Principy tolerance
Jak jsem již uvedl v jednom článku, vytvořil jsem si pracovní hypotézu, že ve známých dějinách lidstva byly společenské systémy založeny vždy na jednom základním principu. Dlouhou dobu se jednalo o princip dominance a v posledních stoletích o princip konkurence. Nyní máme jedinou šanci postoupit (a možná i přežít), a to pokud naše společnost bude založena na principu kooperace. Variantou (z mého pohledu nepříliš pozitivní) je opětovný návrat k principu dominance (NWO).
Po úspěšném zvládnutí principu kooperace by mohl následovat princip tolerance. Pokud má být princip kooperace úspěšně přijat většinou společnosti, zdá se určitá míra tolerance naprosto nezbytná už nyní. Proto se v následujícím textu pokusím uvést svůj pohled na základní principy tolerance.
Tolerance k názorům druhých pravděpodobně není tou nejsilnější stránkou většiny obyvatel Země a to téměř bez ohledu na názorovou oblast. Z čeho tato netolerantnost pramení a jaké jsou její obecné příčiny včetně některých důsledků na naše vzájemné vztahy, je předmětem tohoto článku. Pokusil jsem se o pohled z těch nejširších hledisek, a pokud by výsledkem bylo alespoň zastavení a zapřemýšlení o vlastních postojích k názorům druhým s možnou korekcí dosavadních přístupů, byl by účel článku splněn. Jako první učební látka při výuce tolerance k názorům druhých může sloužit tento článek J.
Není to můj zcela první přístup k obdobnému tématu, ale mám pocit, že je vhodné některé věci zopakovat i z jiných úhlů pohledu a obohacené o další poznatky.
Tři základní principy tolerance.
1. Schopnost uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa (Boha, Universa) než my, a proto mají odlišný názor.
2. Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi.
3. Nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem.
1. Schopnost si uvědomit, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa (Boha, Universa) než my, a proto mají odlišný názor.
Při určité míře zjednodušení se dá říct, že vše ve stvořeném světě má energeticko-informační povahu. Každá bytost ve Vesmíru i Teoversu má své zcela specifické a jedinečné vibrace, které tuto bytost odlišují od kterékoliv jiné ve Vesmíru i Teoversu. Člověk se skládá z mnoha buněk a každá tato buňka má svoji specifickou vibraci a souhrn těchto vibrací (kvantitativní i kvalitativní) dává tuto v Teoversu zcela jedinečnou sumu vibrací. Tyto vibrace se pohybují v určitém frekvenčním rozsahu a tento rozsah představuje zároveň i určitý rozsah vnímání všeho co je ne-já této bytosti, tedy ostatního Světa (Teoversa). Toto vnímání není omezeno pouze na našich pět smyslů, ale zahrnuje i mimosmyslové vnímání.
Vnímání je možno z jednoho úhlu pohledu chápat jako určitou rezonanci vibrací vnímajícího subjektu s vibracemi vnímaného objektu (objektu v nejširším slova smyslu neomezeného ani na hmotné objekty ani na 3D realitu). Z těchto dvou předpokladů (vnímající bytosti charakterizované zcela jedinečnými a specifickými vibracemi a procesu vnímání jako rezonance vibrací vnímajícího s vibracemi vnímaného) plyne logický závěr, že každá bytost vnímá okolní realitu (Teoversum) jinak nebo možná přesněji řečeno jinou část Teoversa. To neznamená, že zcela jinou, ale minimálně v něčem odlišnou od kterékoliv jiné bytosti, což je dáno právě odlišností vibrací jednotlivých bytostí.
Dá se to rovněž vyjádřit tak, že vzhledem k omezenosti našeho vnímání a nekonečné rozmanitosti Boha, vnímá každý pouze určitou omezenou množinu projevů Boha a tato množina se zcela nekryje s množinou projevů Boha žádné jiné bytosti. Proto každý vnímá Boha (Teoversum) alespoň částečně odlišně od ostatních. Čím je průnik množin dvou bytostí (v tomto případě speciálně zdůrazňuji, že se nemusí jednat pouze o dva lidi, jedna z bytostí může být vyšší či nižší úrovně) větší, tím je jejich vnímání Teoversa shodnější.
To, že v zásadě máme obecně pocit, že vnímáme většinou zcela shodnou realitu, je do značné míry dáno tím, že charakteristiky našich vibrací se k sobě tu více tu méně blíží. Druhým důvodem je to, že i v případě, kdy vnímáme odlišnou (třeba i minimálně odlišnou) skutečnost, shodli jsme se (většinou nám tato shoda je předávána v dětství) na jejím jednotném pojmenování. Asi nejlepší příklad jsou barvy. Nejsme schopni zjistit, jak někdo vidí konkrétní barvu, ale shodli jsme se, že určitý frekvenční rozsah světelného záření budeme nazývat modrou barvu a jiný například zelenou. Zda vidíme opravdu naprosto stejnou barvu, je velmi nepravděpodobné, pro což jsou asi nejlepším příkladem částečně barvoslepí.
Vyšší bytosti (míněno bytosti na vyšším vývojovém stupni než je člověk) mají schopnost předat kompletní vjem bytosti druhé (i nižší), ale člověk je zatím odkázán ve velké míře na verbální informaci o svém vjemu.
Ti, kteří dosáhli vyšších frekvencí vibrací, jsou lépe schopni pochopit skutečnost nižších vibrací, protože si ji „pamatují“ z předchozího života či životů. Lidem, jejichž vědomí se pohybuje v rozsahu nižších frekvencí vědomí, se aspekty Boha vyšších frekvencí vibrací dají „vysvětlit“ jen velmi obtížně, protože oni přece jasně vidí, že skutečnost taková, jak je jim popisována, není. Teprve tehdy, když se u nich podaří zvýšit frekvenci vibrací, začnou rezonovat s „vyššími“ aspekty Boha.
Pokud tedy předpokládáme určitou míru pravděpodobnosti výše uvedených premis a z nich vyplývajícího závěru, je zřejmé, že každý člověk vnímá svoji realitu, která je odlišná od reality jiných lidí. Součástí poznání každého člověka (které je rovněž dáno tím, jakou část reality daný člověk vnímá) je i jeho poznání o tom, zda a případně jak přesahuje skutečnost jeho schopnost tuto skutečnost vnímat. Tím je dán i přístup k tomu, co mu sdělují ostatní v rámci jejich vnímání skutečnosti. Přitom je dobré si uvědomovat, že skutečnost přesahuje naši schopnost ji vnímat téměř (ne-li zcela) nekonečně.
Jedním ze základních principů tolerance je právě schopnost uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa.
Bohužel běžně zažitý myšlenkový postup většiny lidí se dá vyjádřit následujícími slovy: „Vidím určitou skutečnost naprosto zřetelně, a pokud ji někdo takto nevidí, tak to může znamenat pouze jediné, že vidí špatně.“ Toto je hodně ovlivněno naším zaujetím hmotou a našimi smysly.
Na druhou stranu základní náboženské rozdílnosti jsou poměrně dost ovlivněny transcendentálními zážitky či vjemy (pomíjím pro tyto účely tzv. konspirační teorie vzniku jednotlivých náboženství). Myslím, že není nutné příliš zdůrazňovat, kam důsledky netolerance v této náboženské oblasti v dějinách lidstva vedly a kam stále vedou.
Rozdíly dvou entit (může se jednat o jednotlivé bytosti i o skupiny bytostí) ve vnímání určité části Teoversa spočívají velmi často kromě vnímání rozdílné skutečnosti i v tom, že jedna z entit vnímá větší část Teoversa. Pak se dá u této entity předpokládat schopnost větší tolerance k druhé straně, protože entita s širším vnímáním většinou vnímá i podstatnou část Teoversa té druhé entity, tj. vidí i její pravdu.
Součástí tohoto principu je schopnost chápat své vnímání reality jako vnímání z určité úrovně, nad kterou nepochybně existují úrovně další a vyšší. Tento princip nám brání odmítat jakýkoliv odlišný názor jako nepravdivý bez připuštění možnosti vlastního omylu. S nepochopením tohoto principu se pojí často i tvrzení, že pouze jedna cesta je vhodná a ještě ke všemu vhodná pro každého.
2. Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi.
Dalším ze základních principů tolerance je hodnocení názorů a výsledků vnímání druhých. Nepochybně i v tomto případě je důležité, jak dalece je hodnotitel ovlivněn výše uvedeným principem, tj. jeho schopností uvědomit si, že ostatní bytosti skutečně reálně vnímají jinou část Teoversa.
Schopnost nehodnotit jiné vnímání Teoversa a z něj vyplývajících názorů, případně nehodnotit je negativně s odpovídajícími emocemi. Tato schopnost nebývá pokaždé v přímé úměrnosti se schopností první. Vždy je možné přijímat jiné vnímání Teoversa jako pro nás novou informaci, která vzhledem ke své novosti je pro nás přínosem, i když tuto informaci nebo informace nemusíme zahrnout do své mozaiky poznání, která tvoří pro nás „pravdivý“ popis skutečnosti.
Aby nedošlo k naprostému nepochopení, tak uvedení názoru odlišného, odkrytí nepřesností či logických nedostatků není hodnocením.
Jako velmi časté a poměrně výrazné porušení tohoto principu je hodnocení autora názoru, které často s vlastním názorem nemá vůbec nic společného.
Odlišná situace nastává, pokud jsme přesvědčeni o záměrném uvádění nepravdivých popisů skutečnosti, zejména když informace vnímáme jako pokus o úmyslnou manipulaci. V takovém případě se nejedná o to, že druhá strana vnímá stejnou část Teoversa, ale snaží se nás manipulovat úmyslně popisem skutečnosti, který je odlišný od vnímané skutečnosti. Odkrytí manipulace není netolerantností, ale je vždy nutno mít na zřeteli, že se můžeme mýlit v tomto hodnocení, a proto obezřetnost je na místě.
3. Nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem.
Dalším principem tolerance je nepřítomnost motivování druhých k přejímání vlastních názorů a zejména nepřítomnost dlouhodobého motivování strachem. Mnoho lidí předkládající své názory druhým se neubrání (pomíjím pro účely tohoto článku ty, jejichž primárním cílem je motivovat druhé k přejímání předkládaných názorů, jako jsou například všechny marketingové praktiky mnoha subjektů včetně církví) tomu, aby nějakým způsobem přikládala ke svým názorům i motivaci k přijetí těchto názorů. Například: “Když se budete řídit mým názorem, budete bohatí, zdraví, přitažliví, silní, osvícení apod.“
Dle mého názoru nejhorší je motivace strachem. Například: „Když budete kouřit, dostanete rakovinu a umřete, když budete jíst sýry a pít mléko nemůžete být zdraví, když nebudete dodržovat desatero, přijdete do pekla, pokud nebudete mít víru ve správného boha, nemůžete se dostat do nebe, nepůjdete-li námi uvedenu duchovní cestou, nemůžete postoupit (vzestoupit) apod.“
Kromě toho, že dlouhodobá motivace strachem se v dějinách lidstva jednoznačně ukázala jako neúčinná (viz uváděné desatero), jedná se o negativní programování (nocebo efekt) s možnými negativními účinky jak na strašeného, tak i na možné karmické zatížení strašícího.
Dlouhodobá motivace strachem není vhodný prostředek z hlediska vlastní karmy a rovněž z toho pohledu, že nepřináší uspokojivé výsledky (opět zdůrazňuji, že za předpokladu, že primárním cílem není vzbudit strach a negativně programovat). Důvodem k motivaci ostatních bytostí strachem bývá naše touha či snaha manipulovat ostatními, což je opět u nás motivováno strachem. Strachem z toho, že budeme manipulováni, strachem z toho, že budoucnost nebude v souladu s našimi představami budoucnosti.
Motivace strachem, pokud je jí nutno použít, může být pouze krátkodobá a pouze v zájmu života či zdraví bytosti, vůči nimž tuto motivaci používáme (malé děti, domácí zvířata). Mírným prohřeškem je výjimečně použitá motivace typu: „Nech toho nebo tě plácnu“. Motivace typu: „Vezmi si tu šálu (svetr) nebo nastydneš!“, zejména při jejím častějším opakování je již dlouhodobou motivací strachem, a proto není vhodná. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout na motivaci našeho třídního učitele na účast v prvomájovém průvodu: Účast v průvodu je dobrovolná, ale kdo nepřijde, ať si přičte následky sám.“ Nutno podotknout, že se jednalo o rozumného člověka a nikdy žádné následky nebyly.
Když se soustředíme na tři základní monoteistická náboženství, tak s výjimkou částí Nového zákona se jedná hlavně o motivace strachem, a proto také nikdy nefungovaly ku prospěchu lidstva. Zjednodušeně se tyto motivace dají vyjádřit následovně: „Kdo se nebude řídit naším názorem, nepřijde do nebe, nebo (v horší variantě) přijde do pekla.“
Nejhorší a bohužel možno říct i jedna z nejúčinnějších, pokud ne nejúčinnější vůbec, vždy byla a stále je motivace strachem věčného zatracení a strachem z nicoty.
A tak, jak bychom neměli motivovat jiné strachem k přijetí našich názorů, tak bychom se ani my neměli nechat motivovat strachem k přijetí názorů jiných.
Původní rčení stvořitele bylo mírně překrouceno na „Milujte se a množte se“, ale stvořitel nám vzkázal a stále vzkazuje: „Milujte a tvořte“ (množení je podmnožina tvořeníJ).
A tak jen připomínám vzkaz stvořitele a trochu ho rozvádím: „S láskou tvořte a tvořte lásku!“
Shlédnutí: 166
