Pochybuji, tedy jsem
Základním podnětem k tomuto článku byla návštěva přátel. Při určitém mém sebehodnocení, z kterého plynula jistá pochybnost o tom, zda to co dělám, má smysl a dělám to dobře, jsem dostal dvě odpovědi. Od muže jsem se dozvěděl, že je dobře, že o sobě ještě pochybuji. Od ženy byla reakce přesně opačná – jak zrovna já ještě mohu o sobě pochybovat. Zvláštní bylo, že jsem cítil, že oba mají svým způsobem pravdu.
Začal jsem se tímto rozporem zabývat hlouběji a tak jsem začal pochybovat o tom, zda je správné, že pochybuji a zda by nebylo lepší pochybovat o tom, že nepochybuji J. Tím jsem začal o celém problému uvažovat v širších souvislostech.
Kde je hranice mezi zdravou skepsí( známé rčení důvěřuj, ale prověřuj) a ověřováním si poznaného a pochybnostmi, které nás jen zatěžují a brzdí.
Určitým rozborem jsem došel k závěru, že je nutno upřesnit za prvé, co se rozumí slovem pochybovat a za druhé o čem se pochybuje.
Když si ve wordu zadáte synonyma ke slovu pochybovat, dostanete jako nabídku – mít pohybnosti, váhat, nedůvěřovat a kolísat. Při zadání slova pochybnost se objeví skepse, nejistota. Myslím, že je zřejmé, že každý asi pocítí velký rozdíl mezi tím, zdali když pochybuji, tak váhám, nedůvěřuji, jsem nejistý nebo jsem skeptický. Naši všemi milovaní „Skeptici“ by se určitě cítili dotčeni, kdyby jim někdo tvrdil, že jsou váhaví nebo nejistí.
Vzhledem k této určité dvojznačnosti budu používat slovo pochybovat ve dvou významech vždy s upozorněním, v jakém slova smyslu je použito.
1. Váhám, jsem nejistý
2. Jsem skeptický – ve smyslu vše kriticky posuzuji a ověřuji
Toto rozdělení považuji za důležité pro správné chápání slova pochybovat v konkrétním kontextu.
Nyní se dostávám k druhé části, kterou je to, o čem pochybovat. Předmět našich pochyb nelze striktně oddělit od vymezení pojmu pochybovat, protože z určitého zorného úhlu je možné a v některých časových okamžicích našeho života i snad nutné pochybovat (význam 2) téměř o všem. Abych však neskončil jako totální skeptik, který má nedůvěřivý postoj bez jakýchkoliv pozitivních závěrů absolutně ke všemu, pokusím se této skepsi dát jistý rámec.
Při volbě svých základních životních cílů nepovažuji za rozumné se omezovat přílišnými pochybnostmi (ani v jednom slova smyslu), protože naše schopnosti a možnosti jsou ve velké většině případů daleko za hranicí, kterou jsme si sami schopni připustit. To, co nás v životě nejvíce omezuje, jsou omezení, která si stanovíme sami. Někdy se to zdá až neuvěřitelné, jaké hranice si pro sebe lidé sami stanoví, a to někdy s velice rozumným či spíše rozumovým zdůvodněním. Je možné, že Češi jsou mistři světa ve zdůvodnění, že a proč něco nejde J. Samozřejmě vždy daleko lépe vidíme toto sebe-limitování u těch druhých než u sebe.
Mimo jiné i z těchto důvodů je doporučováno se při stanovení toho, co chceme dosáhnout, neomezovat rozumovými důvody (pochybnostmi). Jako příklad bych uvedl touhu bydlet ve vlastním rodinném domku s tím, že momentální rodinný příjem čistého je cca 15.000,- Kč. Možná by se naše přání měla pohybovat v rámci určitých možných pravděpodobných budoucností, i když ani toto omezení není absolutně nutné.
Je velmi důležité, aby po stanovení cíle či přání, po našem jednoznačném rozhodnutí o tom, co chceme, jsme nepochybovali o tom, že cíl dosáhneme. Jakékoliv pochybnosti v tomto smyslu negativně ovlivňují dosažení cíle.
Druhým a opačným pólem z pohledu našeho pochybování (ve smyslu významu č. 2) by měl být proces přijímání informací všeho druhu. Zdůrazňuji pochybování ve smyslu významu č. 2, tj. ne nedůvěře ke všemu přicházejícímu, ale ke kritickému přístupu a dle daných možností i ověřování a prověřování si informací, kterými jsme denně zaplavováni v ohromném množství.
Z množství informací, které nás obklopují, si vybíráme (vědomě či podvědomě) některé, které se nám pak skládají do naší mozaiky vnímání světa (smyslového i mimosmyslového). Ty informace, které se do naší mozaiky nehodí, pak považujeme za nepravdivé, nebo nevěrohodné. V podstatě je vyloučené, aby se k nám dostali pouze informace zapadající do naší mozaiky. Ale i kdyby se teoreticky dostávali (což by pravděpodobně muselo být pouze z jednoho zdroje), museli bychom nutně pochybovat, zda naše mozaika je úplná. Tím chci naznačit, že i informace, které nezapadají do naší mozaiky, jsou pro nás důležité.
Mezi těmito dvěma póly je široká škála jevů a procesů, ale naše pochybování ve smyslu č. 1 téměř vždy negativně ovlivňuje naše konání i nás samotné. Na druhé straně pochybování ve smyslu č. 2 nám může pomoct při korekci našeho myšlení a konání. Pro přesnost uvádím, že tyto korekce nemusejí být prováděny pouze na základě rozumových úvah, ale podnětem k nim může být i intuice. Jednou ze situací, kdy je na místě kritické posuzování a ověřování, je i na začátku článku uvedené vymazávání starých programů, kdy bychom měli stále prověřovat, zda se nám starý program opětovně nenápadně nevloudil do našich myšlenek a činů.
Naše pochybnosti ve smyslu uvážlivé skepse mají své místo při volbě prostředků k dosažení cílů, při posuzování vhodnosti stanovených prostředků a při ověřování, zda dané prostředky nás k cíli opravdu blíží. Ač se to možná nezdá, je na místě i skepse ohledně toho, zda jsme určitého cíle již dosáhli.
Tak, jako někteří o sobě soudí, že jsou duchovní a dalo by se o tom s úspěchem pochybovat, tak jsou i tací, kteří sami sebe nazývají skeptiky, a dalo by se o tom s úspěchem pochybovat. Zvláštností české scény, ale pravděpodobně nejen české, je situace, kdy ti, kteří se sami nazývají skeptici, jsou všechno jen ne skeptici, protože oni o svých pravdách a zejména o nepravdách těch druhých vůbec nepochybují. A tato jejich „jistota“ o nepravdě těch druhých jde tak daleko, že neučiní sebemenší pokus o ověření či prozkoumání argumentů těch druhých. Z jejich pohledu je to však logické, protože přece nebudou zkoumat to, o čem vědí, že neexistuje. Nelze se však dopustit zjednodušování a předpokládat u všech těchto „skeptiků“ nevědomost, protože někteří z nich zcela nepochybně vědomě lžou a záměrně manipulují poznáním lidí.
Shlédnutí: 96
