VII. kapitola – Stvořený svět

Stvoření světa

Co je tím podnětem, který předchází stvoření Světa – rozběhnutí superpočítače Stvořitele – Světové mysli, jinak řečeno, proč došlo ke stvoření Světa? Tento problém je opět mimo možnosti lidského chápání, přesto se pokusím více či méně věrně citovat ezoterní nauky.

Bůh (transcendentální) chtěl poznat sama sebe. Chtěl se na sebe podívat, a proto stvořil Svět.

Bůh chtěl poznat to, co je a proto stvořil to, co není.

Bůh ve své transcendentální podobě „cítil“ svou nekonečnou kapacitu, a aby vyzkoušel svůj nekonečný potenciál, stvořil Svět.

Zcela úmyslně zde používám slovo Svět, protože je to širší pojem než Vesmír. Jen upozorňuji, že slovem „svět“ tu je míněno veškeré všechno s výjimkou transcendentálního Boha.

Zde se opět výrazně projevují omezení lidské mysli, která je pouze schopna zformulovat otázku. I pouhá formulace této otázky však vychází z podsouvání lidských vlastností Bohu, z obtížnosti lidskou myslí pochopit absolutní neomezenost Mysli, Boha.

Když Bohu podsouváme, že má nějaký důvod pro stvoření Světa, předpokládáme, že má přání, že má něčeho nedostatek a tím ho omezujeme. Omezený bůh však není Bohem.

Předpoklad, že Světová mysl tvoří cokoliv pro uspokojení vlastní potřeby, je z logiky věci nesmyslný, protože jak Bůh, který je absolutně dokonalý a absolutně neomezený, může získat něco navíc ke své dokonalosti a neomezenosti.

Otázku o účelu stvoření nemá vůbec smysl aplikovat na Světovou mysl. Stvořený Svět je, vždy byl a vždy bude přirozenou součástí Boha. Neustávající stváření Světa je přirozenou vlastností, základním rysem Světové mysli. Žádné rozhodnutí o stvoření Světa nikdy nebylo.

Model Světa Bytostí

Vše, co někdo někdy vymyslel, se ve stvořeném Světě realizovalo, realizuje nebo bude realizovat, protože Svět stejně není nic jiného než myšlenka.

Ve stvořeném Světě je nekonečně mnoho Bytostí a tím i bytostí všech stupňů a úrovní v nekonečně mnoha vesmírech.

Jednotlivé stavy Bytostí (které tvoří ve svém souhrnu Vesmír), udávající tu konkrétní minulost, přítomnost a budoucnost Vesmíru, jsou jako kvantové stavy Vesmíru.

Je nutno si stále uvědomovat, že vše je virtuální realita, nejen náš “reálný svět”, ale i tzv. astrální svět, popř. vyšší světy (vyšší dimenze), světelné bytosti, andělé apod. Vše je mentální projekce Světové mysli. Upozorňuji na to z toho důvodu, že častokrát je pojem iluze (Mája) vztahován pouze na tento hmotný svět

Všechno je iluze. Vše je pouze virtuální realita. Ale virtuální realita a iluze není pouze tento “reálný vesmír”, ale i všechny tzv. vyšší světy, jako astrální a světy vyšších dimenzí, popř. úrovní. Na druhé straně však, i když vše je jen virtuální realita, není žádná jiná realita, a proto pro nás tento hmotný fyzický Vesmír je realitou a musíme k němu tak přistupovat.

Vzájemné působení entit je dáno tím, že fungují vzájemně provázaně obdobně jako jednorozměrné struny napnuté časem a prostorem. Bytost je vždy určitou strunou v časoprostoru, na kterou působí ostatní struny – Bytosti a ona působí na ně.

Čím je impuls působící na Bytost vzdálenější v čase i prostoru, tím má menší vliv, záleží však i na velikosti impulsu (náraz velkého meteoru do neobydlené planety vzdálené sluneční soustavy se u nás téměř nemusí projevit, exploze hvězdy téže sluneční soustavy pro nás může mít zcela zásadní důsledky. Pro lepší porozumění tomuto modelu je následující obrázek (viz obr. č. 17).

Obr. č. 17

Působení jednotlivých Bytostí na celkový systém je v tomto modelu vyjádřeno “tlakem” jednotlivých strun (Bytostí) na své okolí. Konkrétní čin (chápán čin v co nejširším slova smyslu, v tomto pojetí je i myšlenka činem) konkrétní Bytosti se projeví “tlakem” na Bytosti (struny) v nejbližším okolí, které tento tlak zase přenáší na nejbližším okolí.

Tak se vliv tohoto činu šíří přes blízké Bytosti v čase a prostoru asi tak, jako když hodíte kámen do vody a pozorujete kruhové vlny šířící se od místa dopadu kamenu do vody. A obdobně jako u vln na vodě se i v tomto strunném modelu velikost vzruchu (vln) s narůstajícím časem a vzdáleností snižuje a jeho působení na Bytosti vzdálené v času a prostoru je dána velikostí původního vzruchu.

Rozdíl oproti příkladu s kamenem hozeným do vody spočívá v tom, že v našem strunném modelu je možné působení i pouze jedním nebo dvěma směry a šíření vzruchu systémem je významně ovlivňováno i protipůsobením nebo spolupůsobením ostatních Bytostí (vhození dalších kamenů do vody v blízkosti dopadu prvního kamene).

Z tohoto modelu plyne vzájemná provázanost a spjatost všech Bytostí, která nedává prostor pro “náhody”. Celkem jednoduše lze z tohoto modelu pochopit, že celková složitost vzájemných vazeb všech Bytostí je uspořádána tak, že není třeba supergeniálního šachisty, který by byl schopen spočítat nekonečně mnoho tahů dopředu pro všechny Bytosti tak, aby pak na základě všech vzájemně skloubených tahů všech Bytostí bylo dosaženo kýženého výsledku.

Dokonce není ani nutno předpokládat pro dosažení kýženého výsledku supergeniálního programátora, protože je možno kýženého výsledku dosáhnout nastavením požadované situace v příslušném bodě časoprostoru a nutné výchozí podmínky pro tento výsledek se již samy nastaví působením výsledného vzruchu do “minulosti”.

Připomínám, že stále vycházíme z předpokladu, že minulost, přítomnost a budoucnost probíhají současně.

Bůh ve významu Stvořitel může stanovit budoucnost pro určité místo časoprostoru a vzhledem k tomu, že změna budoucnosti mění i přítomnost a minulost, není nutno přesně stanovit jednotlivé prostředky nutné k dosažení cíle. Takže stanovený cíl ovlivňuje použité prostředky. Je to obrácená teze, že použité prostředky ovlivňují dosažený cíl.

Celkem snadno je možno si to představit na analogii s počítačovou hrou. Programátor může hru vytvořit tak, že ať zvolíme jakoukoliv variantu pokračování, vždy se nakonec dostaneme ke stejnému cíli. Otázkou je jen kdy a s kolika body. Ostatně takto je vytvořeno mnoho počítačových her.

Při představě takovéhoto modelu jsoucna je nutno se oprostit od všech dogmat typu – “budoucnost nemůže ovlivnit minulost”. V našem modelu jsoucna to možné je, protože vše se odehrává současně a vše se navzájem ovlivňuje.

Následující obrázky jsou modely současně existujících pravděpodobnostních budoucnostní, přítomností i minulostí.

Výchozím bodem je přítomnost označená kroužkem a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti. V každém bodě, kde se stýkají dvě úsečky je možnost bytosti zvolit si určitou cestu – až do okamžiku rozhodnutí pravděpodobnostní budoucnost.

Výchozím bodem je přítomnost a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti a směrem dolů pravděpodobnostní minulosti.

Na tomto obrázku je model vícedimenzionální bytosti, která obsahuje všechny alternativy minulosti, přítomnosti i budoucností dané bytosti s tím, že pro přesnější představu je nutno tento dvoudimenzionální model chápat jako maximální zjednodušení čtyřdimenzionálního modelu, ve kterém výchozí a koncový bod jsou totožné, což lze lépe znázornit na válci.

Tento model je možno aplikovat i na život lidské bytosti, na „vývoj“ (uvozovky jsou použity proto, že vzhledem k tomu, že vše se odehrává současně, vývoj v podstatě neexistuje) lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru, na vývoj vědomí lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru.

Čas v našem lineárním pojetí neexistuje. Vše se odehrává současně. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává najednou. Pouze náš nedokonalý způsob vnímání je schopen je vnímat pouze postupně. Neexistuje pouze jedna varianta minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Existuje mnoho variant, které jsou neustále tvořeny současně.

Přítomnost vnímáme pouze jako jednu variantu, protože naše nedokonalé vědomí je koncentrováno na jednu variantu přítomnosti. Ve stavu velmi rozšířeného vědomí je možno vnímat současně i několik variant přítomnosti, vnímat žití několika životů v jeden okamžik. Zrovna tak si „pamatujeme“ z variantních současně tvořených minulostí pouze tu minulost, která vedla k té přítomnosti, kterou naše vědomí momentálně vnímá, na níž je soustředěno ohnisko jeho koncentrace.

Variantních budoucností je tvořeno mnoho, ale zdaleka ne všechny jsou možným „pokračováním“ té jediné námi vnímané přítomnosti. Pro budoucnosti, které jsou možnými pokračováními vnímané přítomnosti, je používán název pravděpodobnostní budoucnosti. Ve stavu rozšířeného vědomí můžeme vnímat některou z pravděpodobnostních budoucností případně i více pravděpodobnostních budoucností.

Schopnost jasnovidectví je tak schopnost vnímat některou ze současně probíhajících variant budoucnosti. Schopnost dobrého jasnovidectví, je schopnost vybrat z vnímaných variant budoucnosti tu nejpravděpodobnější. Čím je situace před hledanou budoucností složitější, tím je více variant budoucnosti a každá z nich se tak stává méně pravděpodobnou. Proto nelze jasnovidce považovat za podvodníka, když se realizuje jiná varianta budoucnosti, než kterou on skutečně jasnovidně zřel. Mluvím o skutečném jasnovidci se skutečnými jasnovidnými schopnostmi a ne o podvodnících, kterých je taky dost. Rozhodující pro kvalitu jasnovidce tak jsou jasnovidné vidění pravděpodobných variant budoucnosti a intuice při výběru nejpravděpodobnější budoucnosti.

Z výše uvedeného plyne, že stále v každém okamžiku se paralelně současně s naší přítomností tvoří mnoho variant budoucnosti, z nichž jedna je tou budoucností, ke které zamíří naše přítomnost. I když je mnoho variant budoucnosti, jsou některé z nich pro nás pravděpodobnější. I když se asi nedá zcela vyloučit možnost, že se zítra ráno probudíme na druhé straně naší Galaxie, přece jen pravděpodobnost, že se zítra ráno probudíme doma ve své posteli, nepoměrně větší. A možnost, že se zítra probudím sice doma ve své posteli, ale na druhé straně Galaxie, také asi nebude nejpravděpodobnější.

Jak funguje princip vazeb mezi budoucností, přítomností a minulostí?

Vše se odehrává současně a vše se i vzájemně ovlivňuje. Co je rozhodující pro to, která z pravděpodobnostních budoucností se „bude realizovat“ jako pokračovatel naší přítomnosti? Rozhodující je rozhodnutí, kterou z alternativních přítomností a následně i budoucností zvolíme. Jedná se o mentální čin, o myšlenku, která tvoří realitu. Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne vždy musí nastat námi volená budoucnost, protože kromě naší volby budoucnosti jsou tu i volby budoucností ostatních bytostí, které mohou případně díky své větší síle a váze změnit tok událostí tak, že nenastane námi chtěná budoucnost.

Dalším zajímavým aspektem této konstrukce je i to, že můžeme svým rozhodnutím ovlivňovat (tvořit, volit) nejen nejbližší budoucnost, která bezprostředně následuje po přítomnosti, ale můžeme silou své myšlenky, která je tou skutečně tvůrčí silou vesmíru, ovlivňovat (tvořit, volit) i budoucnost vzdálenější. Výhodou tohoto řešení je, že tvůrčí představivostí tvoříme či volíme přímo obraz vzdálenější budoucnosti, který uspokojuje některé naše potřeby či přání, tj. představujeme si či volíme koncový stav a nemusíme tak detailně znát jednotlivé kroky, které povedou k požadovanému cíli. Vzhledem k tomu, že vzdálenější budoucnost ovlivňuje méně vzdálené budoucnosti a ty zase ovlivňují naší přítomnost, tak naše vize budoucnosti tvoří i naší přítomnost. Tvoří ji však na základě vyšších principů fungování vesmíru a ne na základě naší detailní znalosti věci a tím i volby přesných kroků a rozhodnutí, které by vedly ke kýžené budoucnosti.

Cestu životem lze připodobnit k cestě bludištěm, kde výchozím bodem je narození a koncovým bodem je smrt. Naše cesta životem a její alternativní varianty má svá omezení a hranice, tak jako bývají ohraničeny i bludiště. Tyto hranice omezují naše pravděpodobnostní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a tím do určité míry stanovují základní obraz našeho života. Mezi narozením a smrtí putujeme „bludištěm“ a dostáváme se na rozcestí, kde máme více variant rozhodnutí příštím směru naší cesty. Použití tohoto vizuálního modelu je možné pouze v třídimenzionálním časoprostoru, kde jsou dvě dimenze prostorové a jedna časová. Modrý bod je bytost.

Pro případné nedorozumění upozorňuji, že v tomto modelu bludiště nelze chápat nejkratší cestu od narození do smrti jako nejkratší život, ale jako cestu, kterou nejvíce dosáhneme toho, co od života očekáváme.

Na tomto modelu je možno snáze si vysvětlit i naší komunikaci s vyšší inteligencí, či jak někdo říká s bohem. Bůh nám neříká, ty musíš jít touto cestou nebo tě potrestám, protože pak by to nebyl vševědoucí a všemohoucí bůh. Bůh nám odpovídá na naše modlitby, prosby a dotazy tím, že říká, jestliže v životě chceš něčeho dosáhnout (chceš se dostat do konkrétního bodu bludiště) je nejkratší cesta tato. To však neznamená, že bůh preferuje některou z našich cest.

Z pohledu bytosti je v tomto dvourozměrném prostoru vidět pouze nejbližší cesta a na křižovatce pouze nejbližší (míněno v tomto modelu ne ve skutečném životě) dva nebo tři variantní směry a bytost má možnost si vybrat jednu z nich. Vícedimenzionální bytosti, vyšší inteligence, případně i lidé ve stavu rozšířeného vědomí jsou schopny vnímat „naše bludiště“ i z třetího (v tomto modelu, jinak čtvrtého) prostorového rozměru a proto jsou schopny vnímat i to, co nás čeká při zvolení konkrétního směru na další křižovatce a případně i dalších křižovatkách.

Tato vědomí „vidí“ naše pravděpodobnostní budoucnosti a tak jsou schopny do určité míry i předvídat to, co nás čeká v tzv. budoucnosti. Navíc k tomu často mají i informace o našich dosavadních rozhodnutích o našich volbách na předešlých křižovatkách a tak i možnost vytvořit si obraz toho, jak budeme pravděpodobně reagovat na určitou situaci. Rozhodnutí, kterým směrem se vydáme na křižovatce, kterou cestu zvolíme, je však pouze na nás. Jen my rozhodujeme, kterou z pravděpodobnostních budoucností, které máme k dispozici, si zvolíme. Z použitého modelu plyne, že nejvíce variant máme uprostřed života a nejméně na začátku a na konci života. Pokud však již jsme uprostřed života a tudíž v určitém bodě „našeho bludiště“, vzhledem k našim předchozím rozhodnutím již zdaleka nemáme možnost prožít všechny varianty, které jsme měli k dispozici v době narození.

Nelze však zapomínat, že složitost tzv. předvídání budoucnosti spočívá v tom, že naši cestu životem neovlivňují pouze naše rozhodnutí a volby, ale také rozhodnutí a volby ostatních bytostí.

Čas neprobíhá lineárně, ale má cyklický charakter. Přesnější model času je obraz spirály, která se skládá ze spirály, která se skládá ze spirály, která…

I v této souvislosti znovu považuji za nutné připomenout, že model jsoucna uváděný v této kapitole může být ve zdánlivém rozporu s modely jsoucna předložené v jiných kapitolách. Důvodem je to, že každý model se pokouší zachytit jiný aspekt jsoucna a to ještě způsobem zjednodušujícím tak, aby byl srozumitelným pro běžného člověka.

Ostatně s tímto problémem se potýká i moderní fyzika a není to ještě proto důvodem pro odsouzení jednoho z modelů jakožto nepravdivého, nebo důvodem pro vyslovení závěru, že Svět je nesmyslný.

Model Stvořeného světa z jednotlivých entit vědomí je analogický modelu jsoucna dle teorie strun.

Zjednodušeně řečeno dle teorie strun jsou prazákladem veškerého Vesmíru jednorozměrné struny, které podle toho jakým způsobem vibrují, jsou tou nebo onou částicí.

V našem modelu strun – Bytostí jsou také prazákladem jsoucna struny – Bytosti jakožto stejnorodá “látka”. Ty pak podle způsobu vibrace se projevují jako jednotlivé bytosti v konkrétní inkarnaci.

Jak jsem již uvedl v V. kapitole komplexní model jsoucna zobrazený v této knížce, při vhodném použití může fungovat obdobně jako Mendělejevova soustava prvků. Když hledáte odpověď na určitou otázku při znalosti tohoto modelu jsoucna jakožto uceleného systému, je důležité tuto otázku správně umístit do systému – modelu jsoucna a odpověď již sama vyplyne ze vztahů s okolními body systému. Vědomě jsem neuvedl “správná” odpověď, protože to by vycházelo z předpokladu, že i mnou uváděný model jsoucna je správný, což si netroufám takto jednoznačně tvrdit.

Pro názornost uvedu příklad.

Otázka: “Je možno se po inkarnaci do člověka znovu inkarnovat do zvířete?” Pokud si vybavíme model jsoucna uváděný v této knížce, uvědomíme si, že vše se děje současně, že minulé, přítomné i budoucí životy probíhají současně, takže z tohoto pohledu otázka nemá smysl.

Z modelu Bytosti jako jednorozměrné struny, kde jediným rozměrem je čas, je vidět, že na časové ose představující zároveň vývoj Bytosti, nemůže logicky následovat po vyšším vývojovém stupni nižší vývojový stupeň (za předpokladu, že považujeme člověka za vyšší vývojový stupeň než zvíře, což tak i z pohledu naší každodenní zkušenosti bohužel vždy nevypadá).

Z toho je vidět, že otázka nemá jednoznačnou odpověď.

Shlédnutí: 358