Hra na vývoj jako součást matrixu vyšší úrovně
Co je to vývoj? Změna stavu systému v čase. Jestliže vyjdeme z předpokladu, že čas (minimálně v lineární podobě, jak ho vnímáme) neexistuje či je iluzí, jak může existovat vývoj? Toto byla často moje testovací otázka pro různé přednášející o duchovnu. Vřele doporučuji. Je to zajímavý test. Pravda je, že jsem již dlouho takto nikoho netestoval, a je pravděpodobné, že došlo i v těchto otázkách k „vývoji“ názorů, ale v době kdy jsem tak činil, jsem nedostal ani jednou smysluplnou odpověď. V některých případech se jednalo dokonce i odpovědi, které byly zcela nesmyslné.
Jaký význam má vývoj pro naše vyšší já, pro overego jakožto „řídící“ složku vícedimenzionální bytosti, jejíž jsme (my duše) relativně autonomní součástí? Vždyť v mnoha souběžně existujících inkarnacích v mnoha alternativních vesmírech a realitách naše alternativní „já“ ve stavu, který se nám zde jeví jako cílový pro náš vývoj (případně i stavu „vyšším“), již existuje.
Vývoj má význam jako smysl života z úrovně poznání, které lze označit jako úroveň duše – inkarnace v zjednodušeném systému úrovní poznání bůh – duch – duše – člověk (přesněji ego). Smyslem života z pohledu nejvyšší úrovně je život.
Hra na vývoj je jeden ze systémů udržení lidí v matrixu. Hra na vývoj technologický je součástí matrixu nižší úrovně a hra na vývoj duchovní je součástí matrixu vyšší úrovně (vyšší úroveň ve vztahu k matrixu naší 3D reality). I náš pobyt mezi životy v „časoprostoru“ Země je iluze (virtuální realita) a je součástí tohoto matrixu vyšší úrovně. I zde jsou jednotlivé duše s různými frekvencemi vibrací a tudíž i různými stupni chápání podstaty bytí. Po dobu pobytu v tomto astrálním světě jsou také duše v různých „pásmech“ odpovídajících jejich vibračnímu vyladění. Po „dobu“ našich inkarnací na Zemi se pohybujeme mezi životy v astrální sféře Země a i zde se účastníme v různých formách hry na vývoj a i zde je otázkou, jak dalece jsme schopni si toto uvědomovat.
Není nic „špatného“ na naší účasti ve hře na vývoj, tak jako není nic „špatného“ na naší účasti v mnoha dalších hrách, ale je „dobré“ pochopit, že vývoj není jediným smyslem života. Je pro nás významné, abychom z vývoje jediný smysl života nečinili a nebyli závislí na výsledcích této hry na vývoj. Obdobně tak, jako si chodíme zahrát hru zvanou tenis nebo šachy a ve velké většině z toho nečiníme jediný smysl života. Ti, kteří tak činí, jsou velmi jednostranní a ostatní je hodnotí jako svým způsobem postižené. Obdobně je možné vnímat jako určitý druh postižení závislost na hře na vývoj.
Ti, kteří učinili jediný smyslem života vývoj, zapomínají na to nejdůležitější – žít. Jejich jediným smyslem života je vývoj v jakékoliv oblasti, a tak vlastně do určité míry neustále žijí v budoucnosti. Jejich cílem je budoucnost a proto nekoncentrují svoji pozornost na přítomnost. Je možné, že právě toto může být jedním z cílů hry na vývoj, protože lidé mají v současné době mnohem více volného času a začali se věnovat i poznání sebe sama a podstaty bytí. Část lidí se nepodařilo vtáhnout do hry na technologický vývoj, a proto se objevilo mnoho forem různých sebevzdělávacích programů, které při nesprávném pochopení (což je jev velmi častý), vedou k závislosti na duchovním vývoji a jeho výsledcích a v mnoha případech k odtržení od skutečného života. Průvodním jevem pak bývá i pocit nadřazenosti, nárůst ega a často i zhoršené osobní vztahy s okolím a blízkými.
Přírodní národy, jako jsou například Indiáni, nemají problém s tím, že by smyslem jejich života byla hra na vývoj. Oni také tento náš smysl pro hru na vývoj nechápou. Oni mu nerozumí. Ovšem ani my, jakožto příslušníci tak zvané západní civilizace nechápeme, jak nějaká společnost může nemít za smysl života vývoj. Vzhledem k tomu, že to nechápeme, snažíme se je o smyslu této hry přesvědčit a bohužel často úspěšně.
Nelze zapomínat, že podstatná část lidstva nehraje hru na vývoj, ale hrají jiné hry. Například hru na přežití. Ale naše západní civilizace je v této době dominantní, udává tón a do značné míry se snaží své hry vnutit i ostatním, k čemuž používá mnoha rozmanitých prostředků. Jedním z nich je šíření víry, že technologický vývoj je cesta ke štěstí.
K chápání tohoto postoje přírodních národů se vážou dva vtipy.
1. Co je to socialismus v Československu? Socialismus je složitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu.
Zde si dovolím malou vsuvku uvést řečnickou otázkou. Byl reálný socialismus pro nás jen zdržením na cestě, nebo pro nás měl i jiný výchovný význam? Dokázali bychom plně chápat v dnešní době (tak jak již část lidí chápe) při současné krizi kapitalismu, že změna systému má smysl jen pokud dojde i ke změně vědomí lidí, a že se starými lidmi nový systém nemůže úspěšně fungovat?
2. V jakési jihoamerické republice leží na břehu moře rybář na sluníčku a opaluje se. Americký turista se ho ptá, proč nechytá ryby, protože kdyby jich nachytal víc, mohl by si koupit druhou loďku. Rybář se ptá a proč by to měl dělat. Turista odpoví, aby si mohl koupit další loďky a případně zaměstnat lidi. Rybář se znovu ptá, proč by to měl dělat. Turista odpoví, aby za něj mohli pracovat lidi a on mohl odpočívat a opalovat se na slunci. Rybář na to odpoví, ale to právě dělám.
Na tom, že socialismus je složitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu je možno spatřit určité podobenství s našimi před-životy, životy a po-životy. Představme si, že jsme v tak zvaném bardu, tj. mezi životy. Zde pro nás není problém telepatie, telekineze, teleportace, materializace, levitace apod. Poté se někteří z nás v rámci jedné inkarnace celý život snaží, aby usilovnou prací na sobě dosáhli některé z těchto schopností a pokud se jim to byť částečně podaří, jsou na to patřičně hrdí a mají pocit, že v životě něčeho dosáhli. Poté umřeme a zcela nezávisle na tom, jak jsme na získání těchto schopností během života pracovali, tyto schopnosti opět všichni v bardu máme.
Jeví se i v tomto případě takovýto vývoj jako „smysluplný“ účel života?
Podstatou problému našeho nepřesného chápání vývoje je naše vnímání času jako lineární veličiny. Nemohu se ubránit, abych zde neuvedl jednu větu, kterou jsem objevil na Wikipedii při pojednání o čase jako veličině: „Čas si plyne pořád, jak chce.“ J.
Protože čas vnímáme jako lineární, vnímáme i vývoj jako lineární. Čas však svoji podstatou není lineární, ale má spíše cyklický charakter. Přesnější model času je tvar spirály, což znamená, že se po určité době vrací do přibližně stejného bodu, i když trochu někde jinde. Slovo jinde (ne výše) jsem použil z toho důvodu, že obvykle si spirálu jako model vývoje představujeme jako vertikálně orientovanou, která se stáčí vzhůru s tím, že po spirále stoupáme. Je však možné si představit i spirálu, která je orientována i horizontálně a potom se dá říct, že po absolvování jedné otočky spirály nejsme výše, ale někde trochu jinde. Představa, že jsme více vpravo nebo vlevo by v někom mohla probouzet v těchto souvislostech nežádoucí asociace J.
Ještě přesnější představa vývoje je spirála, která se skládá ze spirály, která se skládá ze spirály, která se skládá…
(Kdyby se někomu ze čtenářů podařilo v některém konstrukčním programu toto vymodelovat, byl bych rád, kdyby se mi mohl ozvat. Stačila by pro názornost spirála složená ze spirály)
Jedná se o mnoho (možná i nekonečně mnoho) cyklů různých velikostí. Nekonečně mnoho z toho důvodu, že naše představivost umožňuje dělení času na stále menší a menší úseky, ale na druhé straně i násobení na stále větší a větší úseky.
Na rozdíl od prostorových dimenzí, které můžeme vnímat promítnuté do hmoty, čas není vnímatelný žádným z našich pěti smyslů. Nelze zaměňovat čas s měřením času, které již jsme schopni vnímat našimi smysly.
Naše představa lineárního času vzniká z naší omezené schopnosti vnímat „zakřivení času“ dlouhých časových úseků. Pokud kráčíme po kružnici s dostatečně velkým poloměrem, máme pocit, že kráčíme rovně a zakřivení naší dráhy ani nejsme schopni vnímat. Tímto „optickým klamem“ vzniká náš pocit (dojem) linearity času. Jsme schopni vnímat pouze krátké cykly jako je například rok či den. Je to do značné míry dáno i krátkostí našeho lidského života i krátkostí existence naší civilizace. Staré civilizace jako např. Mayové pojímali čas jako cyklický, což je pravděpodobně dáno tím, že „viděli“ (ať už si za tím představíme cokoliv) podstatně dále do minulosti než my a díky tomu byli schopni vnímat i velké časové cykly.
Cykličnost času je možno zahlédnout i v nám známé či tušené historii lidstva, kdy jsou časové cykly zcela zřetelné a je tam možno vnímat i jejich vazby na astronomické cykly.
Další zajímavým podobenstvím pro chápání otázky smysluplnosti hry na vývoj jsou mnou již několikráte vzpomínané počítačové on-line hry simulující běžný život. Do hry vstupujme a vybíráme si avatara a vybíráme pro něj jméno, fyzické a psychické vlastnosti a pak s ním hrajeme hru na život. Nyní si představme, že jediným či hlavním smyslem této hry by byl vývoj avatara, tak aby dosáhl jiných, lepších fyzických či psychických vlastností než jsme si zvolili. Přitom jsme si tyto vlastnosti mohli zvolit již na samém počátku této hry. Nemohu mluvit za všechny ani za většinu hráčů, ale předpokládám, že většina si vybírá avatara, který má odlišné vlastnosti od vlastností hráče (čímž může být a často bývá i jiné pohlaví a jiný věk), aby si prostě vyzkoušeli něco jiného. Hráči většinou touží zažívat něco jiného, než zažívají v životě.
V této souvislosti se mi zdá, že by mohlo být zajímavé pro hlubinné zkoumání sebe sama, jít si zahrát on-line hru simulující běžný život a zvolit si avatara, jehož všechny vlastnosti se co nejvíce podobají vlastnostem hráče, což ale vyžaduje vysokou míru sebereflexe a upřímnosti. Poté se v této hře chovat zcela dle svých myšlenek (jindy i pečlivě ukrývaných) a ne se chovat podle toho, co si přejeme, aby si o nás lidé mysleli. Díky tomu je možné pozorovat, jak se k nám lidé „inkarnovaní“ do avatarů chovají, čímž bychom měli získat podstatně úplnější a pravdivější obraz o sobě, než nám umožňuje náš „reálný“ život. Lidé skrytí pod anonymitou svých avatarů, se k nám také budou chovat bez běžných omezení a zábran většinou daných obavou, co si o nich ostatní pomyslí a jak je budou hodnotit. Byla by to zajímavá psychologická studie, ze které bychom se dozvěděli možná i něco více než by nám bylo milé.
Aby nedošlo k nedorozumění, smyslem tohoto článku v žádném případě není vzbuzovat v komkoliv dojem, že je zbytečné na sobě pracovat a nějak se vyvíjet. Účelem je snaha ozřejmit, že jediným smyslem života nemusí být a není vývoj. Pokud se člověk stane závislým na výsledcích hry na vývoj, což se bohužel stává často, tak tato závislost jako každá jiná jeho vývoj omezuje. Důležité při hře na vývoj je uvědomit si, že se jedná o hru a nezapomínat na to, proč jsme zde, nezapomínat žít.
Přestože si to neuvědomujeme, hry na vývoj se účastníme téměř všichni. I když je to třeba „jen“ hra na technologický vývoj. Lepší televize, auto, počítač, vybavení domácnosti – tím vším se většina z nás účastní této hry. Tím nechci říct, že technologický vývoj sám o sobě je něco negativního. Negativní je závislost naší společnosti na výsledcích této hry na vývoj (v daném případě zejména technologický). Jsou lidé, kteří jen díky své závislosti na této hře musí mít stále nejnovější výkřiky techniky.
Samozřejmě, že tato hra přináší i jiné negativní důsledky pro společnost. Nedávno jsem zažil, jak s vysávacím traktůrkem na listí jistý „hráč“ na prostoru 20 x 20 m prováděl asi dvě hodiny úklid spojený s velkou hlučností stroje a nepochybně i velkou spotřebou benzínu či nafty a tomu odpovídajícím zápachem. Manželka odhadla, že by to shrabala ručně tak za půl hodiny. Když ale ona ho ta hra tak bavila. Foukal ještě silný vítr, který vždy shodil a přivál nové a nové listí, takže se mohl na stejné místo vrátit několikrát.
Tato naše tak zvaná západní společnost je posedlá myšlenkou vývoje. Myšlenka udržitelného rozvoje je v programech vlád většiny zemí. Hra na vývoj je jeden ze systémů ovládání lidí. Součástí tohoto systému je neustálá koncentrace na budoucnost, na dosažení jakéhosi lepšího stavu někde v budoucnosti a tím i odpoutání od koncentrace na přítomnost. Lidská pozornost je poutána vidinou dosažení něčeho v budoucnosti, což zároveň vytváří v lidech pocit nedostatečnosti v přítomnosti, což umožňuje lidi lépe ovládat a manipulovat nabídkou dosažení nějakého zlepšení. To platí jak pro technologický, tak i pro duchovní vývoj. Bylo by naivní si myslet, že lidé nejsou manipulováni a často i zneužíváni (nejen finančně) vizemi výsledků duchovního vývoje. Přitom škála nabídky v této oblasti je dnes nejméně tak široká jako v oblasti technologického vývoje.
Indiáni, kteří jsou nám občas dáváni za vzor harmonického života v souladu se zemí a přírodou, nepodléhají této hře na vývoj a nechápou její smysl. Indiáni nepotřebovali hru na vývoj. Oni přece byli dokonalí a byli na to hrdí. Proč by se měli vyvíjet.
Myslím, že ani delfíni, kteří jsou některými lidmi považováni za vyšší bytosti, než jsme my, podle všech našich znalostí o nich, nehrají žádnou hru na vývoj (určitě ne technologický).
Podobný nesoulad v chápání smyslu hry na vývoj, jako lze pozorovat mezi původními Indiány a bílými obyvateli Ameriky, je možno vidět i u nás, kde tento nesoulad panuje mezi Čechy a Rómy. Je tu však určitý rozdíl spočívající v tom, kdo byl původní obyvatel a kdo nově příchozí. Zřejmě by se našlo těch rozdílů i více, ale to není předmětem tohoto článku.
Objevila se nová zajímavá informace, která spočívá v tom, že po-transformační vývoj (možná přesněji stav) bude pro nás všechny určitým (a pro některé dost velkým) šokem srovnatelným s tak zvaným poúrazovým šokem, protože vše bude zcela jinak, než si dnes dokážeme představit. Jednou z možností je právě to, že skončí hra na vývoj, což si asi dokáže představit málokdo z nás. Tedy pro některé už to takový šok nebude, protože již tuto informaci tímto článkem obdrželi J.
Shlédnutí: 201
