Vše je výsledkem tvůrčí energie Teoversa a exaspectologie
Teoversum
Teoversum je pojem, který považuji za nejpřesnější a nejvhodnější ve srovnání s jinými pojmy, které jsou pro podobné účely používány, jako jsou Bůh, Universum, Prazdroj (pro někoho možná i ten plzeňský J), Kosmická inteligence apod. Zjednodušeně se dá říct, že pojem Teoversum zahrnuje v sobě dva pojmy, a to Bůh (teo) a Universum (versum) a vyjadřuje tak jednotu a komplexnost stvořeného světa a jeho tvůrce. Překonává tak relativně běžně používanou dualitu Stvořitele a stvořeného světa jako dvou relativně nezávislých entit a i určité problémy s existencí lineárního chápání času a s tím souvisejícího počátku Universa (světa) stvořeného Stvořitelem. Teoversum lze tedy spíše chápat jako komplex věčného Tvořitele a věčně tvořeného Universa jakožto jednoho subjektu i objektu současně.
Je to v rozporu s mnoha náboženskými naukami a filozofiemi, které právě vnímají bytost Stvořitele oddělenou od jím stvořeného Universa s tím, že tato bytost časově předcházela stvořenému Universu. Dle mého názoru je to dáno ne tolik „nepravdivostí“ této teorie, jako spíše její nepřesností, protože není popisováno stvoření světa Tvořitelem všeho, ale pouze stvoření našeho Vesmíru jako součásti Multiversa jeho Stvořitelem, který však není Tvořitelem, ale jen jeho relativně autonomní součástí (subsystémem).
Již dříve jsem uváděl, že vše v Teoversu (například i foton) má vědomí. Toto vyjádření je nepřesné, jako ostatně téměř vše snažící se popsat lidštinou nepopsatelnou skutečnost, ale bylo uvedeno v rámci myšlenkového konceptu daného textu z určité úrovně poznání. Přesnější je vyjádření, že vše (tedy i foton) je vědomím, je součástí jednoho ohromného vědomí, které pro nedostatek jiného pojmu nazývám Teoversum.
Z takto uvedené myšlenkové konstrukce pak vyplývá, že neexistuje absolutně nic, co by nebylo výsledkem tvůrčí činnosti Teoversa a jeho součástí. Neexistuje žádná náhoda či nahodilost, a to co bývá označováno jako princip neurčitosti, není nic jiného než princip závislosti poznání na úrovni daného (v tomto případě našeho lidského) vědomí.
V této souvislosti je možné si uvědomit, jaké místo zaujímá v struktuře Teoversa to, co je nazýváno Májá (iluze). Náš „hmotný svět“či 3D realita je považována za pouhou iluzi, sen, virtuální realitu. Tato koncepce do určité míry předpokládá, že existuje nějaká jiná „pravá“ realita. Jestliže však přijmeme koncepci Teoversa jako vědomí, tak pak vše je „pouze“ virtuální realitou, snem boha (Tvořitele). Všechny reality (třeba i 12D) jsou virtuální realitou, zrovna tak jako ta naše 3D realita. Proto je možno konstatovat, že i naše 3D realita je realitou v pravém slova smyslu stejně tak jako ostatní reality, které se liší pouze svojí úrovní obdobně, jako tomu například bývá u počítačových her. Tyto reality jsou i velmi rozdílné a pro nás některé zcela nepochopitelné (při běžném stavu vědomí), ale stále se jedná o hru jednoho a toho samého (byť nepředstavitelně ohromného) vědomí.
Každá bytost (jakožto relativně autonomní součást Teoversa) se podílí svou tvůrčí činností na neustálém stváření Teoversa. Pro plné pochopení této myšlenky je třeba pod pojmem činnost chápat veškeré aktivity bytosti, včetně myšlenek a emocí. To, že mnoho aktivit různých bytostí nejsme schopni (zejména smyslově) vnímat, ještě neznamená, že tyto aktivity těchto bytostí neexistují.
Pro vnímavější jedince jistě není problém představit si myšlenkové aktivity a emoce zvířat či rostlin, ale složitější je to již u bytostí tak zvaně nerostné říše, výrobků či dokonce atomů nebo fotonů. Samozřejmě ještě výrazně obtížnější je představa, jak všechny tyto bytosti se svými aktivitami mohou vzájemně reagovat a fungovat v tom neuvěřitelném celku s názvem Teoversum.
Zdánlivě jednodušší je představit si myšlenkové aktivity a emoce bytostí vyšších než člověk, ale obávám se, že to je dané tím, že do nich promítáme vlastní myšlenkové konstrukce a emoce a naše představy jsou hodně vzdálené skutečnosti. Někteří jedinci ve stavech rozšířeného vědomí jsou schopni se svým vnímáním vyšším bytostem alespoň přiblížit, ale pak tu zůstává problém představu si udržet při návratu do běžného stavu vědomí a ještě ke všemu ji převést do lidštiny tak, aby to bylo srozumitelné i dalším lidem.
Pokud přijmeme takovýto model Universa, jsou mnohé fenomény a skutečnosti, které vypadají jako zázrak, relativně snadno pochopitelné bez mimořádně složitých konstrukcí, o které se věda poměrně často pokouší, aby vysvětlila nevysvětlitelné. Napomáhá si k tomu vytvářením někdy i velmi komplikovaných teorií, které však ještě ke všemu většinou neodpovídají pozorováním a experimentům či běžné zkušenosti, a tak se vytvářejí ještě složitější doplňující a vysvětlující hypotézy a teorie.
Jedním z takových fenoménů je například teleportace, při které dochází k přesunu bytosti v prostoru v okamžitém čase bez ohledu na vzdálenost. Pokud si neuvědomujeme, že prostor je pouze virtuální realitou, zdá se nám, že vzdálenost by měla mít vliv na rychlost přenosu. Universum lze zjednodušeně připodobnit k ohromnému superpočítači a toto podobenství je v mnoha případech poměrně výstižné. Díky současnému rozvoji počítačové techniky a počítačových aplikací (zejména her) je oproti dřívějším dobám mnohem snazší vysvětlovat většinu principů a zákonitostí Universa. Přenos informace například v rámci harddisku počítače je téměř okamžitý (zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná jen o změnu adresy informace) a teleportace svým způsobem není rovněž nic jiného než přenos informace či dokonce změna adresy umístění v počítači.
Z jiného zorného úhlu je schopnost teleportace daná schopností bytosti při následném prokmitnutí z neprojeveného do projeveného koncentrovat se na zcela nový obraz reality. Tím se přesunuje z místa na místo v podstatě v nulovém čase. Kompletní informace o teleportované bytosti zůstává stejná, ale je na „nové adrese“. Náš běžný posun v prostoru v naší 3D realitě také není v podstatě ničím jiným než koncentrací našeho vědomí na nový obraz reality, ale pouze s tím rozdílem, že jsme schopni se v následném prokmitnutí koncentrovat jen na realitu nepatrně změněnou. Toto naše omezení neplatí v plné míře v astrálním světě (například při snění).
Vícedimenzionální bytost vnímá všechny „své“ inkarnace najednou, ale přímo je neřídí. Jejím „zájmem“ (nepřesný výraz daný převodem do lidštiny) je tvořivé prožívání, tvůrčí rozvíjení hry. Overego může navádět (a často tak činí) duši do role, která bude rozmanitější, tvořivější, ale méně příjemná pro ego. V jiné (nižší, pokud se to dá tak nazvat) úrovni poznání má utrpení souvislost s karmickými úkoly. Vše je neuvěřitelně propojeno do jediného ohromného celku, přestože se zdá, že některé jevy a příčiny jsou na sobě nezávislé. Teoversum je geniální dílo vymykající se jakémukoliv lidskému chápání.
Soudobá věda má specifický přístup k předmětům zkoumání, protože se na ně až na výjimky dívá vždy jako na objekt a ne jako na subjekt, který má vědomí či přesněji, který je vědomím. Výjimkou jsou částečně lidé a v lepším případě i někteří savci jako například delfíni, ale i na tyto bytosti je pohlíženo velkou většinou vědních oborů pouze jako na objekty.
Exaspectologie
Slovo exaspectologie jsem použil jako nové slovo pro vědu, která se na rozdíl od současné vědy zajímá o pohled zevnitř subjektu a každý prvek Teoversa je vědomím (subjektem). Jedná se o složeninu z latiny. „Ex“ znamená zevnitř a „aspectus“ pohled (omlouvám se latiníkům, pokud se příliš prohřešuji proti latině).
Soudobá věda se zabývá subjekty i objekty (tak je věda vymezuje pro účely svého bádání) i jejich podstatou a jevy s nimi spojenými, ale vždy se jedná o pohled zvenčí. I když jsou pohledy vědy zaměřeny i do nitra zkoumaného objektu, vždy se jedná o pohled zvenčí. Jako názorný příklad pro pochopení uvádím model atomu. Vždy je zobrazeno jádro a obíhající elektrony, ale jedná se o pohled zvenčí atomu. Při pohledu z vnitřku jádra atomu bude obraz vypadat odlišně, i když se bude jednat stále o týž atom.
Obdobně se liší i pohled zvenčí na určitou komunitu jakožto souhrn konkrétních jedinců a pohled zevnitř konkrétního jedince, který je součástí této komunity. Tento pohled se bude nepochybně lišit podstatně více, pokud se bude jednat o komunitu jiných bytostí než lidí. Touto komunitou mohou být i rostliny a při nejširším pojetí i tak zvané neživé předměty. Naše (ne)pochopení vnitřního pohledu ne-lidských bytostí je navíc komplikováno naším antropocentrismem (člověk je mírou všech věcí) a převáděním všech forem chování a vědomí na lidské způsoby uvažování. Obdobné problémy se vyskytovaly často i při prvních setkáních s přírodními národy.
Naše obecná neschopnost empatie či dokonce neochota přizpůsobit naše vnímání jiným formám vědomí může být rovněž překážkou při komunikaci s mimozemskými či nadpozemskými bytostmi. Následkem pak může být zcela nesprávný výklad jejich chování či názorů a postojů, což se týká i ne-lidských bytostí pozemských.
V rámci takto chápaného pojetí reality je možno vnímat jako subjekty i jednotlivé lidské orgány či dokonce buňky, které také jsou relativně autonomním vědomím a jejich „pohled na svět“ se nutně bude lišit od našeho pohledu a může být pro nás obtížně pochopitelný.
Jak však dospět k pohledu zevnitř u bytostí, s nimiž slovní komunikace není možná? Například u našich vnitřních orgánů by byla velmi zajímavá a nepochybně často i zdraví prospěšná. Pravděpodobně jedinou cestou je mimosmyslová komunikace, kterou však oficiální věda stále ještě neuznává, i když na základě výsledků některých experimentů (například, že pozorovatel ovlivňuje výsledky pozorování) se přece jen otevírají nové možnosti.
Pokud vyjdeme z myšlenky, že vše je vědomí, že každá sebemenší či sebevětší část Universa má vědomí a jednotlivá vědomí mohou spolu komunikovat bez ohledu na vzdálenosti v reálném čase, naskýtají se netušené možnosti. Problémem i v tomto případě zůstává pravděpodobná a předpokládaná rozlišnost forem vědomí a inteligence a z toho plynoucí rozmanitost forem myšlení a uvažování a nepochybně pravděpodobná i velká rozdílnost v úrovni inteligence. U nás lidí může být tato rozdílnost směrem nahoru (vyšší bytosti) i dolů (nižší bytosti). Zjednodušeně řečeno rozdílnost může být jak v horizontální tak i vertikální rovině. To mívá často za následek, že připisujeme činům jiných bytostí jiný význam, než skutečně mají, protože u nich nesprávně předpokládáme lidský způsob uvažování.
Zjednodušující pohled zvenčí se markantně projevuje běžně v psychiatrii, kdy se posuzují pouze „vnější“ projevy pacienta (klienta) a jeho vnitřní pohled většinou zkoumán není. Výsledkem bývá, že svou podstatou zcela odlišné problémy mysli jsou vzhledem k podobnosti příznaků léčeny stejnými prostředky, což ještě ke všemu bývají prostředky sloužící k potlačení příznaků a ne k jejímu vyléčení. Obávám se, že na obdobném nepostačujícím základě je snaha léčit i problémy společnosti.
Shlédnutí: 285
