Fraktální struktura Teoversa vícedimenzionálních bytostí a antropomorfní struktura Teoversa stvořitelů, archandělů a podobných bytostí
Při psaní některých článků odkrývám obrazy čtenářům, ale i sobě. Následující text je toho klasickou otázkou. Teoversum již obsahuje všechny odpovědi, takže se zdá, že nejdůležitější je nalezení správných otázek a námětů. Předem děkuji za každou zajímavou otázku nebo námět.
Texty a hovory s bytostmi, jejichž názorů si vážím (například poslední tři články Pavla Karpety), jsem byl ovlivněn tak, že předchozí mírné odmítání někdy zjednodušeného antropomorfního pojetí (lidské vlastnosti či formy jsou připisovány mimolidským skutečnostem či jevům) Vesmíru a Teoversa se změnilo ve stav, kdy jsem přijal za vlastní jakousi syntézu tohoto pojetí se svým dosavadním víceméně technicistním pojetím fraktálního Teoversa vícedimenzionálních bytostí. Protože zastánci těchto dvou pojetí mají často tendenci to druhé pojetí odmítat, pokusil jsem se v následujících řádcích tato dvě pojetí skloubit do jednoho celku, který by byl přijatelný pro obě strany, i když bych byl nerad podezírán, že trpím komplexem děda Vševěda J.
Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnosti, jejichž plnohodnotné pochopení poměrně dost přesahuje možnosti lidské mysli, opětovně upozorňuji, že následující popisy těchto skutečností jsou jako vždy silně zjednodušené a tím pádem i zkreslující a jejich formou jsou především podobenství.
Na první pohled se svět stvořitelů, archandělů, andělů a podobných bytostí zdá neslučitelný se světem fraktálů a vícedimenzionálních bytostí, ale zase se jedná jen o různé úhly pohledu a různé úrovně.
Nejsem velkým přítelem zjednodušujícího antropomorfního pojetí vyšších sil, inteligencí či bytostí, protože to vede k předpokladům motivací projevů těchto vyšších bytostí příliš připomínajících motivace a chování bytostí lidských (ukázkovým příkladem jsou starořecká mytologie, tragédie a eposy). Na druhé straně, jestliže vyjdeme z předpokladu, že jedním ze základních principů Teoversa je jeho fraktální uspořádání, není možné myšlenku určité podobnosti formy a chování vyšších bytostí a bytostí lidských zcela odmítat.
Vlastní výklad tématu je možno začít z kteréhokoliv ze dvou pohledů na Teoversum, ale dal jsem přednost tomu, který je mi přece jen bližší.
Vícedimenzionální bytost, která je svou podstatou mimo čas a prostor, obsahuje všechny vývojové fáze ducha. Jednou z nejvyšších fází (dá-li se to takto formulovat) je i ta, která by se dala označit jako stvořitel (nezaměňovat s Tvořitelem – Světovou myslí). Takovýto stvořitel má schopnost stvořit svůj vlastní vesmír. Tento proces je někdy označován jako emanace (vyzáření či vznik nižšího z nejvyššího – boha či ideje). Z jiného zorného úhlu se dá také vyjádřit jako fragmentace. Slovo stvořitel je mužského rodu, ale stvořitel v tomto významu plně obsahuje jak mužský, tak ženský princip a energii.
V první fázi stvořitel emanuje nejvyšší bytosti vesmíru označované někdy dle mého názoru trochu nepřesně jako jeho děti. V dnešní terminologii by se daly označit jako vrchní programátoři. Pokračováním procesu emanace již ve spolupráci s těmito programátory se vytváří „týmy“ bytostí, které posléze stvoří kompletní vesmír.
Tento vesmír by se v této „prvotní fázi“ (nutno takto označit, i když vše je nutno chápat pod zorným úhlem bezčasovosti a souběžnosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti) dal formulovat zase velmi zjednodušeně jako vesmír principů, pravidel a forem. Jednotlivé formy tohoto vesmíru (postavy či role, přičemž touto rolí jsou i nerosty či rostliny, ale i bytosti jako je Gaia či Slunce) jsou naplňovány obsahem, tj. dušemi – nižšími vývojovými fázemi ducha ostatních vícedimenzionálních bytostí. Ty vstupují do takových rolí (forem) bytostí, které odpovídají stupni vývojové fáze ducha vícedimenzionální bytosti (určitá vývojová fáze bývá též označovaná pojmem duše).
Aby to nebylo tak jednoduché J, tak přesnější představou bude ta, že se nejedná o vstup části vícedimenzionální bytosti pouze do jedné inkarnace, ale do celé skupiny inkarnací, které mohou činit i tisíce a možná statisíce životů v rámci jednoho vesmíru. Tato „skupinová inkarnace“ se dá z určitého zorného úhlu charakterizovat jako vývoj duše v rámci tohoto vesmíru.
Protože vše, co si člověk dokáže představit, se někde v Teoversu uskutečňuje, je velmi pravděpodobné, že existují i vesmíry, ve kterých vývoj není hybnou silou a kde například neplatí karmické zákony.
Z tohoto pohledu je možno říct, že každý z nás je v určité fázi svého vývoje stvořitelem svého vlastního vesmíru a zároveň částí svého vědomí obsazuje a hraje (utváří dle pravidel příslušného vesmíru) role ve vesmírech ostatních stvořitelů. Nic však nebrání tomu a často se to děje, že vícedimenzionální bytosti určitou vývojovou fází ducha obsazují i vesmír svého vlastního stvořitele. Pokud však vstupuje například stvořitel do vlastního vesmíru, nelze předpokládat, že vstupuje do role či do více rolí s celou svou energií, inteligencí či vědomím. Nutně se jedná o omezení vlastní „božskosti“ a to v té míře, jaká odpovídá postavě, kterou si jde „zahrát“ a také je vázán pravidly, která jsou pro tuto postavu stanovena.
Pro jistotu upozorňuji, že tento mnou předkládaný koncept v žádném případě nepovažuji za komplexní popis Teoversa, protože vůbec nepochybuji o tom, že Teoversum je nekonečně rozmanitější.
Jsem si vědom, že výše uvedená konstrukce je poměrně složitá a proto považuji za vhodné použít podobenství.
V současnosti je již relativně mnoho počítačových on-line her, které imitují běžný život. Omlouvám se znalcům, ke kterým bohužel nepatřím, ale považuji za nutné k tomu uvést krátké vysvětlení pro ty, co se s tímto pojmem běžně nesetkávají. Jedná se o hry, do kterých se přes internet zapojují někdy i miliony lidí. V těchto hrách je vytvořeno umělé prostředí simulující běžný (případně i méně běžný) život. Každý hráč si zde volí dle místních pravidel svoji postavu (vybírá jí požadovanou charakteristiku), se kterou pak vykonává běžné i méně běžné činnosti, které se tu více, tu méně blíží „reálnému“ životu.
Této postavě se říká v terminologii počítačových her avatar (v mírně pozměněné formě ztvárněno ve filmu stejného jména). Avatar v počítačové hře je virtuální postava ovládaná hráčem, který se s avatarem v jistém smyslu slova ztotožňuje a skrze něj jedná ve virtuálním světě (viz Wikipedie). Není to totéž co pojem avatár (avathar), který značí bytost přinášející lidem vyšší poznání (Kristus, Buddha).
Jak taková hra vzniká nemám přesné informace, ale pravděpodobně na začátku je stvořitel této hry, který si vytvoří tým tvůrců algoritmů (algoritmus je přesný návod či postup, kterým lze vyřešit daný typ úlohy) a programátorů, kteří pak poměrně náročnou a složitou prací vytvoří kompletní počítačovou on-line hru. K této hře je posléze umožněn přístup po internetu všem, kteří se této hry chtějí účastnit prostřednictvím svého avatara. V této hře pak jsou relativně svobodní ve svém jednání a rozhodování, ale pouze v rámci pravidel a principů daných stvořitelem a jeho programátory a „algoritmátory“.
Této hry se mohou účastnit a účastní lidé velmi rozdílných úrovní, jak intelektuálních, tak duchovních a dle toho se pak i jejich avataři chovají a jednají. Jako běžní účastníci se hry mohou účastnit rovněž její programátoři i sám stvořitel v rolích, které jim umožňují poznat případné slabiny či nedostatky hry či určitým způsobem ovlivnit účastníky k zamýšlenému cíli (nepochybně se najde více účelů). Čeho je však důležité si všimnout z pohledu podobenství s „reálným“ životem (který však není o nic méně virtuální) je to, že ani programátoři ani sám stvořitel se nemohou pohybovat mimo rámec pravidel pro stanovenou postavu a algoritmus hry. Co mohou učinit, je stvořit si postavu novou, která svojí charakteristikou vysoce přesahuje možnosti ostatních avatarů, „vstoupit“ do této postavy a díky tomu pak významněji zasahovat do průběhu on-line hry. Jako slovní hříčka se to pak dá formulovat i tak, že stvořitel stvoří avatara, který je avatárem.
V této souvislosti je možno si představit i avatáry lidských dějin či možná přesněji náboženských dějin, kdy mnozí avatáři byli označováni za syny boží. Je možné si představit, že Stvořitel našeho vesmíru pověřil některé ze svých „dětí“ (nejvyšších spoluprogramátorů vesmíru) tím, aby se vtělily do postavy avatára v příslušné době a na příslušném místě a přinesly lidem poznání, čímž by došlo k ovlivnění „hry“ v požadovaném směru. Z tohoto pohledu by se asi dalo připustit, že není důvod jim jejich božskost upírat.
Druhé podobenství, které dále popisuji, má vyšší stupeň podobnosti s Teoversem, a proto bylo nutno použít realitu předpokládanou dejme tomu pro rok 2200 (za podmínky úspěšného technologického a nutně i duchovního vývoje lidské společnosti), takže vlastně sci-fi.
Na planetě již technický pokrok pokročil natolik, že všechny nutné práce anebo ty, které člověk nechce dělat, vykonávají stroje, roboty a počítače. Počítačová technika pokročila již natolik, že člověk ovládá počítač a komunikuje s ním přímo vlastní myslí, vlastními myšlenkami. Jedním z důsledků je i to, že se hraní počítačových on-line her svou simulací reality této realitě blíží podstatně více než dnes. Lidé na této planetě tráví velmi mnoho času hraním těchto her (někteří zvládají i hraní více her současně vzhledem k přímému připojení lidské mysli). Velmi mnoho času rovněž tráví tvořením těchto her.
Každá hra má vždy svého stvořitele, kterým je zkušený a moudrý člověk, který má již zkušenosti z mnoha her a rolí v těchto hrách (avatarů), a to i na těch relativně nejvyšších místech. Protože takovou hru nemůže stvořit sám, zve do role programátorů i další zkušené lidi, kteří však ještě nejsou schopni být stvořiteli. Takto spolu stvoří hru a jednotlivé postavy této hry pak obsazují další obyvatelé planety, kteří obsazují role odpovídající jejich vyspělosti (předpokládejme, že na dané planetě je vyspělost ve vysoké míře dána věkem člověka).
Tyto hry nejsou pouhou zábavou, ale i významným prostředkem vývoje společnosti, případně řešení jejich problémů. Zkusme si představit takový brainstorming (generování nových nápadů na dané téma a jejich kombinování a zlepšování), kterého se účastní třeba pět miliónů lidí spojených přímo svými mozky. Takováto forma brainstormingu by musela mít neuvěřitelnou účinnost. Asi by tam však musel být nějaký řídící prvek, aby chaos nepřehlušil vše.
Z uvedené koncepce části Teoversa vyplývá několik zajímavých myšlenek.
Není žádný důvod se vyvyšovat nad bytosti, které jsou v této naší současné realitě na nižším stupni vývoje, ale současně není ani žádný důvod se ponižovat před bytostmi na vyšším stupni vývoje, protože v některém z alternativních vesmírů či realit jsme ve vztahu obráceném. Jinými slovy – ve vztahu k vyšším bytostem jednat se sebedůvěrou a ve vztahu k nižším bytostem s pokorou, což plnou měrou platí i v lidské společnosti, i když v té je tomu bohužel většinou naopak. Lidé se k podřízeným chovají se sebedůvěrou a k nadřízeným s pokorou, přestože vhodnější pojmy by v tomto případě byly despekt a respekt, protože pojmy sebedůvěra a pokora používám v odlišném slova významu.
Vysoce duchovní bytosti se chovají k ostatním jako k sobě rovným a nikdy neočekávají, nevyžadují a přímo odmítají uctívání a rituální tance kolem své osoby (někdy spíše funkce). Nelze tedy očekávat, že náboženští hodnostáři (ať se jedná o oficiální církve či různé sekty) jsou vysoce duchovní bytosti (nejsem si tím jist, ale obávám se, že ani dalajláma není výjimkou). Ústa mají plná Krista, ale jejich mysl není čistá. Způsob chování k ostatním je dobrým poznávacím znamením i v případě různých guruů a duchovních učitelů.
Dle mého názoru z uvedeného modelu dále plyne, že nelze na jedné straně podceňovat sílu rozhodnutí jednotlivých i nižších bytostí vesmíru, zejména pokud se jedná o rozhodnutí velké skupiny bytostí a na straně druhé nelze ani přeceňovat moc a sílu vyšších bytostí včetně stvořitele. U tohoto fenoménu se mi zdá podobenství mezi stvořitelem a jeho „dětmi“ a tvůrcem počítačové on-line hry a jeho programátory poměrně hodně názorné. Ani stvořitel nemůže ignorovat, pokud se 7 miliard lidských bytostí rozhodne určitým způsobem. Proto nepodceňujme své možnosti a schopnosti tvůrčím způsobem měnit realitu a na druhé straně nepřeceňujme schopnosti a možnosti různých mimo a nadpozemšťanů měnit naší realitu v rozporu s naší vůlí.
Třetí neméně důležitou myšlenkou plynoucí z výše uvedené koncepce Teoversa je uvědomění si skutečnosti, že my nebo přesněji naše podstata není totožná s rolí či postavou, kterou v této vesmírné hře hrajeme či ztvárňujeme. V tomto případě je podobenství s počítačovou on-line hrou velmi výstižné. Také si jsme stále vědomi odlišnosti naší identity od identity avatara a také (což chci zvláště zdůraznit) nevstupujeme do hry (či do inkarnace) se svou plnou životní energií a celým svým vědomím.
Někdy se také stává, že hráč se natolik vžije do hry, až ho virtuální realita zcela pohltí a on si přestane uvědomovat realitu „skutečnou“. Jsou i případy, kdy se takový stav stane setrvalým a hráč končí v lepším případě na psychiatrii.
Je relativně běžným jevem, že bytosti nižších vývojových stupňů se ztotožňují se svou postavou a bývá to i součástí charakteristiky této postavy.
Částečně odlišný případ je ten, když toto ztotožnění nastane u vyšších bytostí, jako jsou například andělé či archandělé. Protože vše, co si člověk dokáže představit, se někde v Teoversu děje, tak není důvod nepřipustit, že tento případ nastane i u stvořitele.
Jako pracovní hypotézu navrhuji uvažovat o tom, že ti tak zvaní padlí andělé včetně často vzpomínaného Lucifera, jsou jen vysoké duchovní bytosti, které se ztotožnili se svojí rolí (se svým egem) a zapomněli, z jaké úrovně do role vstoupili. Při troše dobré vůle by se to dalo také nazvat odpadnutím od boha, protože tyto bytosti ztotožněním se svou rolí přestaly vnímat komplexnost Teoversa (Boha).
Důsledky ztotožnění se s rolí u těchto vyšších bytostí mohou být logicky pro daný vesmír podstatně dalekosáhlejší než u bytostí nižších. Pokud se například stvořitel ztotožní se svojí rolí stvořitele tak, že nevnímá Teoversum mimo vlastní vesmír, je možné, že tvoří určitým způsobem uzavřený vesmír, který považuje za jediné universum. Stvořitel celou svojí tvůrčí činností a „umem“ „utvrzuje“ ostatní v tom, aby byli také ztotožněni se svými postavami, čímž vytváří pro ostatní zúčastněné bytosti jakýsi „vězeňský“ vesmír. Některé informační zdroje naznačují, že by takováto varianta mohla být v jisté formě variantou našeho vesmíru.
Někdy se může stát, že se někdo mylně ztotožňuje i s rolí či postavou, která však není tou, kterou si původně svobodně zvolil, a která odpovídá úrovni bytosti do hry vstupující. Všichni se k tomu nepřiznají veřejně, a proto bychom se možná divili, kolik je zde (tedy dle jejich názoru) „inkarnovaných“ Kristů, Buddhů, archandělů a jiných vysokých duchovních bytostí a možná i stvořitelů. Tímto však rozhodně nevylučuji možnost, že takovéto vysoké duchovní bytosti zde byly či jsou inkarnovány a dokonce to považuji v dnešní tak zajímavé a přelomové době za pravděpodobné.
Na druhé straně však považuji zejména v dnešní době za významné, aby se inkarnované vyšší duchovní bytosti probudily a byly si vědomy úrovně, ze které se inkarnovaly a mohly tak využít ve prospěch ostatních a transformace svých schopností a možností.
S tím vyvstává důležitá otázka. Zkoumali jsme a zkoumáme, kdo se vlastně inkarnoval do ega, „jehož šat právě nosíme“?
K tomu se hodí jeden trochu více upravený citát.
Mnozí mají v torně maršálskou hůl, ale jen někteří o ní vědí. Ti, kteří o ní vědí, by se jí měli chopit právě teď, protože zítra už může být torna prázdná.
Jsou některá moudra, u kterých pochopíme jejich hloubku až po uplynutí delší doby od okamžiku, kdy jsme si je poprvé přečetli nebo je zaslechli.
Jan Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když už kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“.
Shlédnutí: 176
