Naše schopnost vnímat v nerozšířeném stavu vědomí Teoversum či svět v jeho komplexnosti je velmi omezena úrovní našeho vědomí, či (při pohledu z nižší úrovně poznání) kapacitou našeho mozku. Pokud se nám podaří v rozšířeném stavu vědomí zahlédnout určité aspekty Teoversa, zůstávají stále ještě dvě mentální bariéry při pokusu o sdělení vnímaného. První je alespoň částečné pochopení toho, co jsme zahlédli a druhou je popis toho, co jsme zahlédli v pokud možno nejméně zkreslené, ale zároveň druhým lidem srozumitelné podobě. Tyto bariéry mohou zapříčinit problémy při pokusech předat tyto informace o Teoversu druhým lidem.
Pokusy o sdělení nesdělitelného mají formu jakýchsi modelů jsoucna. Protože však nejsme schopni vytvořit jeden model, který by v celé komplexnosti postihoval Teoversum, jsou vytvářeny a popisovány modely z různých úhlů pohledu. Tyto modely mají však vzhledem k naší zúžené schopnosti vnímání ten nedostatek, že jsou zdánlivě rozporné a někdy se zdají až protichůdné. Je možné to pochopit názorně na následujícím podobenství. Představme si například složitější strojírenský výrobek. K zobrazení tohoto výrobku máme půdorys a bokorys. Jen kvalifikovaný strojař s prostorovou představivostí je schopen při pohledu na oba výkresy získat určitou představu o tom, jak by výrobek mohl vypadat. Laik vidí dva naprosto odlišné výkresy a tvrzení, že se jedná o výkresy toho samého výrobku, se mu můžou zdát až nesmyslné. Přesto se jedná o dva pohledy na ten samý výrobek.
Z toho, co jsem uvedl, si myslím, že je možné udělat závěr, že bychom měli být schopni připustit, že dva zdánlivě nesouvisející či dokonce si odporující modely mohou popisovat tu samou skutečnost.
Modely včetně jejich zdánlivé rozpornosti platí samozřejmě i pro nižší úrovně poznání, například různé pohledy a modely na současnou ekonomicko-politickou situaci.
V této souvislosti považuji za důležité si v podstatě stále uvědomovat to, že pokud chceme aplikovat určitý model skutečnosti, měli bychom aplikovat právě ten model, který je vytvořen z úhlu pohledu, z kterého se na momentální záležitost zrovna díváme. K tomu nám jako obvykle napomáhají dvě věci, a to je logika a intuice.
Velmi častým případem bývá a myslím, že je to případ i některých lidí, kteří mají příspěvky na Svobodném vysílači, že znají pouze jeden model Teoversa z jednoho úhlu pohledu a ten aplikují na všechny případy a situace, což samozřejmě může přinést kladné výsledky jen v tom případě, že se zrovna a většinou náhodou či s určitou statistickou pravděpodobností trefí do příslušného úhlu pohledu na skutečnost.
Dalším častým vznikem omylů a nepřesností je sice znalost modelů z více úhlů pohledu, ale aplikace správného modelu na nesprávný úhel pohledu. K oběma případům dochází většinou jistou víceméně mechanickou aplikací některého z modelů, a to ještě téměř ve všech případech modelů převzatých od jiných autorit, a tudíž ne vždy plně pochopených. S takovými lidmi bývá diskuze málokdy jakkoliv úspěšná. Obzvláště výrazná bývá diskuze dvou lidí, kteří mají každý pouze jediný model Teoversa a tyto jejich modely jsou odlišné. Ještě chci upozornit, že se může jednat i o modely vysoce kvalitní, na rozdíl od některých modelů náboženských, mezi které si troufám zařadit i některé modely oficiální mainstreamové vědy.
Z jednoho úhlu pohledu je možné si představit jedno ohromné zcela homogenní vědomí. Není v něm ani světlo ani tma, ani vlevo ani vpravo ani jin ani jang ani plus ani mínus. Můžeme to nazývat různě, například jako Paul Brunton absolutní mysl, nebo absolutno, nebo zdroj. K jakékoliv aktivitě, ať už si pod tím představíme cokoliv, je nutné toto zcela homogenní vědomí rozdělit na z našeho pohledu nekonečně mnoho jednotlivých částí. Tyto jednotlivé části mají svého druhu vědomí sebe sama, tj. uvědomují si sebe jako entitu relativně oddělenou od celku. Tyto části se skládají do větších relativně autonomních celků, které mají rovněž vědomí sebe sama. Je možné si to představit jako buňky v těle, z kterých se skládají jednotlivé orgány, které mají rovněž jakési vědomí sebe sama jako jednotlivé buňky. Z orgánů se skládá tělo člověka, který má vědomí sebe sama. Takto můžeme pokračovat oběma směry, protože i buňky se skládají z molekul a dále atomů a člověk opět s ostatními bytostmi tvoří větší celky jako je společnost, Země, Sluneční soustava, galaxie a tak dál. Stále dochází k procesu rozčleňování absolutna na jednotlivé části, k jeho fragmentaci a opět defragmentaci, tj. jakéhosi scelování do jednoho homogenního vědomí do absolutna či zdroje. Dá se to popsat jako neustálá oscilace – kmitání z absolutního zdroje do Teoversa jako stvořeného světa, z neprojeveného do projeveného.
Toto Teoversum, což se dá chápat jako jednota tvořitele a stvořeného světa, je tvůrcem všeho a tedy i času a prostoru. Rychlost kmitání z neprojeveného do projeveného můžeme chápat jako frekvenci vibrací, která je rozličná pro jednotlivé části Teoversa, tj. pro jednotlivé bytosti. Upozorňuji, že se jedná o model, o určité podobenství pro pochopení principu existence Teoversa, ale nelze jej chápat doslovně a mechanicky a zejména tento model nelze chápat jako antagonistický k jiným modelům z jiných úhlů pohledu.Například model z jiného úhlu pohledu popisuje, že každý fragment Teoversa má svůj specifický vzor vibrací a že jednotlivé fragmenty vibrují s různými frekvencemi vibrací v různých relativně oddělených pásmech či úrovních frekvence vibrací.
Další model, který je zdánlivě rozporný s modelem neustálé fragmentace a defragmentace je model, ve kterém vše existuje současně a naše vědomí jen jakoby klouže po již existujících cestičkách minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
To, čemu říkáme stvořený svět nebo Teoversum je ten “okamžik”, kdy dojde k fragmentaci homogenního vědomí a absolutno je ten “okamžik”, kdy dojde k opětovné defragmentaci. Pokud přijmeme tento model, tak se mi zdá, že není zcela logické hovořit o tom, že někdy na začátku vyjdeme ze zdroje a zase se do něj vrátíme, protože my ve zdroji neustále jsme.
Ve stavech rozšířeného vědomí, kdy se přelaďujeme na jiné vyšší frekvence, tak podle výše frekvence jsme schopni se nalaďovat na stále vyšší celky, jsme schopni se naladit na vědomí Gaii, Slunce, galaxie, vesmíru či dokonce vědomí stvořitele či vědomí Teoversa. V okamžiku, kdy jsme díky frekvenci vědomí naladěni na určitou úroveň, tak se dostavuje stav, kdy splýváme s vědomím konkrétní úrovně, máme všechny informaci, které jsou v té úrovni k dispozici. Dle výpovědi mnoha lidí, kterým se podařilo tohoto mystického zážitku dosáhnout, tak nejvyšší úrovní je úroveň absolutna – homogenního vědomí, kde není již žádná informace. Pochopit prázdnotu naplněnou nekonečně mnoha potencionálními možnostmi je možné pouze vnorem, vlastním zážitkem toho, kdy se staneme či sjednotíme s absolutnem. Lze použít podobenství se vzduchoprázdnem – vakuem, které již neobsahuje žádnou částici (žádnou informaci), ale dle kvantových fyziků je nabité energií. Není určitě jednoduché tyto věci pochopit a vytvořit si představu jednoty skládající se z nekonečně mnoha dílčích prvků, jejímž základem je absolutno.
Když jsem tak jednou ležel delší dobu na Slunci, tak jsem si řekl, že si s ním mohu zkusit popovídat a mám pocit, že jsem dostal zajímavé informace.
V mnoha esoterických popisech historie naší Sluneční soustavy se mluví o tom, že v určité době, o jejímž chronologickém zařazení se názory liší, došlo k tomu, že naše slunce začalo slábnout a hrozilo, že dojde k jeho explozi v Supernovu, či se sníží natolik jeho záření, že by život na Zemi zanikl. Jakási velice vyspělá mimozemská či nadpozemská civilizace, na jejíž příslušnost se názory rovněž různí, život na Zemi zachránila tím, že Slunce vyměnila. Jeden z názorů hovoří o tom, že výměna byla za hvězdu Betelgeuze v souhvězdí Orionu, která se proměnila v červeného obra a je od nás vzdálená cca 700 světelných let. Další variantou je výměna za jednu hvězdu hvězdného systému Síria, který se pak změnil v bílého trpaslíka vzdáleného 8,6 světelných let. Technická proveditelnost, kteréhokoliv z obou řešení tak, aby nedošlo k zániku života na Zemi, je mimo naši představivost. Proto jsem si dovolil otázku týkající se této výměny položit a dostal jsem dle mého názoru zajímavou odpověď.
Nedošlo k výměně kosmických těles, ale k výměně duší těchto hvězd. Tak jak se dá Gaia při podobenství s člověkem přirovnat k duši Země, tak se dá o těchto vysokých bytostech mluvit jako o duši hvězd. Do určité míry se to dá přirovnat k situaci, která se údajně děje a ne zcela výjimečně, že se určitá duše rozhodne odejít, ale při odchodu se dohodne s jinou duší, která nově vstoupí do opuštěného těla asi téměř vždy v době klinické smrti.
Tak, jak duše (vědomí) člověka ovlivňuje tělo, tak i duše hvězdy ovlivňuje hvězdu jako kosmické těleso. Při výměně duší u člověka dochází často k plnému uzdravení i z velmi těžkých nemocí nebo zdravotních stavů a i k dokonalé proměně člověka a jeho životního stylu, včetně změny aury. Totéž nastalo i v případě našeho Slunce a výměně staré duše za novou a s tím se změnila i aura Slunce. O vlivu aury Slunce na Zemi a člověka není nutno polemizovat na základě úvahy o možné velikosti aury Slunce. Při přijetí tohoto názoru je zřejmé, jaký vliv tato výměna duše Slunce mohla mít na historii lidstva.
Vzhledem k tomu, že odhady doby, kdy k tomu došlo, se nepohybují v řádově vysokých jednotkách, dalo by se očekávat, zejména při uvědomování si toho, že se jedná o bytost, že nám naše Sluníčko v blízké době nijak výrazně neublíží. Slunce je bytost na vysoké úrovni frekvence vibrací, která k nám pozitivní vztah a má snahu nám pomoci. K tomu je vhodné si uvědomit, že vše, co se děje, je výsledkem tvůrčího procesu, výsledkem tvůrčího aktu určitého vědomí. Neděje se nic samo o sobě, nic náhodného, jak se nám manipulace již od dětství snaží vštípit. Vše, co se děje v dnešní době ve Sluneční soustavě a v naší galaxii je tvůrčím procesem vědomí. To znamená, že všechny energie proudící z centra galaxie či ze slunce jsou tvůrčím procesem vědomí a rozhodně ne jakýmsi náhodným působením přírodních procesů.
Tak, jak my máme schopnost komunikace s ostatními lidskými bytostmi, tak i Slunce má svoji formu komunikace s planetami, dalšími hvězdami či s duší galaxie. Tak, jak jsou předávány zkušenosti starších lidí mladším, tak jsou předávány informace i mezi hvězdami a galaxiemi. Rychlost pohybu těchto informací není brzděna jakýmsi omezením na rychlost světla.
A tak jako téměř každá vyšší bytost v Teoversu “ráda” předává energii lásky, tak je pro ni také “příjemné”, když energii lásky pošle někdo i jí. Když tak ležíme na Slunci, nic nám nebrání vyjádřit našemu Slunci svoji lásku a vděčnost.
Ve Sluneční soustavě jsou i zástupci mimozemských civilizací, kteří jsou vůči lidem neutrální a jen si tu prováděli své zejména genetické experimenty či pozorování. Tito mimozemšťané by rádi opustili prostor sluneční soustavy, ale nemohou kvůli vnější ochranné energetické bariéře. Podmínka, že mohou odejít, pokud předají výsledky všech svých experimentů a pozorování lidstvu se jim moc nelíbí a zatím brání dohodě. Předání výsledků lidstvu je zcela oprávněné, protože se jedná především o experimenty na lidech a jejich pozorování. Tento problém nemá zásadní vliv na současné dění na Zemi. Výsledy by pro lidstvo mohly být velmi přínosné, protože se jedná i o experimenty přesahují tisíce a možná deseti tisíce let a lidstvo by se pak dozvědělo něco zajímavého o své skutečné historii i s poměrně velkými detaily.
Informační pole je určitý terminus technicus, ale v podstatě se jedná o jedno jediné vědomí, ve kterém jsou obsaženy všechny informace o všem a o každé bytosti. To znamená, že pro získání nějaké informace není nutno se napojovat na konkrétní bytost, aby se od ní získaly informace, což je klasická forma channelingu. Je možné se napojit přímo na informační pole, ve kterém jsou všechny informace o každé bytosti, o každé její činnosti i myšlence, která tato bytost učinila či vytvořila klidně i v kategorii milionů let a s určitou mírou pravděpodobnosti i učiní.
Tento postup by měl být přesnější, než klasický channeling, protože eliminuje ne zcela nepravděpodobnou možnost, že channelingový zdroj nás bude desinformovat, ať už z jakéhokoliv důvodu. Takže je možné získat informace v podstatě o čemkoliv, bez ohledu na to, zda bytost tyto informace chce nepředat či pozměnit nebo je dokonce tají i sama před sebou.
Overego je něco jako centrální nervová soustava, která je obrazně řečeno rozprostřena po celé multidimenzionální bytosti. Jako podobenství se dají použít někteří živočichové, kteří také nemají mozek nebo něco tomu podobného.
Existují i „vesmíry“ (uvozovky jsem použil z toho důvodu, že některé s našimi představami o vesmíru nemají takřka nic společného), které „plují“ ve vědomí Teoversa a jsou „mimo“ bublinu našeho Multivesmíru. Tyto vesmíry jsou nekompatibilní s naším vesmírem i ostatními vesmíry našeho Multivesmíru. Tím je pro duše z těchto jiných vesmírů velmi obtížné se inkarnovat v naší části Teoversa. Proto se k tomuto „přestupu“ rozhodují jen velmi odvážné a velmi staré duše, kterým dosavadní „vesmír“ už nepřináší nic nového. V „novém“ vesmíru mají tyto v podstatě „velmi staré“ duše velké obtíže a působí zpočátku jako vyložená „nemluvňata“.
Na druhé straně po strastiplném překonání prvotní nekompatibility postupují velmi rychle na vývojovém žebříčku daného vesmíru vzhledem ke svým mimořádným zkušenostem ze zcela jiných dimenzí (nemyšleno prostorově). Z důvodů své získané mimořádné schopnosti adaptace na nové podmínky jsou vhodnými hybnými silami zásadních transformačních procesů. Nebývají však příliš nadšeny myšlenkou stát se takovou hybnou silou, protože jsou si plně vědomy odpovědnosti a nevděčnosti této role. Při zásadních transformačních procesech se jen zcela výjimečně stává, že nedochází k utrpení některých bytostí. Trpící bytosti téměř nikdy nejsou schopny příčiny utrpení hledat u sebe a vidí je v řídících silách transformace. Která bytost touží po tom být považována za příčinu utrpení nemalého množství bytostí? Při tom nepochybuji, že jsou zde stovky a možná tisíce lidí (skutečně zapálených a obětavých), kteří se již vidí v roli oslavovaného otce vlasti či tatíčka národa, a kteří nemají zkušenosti z mnoha životů s transformačními a revolučními procesy a vnímají pouze tu lákavější (pro ně) stránku po-transformačního dění.
Otázka zní, zdali existují v naší galaxii a možná i jiných galaxiích v rámci naší 3D reality technicky i duchovně vysoce vyspělé supercivilizace. Je možné a snad i pravděpodobné, že nikoliv. Lze předpokládat dle dostupných informací z historie lidstva (není míněna pouze vědecky uznávaná historie), že mnohé civilizace na Zemi i v galaxii nepřekročily určitý bod svého rozvoje a došlo k jejich zničení. Mnoha civilizacím se však tento bod překročit podařilo. Jednou z možných hypotéz je ta, že z našeho pohledu super vyspělé civilizace v naší galaxii neexistují z jednoho prostého důvodu, že tyto civilizace po dosažení určitého bodu rozvoje ztratily zájem na svém pokračování. Existovaly tak dlouho, že už se zcela přestaly vyvíjet. Dalo by se říct, že v určitém smyslu slova se už neměly kam vyvíjet. Buďto se úplně vytratily (postupně vymřely) nebo byly napadeny a zničeny jinými agresivnějšími civilizacemi. Důvodem nebylo, že by se nedokázaly ubránit, ale ztratily důvod bojovat za své pokračování. Dávno už překonaly strach ze smrti, strach z nepřežití rodu národa, rasy a podobně. Takže, když na ně někdo zaútočil, tak se nebránily, nekonaly nic na svou obranu. Neměly důvod pro zachování vlastní existence.
Shlédnutí: 190
