturách založených na šamanismu ale také v helénské kultuře či židovství, takže se nejedná o jev nový.

 

   Zajímavá je otázka, zda je možno změnit minulost, tj. například nějakou událost v některém z minulých životů, která negativně ovlivňuje i tento náš současný život. Na tuto otázku je možno se podívat ze dvou různých úhlů pohledu.

   V prvním případě jako základ odpovědi můžeme použít myšlenku, že vše je jedno ohromné vědomí, ve kterém se odehrává vše současně, tj. minulost, přítomnost i budoucnost. Toto ohromné vědomí, kterému někteří říkají bůh, nemá žádná omezení při stváření Universa, a tak není ani změna tzv. minulosti žádným problémem. Při podobenství s počítačem je to asi tak, jako když změníte v počítači nějaký soubor, i když je staršího data, nebo máte napsanou nějakou povídku a změníte události v jejím začátku.

   V druhém případě jako základ odpovědi můžeme použít myšlenku, že existují paralelní reality, což znamená, že i paralelní minulosti a svoji přítomnost napojíme na tuto alternativní minulost, která je pro nás z našeho pohledu přijatelnější, než ta minulost původní. To znamená, že se nemusí jednat o změnu minulosti, tak jak si ji zjednodušeně představujeme. Jako příklad bych uvedl to, s čím mám relativně často zkušenost. V některém z minulých životů jsme si zablokovali srdeční čakru, což nám komplikuje vztah k ostatním bytostem v tomto životě. Jednou z možných cest k odblokování je i napojení na takovou alternativní realitu - minulost, kde k zablokování srdeční čakry nedošlo.     

 

   Na závěr považuji za důležité zdůraznit, že dle mého názoru nejúčinnější cestou ke snižování dopadů karmických následků je cesta lásky. Naučit se milovat všechny a všechno a tím i sebe. Pokud se nám to podaří, je pravděpodobné, že principy, které jsme si přišli prožít, prožijeme v jiné formě s menším utrpením, než pokud bychom se cestou lásky nevydali. Pochopení toho, co jsme v minulých životech dělali a zejména proč jsme to dělali, nám zjednoduší vydání se na cestu lásky a pomůže nám na ní. Cesta lásky nám na druhé straně umožní i lépe pochopit naše minulé životy a jejich vztah k životu současnému. 

   Důležité je stále mít na zřeteli, co se lásku rozumí v tom smyslu, jak o ní zde hovořím. Nelze ji zaměňovat za závislost či dokonce za vztah vlastnictví, jak bohužel je často láska chápána. Jako příklad častého chápání lásky uvádím píseň Jakuba Smolíka, ve které zpívá "v lásce totiž vyhrává, ten kdo má rád míň", což je řekl bych klasická ukázka záměny lásky za závislost. Už jen samotný pojem vyhrávat v lásce je dle mě velmi problematický, ale když už bychom ho přijali, tak vyhrává ten kdo je méně závislý, což ale nemusí nic vypovídat o síle citu zvaného láska. Vztah vlastnictví vydávaný za lásku bývá charakterističtější pro vztah rodičů k dětem nebo lidí k jejich domácím mazlíčkům.