V. kapitola – prostor a čas

V. kapitola – Prostor a čas

 

Hmota

 

Původně jsem zamýšlel nazvat tuto kapitolu hmota, ale potom jsem dospěl k názoru, že pojem hmota je problematický a kromě toho užší než časoprostor. Proto jsem nakonec zvolil název pro­stor a čas.

 

Co je to hmota? Existuje vůbec něco jako hmota. Ano, ale pozor opět, z které úrovně pravdy se na věc díváme. Jsme na úrovni dejme tomu č. 4 – “člověk – prostor a čas“. A z tohoto úhlu pohledu hmota v té formě, jak ji popisují, nejmodernější vědecké poznatky nepochybně existuje a je nutno se jí věnovat.

 

 

Vícedimenzionální vesmíry

 

Nejnovější vědecké teorie, které jsou pokusem o sjednocující te­orii “všeho”, uvádějí, že náš Vesmír je uspořádaný tak, že jeho základními stavebními kameny jsou jednorozměrné struny. Podle toho, jak tyto struny “vibrují” projevují se jako jednotlivé částice – základní prvky hmoty.  To znamená, že vše je v podstatě redu­kováno na vibrace, tak jak uvádějí téměř všechny dávné mytolo­gie.

 

Dle jednoho z předpokladů teorie superstrun jsou v našem Ves­míru 3 prostorové dimenze a 1 časová dimenze plně rozvinuty a 7 (6) prostorových je svinuto. Paralelní vesmíry se vyskytují ve stejném časoprostoru s tím, že mají rozvinuty a svinuty jiné di­menze než náš vesmír. Teoreticky by tak z toho plynula jedna z mnoha možností, tj. existence 7 paralelních vesmírů, jak uvádějí některé mytologické a esoterické prameny. Míněny jsou vesmíry se 3 prostorovými a 1 časovou dimenzí. Vesmíry srov­natelné s naším Vesmírem a existující paralelně s naším Vesmírem, což umožňuje za určitých předpokladů přestup mezi těmito jednotli­vými paralelními vesmíry. Vesmírů neparalelních k našemu Vesmíru je samozřejmě nekonečně mnoho. Jsou však mimo naše možnosti časoprostorového poznání.

 

Kromě toho však si lze představit i modely vícedimenzionálních vesmírů. Ty pak jsme schopni vnímat na naší smyslové úrovni jako průnik do našeho čtyřrozměrného Vesmíru. Z toho se dá od­vodit hypotéza, že člověk (samozřejmě nejen člověk) je průnik vícedimenzionální Bytosti do našeho Vesmíru (našeho časopro­storu).  Takto se dá vysvětlit mnohé z toho, co se nám zdá nepo­chopitelné.  Prostě našimi smysly nejsme schopni vnímat vícedi­menzionálnost věcí a jevů a proto jim zcela nerozumíme.

 

 

Náhoda

 

Jako příklad bych uvedl počítačovou hru Tetris. Tato hra spočívá v umísťování objektů různých tvarů do základny tak, aby došlo k jejímu úplnému zaplnění. Hra se dá hrát ve 2 základních úrovních – 2D (2 dimenze) a 3D (3dimenze). Pro ty, co hru neznají, je prin­cip znázorněn na obrázku (viz obr. č. 12).

 

Obr. č. 12

 

Teď si představte, že počítač generuje objekty ve 3D, ale na obra­zovku promítá tyto objekty pouze ve 2D. Z pohledu hráče pak dochází k situaci, kdy přestože objekt je umístěný správně (v po­hledu 2D), jednou je řešení přijato jako správné (viz obr. 13a) a jednou jako nesprávné (viz obr. 13b).

Důvodem je to, že počítač vyhodnocuje útvar jako 3D a vzhle­dem k jeho tvaru ve třetím rozměru ho jednou může umístit do základny a jednou ne.

 

Obr. 13a      

Obr. 13b

 

 

Hráč, který vnímá pouze to, co vidí na obrazovce, tj. objekt ve 2D, pak sleduje, jak jednou je jeho ve 2D správné řešení přijato jako úspěšné a jednou jako neúspěšné.

 

Hráč nemá dostatek informací (nevidí objekt ve 3D) a nevidí pří­činy, proč je jeho řešení vyhodnoceno jednou jako úspěšné a jed­nou jako neúspěšné. Z nedostatku informací pak má za to, že jeho úspěšnost ve hře závisí na náhodě.

 

Jestliže vyjdeme z předpokladu, že vícedimenzionální model jsoucna (tím je míněn více než 4 dimenzionální model jsoucna – 3 prostorové dimenze a jedna časová) je pravdivý a my jsme schopni vnímat pouze tyto uvedené 4 dimenze, dá se vyvodit cel­kem logický závěr, že posouzení určitého děje jako náhodného plyne z nedostatku informací.

 

Jako již vícekrát, jako příklad vhodný pro pochopení principu náhody uvádím počítačovou hru.

V počítačových hrách jsou tzv. náhodné situace, které musí hráč řešit, vytvářeny počítačem, jeho speciální funkcí – generátorem náhodných čísel. Tento generátor generuje v pro nás nepředvída­telném sledu řady čísel, takže z našeho pohledu se jedná o ná­hodu. Ale algoritmus generování náhodných čísel vytvořil pro­gramátor a generování náhodných čísel tak již není jen pouhou náhodou. 

 

 

Čas

 

Čas je možno chápat podle některých teoretiků jako čtvrtou pro­storovou dimenzi.

Naše vnímání času pak není nic jiného než náš způsob vnímání čtvrté prostorové dimenze.

Na této představě je možné založit model pro pochopení toho, co je z pohledu našich zkušeností nepochopitelné, tj. že minulost, přítomnost a budoucnost existuje současně. 

 

Stačí si pouze představit svět, kde je dvoudimenzionální prostor a třetí dimenzí je čas.

To je běžně používaný postup, jak vysvětlit některé principy ví­cedimenzionálního světa na modelu prostoru (popř. časopro­storu), který má o jednu dimenzi méně.

Při pohledu na obr. č. 14 je pochopitelné, že pozorovatel, který je mimo tento časoprostor může vnímat najednou minulost, přítom­nost i budoucnost. Na tomto modelu lze pochopit tvrzení někte­rých náboženských a esoterických nauk, že vše existuje a děje se současně.

 

Obr. č. 14

 

 

Srozumitelným modelem pro pochopení skutečnosti, že vše existuje současně, je rovněž film. Tento příklad je možná názor­nější, protože je na něm možno ukázat i víceúrovňovost pohledů.

Prvním pohled je pohled filmové postavy v ději, která není schopna vnímat film jako iluzi, ale vnímá ji jako skutečnost.  

Druhým pohledem je pohled herce, který hraje jednu z rolí filmu. Ten je schopen vnímat iluzornost postavy, kterou hraje, ale větši­nou již nevnímá film jako celek (vycházím z předpokladu, že není zároveň režisérem).

Třetím pohledem je pohled diváka, který se dívá na film. Ten je schopen vnímat jeho iluzornost a chápat celý příběh, ale vnímá ho v čase, postupně.

Čtvrtým pohledem je pohled na celý film najednou, pohled na rozložený celuloidový pásek se všemi okénky filmu, se všemi ob­rázky v jediném “časovém okamžiku”.

V tomto případě pozorovatel vnímá to, co je v běžícím filmu pří­tomnost, současnost a budoucnost najednou. V jeden “časový okamžik” vnímá najednou všechny jednotlivé body času a děje.  Pro takového pozorovatele čas v námi běžně chápaném pojetí ne­existuje, je vlastně čtvrtou prostorovou dimenzí.

 

Paradox je jeden z atributů pravdy. Kdo se s touto skutečností ne­smíří, nemá šanci pravdu ani zahlédnout. Mnozí východní filozofové se snažili popisovat pravdu takřka výlučně paradoxy. Paradox je nepostra­datelnou součástí formulací nejvyšších pravd.

 

Jedním z takových paradoxů je, že my jako bytosti jsme z jednoho zorného úhlu věční a z druhého podléháme vzniku, změně a zániku (nejen změně formy).

Z logiky věci vyplývá, že když jsem „teď“ (a o tom nemá smysl pochybovat, protože pak ztrácejí smysl jakékoliv úvahy a vlastně by ani neměl kdo pochybovat) a není nic jiného než „teď“, jsem stále. Jako podobenství pro snadnější pochopení bych zde opět využil film. Jednotlivá postava se vyskytuje pouze v některé části filmu, ale při pohledu na rozvinutý pásek filmu ji vidíme stále, i když zdaleka ne na všech okéncích filmu.

 

Předkládám k úvaze hypotézu, že čas jakožto 4. prostorová di­menze rovněž podléhá gravitačnímu zakřivení. Proto je na zá­kladě této hypotézy pravděpodobná možnost, že při sledování ča­sové linky stále jedním směrem nekonečným časem po velmi dlouhé době vzhledem k jeho jednodimenznosti a zakřivení se dostaneme opět do stejného časového bodu obdobně, jako se to předpokládá pro prostor. Připomínám v této souvislosti model vývoje Bytosti (viz obr. č. 7 str. 37).

 

Protože je možno předpokládat, že existuje i více časových di­menzí, které jsou v přeneseném slova významu nerovnoběžné s naším jednodimenzním časem, je možno si teoreticky představit přesun jinou časovou dimenzí do jiného bodu naší časové di­menze podstatně rychleji, popř. i do minulosti.  Za předpokladu ví­cedimenzionálnosti času je možno si představit i větvení času.

 

Časoprostor v tomto pojetí neumožňuje časové paradoxy, které jsou často využívané autory sci-fi. Při jakékoliv změně se totiž mění celý časoprostor, tj. minulost, přítomnost i budoucnost včetně pozorovatelů, kteří jako součást systému si změnu neuvě­domují. Při jakékoliv změně v minulosti, přítomnosti i budouc­nosti dochází i ke změně vědomí pozorovatele, změně informací o minulosti a přítomnosti uložené v jeho “paměti”.

 

 

Fraktální uspořádání časoprostoru

 

Časoprostor je uspořádán fraktálně (pojem fraktálu je velmi dobře vysvětlen v knize “Chaos” Jamese Gleicka, pro názornost viz obr. č. 15a – 2D fraktál, č. 15b – 3D fraktál) a má tudíž uspořádanou nenáhodnou strukturu. Toto fraktální uspořádání lze soudobými vědeckými metodami prokázat a dle mého názoru to z teorií po­psaných v uvedené knize více méně vyplývá.

 

Obr. 15a

 

                                                           2D fraktál

 

  

Obr. 15b

 

                                                                     3D fraktál

                                                                                                  

 Ostatně fraktální uspořádání prostoru (hmoty) je běžně vnímáno jako téměř samozřejmé.

Podobnost modelu atomu nebo molekuly s modelem slunečních soustav, galaxií, supergalaxií je dostatečně známá.

I ve výše uvedené knize je jako příklad uváděno např. fraktální uspořádání tvarů země jako je pobřeží, tj. hmoty (prostoru). Toto fraktální uspořádání však zatím není běžně v myšlenkových kon­strukcích používáno i pro časoprostor a tím i pro historii konkrét­ního člověka, národa, určité kultury, civilizace nebo lidstva, ale i pro vývoj Země, Sluneční soustavy, Galaxie a Vesmíru. 

 

Z teorie fraktálního uspořádání časoprostoru vyplývá, že každý bod časoprostoru lze vyjádřit nejen kvantitativním popisem po­mocí časových a prostorových souřadnic, ale má i  svoje kvalita­tivní vyjádření, které je odlišné od jiných bodů časoprostoru. Zá­roveň však vzhledem k fraktálovému uspořádání všech bodů ča­soprostoru, jsou jednotlivé body časoprostoru, které mají stejnou nebo obdobnou kvalitu. Protože se jedná o čtyřdimenzionální ča­soprostor, je nutno v této myšlenkové konstrukci uvažovat se čtyřdimenzionálními fraktály.    

 

 

Astrologie

 

Teorie fraktálního uspořádání časoprostoru umožňuje vědecké zdůvodnění astrologie. Ta vychází z toho, že časoprostor má ne­náhodně uspořádanou strukturu a tudíž konkrétní čas v konkrét­ním místě má i svoji kvalitu odlišnou od jiného místa a času, ale zároveň cyklicky se opakující a tudíž předvídatelnou. Na tom je založena astrologie jako vědecká disciplína.

 

Z pohledu astrologie (ale nejen astrologie, na stejném principu je založen i výklad z karet, I-ting, ale i exotičtější způsoby věštění jako např. z vnitřností zvířat, kávové sedliny apod.) má každý bod časoprostoru (konkrétní čas v konkrétním místě) svoji kva­litu, která je vyjádřena vzájemnými vztahy několika základních principů.

 

Velkou výhodou astrologie ve srovnání s ostatními metodami, díky níž se stala uznávanou a velmi rozšířenou, je to, že vztah zá­kladních principů pro určitý bod časoprostoru je dán vzájemnou polohou nebeských těles, která byla určena za představitele urči­tých základních principů (např. Mars – boj, Venuše – láska apod.).

Polohu jednotlivých nebeských těles lze poměrně snadno (s po­čítačovým programem zcela snadno) spočítat pro jakýkoliv čas a místo v minulosti nebo budoucnosti.

 

Nepřesnost astrologických předpovědí plyne z více faktů.

Na jednom z prvních míst stojí bezesporu kvalita astrologa. Zá­kladním důvodem je však ve velké většině případů nedostatek in­formací.

 

Je to velmi podobné jako u meteorologie, u které si nikdo nedo­voluje zpochybňovat, zda je to opravdu věda. Přesto její předpo­vědi budoucnosti jsou v povědomí většiny lidí proslulé svojí ne­přesností.

Nedostatek znalosti všech výchozích podmínek způsobuje v ně­kterých případech předpovědi počasí značně odchylné od skuteč­ného počasí. Přesto vědeckost metod meteorologie je uznávána i nejskeptičtějšími vědci.

 

Astrolog většinou pracuje pouze s jedním prvkem systému a na základě výpočtu vzájemného postavení planet pak stanovuje zá­kladní principy ovlivňující tento prvek v určitém bodě časopro­storu.

Z toho pak plynou možné nepřesnosti jednotlivých horoskopů nebo astrologických předpovědí. Se stoupajícím množstvím infor­mací o člověku a prostředí, v němž žije (např. znalost horoskopu rodičů, partnera, dětí, ale i národa, země, místa) je možno zpřes­ňovat horoskop a blíže určovat, jak by se základní principy ovliv­ňující člověka v určitém bodě časoprostoru mohly konkrétně projevit.

 

Kvalita určitého bodu časoprostoru, do kterého se bytost inkar­nuje, má pro tuto bytost zásadní význam.

Čas a místo narození vymezuje poměrně přesně určitý bod časo­prostoru a ten je nejdůležitějším bodem časoprostoru pro člověka, protože určuje, do které postavy Kosmické hry se bytost inkarnuje.

Proto také je přesný čas a místo narození roz­hodující pro zpracování kvalitního horoskopu. 

 

Konkrétní postava Kosmické hry pak zase určuje, které principy Bytost s postavou “prožije”, se všemi psychickými a fyzickými vlastnostmi, kterými je postava k prožití principů vybavena. Ur­čuje, o které principy Bytost během prožitku této inkarnace obo­hatí své poznání o sobě samé.

 

Proto je astrologie schopna určit, které základní principy člověk v dané inkarnaci zažije a také s nižší mírou přesnosti kdy. Jak se přesně projeví tyto základní principy a kdy v životě člověka, zá­leží i na člověku samotném.

Znalost kvalitního horoskopu umožňuje člověku prožít si tyto principy vědomě.

 

Nedorozumění, která často při aplikaci astrologie vznikají, ply­nou z toho, že lidé chtějí využít astrologii k tomu, aby se prožití těchto základních principů vyhnuli. A to ještě pokud možno tak, že se pokusí změnit vnější podmínky a ne sebe, což je ten zá­kladní omyl. Nic jiného než změna sebe při pohledu z úrovně přesahující jediný život nemá smysl.

Tento druh nedorozumění je ostatně charakteristický i pro jiné druhy „předpovědí budoucnosti“, což velmi dobře známe z mnoha pohádek, ale zejména z řeckých tragédií. Nejznámějším příkladem je pravděpodobně Oidipus.

 

Zase bych zde využil analogii s počasím. Znalost předpovědi, že odpoledne bude pršet, neumožní normálnímu člověku zabránit dešti (snad s výjimkou šamanů), ale pomůže mu v tom, že si ráno, když jde z domova, vezme deštník a díky tomu při návratu domů z práce nepromokne na kůži.

 

Z uvedených srovnání plyne, že astrologie používá přibližně stejně vědecké metody pro své předpovědi jako meteorologie a má i přibližně stejnou a ze stejných důvodů (ne)úspěšnost.

 

Důvod, proč jsem věnoval více místa speciálně astrologii je ten, že je dobrým příkladem jednoho z vědních oborů, které jsou za­hrnovány mezi pavědu, protože jsou posuzovány pouze z pohledu úrovně pravdy č. 4 – “člověk – prostor a čas”, z pohledu neúpl­ného modelu jsoucna této úrovně pravdy. K chápání pravdy je však nutné znát model úplný.

 

Komplexní znalost úplného modelu jsoucna umožňuje při správ­ném zadávání otázek získat i správné odpovědi.

Znalost struktury systému umožňuje vyvozovat vlastnosti jednot­livých prvků systému již ze znalosti umístění prvku ve struktuře systému.

Je to obdobné jako u Mendělejevovy tabulky prvků, kde zařaze­ním prvků na správné místo tabulky jsme schopni předpovědět vlast­nosti prvku, i když vlastní prvek třeba ještě nebyl v přírodě nale­zen, případně vytvořen v urychlovačích. Rovněž tak dle vlastností nově nalezeného prvku lze vyvodit jeho předpokládané umístění v tabulce.

 

Proto alespoň základní znalost kompletního systému, jeho struk­tury a principů jeho funkce je velmi důležitá pro možnost poznání jednotlivých prvků systému.

To je limitem poznání současné vědy, která vychází z modelu jsoucna pouze z pohledu úrovně pravdy č. 4 – “člověk – prostor a čas”. Nedá se říci, že model je zcela nepravdivý. On je “jen” neú­plný.

Protože však naše smyslové vjemy a zkušenosti jsou většinou v souladu s tímto modelem, je tento model považován za pravdivý.

 

Jevy, které nejsou v souladu s tímto modelem, jsou většinou ozna­čeny za podvod, halucinace, omyl, výjimečně nábožensky zamě­řenou částí společnosti za zázrak. Pokrokovější část vědecké ko­munity říká, že se jedná o jevy, které jsou založeny na nám dosud neznámých fyzikálních procesech.

 

Paradoxně se tato neúplnost modelu jsoucna projevuje nejvíce u věd, které se zabývají člověkem jako je např. lékařství, psycho­logie apod., a které se díky tomu člověka i nejvíce týkají a často ho nejbezprostředněji ovlivňují.

 

Dokud lékařská věda nezačne chápat člověka jako součást více­dimenzionální Bytosti a bude ho chápat pouze jako jakýsi super dokonalý stroj řízený složitými chemickými a fyzikálními pro­cesy, nemá šanci komplexně řešit problém – zdraví člověka.

Bez základního pochopení toho, co to člověk je, může lékařská věda dosahovat pouze dílčích úspěchů v “boji” s jednotlivými nemocemi.

Tím, že jsem dal slovo boj do uvozovek, jsem chtěl upozornit i na terminologii, která je používána v lékařství a která ho charakteri­zuje. Lékařská věda většinou neřeší problém komplexního zdraví člověka a v mnoha případech to ani nepředstírá, ale “bojuje” s nemocemi. Jak výstižné.  

 

Homeopatie

 

V této souvislosti bych rád uvedl jako příklad jeden z omylů sou­časné vědy, který má rovněž své příčiny v neúplném modelu jsoucna a zároveň se také pokusil obhájit vědeckost metody lé­čení zvané homeopatie. U této metody jsou vědci ochotni připus­tit léčebný účinek pouze jako výsledek placebo efektu. 

 

Pomineme prozatím skutečnost, že v rámci teorie mentalismu, kde vše je myšlenkou a tudíž i jakékoliv léčení (včetně chirurgických zákroků) je vlastně placebo efektem (i v tomto případě se jedná o velké zjednodušení navíc s určitou mírou nadsázky).

 

Základním principem jakéhokoliv léčení a možná by se dalo říct života vůbec je přenos informace. Hlavní oponenti homeopatie tvrdí, že když v homeopatické látce již není ani molekula původní určující látky nemůže dojít k přenosu informací.

Již i prostředky soudobé vědy se podařilo prokázat, že toto vý­chozí stanovisko je nepřesné, pokud ne přímo nepravdivé. Poda­řilo se prokázat exaktním vědeckým výzkumem – zkoumáním krystalů zmrzlé vody pod silným mikroskopem, že molekuly vody krystalizují zcela jinak, pokud jsou vystaveny různým ener­geticko informačním vlivům.

 

Uvedu pouze ten nejjednodušší případ, kdy voda byla vystavena jednou působení pozitivní energie a podruhé působení negativní energie (míněno emoční naladění pokusné osoby). V prvním pří­padě byly krystalky ledu krásně harmonicky uspořádané, ve dru­hém případě naopak chaoticky neuspořádané.

 

Energeticko informační uspořádání homeopatického léku je ovlivněno původní látkou, která je potenciována (mnohonásobně ředěna). A tato energetická informace je to, co léčí člověka tím, že působí na narušené energeticko informační uspořádání člo­věka. Výslovně zdůrazňuji, že při správném použití homeopatie léčí člověka a ne pouze jeho nemoc.

 

Vlastní homeopatický lék je pouze nosič informace. Když opět použijeme analogii, jedná se o stejný způsob, jakým je na mag­netofonové pásce zaznamenána informace.

Krásným příkladem je hudba. Původcem informace obsažené na magnetofonové pásce se záznamem hudby je skladatel. Ten však na pásce již není v žádné formě, pokud není zároveň zpěvákem či instrumentalistou, i když ani ti na pásce nejsou. V případě inter­pretů je zde pouze informace o tom, jak oni skladbu interpretují.

 

V tom, že je pacientovi předána správná informace, i když v léku již nemusí být obsažen původce této informace, právě spočívá druhý základní princip homeopatie (prvním je léčení podobného podobným). Pokud ho někdo nechápe, nebo z jakéhokoliv dů­vodu pochopit nechce, ztrácí s ním jakákoliv diskuse na téma funkčnosti homeopatie smysl. Obvykle je pro takového člověka argument, že v léku již není žádná látka, která by předala infor­maci, argumentem konečným.

 

 

Evoluce Vesmíru

 

V odborném vědeckém tisku zabývajícím se kosmogonií se stále opakuje jeden problém, a to je otázka nastavení výchozích pod­mínek nebo jinak řečeno stanovení určitých přírodních zákonů, které vedou k vytvoření právě takového vesmíru, který pozoru­jeme.

Tím je míněno i to, že výchozí podmínky jsou nastaveny tak, že dochází k takovému vývoji vesmíru, že vznikne i něco nebo ně­kdo, kdo tento vesmír může pozorovat, v našem případě člověk.

 

Podle dosavadních výzkumů situace vypadá tak, že výchozí podmínky musely být nastaveny opravdu velmi přesně, protože při drobné změně kterékoliv z nich by nedošlo ke vzniku tako­vého vesmíru, ve kterém by mohlo dojít ke vzniku života a existenci člověka.

Z toho plyne, že Bůh (ve smyslu Stvořitel našeho Vesmíru) by se musel strašně nadřít a možná provést nesčíslně pokusů než by se mu povedl tento náš jedinečný Vesmír.

   

Bůh to má výrazně jednodušší. On totiž nemusí nastavovat vý­chozí podmínky, on může nastavit požadovaný stav někde v bu­doucnosti, použiji odborný výraz – atraktor. Pokusím se opět po­užít pro lepší pochopení analogii.

 

Když hodím rukou hodně kuliček na rovnou vodorovnou plochu, je pravděpodobnost, že se kuličky setkají v jednom místě takřka nulová (viz obr. č. 16a).

Abych toho docílil nenáhodně, musel bych přesně vypočítat po­čáteční rychlost a rotaci pro každou kuličku zvlášť a po té každou kuličku ze samostatného přístroje vypustit s vypočítanou rych­lostí a rotací. Při výpočtech bych musel kalkulovat i s nárazem jednotlivých kuliček do sebe.

Mám obavu, že třeba už pro 50 ku­liček je to pro současnou vědu úkol zcela nad její síly.

Když však kuličky hodím do koryta vhodně zakončeného správně velkým důlkem, je pravděpodobnost toho, že kuličky budou všechny v jednom místě 100%, bez ohledu na počet kuliček a způsob jejich uvedení do pohybu. (viz obr. č.  16b). 

 

Obr. č. 16a

 

 

 

 

Obr. č. 16b

 

 

 

 Bůh nehraje v kostky. Bůh hraje s námi hru podobnou té, jaká je na některých hracích automatech. Bytosti – jednotlivé kuličky jsou vrženy Bohem po nakloněné rovině a kuličky se koulejí dolů do jediného otvoru různými cestami. V našem modelu (vzhledem k zakřivenosti časoprostoru) jsou vypouštěcí otvor a jímací otvor současně ve stejném bodě. Do cesty jsou jim postaveny překážky, které představují boží a přírodní zákony, zákony Kosmické hry, které určují běh Bytosti časem a prostorem, určují její osud.

 

 

Paranormální jevy

 

Telepatie, telekineze, teleportace, levitace, OBE, jasnovidnost, prekognice, materializace a jiné jevy považované za zázraky jsou snáze pochopitelné a vysvětlitelné v rámci teorie mentalismu. Pokud si uvědomíme, že vše je projekcí Světové mysli, že vše je pouze myšlenka, snáze pochopíme jejich existenci i to, jak fun­gují.

Existence telepatie, telekineze a jasnovidnosti již byla nade vší pochybnost prokázána metodami soudobé oficiální vědy (i když někteří “vědci” z neznalosti nebo zcela záměrně v rozporu se skutečností tvrdí opak).

 

Složitější je spíše nalézt odpověď na otázku, proč tyto jevy fun­gují jen někdy, někde a někomu.  Podrobný výklad této otázky přesahuje rámec této knihy. Obecně lze říct, že při posuzování konkrétního případu je nutno přihlédnout i ke konkrétním pod­mínkám.

Mezi hlavní podmínky patří stupeň vývoje konkrétního člověka, kterého se jev týká, víra člověka v existenci jevu, kvalita a síla morfického pole v dané oblasti, ale i velikost mentální energie vložené člověkem (velmi dobrou živnou půdou jsou silné emoce).

Jako příklad bych uvedl všeobecně známou skutečnost, že jevy jako je OBE, telepatie, telekineze nebo materializace se lidem podstatně častěji daří v prostředí, kde je odstíněno morfické pole lidstva. Mezi tato místa patří horské oblasti nad 4.000 metrů, opuštěné ostrovy v moři, místa hluboko v rozsáhlé džungli nebo i mimo zeměkouli ve vesmírném prostoru.

 

Rovněž tak změněné stavy vědomí mají velmi kladný vliv na vý­skyt těchto jevů, protože při nich dochází k odstranění mentálního bloku – nevíry v možnost jevu.

 

Naopak se tyto jevy ze stejných důvodů většinou nedaří, pokud jsou prováděny jako experiment za dohledu nevěřících vědců, protože morfické pole nevíry nevěřících je příliš silné. Nakonec toto ani není ani v rozporu se současnými vědeckými poznatky, když již bylo prokázáno, že i osoba experimentátora má vliv na výsledek experimentu.

 

Shlédnutí: 356