Tři základní druhy cest duchovního rozvoje
Čeká nás zřejmě rozhodující rok 2010. Pro jeho průběh i výsledky bude důležitý stav vědomí každého z nás i vědomí lidstva jako celku. Velmi zjednodušeně by se to dalo vyjádřit tak, že důležité bude vědomí rozhodující části lidstva. Proto práci na zvyšování frekvence vibrací věnuji ve svých článcích tolik prostoru a i tento článek, který navazuje na článek „Klikaté cesty duchovního rozvoje“ je s tímto tématem spjat.
Pro názornost se snažím některé myšlenky předkládat ve zjednodušujících schématech. Je nutno takto k nim přistupovat a není možno určité strukturované členění a případně jejich hierarchické uspořádání brát jako nějaké dogma, protože hranice mezi jednotlivými kategoriemi bývají velmi mlhavé a často dochází k prolínání jejich jednotlivých obsahů a jejich vzájemnému ovlivňování. Proto není vhodné je vnímat například jako protiklady.
Popisů toho, co to je duchovno a duchovní cesta, je nepochybně mnoho a bylo by problematické říkat o některém z nich, že je pravdivý či správný, ale přeci jen je nutno, pokud chceme nějaký pojem používat, uvést alespoň přibližnou definici.
Mně osobně se zdá nejpoužitelnější ta, která říká, že duchovní cesta (duchovní vývoj) je cesta směřující ke zvyšování frekvence vibrací vědomí. Zdá se mi, že tato definice postihuje širokou škálu případů a možná, že i případy všechny.
Pro názornost je možné si představit kopec, na který vede několik cest. Ten kopec však nestoupá rovnoměrně, ale stupňovitě, což znázorňuje i určité stupně dosaženého vývoje. Tyto stupně představují jakési mezníky, kdy obrazně řečeno dochází k proměně stále se navyšující kvantity v novou kvalitu – vyšší duchovní úroveň. Je to velmi obdobné tomu, co známe z běžného života a říká se tomu vývoj ve skocích. Dobře je možné to pozorovat při výuce a názorným příkladem je třeba plavání. Když sledujete děti, jak se učí plavat, tak vidíte, že dělají stále nové a nové pokroky, ale stále se tomu nedá říkat plavání. Pak najednou během velmi krátkého časového úseku – často během dne – se to rychle změní a od tohoto dne již dítě umí vždy plavat.
To podobenství se stupňovitým kopcem má kromě skokovosti vývoje ještě jednu zajímavost, která spočívá v tom, že vzhledem k profilu kopce a našemu zornému úhlu nevidíme nikdy vrchol a vidíme pouze nejbližší stupeň a to, co je dále, jen tušíme či odhadujeme. Zrovna tak většina těch, kteří něco tuší o duchovním vývoji (a že jich bohužel zase není tolik), přibližně tuší i to, jak by mohla vypadat nejbližší úroveň, ale o tom, co by mohlo být dále (či přesněji řečeno výše), nemají téměř žádné představy a mnozí si dokonce myslí, že to, co vidí, je už skutečný vrchol. Nic není vzdálenější pravdě. To se však většina dozví teprve tehdy, až se na tuto nejbližší „náhorní planinu“ vyšplhají.
Samostatnou kapitolou by byly představy o tom, jak vypadá či by měla vypadat tato naše nejbližší vyšší úroveň, ke které jednotliví lidé a snad i lidstvo nyní směřuje. Těchto představ nyní koluje na internetu mnoho z různých (a obávám se někdy i hrůzných) zdrojů, včetně účelově manipulujících. Většinou se jedná o channelingové zdroje a autory bývají rozmanité bytosti, od archandělů, přes nanebevstoupené mistry až po „obyčejné“ mimozemšťany a rozdíly mezi těmito vizemi jsou obrovské. Považuji se za téměř bezbřehého optimistu, ale názor, že tím nejbližším stupněm pro nás je přeměna v jakési supermany, polobohy či bytosti vyšších dimenzí, nesdílím. Tyto vize však nejsou předmětem tohoto článku, protože předmětem tohoto článku je cesta.
Následující obrázek je grafickým vyjádřením výše uvedeného podobenství o „cestě nahoru“.
Veličina na ose x znázorňuje stoupající frekvenci vibrací (frekvence stoupají z obou stran směrem k ose y) s tím, že při dosažení osy y, což v našem případě znamená dosažení vrcholu „kopce“ je frekvence vibrací nekonečná – stav „božství“.
Veličina na ose y znázorňuje množství vykonané práce nebo také je možno si pod touto veličinou představovat čas s tím, že v nejvyšším bodě kopce se tato veličina rovněž bude blížit či bude rovna nekonečnu.
Pro lepší názornost je cesta v následujícím obrázku vyjádřena pouze grafem (cesta = sinusoida).
Z tohoto modelu je možno názorně pochopit to, že po dosažení určité úrovně dochází i při relativně malém množství vykonané práce či v relativně krátké době (malému posunu na ose y) ke skokovému nárůstu frekvence vibrací (velkému posunu na ose x) i to, že z každé úrovně je vidět vždy pouze úroveň nejbližší.
Další obrázek znázorňuje více cest vedoucích k vrcholu.
Tento obrázek graficky vyjadřuje (i když ve velmi zjednodušené podobě) různost cest vedoucích na vrchol kopce a je z něj názorně patrné, jak se vzrůstající frekvencí vibrací se k sobě cesty přibližují a těsně pod vrcholem zcela splývají. Upozorňuji znovu, že se jedná o silné zjednodušení a o názorný model, protože skutečnost je nepoměrně složitější a rozmanitější, ale to je již zcela mimo mé grafické možnosti a pravděpodobně nejen moje.
Ve skutečnosti cesta neplyne po plynulých obloucích, ale tyto zdánlivě plynulé křivky se opět skládají z jakési sinusoidy (podobné sinusoidě hlavní – fraktálové uspořádání) a rovněž není ani zcela přímá, ale také se často klikatí dle „osudu“ každého konkrétního jedince. Klikatou sinusoidu skládající se ze sinusoidy si umím představit, ale bohužel ne již graficky vyjádřit. Ta nepravidelnost mívá za následek, že zvolení jedné cesty může v první fázi znamenat rychlejší postup než při zvolení cesty jiné, což se však zase v dalších fázích vyrovnává následným zpomalením a stále je nutno brát do úvahy nekonečnou rozmanitost jednotlivých cest.
V rámci značného zjednodušení a zjednodušující kategorizace jsem se pokusil zredukovat nekonečně mnoho forem a podob cest na tři základní druhy. Pojmenoval jsem je cesta poznání, cesta lásky a cesta síly. Tyto tři cesty jsou si zcela rovnocenné a nejsou vůči sobě v žádném hierarchickém postavení. Přepokládám, že cesta poznání a cesta lásky nepotřebují žádný zvláštní výklad k tomu, aby víceméně každý pochopil, co je jejich základní náplní, a tak pouze připomenu, že cesta poznání není pouze o knihách, přednáškách či seminářích a zrovna tak cesta lásky není pouze o lásce k osobám blízkým. Více jsem se těmto tématům věnoval v minulých (relativně nedávných) článcích, a proto je zde nebudu podrobně rozvádět.
Co však považuji za nutné rozvést je to, co si představit pod pojmem cesta síly. Rozhodně není míněna síla fyzická. Jedná se o určité síly a schopnosti, které nejsou vlastní většině lidí (i když situace se nyní poměrně rychle mění) a pro něž by se snad dalo použít označení parapsychické síly a jsou jimi například jasnovidectví, vidění aury, telepatie, léčitelství, různé druhy senzibility, telekineze, materializace, levitace apod., přičemž u jednotlivých lidí se tyto síly projevují většinou v různých kombinacích. Přibližně se dají tyto síly definovat jako schopnosti mimosmyslového získávání informací a mimosmyslového (mentálního) ovlivňování reality.
Při zkoumání této problematiky jsem došel k závěru (samozřejmě jako vždy připouštím jeho omylnost), že druh cesty si vybíráme pro konkrétní inkarnaci a možná dokonce i pro určitou skupinu inkarnací. Ačkoliv se mi zdá, že slovo „archetypální“ je nadměrně používané a ne vždy ve vhodných případech, tak se tomu v daném bodě neubráním. Výběr druhu cesty duchovního rozvoje je jakýsi archetypální rituál znázorněný Homérem v Paridově soudu, kdy Paris dostává na výběr moudrost (Pallas Athéna), lásku (Afrodita) a sílu (Héra). Paris si vybírá lásku s tím, že dochází ke klasickému nepochopení toho, co láska skutečně je, k její redukci na lásku mezi mužem a ženou a s tím spojenou tragédií mnoha lidí. Nic nového pod sluncem v dobách následujících, ale s vysokou pravděpodobností i v dobách předcházejících.
Každá z uvedených cest má své příznivce a obhájce (zejména z řad těch, kteří po konkrétní cestě jdou) a každá má své přednosti a úskalí. Optimální jako vždy je syntéza všech tří cest, což však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá a pokud se to někomu daří, je to s velkou pravděpodobností znakem jeho pokročilosti. Nejbojovnějšími obhájci své cesty jako cesty jediné a postačující se mi dle projevů (zejména na internetu) jeví zastánci cesty lásky (prosím v žádném případě nezaměňovat s tzv. pravdo-láskaři). Moje osobní přesvědčení je takové, že nejvhodnější je komplexní přístup.
Použiji opět své oblíbené přirovnání ke sportu, tentokráte pro změnu ke skoku do výšky. Co potřebuje skokan do výšky k dosažení svého cíle – překonání laťky v určité výšce? Zjednodušeně řečeno tři složky – sílu (možno pod to zahrnout rychlost a odraz), styl a mentální složku – sebevědomí. Pokud některé z těchto složek není věnována patřičná pozornost, popř. chybí, není možno pomýšlet na vrchol a myslím, že není nutné to nějak zvlášť rozvádět.
Považuji za vhodné se zmínit o výhodách a úskalích jednotlivých cest, i když se pravděpodobně zdají poměrně zřejmé.
Cesta poznání má určitou výhodu v tom, že pokud se jedná o poznání, které není manipulované a deformované (což zdaleka není tak jednoduché a zřejmé), je jeho součástí i informace o úskalích této cesty a nutnosti komplexnosti rozvoje.
Úskalí této cesty se dá možná nejlépe vyjádřit větou: „Když tomu rozumím, nemusím to milovat“. Jedná se o nepochopení (možná přesněji o necítění) toho, že láska je atribut boha. Výsledkem jednostrannosti této cesty bývají jedinci emočně chladní, bez schopnosti empatie a lásky, pohlížející na své okolí svrchu z výšin svého poznání a z toho plynoucí nezájem o pomoc a práci pro druhé. Bývají to lidé někdy vysoce intelektuálně vyspělí, ale ne moudří.
Cesta lásky má výhodu v tom, že je relativně nejjednodušší, protože nevyžaduje ani zvláštní schopnosti či inteligenci a ani zdánlivě žádnou zvláštní práci. Další výhodou je to, že v případě přílišné jednostrannosti cesty a nepochopení její komplexnosti, ve velké většině případů nepůsobí (na rozdíl od druhých dvou cest) utrpení ostatním lidem a kromě toho, že adept na své cestě příliš nepostoupí, nehrozí mu zhoršení „karmického zatížení“ (do uvozovek jsem tento pojem dal z toho důvodů, že jej raději nepoužívám pro jeho nepřesnost a zde jsem ho použil kvůli zjednodušení).
Úskalí této cesty se dá možná nejlépe vyjádřit větou: „Když miluji, tak tomu nemusím rozumět“. Jedná se o nepochopení (možná přesněji o nevnímání) toho, že láska je atribut boha, ale není bohem. Nechápou plně, že boha nelze omezit, protože bůh je vše, tedy i to, co láska není a pro chápání bytí v jeho celistvosti je toto poznání nezbytné.
Cesta síly má výhodu v tom, že cestu relativně ulehčuje a často (zejména je-li doplněna určitým poznáním) ulehčuje i život ve společnosti. Ne vždy, obzvláště pokud se dotyčný vyskytuje ve společnosti, která těmto silám není z jakéhokoliv důvodu nakloněna. Tato cesta může také usnadnit poznání, protože umožňuje mimosmyslové přijímání informací, případně to smyslové zkvalitňuje (například tzv. fotografická paměť, která dle mého názoru do této oblasti rovněž patří).
Velkým úskalím této cesty je nebezpečí zneužití těchto sil (nejtypičtější případ je magie) a pokušení k jejich zneužití je vystaven pravděpodobně každý. Pády z výšin této cesty bývají velké a těžké, protože zneužití má téměř vždy za následek utrpení druhých. Proto je u této cesty takřka nezbytností doplňovat ji o lásku (abychom neubližovali vědomě) a o poznání (abychom neubližovali nevědomě). Nebezpečím je pocit, že nepotřebuji boha pro své pojetí bytí.
Základním hlediskem při posuzování postupu jedince, po kterékoliv z těchto cest, je to, zda je cesta využívána ke službě nebo zneužívána k ovládání.
Při přibližování se k vrcholu se tyto tři cesty sbíhají. Kdo jde cestou lásky, objeví poznání, kdo jde cestou poznání, objeví lásku. Kdo objeví lásku a poznání, objeví i síly, což neznamená, že je musí začít používat. Kdo jde cestou síly, objeví lásku a poznání. Pokud v určité fázi nedojde ke komplexnosti všech tří cest, vývoj ustrne nebo se výrazně zpomalí.
Shlédnutí: 383
