Úrovně bytí a poznání a úhly pohledu
V některých svých článcích často hovořím o různých úrovních poznání (bytí, vědomí) a o různých úhlech pohledu. Přestože jsem se vysvětlení této myšlenky a jejího významu pro poznávací proces věnoval již v jednom článku a v předmluvě své knížky, považuji za vhodné toto téma probrat ještě jednou a co nejsrozumitelněji a nejnázorněji, protože to považuji za velmi důležité pro pochopení někdy zdánlivé rozpornosti jednotlivých tvrzení či paradoxů (možná přesněji daných zdánlivou rozporností jednotlivých aspektů bytí).
Vnímání poznání z více úrovní a více pohledů považuji za jednu ze základních metod poznávacího procesu. Doba začátku roku, kdy vždy něco nového začíná, se jeví jako vhodná pro probrání tématu, které by mělo být vždy na začátku, protože je důležité pro chápání ostatních myšlenek.
Je mnoho úrovní poznání a k tomu mnoho různých úhlů pohledů, pravděpodobně tolik, kolik je poznávajících subjektů. Z více důvodů používám pro zjednodušení členění na 4 či 5 základních úrovní poznání (bytí, vědomí). Jedním z hlavních důvodů je i možnost názorného vysvětlení na odlišně dimenzionálních realitách s jejich hierarchickým řazením. Vzhledem k tomu, že jsme schopni vnímat a chápat 3 prostorové dimenze a 1 časovou, tj. čtyřdimenzionální časoprostor, využívám členění na 4 úrovně, protože je pro nás z tohoto pohledu srozumitelnější.
Pro chápání víceúrovňovosti poznání (bytí, vědomí) používám podobenství se čtyřmi námi vnímatelnými dimenzemi časoprostoru, čtyřmi hierarchickými realitami – čtyřdimenzionální (tři prostorové dimenze + čas), třídimenzionální, dvoudimenzionální, jednodimenzionální a jeden třírozměrný objekt – válec.
1) Začneme tím, co je pro nás nejpřirozenější, a to je válec v třídimenzionální realitě. Na obrázku č. 1 jsou vidět 3 válce v různých polohách a u každého z nich je nepochybné, že se jedná o válec. To znamená, že všichni pozorovatelé se shodnou na tom, že vidí válec, takže to pravděpodobně válec bude.
Obrázek č. 1
2) Na obrázku č. 2 jsou opět 3 válce v různých polohách v 3D realitě, ale z tohoto zorného úhlu je již zřejmé pouze u jednoho tělesa, že se jedná o válec. Druhé dva objekty již mohou být jinými geometrickými útvary a dokonce mohou být i pouze dvourozměrnými obrazci. Jejich zdánlivá odlišnost daná polohou těles vůči pozorovateli může vést k závěru, že se jedná o 3 různé objekty.
Obrázek č. 2
3) Na obrázku č. 3 jsou průniky tří třírozměrných válců do dvoudimenzionální reality (plochy), ale z pohledu bytostí obývajících tento dvourozměrný svět jsou vnímány jako tři zcela rozdílné objekty kruh, obdélník a elipsa). Z toho pohledu, že tyto bytosti nemají žádnou možnost, jak vnímat třetí rozměr, je zřejmé, že nemají ani žádnou možnost zjistit, že se nejedná o rozdílné objekty, ale o ten samý objekt pronikající však jejich 2D realitou (plochou) pod různými úhly.
Obrázek č. 3
4) Na obrázku č. 4 je průnik válce jednodimenzionální realitou (přímkou). Z tohoto obrázku je zřejmé, že z pohledu bytostí obývajících tuto realitu průnik jakéhokoliv tělesa jejich realitou se bude vždy jevit jako úsečka a lišit se bude (v případě námi použitých válců) pouze její délkou, která bude dána úhly válců vůči přímce.
Obrázek č. 4
5) Na obrázku č. 5 je jeden válec ve čtyřdimenzionální realitě (časoprostoru), kde tato tzv. čtvrtá dimenze je vyjádřena jako stav válce v po sobě následujících časových okamžicích. Čtvrtý rozměr je zde dán délkou času pozorování válce, který nemění vůči prostoru svoji pozici. Bytosti, které jsou schopny vnímat současně minulost, přítomnost i budoucnost pak vidí místo válce objekt, který je na tomto obrázku.
Obrázek č. 5
Nyní již pozorný čtenář nepochybně chápe, co se snažím tímto podobenstvím sdělit. To, co se nám jeví jako rozdílná či dokonce rozporná skutečnost, takovouto skutečností vůbec být nemusí a je jí zdánlivě pouze vzhledem k tomu, že nemáme buď dostatek informací (což bývá časté u různých úhlů pohledu z téže úrovně poznání), nebo dostatek schopností vnímat úrovně vyšší (což bývá u vnímání skutečnosti z různých úrovní poznání – v našem geometrickém znázornění průniku objektů z vyšších dimenzí do nižších).
Z uvedeného podobenství lze rovněž chápat, že to, co se na nižších úrovních zdá oddělené a relativně samostatné, je v podstatě částí vyššího celku. Z pohledu té nejvyšší úrovně je pak možno vnímat vše již jako jednotu. Zrovna tak je možno obrazně chápat člověka (i bytost v nejširším slova smyslu) jako průnik vícedimenzionální bytosti z vyšších dimenzí do naší 3D reality. Na té nejvyšší úrovni již existuje pouze jednotné vědomí. Všechny bytosti a tudíž vše, co vnímáme, je tak průnikem jednotného vědomí do naší 3D reality a jakákoliv oddělenost je pouze zdánlivá.
Následky nechápání této určité hierarchičnosti bytí (tím nemíním v žádném případě zpochybňovat jeho jednotu, proto je možná vhodnější použít „zdánlivé hierarchičnosti“) a komplexní reality a nevnímání existence různých úhlů pohledů na tutéž skutečnost, dochází k mnoha nedorozuměním a konfliktům. K tomu nutno dodat, že většinou zcela zbytečným konfliktům (pomíjím situace, kdy cílem je konflikt a nikoliv poznání).
Rozdílné úhly pohledu na stejnou realitu ze strany různých (zejména tří základních monoteistických) náboženství přinesly v dějinách Země téměř neuvěřitelné množství zbytečných konfliktů a s nimi souvisejících tragédií. A když se na to podíváme z „druhé strany“, tak vzpomeňme kolik vědeckých objevů a teorií bylo či je potíráno nebo zesměšňováno jen kvůli tomu, že převládající mínění odmítlo uznat či připustit existenci jiného úhlu pohledu či dokonce vyšší úrovně poznání. A o kolika z nich jsme se vzhledem k tomuto fenoménu vůbec nedozvěděli.
Takže paradoxy jsou pro nás paradoxy proto, že nejsme schopni (a někdy ani ochotni) vnímat vyšší úroveň bytí, kde zdánlivá rozpornost jevů mizí vzhledem ke sjednocujícímu poznání.
To, co nám umožňuje vnímat vyšší úrovně bytí, není rozum, ale stavy rozšířeného vědomí. Závažným nedostatkem tohoto poznání (míra nedostatku i v tomto případě závisí na úhlu pohledu) je sdělitelnost vnímaného poznání ostatním, zejména těm, kteří nikdy stav rozšířeného vědomí nezažili a často se i dosažení takovéhoto stavu vědomě brání.
Pokusím se opět názorně zobrazit na již použitém podobenství s válci.
Představme si, že jsme bytost dvoudimenzionální reality a při stavu rozšířeného vědomí se nám podaří vhlédnout do reality třídimenzionální a tam spatříme válec. Poté se naše vědomí vrátí do dvoudimenzionální reality a snaží se v pojmech dvoudimenzionální reality vysvětit, že ten kruh, obdélník a elipsa, které vidíme, je jeden objekt a ještě k tomu válec. To je ještě ztíženo tím, že pro třídimenzionální objekt neexistuje žádný odpovídající pojem.
Samozřejmě naše tvrzení, které zcela odporuje vnímání reality dvojdimenzionálními bytostmi, nám nikdo neuvěří, pokud sám nemá zkušenosti z vhledu do 3D reality. A ještě nám hrozí, že budeme označeni za blázny či za úmyslné rozvraceče „pravdivého“ systému vzhledem k použití zcela nevědeckých a směšných metod.
Teď si ještě navíc představme, že coby dvojdimenzionální bytosti nahlédneme dokonce do 4D reality, ale to už jsou části poznání, které si většina badatelů ani neodváží veřejně popisovat, ať už ze strachu z následků či z naprosté neschopnosti či nemožnosti přenosu takovéto informace do vědomí bytosti 2D reality.
To, co jsem zde popsal jako příklad bytostí 2D reality při nahlédnutí do 3D a 4D reality, je velmi podobné tomu, když některý člověk naší 3D reality nahlédne do 4D či dokonce 5D reality a pak se snaží tuto svou zkušenost sdělit. Podobnost platí i pro hrozbu blázincem či zesměšněním nebo odsouzením.
Přitom se dá říct, že možná všechny velké vědecké objevy vděčí za svou existenci vhledům do vyšších realit (stavům rozšířeného vědomí) a někteří objevitelé si to i uvědomují a přiznávají. O „objevech“ ve vědě zvané filozofie to platí dvojnásob.
Když jsme u té vědy, pokusím se ještě na dvou příkladech z jejího světa ukázat, jak by bylo možno z pohledu vyšší úrovně sjednotit zdánlivě rozporná tvrzení. Prosím čtenáře, zejména přítomné přírodovědce, aby mě nekamenovali, protože se nejedná o pokus o vědecké zdůvodnění či teorii, ale jen a pouze o příklad možného sjednocení rozporných jevů na dvou ze zdánlivě paradoxních poznání fyziků.
Prvním příkladem je vědecké tvrzení, že světlo má vlnový nebo částicový charakter. Zcela evidentně rozporná tvrzení. Z mého následujícího zjednodušujícího obrázku je názorně vidět, jak tato tvrzení sjednotit na základě více informací.
Z důvodu názornosti je použito obdélníkové průběh místo obvyklé sinusoidy. Na obrázku č. 6 je pohled na světlo ze dvou úhlů pohledu. Z jednoho úhlu pohledu (v našem případě ze spodu) jako částice a z druhého (v našem případě ze strany) se světlo jeví jako vlnění.
Obrázek č. 6
Druhým příkladem je vzájemná spjatost dvou fotonů vyzářených atomem opačnými směry rychlostí světla, takže mezi nimi „nemůže“ dojít k žádné výměně informací a jejich vzájemná okamžitá (současná) reakce na změnu polarity druhého fotonu při jeho měření (velmi zjednodušeno a laicky řečeno a odborníkům se tímto omlouvám).
Z důvodů pochopení je příklad přenesen do 2D reality. Zde jsme my v roli pozorovatelů ve 2D realitě, to znamená, že vnímáme pouze průnik objektu z třetí prostorové dimenze do 2D reality s tím, že se objekt ve 3D realitě s časem zvětšuje, což myslím z pohledu myšlenkového experimentu není nic proti ničemu.
Čtvrtá časová osa již bohužel znázornit nejde (v našem 3D) a tak je časový posun vyjádřen dalším obrázkem. Z obrázků je myslím názorně vidět, proč se stav obou zdánlivě nezávislých fotonů může souhlasně měnit ve stejném čase bez ohledu na jejich vzájemnou vzdálenost a nemožnost výměny informací (založené na předpokladu fyziků, že přenos informace je rovněž omezen rychlostí světla). Tato možnost změny stavu je dána tím, že tyto fotony jsou průniky jednoho objektu 4D reality do naší 3D reality (v příkladu na obrázcích průnik objektu 3D reality do 2D reality). Na obrázku č. 7 je vidět objekt ve 3D realitě – 1) objekt v základní velikosti, 2) objekt po zvětšení s uplynutím určitého času, 3) objekt po zvětšení s uplynutím určitého času a otočením výstupku dovnitř, což symbolizuje změnu polarity.
Obr. č. 7
Na obrázku č. 8 je vidět průnik objektu do 2D reality (plochy) jevící se jako dva fotony – 1) fotony u sebe (těsně po vyzáření z atomu), 2) fotony vzdálené od sebe s uplynutím určitého času, 3) fotony vzdálené od sebe s uplynutím určitého času a rotací o 180 stupňů, což symbolizuje změnu polarity.
Obrázek č. 8
Relativně časté případy zdánlivě logicky rozporných jevů naší 3D reality přivedla některé duchovní rádce k tomu, aby učinili závěr, že logika vždy neplatí a je proto lepší se řídit intuicí (nebo někteří říkají srdcem).
S takovýmto závěrem si dovolím částečně nesouhlasit. Teoversum má svou hlubokou vnitřní logiku, a proto není vhodné se logiky zříkat jako jedné z metod poznání. Při nedostatku informací (vhodných premis) však není možné učinit logický závěr. V případě nedostatku informací pak přichází na pomoc intuice, která nám nahrazuje nedostatek informací. Intuice se dá rovněž chápat jako napojení na vyšší informační pole (v námi uvedených příkladech pohled do vyšších dimenzí), které nám umožňuje získat běžnými postupy nedostupné informace.
Intuice tedy nenahrazuje logiku, ale nedostatek informací, který nám brání pochopit určité rozporné jevy pomocí logiky (tedy zdánlivě logicky rozporné).
Shlédnutí: 338
