Život po smrti aneb Česká kniha mrtvých

            Říká se, že vše má své výhody a nevýhody. Otázkou pak zůstává porovnání počtu a významu výhod a nevýhod. V tématu, kterému se chci věnovat, se jedná o porovnání výhod a nevýhod fenoménu, který je nazýván ateismus. Myslím, že je nepochybné, že tento fenomén má své podstatné výhody a nevýhody v porovnání s fenoménem, kterému se říká teismus. Je nutné si však uvědomit, že forem ateismu a zejména teismu, který bývá definován jako víra v boha či bohy je opravdu hodně a někdy jsou tak odlišné, že může být problematické je vnímat jako stejný fenomén.

            Vzhledem k tématu, které jsem v podtitulu nazval “Česká kniha mrtvých”, se budu při posuzování výhod a nevýhod věnovat porovnání pouze specifickému českému ateismu a teismu, který jsem pro zjednodušení nazval inkarnační. Domnívám se, že jsem znám tím, že ve velké většině případů ve svých textech věnuji Česku i Slovenku téměř rovnocenně, v daném případě činím výjimku, protože u tohoto fenoménu jsou mezi obyvateli Česka a Slovenska zřejmé rozdíly. Nepochybně však lze informace vztažené k Česku přiměřeně použít i pro Slovensko, případně i další země podobných kultur a náboženství. Jako určitá indicie pro rozdílnost přístupu k existenci duše po smrti v Česku a na Slovensku mě vede počet žádostí o odvedení přisedlíka z Česka a Slovenska, který je odhadem tak v poměru 1 : 5 až 1 : 7, ačkoliv poměr počtu obyvatel je přibližně 1 : 2. Jsem si však vědom, že tento nepoměr je daný i v nižším počtu lidí, kteří mě na Slovensku sledují a vědí o fenoménu přisedlíků, což samozřejmě ovlivňuje i počet žádostí o odvedení přisedlíka. Přesto jsem přesvědčen, že na Slovensku je větší počet křesťansky založených lidí, kteří věří, že po smrti přijdou zjednodušeně řečeno do nebe či do pekla, čili že existence duše či vědomí v nějaké podobě po smrti těla pokračuje.

            Dle mého názoru zřejmou výhodou české formy ateismu je odolnost vůči náboženským ideologiím všeho druhu a tím i určitá odolnost vůči ovlivňováním a manipulacím, které jsou svým způsobem charakteristické pro téměř všechny formy a druhy církví. Například katolická církev má své symboly, rituály a obřady propracovány do detailů a také na nich pracovala a zdokonalovala je téměř dva tisíce let. Vzhledem k tak dlouhé době ovlivňování a manipulací se dá celkem logicky předpokládat, že návyky z těchto rituálů a obřadů se dostaly do morfogenetického pole lidstva a zvýšila se tak dispozice lidí ze zemí, kde převládala dlouhodobě institucializovaná náboženství, nechat se ovlivňovat a manipulovat.
            Důležité je si však uvědomit, že se nejedná pouze o dispozici pouze k podléhání náboženskému ovlivňování a manipulaci, ale k ovlivňování a manipulaci obecně. Platí však i obrácená teze, že lidé méně náchylní k ovlivňování náboženskými ideologiemi jsou i méně náchylní k jakémukoliv ovlivňování.
            Také si myslím, že právě dlouhodobější český ateismus umožňuje v současné době mnoha lidem přistupovat k víře v cosi, co výrazně přesahuje materialistické pojetí universa a pojímat víru bez různých omezení daných někdy i dost zkostnatělými náboženskými ideologiemi. Osobně to považuji za velmi výraznou výhodu a pozoruji ji u mnoha lidí. I já jsem si prošel tím, že moje nevíra v dogmata křesťanských náboženství, se kterými jsem se běžně setkával, mně umožnila relativně velmi snadno přijmout jiné pojetí boha, universa a novou filosofii.

            Na druhé straně za zřejmou nevýhodu a asi nejen české formy ateismu považuji zejména ve srovnání s tím tzv. reinkarnačním teismem (víra v boha spojená s vírou v reinkarnace) nedostatek poznání či nevíru ve věčnou existenci duše, její reinkarnace a karmické principy. Neznalost či nepochopení karmických principů je i pro běžný život významnou nevýhodou zrovna tak, jako nevíra v reinkarnace.

            Ve své praxi se setkávám s velkým množstvím duší, které jsou překvapeny a často zmateny svou přetrvávající existencí po smrti fyzického těla. Jejich dezorientace po smrti těla bývá velká a bývá často překážkou pro odchod do barda, do astrální reality, což často končí tím, že se z nich stávají tzv. přisedlíci. Dezorientované duše si často myslí, že nezemřely, že jejich život pokračuje takřka normálně dál, i když již nemají fyzické tělo, protože mají astrální tělo, a tak jejich iluze o pokračování předchozí existence je pro ně postačující. Určitým argumentem pro jejich přesvědčení bývá informace, že již nemohou reagovat s fyzickým hmotným světem, což duše většinou uznávají a mění to pohled na jejich formu další existence.

            V této souvislosti se mi často stává, že od takovýchto duší dostávám otázku „A proč mi to nikdo neřekl za mého života?“. „Na co jsem chodil tolik let do školy a tolik let studoval, když jsem nedostal nikdy takovou základní informaci?“ Odpovídám téměř vždy stejně „Protože tato naše společnost nemá zájem, abychom tuto informaci měli, protože pak bychom byli obtížněji ovládání například strachem ze smrti.“ Podobnou otázku „Proč mi to nikdo neřekl?“ dostávám rovněž při vysvětlování energie srdeční čakry a její význam pro šťastnější život. Tato nevýhoda české formy ateismu pak ve mně probouzí určité obavy, jestli nejsme v počtu přisedlíků na počet obyvatel první na světě. Považuji za nutné velmi zkráceně vysvětlit pro čtenáře, kteří pojem přisedlík ještě neslyšeli, že se jedná o duši, která po smrti těla neodešla z více možných důvodů nahoru do barda a zůstává tady v naší realitě buď jako přisedlík (přivtělená duše k nositeli) a pokud má silný citový vztah k nějaké nemovitosti nebo místu, pak jako usedlík.

            Je velmi pravděpodobné, že z důvodů orientace duší po smrti těla a jejich nasměrování k dalšímu postupu do světla, do barda, do astrální reality, byla sepsána jak “Tibetská kniha mrtvých”, tak i “Egyptská kniha mrtvých”, i když velmi pravděpodobně nebyly tyto knihy určeny pro širší okruh lidí, ale pouze pro elity, což vyplývá i z toho, že většina lidí v těch dobách ani neuměla číst. Nutno je vzít v úvahu, že i naše informace a představy o této době mohou být zkreslené a těch lidí, kteří uměli číst, zejména v Egyptě mohlo být více, než si myslíme. Kromě toho se dá předpokládat, že texty obsažené v knihách se šířily i v ústním podání. Nedá se vyloučit a dle mého názoru je to i pravděpodobné, že existovaly knihy mrtvých i v jiných kulturách a civilizacích, i když možná jen v ústních podáních, nebo se v písemné podobě nedochovaly, protože jejich zachování nebylo v zájmu nových náboženství šířených nejen slovy, ale i mečem.

            Jsem přesvědčen, že pokud by existovala nějaká “Česká kniha mrtvých” a informace v ní obsažené by byly v nějaké podobě dostupné většině lidí, počet přisedlíků by výrazně klesl. To by bylo zapříčiněno nejen tím, že by duše lidí po smrti těla odcházely samy do barda, protože by měly informace o tom, co je po smrti těla a kam mají jít, ale také tím, že by mnoho lidí vědělo, že mají svým blízkým v době těsně po smrti pomoct a odvést je “nahoru” do barda a také by lidé věděli jakou formou či jakými postupy.

            Považuji za velmi důležité, aby lidé informaci o přetrvávající existenci duše (vědomí) po smrti těla měli, a aby měli informaci o tom, co mají dělat, aby v naší hmotné realitě nezůstávali jako přisedlíci ani jako usedlíci a nemohu vyloučit, že i v jiných formách. Domnívám se, že je podstatné, aby se tato informace rozšířila mezi co největší okruh lidí. Bez ohledu na to, zda v době, kdy tato informace k nim přijde, jí věří nebo ne. Po smrti těla se octnou v situaci, kdy si vzpomenou a uvědomí si, co by měli dělat, či dokonce, co by dělat neměli. Stačí, aby si třeba jen řekli: “Já jsem si myslel, že to co tenkrát ten Zelenka říkal je nesmysl, ale zřejmě to asi bude pravda. Co to tenkrát říkal. Jo aha, jít tady do toho tunelu za světlem.” Rovněž mnoho filmů může sloužit k tomu, aby si duše uvědomila, co se s ní děje a v jaké je situaci. 

Shlédnutí: 7266